Téma osvícení

[Pedro]

Možná to zní jako útok na tebe a tvé úspěchy, ale je to myšleno tak, že tu prostě není nikdo, kdo by mohl něčeho dosáhnout a vše co lze dosáhnout je již tohle, takže není čeho dosahovat.

Nevnímám to jako útok, a mé útoky byly jen jako když se chce dítě prát... Ale tvou ortodoxní advaitu přijmout nemohu. Vidím věci jinak, i když jsou to pro tebe jen příběhy.

[Pedro]

U tebe taky ne, ale i to je jak říkáš v pohodě. Tohle je v pohodě samo sebou.

My v pohodě jistě jsme, ale milióny lidí nejsou. Což není důvod se pod tím pohřbít. Což je důvod modlit se, ať jsou šťastné všechny bytosti.

[Návštěvník]

[Veil]

Nevnímám to jako útok, a mé útoky byly jen jako když se chce dítě prát... Ale tvou ortodoxní advaitu přijmout nemohu. Vidím věci jinak, i když jsou to pro tebe jen příběhy.

Nemůžeš jí přijmout ani odmítnout. Přijmutí nebo odmítnutí se děje zcela bez tebe.

[Pedro]

Ne nic, ale jen síla lásky, uvolněná z okovů osobních svobod, tohle může přemoci,
z myšlenek do těl zhmotněné zlo. Kdyby to byly jen roboti, šlo byto vypnout.
Ale tohle nejde vypnout.
Zatím platí, že do osobní svobody nesmí nikdo sáhnout, ani do svobody vraha. Co se mysli týče. Platí to i kdyby šlo o zničení civilizace? Kde končí svoboda a kde začíná sebedestrukce???
Viděli jste Homreho? Drsňák, co si všechny držel od těla, nikdo pro něj nikdy nic dobrýho neudělal, a kolem samej sobec..
Ale v momentě, jak zahlíd že se jedna dáma chce obětovat pro druhého, okamžitě do toho šel sám, to mu stačilo, vědět že má někdo srdce.

[Pedro]

Nevnímám to jako útok, a mé útoky byly jen jako když se chce dítě prát... Ale tvou ortodoxní advaitu přijmout nemohu. Vidím věci jinak, i když jsou to pro tebe jen příběhy.

Nemůžeš jí přijmout ani odmítnout. Přijmutí nebo odmítnutí se děje zcela bez tebe.

No to se pleteš. TO nic nepřijímá ani nic neodmítá. Jako já tě nechci upozorňovat, natož radit,
ale tohle vše je myšlenka, která dost dobře může vyplnit celý svět, kosmos - v hlavě.
Myšlenka, tak jak ji tu presentuju, je zdá se strůjcem zla... nikoliv.
Další paradox... Možná příště. Teď jdu sekat neexistující travku na neexistující zahradě
neexistujícím sebou sám.
Tě péro

[entita]

... i to je jak říkáš v pohodě. Tohle je v pohodě samo sebou.

..., ať jsou šťastné všechny bytosti.

[Návštěvník]

Nemůžeš jí přijmout ani odmítnout. Přijmutí nebo odmítnutí se děje zcela bez tebe.

No to se pleteš. TO nic nepřijímá ani nic neodmítá.

Tak to už je hodně vysoká škola

[Veil]

Nemůžeš jí přijmout ani odmítnout. Přijmutí nebo odmítnutí se děje zcela bez tebe.

No to se pleteš. TO nic nepřijímá ani nic neodmítá.

Tak to už je hodně vysoká škola

Samozřejmě, že tohle nic neodmítá ani nepřijímá, protože je to vším. Tohle ale zahrnuje i zdánlivé přijímání nebo odmítání konceptů. Poukazováno bylo na to, že tu není někdo, kdo něco může odmítnout nebo přijmout, nebo se někam dostat po nějaké cestě. A to ani zdánlivě.

[Pedro]

Nemůžeš jí přijmout ani odmítnout. Přijmutí nebo odmítnutí se děje zcela bez tebe.

No to se pleteš. TO nic nepřijímá ani nic neodmítá.

Tak to už je hodně vysoká škola

Jen jesličky, neděje se to beze "mě", ne že bych byl nějak důležitej,
ale jsem. Veil není. A vo vo votom to je.

Ono, když jednou vstoupíš (jasně že ty, kdo jinej než ty?), do stavu bez myšlenek,
je to jako když rozředíš plevel od zrna. Nejde o to, že ó tys to udělala. Neudělala jsi nic,
nemáš nejmenší zásluhy. Žádnej metál a salva na počest, jak si Veil myslel.
Hry samosebou hrát jde. Já si hraju rád.
Není to o tom, že ztratíš schopnost myslet, pokud to potřebuješ. Ale funguje to trochu jinak.

[Jana]

Nemůžeš jí přijmout ani odmítnout. Přijmutí nebo odmítnutí se děje zcela bez tebe.

No to se pleteš. TO nic nepřijímá ani nic neodmítá.

Tak to už je hodně vysoká škola

V samotné existenci bez mysli se nic neděje, TO nic nepřijímá a nic neodmítá.

S projekcí mysli bez ztotožnění, se vše děje bez konatele.

S prohlédnutím mysli všechno je TO, není mezi ničím žádný rozdíl.

[Pedro]

Nemůžeš jí přijmout ani odmítnout. Přijmutí nebo odmítnutí se děje zcela bez tebe.

No to se pleteš. TO nic nepřijímá ani nic neodmítá.

Tak to už je hodně vysoká škola

Samozřejmě, že tohle nic neodmítá ani nepřijímá, protože je to vším. Tohle ale zahrnuje i zdánlivé přijímání nebo odmítání konceptů. Poukazováno bylo na to, že tu není někdo, kdo něco může odmítnout nebo přijmout, nebo se někam dostat po nějaké cestě. A to ani zdánlivě.

A já tu jsu. V plný parádě po noční. Ještě jsem nespal, o to víc jsu.

[Jana]

A já tu jsu. V plný parádě po noční. Ještě jsem nespal, o to víc jsu.

Tak si dej šlofíka i za mě.

Dobrou.

[Pedro]

V samotné existenci
Mysleje na potenci
Baštíce čokoládu
Počítá list svých vnadů
S projekcí mysli
Hrajou si sysli
Myslivče ty konatele
Nepal svišťům doprdele
Však se ti to vrátí
A lesní kamarádi
Počůraj ti hrobeček
Protože's byl blbeček
Ale jinak jim budeš chybět
A v srdcích tě maj tádi.

[Jana]

[miroslav]

V samotné existenci bez mysli se nic neděje, TO nic nepřijímá a nic neodmítá.

S projekcí mysli bez ztotožnění, se vše děje bez konatele.

S prohlédnutím mysli všechno je TO, není mezi ničím žádný rozdíl.

[Pedro]

A já tu jsu. V plný parádě po noční. Ještě jsem nespal, o to víc jsu.

Tak si dej šlofíka i za mě.

Dobrou.

Pchh.. spánek je mýtus!

Vy mladí nic nevydržíte...

[Pedro]

Co chudák Láska, co maká ve dne v noci, žádná pauza! Co její sestry Blaženost, Moudrost, Nevinnost, Múzy, Štědrost, Tvořivost, Odvaha, Nespoutanost, Empatie, Odpuštění....

Tohle jsou naši bratři a sestry a spoustu dalších plných světla Lásky - Matky.

[Pedro]

A Veil tady sdíleně
V nedvojnosti hezky čte
Rozliší i dokonce
Ty pedrita proporce
Rozliší i Miroslava
Já bych zvolal 3x sláva
Jen Janu má na háku
A ona ho chválí tu
To si přece zaslouží
Aspoň tu růži

[Návštěvník]

E. Tomáš: "Buddha učil, že JÁ neexistuje. Maharši říkal: existuje jenom JÁ. V podstatě mají pravdu oba, jen volí jiná slova. Používáme slova, která známe, jiná nemáme. Přibližné opisy, obrazná přirovnání ... A stejně to pomůže jen pramálo. Zážitek, který přináší meditace a zastavení mysli musí každý prožít sám. Kdo chce ulpívat na přesných výrazech, nechť si pamatuje: to nejdůležitější se popsat nedá.



Co s tím?



Najít si klidný kout. Osprchovat se, nebo si alespoň umýt obličej, ruce a nohy, protože všechny psychické jedy se z těla stahují do končetin. Pohodlně se usadit. Zapomenout na všechny potíže a osobní věci. Vydechnout špatný vzduch z plic, dvakrát třikrát se hluboce plynule nadechnout a zavřít oči. Přestat se ztotožňovat s tělem, nechat lhostejně odeznít své myšlenky a city. A pak se pokorně obrátit do svého nitra. S trpělivou, tichou otázkou: Kdo nebo co jsem vlastně já ..."