Jana píše:Je mi jasné, Veile, že s Tvým poznáním, je Tvůj příběh o tom, jak jsi prohlédl, že nejsi, pohádka. Miluju tyhle pohádky a vím, že úplně každý, kdo dospěje k poznání, že iluze je iluze, takovou pohádku má. Buddha seděl pod stromem, Maharaj si říkal podle učitelova návodu "já jsem", Tolle zjistil, že nemůže sám se sebou vydržet a že v něm není ten druhý, kdo by s ním nevydržel, Mojimu řekl Papaji:
"Je to "já", co způsobuje trable, je to "já", co způsobuje utrpení. "Já trpím. Já umírám" , jen "já" je neposlušné, musíš se zbavit toho "já" ...místo hledání Boha. Boha nemůžeš najít nikde jinde, je všude, jen ty teď zmiz. Pak uvidíš, Bůh je všude. Ty musíš zmizet."Mně řekl kdysi dědeček: "Miluj všechny", brával mě sebou do ráje, protože on všechny opravdu miloval. Pak jsem si přečetla v Bibli, kterou můj dědeček nečetl: "Miluj Boha celým svým srdcem, myslí a duší ze vší síly" a ono to začalo držet.
A při tom druhém přikázání: "Miluj bližního svého jako sebe sama" jsem chtěla vzít bližního do ráje, jenže jsem zjistila, že on už v tom ráji je a nemůže v něm nebýt, protože on je tím rájem, ve kterém je tak nádherné a bezpečné zmizet. Je tím Bohem, který je všude.
Moje pohádka není ničím zvláštní, je to jen příběh o jedinci, který od dětství hledal naplnění. V dětství měl z hmotného světa na co si pomyslel a právě v takové chvíli to neuspokojení přichází nejrychleji, protože máš po čem ostatní touží, ale nic ti to nedává. Není v tom naplnění. Hledání naplnění se po mnoha zklamáních otočí k duchovnu. Šel jsem různými cestami, zkoušel různé učení. Dlouho zakotvil u Ruperta Spiry a jeho přímé cesty (všechno je vědomí). Stále žádné naplnění. Být vědomím je únavná a neuspokojující práce, no snažil jsem se deset let.
Pak jsem přesedlal k radikální nedvojnosti. A tam se to začlo hýbat. Ta zpráva vyvolávala nečekanou odezvu, jako by se tělo začalo tetelit blahem, když to poslouchalo, jako by vás někdo lechtal, ale velmi příjemně. Ze začátku jsem nerozuměl tomu, co říkají, ale byl jsem si jistý, že mají pravdu. Ta energie byla doposud nepředstavitelná. Někdy to bylo tak energetické, že jsem musel přestat a jít se projít, nebo jít dělat nějakou fyzickou práci. V té době začaly první záblesky, odhalení o realitě. Tehdy se zdály tak zásadní. Třeba že není tradiční čas, že vše už je tohle. Pak jednoho večera přišlo něco, co jde popsat jen jako zavalení naprostou láskou. Něco co vás jakoby zcela vyplaví. Orgasmus je proti tomu naprosto nic.
Ale to všechno je jen příběh. Nic to neznamená, není to ani to, co se zdánlivě stalo. Nemá to žádnou hodnotu ani relevanci. Jen příběh.
