Jana píše:Veile, omlouvám se, že Ti budu chvíli vyprávět pohádky.
Není důvod se omlouvat, proto tu to sdílení je. Já nic nevím, ale pokusím se odpovědět.
Jana píše:Nejsem nic, co by bylo ve vědomí od čehokoliv odděleno. Nejsem nic, co by se dalo popsat slovy. Ani tělo a ani žádná myšlenka. Asi je to jedna z nejvíc osvobozujících věcí, co se dá na duchovní cestě potkat. Nejsme ničím, co by mohla jakákoliv myšlenka zranit. Nejsme ničím, v čem by mohl být zažíván strach, ke kterému ve skutečnosti s tímhle poznáním neexistuje vůbec žádný důvod...
Tedy je tu naděje, že existuješ jako něco mystického, na co nejde ukázat. Jde to vysvětlovat z mnoha různých úhlů a začít kdekoli a stejně to vždy vede k tomu, že tohle je nepoznatelné. Říkáš, že nejsi tělo ani žádná myšlenka. Ale to je už samo o sobě obrovské zjednodušení a ve skutečnosti to nemůže být takhle řečeno. Abys něco takového mohla říci, musela bys totiž vědět, co je tělo, nebo myšlenka. Víš to koncepčně, že tělo má končetiny, funguje v něm nějaký systém chodu krve, potravy, dýchání atd., že myšlenka tě najednou přepadne a ostatní jí "neslyší", tedy je to něco (asi) nehmotného - to všechno jsou koncepty. Koncepty jsou zjednodušení, aby se tahle nepoznatelná realita dala roztřídit, rozškatulkovat a začlenit. Ty koncepty nemohou být přesné, protože jsou z podstaty zjednodušením, popisem, jak se něco jeví a jak se jeví, že to funguje. Nerozumíme skutečně plně tomu, co je tělo, nebo myšlenka. Je to mystérium jevící se jako "tělo" nebo "myšlenka". Je to příliš bezprostřední a neustále jiné na to, aby se to dalo celkově definovat. Takže říci, že nejsem jablko mohu hodnověrně jen pokud vím, co jablko je. Pokud nevím, co jablko je, nemohu vědět, jestli to jsem, nebo nejsem. My ale přeskakujeme a přehlížíme tu mezeru mezi realitou a konceptem a tedy žijeme jen v konceptech, které jsou jednoduché a lze jednoduše říci, že nejsem koncept jablka. Pokud vynecháme koncepty, co vlastně můžeme o čemkoliv říci? Když nevím co je tělo nebo myšlenka, mohu říci, že to nejsem?
Je tady jen bezbřehá existence všeho co je, která je láskou, blahem, štěstím, krásou. Vědomá existence. Vědomí.
Říkáš vědomá existence, ale to je zase jen koncept. Jak víš, co je existence a co znamená vědomé? Že si toho je někdo vědom je opět koncept. Ono to nějak pro jedince vypadá, ale jen proto, že poznává vše kolem sebe, ví co to je, má o tom jistotu a může to tak s klidem vyloučit. Může s klidem říci, že zeď je zeď, je pravá, skutečná, z cihel. Já nejsem zeď. Jedinec vše poznává, jediné co nepoznává je, že veškeré jeho poznání je zcela iluzorní, protože se skládá pouze z konceptů (zjednodušení).
Je ve mně možnost uvědomovat se ve vědomí jako to, co s Tebou mluví. Ta kvalita v Tobě, je stejná, jako kvalita ve mně.
Ale to popisuješ jen to, co se zdánlivě děje. Ta možnost ve skutečnosti není žádná možnost. Nemá to druhou alternativu. To co se zdánlivě děje nemá nějakou jinou realitu, kdy se to mohlo stát jinak. Tak jaká potom možnost? I když si jedinec myslí, že se rozhoduje, jestli zvedne ruku, nebo jí nezvedne, ve skutečnosti to tak není. I když ten proces bude dělat co nejpomaleji a říkat si co při tom zažívá a kde je to rozhodování, stejně to mine. Bylo by to třeba nějak takhle: "Teď přichází myšlenka: "Mohl bych zvednout ruku". Teď přichází myšlenka: "Mohl bych jí také nezvednout a tím dokázat, že mám možnost volby.". Další myšlenka: "Tak já jí nezvednu.". Další myšlenka: "Možná jsem jí měl zvednout". To rozhodnutí samotné ale ten jedinec nedělá. Jen se to vše děje a to včetně následné myšlenky: "No vida, zvedl (nebo nezvedl) jsem ruku. To jsem udělal já. Taky jsem nemusel.". Celé je to děj. Žádná vlastní vůle v tom není.
Nicméně nemůžu o sobě tvrdit, že jsem láska, která je vším, že jsem vědomím, které vše obsahuje. Fakticky, když se já jakožto subjekt přiblížím k lásce jako k objektu, tak v ní mizím, nejsem a zůstává jen láska, blaho, štěstí, krása, vědomá existence, vědomí...
To jsou všechno koncepty. Dokud je tu zážitek lokalizace, dokud je tu zážitek já jsem, dokud to vypadá poznatelné, je tu zážitek vlastníka toho. Ale vlastník je také jen koncept. Skutečnost je
nepopsatelná. A zvláštní na tom je, že ta sevřená energie se může uvolnit a pak je naprosto jasné, zcela očividné, nepochybné, že tu ten vlastník nikdy nebyl. Od začátku to byl jen koncept. Ale i to je co se zdánlivě děje.