Poradna zdarma

Kde to je? Je to přece tohle! Je to všude a nikde.

No a ?

Bud si to uvědomuješ nebo tím jsi bez uvědomění,

když si to uvědomuješ tak to potom popisuješ jako krásný,

ale když tím jsi tak to není vůbec krásný, prostě to je bez nákýho pocitovýho hodnocení a je jsem Toto...

Jedno je saviklpa kde si to ego uvědomuje a druhé je nirvikalpa bez vědomění a ega...

VOSTÁLNÍK píše:takže je, není důvod proč by nemělo nějako bejt,

když zcela evidentně díky ztotožnění je...

Reálně ale není. Dokud tu je uvědomění, je tu i zdánlivé já. Jakmile tu zdánlivé já není, je jasné, že není ani uvědomění a nikdy nebylo. Pak je jen tohle.

VOSTÁLNÍK píše:Uvědomění není stejně nic jiného než mysl a mysl není nic jiného než Vědomí v pohybu a to Vědomí prostě je,

jedno jestli je Vědomí kamenem nebo hovnem nebo uvědoměním...

To je ten poslední sen. Že já jsem nějaké vědomí. To je ta oddělenost - vědomí jako čisté já. Žádné já ale není .

VOSTÁLNÍK píše:Bud si to uvědomuješ nebo tím jsi bez uvědomění,

Ani jedno. Není žádné já. Je jen tohle.

VOSTÁLNÍK píše:když si to uvědomuješ tak to potom popisuješ jako krásný,

Já si to neuvědomuju. Není žádné já.

VOSTÁLNÍK píše:ale když tím jsi tak to není vůbec krásný, prostě to je bez nákýho pocitovýho hodnocení a je jsem Toto...

Není žádné já. Je jen tohle.

VOSTÁLNÍK píše:

S tou myšlenkou moc nevim, jak to myslíš

No prostě je to pocit, když ne přímo myšlenka, pocity prováděj hodnocení jaké co je,

vdyt je to totálně jedno jestli myšlenka či pocit,

oboje funguje pouze na uvědomění...

To si asi nerozumíme. Já mluvím o tomhle. A tohle je všechno a nic. Tohle nepotřebuje žádné uvědomění. Prostě už to je tím, čím to je.

VOSTÁLNÍK píše:
Skutečnost není žádný pitomý nic, je to to jediné co skutečně existuje a je vším,

a ne žádným zasraným ničím,

jako nic se může jevit pouze nevědomé tamasické mysli...

Ale tohle je ničím. Je to vším i ničím. Je to prázdnota tvářící se jako vesmir. Proto jedinec nemůže najít žádné uspokojení. Protože nic není skutečné. A on hledá něco skutečného, co mu zůstane, o co se bude moci opřít a říct: tady jsem, našel jsem něco skutečného a já sám jsem také skutečný. Nic takového není.

VOSTÁLNÍK píše:

Ani jedno. Není žádné já. Je jen tohle.

Ale je, co by nebylo.

Tak mi to tvé já tedy ukaž. Kde je? Co dělá? Jaké má funkce?

Už dřív jsme přišli na to, že ty tomu prostě nevěříš, že není žádné já. To je v pořádku. Nemusíš se kvůli tomu rozčilovat. Nikdo ti to tvé já nebere. Není totiž skutečné. Stav bez já je už tohle.

Co je mně po tom že má někdo pocit vděčnosti ???

Je to naprosto stejný jako kdyby měl pocit nasranosti .....

Už to pochopte vy pocitářský blbové že pocit není skutečnost, nýbrž modifikace skutečnosti...

VOSTÁLNÍK píše:
ale když tím jsi tak to není vůbec krásný, prostě to je bez nákýho pocitovýho hodnocení a je jsem Toto...

Jedno je saviklpa kde si to ego uvědomuje a druhé je nirvikalpa bez vědomění a ega...

Tenhle tvůj koncept vhodný pro začátečníky ti zašprtnul další cestu. Kolem toho se pořád točíš a "není východiska"
Kdyby ses od něj uvolnil, neutvrzoval se pořád v něm, přestal ho bránit, tak bys zjistil, že všechno je jinak a otevřela by se ti cesta..

Veil píše:

Zdeněk píše:Může to tak být. Ale nemůže to být tak, že by to nebyla myšlenka.

A když se nedrží, kde je to tvoje Tohle, "záhadné, nádherné, divoké a spontánní"?

S tou myšlenkou moc nevim, jak to myslíš. Tohle není myšlenka. Myšlenky jsou tohle.

Kde to je? Je to přece tohle! Je to všude a nikde.

Máš pravdu, není to obyčejná myšlenka, tak jako tvé schované já není obyčejné já.

Na co se snažím poukázat, že světlo sice může osvítit všechno, ale neosvítí baterku, ze které vychází. V této analogii světlo mylně předpokládá, že jeho zdroj není nikde, pokud to přeneseme do psychologie člověka, že žádné já neexistuje.

Vostálník píše:pocit není skutečnost, nýbrž modifikace skutečnosti...

Zlatý šperk není zlato ale modifikací zlata ?
Je to pořád zlato, ale je v tom něco víc než jenom zlato, inteligence, tvorba, smysl.
A to celé a zdaleka ne jen to, je Skutečnost.

Zdeněk píše:Na co se snažím poukázat, že světlo sice může osvítit všechno, ale neosvítí baterku, ze které vychází. V této analogii světlo mylně předpokládá, že jeho zdroj není nikde, pokud to přeneseme do psychologie člověka, že žádné já neexistuje.

To světlo je vědomí. Chápu. Ale říkám něco jiného. Já jsem vědomí je ten poslední sen. Tohle je vědomí a tohle je součástí vědomí je sen. Není to vědomí. Vědomí v sobe implikuje vztahy objekt-subjekt. Je to tohle.

Veil píše:

Zdeněk píše:Na co se snažím poukázat, že světlo sice může osvítit všechno, ale neosvítí baterku, ze které vychází. V této analogii světlo mylně předpokládá, že jeho zdroj není nikde, pokud to přeneseme do psychologie člověka, že žádné já neexistuje.

To světlo je vědomí. Chápu. Ale říkám něco jiného. Já jsem vědomí je ten poslední sen. Tohle je vědomí a tohle je součástí vědomí je sen. Není to vědomí. Vědomí v sobe implikuje vztahy objekt-subjekt. Je to tohle.

Ale když o tom mluvíš, tak si to musíš uvědomovat. I "Tohle". Jinak bys o tom nemluvil, neměl k tomu jediný důvod. Tak komu a proč to říkáš?

Veil píše:

Zdeněk píše:Na co se snažím poukázat, že světlo sice může osvítit všechno, ale neosvítí baterku, ze které vychází. V této analogii světlo mylně předpokládá, že jeho zdroj není nikde, pokud to přeneseme do psychologie člověka, že žádné já neexistuje.

To světlo je vědomí. Chápu. Ale říkám něco jiného. Já jsem vědomí je ten poslední sen. Tohle je vědomí a tohle je součástí vědomí je sen. Není to vědomí. Vědomí v sobe implikuje vztahy objekt-subjekt. Je to tohle.

Netvrdím, že Tohle neexistuje. Tvrdím, že "Tohle neexistuje" a "Tohle existuje" je pravdivostně ekvivalentní.

Kdežto ty zastáváš slavnostní pozici "je jen Tohle" (resp. "je jen tohle", což je jedno, když je jen Tohle). Ok, já to nepopírám, jenom tvrdím, že to nevidíš celé. Nevidíš tam sebe. Protože kdybys ho tam viděl, tak bys to nemohl tvrdit, protože bys viděl, že mluví nesmysly, jak poeticky vyjadřuje oxymóron K. H. Máchy: strhané struny zvuk, zborcené harfy tón.

"Je to tohle" nemůže nebýt objekt. A ten nemůže nemít subjekt.

Pedriito píše:Ale když o tom mluvíš, tak si to musíš uvědomovat. I "Tohle". Jinak bys o tom nemluvil, neměl k tomu jediný důvod. Tak komu a proč to říkáš?

A to pro člověka nepochopitelné na tom je, že si to uvědomovat nemusím. Protože tu nejsem. Já to neříkám. Já si to neuvědomuji. Všechno se jen děje. Samo.

Zdeněk píše: Nevidíš tam sebe. Protože kdybys ho tam viděl, tak bys to nemohl tvrdit, protože bys viděl, že mluví nesmysly, jak poeticky vyjadřuje oxymóron K. H. Máchy: strhané struny zvuk, zborcené harfy tón.

"Je to tohle" nemůže nebýt objekt. A ten nemůže nemít subjekt.

Tohle ale tvoje pravidla vůbec nerespektuje. Tohle neni objekt. A nejde ani rict, ze by to byl subjekt. Protoze subjekt muze existovat jen ve vztahu subjekt-objekt. Tohle nema zadne hranice a nepodleha to zadnym pravidlum. Jen zdánlivě.

Tak ty vole, kdo to říka? Vždyť máš nick a jal ses hovořit na fóru. To máš fakt za to, že tebou hovoří To? To není blbé, a nehovoří, od toho má bytosti ve svém projevu. A tady jde jen o to, nakolik je kdo tím projevem zrovna zblblej. Nemůžeš prostě z toho vyjmout slunce a padající vločky, co studí na tváři. A až už bude po tom, nevidáš ani hlasku. Tehdy nebudeš.

Pedriito píše:A co jsi měl dnes k snídani? Co včera k obědu? Co jsi žil až do teď? Jaké bylo dětství, jaké lásky, čím se živíš? Bez toho všeho je jen Tohle. Ale i to vše bylo, a díky tomu si to uvědomuješ. A nemůžeš to vzít těm, co tím pravě žijí. A řeší věci života. Co je život? Je to obraz poskládaný smysly, včetně mysly. Já je sice sen, ale dočasně žije. Páč to není jen tak obyčejný sen. Kdyby univerzum nikdy nevzniklo, žádné já by tohle neřešilo. Ale vzniklo, a já řeší.

Neměl jsem žádné dětství a nikdy jsem nic nejedl. Ničím se nezivim a nemel jsem zadne lasky. Nic taky nikomu neberu. Predstav si, ze najednou se ta realita okolo zmeni a neni zadna realita okolo, ale je jen to co se děje. A neni nikdo, kdo ji pozoruje. A v tu chvili je jasne, ze to nikdy nebylo jinak.

Veil píše:

Pedriito píše:A co jsi měl dnes k snídani? Co včera k obědu? Co jsi žil až do teď? Jaké bylo dětství, jaké lásky, čím se živíš? Bez toho všeho je jen Tohle. Ale i to vše bylo, a díky tomu si to uvědomuješ. A nemůžeš to vzít těm, co tím pravě žijí. A řeší věci života. Co je život? Je to obraz poskládaný smysly, včetně mysly. Já je sice sen, ale dočasně žije. Páč to není jen tak obyčejný sen. Kdyby univerzum nikdy nevzniklo, žádné já by tohle neřešilo. Ale vzniklo, a já řeší.

Neměl jsem žádné dětství a nikdy jsem nic nejedl. Ničím se nezivim a nemel jsem zadne lasky. Nic taky nikomu neberu. Predstav si, ze najednou se ta realita okolo zmeni a neni zadna realita okolo, ale je jen to co se děje. A neni nikdo, kdo ji pozoruje. A v tu chvili je jasne, ze to nikdy nebylo jinak.

Chápu. To říkal i Krišna, že nedělal něco, co dělal. Byl nad tím.
Co se děje, se děje, a dít se bude. Tak měj oci dokořán, Veile.

Ráma byl však vedle Krišny, jinej typ, jednou hledali s Hanumanem lék na otrávený šíp, co se zabod... A ten lék, květina, rostla na jediném místě, hoře... A tak Ráma poslal Hanumana pro tu květinu. On se však v květech nevyznal. Tak přines celou horu.