od Návštěvník » stř 13. lis 2013 11:26:01
"T: Ale chcete říct, že když prostě půjdu a někoho udeřím, tak to nebyl můj čin? Chtěl bych v tom mít naprosto jasno.
Raméš: Původní fakt, původní koncept zůstává: "Někoho jsi udeřil". Objevuje se však doplňující koncept, že cokoliv se stane je Boží vůle, a Boží vůle ve vztahu ke každému organismu tělo mysl je osudem tohoto organismu.
T: Takže si klidně mohu říct: "Co se dá dělat, byla to Boží vůle, že jsem to udělal. Není to moje selhání."
Raméš: Jistě. K činu dojde, protože je to osudem toho organismu tělo-mysl, a protože to je Boží vůle. A další dopady toho jednání jsou také osudem toho organismu tělo-mysl. Když dojde k dobrému jednání, tak je to osud. Například Matka Tereza. Organismus tělo-mysl, známý jako Matka Tereza, byl tak naprogramovaný, že skrze něj docházelo pouze k dobrému jednání. To bylo osudem organismu nazývaného Matka Tereza. A další dopady toho konání byly: Nobelova cena, odměny, ocenění, dary potřebným. To všechno bylo osudem organismu nazývaného Matka Tereza. Na druhou stranu existuje psychopatický organismus, který je naprogramován stejným zdrojem, tak že se skrze něj dějí jen zlé a zvrácené činy. Organismus, jehož osudem je, že se skrze něj dějí tyhle zlé a zvrácené skutky, nazývá společnost psychopatem. Ale psychopat si nevybral, že bude psychopatem. Ve skutečnosti tu není žádný psychopat, pouze psychopatický organismus tělo-mysl, jehož osudem je vytvářet zlé a zvrácené činy. A další následky těchto činů jsou rovněž osudem tohoto organismu tělo-mysl.
T: Tvrdíte, že všechno je předurčené? Že vše je předprogramované už od narození?
Raméš: Ano. Používám slovo naprogramování vzhledem k základním vlastnostem organismu tělo-mysl.
Naprogramování pro mě znamená geny plus vliv okolí. Nemohl sis vybrat rodiče, kterým se narodíš, takže sis nemohl vybrat svoje geny. Stejně tak, jako sis nemohl vybrat prostředí, do jakého se narodíš. Takže sis nemohl vybrat, jak tě tohle prostředí zformuje. A to zahrnuje prostředí doma, ve společnosti, ve škole a v kostele. Podmíněnost, kterou získáš do tří nebo čtyř let života psychologové nazývají základní podmíněností. Pak následují další vlivy, ale to, co vytváří osobnost, jsou geny plus vliv prostředí. A to já nazývám naprogramováním. Každý organismus tělo-mysl je naprogramován jedinečným způsobem. Neexistují dva stejné organismy.
T: Ano, ale není pravda, že existují dva lidé, kteří mají velmi podobné charakteristiky, a přesto se jeden chová úplně jinak, než ten druhý?
Raméš: To je pravda. A proto používám dva termíny: první je naprogramování v samotném organismu tělo-mysl, a druhý termín je osud. Osudem myslím Boží vůli ve vztahu k určitému organismu tělo-mysl, vtisknutou v momentu početí. Osudem některého početí je nebýt zrozen a v tom případě dojde k potratu. Ale nenech se zmást, tohle všechno je koncept. Je to můj koncept.
T: Tvrdíte, že to je koncept a že samozřejmě všechna slova jsou koncepty, ale jak máme vědět, jestli tento koncept reprezentuje pravdu? Já spíš inklinuji k tomu, že každý má vlastní odpovědnost, a že i když existuje jisté množství podmíněnosti, které jsme získali, tak stejně máme možnost se rozhodnout, jak budeme reagovat. Někdo svou podmíněnost dokáže překročit, zatímco jiný v ní může být chycený po celý život. Pokud to někdo dokáže, tak bych řekl, že je to díky tomu, že ten člověk chtěl svoje podmínění překročit a uspěl.
Raméš: Ale pokud k tomu dojde, došlo by k tomu, pokud by to nebyla Boží vůle? Řekněme, že jsou dva lidé. Jeden se snaží překonat svoje omezení a dokáže to a druhý nikoliv. To, co chci říci, je, že u toho, který to dokázal, i u toho, který to nedokázal, se tak stalo, protože to bylo osudem toho konkrétního organismu tělo-mysl neboli Boží vůlí.
T: Ale nemohli bychom stejně říci, že je Boží vůlí, aby každý jednotlivec měl při svém jednání svobodu volby?
Raméš: Ne. Když se tě zeptám: Čí vůle nakonec převládne? Vůle jednotlivce, nebo Boží vůle? Odpověz ze své vlastní zkušenosti, jak často tvoje vlastní vůle zvítězila?
T: No tak řekl bych, že individuální vůle rozhodně občas zvítězí.
Raméš: Nad Boží vůlí? Když něco chceš a snažíš se, abys to získal a dokážeš to, tak k tomu dojde jen proto, že tvoje vůle byla v souladu s Boží vůlí.
T: No například někdo, kdo se stane narkomanem a zůstane jím po celý svůj život. Dalo by se snadno říct, že se rozhodl jít proti Boží vůli a uspěl díky své svobodné vůli.
Raméš: Ale pochop, že jestli toto přijmeš nebo nikoliv, je také závislé na Boží vůli.
T: Já bych řekl, že tomu tak nutně nemusí být.
Raméš: Vidím, že hraješ roli ďáblova advokáta.
T: To ne, jen se snažím zjistit, co je pravda.
Raméš: Ale co je to pravda? Už jsem řekl, že cokoliv říkám, je koncept.
T: S tím souhlasím, ale všechny koncepty nejsou stejné. Některé ukazují na něco, co je pravda, a jiné můžou být úplně nepravdivé.
Raméš: Všechny koncepty se snaží na něco poukázat, ale všechno jsou to stejně jen koncepty. Správná otázka by byla, "Co je pravda, aniž by to byl koncept?"
T: No já myslím, že tvrdit, že všechno je předprogramované, že všechno je osud a že neexistuje možnost volby, vypadá jako extrémní forma redukcionismu. Pak by všechny lidské bytosti byly jako počítače, a tudíž naprosto všechno v nás by už bylo přednastavené.
Raméš: Přesně tak!
T: Ale to by mohlo vést k velmi hlubokému nezájmu o život.
Raméš: Ano, a pokud by k tomu došlo, bylo by to skvělé!
T: Opravdu? Jak by mohlo?
Raméš: Samozřejmě, že ano. Pak cokoliv, co by se stalo, by bylo přijímáno, a tak by nebylo žádné neštěstí, trápení, viny, pýcha, závist, nenávist. Co je na tom špatného?
T: A zbylo tam nějaké místo pro srdce?
Raméš: Srdcem myslíš být nešťastný, cítit se provinile?
T: Ne, ne, to nemyslím.
Raméš: A co myslíš srdcem?
T: Myslím to v nás, co není lhostejné k životu jako takovému.
Raméš: Jak už jsem ti řekl, prostřednictvím organismu tělo-mysl dojde k nějakému činu, a pokud jednotlivec zjistí, že tenhle čin někomu ublížil, tak se objeví soucit. Jak by se mohl objevit soucit, pokud by zde nebylo srdce?
T: Ale mně přijde trochu divné nejdříve někomu způsobit bolest a potom s ním soucítit. Nebylo by lepší mu raději tu bolest vůbec nezpůsobovat?
Raméš: Ale nad tím nemáš žádnou moc! Kdybys ji měl, tak bys to vůbec neudělal.
T: No, na druhou stranu, pokud někdo raději věří tomu, že má nad svým jednáním moc, než aby věřil tomu, že ji nemá, tak potom spíš neudělá něco, co by druhému ublížilo!
Raméš: Tak proč potom lidé nemají moc nad každým svým činem? Na něco se tě zeptám. Člověk má zcela zřejmě výjimečný intelekt, tak výjimečný, že dokázal poslat člověka na měsíc.
T: To je pravda.
Raméš: A také má intelekt, aby věděl, že když udělá určité věci, tak dojde k příšerným událostem. Ví, že pokud vyrobí nukleární a chemické zbraně, tak je lidé použijí a ve světě dojde k hrozným událostem. Takže tedy má intelekt - a pokud má i svobodnou vůli, tak proč to dělá? Proč uvedl svět do stavu, v němž se nachází, když má svobodnou vůli?
T: Uznávám, že situace, kterou popisujete, je šílená. Ale řekl bych, že je to hlavně proto, že lidé mají slabou vůli. A věřím, že lidé to můžou změnit, když budou chtít, když budou mít zájem.
Raméš: A proč to tedy neudělají?
T: Někteří lidé se snaží to změnit. Ale jak už jsem řekl, bohužel vypadá to tak, že většina lidí má velmi slabou vůli.
Raméš: Což znamená, že nemají svobodnou vůli!
T: To, že někdo má svobodnou vůli, ještě neznamená, že musí jednat rozumě. Jako v příkladu, o kterém jste právě mluvil a z něhož je zřejmé, že lidé si často zvolí dělat takové věci, které jsou velmi škodlivé.
Raméš: Myslíš tím, že máme svobodnou vůli zničit svět? Jestliže říkáš, že máme svobodnou vůli zničit svět, tak jinými slovy říkáš, že ničíme svět, protože to chceme udělat, že to děláme s jasným záměrem svět zničit! Svobodná vůle znamená, že chceš něco udělat.
T: Myslím, že problém je spíše v tom, že lidé příliš neuvažují nad důsledky svého jednání. Prostě jen myslí sami na sebe, aniž by přemýšleli, k čemu jejich činy povedou.
Raméš: Ale člověk je nesmírně inteligentní. Proč o tom nepřemýšlí? Moje odpověď je, protože není dáno, aby o tom přemýšlel!
T: Co myslíte tím, že mu není dáno?
Raméš: Není Boží vůlí, aby člověk přemýšlel tímto způsobem. Není Boží vůlí, aby člověk byl dokonalý. Rozdíl mezi mudrcem a běžným člověkem je ten, že mudrc přijímá to, co je, jako Boží vůli, ale, a to je důležité, to mu nebrání v tom, aby dělal to, o čem si myslí, že by se udělat mělo. A co si myslí, že by se udělat mělo, závisí na jeho naprogramování."