OSHO: Celá má filozofie je založena na tom, že nemáte vyvíjet žádné úsilí, že máte jen relaxovat a osvícení se samo dostaví. Přijde, když zjistí, že jste úplně uvolněni, bez napětí, bez úsilí, a okamžitě se na vás snese jako tisíce květů. Všechna náboženství vám kážou naprostý opak a tvrdí, že osvícení je namáhavá záležitost, že vyžaduje celoživotní úsilí, možná i mnoho životů, a že tu není žádná jistota a záruka. A vy ani navíc neznáte cestu k osvícení, proto je možné, že ji ztratíte a zabloud& iacute;te. Jen pár lidí se doklopýtalo k osvícení. Byla to pouhá náhoda.
Miliony lidí se snaží a nic nenacházejí a neuvědomují si, že jejich hledání v nich vyvolává velké napětí, jejich úsilí vytváří stav, v němž nemohou dosáhnout osvícení. Osvícení nastane jen tehdy, když jste tak klidní, že už téměř nejste. Je jen čiré ticho a náhle dojde k explozi, k explozi vaší zářící duše. Lidé, kteří o to příliš usilují, jen ničí svou inteligenci nebo své tělo. Dosáhnete ho v uvolněném stavu. Rel axace je živnou půdou, z níž vyrůstají růže osvícení. A proto je dobré, že chcete být uvolnění, v pohodě, bez úsilí a napětí. Toto je recept na osvícení. Osvícení můžete být hned dnes! Osvícení je vaše nejniternější bytí. Vy se však příliš snažíte hledat, pátrat, děláte to či ono a nikdy se nedostanete k vlastnímu já.
Ve stavu relaxace nikam nesměřujete, nic neděláte a tráva začne růst sama od sebe. Naprosto stačí bdělost, inteligence, vědomí, a to není spojeno s úsilím, stačí pozorování, pozice svědka, a to není spojeno s napětím. Jsou to radostné prožitky. Nijak vás neunaví. Jste naprosto tiší a klidní. V případě takzvaných světců se o inteligenci mluvit nedá. Svým nesmyslným úsilím ji zcela zničili.
A já vám říkám, že veškeré usilování o osvícení je nesmyslné!
Neboť Osvícení je vaše přirozená podstata!
Vy už tím vším jste!
Když se dívám na vás, nevidím vaše tělo, vidím vaše bytí, jež je jako nádherný plamen. Gautamu Buddhu překvapilo, že jakmile dosáhl osvícení, byla náhle osvícena celá existence, protože jeho pohled se změnil, jeho vidění se změnilo. Viděl, že všichni směřují k osvícení. Je třeba poznat vlastní podstatu. Bez toho není život radostí, bez toho není život oslavou. Buďte alespoň trochu inteligentní a osvícení se dostaví samo. Tenhle svět není inteligentní. Funguje velmi inteligentně a přináší lidem spíš utrpení než štěstí. Lidé se na vzájem klamou a upadají do ještě větší temnoty, do hlubšího bahna, do větších nesnází.
Vypadá to, jako by lidé na tomto světě měli radost z jediné věci-způsobovat neštěstí druhým. Proto je Země obklopena mrakem temnoty. Jinak by se tu konaly věčné oslavy světla – nikoli oslavy běžného světla, ale světla vašeho bytí. Proč se kněžím daří přesvědčit lidi, že osvícení je velmi obtížná záležitost, že je to téměř nemožný úkol? Příčina je ve vaší mysli. Vaši mysl zajímá jen to, co je obtížné, nemožné, protože je to výzva a ego (falešné-já) potřebuje výzvy, aby bylo stále větší a větší a větší. Kněž ím se podařilo přesvědčit lidi, že dosáhnout osvícení je obtížné a téměř nemožné. Představitelé církví vám brání v dosažení osvícení velmi rafinovaným způsobem. Neboť podněcují vaše ego (falešné – já) a vy se pak začnete zajímat o různé obřady a rituály, žijete v odříkání a trýzníte sami sebe. Učiníte si z vlastního života co největší utrpení. Nicméně lidé, kteří si z vlastního života učinili utrpení, jsou masochisté a nemohou dosáhnout osvícení. Noří se do stále větší a větší temnoty (nevědomí). A lidé žijící v temnotě se brzy začnou plazit jako otroci (bečet jak o ovce), protože je toto podivné úsilí připravilo o inteligenci a o VĚDOMÍ SEBE SAMA.
OSVÍCENÍ NENÍ NIC TĚŽKÉHO NEBO NEMOŽNÉHO. CHCETE-LI HO DOSÁHNOUT, NEMUSÍTE NIC DĚLAT. JE TO VAŠE PŘIROZENÁ PODSTATA, JE TO VAŠE SUBJEKTIVITA. NAPROSTO STAČÍ SE NA CHVÍLI ÚPLNĚ UVOLNIT, ZAPOMENOUT NA VEŠKERÉ ČINNOSTI A USILOVÁNÍ, NIČÍM SE NEZABÝVAT. A NEZATÍŽENÉ VĚDOMÍ SI NÁHLE UVĚDOMÍ, ŽE JÁ JSEM TO.
OSVÍCENÍ JE VAŠÍ PRAVOU PODSTATOU!
Neznamená to církev, neznamená to teologii, PROSTĚ TO ZNAMENÁ VAŠE PODSTATA.
POZNEJTE SVOU PODSTATU SNADNO A BEZ JAKÉHOKOLI ÚSILÍ (DOSÁHNOUT OSVÍCENÍ A POZNAT SVOU BOŽSKOST).
Podle mě jste inteligentní jen tehdy, dokážete-li to pochopit, pokud to nepochopíte, nejste inteligentní a jste jen egoisté, kteří se o to snaží… NĚKTEŘÍ EGOISTÉ SE SNAŽÍ BÝT NEJBOHATŠÍ, NEJMOCNĚJŠÍ, A PŘESNĚ TAK SE NĚKTEŘÍ EGOISTÉ SNAŽÍ BÝT OSVÍCENÍ. ALE EGO (FALEŠNÉ-JÁ) NEMŮŽE DOSÁHNOUT OSVÍCENÍ, MŮŽE DOSÁHNOUT BOHATSTVÍ, VYSOKÉHO POSTAVENÍ A PRESTIŽE, PROTOŽE TO NEJDE SNADNO, JE TO VELMI OBTÍŽNÉ.
VŠICHNI SE RODÍTE OSVÍCENI, AŤ SI TO UVĚDOMUJETE, NEBO NE. JE TO VAŠE PRAVÁ PODSTATA.
Náboženství nechtějí, abyste si to uvědomili. Politici nechtějí, abyste si to uvědomili, protože to odporuje jejich zájmům. Žijí tak, že vám vysávají krev, protože jste neosvícení. Jsou schopni zredukovat celé lidstvo na nesmyslné NÁLEPKY – křesťan, hinduista, muslim, vlastenec – jako by jste byli věci, majetek.
BUDETE-LI VŠICHNI OSVÍCENÍ – VŠICHNI SAMI SEBOU A ZÁŘIT SKRZE VAŠI PRAVOU PODSTATU – NIKDO VÁS NEMŮŽE VYUŽÍVAT – NIKDO VÁS NEMŮŽE ŽÁDNÝM ZPŮSOBEM ZOTROČOVAT.
Nikdo nechce abyste byli osvíceni a sami sebou. Dokud si tohle neuvědomíte, budete dál nahrávat lidem majícím své vlastní zájmy, kteří jsou ve skutečnosti paraziti. Jejich jediným cílem je parazitovat a vysávat vám krev.
CHCETE-LI BÝT SVOBODNÍ – JEDINOU OSOBITOSTÍ JE OSVÍCENÍ – A JE TO VELMI SNADNÉ – NESMÍRNĚ SNADNÉ!
JE TO JEDINÁ VĚC, PRO KTEROU NEMUSÍTE VŮBEC NIC UDĚLAT, PROTOŽE UŽ TÍM JSTE. VY JSTE SVĚTLO SVĚTA !!!
STAČÍ SE UVOLNIT A UVĚDOMIT SI TO, NEBOŤ O PRAVDĚ SE NEMÁ PŘEMÝŠLET, JE TŘEBA JI VIDĚT!!!
JE TŘEBA VYTVOŘIT VOLNÝ PROSTOR, ABY SE SVĚTLO DŘÍMAJÍCÍ VE VÁS (UKRYTÉ VE VÁS) MOHLO ŠÍŘIT A VYZAŘOVAT Z VAŠEHO BYTÍ. VÁŠ ŽIVOT BUDE KRÁSNÝ, ALE NEBUDE TO TĚLESNÁ KRÁSA, ALE KRÁSA VYZAŘUJÍCÍ ZEVNITŘ, KRÁSA VAŠEHO VĚDOMÍ.
http://osho.tady.info/osho/meditace/
Buďte alespoň trochu inteligentní
Přejít na nepřečtené příspěvky • Příspěvků: 8
• Stránka 1 z 1
Buďte alespoň trochu inteligentní
od Návštěvník » ned 15. čer 2014 21:15:59
- Návštěvník
BÝT BLÁZEN ZNAMENÁ BÝT ZDRAVÝ
od Jana » pon 04. led 2016 7:17:14
Náš svět přece zná ty nádherné blázny; všichni velcí lidé byli vlastně vždycky trošku blázniví - totiž jejich okolí je za takové považovalo. Jejich bláznovství spočívalo v tom, že se netrápili, nežili v úzkostech, nebáli se smrti a nezatěžovali se maličkostmi. Žili plně a intenzívně, a díky této celistvosti a síle vykvetl jejich život jako nádherný květ - byli plni vůně, lásky a smíchu.
Takové věci budou ale jistě vadit miliónům lidí kolem vás. Nemohou se moci smířit s myšlenkou, že se vám povedlo něco, co oni nedokázali; budou se proto všemožně snažit vás trápit. Budou vás odsuzovat a tím se snažit srazit vás na kolena - zkazit vám tanec, vzít vám radost - tak abyste se mohli vrátit zpět do klece.
Musíte sebrat veškerou odvahu, a když vám budou lidé říkat, že jste blázni, mějte z toho radost. Odpovídejte jim: " Máte úplnou pravdu, na tomhle světě mohou jen blázni být šťastní a plní radosti. Já jsem si zvolil bláznivost s její radostí, blažeností a tancem; vy jste si zase vybrali rozumnost a její bídu, trýzeň a peklo - naše volby jsou různé. Buďte si tedy rozumní a ponechte si své utrpení; mně ale ponechte mou pošetilost. Nebuďte tím dotčeni; ani já se necítím být uražený - na světě je tolik rozumných lidí, ale mě to neuráží.
Bude to jen otázka času... Velice brzy, jen co se lidé smíří s tím, že jste blázni, přestanou vás obtěžova; a vy pak budete moci vejít do jasu svého původního bytí - budete moci odhodit všechnu faleš.
Celá naše výchova způsobuje rozštěpení mysli. Svému okolí, společnosti, celému světu musíme ukazovat nějakou tvář - a nemusí to být ani naše skutečná tvář; vlastně to naše parvá tvář být nesmí. My musíme nastavovat tvář, která se lidem líbí, kterou dokážou ocenit, která je pro ně přijatelná - jejich ideologiím a tradicím- a svou pravou tvář si musíme ponechat pro sebe.
Tento rozpor se stává nepřekonatelným, protože mezi lidmi trávíme většinu svého času, setkáváme se s nimi na každém kroku, jednáme s nimi - jen velmi zřídka býváme opravdu sami. A tak se pochopitelně stává naše maska víc a víc součástí našeho já na úkor naší pravé přirozenosti.
A společnost vytváří v každém z nás strach - strach z odmítnutí, strach, že se nám bude někdo smát, strach ze ztráty vážnosti, strach z toho, co by tomu řekli lidé. Jsme nuceni přizpůsobovat se všem těm nevidomým a nevědomým lidem, nesmíme být sami sebou - to je dosud všude hlavní tradice ve světě; nikomu není dovoleno, aby byl sám sebou.
Kdykoliv jsme ve společnosti druhé osoby, staráme se míň o sebe; spíš nám jde o to, jaký si ten druhý o nás udělá názor.
Když jsme ale sami, třeba v koupelně, chováme se skoro jako děti - někdy se na sebe šklebíme do zrcadla. Pak ale zjistíme, že se na nás někdo dívá klíčovou dírkou, a i kdyby to bylo jen malé dítě, okamžitě se začneme chovat jinak; už je z nás zase naše obvyklé staré známé já - rozvážný, usedlý člověk, tak jak se to po nás žádá.
A nejpodivnější na tom všem je, že z těch lidí máme strach, a oni mají strach zase z nás: všichni se bojí všech. Nikdo si nepřipouští svoje pocity, svou realitu a autenticitu - a přesto po tom všichni touží, protože potlačovat svou pravou tvář se rovná sebevraždě.
Zodpovědnost máte však jen k vlastnímu životu, ke svému bytí. Neodporujte mu tedy, protože tím na sobě pácháte sebevraždu, ničíte sami sebe. Co tím získáte? I když si vás budou lidé vážit, i když vás budou považovat za rozvážné, úctyhodné a počestné lidi, nenaplní to váš život a vaše bytí. To všechno vám ani trošku neumožní proniknout do života v jeho nesmírné kráse.
Na světě jste sami: osamoceni jste na svět přišli, osamoceni v něm žijete a osamoceni ho také opustíte. Všechny názory ostatních lidí na vás upadnou v zapomenutí; pouze vaše pocity a vaše autentická zkušenost vás budou provázet i po smrti.
Ani smrt vám totiž nemůže vzít tanec, slzy radosti, čistotu samoty, klid, vyrovnanost, extázi. To co vám ani smrt nesebere, je vaším jediným pravým pokladem; avšak to, co vám může vzít kdokoli, žádný poklad není - to vás jen klamou.
MĚJTE JEDINÝ ZÁJEM:
STAREJTE SE A OCHRAŇUJTE TAKOVÉ KVALITY, KTERÉ SI PONESETE S SEBOU DÁL, I POTÉ, CO SMRT ZNIČÍ VAŠE TĚLO A VAŠE MYŠLENÍ - PROTOŽE TYTO KVALITY BUDOU TÍM JEDINÝM, CO VÁS BUDE PROVÁZET. TO JSOU JEDINÉ SKUTEČNÉ HODNOTY; A JEN TAKOVÍ LIDÉ, KTEŘÍ JE ZÍSKALI, ŽIJÍ DOOPRAVDY - TI OSTATNÍ ŽIVOT JEN PŘEDSTÍRAJÍ."
Nejlepší způsob jak se minout se životem je zaujmout k němu nějaký postoj. Všechny postoje mají totiž svůj původ v našem myšlení, ale život existuje mimo ně. Postoje jsou naše výmysly, naše předsudky a naše vynálezy. Život naším vynálezem není, naopak, my jsme pouhé vlnky na jeho hladině.
Jaký postoj k oceánu může mít jedna z jeho vlnek? Jaký postoj k Zemi, Měsíci, ke Slunci a ke hvězdám může zaujímat stéblo trávy? Všechny postoje jsou egoistické; a všechny jsou hloupé.
Život není filozofie, život není problém; život je mystérium. Svůj život byste neměli žít podle nějakého vzorce nebo podle okolností - tak jak vám to namlouvají ostatní - ale vyrazit naplno hned od startovní čáry.
Každý by se měl pokládat za prvního člověka na světě; za Adama nebo Evu. Tak se můžete životu otevřít a odkrýt jeho nekonečné možnosti. Teprve pak se obnažíte a budete přístupnější všem možnostem života.
Postoje fungují jako bariéry: tak ale nikdy nedosáhnete života, jaký skutečně je - jen ho přizpůsobujete své filozofii, svému náboženskému přesvědčení, své ideologii; přizpůsobíte-li ho však příliš, něco v něm odumře. To co z něho vydolujete, bude mrtvola; může sice jako život vypadat, ale přesto jím nebude.
Lidé to tak dělají už věky. Hinduisté žijí podle hinduistického postoje, muslimové podle muslimského a komunisté podle komunistického přesvědčení. Vy ale mějte na paměti jednu základní pravdu: toto přesvědčení vám zabrání dostat se do styku se životem jaký je; postoj zkreslují a vykládají.
ŽIVOT SÁM JE JAKO PRÁZDNÉ PLÁTNO; STÁVÁ SE TÍM, ČÍM HO POMALUJETE. MŮŽETE HO POMALOVAT UTRPENÍM STEJNĚ JAKO BLAHEM. V TÉTO SVOBODĚ JE SLÁVA ČLOVĚKA.
Můžete jí využít tak, že si uděláte ze života peklo, anebo tak, že se z vašeho života stane něco krásného, požehnaného, blaženého, že se stane nebeským. To všechno záleží na vás; máte k tomu veškerou svobodu.
Utrpení existuje proto, že jsou lidé pošetilí a nevědí, co na plátno namalovat. Rozhodnutí je ponecháno na vás: v tom je pravá sláva člověka. Je to jeden z největších darů Boha člověku. Žádnému jinému stvoření nebyl dán dar svobody; všechna zvířata mají život naprogramován.
Člověk není naprogramován, nemusí sledovat stopy. Zato musí stvořit sám sebe, musí umět být sebe-tvořivý. Všechno záleží jen na něm: může se stát Buddhou nebo Bauhadinem - anebo někým takovým jako byl Adolf Hitler nebo Benito Mussolini. Může z něho být vrah anebo meditující člověk. Může se stát nádherným květem vědomí - anebo robotem.
Takzvaná náboženství minula vám říkají: " Odříkejte se!" Já vám však říkám: "Oslavujte!" Oni život negují, popírají, já ho stvrzuji. Oni vám říkají, že život je něco špatného, iluzorního, a vytvářejí abstraktní představu Boha, který není ničím jiným než projekcí jejich vlastní myslí. A tu projekci pak uctívají. To je tak neinteligentní, tak navýsost hloupé, až se člověk diví, proč milióny lidí uvěřili takovému holému nesmyslu. To co existuje, je popíráno ve jménu toho, co je pouhou abstrakcí myšlení. Bůh je jen slovo, ale oni vám říkají, že Bůh je skutečný.
To život je skutečný: cítíte ho bít ve svém srdci, pulsovat v krvi, je všudypřítomný - v květinách, v řekách, ve hvězdách. A oni říkají, že to všechno je jen "májá", pouhá iluze. Říkají, že to všechno je stvořeno ze stejné látky jako naše sny. A vytvářejí Boha - samozřejmě, každý si vytváří Boha podle svých vlastních představ. Na světě jsou tisíce Bohů.
Říkám vám, život je jediná pravda, která existuje Není jiný Bůh než život. Tak si tedy dovolte být posedlí životem ve všech jeho formách, barvách, rozměrech - v celém spektru duhy, ve všech jeho tónech. Pokud se vám tahle jednoduchá věc podaří... Je to jednoduché, protože je to jen otázka nezasahování. Nepopohánějte proud řeky, nechte ho,ať vás odnese až do moře. Už je na cestě. Uvolněte se, nebuďte napjatí a nepokoušejte se o to být duchovní. Nevytvářejte žádné dělítko mezi hmotou a duchem. Existence je jen jedna, hmota a duch jsou jen dvě strany jedné mince. Relaxujte, odpočívejte a nechte se unášet proudem.
Riskujte, nesmlouvejte a dozvíte se víc o Bohu, protože každý správný hráč musí umět riskovat. Správný hráč nekalkuluje, ten umí vsadit do hry všechno. Představte si jeho vzrušení, když vsadil všechno a čeká...co se stane teď? A právě v tu chvíli se může otevřít okno.Tahle chvíle může způsobit přeměnu vašeho vnitřního uspořádání.
Buďte opilí, zpíjejte se životem,tím vínem vší existence. Nezůstávejte střízliví. Střízliví lidé jsou jako mrtvoly. Pijte víno života. Má v sobě tolik poezie, tolik lásky a tolik šťávy. V kterékoliv chvíli můžete přivodit jaro. Stačí, když ho přivoláte a necháte do sebe vstoupit slunce, vítr a déšť.
Pro tohle moje poselství mě všichni duchovní zatracují. Domnívají se, že popírám Boha. Já Boha nepopírám. Já ho v první řadě ukazuji v jeho skutečné perspektivě, oživuji ho, přivádím ho blíž k vám, blíž než je vaše vlastní srdce - protože on je vaše pravé bytí, nic odděleného, nic v nedohlednu, nic někde na nebi, ale TEĎ a TADY. Pokouším se zničit právě onu představu "tam a potom".Moje představa je "TADY a TEĎ", protože neexistuje jiný prostor než TADY, ani jiný čas než TEĎ.
Osho - Život, láska, smích
Takové věci budou ale jistě vadit miliónům lidí kolem vás. Nemohou se moci smířit s myšlenkou, že se vám povedlo něco, co oni nedokázali; budou se proto všemožně snažit vás trápit. Budou vás odsuzovat a tím se snažit srazit vás na kolena - zkazit vám tanec, vzít vám radost - tak abyste se mohli vrátit zpět do klece.
Musíte sebrat veškerou odvahu, a když vám budou lidé říkat, že jste blázni, mějte z toho radost. Odpovídejte jim: " Máte úplnou pravdu, na tomhle světě mohou jen blázni být šťastní a plní radosti. Já jsem si zvolil bláznivost s její radostí, blažeností a tancem; vy jste si zase vybrali rozumnost a její bídu, trýzeň a peklo - naše volby jsou různé. Buďte si tedy rozumní a ponechte si své utrpení; mně ale ponechte mou pošetilost. Nebuďte tím dotčeni; ani já se necítím být uražený - na světě je tolik rozumných lidí, ale mě to neuráží.
Bude to jen otázka času... Velice brzy, jen co se lidé smíří s tím, že jste blázni, přestanou vás obtěžova; a vy pak budete moci vejít do jasu svého původního bytí - budete moci odhodit všechnu faleš.
Celá naše výchova způsobuje rozštěpení mysli. Svému okolí, společnosti, celému světu musíme ukazovat nějakou tvář - a nemusí to být ani naše skutečná tvář; vlastně to naše parvá tvář být nesmí. My musíme nastavovat tvář, která se lidem líbí, kterou dokážou ocenit, která je pro ně přijatelná - jejich ideologiím a tradicím- a svou pravou tvář si musíme ponechat pro sebe.
Tento rozpor se stává nepřekonatelným, protože mezi lidmi trávíme většinu svého času, setkáváme se s nimi na každém kroku, jednáme s nimi - jen velmi zřídka býváme opravdu sami. A tak se pochopitelně stává naše maska víc a víc součástí našeho já na úkor naší pravé přirozenosti.
A společnost vytváří v každém z nás strach - strach z odmítnutí, strach, že se nám bude někdo smát, strach ze ztráty vážnosti, strach z toho, co by tomu řekli lidé. Jsme nuceni přizpůsobovat se všem těm nevidomým a nevědomým lidem, nesmíme být sami sebou - to je dosud všude hlavní tradice ve světě; nikomu není dovoleno, aby byl sám sebou.
Kdykoliv jsme ve společnosti druhé osoby, staráme se míň o sebe; spíš nám jde o to, jaký si ten druhý o nás udělá názor.
Když jsme ale sami, třeba v koupelně, chováme se skoro jako děti - někdy se na sebe šklebíme do zrcadla. Pak ale zjistíme, že se na nás někdo dívá klíčovou dírkou, a i kdyby to bylo jen malé dítě, okamžitě se začneme chovat jinak; už je z nás zase naše obvyklé staré známé já - rozvážný, usedlý člověk, tak jak se to po nás žádá.
A nejpodivnější na tom všem je, že z těch lidí máme strach, a oni mají strach zase z nás: všichni se bojí všech. Nikdo si nepřipouští svoje pocity, svou realitu a autenticitu - a přesto po tom všichni touží, protože potlačovat svou pravou tvář se rovná sebevraždě.
Zodpovědnost máte však jen k vlastnímu životu, ke svému bytí. Neodporujte mu tedy, protože tím na sobě pácháte sebevraždu, ničíte sami sebe. Co tím získáte? I když si vás budou lidé vážit, i když vás budou považovat za rozvážné, úctyhodné a počestné lidi, nenaplní to váš život a vaše bytí. To všechno vám ani trošku neumožní proniknout do života v jeho nesmírné kráse.
Na světě jste sami: osamoceni jste na svět přišli, osamoceni v něm žijete a osamoceni ho také opustíte. Všechny názory ostatních lidí na vás upadnou v zapomenutí; pouze vaše pocity a vaše autentická zkušenost vás budou provázet i po smrti.
Ani smrt vám totiž nemůže vzít tanec, slzy radosti, čistotu samoty, klid, vyrovnanost, extázi. To co vám ani smrt nesebere, je vaším jediným pravým pokladem; avšak to, co vám může vzít kdokoli, žádný poklad není - to vás jen klamou.
MĚJTE JEDINÝ ZÁJEM:
STAREJTE SE A OCHRAŇUJTE TAKOVÉ KVALITY, KTERÉ SI PONESETE S SEBOU DÁL, I POTÉ, CO SMRT ZNIČÍ VAŠE TĚLO A VAŠE MYŠLENÍ - PROTOŽE TYTO KVALITY BUDOU TÍM JEDINÝM, CO VÁS BUDE PROVÁZET. TO JSOU JEDINÉ SKUTEČNÉ HODNOTY; A JEN TAKOVÍ LIDÉ, KTEŘÍ JE ZÍSKALI, ŽIJÍ DOOPRAVDY - TI OSTATNÍ ŽIVOT JEN PŘEDSTÍRAJÍ."
Nejlepší způsob jak se minout se životem je zaujmout k němu nějaký postoj. Všechny postoje mají totiž svůj původ v našem myšlení, ale život existuje mimo ně. Postoje jsou naše výmysly, naše předsudky a naše vynálezy. Život naším vynálezem není, naopak, my jsme pouhé vlnky na jeho hladině.
Jaký postoj k oceánu může mít jedna z jeho vlnek? Jaký postoj k Zemi, Měsíci, ke Slunci a ke hvězdám může zaujímat stéblo trávy? Všechny postoje jsou egoistické; a všechny jsou hloupé.
Život není filozofie, život není problém; život je mystérium. Svůj život byste neměli žít podle nějakého vzorce nebo podle okolností - tak jak vám to namlouvají ostatní - ale vyrazit naplno hned od startovní čáry.
Každý by se měl pokládat za prvního člověka na světě; za Adama nebo Evu. Tak se můžete životu otevřít a odkrýt jeho nekonečné možnosti. Teprve pak se obnažíte a budete přístupnější všem možnostem života.
Postoje fungují jako bariéry: tak ale nikdy nedosáhnete života, jaký skutečně je - jen ho přizpůsobujete své filozofii, svému náboženskému přesvědčení, své ideologii; přizpůsobíte-li ho však příliš, něco v něm odumře. To co z něho vydolujete, bude mrtvola; může sice jako život vypadat, ale přesto jím nebude.
Lidé to tak dělají už věky. Hinduisté žijí podle hinduistického postoje, muslimové podle muslimského a komunisté podle komunistického přesvědčení. Vy ale mějte na paměti jednu základní pravdu: toto přesvědčení vám zabrání dostat se do styku se životem jaký je; postoj zkreslují a vykládají.
ŽIVOT SÁM JE JAKO PRÁZDNÉ PLÁTNO; STÁVÁ SE TÍM, ČÍM HO POMALUJETE. MŮŽETE HO POMALOVAT UTRPENÍM STEJNĚ JAKO BLAHEM. V TÉTO SVOBODĚ JE SLÁVA ČLOVĚKA.
Můžete jí využít tak, že si uděláte ze života peklo, anebo tak, že se z vašeho života stane něco krásného, požehnaného, blaženého, že se stane nebeským. To všechno záleží na vás; máte k tomu veškerou svobodu.
Utrpení existuje proto, že jsou lidé pošetilí a nevědí, co na plátno namalovat. Rozhodnutí je ponecháno na vás: v tom je pravá sláva člověka. Je to jeden z největších darů Boha člověku. Žádnému jinému stvoření nebyl dán dar svobody; všechna zvířata mají život naprogramován.
Člověk není naprogramován, nemusí sledovat stopy. Zato musí stvořit sám sebe, musí umět být sebe-tvořivý. Všechno záleží jen na něm: může se stát Buddhou nebo Bauhadinem - anebo někým takovým jako byl Adolf Hitler nebo Benito Mussolini. Může z něho být vrah anebo meditující člověk. Může se stát nádherným květem vědomí - anebo robotem.
Takzvaná náboženství minula vám říkají: " Odříkejte se!" Já vám však říkám: "Oslavujte!" Oni život negují, popírají, já ho stvrzuji. Oni vám říkají, že život je něco špatného, iluzorního, a vytvářejí abstraktní představu Boha, který není ničím jiným než projekcí jejich vlastní myslí. A tu projekci pak uctívají. To je tak neinteligentní, tak navýsost hloupé, až se člověk diví, proč milióny lidí uvěřili takovému holému nesmyslu. To co existuje, je popíráno ve jménu toho, co je pouhou abstrakcí myšlení. Bůh je jen slovo, ale oni vám říkají, že Bůh je skutečný.
To život je skutečný: cítíte ho bít ve svém srdci, pulsovat v krvi, je všudypřítomný - v květinách, v řekách, ve hvězdách. A oni říkají, že to všechno je jen "májá", pouhá iluze. Říkají, že to všechno je stvořeno ze stejné látky jako naše sny. A vytvářejí Boha - samozřejmě, každý si vytváří Boha podle svých vlastních představ. Na světě jsou tisíce Bohů.
Říkám vám, život je jediná pravda, která existuje Není jiný Bůh než život. Tak si tedy dovolte být posedlí životem ve všech jeho formách, barvách, rozměrech - v celém spektru duhy, ve všech jeho tónech. Pokud se vám tahle jednoduchá věc podaří... Je to jednoduché, protože je to jen otázka nezasahování. Nepopohánějte proud řeky, nechte ho,ať vás odnese až do moře. Už je na cestě. Uvolněte se, nebuďte napjatí a nepokoušejte se o to být duchovní. Nevytvářejte žádné dělítko mezi hmotou a duchem. Existence je jen jedna, hmota a duch jsou jen dvě strany jedné mince. Relaxujte, odpočívejte a nechte se unášet proudem.
Riskujte, nesmlouvejte a dozvíte se víc o Bohu, protože každý správný hráč musí umět riskovat. Správný hráč nekalkuluje, ten umí vsadit do hry všechno. Představte si jeho vzrušení, když vsadil všechno a čeká...co se stane teď? A právě v tu chvíli se může otevřít okno.Tahle chvíle může způsobit přeměnu vašeho vnitřního uspořádání.
Buďte opilí, zpíjejte se životem,tím vínem vší existence. Nezůstávejte střízliví. Střízliví lidé jsou jako mrtvoly. Pijte víno života. Má v sobě tolik poezie, tolik lásky a tolik šťávy. V kterékoliv chvíli můžete přivodit jaro. Stačí, když ho přivoláte a necháte do sebe vstoupit slunce, vítr a déšť.
Pro tohle moje poselství mě všichni duchovní zatracují. Domnívají se, že popírám Boha. Já Boha nepopírám. Já ho v první řadě ukazuji v jeho skutečné perspektivě, oživuji ho, přivádím ho blíž k vám, blíž než je vaše vlastní srdce - protože on je vaše pravé bytí, nic odděleného, nic v nedohlednu, nic někde na nebi, ale TEĎ a TADY. Pokouším se zničit právě onu představu "tam a potom".Moje představa je "TADY a TEĎ", protože neexistuje jiný prostor než TADY, ani jiný čas než TEĎ.
Osho - Život, láska, smích
- Jana
- moderátor
- Příspěvky: 8943
- Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09
Re: Buďte alespoň trochu inteligentní
od Návštěvník » ned 03. dub 2016 18:31:02
Neviditelná propast
Život je řeka. Důstojně plynoucí ke společnému cíli, oceánu sjednocení a pochopení. Mnoho Mistrů poukazovalo na skutečnost, že jednou oceán pohltí všechny živé bytosti. Bez výjimky. Makrokosmos se sestává z nespočetného množství mikrokosmů, širokého spektra barev, tvarů, energetické úrovně a vlastního poslání. Mezi ničím není rozdíl. Vše vzešlo z jediného, neohraničeného, neviditelného zdroje. Učíme se.
Učíme se tisíce životů pro jeden jediný důvod. Posunout expanzi vesmíru do vyšších sfér. K tomu jsme vybaveni rozlišovací schopností, máme přístup k centrální inteligenci, můžeme neustále opakovat své pokusy v dalších a dalších zrozeních. Inteligence neprojeveného se touží projevit ve viditelném. Tam došli osvícené osobnosti. Neexistuje trest a neexistuje zásluha. Neexistuje ani zlo a dobro. Vše je jedním v různých formách. Zlo nepáchá vesmír, páchají ho lidé. Vesmír není ani nevědomý, to lidé jsou v různých stádiích nevědomosti. Neexistuje ani universální cesta, existuje skok do propasti, skok do sjednocení a pochopení. Všechna náboženství, duchovní cesty ukazují prstem na propast. Tušíme ji. Ale k samotné propasti nás cesty nedostanou. Dostanou nás časem velmi blízko srázu a stane se, že ji konečně uvidíme.
K té propasti může vést tisíce cest a všechny mohou být správné. Ale okamžik rozhodnutí, skoku, závisí jen na nás samotných. My sami se musíme pustit. A pustit se je obtížné a bolestné. To je ta nicota, o které mluví Buddha. Ona není nicotou, naopak, je vším. Ale pro vlastní rozum, naše myšlení, logiku a uvědomování si své individuality je to skutečným koncem. Smrtí. Je to smrt ega. Pokud ego zemře, vlastní bytí v našem těle je nadále zbytečné. Osvícení mistři měli pouze jednu jedinou touhu. Dovést na okraj srázu co nejvíce svých lidských druhů. Neměli pocit výjimečnosti ani vítězství. Protože scházelo ego, které je jediné schopné individuální odměny a uznání. Rozum a píle nikdy nenajdou propast. Nemohou ji vidět, protože samotná propast není z dualitního světa. Propast je jednotou, celkem a pravým původním domovem.
Mnoho náboženských příběhů má velmi pravdivý, symbolický význam. Například vyhnání Adama a Evy z ráje. Ráj je náš původní, neprojevený domov. Strom poznání je schopnost dualitního vidění rozdílů a počátek uvědomování si odlišností a vlastní individuality. Nikdo nebyl vyhnán a také neexistuje hřích. Protože slovo hřích je veskrze dualitní – má svoji polaritní protistranu. Tam se máme vrátit, vědomi si své fyzické pouti v lidském těle. Není problémem samotného Ježíše, že jeho slova byla doslovně převzata do známého hmotného světa, oblasti lidského myšlení. To je údělem slov a lidského vyjadřování. Slouží rozdílnosti a popisu vnímaných tvarů. Řeč má svá velká omezení. K dosažení jednoty je potřebné vstřebat vše. Dobré spektrum se vstřebává snadno. Vždyť přirozeností tvoření je láska. Zlé spektrum se vstřebává mnohem hůře. A přesto právě zbloudilé ovce mají mnohem větší potenciál vstoupit do onoho království nebeského než dobří lidé. Oni zlo znají, vzdali se ho a dobro mohou obsáhnout velmi snadno. To je naší přirozeností. Nemá smysl obviňovat samotnou Existenci z pasivity, pokud se dějí hrozné věci. Pro ni se neděje nic, pro naše uvažování a vnímání ano. Je to záležitost veskrze lidská a je součástí učebního procesu.
Není potřeba chovat se zle. Stačí temné stránky pochopit, obsáhnout je a přijmout. Ježíš byl syn boží, ale to jsme všichni. Byl osvíceným mistrem a byl člověkem. Lépe viděl a chápal. On mluvil o nevinných dětech. Všichni jsme byli nevinnými dětmi a máme se jimi opět stát. Ovšem dětmi vědoucími. Nevědoucí děti jsou stejně nevinné jako zvířecí říše. Vědoucí nevinné děti jsou osvícení mistři. Nikdo se nemůže dostat k samotné propasti, pokud uvíznul ve vlastních pravdách a představách. Samotný život zná cestu velmi dobře. Nezačala a také nikdy neskončí. Chaos individuálních představ ji nemůže uvidět. Osho nabádal, žijte intenzivně a neminete se s cílem. Protože víc se nedá dělat. Svoboda je prvotním klíčem. Ne fyzická svoboda, ale svoboda myšlenek. Teprve potom jsme připraveni na zásadní změny, potom uvidíme neviditelnou stezku přímo před námi a neviditelná ruka intuice nás bude neomylně vést.
Nelze vytvořit ideální svět, ideální fyzické prostředí, ideální společenství bez toho, aniž by se změnil každý jednotlivý člověk. A každý osvícený mistr zanechal zažehnutý plamen hodný následování, ne návod, ne doktrinu, ne slib. Umíme se přít o své názory. Ale názory jsou iluzí, pouhým tušením. Jsou velmi dobré k prvním nesmělým krůčkům. Jsou ukazatelem k horám, kde se nachází ona propast. Když zmizí individualita, je samotné rozlišování rozeznáno jako pouhopouhý nástroj. Musíte milovat všechny bez rozdílu, neboť jak lze nemilovat sebe samého? Zlo i dobro se rozplyne do jediné bezpodmínečné lásky. Vše se stane jedním. A jeden se stane vším. Vesmír udělá pořádný krok dopředu. Protože ostatní budou následovat. Vždy to tak bylo. Zmizí čas, formy, rozdíly a zůstane jen to jedno jediné – samotný život a nekončící expanze původního vědomí.
Život je řeka. Důstojně plynoucí ke společnému cíli, oceánu sjednocení a pochopení. Mnoho Mistrů poukazovalo na skutečnost, že jednou oceán pohltí všechny živé bytosti. Bez výjimky. Makrokosmos se sestává z nespočetného množství mikrokosmů, širokého spektra barev, tvarů, energetické úrovně a vlastního poslání. Mezi ničím není rozdíl. Vše vzešlo z jediného, neohraničeného, neviditelného zdroje. Učíme se.
Učíme se tisíce životů pro jeden jediný důvod. Posunout expanzi vesmíru do vyšších sfér. K tomu jsme vybaveni rozlišovací schopností, máme přístup k centrální inteligenci, můžeme neustále opakovat své pokusy v dalších a dalších zrozeních. Inteligence neprojeveného se touží projevit ve viditelném. Tam došli osvícené osobnosti. Neexistuje trest a neexistuje zásluha. Neexistuje ani zlo a dobro. Vše je jedním v různých formách. Zlo nepáchá vesmír, páchají ho lidé. Vesmír není ani nevědomý, to lidé jsou v různých stádiích nevědomosti. Neexistuje ani universální cesta, existuje skok do propasti, skok do sjednocení a pochopení. Všechna náboženství, duchovní cesty ukazují prstem na propast. Tušíme ji. Ale k samotné propasti nás cesty nedostanou. Dostanou nás časem velmi blízko srázu a stane se, že ji konečně uvidíme.
K té propasti může vést tisíce cest a všechny mohou být správné. Ale okamžik rozhodnutí, skoku, závisí jen na nás samotných. My sami se musíme pustit. A pustit se je obtížné a bolestné. To je ta nicota, o které mluví Buddha. Ona není nicotou, naopak, je vším. Ale pro vlastní rozum, naše myšlení, logiku a uvědomování si své individuality je to skutečným koncem. Smrtí. Je to smrt ega. Pokud ego zemře, vlastní bytí v našem těle je nadále zbytečné. Osvícení mistři měli pouze jednu jedinou touhu. Dovést na okraj srázu co nejvíce svých lidských druhů. Neměli pocit výjimečnosti ani vítězství. Protože scházelo ego, které je jediné schopné individuální odměny a uznání. Rozum a píle nikdy nenajdou propast. Nemohou ji vidět, protože samotná propast není z dualitního světa. Propast je jednotou, celkem a pravým původním domovem.
Mnoho náboženských příběhů má velmi pravdivý, symbolický význam. Například vyhnání Adama a Evy z ráje. Ráj je náš původní, neprojevený domov. Strom poznání je schopnost dualitního vidění rozdílů a počátek uvědomování si odlišností a vlastní individuality. Nikdo nebyl vyhnán a také neexistuje hřích. Protože slovo hřích je veskrze dualitní – má svoji polaritní protistranu. Tam se máme vrátit, vědomi si své fyzické pouti v lidském těle. Není problémem samotného Ježíše, že jeho slova byla doslovně převzata do známého hmotného světa, oblasti lidského myšlení. To je údělem slov a lidského vyjadřování. Slouží rozdílnosti a popisu vnímaných tvarů. Řeč má svá velká omezení. K dosažení jednoty je potřebné vstřebat vše. Dobré spektrum se vstřebává snadno. Vždyť přirozeností tvoření je láska. Zlé spektrum se vstřebává mnohem hůře. A přesto právě zbloudilé ovce mají mnohem větší potenciál vstoupit do onoho království nebeského než dobří lidé. Oni zlo znají, vzdali se ho a dobro mohou obsáhnout velmi snadno. To je naší přirozeností. Nemá smysl obviňovat samotnou Existenci z pasivity, pokud se dějí hrozné věci. Pro ni se neděje nic, pro naše uvažování a vnímání ano. Je to záležitost veskrze lidská a je součástí učebního procesu.
Není potřeba chovat se zle. Stačí temné stránky pochopit, obsáhnout je a přijmout. Ježíš byl syn boží, ale to jsme všichni. Byl osvíceným mistrem a byl člověkem. Lépe viděl a chápal. On mluvil o nevinných dětech. Všichni jsme byli nevinnými dětmi a máme se jimi opět stát. Ovšem dětmi vědoucími. Nevědoucí děti jsou stejně nevinné jako zvířecí říše. Vědoucí nevinné děti jsou osvícení mistři. Nikdo se nemůže dostat k samotné propasti, pokud uvíznul ve vlastních pravdách a představách. Samotný život zná cestu velmi dobře. Nezačala a také nikdy neskončí. Chaos individuálních představ ji nemůže uvidět. Osho nabádal, žijte intenzivně a neminete se s cílem. Protože víc se nedá dělat. Svoboda je prvotním klíčem. Ne fyzická svoboda, ale svoboda myšlenek. Teprve potom jsme připraveni na zásadní změny, potom uvidíme neviditelnou stezku přímo před námi a neviditelná ruka intuice nás bude neomylně vést.
Nelze vytvořit ideální svět, ideální fyzické prostředí, ideální společenství bez toho, aniž by se změnil každý jednotlivý člověk. A každý osvícený mistr zanechal zažehnutý plamen hodný následování, ne návod, ne doktrinu, ne slib. Umíme se přít o své názory. Ale názory jsou iluzí, pouhým tušením. Jsou velmi dobré k prvním nesmělým krůčkům. Jsou ukazatelem k horám, kde se nachází ona propast. Když zmizí individualita, je samotné rozlišování rozeznáno jako pouhopouhý nástroj. Musíte milovat všechny bez rozdílu, neboť jak lze nemilovat sebe samého? Zlo i dobro se rozplyne do jediné bezpodmínečné lásky. Vše se stane jedním. A jeden se stane vším. Vesmír udělá pořádný krok dopředu. Protože ostatní budou následovat. Vždy to tak bylo. Zmizí čas, formy, rozdíly a zůstane jen to jedno jediné – samotný život a nekončící expanze původního vědomí.
- Návštěvník
Re: Buďte alespoň trochu inteligentní
od Návštěvník » ned 15. kvě 2016 13:46:29
OSHO, JE HUSA OPRAVDU VENKU?
Husa nikdy uvnitř nebyla; byla vždycky venku.
Jedná se o zenový kóan. Podívejme se tedy nejprve
na význam zenu a kóanu.
Zen není náboženství, dogma ani víra, není ani
hledání či zkoumání; zen je nefilozofický. Základním
přístupem zenu je, že vše je tak, jak má být, a nic nechybí.
Právě teď, v tomto okamžiku je vše dokonalé.
Cíl neleží nikde jinde, ale právě zde a právě nyní. Neexistují
žádné zítřky. Jedinou realitou je tento okamžik.
Proto v zenu nenajdete žádné rozlišení mezi metodami
a cíli, mezi prostředky a cíli.
Všechny filozofie a náboženství světa vytvářejí
dualitu. Přestože mohou neustále hovořit o nedualitě,
dělají z člověka rozštěpenou osobnost. Jedná se
o největší kalamitu, jež kdy postihla lidstvo: všichni
ti dobrodinci vytvářejí schizofreniky. Když rozdělíte
realitu na prostředky a cíle, rozdělíte samotného člověka,
protože nejbližší realitou pro člověka je zase
člověk. Rozštěpíte mu vědomí. Žije sice zde, avšak ne
skutečně; vždy je tam někde, někde jinde. Stále něco
hledá a po něčem pátrá; nežije a není, ale vždy jen
něco dělá; bohatne, sílí, stává se duchovnějším, zbož-
nějším a svatějším – stále víc a více. Touto neutuchající
touhou něco získat v sobě vytváří napětí a dostává
se do úzkostného stavu, přičemž mu uniká to, co je mu
dostupné díky vlastní existenci. Zajímá se o to, co je
daleko, a přitom má Boha na dosah ruky. Upírá oči ke
hvězdám, ale Boha má ve svém nitru. Nejzákladnější
věc, kterou je třeba pochopit ve vztahu k zenu, tedy je:
husa nikdy nebyla uvnitř. Budu vám vyprávět příběh
o začátku tohoto kóanu:
Velký filozof Riko jednou požádal Nansena,
neznámého zenového Mistra, aby mu vysvětlil starý
kóan o huse v láhvi.
„Jestliže dá člověk do láhve house,“ řekl Riko,
„a krmí je, až z něj vyroste dospělá husa, jak ji potom
dostane ven, aniž by zabil husu nebo rozbil láhev?“
Nansen hlasitě tleskl a zvolal: „Riko!“
„Ano, Mistře,“ trhl sebou filozof.
„Vidíš,“ řekl Nansen. „Husa je venku!“
Je to jen otázka vidění; jde o to, aby člověk byl
bdělý a ostražitý; nejde o nic jiného než o procitnutí.
Husa je v láhvi jen tehdy, pokud spíte a zdá se vám sen;
jestliže jste vzhůru, husa v láhvi nikdy není. Ve snu
neexistuje způsob, jakým lze husu dostat ven. Husa
buď zemře, nebo rozbijete láhev; ani jedna z možností
však není povolena: husa nesmí zemřít a láhev nesmí-
te rozbít. Tak tedy, dospělá husa v malé láhvi… Jak ji
vyjmout? Tomu se říká kóan.
Kóan není běžná hádanka; není to hádanka,
protože nemůže být rozluštěn. Hádanka je něco, co je
možné vyřešit; pouze je třeba hledat správnou odpověď.
Tu určitě najdete – stačí k tomu trocha rozumu;
hádanka zkrátka není neřešitelná.
Naopak kóan je neřešitelný; nemůžete jej vyluštit,
můžete jej pouze rozptýlit. To lze udělat tak, že
přesunete rovinu svého bytí ze snění do stavu bdělosti.
Ve snu je husa v láhvi a neexistuje způsob, jakým by
se dala vyndat, aniž bychom láhev rozbili nebo ptáka
usmrtili – ve snu. A proto, co se týká snu, není možné
rébus vyřešit; nic se s ním nedá dělat.
Jedna cesta však přesto existuje – pamatujte
si ale, že nemá se samou hádankou nic společného.
Musíte se probudit. To se netýká ani láhve a ani
husy. Musíte procitnout. Týká se to vás. Proto Nansen
na Rikovu otázku neodpověděl.
Riko se zeptal: „Jestliže dá člověk do láhve house
a krmí je, až z něj vyroste dospělá husa, jak ji potom
dostane ven, aniž by zabil husu nebo rozbil láhev?“
Nansen neodpověděl. Ba naopak, hlasitě tleskl
a zvolal: „Riko!“
To přece není žádná odpověď – ve skutečnosti
nemá tento výkřik s danou otázkou vůbec nic společné-
ho; je irelevantní a rozporuplný. Ovšem přináší řešení;
vlastně rozptýlení. V okamžiku, kdy zvolal „Riko!“,
sebou filozof trhl a řekl: „Ano, Mistře.“ Jednoduchou
strategií byla změněna celá rovina jeho bytí.
Mistr není učitelem; neučí vás, ale pouze vymýšlí
metody, jak vás probudit. Takovou metodou bylo
i ono tlesknutí, které přeneslo Rika do přítomnosti.
Bylo tak nečekané… Chcete-li se přece dozvědět odpověď
na spirituální kóan, neočekáváte, že vám Mistr
odvětí hlasitým tlesknutím a zvoláním „Riko!“
Náhle člověk není ani v minulosti, ani v budoucnosti.
Znenadání na celý problém na okamžik
zapomene. Kde je láhev a kde je husa? Je tu jen Mistr
ve zvláštní pozici, jenž tleská a volá Rika. Celý problém
najednou zmizí. Člověk unikl problému, aniž by
o tom vůbec věděl. Vyvlékl se z něj jako had ze staré
kůže. Na chvilku se zastavil čas. Na chvilku přestaly
jít hodiny. Na chvilku se zastavila mysl. Na chvilku
nebylo nic. Mistr, zvuk tlesknutí a náhlé procitnutí.
Přesně v ten okamžik Mistr říká: „Vidíš! Vidíš, husa
je venku!“
Kóan lze pouze rozptýlit, ale nikdy jej nelze
vyřešit. Naopak hádanku nerozptýlíte, ale dokážete ji
vyluštit. Pamatujte si tedy, že kóan není hádanka.
Když lidé, kteří jsou zvyklí neustále přemýš-
let a logicky vyvozovat, začnou studovat zen, hned
na samém začátku udělají krok nesprávným směrem.
Zen nelze studovat; musí se prožívat, musí se nasávat
a vstřebávat, a to od žijícího Mistra. Jde o přenos mimo
slova, jde o přenos světla života, jež je neviditelné.
Takže nikdo, kdo by sledoval celou situaci
– Riko pokládá otázku, zatímco Mistr tleská a volá
– by v ní nenašel nic moc duchovního, žádnou velkou
filozofii a mohl by si připadat zklamaný a znechucený.
Přesto však k něčemu došlo – něčemu neviditelnému,
něčemu, co ani viditelné nikdy být nemůže.
Dochází k tomu pouze tehdy, když mlčení Mistra
pronikne mlčením žáka a když se tato dvě mlčení
setkají a splynou; pak znenadání přijde hluboké pochopení.
Mistr má oči a stejně tak i žák. Oči však má
zavřené. Je třeba najít nějaký prostředek či metodu,
aby žák bez vynaložení nějakého úsilí mohl oči otevřít.
Bude-li však vynakládat velké úsilí, unikne mu
podstata.
O tomto kóanu píše i Christmas Humphreys,
jeden z největších západních milovníků zenu a zakladatel
Buddhist Society of England, jenž se zasloužil
o šíření zenového buddhismu v západním světě.
Ovšem jeho interpretace je zcela odlišná. Říká:
„Existuje metoda, jak celý problém obejít, jak
se říká. Racionálně uvažující lidé jej budou považovat
za nesmysl, ale ti stejně nebudou číst dál. Ti, kteří však
ve čtení vytrvají, budou očekávat, že nesmysl nabude
ještě větších rozměrů, protože rozum, ona předměstská
vila racionální mysli, brzy zůstane daleko za námi
a mysl bude v bezmezných výšinách své vlastní vnitřní
radosti svobodná. Zde tedy leží opravdové řešení
problému opaků.
Mám vám to říci? Vezměme v úvahu živou husu
v láhvi. Jak ji lze dostat ven, aniž bychom ji zranili
či rozbili láhev? Odpověď je jednoduchá – ‚Tak, a je
venku!‘“
Ano, celý smysl se nám poněkud vytratil: místo
něj tu máme filozofii. Za prvé: Christmas Humphreys
považuje zen za část buddhismu, a tím již na samém
začátku otvírá špatné dveře a činí krok nesprávným
směrem. Zen nemá s buddhismem nic společného.
Samozřejmě má co do činění s Buddhou, ale nikoliv
s buddhismem jako takovým, stejně jako súfismus
nemá nic společného s islámem, chasidismus s judaismem
či tantra s hinduismem. Zajisté, tantra je určitým
způsobem spojená se Šivou, súfismus s Mohamedem
a chasidismus s Mojžíšem. Nikoliv však s jejich tradicemi,
konvencemi nebo teologií.
Živý Mojžíš nebo živý Mohamed dokážou předávat
něco, co je slovy nesdělitelné; dokážou ukázat
něco, co nelze vyjádřit slovy; dokážou kolem sebe vytvořit
vibrace, jež mohou mnohé lidi dovést k osvícení,
ale bez jakéhokoliv vysvětlení a bez jakéhokoliv
logického důkazu.
Osvícení je téměř jako milostné vzplanutí. Je to
stejné jako zamilovat se – nemůžete si to nijak zdůvodnit;
je to níže než rozum. Obdobně lze přijít i k osvícení;
to je však výše než rozum: je slovy nepopsatelné.
Znám jeden překrásný příběh o Mistrovi, který
měl přenocovat v domě svého žáka. Onomu stoupenci
to dělalo trochu starosti, protože Mistr měl velmi
zvláštní zvyklosti a nezvyklé způsoby. Mohl by provést
cokoliv! Lidé ho skoro považovali za blázna. Aby
tedy Mistr nezpůsobil v okolí žádné nepřístojnosti
– protože v noci by mohl začít tančit, zpívat, křičet,
kázat nikomu a vůbec způsobit nežádoucí poprask
– uložili ho do suterénu a zamkli ho, aby ho nikdo neslyšel,
kdyby náhodou něco vyváděl. Zavřeli všechna
okna a zamkli všechny dveře.
Uprostřed noci je však náhle něco probudilo.
Někdo se válel po střeše a tak hlasitě se při tom smál,
že se kolem celého domu shromáždil dav lidí.
Protože nevěděli, co se děje, vyběhli hostitelé
ven a na střeše našli Mistra. Zeptali se ho: „Co se
děje? Jak jste to dokázal? Zamkli jsme vás ve sklepě
právě proto, abychom takové situaci předešli!“
Mistr odpověděl: „Proto se také směji. Náhle
jsem začal padat vzhůru. Sám tomu nemohu uvěřit!
Nikdy předtím se mi nestalo, abych padal vzhůru!“
Je to nádherný příběh. Osvícení znamená padat
vzhůru a zamilování znamená padat dolů. Obojí má
však něco společného: ono padání – nesmyslné, nevysvětlitelné
a nepopsatelné. Jen ti, kdo je sami prožili,
vědí; a dokonce i když je prožili, nedokážou to vysvětlit
těm, komu tento zážitek chybí.
Christmas Humphreys nazývá zen zenbuddhismem.
To ovšem znamená, že se hned na začátku vydal
špatným směrem. Zen není buddhismus – zcela
určitě je to základní podstata Buddhy, ale zároveň
i podstata Mojžíše, podstata Zarathuštry a také podstata
Lao-c’. Je to základní podstata všech, kteří došli
osvícení, všech, kteří se probudili ze snu, všech, kteří
pochopili, že husa je venku, že nikdy nebyla uvnitř,
že problém především vůbec nikdy nebyl problémem,
a proto není třeba žádného řešení.
Christmas Humphreys říká: „Existuje metoda,
jak celý problém obejít, jak se říká. Racionálně uva-
žující lidé jej budou považovat za nesmysl…“
On sám je racionálně uvažující; jde totiž o přesný
opak: nejedná se o nesmysl. Nesmysl je o něco
níže než smysl. Zen ale není nesmysl, je totiž výše než
smysl, je to nadsmysl. Je to něco daleko přesahující
rozum. Logika je obyčejná hra; může ji hrát kdokoliv,
kdo disponuje alespoň troškou inteligence. V okamžiku,
kdy se dostanete dál za logiku, vstupujete do světa
zenu. Není to nesmysl, je to nadsmysl. Už jen pouhým
použitím slova nesmysl projevuje Humphreys hluboce
zakořeněné předsudky vůči racionalitě.
Říká: „…ale ti stejně nebudou číst dál. Ti, kdo
však ve čtení vytrvají, budou očekávat, že nesmysl nabude
ještě větších rozměrů, protože rozum, ona předměstská
vila racionální mysli, brzy zůstane daleko
za námi…“
Nezůstane daleko za námi, protože pokud něco
zůstává za námi, znamená to, že jsme na téže dráze.
Necháváme za sebou další patník, ale je to stále tatáž
silnice, stále stejná cesta. Sice se posuneme o nějaký
kilometr dopředu, avšak náš rozměr se nemění. Jediným
rozdílem je kvantita, ale ne kvalita.
Rozum nejenže necháváme daleko za sebou, ale
navíc jej i překonáváme, překračujeme. To je rozdíl,
velký rozdíl, rozdíl, na kterém velmi záleží.
Znám jeden příběh – odehrál se za druhé světové
války:
V husté barmské džungli zůstalo jedno armádní
letadlo. Vojáci měli tehdy velmi naspěch, protože
byli na ústupu, a jelikož na letadle se vyskytla nějaká
technická závada, nemohli si ho vzít s sebou. Místní
primitivní lidé jej objevili, ale nechápali, co to je.
Nakonec přišli na to, že se určitě jedná o dvoukolák,
do nějž se zapřahuje býček – byla to jediná věc, kterou
dokázali vymyslet. Vůz tažený volem pro ně představoval
jediné možné vozidlo. Začali tedy letadlo pou-
žívat jako dvoukolák a moc se jim to líbilo. Byl to ten
nejlepší potah, jaký kdy měli.
Pak šel jednou kolem jeden člověk, jenž sice žil
o něco dál než onen primitivní kmen, ale stále k němu
patřil. Ten člověk znal víc než oni; už se setkal s auty,
náklaďáky i autobusy. Řekl: „Tohle není žádný volský
povoz, to je auto a já autům rozumím.“ Tak je spravil
a lidé byli naprosto uchvácení, jak může takový stroj
fungovat bez koní a volů. Užili si s ním spoustu zábavy.
Každé ráno i každý večer si ho prohlíželi ze všech
stran, nastupovali a sedali si do něj; a protože džungle
zrovna neoplývala množstvím silnic, byla pro ně i pár
centimetrů dlouhá cesta opravdovým zážitkem.
Jednou tudy procházel pilot. Když je uviděl,
řekl: „Co to děláte? To je letadlo, to létá!“
Vzal s sebou dva domorodce, kteří, když se odlepili
od země, nemohli uvěřit vlastním očím. Bylo
to něco, co naprosto přesahovalo jejich představivost
a všechny jejich sny. Dříve si mysleli, že létat umějí
pouze bohové; o tom už slyšeli vyprávět spousty pří-
běhů. Letadla na obloze sice viděli, ale vždy si mysleli,
že patří bohům.
Ačkoliv stejné zařízení může být použito jako
volský potah nebo jako auto, rozdíl mezi nimi spočívá pouze v kvantitě,
a nikoliv v kvalitě. V okamžiku,
kdy se však zvedne ze země v podobě letadla, mění
se rovina: překonává volský potah i auto. Pohybuje se
ve zcela nové dimenzi.
Rozum tedy nenecháváme za sebou, ale překonáváme
jej. Proto tedy když Christmas Humphreys
nazývá kóan „nesmyslným a iracionálním“ nebo když
si myslí, že rozum zůstává za námi, drží své myšlení
stále v rámci racionality.
Říká: „…a mysl bude svobodná…“
Tak to je naprostá hloupost; mysl nebude svobodná.
Když vstoupíte do světa zenu, nesetkáte se s žádnou
myslí. Zen znamená žádná mysl, absence mysli.
Není to svoboda mysli, je to vysvobození z mysli,
a to je velký rozdíl, přímo nepřekonatelný rozdíl. Mysl
není svobodná, ale vy jste od mysli osvobozeni. Mysl
už nadále neexistuje, nezáleží na tom, zda je svobodná
či ne, je zkrátka pryč. Prošli jste novými dveřmi, jež
vám vždy byly přístupné, ale nikdy jste na ně nezaklepali
– dveřmi bytí, dveřmi věčnosti.
Zen, tedy vlastní slovo zen, pochází ze sanskrtského
výrazu dhjána. Dhjána znamená meditace, ale
slovo meditace neobsáhne celý jeho význam. Evokuje
v nás totiž pocit, že mysl se něčím zabývá: mysl
medituje, soustřeďuje se či rozjímá; v každém případě
je však stále přítomna. Dhjána ovšem označuje stav
bez mysli, tedy žádné soustředění, žádné rozjímání
a žádná meditace – pouze mlčení, hluboké, pronikavé
mlčení, při kterém mizí všechny myšlenky; při němž
nic nečeří hladinu jezera vědomí; při kterém vědomí
funguje jako zrcadlo a odráží vše, co existuje – hvězdy,
stromy, ptáky a lidi – vše, co existuje, odráží bez
zkreslování, bez interpretací a bez vlivu našich předsudků.
Přesně to je totiž naše mysl: předsudky, ideologie,
dogmata a zvyky.
Christmas Humphreys říká: „..a mysl bude svobodná
v bezmezných výšinách své vlastní vnitřní radosti.“
To je opravdový nesmysl! Tak především, „mysl
bude svobodná“: mysl nikdy nemůže být svobodná.
Svoboda a mysl nejdou dohromady. Mysl znamená
područí, mysl je vězení. V mysli žijete v uzavřeném
světě, jehož hranice tvoří všemožné myšlenky, teorie,
systémy a filozofie a jenž je obklopen celou lidskou
minulostí, všemi možnými pověrami – hinduistický-
mi, mohamedánskými, křesťanskými, buddhistickými
či džinistickými; politickými, sociálními, ekonomickými
či náboženskými. Vaše mysl je buď postavena
z cihel Bible, Koránu a Bhagavadgíty, nebo třeba
z panelů Kapitálu či Komunistického manifestu. Své
vězení si sice můžete zařídit jinak než ostatní, mů-
žete si najmout jiného architekta, leč stále to bude
jen vězení. Architektem může být Sigmund Freud,
Karl Marx nebo Albert Einstein – stačí si jen vybrat:
vězení se dodávají ve všech tvarech a velikostech
– a vnitřní zařízení už je jen a jen na vás. Můžete si
pověsit na zdi nádherné obrazy, položit na zem huňaté
koberce, vymalovat stěny podle vlastních představ,
sem tam udělat pár změn – okno vlevo nebo vpravo,
závěs z toho či onoho materiálu; jenže vězení bude
stále jen vězení.
Oním vězením je mysl jako taková, a proto každý
žije ve vězení. Pokud z vězení nevyjdete,
nepoznáte, co je to svoboda. Vaše vězení může být velmi útulné,
pohodlné a praktické, může být krásně vymalované,
pozlacené a vykládané diamanty… Bude opravdu
těžké je opustit – vždyť vám dalo tolik práce, než jste
je vytvořili – nebude to vůbec lehké. Ale vězení bude
stále jen vězení; ať už je ze zlata nebo z bláta, v tom
není žádný rozdíl. Nikdy nepoznáte nekonečnou svobodu,
nikdy nepoznáte krásu a lesk svobody. Nikdy
nepoznáte, že husa je vždy venku. Budete žít ve všemožných
snech. Ale ať už jsou sebevíc krásné, jsou to
jen sny a dříve či později se rozplynou.
Mysl se ovšem stále obnovuje. Jestliže se jeden
sen rozplyne, mysl okamžitě vytváří jiný – v podstatě
má vždy v zásobě nějaký už předem připravený.
Předtím než zmizí ten starý, poskytne vám nový, který
je lepší, rafinovanější, sofistikovanější, vědečtější
či techničtější, a opět jste zaslepení, opět se vynořuje
ona touha: „Proč to nezkusit? Jiné sny se možná nezdařily,
to ale nemusí znamenat, že se nezdaří žádný.
Jeden z nich by se mi mohl vyplnit.“ Taková naděje
se nevytrácí; taková naděje vás nutí honit se za svými
sny. A když přijde smrt, člověk zjistí, že celý život byl
jen tím, z čeho jsou utvořené i sny: „…život je pustý
žvást idiota, jen hluk a vřava – a neznamená nic.“*
Ale takto žijí miliony lidí.
Christmas Humphreys říká: „..a mysl bude svobodná
v bezmezných výšinách své vlastní vnitřní radosti.“
To dokazuje, že nikdy nepochopil ani kapičku
ze zenového prožitku. Stal se sice propagátorem filozofie
zenu na Západě, ale vůbec nevěděl, co dělá, protože
neprožil nic, o čem hovoří.
Mysl nemůže dosáhnout „bezmezných výšin své
vlastní vnitřní radosti“; mysl totiž žádnou vrozenou
schopnost radosti nemá. Mysl je příčinou veškerého
utrpení; o radosti neví nic. O radosti pouze přemýšlí,
avšak přemýšlet o radosti není nic jiného než si něco
představovat navzdory trápení, v němž žije.
Požádáte-li mysl, aby definovala radost, její vymezení
bude negativní. Řekne: „Nebude žádné utrpení,
nebude žádná bolest, nebude žádná smrt.“ To vše je
ale negativní definice; neříká nic o blaženosti, hovoří
pouze o bezbolestnosti. Mít za cíl bezbolestnost však
nestojí za to. I když nebudete trpět žádnou bolestí, bude
vám stát za to žít? A pokud ano, jak dlouho? I když vás
nebude trápit žádná nemoc, bude to znamenat, že jste
zdraví? Nemoc a zdraví jsou naprosto odlišné hodnoty.
Člověk může být z lékařského pohledu v pořádku,
z hlediska diagnózy nemusí být nic špatně; pokud ale
nepociťuje záplavu radosti, není zdravý – možná není
nemocný, ale to neznamená, že je zdravý. Absence nemoci
není totéž co přítomnost zdraví; jedná se o zcela
odlišné jevy.
Nemusíte být nešťastný; to však ve vás automaticky
nevyvolává štěstí. Můžete se zkrátka vyskytovat
ve vzduchoprázdnu, nejste ani šťastný, ani nešťastný,
což je mnohem horší situace než být nešťastný, proto-
že nešťastný člověk se alespoň ze své bídy snaží dostat.
Člověk, který žije ve vzduchoprázdnu či jakési
prázdnotě na samé hranici mezi štěstím a neštěstím,
se nemůže ze svého neštěstí dostat, protože není ne-
šťastný. Nemůže ani vykročit směrem ke štěstí, proto-
že ho zezadu nic nepostrkuje; neštěstí ho neponouká
k tomu, aby skočil. Zůstává tedy na místě, je uvízlý
a nehybný.
Neštěstí je negativní stav, štěstí je stav pozitivní,
ale mysl zná jen neštěstí. Mysl nemůže poznat
„bezmezné výšiny své vlastní vnitřní radosti“, protože
uvnitř ní nic není. Mysl je pouze výtvor společnosti,
jenž vám má pomoci k tomu, abyste zdatně vykonávali
všechny své společenské povinnosti. Mysl je
strategie institucí sloužící k tomu, aby se s vámi dalo
manipulovat, aby vás bylo možné zotročit a udržet tak
neinteligentní, jak jen to je možné, protože inteligentní
člověk je nebezpečný.
V celé Bibli nenajdete jedinou větu, která by
vychvalovala inteligenci. Je plná různých jiných nesmyslů,
ale ani jeden výrok nevelebí inteligenci. A to
se tam vychvalují pověry i víra a další hlouposti.
Všechna náboženství, organizovaná náboženství,
se z člověka pokoušejí udělat robota, pouhý stroj
a téměř se jim to daří. Proto je tak málo Buddhů a tak
málo Ježíšů. Důvod je prostý: společnosti, továrny,
stát, církev či národ – všechny tyto instituce se spolu
spikly, aby zničily malé dítě, jež je zranitelné, citlivé
a bezmocné.
A dítě zničit lze. Základní strategií pro jeho
destrukci je vytvořit mysl, uvalit na něho mysl, tak-
že zapomene na svou nejniternější schopnost radosti,
zapomene na nevinnost, kterou si přinesl ze zdrojů
existence, zapomene na vše, co je krásné, a stane se
pouhým zubem v kole společnosti. Musí být dobrým
sluhou, musí být dobrým opravářem, musí být dobrým
přednostou stanice, tím či oním, ale nesmí být
božskou bytostí, nesmí fungovat šťastně.
Společnost se velmi bojí šťastných lidí z jednoho
jednoduchého důvodu: štěstí je natolik úchvatný
zážitek, že člověk je pro něj schopen obětovat svůj
život; naopak štěstí nemůže obětovat ničemu jinému.
Jestliže člověk jednou zakusí, co je štěstí, žije pro ně
i umírá. Na šťastného člověka jsou krátké všechny žaláře
společnosti. Společnost dokáže vládnout nešťastným,
církev může využívat jen nešťastné.
Christmas Humphreys říká: „Zde tedy leží opravdové
řešení problému opaků.“
Není žádný „problém opaků“. Opaky nejsou
opaky, jsou to doplňky, a proto problém jako takový
neexistuje. Světlo a tma jsou jeden jev, tvoří dvě strany
téže mince. Život a smrt jsou neoddělitelné, jedno
od druhého nelze oddělit – jak by se z nich tedy daly
udělat opaky? Jsou to doplňky, jež si vzájemně pomá-
hají. Proto zde není žádný problém a není třeba hledat
řešení.
Zen není řešením opaků, je to přestoupení, překročení,
transcendence, vyšší vize – pohled očima
ptáků, kde všechny duality vypadají jako hlouposti.
Nejdůležitější věc, která se přihodila člověku,
jenž jako první vkročil na Měsíc, byla, že náhle zapomněl
na to, že je Američan. Celá Země pro něho
byla celkem, ve kterém nebyly hranice. Žádná mapa
Země totiž ve skutečnosti neexistuje. Americký kontinent,
africký kontinent, asijský kontinent, jedna země,
druhá země – vše zmizelo. Ne že by se snažil sjednotit
všechny znepřátelené tábory; neexistoval dokonce ani
žádný Sovětský svaz či Amerika, celá Země byla prostě
jako celek.
První slova, která onen Američan pronesl, byla
„má milovaná Země!“. To je transcendence. Na okamžik
zapomněl na všechno, co ho formovalo a ovliv-
ňovalo: „Má milovaná Země!“ Patřila mu tehdy celá
planeta.
Totéž se děje ve stavu mlčení: celá existence je
jen vaše a všechny opaky se rozplynou jeden v druhém,
pomáhají si a tančí spolu. Existence se stává orchestrem.
Christmas Humphreys říká: „Mám vám to říci?
Vezměme v úvahu…“
Tedy, podívejme se na to, jak velký rozdíl udělají
malé změny: „Mám vám to říci? Vezměme v úvahu…“
Takto se chová filozofie, nikoliv však zen: „Vezměme
v úvahu…“ Neleží před námi otázka úvahy; buď víte,
nebo nevíte.
Mistr Nansen neřekl: „Vezměme v úvahu, že tlesknu.
Vezměme v úvahu, že zvolám ‚Riko!‘. A ty pak musíš
říct: ‚Ano, Mistře!‘ A potom já řeknu: ‚Vidíš, husa je
venku!‘“ Celá pointa by se pak ztratila.
I když se zvuk tleskání vytváří dvěma rukama,
energie je stále jedna. Levá ruka a pravá ruka nejsou
dvě, jsou ve vás spojené. Nejsou opaky, jsou doplňky,
jež patří jedné bytosti. Všechny opaky patří jedné bytosti
a není to otázka úvah. Budete-li o tom uvažovat,
vysajete z tohoto nádherného kóanu všechnu šťávu.
„Vezměme v úvahu,“ říká, „živou husu v láhvi.
Jak ji lze dostat ven, aniž bychom ji zranili či rozbili
láhev?“
Nedokáže ani říct „aniž bychom ji zabili“. Opravdový
Angličan! „Aniž bychom ji zranili či rozbili lá-
hev.“ V podstatě i to, že vyslovil „rozbili láhev“, mu
muselo zlomit srdce! „Odpověď je jednoduchá…“
Není jednoduchá. Především to není ani žádná
odpověď. „Tak, a je venku!“ Zničil celou krásu kóanu.
Ale je těžké zbavit se svých návyků. Je to zkrátka
způsob myšlení, zvyk mysli.
Papež dostal papuče z červeného hedvábí
a na nich byly vyšity iniciály P. N. Když se Jeho Svatost
ptala, co ta písmenka znamenají, řekli mu: „Prsty
napřed.“
Ptáte se mě: JE HUSA OPRAVDU VENKU?
Byla vždycky venku, nikdy nebyla uvnitř. Je to
jen otázka snění.
Procitněte!
Husa nikdy uvnitř nebyla; byla vždycky venku.
Jedná se o zenový kóan. Podívejme se tedy nejprve
na význam zenu a kóanu.
Zen není náboženství, dogma ani víra, není ani
hledání či zkoumání; zen je nefilozofický. Základním
přístupem zenu je, že vše je tak, jak má být, a nic nechybí.
Právě teď, v tomto okamžiku je vše dokonalé.
Cíl neleží nikde jinde, ale právě zde a právě nyní. Neexistují
žádné zítřky. Jedinou realitou je tento okamžik.
Proto v zenu nenajdete žádné rozlišení mezi metodami
a cíli, mezi prostředky a cíli.
Všechny filozofie a náboženství světa vytvářejí
dualitu. Přestože mohou neustále hovořit o nedualitě,
dělají z člověka rozštěpenou osobnost. Jedná se
o největší kalamitu, jež kdy postihla lidstvo: všichni
ti dobrodinci vytvářejí schizofreniky. Když rozdělíte
realitu na prostředky a cíle, rozdělíte samotného člověka,
protože nejbližší realitou pro člověka je zase
člověk. Rozštěpíte mu vědomí. Žije sice zde, avšak ne
skutečně; vždy je tam někde, někde jinde. Stále něco
hledá a po něčem pátrá; nežije a není, ale vždy jen
něco dělá; bohatne, sílí, stává se duchovnějším, zbož-
nějším a svatějším – stále víc a více. Touto neutuchající
touhou něco získat v sobě vytváří napětí a dostává
se do úzkostného stavu, přičemž mu uniká to, co je mu
dostupné díky vlastní existenci. Zajímá se o to, co je
daleko, a přitom má Boha na dosah ruky. Upírá oči ke
hvězdám, ale Boha má ve svém nitru. Nejzákladnější
věc, kterou je třeba pochopit ve vztahu k zenu, tedy je:
husa nikdy nebyla uvnitř. Budu vám vyprávět příběh
o začátku tohoto kóanu:
Velký filozof Riko jednou požádal Nansena,
neznámého zenového Mistra, aby mu vysvětlil starý
kóan o huse v láhvi.
„Jestliže dá člověk do láhve house,“ řekl Riko,
„a krmí je, až z něj vyroste dospělá husa, jak ji potom
dostane ven, aniž by zabil husu nebo rozbil láhev?“
Nansen hlasitě tleskl a zvolal: „Riko!“
„Ano, Mistře,“ trhl sebou filozof.
„Vidíš,“ řekl Nansen. „Husa je venku!“
Je to jen otázka vidění; jde o to, aby člověk byl
bdělý a ostražitý; nejde o nic jiného než o procitnutí.
Husa je v láhvi jen tehdy, pokud spíte a zdá se vám sen;
jestliže jste vzhůru, husa v láhvi nikdy není. Ve snu
neexistuje způsob, jakým lze husu dostat ven. Husa
buď zemře, nebo rozbijete láhev; ani jedna z možností
však není povolena: husa nesmí zemřít a láhev nesmí-
te rozbít. Tak tedy, dospělá husa v malé láhvi… Jak ji
vyjmout? Tomu se říká kóan.
Kóan není běžná hádanka; není to hádanka,
protože nemůže být rozluštěn. Hádanka je něco, co je
možné vyřešit; pouze je třeba hledat správnou odpověď.
Tu určitě najdete – stačí k tomu trocha rozumu;
hádanka zkrátka není neřešitelná.
Naopak kóan je neřešitelný; nemůžete jej vyluštit,
můžete jej pouze rozptýlit. To lze udělat tak, že
přesunete rovinu svého bytí ze snění do stavu bdělosti.
Ve snu je husa v láhvi a neexistuje způsob, jakým by
se dala vyndat, aniž bychom láhev rozbili nebo ptáka
usmrtili – ve snu. A proto, co se týká snu, není možné
rébus vyřešit; nic se s ním nedá dělat.
Jedna cesta však přesto existuje – pamatujte
si ale, že nemá se samou hádankou nic společného.
Musíte se probudit. To se netýká ani láhve a ani
husy. Musíte procitnout. Týká se to vás. Proto Nansen
na Rikovu otázku neodpověděl.
Riko se zeptal: „Jestliže dá člověk do láhve house
a krmí je, až z něj vyroste dospělá husa, jak ji potom
dostane ven, aniž by zabil husu nebo rozbil láhev?“
Nansen neodpověděl. Ba naopak, hlasitě tleskl
a zvolal: „Riko!“
To přece není žádná odpověď – ve skutečnosti
nemá tento výkřik s danou otázkou vůbec nic společné-
ho; je irelevantní a rozporuplný. Ovšem přináší řešení;
vlastně rozptýlení. V okamžiku, kdy zvolal „Riko!“,
sebou filozof trhl a řekl: „Ano, Mistře.“ Jednoduchou
strategií byla změněna celá rovina jeho bytí.
Mistr není učitelem; neučí vás, ale pouze vymýšlí
metody, jak vás probudit. Takovou metodou bylo
i ono tlesknutí, které přeneslo Rika do přítomnosti.
Bylo tak nečekané… Chcete-li se přece dozvědět odpověď
na spirituální kóan, neočekáváte, že vám Mistr
odvětí hlasitým tlesknutím a zvoláním „Riko!“
Náhle člověk není ani v minulosti, ani v budoucnosti.
Znenadání na celý problém na okamžik
zapomene. Kde je láhev a kde je husa? Je tu jen Mistr
ve zvláštní pozici, jenž tleská a volá Rika. Celý problém
najednou zmizí. Člověk unikl problému, aniž by
o tom vůbec věděl. Vyvlékl se z něj jako had ze staré
kůže. Na chvilku se zastavil čas. Na chvilku přestaly
jít hodiny. Na chvilku se zastavila mysl. Na chvilku
nebylo nic. Mistr, zvuk tlesknutí a náhlé procitnutí.
Přesně v ten okamžik Mistr říká: „Vidíš! Vidíš, husa
je venku!“
Kóan lze pouze rozptýlit, ale nikdy jej nelze
vyřešit. Naopak hádanku nerozptýlíte, ale dokážete ji
vyluštit. Pamatujte si tedy, že kóan není hádanka.
Když lidé, kteří jsou zvyklí neustále přemýš-
let a logicky vyvozovat, začnou studovat zen, hned
na samém začátku udělají krok nesprávným směrem.
Zen nelze studovat; musí se prožívat, musí se nasávat
a vstřebávat, a to od žijícího Mistra. Jde o přenos mimo
slova, jde o přenos světla života, jež je neviditelné.
Takže nikdo, kdo by sledoval celou situaci
– Riko pokládá otázku, zatímco Mistr tleská a volá
– by v ní nenašel nic moc duchovního, žádnou velkou
filozofii a mohl by si připadat zklamaný a znechucený.
Přesto však k něčemu došlo – něčemu neviditelnému,
něčemu, co ani viditelné nikdy být nemůže.
Dochází k tomu pouze tehdy, když mlčení Mistra
pronikne mlčením žáka a když se tato dvě mlčení
setkají a splynou; pak znenadání přijde hluboké pochopení.
Mistr má oči a stejně tak i žák. Oči však má
zavřené. Je třeba najít nějaký prostředek či metodu,
aby žák bez vynaložení nějakého úsilí mohl oči otevřít.
Bude-li však vynakládat velké úsilí, unikne mu
podstata.
O tomto kóanu píše i Christmas Humphreys,
jeden z největších západních milovníků zenu a zakladatel
Buddhist Society of England, jenž se zasloužil
o šíření zenového buddhismu v západním světě.
Ovšem jeho interpretace je zcela odlišná. Říká:
„Existuje metoda, jak celý problém obejít, jak
se říká. Racionálně uvažující lidé jej budou považovat
za nesmysl, ale ti stejně nebudou číst dál. Ti, kteří však
ve čtení vytrvají, budou očekávat, že nesmysl nabude
ještě větších rozměrů, protože rozum, ona předměstská
vila racionální mysli, brzy zůstane daleko za námi
a mysl bude v bezmezných výšinách své vlastní vnitřní
radosti svobodná. Zde tedy leží opravdové řešení
problému opaků.
Mám vám to říci? Vezměme v úvahu živou husu
v láhvi. Jak ji lze dostat ven, aniž bychom ji zranili
či rozbili láhev? Odpověď je jednoduchá – ‚Tak, a je
venku!‘“
Ano, celý smysl se nám poněkud vytratil: místo
něj tu máme filozofii. Za prvé: Christmas Humphreys
považuje zen za část buddhismu, a tím již na samém
začátku otvírá špatné dveře a činí krok nesprávným
směrem. Zen nemá s buddhismem nic společného.
Samozřejmě má co do činění s Buddhou, ale nikoliv
s buddhismem jako takovým, stejně jako súfismus
nemá nic společného s islámem, chasidismus s judaismem
či tantra s hinduismem. Zajisté, tantra je určitým
způsobem spojená se Šivou, súfismus s Mohamedem
a chasidismus s Mojžíšem. Nikoliv však s jejich tradicemi,
konvencemi nebo teologií.
Živý Mojžíš nebo živý Mohamed dokážou předávat
něco, co je slovy nesdělitelné; dokážou ukázat
něco, co nelze vyjádřit slovy; dokážou kolem sebe vytvořit
vibrace, jež mohou mnohé lidi dovést k osvícení,
ale bez jakéhokoliv vysvětlení a bez jakéhokoliv
logického důkazu.
Osvícení je téměř jako milostné vzplanutí. Je to
stejné jako zamilovat se – nemůžete si to nijak zdůvodnit;
je to níže než rozum. Obdobně lze přijít i k osvícení;
to je však výše než rozum: je slovy nepopsatelné.
Znám jeden překrásný příběh o Mistrovi, který
měl přenocovat v domě svého žáka. Onomu stoupenci
to dělalo trochu starosti, protože Mistr měl velmi
zvláštní zvyklosti a nezvyklé způsoby. Mohl by provést
cokoliv! Lidé ho skoro považovali za blázna. Aby
tedy Mistr nezpůsobil v okolí žádné nepřístojnosti
– protože v noci by mohl začít tančit, zpívat, křičet,
kázat nikomu a vůbec způsobit nežádoucí poprask
– uložili ho do suterénu a zamkli ho, aby ho nikdo neslyšel,
kdyby náhodou něco vyváděl. Zavřeli všechna
okna a zamkli všechny dveře.
Uprostřed noci je však náhle něco probudilo.
Někdo se válel po střeše a tak hlasitě se při tom smál,
že se kolem celého domu shromáždil dav lidí.
Protože nevěděli, co se děje, vyběhli hostitelé
ven a na střeše našli Mistra. Zeptali se ho: „Co se
děje? Jak jste to dokázal? Zamkli jsme vás ve sklepě
právě proto, abychom takové situaci předešli!“
Mistr odpověděl: „Proto se také směji. Náhle
jsem začal padat vzhůru. Sám tomu nemohu uvěřit!
Nikdy předtím se mi nestalo, abych padal vzhůru!“
Je to nádherný příběh. Osvícení znamená padat
vzhůru a zamilování znamená padat dolů. Obojí má
však něco společného: ono padání – nesmyslné, nevysvětlitelné
a nepopsatelné. Jen ti, kdo je sami prožili,
vědí; a dokonce i když je prožili, nedokážou to vysvětlit
těm, komu tento zážitek chybí.
Christmas Humphreys nazývá zen zenbuddhismem.
To ovšem znamená, že se hned na začátku vydal
špatným směrem. Zen není buddhismus – zcela
určitě je to základní podstata Buddhy, ale zároveň
i podstata Mojžíše, podstata Zarathuštry a také podstata
Lao-c’. Je to základní podstata všech, kteří došli
osvícení, všech, kteří se probudili ze snu, všech, kteří
pochopili, že husa je venku, že nikdy nebyla uvnitř,
že problém především vůbec nikdy nebyl problémem,
a proto není třeba žádného řešení.
Christmas Humphreys říká: „Existuje metoda,
jak celý problém obejít, jak se říká. Racionálně uva-
žující lidé jej budou považovat za nesmysl…“
On sám je racionálně uvažující; jde totiž o přesný
opak: nejedná se o nesmysl. Nesmysl je o něco
níže než smysl. Zen ale není nesmysl, je totiž výše než
smysl, je to nadsmysl. Je to něco daleko přesahující
rozum. Logika je obyčejná hra; může ji hrát kdokoliv,
kdo disponuje alespoň troškou inteligence. V okamžiku,
kdy se dostanete dál za logiku, vstupujete do světa
zenu. Není to nesmysl, je to nadsmysl. Už jen pouhým
použitím slova nesmysl projevuje Humphreys hluboce
zakořeněné předsudky vůči racionalitě.
Říká: „…ale ti stejně nebudou číst dál. Ti, kdo
však ve čtení vytrvají, budou očekávat, že nesmysl nabude
ještě větších rozměrů, protože rozum, ona předměstská
vila racionální mysli, brzy zůstane daleko
za námi…“
Nezůstane daleko za námi, protože pokud něco
zůstává za námi, znamená to, že jsme na téže dráze.
Necháváme za sebou další patník, ale je to stále tatáž
silnice, stále stejná cesta. Sice se posuneme o nějaký
kilometr dopředu, avšak náš rozměr se nemění. Jediným
rozdílem je kvantita, ale ne kvalita.
Rozum nejenže necháváme daleko za sebou, ale
navíc jej i překonáváme, překračujeme. To je rozdíl,
velký rozdíl, rozdíl, na kterém velmi záleží.
Znám jeden příběh – odehrál se za druhé světové
války:
V husté barmské džungli zůstalo jedno armádní
letadlo. Vojáci měli tehdy velmi naspěch, protože
byli na ústupu, a jelikož na letadle se vyskytla nějaká
technická závada, nemohli si ho vzít s sebou. Místní
primitivní lidé jej objevili, ale nechápali, co to je.
Nakonec přišli na to, že se určitě jedná o dvoukolák,
do nějž se zapřahuje býček – byla to jediná věc, kterou
dokázali vymyslet. Vůz tažený volem pro ně představoval
jediné možné vozidlo. Začali tedy letadlo pou-
žívat jako dvoukolák a moc se jim to líbilo. Byl to ten
nejlepší potah, jaký kdy měli.
Pak šel jednou kolem jeden člověk, jenž sice žil
o něco dál než onen primitivní kmen, ale stále k němu
patřil. Ten člověk znal víc než oni; už se setkal s auty,
náklaďáky i autobusy. Řekl: „Tohle není žádný volský
povoz, to je auto a já autům rozumím.“ Tak je spravil
a lidé byli naprosto uchvácení, jak může takový stroj
fungovat bez koní a volů. Užili si s ním spoustu zábavy.
Každé ráno i každý večer si ho prohlíželi ze všech
stran, nastupovali a sedali si do něj; a protože džungle
zrovna neoplývala množstvím silnic, byla pro ně i pár
centimetrů dlouhá cesta opravdovým zážitkem.
Jednou tudy procházel pilot. Když je uviděl,
řekl: „Co to děláte? To je letadlo, to létá!“
Vzal s sebou dva domorodce, kteří, když se odlepili
od země, nemohli uvěřit vlastním očím. Bylo
to něco, co naprosto přesahovalo jejich představivost
a všechny jejich sny. Dříve si mysleli, že létat umějí
pouze bohové; o tom už slyšeli vyprávět spousty pří-
běhů. Letadla na obloze sice viděli, ale vždy si mysleli,
že patří bohům.
Ačkoliv stejné zařízení může být použito jako
volský potah nebo jako auto, rozdíl mezi nimi spočívá pouze v kvantitě,
a nikoliv v kvalitě. V okamžiku,
kdy se však zvedne ze země v podobě letadla, mění
se rovina: překonává volský potah i auto. Pohybuje se
ve zcela nové dimenzi.
Rozum tedy nenecháváme za sebou, ale překonáváme
jej. Proto tedy když Christmas Humphreys
nazývá kóan „nesmyslným a iracionálním“ nebo když
si myslí, že rozum zůstává za námi, drží své myšlení
stále v rámci racionality.
Říká: „…a mysl bude svobodná…“
Tak to je naprostá hloupost; mysl nebude svobodná.
Když vstoupíte do světa zenu, nesetkáte se s žádnou
myslí. Zen znamená žádná mysl, absence mysli.
Není to svoboda mysli, je to vysvobození z mysli,
a to je velký rozdíl, přímo nepřekonatelný rozdíl. Mysl
není svobodná, ale vy jste od mysli osvobozeni. Mysl
už nadále neexistuje, nezáleží na tom, zda je svobodná
či ne, je zkrátka pryč. Prošli jste novými dveřmi, jež
vám vždy byly přístupné, ale nikdy jste na ně nezaklepali
– dveřmi bytí, dveřmi věčnosti.
Zen, tedy vlastní slovo zen, pochází ze sanskrtského
výrazu dhjána. Dhjána znamená meditace, ale
slovo meditace neobsáhne celý jeho význam. Evokuje
v nás totiž pocit, že mysl se něčím zabývá: mysl
medituje, soustřeďuje se či rozjímá; v každém případě
je však stále přítomna. Dhjána ovšem označuje stav
bez mysli, tedy žádné soustředění, žádné rozjímání
a žádná meditace – pouze mlčení, hluboké, pronikavé
mlčení, při kterém mizí všechny myšlenky; při němž
nic nečeří hladinu jezera vědomí; při kterém vědomí
funguje jako zrcadlo a odráží vše, co existuje – hvězdy,
stromy, ptáky a lidi – vše, co existuje, odráží bez
zkreslování, bez interpretací a bez vlivu našich předsudků.
Přesně to je totiž naše mysl: předsudky, ideologie,
dogmata a zvyky.
Christmas Humphreys říká: „..a mysl bude svobodná
v bezmezných výšinách své vlastní vnitřní radosti.“
To je opravdový nesmysl! Tak především, „mysl
bude svobodná“: mysl nikdy nemůže být svobodná.
Svoboda a mysl nejdou dohromady. Mysl znamená
područí, mysl je vězení. V mysli žijete v uzavřeném
světě, jehož hranice tvoří všemožné myšlenky, teorie,
systémy a filozofie a jenž je obklopen celou lidskou
minulostí, všemi možnými pověrami – hinduistický-
mi, mohamedánskými, křesťanskými, buddhistickými
či džinistickými; politickými, sociálními, ekonomickými
či náboženskými. Vaše mysl je buď postavena
z cihel Bible, Koránu a Bhagavadgíty, nebo třeba
z panelů Kapitálu či Komunistického manifestu. Své
vězení si sice můžete zařídit jinak než ostatní, mů-
žete si najmout jiného architekta, leč stále to bude
jen vězení. Architektem může být Sigmund Freud,
Karl Marx nebo Albert Einstein – stačí si jen vybrat:
vězení se dodávají ve všech tvarech a velikostech
– a vnitřní zařízení už je jen a jen na vás. Můžete si
pověsit na zdi nádherné obrazy, položit na zem huňaté
koberce, vymalovat stěny podle vlastních představ,
sem tam udělat pár změn – okno vlevo nebo vpravo,
závěs z toho či onoho materiálu; jenže vězení bude
stále jen vězení.
Oním vězením je mysl jako taková, a proto každý
žije ve vězení. Pokud z vězení nevyjdete,
nepoznáte, co je to svoboda. Vaše vězení může být velmi útulné,
pohodlné a praktické, může být krásně vymalované,
pozlacené a vykládané diamanty… Bude opravdu
těžké je opustit – vždyť vám dalo tolik práce, než jste
je vytvořili – nebude to vůbec lehké. Ale vězení bude
stále jen vězení; ať už je ze zlata nebo z bláta, v tom
není žádný rozdíl. Nikdy nepoznáte nekonečnou svobodu,
nikdy nepoznáte krásu a lesk svobody. Nikdy
nepoznáte, že husa je vždy venku. Budete žít ve všemožných
snech. Ale ať už jsou sebevíc krásné, jsou to
jen sny a dříve či později se rozplynou.
Mysl se ovšem stále obnovuje. Jestliže se jeden
sen rozplyne, mysl okamžitě vytváří jiný – v podstatě
má vždy v zásobě nějaký už předem připravený.
Předtím než zmizí ten starý, poskytne vám nový, který
je lepší, rafinovanější, sofistikovanější, vědečtější
či techničtější, a opět jste zaslepení, opět se vynořuje
ona touha: „Proč to nezkusit? Jiné sny se možná nezdařily,
to ale nemusí znamenat, že se nezdaří žádný.
Jeden z nich by se mi mohl vyplnit.“ Taková naděje
se nevytrácí; taková naděje vás nutí honit se za svými
sny. A když přijde smrt, člověk zjistí, že celý život byl
jen tím, z čeho jsou utvořené i sny: „…život je pustý
žvást idiota, jen hluk a vřava – a neznamená nic.“*
Ale takto žijí miliony lidí.
Christmas Humphreys říká: „..a mysl bude svobodná
v bezmezných výšinách své vlastní vnitřní radosti.“
To dokazuje, že nikdy nepochopil ani kapičku
ze zenového prožitku. Stal se sice propagátorem filozofie
zenu na Západě, ale vůbec nevěděl, co dělá, protože
neprožil nic, o čem hovoří.
Mysl nemůže dosáhnout „bezmezných výšin své
vlastní vnitřní radosti“; mysl totiž žádnou vrozenou
schopnost radosti nemá. Mysl je příčinou veškerého
utrpení; o radosti neví nic. O radosti pouze přemýšlí,
avšak přemýšlet o radosti není nic jiného než si něco
představovat navzdory trápení, v němž žije.
Požádáte-li mysl, aby definovala radost, její vymezení
bude negativní. Řekne: „Nebude žádné utrpení,
nebude žádná bolest, nebude žádná smrt.“ To vše je
ale negativní definice; neříká nic o blaženosti, hovoří
pouze o bezbolestnosti. Mít za cíl bezbolestnost však
nestojí za to. I když nebudete trpět žádnou bolestí, bude
vám stát za to žít? A pokud ano, jak dlouho? I když vás
nebude trápit žádná nemoc, bude to znamenat, že jste
zdraví? Nemoc a zdraví jsou naprosto odlišné hodnoty.
Člověk může být z lékařského pohledu v pořádku,
z hlediska diagnózy nemusí být nic špatně; pokud ale
nepociťuje záplavu radosti, není zdravý – možná není
nemocný, ale to neznamená, že je zdravý. Absence nemoci
není totéž co přítomnost zdraví; jedná se o zcela
odlišné jevy.
Nemusíte být nešťastný; to však ve vás automaticky
nevyvolává štěstí. Můžete se zkrátka vyskytovat
ve vzduchoprázdnu, nejste ani šťastný, ani nešťastný,
což je mnohem horší situace než být nešťastný, proto-
že nešťastný člověk se alespoň ze své bídy snaží dostat.
Člověk, který žije ve vzduchoprázdnu či jakési
prázdnotě na samé hranici mezi štěstím a neštěstím,
se nemůže ze svého neštěstí dostat, protože není ne-
šťastný. Nemůže ani vykročit směrem ke štěstí, proto-
že ho zezadu nic nepostrkuje; neštěstí ho neponouká
k tomu, aby skočil. Zůstává tedy na místě, je uvízlý
a nehybný.
Neštěstí je negativní stav, štěstí je stav pozitivní,
ale mysl zná jen neštěstí. Mysl nemůže poznat
„bezmezné výšiny své vlastní vnitřní radosti“, protože
uvnitř ní nic není. Mysl je pouze výtvor společnosti,
jenž vám má pomoci k tomu, abyste zdatně vykonávali
všechny své společenské povinnosti. Mysl je
strategie institucí sloužící k tomu, aby se s vámi dalo
manipulovat, aby vás bylo možné zotročit a udržet tak
neinteligentní, jak jen to je možné, protože inteligentní
člověk je nebezpečný.
V celé Bibli nenajdete jedinou větu, která by
vychvalovala inteligenci. Je plná různých jiných nesmyslů,
ale ani jeden výrok nevelebí inteligenci. A to
se tam vychvalují pověry i víra a další hlouposti.
Všechna náboženství, organizovaná náboženství,
se z člověka pokoušejí udělat robota, pouhý stroj
a téměř se jim to daří. Proto je tak málo Buddhů a tak
málo Ježíšů. Důvod je prostý: společnosti, továrny,
stát, církev či národ – všechny tyto instituce se spolu
spikly, aby zničily malé dítě, jež je zranitelné, citlivé
a bezmocné.
A dítě zničit lze. Základní strategií pro jeho
destrukci je vytvořit mysl, uvalit na něho mysl, tak-
že zapomene na svou nejniternější schopnost radosti,
zapomene na nevinnost, kterou si přinesl ze zdrojů
existence, zapomene na vše, co je krásné, a stane se
pouhým zubem v kole společnosti. Musí být dobrým
sluhou, musí být dobrým opravářem, musí být dobrým
přednostou stanice, tím či oním, ale nesmí být
božskou bytostí, nesmí fungovat šťastně.
Společnost se velmi bojí šťastných lidí z jednoho
jednoduchého důvodu: štěstí je natolik úchvatný
zážitek, že člověk je pro něj schopen obětovat svůj
život; naopak štěstí nemůže obětovat ničemu jinému.
Jestliže člověk jednou zakusí, co je štěstí, žije pro ně
i umírá. Na šťastného člověka jsou krátké všechny žaláře
společnosti. Společnost dokáže vládnout nešťastným,
církev může využívat jen nešťastné.
Christmas Humphreys říká: „Zde tedy leží opravdové
řešení problému opaků.“
Není žádný „problém opaků“. Opaky nejsou
opaky, jsou to doplňky, a proto problém jako takový
neexistuje. Světlo a tma jsou jeden jev, tvoří dvě strany
téže mince. Život a smrt jsou neoddělitelné, jedno
od druhého nelze oddělit – jak by se z nich tedy daly
udělat opaky? Jsou to doplňky, jež si vzájemně pomá-
hají. Proto zde není žádný problém a není třeba hledat
řešení.
Zen není řešením opaků, je to přestoupení, překročení,
transcendence, vyšší vize – pohled očima
ptáků, kde všechny duality vypadají jako hlouposti.
Nejdůležitější věc, která se přihodila člověku,
jenž jako první vkročil na Měsíc, byla, že náhle zapomněl
na to, že je Američan. Celá Země pro něho
byla celkem, ve kterém nebyly hranice. Žádná mapa
Země totiž ve skutečnosti neexistuje. Americký kontinent,
africký kontinent, asijský kontinent, jedna země,
druhá země – vše zmizelo. Ne že by se snažil sjednotit
všechny znepřátelené tábory; neexistoval dokonce ani
žádný Sovětský svaz či Amerika, celá Země byla prostě
jako celek.
První slova, která onen Američan pronesl, byla
„má milovaná Země!“. To je transcendence. Na okamžik
zapomněl na všechno, co ho formovalo a ovliv-
ňovalo: „Má milovaná Země!“ Patřila mu tehdy celá
planeta.
Totéž se děje ve stavu mlčení: celá existence je
jen vaše a všechny opaky se rozplynou jeden v druhém,
pomáhají si a tančí spolu. Existence se stává orchestrem.
Christmas Humphreys říká: „Mám vám to říci?
Vezměme v úvahu…“
Tedy, podívejme se na to, jak velký rozdíl udělají
malé změny: „Mám vám to říci? Vezměme v úvahu…“
Takto se chová filozofie, nikoliv však zen: „Vezměme
v úvahu…“ Neleží před námi otázka úvahy; buď víte,
nebo nevíte.
Mistr Nansen neřekl: „Vezměme v úvahu, že tlesknu.
Vezměme v úvahu, že zvolám ‚Riko!‘. A ty pak musíš
říct: ‚Ano, Mistře!‘ A potom já řeknu: ‚Vidíš, husa je
venku!‘“ Celá pointa by se pak ztratila.
I když se zvuk tleskání vytváří dvěma rukama,
energie je stále jedna. Levá ruka a pravá ruka nejsou
dvě, jsou ve vás spojené. Nejsou opaky, jsou doplňky,
jež patří jedné bytosti. Všechny opaky patří jedné bytosti
a není to otázka úvah. Budete-li o tom uvažovat,
vysajete z tohoto nádherného kóanu všechnu šťávu.
„Vezměme v úvahu,“ říká, „živou husu v láhvi.
Jak ji lze dostat ven, aniž bychom ji zranili či rozbili
láhev?“
Nedokáže ani říct „aniž bychom ji zabili“. Opravdový
Angličan! „Aniž bychom ji zranili či rozbili lá-
hev.“ V podstatě i to, že vyslovil „rozbili láhev“, mu
muselo zlomit srdce! „Odpověď je jednoduchá…“
Není jednoduchá. Především to není ani žádná
odpověď. „Tak, a je venku!“ Zničil celou krásu kóanu.
Ale je těžké zbavit se svých návyků. Je to zkrátka
způsob myšlení, zvyk mysli.
Papež dostal papuče z červeného hedvábí
a na nich byly vyšity iniciály P. N. Když se Jeho Svatost
ptala, co ta písmenka znamenají, řekli mu: „Prsty
napřed.“
Ptáte se mě: JE HUSA OPRAVDU VENKU?
Byla vždycky venku, nikdy nebyla uvnitř. Je to
jen otázka snění.
Procitněte!
- Návštěvník
Re: Buďte alespoň trochu inteligentní
od Návštěvník » úte 28. bře 2017 11:25:22
Každý člověk, ať už muž či žena, se narodil otci a matce. Polovina jeho bytosti pochází z muže a druhá polovina z ženy – takže každý člověk je obojím. Pokud jsi muž, pak muž je nahoře a po ním, skryté, jsou všechny ženské kvality – příspěvek tvé matky. Pokud jsi žena, pak tvé ženské kvality jsou nahoře a mužské kvality jsou pod tím – příspěvek tvého otce. A není potřeba, aby tu byl konflikt – protože jsi zároveň muž i žena.
Namísto toho, abys vytvářel konflikt – celá má práce ti ukazuje cestu – jak vytvářet orchestr všech tvých kvalit dohromady. A to se stane tvou celistvostí – jako lidské bytosti.
Osho: The Great Pilgrimage: From Here to Here
Namísto toho, abys vytvářel konflikt – celá má práce ti ukazuje cestu – jak vytvářet orchestr všech tvých kvalit dohromady. A to se stane tvou celistvostí – jako lidské bytosti.
Osho: The Great Pilgrimage: From Here to Here
- Návštěvník
Re: Buďte alespoň trochu inteligentní
od Návštěvník » úte 28. bře 2017 11:29:44
Když jsou srdce a hlava spolu, pak jsi více kompletní a více celistvý. Srdce je část, hlava je část, ale společně… pokud jejich splynutí je možné, pak síla není dvakrát tak velká, ale znásobená. Jak se může hlava se srdcem potkat? A to je multidimenzionální otázka: potkání mezi ženou a mužem, mezi srdcem a hlavou, setkání východu se západem…. Západ se orientuje hlavou, východ srdcem. Je to ta samá otázka položena do různých směrů: Jak se mohou potkat? Jak může nastat intimní láska mezi hlavou a srdcem a ne intimní nepřátelství?
Potkávají se v meditaci, protože v meditace je hlava prázdná a srdce je prázdné: hlava je prázdná bez myšlenek a srdce je prázdné bez pocitů. Tam, kde jsou dvě prázdnoty, nelze je rozdělit, protože mezi nimi nic není, co by je rozdělovalo. Dvě nuly se stávají nulou jedinou. Dvě nicoty nemohou existovat odděleně – stanou se jedním, protože mezi nimi není žádný plot.
V meditaci se hlava a srdce vytrácí, splývají spolu. V meditaci muž a žena spolu splývají.
V Indii máme starodávnou, velmi starodávnou sochu – jedno z nejkrásnějších uměleckých děl – sochu Ardanarišvary.
Socha je napolovic muž, napolovic žena. Je to socha Šivy, hinduistického Boha, má polovina těla ženskou a druhou polovinu mužskou. Až do času Karla Gustava Junga se myslelo, že to je jen mytologie, metafora, poezie – ale to nemůže být pravda. Karel Gustav Jung představil světu myšlenku, že to není metafora, že to je skutečnost.
V každém muži a v každé žene je obojí, protože každé dítě se narodí otci a matce. Takže něco z matky a něco z otce je přítomno v dítěti, ať už to dítě je dívka či chlapec. Jediný rozdíl spočívá v tom, že muž je trošku více mužem, možná padesát jedna procent muž a čtyřicet devět procent žena a žena je padesát jedna procent žena a čtyřicet devět procent muž. Rozdíl není moc velký. Proto je v dnešní době možné vědecky změnit své pohlaví – protože i to druhé pohlaví je přítomno, jen procentuální zastoupení hormonů je potřeba změnit…. pak muž se stává ženou a žena se stává mužem…
Ale dokonce i v tobě, nejsi uvolněn. Je tam konflikt, neustálý konflikt mezi hlavou a srdce, mezi mužem a ženou. Tento konflikt můžeme rozpustit jedině pokud hlava opustí přemýšlení a srdce opustí své cítění a oba jsou jen čistými prázdnými prostory. V této prázdnotě je veliké potkávání se a veliké pochopení.
Nevnímám žádnou ženu jako tajemství. Díval jsem se bedlivě a možná na světě nebude jiný muž, který by se dostal do kontaktu s tolika muži a s tolika ženami. Ale ani muž mi nepřipadá jako tajemství ani žena ne. To je díky tomu, že uvnitř mne hlava a srdce splynuly v jedno a to mi dodalo nový úhel pohledu a proměnilo to celkový pohled kolem mne. Pokud opravdu chcete pochopit tajemství žen, pak se musíte naučit umění rozpouštění vaší hlavy ve svém srdci. A to ti pak pomůže pochopit nejen tajemství žen, ale také pochopit tajemství mužů. Nejen to, pomůže Ti to také pochopit tajemství celé existence.
Osho: The Great Pilgrimage: From Here to Here
Potkávají se v meditaci, protože v meditace je hlava prázdná a srdce je prázdné: hlava je prázdná bez myšlenek a srdce je prázdné bez pocitů. Tam, kde jsou dvě prázdnoty, nelze je rozdělit, protože mezi nimi nic není, co by je rozdělovalo. Dvě nuly se stávají nulou jedinou. Dvě nicoty nemohou existovat odděleně – stanou se jedním, protože mezi nimi není žádný plot.
V meditaci se hlava a srdce vytrácí, splývají spolu. V meditaci muž a žena spolu splývají.
V Indii máme starodávnou, velmi starodávnou sochu – jedno z nejkrásnějších uměleckých děl – sochu Ardanarišvary.
Socha je napolovic muž, napolovic žena. Je to socha Šivy, hinduistického Boha, má polovina těla ženskou a druhou polovinu mužskou. Až do času Karla Gustava Junga se myslelo, že to je jen mytologie, metafora, poezie – ale to nemůže být pravda. Karel Gustav Jung představil světu myšlenku, že to není metafora, že to je skutečnost.
V každém muži a v každé žene je obojí, protože každé dítě se narodí otci a matce. Takže něco z matky a něco z otce je přítomno v dítěti, ať už to dítě je dívka či chlapec. Jediný rozdíl spočívá v tom, že muž je trošku více mužem, možná padesát jedna procent muž a čtyřicet devět procent žena a žena je padesát jedna procent žena a čtyřicet devět procent muž. Rozdíl není moc velký. Proto je v dnešní době možné vědecky změnit své pohlaví – protože i to druhé pohlaví je přítomno, jen procentuální zastoupení hormonů je potřeba změnit…. pak muž se stává ženou a žena se stává mužem…
Ale dokonce i v tobě, nejsi uvolněn. Je tam konflikt, neustálý konflikt mezi hlavou a srdce, mezi mužem a ženou. Tento konflikt můžeme rozpustit jedině pokud hlava opustí přemýšlení a srdce opustí své cítění a oba jsou jen čistými prázdnými prostory. V této prázdnotě je veliké potkávání se a veliké pochopení.
Nevnímám žádnou ženu jako tajemství. Díval jsem se bedlivě a možná na světě nebude jiný muž, který by se dostal do kontaktu s tolika muži a s tolika ženami. Ale ani muž mi nepřipadá jako tajemství ani žena ne. To je díky tomu, že uvnitř mne hlava a srdce splynuly v jedno a to mi dodalo nový úhel pohledu a proměnilo to celkový pohled kolem mne. Pokud opravdu chcete pochopit tajemství žen, pak se musíte naučit umění rozpouštění vaší hlavy ve svém srdci. A to ti pak pomůže pochopit nejen tajemství žen, ale také pochopit tajemství mužů. Nejen to, pomůže Ti to také pochopit tajemství celé existence.
Osho: The Great Pilgrimage: From Here to Here
- Návštěvník
Re: Buďte alespoň trochu inteligentní
od Návštěvník » sob 19. srp 2017 6:47:02
Samotná smrt nemá význam pro toho, kdo miluje.
Říkám vám:
Láska vás zbaví přání.
Zapomeňte na svůj strach,
nebuďte bázliví a buďte otevření.
Dovolte jiným centrům, aby se setkala s vašim centrem.
Tím se znovu zrodíte,
tím bude stvořena nová kvalita bytí.
Tato nová životní kvalita říká, že Bůh JEST.
Bůh není argumentem, nýbrž naplněním.
Pocitem bytostného naplnění.
Napadlo vás,
že stále Boha popíráte, když jste nespokojeni?
Jste-li nespokojeni, může celé vaše bytí volat, že Boha není.
Ateismus nevzniká z logického myšlení, ale z nespokojenosti.
Člověk Jej může zracionalizovat - což patří jinam.
Může říci, že nemá důkazy, že Bůh je.
Ale o to vůbec nejde.
Když jsi spokojen, říká celé tvé bytí náhle, že Bůh je.
Najednou cítíte, že celý svět je božský.
Když milujete, cítíte poprvé, že stvoření je božské a vše je požehnáním.
Ale mnoho se musí učinit, než se to může přihodit.
Mnoho musí být zničeno, dříve než se to může stát.
Musíte zničit všechno, co ve vás tvoří překážky.
Učiňte z lásky sádhanu.
Ta nepřipouští žádné lehkovážné záležitosti
Láskou nesmí být zaměstnán jen rozum.
Nedovoluje jen tělesné uspokojení.
Učiňte z ní vnitřní hledání.
a pohlížejte na druhého jako na pomocníka, jako na přítele.
Osho: Cesta Bílého
Říkám vám:
Láska vás zbaví přání.
Zapomeňte na svůj strach,
nebuďte bázliví a buďte otevření.
Dovolte jiným centrům, aby se setkala s vašim centrem.
Tím se znovu zrodíte,
tím bude stvořena nová kvalita bytí.
Tato nová životní kvalita říká, že Bůh JEST.
Bůh není argumentem, nýbrž naplněním.
Pocitem bytostného naplnění.
Napadlo vás,
že stále Boha popíráte, když jste nespokojeni?
Jste-li nespokojeni, může celé vaše bytí volat, že Boha není.
Ateismus nevzniká z logického myšlení, ale z nespokojenosti.
Člověk Jej může zracionalizovat - což patří jinam.
Může říci, že nemá důkazy, že Bůh je.
Ale o to vůbec nejde.
Když jsi spokojen, říká celé tvé bytí náhle, že Bůh je.
Najednou cítíte, že celý svět je božský.
Když milujete, cítíte poprvé, že stvoření je božské a vše je požehnáním.
Ale mnoho se musí učinit, než se to může přihodit.
Mnoho musí být zničeno, dříve než se to může stát.
Musíte zničit všechno, co ve vás tvoří překážky.
Učiňte z lásky sádhanu.
Ta nepřipouští žádné lehkovážné záležitosti
Láskou nesmí být zaměstnán jen rozum.
Nedovoluje jen tělesné uspokojení.
Učiňte z ní vnitřní hledání.
a pohlížejte na druhého jako na pomocníka, jako na přítele.
Osho: Cesta Bílého
- Návštěvník
Re: Buďte alespoň trochu inteligentní
od Návštěvník » ned 10. pro 2017 18:50:23
Je na vás, kde chcete žít -
v pekle nebo v nebi -
protože ať chcete žít kdekoliv,
je třeba to nejdřív vytvořit.
Není to nic hotového
to, že si koupíte lístek a chytnete vlak,
to vše se musí vytvořit.
Láska může nastolit ráj zrovna tady a teď.
Neučím nic než: více lásky -
až k bodu, kde se stanete sami sebou,
jen zdrojem lásky a ničím víc...
Přijměte odpovědnost za peklo či nebe,
ve kterém žijete.
Jakmile této odpovědnosti porozumíte,
nevěřím, že byste ještě směřovali do pekla.
OSHO
- Návštěvník
Příspěvků: 8
• Stránka 1 z 1
Kdo je online
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník