Můj dlouholetý problém

[Arnika]

Ahoj milí přátelé, mohu Vás zde poprosit o pomoc,radu, Vaše zkušenosti, cokoliv,..? Děkuji

před 3 lety a 3 měsíci jsem skončila v práci - byla jsem tam rok a čtvrt,..-nemám už tedy žádné peníze-na účtu mám dluh, u mamky mám dluh..

Hned den na to se se mnou "rozešel" Pavel - po 6 letech vztahu,ve kterém nebyl sex - já sex neměla dosud nikdy v životě - asi v něm mám několik bloků - zkoušela jsem je už odstraňovat, ale asi to nemám ještě úplně "vyčištěné". A já se sice s Pavlem chtěla přibližně v tu samou dobu také "rozejít",..ale to,že od něj bych toto v žádném případě nečekala, mě úplně šokovalo a naprosto zasáhlo - najednou jsem ho začala "chtít" ,.. já na Pavlovi měla strašnou závislost,která se projevila a ukázala hodně právě poté,co se se mnou "rozešel". Po rozchodu jsme byli stále v kontaktu,..až loni od února se přestal ozývat úplně - aniž by mě na to připravil - naopak stále psal,že chce být kamarád, že napíše více a přijede,.. a doteď se nic z toho nestalo, naopak se odmlčel úplně..Byla jsem z toho také dost špatná a dosud nevím co za tím je,,,ale pak se ozval na můj svátek loni v prosinci ..,po 10 měsících..tedy přes 2 roky jsem se trápila "kvůli" Pavlovi,..a loni asi od května mě začaly trápit situace s tátou a začala jsem se více zabývat tátou, tak Pavel přešel v mých myšlenkách jakoby do pozadí, ale uzavřené v sobě to s ním ještě nemám, ..

Žiji s rodiči v rodinném domku,oba jsou už v důchodu, takže jsme spolu celé 3 roky všichni doma, máme ještě psa,..je mi 30 let.


Další můj problém loni byl:
V poslední době(několika měsících) - stále "řeším" v hlavě další "problém" - s tátou - nastávají s ním různé situace,ve kterých mi kolikrát řekne slovíčka,která se mě dotknou,nebo i celkově se chová tak,že se mě to bohužel dotýká a pak se tady tím vším moc trápím.První situace,ve které řekl slovo,které se mě dotklo a které si stále pamatuji, mi řekl už před rokem-situaci mám sepsanou,takže si jí i pamatuji.
-řekl mi jedno slovíčko-sprosté,kvůli kterému jsem se trápila půl roku a stále ještě si ho pamatuju a podobná slova se mě dotýkají i teď..konkrétně řekl, že ho "seru"..


Pak,když jsem tátu "začala prožívat" už lépe, tak zase nastoupil "problém" s očima - jak jsem to všechno v sobě dusila tak dlouho,tak to napětí chtělo nějak ven a já jsem to "řešila" ŠILHÁNÍM, vypěstovala si na tom docela závislost a v jednom období to bylo docela intenzivní,že jsem se opravdu bála, zda s tím dokážu někdy přestat, ..to bylo období-loni kolem listopadu, kdy jsem se bála např. dívat se na Tv, udělat si v kuchyni třeba jídlo, dívat se do Pc,..protože všude mě to "svádělo" šilhat,..vysvobození byl jen spánek,..nejhorší bylo,když jsem se jednou probudila a už "automaticky" zašilhala do tmy na předmět,..byly to šílené okamžiky,i to bylo šílené-když jsem se bála,abych si tím šilháním nějak nepoškodila oči,aby mi to třeba nezůstalo,ale ubránit se tomu v tu chvíli moc nešlo-cítila jsem se z toho taky tak bezmocná,.. měla jsem dost i "sebevražedné" myšlenky nebo jak to nazvat..S tím šilháním už je to teď lepší,ale úplně venku z toho ještě nejsem,..Abych to upřesnila-když jsem v napětí,tak zašilhám na nějaký předmět,ale vzápětí to šilhání hned vrátím,..je to něco jak nám když jsme byli malí říkali:"nešilhej,nebo ti to zůstane", tak naštěstí se mi to zatím vždy vrátilo. Je to taková forma sebepoškozování, kdy mám nutkání zašilhat.Psycholožka i psychiatrička se shodly,že mám obsedantně-kompulzivní poruchu.


S dovolením,když toto vše shrnu:

Před 3 lety a skoro 3 měsíci se se mnou "rozešel" Pavel a snad den předtím jsem skončila v práci a od té doby žádnou ještě nemám - nějak se jí stále vyhýbám - tedy dosti pracem - bojím se např. ,aby na mě při práci lidé nekoukali, nebo se bojím,aby mě náhodou nepotkaly v nějaké práci třeba "na kase" spolupracovnice z bývalé práce,nebo se bojím jít do práce,kde je hromada lidí apod.-bojím se být viděna,raději jsem v "úkrytu"..tedy bez práce jsem už 3 roky a skoro 3 měsíce.Teď mám od listopadu loňského roku jen takovou malou brigádu, kdy chodím vypomáhat do domácnosti jednomu našemu vzdálenějšímu příbuznému-chodím k němu 2x týdně-konkrétně mu chodím uklidit a nakoupit.Za to dostávám 2tis.měsíčně-tedy to jsou od té doby mé jediné příjmy,ale vzhledem k tomu,že předtím jsem neměla vůbec nic,tak jsem i za toto neskutečně ráda a vděčná.

Loňský rok od narozenin do letošních narozenin jsem měla pro mě VELMI TĚŽKÝ - pro mou citlivou DUŠI - dostala jsem tolik " ran" a trápila se ať už kvůli těm nejbližším-tím jak se mě to dotklo a jak jsem to brala(hlavně od táty),.. tak i cizím,..a jedna má "přítelkyně" mě také hodně zklamala a zklamává dál,..
Dost jsem se kvůli Pavlovu chování v loňském roce natrápila, pak toto trápení "vystřídalo" trápení s tátou a na Pavla už jsem tolik nemyslela..
s tátou to"nejhorší"trvalo asi půl roku, teď už je to lepší, ale stále s ním podobné situace nastávají - jde o to, že se mě dotkne to,co v nich říká,protože používá "vulgární" slovíčka - tím,co mi řekl v té "první" situaci,jsem se právě trápila toho půl roku - možná zbytečně,..

Později se u mě rozjelo "šilhání" - z nahromaděného stresu z toho všeho jsem si ulevovala a stále ulevuji šilháním - dostávám tak ze sebe asi napětí..
Od listopadu loňského roku navštěvuji psycholožku a od prosince chodím i k psychiatričce - beru i antidepresiva,..se šilháním je to už lepší, ale nežiju svůj život, kontakt s lidmi nějak nevyhledávám, spíše mě zajímají osudy jiných lidí - ráda si o nich čtu,...Co se týče přátel, v poslední době mě právě ani nebavilo si s někým třeba jen dopisovat, natož se sejít, .. raději si čtu diskuze na netu, nebo hodně čtu teď knížky, nebo sleduji reality šou, .. to mě v poslední době nejvíce baví a dávala jsem tomu přednost před osobním nebo psacím kontaktem s někým.


Toto by bylo asi to nejdůležitější z toho,co se mi děje v posledních letech a v posledním roce.


Děkuji vám za přečtení a za vámi věnovaný čas mně.

Mohu-li se zeptat a poprosit vás - co na toto vše prosím říkáte?

Co bych měla prosím udělat,abych z toho začarovaného kruhu konečně vystoupila a žila život,který mě bude bavit? Děkuji vám moc

[Jarda Malej]

..se šilháním je to už lepší, ale nežiju svůj život, kontakt s lidmi nějak nevyhledávám, spíše mě zajímají osudy jiných lidí -

Ahoj Arniko.
Lidí které zajímají osudy jiných lidí není zase tak mnoho. Když se začneme zajímat o ty druhé víc než o sebe,
stává se, že teprve pak začneme žít svůj vlastní život žít doopravdy.
Řekl bych, že budeš-li mít příležitost uplatnit se někde, kde je náplní práce jakákoliv forma pomoci druhým,
pak v tobě oni jistě najdou někoho, koho potřebovali.
Koneckonců už jsi s tím začala a jsem přesvědčený že budou přicházet další příležitosti,
porozhlédneš-li se kolem sebe a přidáš trochu optimizmu a trpělivosti.
Ty ostatní věci se pak umějí upravit jaksi samy.
Držím ti palce.


:-)

[Malý Vlk]

Ahoj Arniko,

moc díky za tvůj velmi dramatický příběh.
Zdá se, že je to začarovaný kruh, vid? Že neexistuje cesta ven. Navíc to trvá tak dlouho... Tři roky jsou skutečně dlouhá doba, to, že to zvládáš, je obdivuhodné. Máš můj obdiv, já bych to nedal.
Cesta ven však existuje, to nejsou žádné čáry, žádná věda. Cesta vedla dovnitř, tak je jasné, že musí vést i ven. Jediné, co je potřeba, je uvidět ji.
Jak?
To může být ze začátku těžké. Co těžké - nemožné! Člověk, který je po krk v bažině pochopitelně nemůže vidět, kde se má chytit, jak to na něj pokřikují ti, kteří stojí na břehu a toho topícího se vidí ze sucha a z nadhledu. Může na ně dokonce mít vztek - to se vám to mluví! Oni však mohou vidět něco, co topící se nevidí.

Arniko, rád bych ti položil pár otázek. Vycházím z toho, že ses rozhodla zde vystoupit veřejně, možná budeš ochotná zde na některé otázky odpovědět. Neptám se tě ze zvědavosti, snažím se tvůj příběh nahlédnout ještě z jiného úhlu, zda neuvidím ty větve, kterých by ses pro začátek mohla chytit, než se na břeh začneš škrábat sama. Samozřejmě, jestli necítíš potřebu odpovídat, nečiň tak, nic se nestane.
1) Znal se Pavel s tvým tátou? Jak spolu vycházeli?
2) Jaká je tvá máma? Jaký máte spolu vztah?
3) Dotaz trochu intimnější - jaký je tvůj tělesný stav? Není přítomná nějaká invalidita, tělesné postižení?
4) Máš sourozence? Jaké máte vztahy?
5) Co ti ve tvém příběhu, který jsi nám předala, vadí nejvíce?

Pak bych se s tebou ještě potřeboval o něčem poradit. Zmínila jsi obsedantně-kompulzivní poruchu. A že ji diagnostikovali psycholožka a psychiatra. Co si o tom myslíš ty? Myslíš, že to tak je? Poraď mi - nemohu se zbavit dojmu, že se o tuto poruchu nejedná. Možná se mýlím, ale potřeboval bych znát tvůj názor na tuto nemoc a jestli by to u tebe mohlo tak být.
Poraď mi, prosím, ještě v jedné věci - co si myslíš o těch antidepresivech? Konkrétně v tvém případě? Pomáhají? Jak? Moc rád bych na to znal tvůj názor.

Arniko, budu rád, jestliže se s námi o svůj příběh budeš i nadále dělit. Mé doporučení je, abys tak činila veřejně. No, ber to spíše jako prosbu. Jasně, divná prosba, ale toto veřejné sdílení příběhu ti umožní vidět některé ty výstupové větve daleko lépe. A možná, že už teď můžeš nějaký ten klacík zahlédnout.

Díky za sdílení tvého příběhu, moc to pomáhá i mě. Zkusme pro začátek toto, zkus odpovědět na otázky a uvidíme, co vyplyne. Možná se již nějaká cestička dá zahlédnout. My zde tě však na ni můžeme jen upozornit - hele, Arniko, napravo je větev, té se chytneš a jsi zase o kus z bažiny venku! Víc však udělat nemůžeme. Ne, že nechceme, ale doslova - nemůžeme. Po té cestě pak musíš jít sama. Každý má totiž svou bytostně individuální cestu.

Hele, a opravdu platí to, co jsem řekl na začátku - jestliže existovala cesta tam, musí existovat i cesta ven. Jen ji uvidět.

Díky
Malý Vlk

[Arnika]

Ahoj všem, děkuji vám všem za odpovědi a za podporu.
Jani: baví mě číst knížky: dle skutečného příběhu, esoterické, duchovní, ženské psychologické romány apod.
Malý Vlku: i Tobě děkuju za vše,cos mi napsal, jen myslím,že není až tak moc co obdivovat A odpovědi na Tvé otázky:
Pavel se s tátou znal,vycházeli spolu dobře.Žádné tělesné postižení nemám-jak Tě tato otázka v souvislosti s mým případem prosím napadla? Díky
Sourozence nemám. S mamkou mám více "konfliktů"-nedorozumění,..než s tátou, ale paradoxně se jí více svěřuji a mám k ní otevřenější vztah a i jí více "můžu"-její přítomnost..
A z mého příběhu mi nejvíce vadí asi to, že nemám práci.Ale na druhou stranu s tím nic moc nedělám-jsem pohodlná-to je jedna z mých špatných vlastností.
A dále-z toho,co jsem si přečetla-se u mě skutečně jedná o obsedantně-kompulzivní poruchu. Spatřuji jí skoro ve všem svém počínání.Je to moc těžké-stále to v hlavě mít tak,jak to mám já, stále něco řešit apod. Zrovna teď řeším také jednu"blbost",ale nejde mi z hlavy vypustit úplně-ani nevíš jak mě to unavuje.Je to to nutkání stále na to myslet. A co se antidepresiv týče-myslím,že mi také pomáhají. Jen se po nich cítím trochu unavenější, že si musím kolikrát odpoledne jít lehnout. Tak snad jsem Ti odpověděla na vše.A mohu se Tě také na něco zeptat? Kolik Ti je? V čem Ti můj příběh může pomoct-pomáhá? Také máš nějaký duševní problém a bereš antiepresiva? Díky moc a taky ještě jednou díky za Tvůj čas a podporu

[rosada]

Milá Arniko,
psát takto otevřeně, chce odvahu a ta si zaslouží obdiv.

Pokud je tvým hlavním problémem práce, pak se musíš rozhodnout, jestli ji chceš nebo ne. Z tvého druhého příspěvku vyplývá, že ti to takto vlastně docela vyhovuje. To že nemáš práci jistě souvisí i s tím, že jsi stále u rodičů - asi i to ti jistým způsobem taky vyhovuje. Nemyslíš, že už je čas postavit se na vlastní nohy? Je něco co tomu brání? Minimálně by jsi rodičům, hlavně tátovi měla dát najevo, že už jsi dospělá. I kdybys zůstala u nich bydlet měla bys být co nejvíc samostatná. Nevím jestli společně jíte a pod. A pokud budeš mít práci mohla bys rodičům přispět na domácnost. Doba, kdy se o tebe starali už je pryč, nyní by to mělo vypadat, že v domě bydlí 3 dospělí lidé. I to by pro tebe mohlo být motivací pro nalezení práce. Zvaž tedy upřímně, co je tou největší překážkou pro to, abys práci našla.

[Arnika]

Mila rosado,
děkuji i Tobě, máš ve všem pravdu. Ano, i při tom všem bych se též ráda osamostatnila,ale je tu několik důvodů,které mi v tom brání-ty,které jsi zmiňovala,i jiné. Ano,společně i jíme. Dříve,když jsem pracovala,jsem rodičům na domácnost přispívala a bude to tak zase až budu mít práci. Měj se hezky a dobrou noc všem

[teonik]

ahoj
já radím skoro vždy stejně
a to:

moje rada je MANTRA

vyber si nějakou nebo sama sestav--např máš málo energie něco změnit..

no tak říkej: moje energie roste!Moje Energie Roste!!MOJE ENERGIE ROSTE!!!

nebo,jsi-li baktičtější:prosím ..... o energii (..... zde dosaď božstvo,kterému věříš)

atp

v každé volné chvilce i v noci furt říkej tuto mantru
(účinky budou mnohé,1-mantra vytěsní obsesívní myšlenky a 2-přivolá energii..)

do měsíce dvou se objeví výsledek

já např začínal mantrou:om mani padme húm..a moc se mi osvědčila

zdarec
@

[Malý Vlk]

Malý Vlku: i Tobě děkuju za vše,cos mi napsal, jen myslím,že není až tak moc co obdivovat

Ahoj Arniko,
jsem rád, že jsi odepsala. Proč si myslíš, že není co obdivovat? Já na svém obdivu trvám a není to mazání medu kolem úst.

Žádné tělesné postižení nemám-jak Tě tato otázka v souvislosti s mým případem prosím napadla? Díky

Netuším, jak mě to napadlo. Prostě napadlo, a jsem rád, že tomu tak není
Možná bude příležitost se k tomu ještě vrátit.

Sourozence nemám. S mamkou mám více "konfliktů"-nedorozumění,..než s tátou, ale paradoxně se jí více svěřuji a mám k ní otevřenější vztah a i jí více "můžu"-její přítomnost..

Není to paradox. Klíčový je tvůj otec. Jestli ti to nebude dělat problémy a jestli tě to třeba bude i bavit, podrob svůj vztah s otcem jakési nezávislé analýze a vědeckému, tudíž odtažitému a objetkivnímu zkoumání. Jestli to ovšem půjde, moc dobře si uvědomuju nesnadnost tohoto počínaní.
Všiml jsem si, že tě trápí projevy vašeho vztahu, respektive projevy jeho chování vůči tobě. Na tyto projevy reaguješ velmi citlivě, až přecitlivěle. A své přecitlivělosti vůči těmto projevům jsi si dobře vědoma. Možná by se dal alespoň částečně poodhalit kořen té citlivosti. To by nás mohlo posunout dále.
A zkus si také všímat podobností mezi tátou a Pavlem... Přesněji řečeno podobností svého vztahu k oběma mužům.

A z mého příběhu mi nejvíce vadí asi to, že nemám práci.Ale na druhou stranu s tím nic moc nedělám-jsem pohodlná-to je jedna z mých špatných vlastností.

Bezmoc a pocit, že někomu visím na krku je opravdu paralyzující. Je to asi ta nepálivější a nejvíce viditelná rána na tvém příběhu. Ale věř mi - není vůbec nejdůležitější, jen nejvíce pálí.
Mimochodem - kdo označuje pohodlnost za špatnou vlastnost?

A dále-z toho,co jsem si přečetla-se u mě skutečně jedná o obsedantně-kompulzivní poruchu. Spatřuji jí skoro ve všem svém počínání.Je to moc těžké-stále to v hlavě mít tak,jak to mám já, stále něco řešit apod. Zrovna teď řeším také jednu"blbost",ale nejde mi z hlavy vypustit úplně-ani nevíš jak mě to unavuje.Je to to nutkání stále na to myslet.

Tak samozřejmě, je jistě možné, že se jedná o OCD, i když mi stále něco říká, že ne. Ale co si myslíš ty? Píšeš, že si to myslíš, podle toho, co sis přečetla. Zkusíš mi říct svůj názor? Jestli to půjde, zkus mi na to říct svůj pohled.

A co se antidepresiv týče-myslím,že mi také pomáhají. Jen se po nich cítím trochu unavenější, že si musím kolikrát odpoledne jít lehnout.

Ano, antidepresiva pomáhají potlačit bolesti duše. Subjektivně se trpící cítí lépe, je to podobné jako s léky tlumící bolest. Tá úleva! Zub přestal bolet! Zubaře to však jen oddálilo...
Vůbec ti do toho nemůžu a ani nechci mluvit. Jen pomni, že psychiatr je hlavně předepisovatel medikace. Psychiatr je typický produkt alopatické medicíny, tedy té, která tlumí nebo potlačuje příznaky a příčinu bohužel neřeší. To není manifest proti psychiatrii, to v žádném případě! Jen bych ti možná rád nasměroval úhel pohledu - píšeš, cituji: beru i antidepresiva,..se šilháním je to už lepší, ale nežiju svůj život, Avšak nevím, třeba je to pro tuto fázi lepší.

Tak snad jsem Ti odpověděla na vše.A mohu se Tě také na něco zeptat? Kolik Ti je? V čem Ti můj příběh může pomoct-pomáhá? Také máš nějaký duševní problém a bereš antiepresiva? Díky moc a taky ještě jednou díky za Tvůj čas a podporu

Přemýšlel jsem o tom, jestli mám odpovídat, či ne. Nakonec jsem se rozhodl, že nechám tyto otázky bez odpovědi. Hned vysvětlím.
Neber to jako projev neslušnosti nebo že bych nechtěl prozrazovat svou identitu. To ne, to by mi problém nedělalo. Domnívám se však, že důležité a stěžejní jsou myšlenky, které si vyměňujeme. Osoba, identita, která slova vyslovuje, vůbec není důležitá. Naopak - znalost identity by mohla způsobit, že bys řečená slova filtrovala přes toto síto. Jsme navíc ve virtuálním prostoru, kde akcent na myšlenky je ještě výraznější. A není náhoda, že jsi si virtuální prostor zvolila.
Takže se omlouvám. Na tyto otázky klidně odpovím, až oba nebo jeden z nás bude chtít korepondenci ukončit. Díky.

Jinak - zdá se mi, že první tvůj přípěvek se liší od těch dvou dalších. Jakoby ty následující byly napsány s menší úzkostí a s větším nadhledem. Je to jen pocit, mohu se mýlit. Jestli se to zakládá na pravdě, bývá to obvyklé? Že je někdy větší úzkost až panika?

Arniko, díky za upřímnost. Nejen ke mně, ale hlavně za upřímnost k sobě. Bez té k sobě, by se ta bílá místa na mapě vnitřního prostoru mohla těžko zaplnit.

Malý Vlk

[sisi]

ahoj..myslím že na to postižení se ptal kvůli tomu ..že nebyl sex..nechápu ..jak to mohl zdravý chlap vydržet šest let ..člověk je stvořen pro žití v páru ..myslím, že kdyby tato žena poznala sex ..její život by se komletně změnil ..a to k dobrému ..

[Arnika]

Děkuji Vám všem, přátelé, za příspěvky.
Malý Vlku, ano, správně jsi vycítil, problémy, o kterých jsem tu psala, už mě tolik netrápí, opět to přebil další-nový "problém", který mám už přes měsíc v hlavě a nemůžu se ho zbavit. Proto jsem sem i tak dlouho nepsala, za to se vám omlouvám. Bohužel jsem v poslední době strašně unavená, asi nejvíce po těch antidepresivech,..nemám ani sílu vám tu napsat víc-za to se taky omlouvám. Tímto bych tedy své psaní sem k tomuto tématu ráda ukončila. Děkuji za pochopení, mějte se všichni co nejlépe a ještě jednou děkuji za všechny příspěvky.

[teonik]

štastnou cestu,Arniko