Pavla píše:takže se asi shodnem na tom, že Bůh zas takový "úžasňák" není, protože stvořil i bolest a utrpení
Neshodnem. Bůh je to největší štěstí, jaké existuje. Utrpení existuje jen v naší nevědomosti, jen v iluzi oddělenosti, protože se ztotožňujeme s tím pomíjivým a nepoznáváme, že jsme to věčné. Bolest patří k tělu, ale nejsi to tělo.
Jana píše:Jsou tady role, je tady nějaká časoprostorová determinace, genetická výbava, prostření, do kterého se bytost rodí.
no jasně že jo, ale proč?
Je to podobné, jako by ses ptala, proč jsou rozděleny role v divadelní hře.
jak to že netrpí... Je-li Bůh vším, tedy musí být i tím, kdo zrovna trpí... Nebo trpící člověk podle tebe není Bohem?
Bůh je tím skutečným, co je, není iluzí. Trpící člověk žije v iluzi, věří, že je individualitou, smrtelnou osobou, žije rozdvojen, nevěří, že je skutečným Božským Já, které je stále šťastné, je od svého štěstí oddělen.
A o tom neztotožňování, s prominutím, píšeš nesmysly. Když jsi nemocná, co uděláš? Jestliže např. jdeš k lékaři užíváš léky, tak jsi ztotožněná se svým tělem a svoji bolestí a přeješ si a děláš vše pro to, aby tě to už nebolelo. Tomu říkáš neztotožnění?
Děje se to, co je naší přirozeností, ale není k tomu třeba se s výsekem existence ztotožňovat a vnímat se jen částečně. To, co skutečně jsme, je neměnné a věčné, nemůže to nikdy onemocnět, trpět.