Snadněji by se asi dalo říct, co není opravdovost. Líbí se mi třeba
http://karelfunk.bloger.cz/Prace-na-sve ... EBEPOZNANISEBEZAHLEDĚNOST VERSUS SEBEPOZNÁNÍ
Neberme Lucifera jako strašáka, snažme se jeho působení poznat
Kdysi byli Kristus a Lucifer v duchovních světech něco jako bratři. Po pádu Lucifera a jeho mocností do pýchy se dnes lidstvo potácí mezi nimi. Oba nabízejí svůj vliv a své království. Jeden tiše a nenápadně, druhý spíše halasně, lákavě a často bezpracně.
Bytosti luciferského svodu nepůsobí totiž jen nenávist a zločiny. Prolínají námi často jemněji. Pokud jsme jimi inspirováni, a myslím tím nás na takzvané duchovní cestě, pak budujeme duchovno zvenčí, jen podle toho, jak jsme se dočetli, že má vypadat, nebo se honíme samoúčelně a poživačně za prožitky. Formujeme do vyšších představ své ego asi jako nejedlý jíl do hezkých formiček na cukroví. Nectnosti tedy zůstávají, někdy až bují, ego se jen dostane pokrytectvím do stínu, tedy vytěsní mimo dosah sebekontroly. Tam roste do všech úrovní, i těch „vysoce duchovních“, kterými se takový jedinec zabývá.
Luci-feros znamená nositel světla, Světlonoš. Víme, že byl nejprve postaven na roveň Kristu, ale jeho pád spočíval v tom, že všechen lesk a slávu Boží připsal sám sobě, zahleděl se do sebe, užíval si „své“ duchovní úrovně. Chtěl být jako Bůh. Nezářil už ven, ale naopak, přivlastnil si vše krásné dovnitř, do sebe. Tím se stal prapůvodcem egoismu.
I když je duchovní svět všude, dejme si poněkud schématický příklad působení Lucifera. Představme si (naivně a nepřesně), že duchovní růst jde skutečně zdola nahoru, do stále vyšších hierarchických stupňů. Vedou k němu dvě výtahové dráhy. Jedna skutečná, pravá, spásná, ale souběžně s ní či vedle ní ta luciferská. Jsou těsně vedle sebe, ba mají mezi sebou otevřené dveře k nenápadnému projití z jedné kabinky do druhé. Pokud na kterékoliv úrovni naší cesty (prožitku, očisty, poznání, krásné meditace, pomoci někomu dobrým skutkem atd.) si tento stupeň přivlastníme, tedy se v něm libě usadíme jako ve svém, už jsme přestoupili do nablýskaného výtahu Luciferova. Někteří z nás jím putují od začátku a pak se snad i celý život věnují nějakému „duchovnu“, ale je to jen šalba, imitace, noblesní sedativum zapouzdřené "elity". Jejich duchovní ego roste, namísto umenšování, namísto onoho „Ne já, ale Kristus ve mně“.
Kdysi jsem viděl jednu úspěšně zluciferštěnou maminku, která se právě vrátila, málem celá rozplynutá, z jakéhosi Týdne s láskou, nadšeně vyprávěla, jak to bylo úžasné, ale nevšimla si, jak jí její desetiletý syn po týdenní odluce dává z pokleku vedle křesla hlavu do klína a touží po pohlazení nebo aspoň jednom hezkém slově. Nedočkal se, maminka nadšeně poučovala okolí, co je to láska.
Všimněme si třeba i tohoto detailu: Když nás na konci krásné meditace napadne myšlenka: To mi to šlo, to jsem dobrej, je to už zas ego, která na nás věrně až vlezle čeká u otevřených vrátek, až se budeme z meditace vracet. Pamatujme, že vše je Boží dar, nic není našeho a za vše musíme pokorně děkovat. Nic z toho, čeho se nám snad dostane, nám nepatří, je nám to jen Milostí propůjčeno, abychom zkrášlili svět, jako růže krášlí zahradu.
Naopak člověk, pěstující nějaké duchovno konzumací pouček pouze pro sebe, se nevysune nad úroveň sebelásky, pak se projevuje dejme tomu tak, že
- zalituje trpící, protože se to má
- toho, koho by nejraději shodil ze schodů, rafinovaně pomluví
- namísto přátelství si někoho pěstuje jako vrbu k sebechvále nebo stížnostem na třetí osoby nebo na cokoliv jiného
- pod pláštíkem „pomoci“ se pokouší druhým manipulovat
- dělá nějaká cvičení, aby manažersky ošetřil svůj růst a pokrok
- podepíše petici za zlepšení něčeho, ale nevšímavě se pohybuje mezi lidmi celým dnem
- druhému naslouchá jen na oko a číhá na první příležitost, kdy skočí do řeči s vlastní závratnou zkušeností… (dále si můžeme dosazovat sami).
I Lucifer má mocné duchovní síly: nejraději by nás co nejdříve a nejsnáze odhmotnil a zavedl do jakéhosi fiktivního libého duchovna, ovšem při současném zachování či kulminaci duchovní pýchy. Jsou to celé fiktivní ostrovy jakési mlhavé duchovnosti. Pomáhá nám plnit naše egoistická přání (kdo chce kam, pomůže mu tam), třeba nám připraví dokonalou a úžasnou iluzi takzvaného duchovního pokroku, pokud ho pojímáme jako dělání jakési kariéry a chceme se svým egem drápat kamsi nahoru. To je pratyp Fausta. Jednou si ale vybere svoji daň. Je hluboká pravda v onom Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Čert to ovšem nemá napsáno na čele, ani nemá rohy a kopyta, je naopak velmi půvabný, lákavý, slibující lacinou zkratkou to, po čem toužíme. I duchovno. Přesně jako otřelý svůdce, lákající dívku (duši) půvabným zevnějškem, krásnými řečmi o lásce i úžasnými sliby a vidinami. Může nám dávat dokonce jasnovidná poznání některých věcí i jiné mimořádné schopnosti. Všimněme si: jsou jasnovidci, kteří se tím sebevědomě prezentují. Sotva se octnou v situaci, kdy jim někdo může s obdivem naslouchat, už něčím ohromují. Luští neomylně záhady jak na běžícím pásu, sypou senzace z rukávu. A jsou jiní, kteří své poznání dávají střídmě a pouze tam, kde mají aspoň trochu jistotu, že to posluchač nebude brát jako senzaci a ukájet jen svou zvědavou touhu po výjimečnostech. Snaží se to alespoň nepodporovat.
Všimněme si, kolik léčitelů, senzibilů či různých psycho-opravářů brzy předčasně umírá nebo je stíhají těžké rány osudu. Někdy by je třeba stihly stejně, tak jako mohou stihnou nás, nemáme se tedy nad ně vyvyšovat. Zároveň lze ale vypozorovat, že to často se svým sebevědomým předváděním právě lucifersky přeháněli a vystupovali před světem jako neohrozitelní, kteří si ví se vším rady.
Někteří pak mají po ruce úžasné zdůvodnění svého karambolu: přetáhli na sebe cizí karmu. Pokud by to ovšem někdo skutečně učinil, a to lze jen z nejhlubšího soucítění a s vyšším povolením, pak se k tomu vědomě rozhodne a tedy to o sobě předem ví. Nejde mu pak o to, aby se před okolím honem honem obhájil jako nevinný. Tedy to ani následně nevyhlašuje, protože součástí převzetí cizí karmy je i skromná mlčenlivost o tom, jako důsledek oddanosti do vyšší vůle.
Lucifer prchá před pokorou a moralitou. To jsou oblasti, kam nemůže. Jinak si najde vždy nějakou „lávku přes potok“ k nám. Jak ho rozpoznáme? I když jsem to napsal už do nějakého jiného textu na těchto webových stránkách, připomeňme si, jak se chová náš egoismus:
Ego se zlobí na ego.
Ego se předvádí, jak hlídá či odhaluje ego.
Ego si sebevědomě plánuje očistu od ega.
Ego se chválí, jak se přistihlo při nepravosti ega.
Ego hraje před sebou i druhými roli, jak má vypadat duchovní člověk…
Ego předstírá pokoru, aby bylo chváleno.
Ego se převléká, aby vypadalo tak, jako že žádné není.
Ego vymýšlí masky trpitele, dobráka, chudáka, vůdce, napravovatele zla…
Ego s námi může vystoupat do vysokých duchovních úrovní. Stačí, když si jejich dosažení přivlastníme, když jsme oslněni svým úspěchem, a kloužeme se po luciferském egoismu.
Takováto imitace práce na sobě znamená ono - zloděj jásá: chytil jsem zloděje.
Touha po pravdě, i té o mně, musí být poctivá a energická. Nejprve je nutné sebepoznání, a z něho plyne práce na sobě. Přijde-li nějaké pěstování duchovna bez sebepoznání a sebekritiky, pak se toho chytí ego, které se tím touží zkrášlit. Pak - čím vyšší duchovní zájem, tím rozbujelejší egoismus, pýcha. Proto říká zasvěcenec, že jsou nutné nejprve tři kroky na poli morálním, a pak jeden na poli mystickém.
Sebepoznáním člověk rozezná chyby, žije s nimi, vidí na ně. Je sám sebou, uvedl do souladu myšlení, cítění, slova i jednání. I se svými chybami je pravdivý, nic nehraje. Pro dnešní mentální uzpůsobení člověka, spíše než asketické zakazování si něčeho pomůže poctivé zkoumání a logické prohlédnutí té či oné nectnosti, pýchy či falše jako hloupé, iluzivní, pošetilé, trapné atd. Pak se jí zbavíme plněji, než zatínáním zubů a zakazováním si jen zvnějšku, zatímco touha se jen někam skryje. Jak říká Písmo – odháníme zlého ducha a ten se pak vrátí se sedmi dalšími. Skutečné ovládnutí něčeho, vzdání se něčeho nedobrého, nezanechá naše nitro na moc dlouho jako vypálené, otupělé, zmrtvělé, nýbrž způsobí radost, úlevu, osvobození od té které hlouposti.
Každým tichým rozpoznáním a rozpuštěním kousíčku luciferského působení v sobě zároveň pomáháme i Luciferovi a plukům jeho pokleslých andělů k vykoupení. Stáváme se tím mikroskopickými spoluvykupiteli lidstva a Země. Božské světy nemohou vykupovat lidstvo samy o sobě, ale jen působením svých nástrojů – vtělených lidí.
Některé nedobroty lze odstranit hned či brzy, to jsou ty z astrálního (cítivého) těla: vzněty, reakce, pocity, nálady atd., lze říci POKUŠENÍ. Hlouběji spočívají nedobroty trvalejšího, povahového rázu, ty jsou fixovány v éterickém těle. Na ně vidíme hůře, protože jsou déle a trvaleji naší součástí. Z toho pak vznikají VINY. Nejhlubší špatnosti jsou součástí našeho nižšího já. Tam je skutečné vědomé ZLO v pravém slova smyslu.
A vidíte, objevili jsme druhou část Otčenáše: Odpusť nám naše VINY… - éterické tělo; neuveď nás v POKUŠENÍ - astrální tělo; zbav nás ZLÉHO – já (výraz od zlého je jazykově nesmyslný, zbavujeme se něčeho, nikoliv „od něčeho“). – Výklad Otčenáše, který obsahuje celou naši sedmičlennou podstatu, by byl na delší článek.
Ještě je třeba toto pojednání trochu odschématizovat: řada z nás není v tomto smyslu natrvalo jen „černá“ nebo jen „bílá“, ale většinou se nám to míchá, naše vůle k sebepoznání často kolísá od situace k situaci, od myšlenky k myšlence. Onen přestup do nablýskaného výtahu bývá nejčastěji v situacích, kdy si to neuvědomujeme.
A druhé odschématizování: Lucifer nepůsobí vždy jen neblaze, jak se o tom často píše, ale má i svůj kladný úkol a působení v našem vývoji. Působí v duši také jako síla nadšení či ideálu, které nás zanítí i k dobrému. Na určitém stupni se musíme učit rozpoznávat, jak se chová naše já: zda onoho nadšení užíváme jako vzpruhy, nebo jako svodu. Tak jako intelekt, i Lucifer je buď zapřažen jako pomocník do našeho vývoje, nebo jsme my zapřaženi do jeho sobeckého vyžití se. Poslušně, rádi, nevědomky.
A pro úplnost: druhou, protilehlou silou, která na nás působí je Ahriman (Satan). Zatímco Lucifer nás v negativním aspektu láká do lesku a vznášení se v pýše, i té náboženské, sráží Ahriman do materialismu, ateismu, vkládá se do peněžnictví, techniky, přecenění sportu apod. Ani na tom bychom neměli ulpívat. To už by ale bylo zas na další článek. Naším úkolem je držet tyto dva vlivy v rovnováze. Střed naší osobnosti, ona Kristova jiskra, může prozařovat veškeré naše fyzické, duševní i duchovní činy a hojit naše karmické rány a boly. Ale opět – úměrně naší snaze.
Učme se to s důvěrou v boží pomoc i v sebe rozeznávat. I takto se dá vyjádřit náš úkol zde.
