Trápí mě má životní situace
Napsal: čtv 29. pro 2011 15:12:29
Dlouho jsem měla hlubokou depresi z toho, že jsem nedokázala najít v životě žádný smysl a žádnou radost, nebylo nic, co by mě překvapilo a zaujalo. Zůstalo mi jen jediné ve vědomí, že když už jsem se narodila, tak prostě "musím" žít. Tak jsem se hledala, k čemu tady jsem. Přišla jsem k přijetí toho, že jsem úplně svobodná, odejít můžu kdykoliv, takže proto to přečasně nevzdávám fyzicky, občas jen bojuji, či polemizuji o tom psychicky. Našla jsem si práci, naúkor nic nedělání, práce je pravý opak, nemám jediný den volna. Dělám rezervace v lyžářské škole, sídlíme v budově ve sklepních prostorách, není tu za celý den žádný paprsek sluníčka a je tu klimatizace. Práce mě neotravuje, jen je to velice náročné. Vstávám denně v 06:30, v práci jsem od 08:00 a téměř do 19:00 hodin denně, v 22:00 se snažím odebrát na lužko a odpočinout si. Abych nebyla úplně sama se sebou každý den, tak občas se bavím s lidmi, akorát tady ta parta má takový háček, všichni pořád chlastají, já se přidávám a piju také. Je to sice zábava, ale kdo ví, mám prostě takové zkušenosti, nebujuju stím, prostě jednoduše sdílím život, jak tu běží. Většiná lidí je příjemně založená. Ale bohužel to není podle mých představ, vstávat za tmy, vrácet se za tmy. Ano a také nemáme žádné volno, jediný den v týdnu. O víkendech najíždějí klienti a tady se nedá zastavit, každý se musí obsloužit, jsou tu strašné fronty, není čas ani doběhnout si na záchod. Není čas na jídlo. Ty víkendy mě trochu děsí, ale mám takový zvědavý pocit, jaké to asi je skolabovat, nebo prožít srdeční zástavu, z toho strach nemám. Jen z šefíka, který chudáček nám bude muset vynadat za každou udělanou chybu, což v tom fofru je pravděpodobné. Kdyby bývali nám lidem nikdy neříkali, že chyby existuji, asi by se nám ani nikdy nemohly stát, takový pojem by prostě neexistoval. Já se nebráním ničemu, přijala jsem plnou zodpovědnost za sebe, je to změna, je to divné. Ale stejně uvnitř duše chci zachránit, pomocte mi, volám tě Zdroji, pomoz mi. Můžete pro mě něco udělat? Mě tenhle peněžní systém už moc nebaví. Ale líbí se mi hezcí kluci, jen kvůli pohledu na ně bych žila, i když oni po mě třeba zrovna nekoukají, ale jsou někteří, kteří i hledí Také mě těší, že se tady mohu bezplatně naučit jezdit na snowboardu, cítím v tom život, sílu a energii. Jsem tady v práci jeden týden, 3 před nastoupením jsem byla nemocná, měla jsem nějakou virózu bez horeček. Teď po týdnu zdravého stavu jsem zase nemocná, teď mám i horečky. V sobotu a neděli mě čeká nájezd, nevím, jak to zvládnu, ani psychicky, ani fyzicky, všechny ty lidi, komunikovat s nimi jako robot. Chci tady být, zatím, s těmito lidmi, kteří moc pijí, ale ta práce je taková podmínka jakási. Pomozte mi to zvládnou, nebo co mám dělat, z toho není úniku zatím, je li vůbec třeba ten únik? Pořád utíkat od různých zkušeností, to také není řešení. Prostě to zkusím asi. Vše je taková nejistota, dobrodružství. Existuje pozitivní deprese? Teď se mi dokonce klepou i ruce při psaní. Asi jsem vypila hodně kávy, 2 brufény a piju vodu. Ruce a nohy mám ledové a asi přichází zimnice.