Siddhártha měl bezstarostné dětství a mládí. Když mu bylo šestnáct, dojednali mu sňatek s jeho sestřenicí, princeznou Jašódharou.
Ve dvaadvaceti letech, nedlouho po narození syna Rahuly a po objevení utrpení přítomné v dosud neznámém venkovním světě, opouští Siddhártha rodinu, království i své vladařské povinnosti a odchází hledat cestu,
která vede k osvobození.Pět let se toulal po světě a hledal učitele a praktikoval formu askeze, tradiční v indické kultuře - jógu. Poté se stal žákem askety Aláry Kalamy, pak přešel k asketovi Uddatu Rámaputtovi a pod jejich vedením zakoušel čím dál hkubší stavy transu, v němž utrpení pomíjí.
Všiml si ale, že osvobození od utrpení se omezuje jen na stav transu, tudíž není stálé.
Tak po šest měsíců provozoval velmi radikální askezi, trýznění těla, potom však pochopil, že ani tato cesta nevede k trvalému a definitivnímu osvobození od utrpení.
Začal tedy pozorovat sám sebe, své pocity, emoce, myšlenky až k poznání jevů, které se skrývají v podvědomí.
Viděl, že se rodí a mizí v nepřetržitém proudu, objevil, že pravou podstatou skutečnosti je neustálá proměna.
Byl to jeho první objev.
Druhým objevem bylo, že nic nemůže existovat bez bytí všeho ostatního a že všechno je propojeno do všezahrnující sítě vzájemné závislosti a všeobecné reciproční příčinnosti.
Když jednou seděl pod pippalovým stromem, nedaleko města Uruvély, podařilo se mu hluboce proniknout do reality.
Jídlo mu nosili dva mladí lidé, sirotek Svastí, chudý pasák buvolů, a dcera starosty Sudžáta.
Jednoho dne, když Svastí odešel zahnat buvoly domů, Siddharthu přepadlo tušení, že právě této noci dosáhne Velkého Probuzení.
Tímto poznáním se jeho mysl, tělo a dech se dokonale sjednotily. Cvičení duševní přítomnosti ho učinilo schopným vyvinout obrovskou sílu koncentrace, kterou bude potřebovat k osvícení svého těla a mysli věděním.