Nirvána

[Návštěvník]

"Svatý život Učitele Milarepy nepotřebuje větší slávy. Sláva a mír budou však dány tomu, kdo někdy jen uslyšel jeho svaté jméno. A ten, kdo jeho přítomnost bude chovat hluboko v sobě samém, vejde s ním jistě do Říše blaženosti, slavného Nub déva čhen. Jakákoliv bytost, která i kdykoliv v pozdějších letech bude plna vůle k pohroužení do zkušenosti pravdy a která zaslechne byť jen pouhé vyprávění o osudech jeho života, bude ihned osvobozena od zlého myšlení a každé matoucí překážky na duchovní cestě. Nejvyšší odměny však dojde jistě ten, kdo se v tyto pravdy, osudy a příběhy plně pohrouží celým svým lidským srdcem. ÓM MANI PADME HÚM."

http://www.avatar.cz/milarepa-p-36.html


Blaženost a nirvána jsou jedno a to samé.

Marpova slova k Milarepovi

Opustil jsem rodný kraj
a meditoval jsem v nedostupných horách,
v kterých má mysl nalezla klid
a ucho ticho.
Já žebrák,
sám jsem se osvobodil od daní,dluhů a příjmů.
Nádherný a blažený je tento stav!

Opustil jsem rodný dům
a praktikujíc v pustině
jsem nikdy nemusel opravovat střechu.
Já žebrák,
sám jsem povýšil kamený palác meditace,
nádherný a blažený je tento stav!

Opustil jsem pole mého otce
a pracoval jsem na divokém poli mé mysli.
Já žebrák,
díky mistrovství v milující dobrotivosti a soucitu,
jsem dosáhl jemný, ale stabilní stav mysli.
Nádherný a blažený je tento stav!

Milenky přinášejí problémy
a proto jsem se nikdy neoženil,
ale dbal jsem o to,
aby mě neopouštělo průzračné světlo.
Já žebrák,
jsem moudrost s metodou rozpustil v jedno,
a mým přítelem se stal přirozený stav.
Nádherný a blažený je tento stav!

Daleko od starostí a pomýlení
jsem vychoval dítě prázdného vědomí.
tento jas zářivého těla dharmy,
nepodmíněný a bez předsudků,
se narodil ve mě, žebrákovi.
Nádherný a blažený je tento stav!

Nikdy jsem nehromadil bohatství světa,
ale vždy jsem věřil v přepych vnitřní radosti.
Já žebrák,
získal jsem sedm nejdrahocennějších pokladů,
které nerozmnožují trápení ani obavy.
Nádherný a blažený je tento stav!

Já sám jsem dosáhl této radosti.
Jestli si myslíte že je plná opravdového štěstí,
jednejte podobně.

-Získal jsem zkušenost radosti, průzračnosti a jasného vědomí, podobnou té, o jaké jsem do té doby slyšel. Ve skutečnosti to byla neobviklá zkušenost pravdy, velmi silná a trvalá. Uvědomil jsem si že to co je nedokonalé, ve skutečnosti dokonalé je. Dokonce ikdiž jsem používal rozlišování, poznal jsem jednoduchost stavu Pravdy. Pochopil jsem že samsára a nirvána jsou se sebou nerozlučně spjaty. A co více, poznal jsem, že základní vědomí (pramen všeho vědomí) je neutrální.
http://vesvetle.blogspot.cz/2005/12/mil ... topis.html

[Návštěvník]

"V nejstarších buddhistických textech nacházíme narážky na příběh lidské evoluce, které se poté opakuje v mnoha následných textech Abhidharmy. Onen výklad má následující podobu. Buddhistický vesmír se skládá ze tří říší bytí - říše touhy, říše tvaru a říše neuspořádaného beztvarého. Poslední z nich představuje stále jemnější stav existence. Říši touhy charakterizuje přítomnost smyslové žádostivosti a bolesti. Jedná se o svět obývaný lidskými bytostmi a zvířaty. Říše tvaru je naopak osvobozena od jakýchkoli projevů bolesti a prostupuje jí zkušenost blaženosti. Bytosti obývající uvedenou říši mají těla vytvořená ze světla. A nakonec existuje říše neuspořádaného beztvarého, která neprosto překonává všechny tělesné vjemy a pocity. Život v tomto světě je prostoupen trvalým stavem dokonalé vyrovnanosti. Bytosti obývající onen svět jsou zcela osvobozeny od hmotných těl. Existují pouze v duchovní sféře...

...Vývoj lidského života na Zemi je chápán jako "sestup" některých z oněch božských bytostí, které vyčerpaly svou pozitivní karmu, jež jim umožňovala na základě potřebných příčin i podmínek, aby zůstaly ve vyšších světech...Když tyto bytosti poprvé zažily svůj "pád" a narodily se na Zemi, zbývaly v nich ještě stopy předchozí slávy. Tito lidé žijící v první éře měli údajně vlastnosti podobné božským..."
http://cajovnaprozeny.blog.cz/0907/jeho ... inem-atomu

[Návštěvník]

můžeme to doplnit citací Nisargaddaty M.

"Ve skutečnosti je vaší podstatou stav absolutního klidu, ne stav fenomenálních změn. V tomto neprojeveném (nefenomenálním)
stavu jste dokonale klidní.

Není zde však zkušenost sebepřítomného stavu.

V tomto stavu není ani stopa po strastech či neštěstí, je tu pouze ryzí klid."[/b]

[Návštěvník]

Maharadž o nirváně ...

"Konečný stav na duchovní cestě je charakteristický tím, že na něm již nejsou pociťovány žádné potřeby, kde
nic není prospěšné pro cokoliv dalšího.

Tento stav se nazývá Nirvana, Nirguna, Věčná a Nejvyšší Pravda.

Shrnutí a esence našich rozhovorů se nazývá Sat Guru Parabrahman; stav, ve kterém neexistuje žádný nárok, žádná potřeba.

To, co zůstane po rozpuštění celého vesmíru, je mým dokonalým stavem.

Žádná další stopa po stvoření zde není přítomna. Zůstávám od počátku stvoření vesmíru až po jeho rozpouštění
vždy nedotčený. Dosud jsem se nezmínil o tom, že můj stav nikdy nepocítil tvoření ani rozpad vesmíru. Jsem
základ, který přečká veškeré tvoření a rozpady. To je můj stav, a váš také, ale vy si jej neuvědomujete, protože
milujete svůj omezený život (své bytí)."

NM

[Návštěvník]

Maharadž N. o své cestě sebezkoumání ...

"Mnoho duchovních aspirantů si klade za cíl získat zásluhy dosažením určitého místa, jakým je Nebe čili Vaikuntha (příbytek Svrchovaného Boha Višnu).

Žádné takové cíle jsem před sebou neměl. Jediné co mě zajímalo, bylo nalezení Sebe Sama.

Neuvědomoval jsem si nic, ani sebe sama, a náhle jsem si byl vědom své existence. Poté, co ve mě vyvstalo vědomí sebe sama,
zajímalo mě, kde a jak k tomu došlo? To byl cíl mého dotazování, dostat se zpět do stavu, kde nebyl přítomen jakýkoliv
projev.

To je základní poznání prapůvodního Já.

Takže jsem se vracel nazpět, po stopách originálního, prapůvodního Já. Dosáhl jsem na své cestě zpět ke Zdroji stupně, kde jsem chtěl poznat, v jakém stavu jsem se nacházel předtím, než ve mně vyvstalo vědomí sebe sama.

To je meta, které jsem dosáhl. Brahman, Íšvara, Bůh - to vše jsou jména, určená k označení vědomí, vědomého si sebe sama.

S jakou totožností se budete v okamžiku takzvané smrti vyciťovat v případě, když důkladně dospějete k tomuto poznání?

Sám nebudete ztotožněn s ničím; budete prostě jen pozorovat, co se děje.

Vědomí postupně ztratí vše, a končí to tím, že si vědomí není již déle vědomo sama sebe.

Stav v tomto konečném bodě nelze popsat. Nazývá se Parabrahman, Nejvyšší, Svrchované Absolutno.

Jedná se však jen o názvy, sloužící ke komunikačním účelům.

Když jsem si povšimnul, jak od chvíle ranního probuzení až do momentu večerního usnutí v mysli neustále vyvstává potřeba dělat to či ono, napadlo mě začít používat výše popsaný způsob dotazování. Co nás nutí dělat všechny možné věci? Kvůli čemu se to vše děje? Pak jsem došel k závěru, že za tím vším je samotné bytí neboli prostý fakt, ve kterém si uvědomuji svoji existenci, že jsem.

Podstata bytí je ukryta za všemi každodenními činnostmi. Tímto způsobem začalo mé dotazování.

Uvnitř těla je přítomen princip, nazývaný vědomí. Nalezením a spočinutím ve vědomí se tento princip stává všeprojevený a všeprostupující.

Když k tomu u mě došlo, pokračovalo to transcendencí úrovně vědomí.

Absolutno registruje vyvstání vědomí, vynoření pocitu „já jsem”. To je má zkušenost. Mám i další zkušenosti, které spadají
do časoprostoru, ty však pozvolna upadají a mizí.

Snižuje se pozvolna i intenzita primární zkušenosti pocitu „já jsem”.

Vědomí (pocitu „já jsem”) se vytrácí, přestává existovat. Absolutno tu je neustále."

[Návštěvník]

o realizovaném já a nerealizovaném ty se bude mluvit jen do té chvíle než se objasní, že žádné já ani ty nemůže dosáhnout své vlastní realizace ani osvícenosti ...

než tato nastane, tak se považuje za platné, že jeden je realizovaný a druhý není

guru ti řekne, že není rozdílu mezi tebou a jím
pokud je v tobě naprostá důvěra a to si myslím, že bez lásky není možné, tak tato slova nezůstanou jen slova, ale začnou v tobě žít
jestliže guru je tebou považován za realizovaného a ty sama za nerealizovanou a skutečně věříš jeho slovům, že je tu jen JEDEN, tak kam se ztratí realizované já a nerealizované ty ???

no netřeba si tím lámat hlavu ... tohle není záležitost, která by se dala pomocí intelektu vyřešit ...

[Návštěvník]

ta potřeba věčnosti dávat nějaký atribut - jako například blažená věčnost, není nic jiného než tvoje vlastní představa o věčnosti

věčnost je mimo všechny atributy tedy ani blažená ani neblažená

Je to vlastní představa toho, kdo poznává věčnou blaženost, nebo je představa o věčné blaženosti je vlastní tomu, kdo ji nepoznává?

..mysl moudrého člověka se nikdy neodvrátí od Brahmy, ale raduje se z věčné blaženosti.Mahariši

Máš si pro sebe zapamatovat dvě věci, které měl také u sebe náš Pán. Měl nejvyšší a nejnižší síly. Tyto také měly dvě různé úlohy. Jeho nejvyšší síly byly ve vlastnictví a požívání věčné blaženosti. Ale nejnižší síly stály současně v největším neštěstí a sporu tohoto světa. Ale žádná z obou činností nepřekážela druhé v tom, co měla v úmyslu. Tak mají být v tobě nejvyšší síly v Bohu povýšeny, na něj zcela namířeny a nastaveny.
Mistr Eckehart

„Život je oslava a tanec a zpěv a věčná blaženost - prožívání života Zorby Buddhy, který spojuje vše krásné, co nabízí tento svět, s nejvyšším poznání jednoty člověka a celého vesmíru.“
Osho

Bůh je radostí lidského srdce

...Jejich radostí jsi Ty sám. A sama věčná blaženost znamená radovat se v Tobě, z Tebe a pro Tebe. To je věčná blaženost a nic jiného. Ti však, kteří mají za to, že blaženost záleží na něčem jiném, hledají jinou radost, ne pravou. Nicméně jejich vůle sleduje vždy jakousi představu radosti.
Sv. Augustin

[Návštěvník]

Není to štěstí pravého Já a věčná blaženost Tvou vlastní nezaškatulkovatelnou podstatou ?

...

vlastní podstata je bez atributů - představuje nepřítomnost všeho rušivého, dokonce i všech sil proto je to nazývané štěstím pravého Já a věčnou blažeností

když mysl před tímto klekne, vše je vítaným hostem - bolest i radost, ráj i peklo, protože ustane preference jednoho a odmítání druhého - říká se tomu svoboda

[Jarda Malej]

Dost casto se mi pozorovany jev rozlozi na vibrujici nic -svetlo...

Také se tomu říká "Guru," což je jakýsi terminus technicus pro (živou) prázdnotu,
která je kolébkou zmiňovaného světla.
Guru je její /vědomou/ manifestací a ten kdo gurua mezi ostatními rozpoznal,
koho ta skrze člověka se manifestující prázdnota k sobě jakoby magicky přitahuje
a vede ho k vědomému splynutí s ní, to je ...žák.

[Návštěvník]

Nirvána

Úryvek z Lankávatáry sútry, překlad Jiří Černega


"Tak jsem slyšel. Dále se Mahámati otázal: Vznešený, řekni nám o Nirváně.

Vznešený odpověděl: Označení Nirvána je používáno různými lidmi různě, a tito lidé mohou být rozděleni do čtyř skupin: Jsou lidé, kteří trpí; ti, kteří se obávají utrpení; a ti, kteří myslí na Nirvánu; je zde třída následovníků, kteří myslí na Nirvánu ve vztahu k sobě samotným; a nakonec je zde Nirvána Buddhů.


Ti, kteří trpí, nebo ti, kteří se obávají utrpení, myslí na Nirvánu, jako na únik a odškodnění. Představují si, že Nirvána znamená budoucí zánik smyslů a smyslových vědomí; neuvědomují si, že Univerzální Vědomí a Nirvána jsou Jedno, a že tento svět života-a-smrti a Nirvána se neliší. Tito nevědomí namísto meditování o bezpředstavitelnosti Nirvány mluví o různých způsobech osvobození. Neboť jsou nevědomými a nechápou učení Tathágatů, ulpívají na takové představě o Nirváně, jež je něčím jiným, než tím, co je spatřováno myslí samotnou, a tak jsou neustále spoutáni v koloběhu života a smrti. Ohledně Nirván, jež jsou rozlišovány filosofy: ve skutečnosti tu nejsou žádné. Někteří filosofové chápou Nirvánu tak, že se nalézá tam, kde systém mysli přestane pracovat, následkem ustání složek, tvořících osobnost a její svět; nebo, že se nalézá tam, kde je naprostá lhostejnost k předmětnému světu a jeho pomíjivosti. Někteří chápou Nirvánu jako stav, kde není žádných vzpomínek na minulost, ani žádných myšlenek o přítomnosti, právě tak, jako když se zhasne lampa, nebo dojde k ustání veškerého substrátu, což je pak filosofy vysvětlováno jako nevyvstávání rozlišování. Ale toto není Nirvána, neboť Nirvána není pouhým ustáním a vakuem.


A ještě další filosofové vysvětlují osvobození, jako by to bylo pouhé zastavení rozlišování, jako když vítr přestane foukat, nebo, jako když se jedinec vlastním úsilím zbaví dua1istických názorů o vědoucím a vědění, nebo, jako když se zbaví představo nepomíjivosti a pomíjivosti, nebo představo dobru a zlu; nebo, když se zbaví žádostivosti pomocí vědomosti; podle nich, je Nirvána osvobozením. Někteří, vidíce ve 'formě' nositele bolesti, jsou vystrašeni představou 'formy' a hledají štěstí ve světě 'bez-forem'. Někteří se domnívají, že co se týká individuality a všeobecnosti, je ve všech věcech jako vnitřní a vnější, a že zde není žádného zániku, a že všechny bytosti si uchovávají svoji bytost navždy, a v této věčnosti spatřují Nirvánu. Jiní vidí věčnost věcí v představě o Nirváně, jako o pohlcení konečné duše v Nejvyšším Átmanu; nebo pohlíží na všechny věci jako na projev vitální síly nějakého Nejvyššího Ducha, k němuž se všechno navrací; a někteří, ti obzvláště hloupí, prohlašují, že zde jsou dvě základní věci, prvotní substance a prvotní duše, jež vzájemně působí, jedna na druhou, a tak produkují veškeré věci z přeměn vlastností; někteří si myslí, že svět je zrozen z činnosti a proti činnosti a že žádná další příčina není nutná; jiní se domnívají, že Išvara je svobodný stvořitel všech věcí; ulpívajíc na těchto bláhových představách, není pro ně možnosti 'probuzení' a tak pokládají Nirvánu za příliš složitou a myslí, že zde ve skutečnosti není žádného probuzení.


Někteří si představují, že Nirvána je tam, kde vlastní podstata existuje sama o sobě, neomezovaná ostatními vlastními podstatami, tak, jako pestré peří páva nebo různobarevné krystaly anebo jako špička trnu. Někteří se domnívají, že bytí je Nirvána, jiní, že to je ne-bytí, zatímco další si myslí, že všechny věci a Nirvána by neměly být vzájemně oddělovány. Někteří, domnívajíce se, že čas je Stvořitel a že vyvstávání světa závisí na čase, myslí si, že Nirvána se počíná v čase, jenž je pokládán za Nirvánu. Někteří si myslí, že zde bude Nirvána, když 'dvacet pět' pravd bude všeobecně přijato, nebo když král bude dodržovat šest ctností, a někteří pobožnůstkáři se domnívají, že Nirvána je dosažením ráje.


Tyto názory, propracované filosofy, jejich různým rozumováním, nejsou v souladu s logikou, ani nemohou být moudrými přijaty. Tito všichni pojímají Nirvánu dualisticky a v určitém příčinném vztahu; podle těchto rozlišování si představují filosofové Nirvánu, ale tam, kde není ani vyvstávání, ani zániku, jak tam může být rozlišování? Každý z filosofů, závisejíc na svých textech, z kterých bere své porozumění, se proviňuje proti pravdě, neboť pravda není taková, jakou si ji představuje. Jediným výsledkem toho je, že jeho mysl ještě více tápe a je ještě více zmatena, neboť Nirvána nemůže být nalezena mentálním hledáním, a čím více je jeho mysl zmatena, tím více mate i ostatní. lidi.


Co se představy následovníků a mistrů o Nirváně týče, ti stále ještě ulpívají na představě o vlastním egu, a pokoušejí se ji najít tak, že odcházejí do osamění: jejich představa o Nirváně je věčná blaženost, taková, jako je blaženost Samádhi - blaženost pro ně samotné. Chápou, že svět je pouhým projevem mysli a že veškeré rozlišováni je také projevem mysli, a tak zavrhují společenské vztahy a praktiku jí duchovní disciplínu a v osamění hledají seberealizaci Vznešené Moudrosti, vlastním úsilím. Následují stupně, až do šestého, a dosahují blaženosti Samádhi, ale, neboť stále ještě ulpívají na egoismu, nedosáhnou 'obrácení se' v hlubinách vědomí, a proto nejsou osvobozeni od myslícího vědomí a od nahromaděné zvykové energie. Ulpívajíc na blaženosti Samádhi, vstupují do Nirvány, ale to není Nirvána Tathágatů. Jsou to ti, kteři 'vstoupili do proudu'; a musí se navrátit do tohoto světa života a smrti.


Dále se Mahámati otázal: Když se bódhisattvové vzdávají svých vlastních zásluh z důvodu osvobození všech bytostí, dosahují duchovní jednoty se vším živoucím; oni sami mohou být očištěni, ale v ostatních ještě může zůstat nevyčerpané zlo a nedozrálá karma. Řekni nám, Vznešený, jak bódhisattvové předávají ujištění o Nirváně? A jaká je Nirvána bódhisattvů?


Vznešený odpověděl: Mahámati, toto ujištění není ujištěním logiky; neboť to není mysl, která musí být přesvědčena, ale srdce. Bódhisattvovo ujištění přichází s rozvíjejícím se vhledem, ten následuje, když překážky žádostí jsou odstraněny, vědomostní překážky jsou očištěny a bezjáství jasně chápáno a přijato. Když smrtelná mysl přestane rozlišovat, není zde již dále žízeň po životě, sexuální chtíč; již není žádné žízně po učení se a vědomostech, žádné žízně po věčném životě, s ustáním těchto čtyř žízní, zde není již více žádné nashromážděné zvykové energie a poskvrny na hladině Univerzálního Vědomí jsou odstraněny, a bódhisattvové dosáhnou seberealizace Vznešené Moudrosti, která je ujištěním srdce o Nirváně.


Zde, i v dalších Buddhových zemích jsou bódhisattvové, kteři jsou oddáni bódhisattvovu posláni, ač ještě zcela nemohou zapomenout blaženost Samádhi a klid Nirvány - pro sebe samotné. Učení o Nirváně, kde není žádného substrátu, jenž by zůstal, je odhaleno v závislosti na skrytém významu ku prospěchu těch následovníků, kteří stále ještě ulpívají na myšlenkách o Nirváně pro sebe samotné, aby byli vybídnuti ke snaze naplnit bódhisattvovo posláni - osvobození všech bytostí. Buddhové Přeměn učí doktríně o Nirváně v závislosti na podmínkách, které se právě naskytnou, a aby povzbudili ty, kteří jsou bojácní a sobečtí. Aby jim pomohli odvrátit jejich myšlenky od nich samotných a aby je povzbudili k hlubšímu soucítěni a většímu úsilí konat pro blaho druhých, dávají jím ujištění do budoucnosti, podpůrnou silou, mocí Buddhů Přeměn, ne však Dharmata-Buddhou.


Dharma, která ustanovuje Pravdu Vznešené Moudrosti, náleží k říši Dharmata-Buddhy. Bódhisattvům na sedmém a osmém stupni je Transcendentální Poznání odhaleno Dharmata-Buddhou a je jim ukázaná stezka, kterou mají následovat. V dokonalé sebe-realizaci Vznešené Moudrosti, která následuje nepochopitelnou přeměnu smrti bódhisattvovy individuální vůle, již nadále nežije pro sebe, ale život, který potom žije, je Tathágatovým Univerzálním životem, tak, jak se projevuje v jeho přeměnách. V této dokonalé seberealizaci Vznešené Moudrosti dojde bódhisattva poznání, že pro Buddhy zde není Nirvány.


Smrt Buddhy, veliká Parinirvána, není ani destrukcí, ani smrtí, neboť, pak by muselo následovat zrození a pokračováni. Kdyby zde bylo zániku, byl by to následek-produkující čin, což není. Není to ani zmizení, ani zanecháni, ani dosažení, ani ne-dosažení, neboť pro Buddhy zde není Nirvány.


Tathágatova Nirvána je tam, kde je poznáno, že zde není nic, jen to, co je spatřováno myslí samotnou; tam, kde je poznání podstaty já-vědomí, jedinec již nadále nechová dualismus rozlišování; je tam, kde již není žádné žízně, ani uchopováni; tam, kde již není žádná připoutanost k vnějším věcem. Nirvána je tam, kde myslící vědomí se všemi svými rozlišováními - připoutanostmi, odporem a egoismem - je navždy zanecháno; je tam, kde logická měřítka, viděna jako nečinná, již nadále nejsou uchopována; je tam, kde i na samotný pojem pravdy je pohlíženo bez zájmu, neboť i tento pojem zneklidňuje mysl; je tam, kde zbavením se čtyř tvrzení, je vhled do příbytku Reality. Nirvána je tam, kde dvojí žádostivost je odstraněna a dvojí bez-jástvi je trpělivě přijmu- to; kde dosažením 'obrácení se' v hlubinách vědomi, je dosaženo plné seberealizace Vznešené Moudrosti - to je Nirvána Tathágatů.


Nirvána je tam, kde bódhisattvovy stupně jsou jeden za druhým realizovány; tam, kde podpůrná síla Buddhů podporuje bódhisattvy v blaženosti Samádhi; tam, kde soucítění s ostatními překoná veškeré myšlenky na sebe; tam, kde je plně realizován stupeň Tathágáty.


Nirvána je říší Dharmata-Buddhy; je tam, kde projev Vznešené Moudrosti, jenž je Buddhovstvím, projevuje sám sebe v Dokonalé Lásce ke všem; tam, kde projev Dokonalé Lásky, která je Tathágatovstvím, projevuje sám sebe ve Vznešené Moudrosti k osvícení všech; tam je zajisté Nirvána!


Jsou dvě třídy těch, kteří nemusejí dosáhnout Nirvány Tathágatů: ti, kteří opustili bódhisattvovy ideály, a tak nejsou buď v souladu se sútrami nebo se zásadami ctností, a ani s osvobozením. Pak jsou zde praví Bódhisattvové, kteří na základě svých původních slibů, jež na sebe vzali z důvodu osvobození všech, říkají: "Dokud i všechny bytosti nedosáhnou Nirvány, ani já jí nedosáhnu", a dobrovolně se tedy zdržují vstoupení do Nirvány. Ale žádné bytosti nejsou zanechány Tathágaty; jednou bude každý z nich ovlivněn moudrostí a láskou Tathágatů Přeměny, aby položil základ zásluh a stoupal po stupních. Ale, ač ji ještě nerealizovali, jsou již v Tathágatově Nirváně, neboť ve Vznešené Moudrosti jsou všechny věci v Nirváně od počátku."



Info o citovaném textu:

Vyňato z Výboru z buddhistických súter, vydaného roku 1995 nákladem 2000 výtisků nakladatelstvím CAD PRESS, Box 5, Bratislava 42, 844 44, Slovensko, ISBN 80-85349-47-7

CAD PRESS na www: http://www.mujweb.cz/www/aktualni_nabidka/

http://satori.mysteria.cz/nirvana.html

[Návštěvník]

Blaženost bláznů

Jan Lípa



MOTTO:
"Naši učitelé učili v Barajtě: Čtyři muži vstoupili do Pardesu: Ben Azaj, Ben Zoma, Acher (Eliša Ben Avuja) a rabi Akiva. Akiva jim řekl: Až přijdete ke kamenům z čistého mramoru, neříkejte "voda, voda!", neboť je řečeno: Ten, jenž mluví falešně, nebude ustanoven před Mýma očima. Ben Azaj se podíval a zemřel. O něm Písmo říká: Drahá v očích Pána je smrt Jeho svatých. (Ž 116,15) Ben Zoma se podíval a zešílel. O něm Písmo říká: Najdeš-li med, jez s mírou, jinak se jím přesytíš a zvrátíš jej. (Př 25,16) Acher (Eliša Ben Avuja) podetl výhonky (tj. stal se heretikem). Rabi Akiva vyšel nezraněn."
Chagiga (14b)

Rabbi Elíša se spolu se třemi souputníky rozhodli dosíci skryté zahrady Eden. Vydali se tedy na cestu a - a svého cíle došli. Avšak ne všichni se také vrátili zpět. Jeden z nich - Ben Azaj v zahradě Eden zemřel. Druhý - Ben Zoma přišel o rozum. Třetí - Rabbi Elíša Ben Avuja ztratil víru. Pouze Akiva se ve zdraví vrátil zpět. Tolik stručný výtah z Talmudu - Traktát Chagiga (14b).
Jaká to však byla cesta? A co bylo jejím cílem? Z krátkého popisu je zřejmé, že šlo o cestu nebezpečnou. Cestu vedoucí do bájné zahrady Eden, kde byl stvořen člověk a ze které byl následně vyhnán. Od té doby se mudrci celého světa a všech civilizací snaží o návrat do této Země zaslíbené. Thóra popisuje toto místo jako rajskou zahradu umístěnou na východě, v níž pramení čtyři největší vodní toky tamního světa - Píšon, Gíchon, Hiddekel (Tigris) a Eufrat. Pozoruhodné podobnosti nacházíme v pověsti tibetských buddhistů a bönistů. Posvátná hora Kailáš má být středem světa. Východním Olympem. Kolem ní jsou dva poutní okruhy, přičemž je nutno obejít 12x vnější, aby bylo možno přijít k vnitřnímu. Avšak vstup dovnitř je zakázán. Údajně jsou v něm kláštery školy Drukpa Kargyud. Jenomže obejít vnější okruh jednou trvá cca týden v náročných vysokohorských podmínkách, takže málo kdo se k vnitřnímu okruhu vůbec dostane. U hory Kailáš podle pověsti také pramení čtyři největší vodní toky - Karnali (přítok Gangy), Indus, Satledž a Brahmaputra.
Ačkoli jsou tyto popisy velice nápadně podobné, jistě bychom našli i další místa ve světě odpovídající tomuto popisu, jež nesou podobné mýtické báje. Není však třeba hledat Eden v prostoru a čase světa. Mnohem přesnější popis související s cestou k němu je vyjádřen jeho charakteristikou. Jedná se o rajskou zahradu, místo stvoření, kde měl člověk žít, ale kde nežije, protože byl vyhnán. Jedná se tedy o místo radostné, o místo nedostupné, skryté za hradbami a mnohdy nalézáme i zmínky o jeho střežení strážcem prahu, mýtickými zvířaty a pod. Jde ovšem o místo, do něhož vstoupit možné je! Kam? Všimněme si, že všechny tyto popisy vedou jedním směrem - směrem do Edenu - směrem dovnitř. Jedná se o cestu do nitra - do nitra sebe sama. Je to tedy zcela jednoznačně cesta duchovní.

Jakou cestou však šli oni čtyři talmudští mudrci? Jelikož to byli rabíni, můžeme předpokládat, že použili metod Kabbaly, tajného učení ústní tradice judaismu. Talmud mluví přímo o "vstupu do Pardesu". Hledali tedy cestu pomocí čtyř stupňů výkladu Thory, tzv. Pardesu (פַּרְדֵּס) (- tedy Pešat (פְּשָׁט‎‎) - znamená "prostý smysl", Remez (רֶמֶז‎‎) - doslova "náznak", Deraš (דְּרַשׁ‎‎) - doslova "bádání", Sod (סוֹד‎‎) - doslova "tajemství"). Nejen, že cestu našli, ale, jak stojí psáno "vstoupili". Kolik je ovšem takových, co cestu nenašli, cestou se vzdali, nebo byli odrazeni... A to buď nástrahami, nebezpečím, vlastním strachem, a nebo prostě jen egem, jak vyplývá z takové úvahy.
Jde tedy o cestu nebezpečnou, ale proč Ben Azaj zemřel? Jednalo se o cestu mystickou či magickou? Jaký je mezi nimi rozdíl? Jeden ze starých hermetiků praví, že mystik projde do Edenu branou, zatímco mág se probourá zdí. Magická cesta je tak mnohem nebezpečnější. Mystická cesta je svým charakterem pokory a úcty jistější, může být i pomalejší. Ono také, kam by pak měl člověk chvátat, když věří, je přesvědčen o správnosti směru a své vedení přenechává vyššímu principu? Vzdává se tak ega a je veden plynule přímo k cíli. Zato o magické cestě se traduje, že je rychlá, ale nebezpečná, že jí člověk buď do Edenu dojde, nebo na ní zemře. Ten, který umřel, tedy buď mohl umřít vlivem charakteru cesty, nebo také věkem proto, že trvala naopak dlouho. Jenomže on zemřel při nebo následně poté, co se podíval, tedy již v Edenu. Potom je vše v pořádku a jeho postupu nelze již vytknout. Ono i o nirváně její zastánci v raných dobách buddhismu polemizovali, zda se z ní "vracet", či v ní rovnou zemřít. Lesný zmiňuje případ Buddhova žáka, který po dosažení osvícení spáchal sebevraždu. Do nejvyšší a trvalé nirvány - Parinirvány - vstupuje arhat totiž až smrtí fyzickou.

Nicméně vraťme se k oněm třem rabbim, kteří se vrátili... Ben Zoma se podíval a zešílel, přišel o rozum. Elíša ztratil víru, a rabbi Akiva se pak vrátil zdravý, sám, aby mohl učit. Všichni však cíle došli. Včetně onoho zemřelého rabbiho Ben Azaje, jak vyplývá se shora napsaného. Došli toho bezmezného, ničím neomezeného štěstí Ráje. Že nám to něco připomíná? Ano, zajisté. Radostivost a štěstí, jež provází samotnou duchovní cestou, ale také jsou hlavním projevem vstupu do vnorů, jak popisujeme v textu Radostivost, ale i osvícení samotného. V Talmudu není upřesněno, proč dotyčný zešílel, vyjma zmínky, "že se podíval" a odkazu na citát o přesycení medem - tedy právě blažeností.
V tajných duchovních a esoterních vědách se traduje, že nejsou přístupné a vhodné pro duševně labilní, nemocné a postižené. U takových může dojít buď prohloubení nemoci, nebo k paskvilu směsice mystiky a fantazie jako u Kafky.
Na druhou stranu, kdo z nás je normální? I ze samotného středověku známe případy mnichů, asketů či poustevníků, kteří byli nezřídka prohlašováni za blázny. Existuje však také slovní spojení "moudrý blázen". Nezapomeňme ani na podobnost slov blázen a blaženost, jež vycházejí ze stejného slovního základu i významu. Navíc, na mystické cestě prožíváme stavy, dosahujeme vytržení, používáme síly, které jsou pro tzv. normálního člověka, jež s tímto nemá vlastní zkušenost, naprosto mimo realitu. A přesto jsou pro poutníka zcela skutečné. Jsou však ryze individuálního charakteru a jejich prožitek je subjektivního rázu. Stejně tak i cíl samotný. Není nirvány, do které by se vešli dva lidé. Nelze sdílet jednu nirvánu, jeden eden, jednu Zemi zaslíbenou. Ba co víc, není možné, aby v ní byl i ten jeden. Ten se musí nejprve vzdát ega (vnitřně zemřít), aby do ní mohl vstoupit, či lépe - ona do něho, ve vzájemném propojení všeho, ve vzájemném zpečetění vnitřního a vnějšího v jedinou jednotu velkého symbolu (graficky výborně vyjádřenou např. právě Davidovou hvězdou). Čili není nic než nirvána, vše je nirvána a vše jsme my sami. Jak bychom potom mohli cokoli, třeba i tu nirvánu, ztratit či získat?
Za ta léta mé duchovní praxe jsem viděl mnoho vynikajících jogínů, mystiků a mistrů, kteří by se dali zařadit pávě do této druhé kategorie. Jeden z nich o sobě říkal: "Pak to přišlo a já se pořád už jen smál, jak blázen, a už jsem nepřestal." Jiný při svých poutavých výkladech jako blázen působí obsahem svých slov, další pak tak vypadá vlivem jeho pohybů ovlivněných i tělesnými dispozicemi a návyky po osvícení. A další hlásají blízký příchod změny vnější, v očekávání utvrzení pravdivosti své změny vnitřní... Kdo a co je normální? Natož na této pouti...
Gustav Meyrink popisuje ve svých mystických románech poutníka dosahujícího svého cíle. V Mystickém románu Golem vystupuje postava, která vyjadřuje právě onen aspekt dosažení, starého geniálního Šemaje Hillela, který přišel o rozum vlivem smutku, bolestné zkušenosti, při níž dokázal obrátit světla. Hlavní hrdinové románů Zelená tvář a Bílý Dominikán jsou na pokraji ztráty rozumu a celou dobu konfrontují skutečnost s vlastními prožitky a zvažují takovou možnost.
Přesto všechno je nutno zdůraznit, že celá duchovní cesta je subjektivním zážitkem. Vše, co je na ní prožíváno, je reálné. Či při nejmenším pro prožívajícího a vše má svůj důvod a smysl. Navíc takto je tomu podle teorie šentongu i se světem jako takovým - ten je subjektivním prožitkem jednotlivce. Svět totiž prožíváme, nežijeme v něm, jak praví prof. Rosenberg. Co je potom normální? Podle teorie dharem je svět jen jejich okamžitým seskupením. To se však mění - To však lze měnit. Pokud přijmeme existenci světa nezávislou od nás, nemůžeme jej měnit. Avšak vzhledem k tomu, že svět a my jsme jedno, jak říká Parsifal při objevení Grálu, svět měnit můžeme. Můžeme, protože tak činíme skrze sebe, skrze vlastní nitro. Proč? To, co je nahoře, je jako to, co je dole - dílo zázraků jednoho jediného. Nebo lépe - jedno jediné. A jsme opět u vyjádření velkého symbolu zpečetěním vnitřního a vnějšího. Zde se pak nabízí opačná otázka: Co je potom nenormální? Rabbi Ben Zoma však přišel o rozum. Tedy z vnějšího pohledu ostatních rozhodně. Kolik je dnes takových "Ben Zomů" - blažených bláznů...

Rabbi Elíša Ben Avuja se podíval a "ztratil víru". Ani to však v té době nebylo normální. Byl nazýván Acher, "Druhý", pro údajnou herezi. Ale jak konkrétně k tomu došlo? Byl zastáncem extatické praxe Hechalot Rabbati. Při jedné z vizí měl v nebi spatřit sedajícího si Metatrona, což bylo vyhrazeno pouze Bohu. Nabízí se ovšem otázka, zda se skutečně Elíšův výrok "Opravdu jsou v nebi dvě mocnosti!" (Chagiga 15a) vztahoval k Metatronovi, jak se udává... Nicméně tak jako tak to znamenalo odklon od oficiálního výkladu a tradice. To samo o sobě stačilo, aby byl považován za heretika, odpadlíka.
Pro nás, žijící v nekonfesním Československu a prakticky ateistické české společnosti, je toto nesnadno pochopitelné. Můžeme však uvést jiný příklad. K Evženovi jsem přišel ještě jako katolík. Tedy aktivní člen Římskokatolické církve, věřící v onom náboženském (či spíše politickonáboženském) smyslu obhajujíce nejen církev, ale i její historicky chybná rozhodnutí. Vyrůstal jsem v katolickém prostředí, jak vzpomínám na jiném místě (např. v textu Duchovní přátelé). Evžen si často dělal legraci výroky: "Jsi obrněný křesťanstvím." "Jsi holt věřící." "Ale neboj, já byl taky věřící." "Ale ono Tě to časem přejde." A tak se i stalo. Při jedné mši jsem měl vizi, zážitek při čtení slov Písma. Když jsem slyšel větu "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle" (Lukáš 2,14), jíž jsem dlouho dobře znal v různých překladech i v originále z výuky jazyků v klášteře a dobře si uvědomoval chybu v překladu vzniklou pouhou čárkou... Správně by bylo "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle"! (Jak překládá Bible Kralická.) Vždyť Bůh má rád všechny stejně. Proč by měl některé upřednostňovat? Stál jsem proti kříži v pravé lodi a náhle vize! - Rozzářilo se to kolem, naráz, náhle, jako šok. Jako bych dostal ránu. Vše se mi to propojilo. Jakoby došlo k okamžité konfrontaci mého vnitřního Poznání a tzv. vnější pravdy. Uvědomil jsem si, že tato drobná chybička může mít na starost staletí příkoří, jež je tak pomocí ní omlouváno. Jediná malá chyba dokáže změnit vývoj světa. Z kostela jsem již neodcházel jako člen Římskokatolické církve. Nezměnilo to ani tak moji subjektivní víru a její prožitek, ale rozhodně víru v podobě názoru na činnost takového společenství a jeho působení ve světě. Zajisté bych byl tedy považován za heretika. Katolíkem jsem však zůstal. Slovo katolický je odvozeno od řeckého slova všeobecný. Navíc, o tom, kdo nalezl živého Boha ve svém nitru, sám v sobě, kdo se podíval na pravou Blaženost a promluvil o ní, může snadno jakýkoli příslušník církve prohlásit: on ztratil víru...

A jak dopadl čtvrtý z rabbim? Rabbi Akiva se jako jediný ve zdraví vrátil, aby o tom mohl vyprávět a učit a později i podporovat protiřímské povstání Bar Kochba. Ano, ale to ještě neznamená, že byl po tomto prožitku tzv. "normální". Prostě bylo jeho podání a jednání přijatelné pro ostatní, tedy aspoň pro většinu. Svou povahou vlastně odpovídalo onomu středu nejvyšší četnosti Gaussovy křivky, jež buddhismus trefně označuje jako Střední cesta. Navíc jako jediný od počátku věděl, kam je a konečné místo cesty dobře znal, jak z textu vyplývá. Je otázkou do jaké kategorie by patřili takoví velikáni jako například Li-po či Dugpa Künleg, ale nejspíš by splňovali všechny tři posledně jmenované... Původní text však naznačuje, že jediné správné pojetí je právě ono Akivovo.
Lze ovšem tvrdit, že kromě naznačení čtyř duchovních cest k jedinému cíli - rajské zahradě Edenu popisuje tento text duchovní cestu obecně - 1. ztrátu ega (smrt Ben Azaje), 2. přesunutí světel rozumu a citu "při pohledu" na pravou tvář Blaženosti ("ztráta rozumu" Ben Zomy), 3. nalezením Boha v sobě, zánikem duality ("ztrátu víry" Rabbiho Elíši Ben Avuja) a 4. návrat a možnost učení ostatních (Rabbi Akiva).
Každá z těchto čtyř cest vede spolehlivě k cíli a tento cíl i svým popisem vyjadřuje. V každé jedné z nich jsou však současně obsaženy i plody ostatních. A všechny čtyři cesty jsou popisem mezníků na cestě jediné - cestě do Rajské zahrady Eden.



Jan Lípa, 15.12.2012

http://silamoudrosti.unas.cz/cs/lipa_blazenost_cs.php

[Návštěvník]

Pravda Nirvány je nepopsatelně jemná a nemá co dělat se silami a projevy tohoto světa, které jsou hrubé nebo blažené, proto jsou lákavé i pro samotné bohy.

Nirvána není blažená, proto není ani lákavá, třebaže představuje nepřítomnost všeho rušivého, dokonce i všech sil.

Pavlo, když si vytrhneš něco z kontextu a pojmenuješ si to po svém, tak můžeš tvrdit do kolečka pitomost, kterou prohlašuješ jen Ty, díky tomu, že vůbec netušíš, co nirvána je. Schválně si zadej do google: "Nirvána není blažená", kolik osvícených pitomců něco podobného tvrdí.

Jsi jediná.

14
Nirvána ovšem není „věčná blaženost", jak se často nesprávně uvádí v nepoučených textech. Obě tato slova jsou mylná či přinejmenším zavádějící. „Věčná" - tato vlastnost se na stav nirvány nevztahuje, neboť je to stav, kde čas nemá místo. Nirvána je bezčasí. A „blaženost"? Co to je? Dejme tomu příjemné uspokojení tužeb jedince. Už jsme si řekli, že být buddhou znamená jak vzdání se všech tužeb, tak ukončení existence jakožto bytosti (sa. sattva). Takže blaženost, věčnost a nirvána jsou kategorie, které spolu souvisí jen v euroamerickém, často romantickém, pojetí buddhismu.
O nirváně se toho mnoho říci nedá lze, ostatně o ní v Buddhových promluvách a pozdějších komentářích nacházíme jen velmi málo zmínek, možná i zde platí ono wittgensteinovské: O čem nelze hovořit, o tom je třeba mlčeť. A tak zbývá se více orientovat na život, než na to, co je sice jeho součástí, ale vždy tajemnou a vlastně nepochopitelnou, na smrt.

http://is.muni.cz/el/1421/podzim2012/RL ... AVA_01.txt

[Petra]

E. Tomáš: Milarepa

... Ale někdy i na jídlo i pití zapomene. To když medituje o Prázdnu. Když se zbavuje jmen a tvarů věcí, když se zbaví i představy zdánlivé pevnosti věcí, zbaví je v duchu barvy, drsnosti nebo hladkosti, vůně, chuti, třpytu i teploty a každé jiné vlastnosti, co že potom zbude? Prázdno? Ano, jen prázdno, které však je povahy Existence a Vědomí a Blaha. Vyprázdnění od chtění a ode všech pojmů, od věcí, vlastností věcí, od čehokoliv.
Je to negace?
Ne. Mladý láma chápe a ví, že TO není negace. Že je to ticho bez zvuků, bez tvarů, bez činnosti, ale že TO není jenom prázdné nic, není to prázdno ničeho. Není to rodné místo bohů ani lidí, nebot' tu není oddělenosti ani vztahů, ale také to není místo smrti nebo záhrobního života. Není to vůbec místo a není to ani stav. A at' se to zdá sebevíce zvláštní, Mila Dordže Gjaltsen začíná chápat a čím dál lépe vidět, že TO nepojmenovatelné je pravým původcem všeho, co vůbec existuje. Prazáklad věcí, lidí a stavů, bez počátku a zcela bez konce.
Tato neomezenost je absolutním jsoucnem, příčinou a původem všeho omezeného. Je to Nirvána. Nirvána je Prázdno a Prázdno právě je Nirvána. Není to "zhola nic", i když v něm nic není. Ono samo není něčím a přece JEST.

Podle Nisargadatty je to Prázdnota plná až po okraj.

[.Petra]

Podle Nisargadatty je to Prázdnota plná až po okraj.

S tím prázdným NIC se pak dají dělat...třeba zázraky...jak nám naznačuje třeba Tolle...:

Tak to píšeš o něčem jiném. Nirvána není nic ani NIC. A nikdo s ní nic nemůže dělat. Opravdu ne.

[Návštěvník]

Deset velkých učedníků Buddhy


Deset velkých učedníků Buddhy jsou takoví žáci Gautamy Buddhy, kteří vynikli svými nadpřirozenými schopnostmi nebo výbornou znalostí Buddhovy nauky. Jejich jména jsou často uváděny v mahájánových sútrách. Jsou to:

1.Mahákášjapa, který svolal první buddhistický koncil; 1. patriarcha zenu
2.Ánanda, Buddhův bratranec a pomocník; autor Suttapitaky; 2. patriarcha zenu
3.Šáriputra, nejvýznamnější žák Buddhy
4.Subhúti, znalec prázdnoty (šúnjatá)
5.Púrna, znalec dharmy
6.Mahámaudgaljájana, který vynikal svými jogínskými schopnostmi
7.Kátjájana, velký řečník
8.Aniruddha, mistr v používání nebeského oka (abhidžňá)
9.Upáli, velký znalec řádových pravidel, autor Vinajapitaky
10.Ráhula, syn Buddhův, velký učenec

http://cs.wikipedia.org/wiki/Deset_velk ... %AF_Buddhy

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Jedna z Upanišad (111) jde tak daleko, že praví: "Hlupáci sklízejí v ráji
ovoce své dobré karmy, načež opět padají na zem nebo dokonce
ještě hlouběji." V Bhagavata-Purana (III, 29,13) se praví: "Duše,
které jsou pravou láskou ke mně, nepřijímají, i když jim to nabízím,
čtyři druhy rajských blažeností....přijímají jen (blaženou) povinnost
Mne uctívati." A vskutku se uvádějí mudrci, kteří odmítli vstoupiti
do ráje (112).
Je velmi nesnadné zjistiti, čím se liší jeden ráj od druhých,
pokud nejde jen o jejich "umístnění" (113) nebo o jméno boha,
který řídí jejich osud, a to z těchže důvodů, pro něž je těžko
sestaviti jejich seznam. Ostatně zajímavější je viděti, co je jim
společného. Zdá se, že v každém z nich je duše schopna zkoušeti
čtyři stupně blaženosti: přebývati v témže místě jako bůh, jemuž
se zasvětila, cítiti blízkost boha, připodobniti se mu, a konečně -
ačkoliv tato otázka je poněkud delikátní a sporná - býti úplně
vstřebán do toho boha, kterého považuje za spojeného s
nejvyšším duchem (114). Každý z těchto stavů zahrnuje v sobě
všechny, které mu předcházejí (115).
Poznamenejme ještě, že mezi těmito stavy vědomí, jež
hinduistická mythologická terminologie označuje druhovým
jménem ráj, je jeden stav, védský Svar (116), který patrně patří do
zcela jiné kategorie. Tento Svar se v Rig-Védě jmenuje světem
nesmrtelnosti, rozsáhlým jiným světem (117) a Šri Aurobindo v
něm spatřuje čisté nebe nadsmyslné (supramental) Pravdy,
nesmrtelné Blaženosti, jejíž podstatou a hlavní skutečností je
světlo Pravdy, čtvrtý svět, zcela nadvědomý, kde duše, schopná
intuice, inspirace a zjevení božího, koupe se v nádheře Pravdy,
osvobozená v nekonečné šíři (118). Zdá se tedy, že toto nebe,
postavené pod znamením Indrovo, který jej dobyl, ale ex officio jej
nevlastní, je daleko spíše cestou mimo dualitu než takový ráj, o
jakých jsme mluvili. Nezapomeňme, že ve skutečnosti Védy
symbolickým - a - neznáme-li též velmi těžko rozluštitelným
způsobem nám přinášejí duchovní učení nesmírného dosahu,
učení, které možná nikdy nebude předstiženo a možná ani
dosaženo největším pokrokem.
http://www.makon.cz/pdf/HERBERT.pdf

[Návštěvník]

III. Věčný život

"Nesmrtelné je v kolébce smrtelného."
(Rig-Véda, I, 164, 38)

1. Všeobecně
To jsme přehlédli etapy toho, co jsem nazval životem v dualismu,
období aktivní a období pasivní. Zbývá nám zkoumati, co
nazvu věčným životem.
Někteří budou možná překvapeni nebo i uraženi, uzří-li, že
pro mimokřesťanské pojmy užívám tohoto výrazu, na nějž máme
ve zvyku dělati si výhradní právo. Nicméně tento termín se mi zdá
nejlépe vyhovovati všeobecnému označení těch mnohých pojetí
života, v němž se nachází člověk, podle hindů, když se konečně
vynořuje ze života v dualismu (119). Na jedné straně jde věru o
věčnost ve filosofickém smyslu v nejpřísnějším slova smyslu. Na
druhé straně její věčný ráz je tím nejvýstižnějším, co se dá použíti
při všech těch změnách (120).
Tento život je věčný v tom smyslu, že se odehrává mimo čas
(121), jakož i prostor a příčinnost, jež nemají, čeho by se v něm
přidržely. Je dále proto věčný, že mu nelze přisouditi ani začátek
ani konec (anádjánanta). Rozmlouváme-li s člověkem, který
vstoupil do vědomí tohoto věčného života - uvádíme později, jak
jsou takové rozhovory možné a ptáme-li se, v kolika letech, kdy do
něho vstoupil, nemůže nám odpovědět a sotva pochopí naši otázku.
Vše, co nám nemůže říci, je: "Byl jsem v něm odevždy" (122).
Přirovnání nám dovolí, abychom si vysvětlili tento postoj. Zdá-li se
mi, že jsem liškou, a po probuzení se mě někdo zeptá: "V kolik
hodin ráno jste začal býti člověkem?" musel bych odpovědět:
"Dnes jsem přece nezačal býti člověkem, neboť jsem nikdy
nepřestal být člověkem." Ve snu však jsem měl úplnou jistotu -
sdílenou i jinými osobami
v mém snu - že jsem liškou: byl to však omyl, iluse, nebo,
abychom přesněji mluvili, skutečnost nižšího stupně, než ve které
se nacházím nyní, a z níž jasně seznávám, že i v hodinách, kdy
sním, a kdy zapomínám na svůj lidský stav, přece si plně
zachovávám své lidství. Stejně je to s tím, kdo dospěl k životu
věčnému. Jelikož dospěl do stavu vyšší skutečnosti než je naše, ví
že ve skutečnosti vždycky trval v tomto věčném životě, i když
někdy na něj zapomněl ve snu zde dole (123).
Je samozřejmé, že lidský jazyk je bezmocný při popisu
tohoto života mimo dualismus (124), poněvadž lidská myšlenka,
zvyklá všechno viděti a všechno vysvětlovati způsoby času,
prostoru a příčinnosti, nemůže si jej představiti (125). Symboly,
mythy, přibližně, vždycky záporné abstraktní počty a podobenství
nám přece jen dovolí, abychom si o něm udělali názor, jenž trochu
utiší naši rozumovou zvědavost. Protože však ani samotní mudrci
nikdy nebudou moci jinak než pokusně načrtnouti (126), co
nemůžeme ani viděti, ani si představiti, považují hindové za úplně
přirozené, když každý z těchto mudrců si pomáhá zcela odlišnými
představami, obrazy, myšlenkovými a citovými záznamy než jsou
ty, kterých používá jeho soused. Ani jim nenapadne srovnávati
tyto popisy za účelem zjišťování rozporu (127). Z téže cesty do
téže země malíř přinese skizzy, hudebník melodie, obchodní
cestující objednávky, geolog kameny a filosof sešity myšlenek. Je
třeba zužitkovávati všechny tyto dary, abychom se poučili o zemi,
a nesmíme se dohadovati, zda jeden má pravdu a druhý ne.
Nicméně, protože my všichni, kteří ještě žijeme ve vědomí
duality, můžeme jen shromažďovati svědectví. Byť velmi
znetvořená podáním, jež přinášejí velcí mudrci na naši úroveň
vědomí a jež potom vědecky tlumočí filosofové a theologové,
posuďme některá
z těchto poselství a nezapomeňme nikdy na kategorické tvrzení
těch, kdo je přinášejí, že tyto zdánlivě si odporující popisy mají
svůj původ v jednom a témže stavu (128).
Učiňme především důležitou poznámku. Viděli jsme, že
smrt, tj. odchod z lidské existence, jak jej známe, může nám
otevříti bránu k mnoha jiným stavům vědomí, a že nás neuvádí ani
nutně ani často do věčného života. Opačně, vstup do věčného
života není nutně spojen se smrtí, která jen končí jednu nebo
druhou z našich existencí (tu neb onu existenci) v dualismu.
Můžeme vniknouti do tohoto věčného života, aniž bychom viditelně
vyšli ze svého lidského těla, aniž bychom prošli tím, co nazýváme
smrtí. To je případ těch mužů - a těch žen - které v Indii nazývají
žijícími osvobozenými (129). Tito nepřestávají jísti, spáti, dýchati,
mluviti, avšak dosahují stavu osvobození, který je pro každého
hinda posledním cílem existence. Tito žijící osvobození vyšli z
kruhu smrti a zrozování, "vidí" základní pravdu, dospěli na vrchol
vývoje a pokračují v našem způsobu života mezi námi jen silou
získané rychlosti, aniž hromadí karmu, aniž mají nějakou karmu
ještě ničit. Jsou to velcí učitelé, velcí mudrci, kteří mluví "ze zku-
šenosti" o nejvznešenějších věcech, jež kdy může pochopiti lidská
inteligence. Tradice chce, aby jich byl v Indii vždycky určitý počet.
Někteří z nich jsou známi, jsou uctíváni a dav se tlačí u jejich
nohou - měl jsem čest rozmlouvati s některými z nich - a daleko
více neznámých, kteří žijí v nepřístupném ústraní nebo jednoduše
neodhalují svůj stav lidem, s nimiž jsou ve styku.
V tom je vysvětlení, že jsem mohl mluviti o rozmluvách s lidmi,
kteří již vešli do vědomí věčného života. Všimněme si též, že
podle Vivekanandy smrt není vždycky nutná při přechodu z
jednoho vtělení do druhého. Vskutku píše ve své radža joze (op.
cit. str. 179): "Jogini tvrdí, že lidé, kteří mohli získati mocnou sílu
dobrých samskaras (duševní dojmy), nemají zapotřebí zemříti, ale
mohou hned v tomto životě vyměniti své tělo za tělo božské...Tito
lidé přeměňují dokonce podstatu svého těla, přetvářejí jeho
molekuly."
Poznamenejme, že v hořejších dvou případech nejde o
Božská vtělení, kterých si Indie váží ještě daleko více. Ta jsou
někdy velmi četná a jejich případ se tak liší od obyčejného
lidského, že je raději nechávám mimo rámec této studie. Nejde ani
o ty duše, o nichž budeme mluvit dále (v kap. lidový višnuismus),
jež obdržely své osvobození a které se ze své vůle vrátily, aby
nám pomáhaly. Běží o obyčejné lidské bytosti jako jsme my, avšak
o takové, které dospěly na konec svého vývoje a mohou nám o
tom říci.
Z těchto hinduistických popisů věčného takového života, o
němž praví svatý Pavel, že vysvobozuje z tohoto těla smrtí (Řím
VII,24), vybereme si tři příklady.

2. Lidový višnuismus (130)
Višnuismus je zajisté stránka hinduismu nejvíce se blížící
křesťanskému myšlení, pokud se týče náboženství. Osobní bůh
Višnu, oděný všemi božskými přívlastky, neustále se zabývá
lidskými záležitostmi, schvaluje, odměňuje a trestá, sestupuje
osobně na zem, když se jeho přímé zakročení stane nutné a
vnuká člověku lásku, jejímž vlivem možno vyjíti z tohoto slzavého
údolí, a vstoupiti prostřednictvím božím do vyššího vědomí.
Viděli jsme, že v hinduistických rájích jsou různé druhy vyvolených
podle stupně dokonalosti, do kterého vyspěla duše
během svého vývoje na zemi. Ve višnuistických rájích tyto
kategorie jsou velmi četné a odpovídají různým stupňům lásky,
kterou chová duše k Bohu. Podle toho, zdali člověk měl k Bohu
postoj jako ke svému učiteli, nebo jako k otci, nebo k matce nebo
k dítěti, nebo k ženichovi (131) a choval k němu příslušné city, je
mu dovoleno, aby při svém pobytu v ráji pokračoval v užívání
stejných radostí, jako mu poskytoval jeho druh lásky. Avšak
nejvyšší mety této vzrůstající důvěrnosti vedou duši k takovému
stupni dokonalosti, že tato nemá potřebu dále se vtělovati na zem.
To je tedy osvobození, vynoření se z kruhu smrtí a zrození, v
lásce tak silné jako čisté, úplně pohlcující duši. (132)). Avšak toto
pohlcení nepřináší s sebou zmizení osobnosti, zmizení, které si
uctivatel vůbec nepřeje. Šri Ramakrišna řekl: "Nechci se státi
cukrem, chci si nadále pochutnávati na cukru." (133). Ještě jeden
příklad, jak za našich dnů jeden višnuistický bengálský teolog
popisuje tento stav: "Je to nevýslovný cit, jeho výlev je přirozený a
spontánní, nad všemi přísnými příkazy, nařízeními a popudy,
přicházejícími z vnějška. Svou trvalostí se liší od lásky, kterou
pociťujeme v pomíjejícím oboru světa. Není to věc získaná, nýbrž
projevená, a její projev pochází z proudu lásky, která plyne z
nejvyššího ráje... proudí bez překážek do neutuchající blaženosti -
oblažující radosti - jako jediná činnost nejvyššího božství. Nemá
jiného cíle než zhodnocovati lásku a milost Boží." (134).
Toto pohlcení do Boha, nebo aspoň do výlučné lásky k
Bohu, jež R. F. Follet nazývá velmi správně "psychologickou
jednotou" na rozdíl od ztotožnění ontologického (135), připomíná
ono přetvoření nevěsty v Ženicha, což je základní téma svatého
Jana z Kříže (136). Je znázorněno legendou a dokonce obrazem.
Vypráví se, že královna Mirabai, jsouc pronásledována těmi, kdož
jí chtějí zabrániti, aby uctívala Krišnu, byla jednoho dne unešena a
"vssána" do Krišny, takže takovým způsobem navždy zmizela
očím smrtelníků. Podivnější je případ krále Šišupály, velkého
nepřítele Višnova v celé řadě za sebou jdoucích vtělení.
Mahábhárata vypravuje, že "Krišna myslil na disk, který pokořuje
pýchu démonu, a hned se tento disk nacházel v jeho ruce...tímto
diskem uřízl odpůrcovu hlavu a mocný démon se zhroutil jako
vysoký útes, do něhož uhodí hrom. Tehdy všichni králové viděli
mocnou sílu, podobnou slunci na nebi, jak vychází z těla
Šušipálova. Tato síla pokorně se sklonila před Krišnovou...a vnikla
do jeho těla. " (137)
Vyzdvihněme zde jednu myšlenku, která je ve skutečnosti
společná celému hinduismu, avšak ve višnuismu se jí dostává
silnějšího výrazu než v jiných systémech. Je to víra, podle které
duše, jež dospěly k úplnému osvobození v nejvyšší formě, mohou
ze soucitu k lidstvu sestoupiti mezi nás a pomáhati nám na cestě
spásy. Mohou tak činiti nad přirozenými zjeveními po způsobu
katolických světců. To je především případ velkého mudrce
Narady, dokonalého to vzoru uctivatele Božího, který se stal
jakýmsi druhem posla mezi bohy a lidmi, a je to jistý počet jiných
mudrců (138), kteří tvoří jakousi spojku mezi rájem a zemí. Avšak
osvobozené duše se mohou též opět zroditi v lidském těle, i když
nic je k tomu nenutí, a mohou znovu projíti celou proměnlivostí
lidského života (139). Podání nám praví, že když se zrodí některý
z hinduistických bohů na zem, zvláště Višnu, velký počet
osvobozených duší přichází zároveň s ním na zem, aby se nadále
těšily z jeho společnosti. Stávají se jeho příbuznými, přáteli, žáky,
služebníky, domácími zvířaty a jeho nepřáteli. Zřejmě nemají
zapotřebí podrobovati se nějakým duchovním disciplinám jako
askesi, avšak činí to, aby dali příklad a poskytli vzor lidem, žijícím
ještě v dualitě. Často si nejsou vědomi svého výjimečného
postavení a opouštějí své tělo, jakmile je jim tento stav zřejmý
(140). Šri Rámakrišna poznal kolem sebe šest duší
znovuvtělených po osvobození (141), z nichž alespoň jedna,
Swámi Brahmánanda, byla Krišnovým druhem ve hře a dvě druhé,
z nichž jeden Balaram Bose, byly žáky Čaitanjovými. Hindové
nepochybují, že apoštolové našeho Pána, svatý Josef, svatý Jan
Křtitel atd. byli něčím podobným (142).
Uveďme též, že podle hinduistické tradice duše velmi
velkých světců se mohou státi hvězdami (143).

3. Šankarův monismus
Je obvyklý názor, že nejvyšší (144) vysvětlení klasické filosofie
hinduistických svatých Písem podal Šankara ve své monistické
soustavě, nebo abychom přesněji mluvili, v soustavě nedualistické
(145). Protože zakladatel náboženské sekty nebo metafysické
školy musí v Indii vždy dokázati, že se jeho teorie shoduje
s možným výkladem Písem, má za svou všeobecnou povinnost
vyvraceti Šankaru v těch bodech, v nichž se liší od jeho učení.
Podle Šankary stav vědomí, ve kterém je nacházíme v životě
v dualismu, není jen jeden z méně přesných obrazů nadsmyslné
skutečnosti, nýbrž je to čistý a jednoduchý omyl, absolutní iluse,
přelud. Jediná skutečnost je Brahman, Absolutno. O němž nelze
sice nic říci, avšak Šankara zasvětil obsáhlé pojednání tomu, co
Ono je a co není. A protože existuje jediný Brahman, duše, jež
rovněž existuje, nemůže ve skutečnosti být ničím jiným než Brahmanem!
Duše "jsouc jen Brahmanem, je založena v Brahmanu"
(146). Její osvobození spočívá tedy v tom, že si uvědomí nebo
znovu uvědomí svou základní totožnost s tímto Brahmanem, který
je "její pravou podstatou" (147). Její osvobození spočívá tedy v
tom, že si uvědomí nebo znovu uvědomí svou základní totožnost s
tímto Brahmanem, který je "její pravou podstatou" (147). Duše
stoupá při opuštění hmotného tvaru v dualismu "k nejvyššímu
Světlu, které je Brahman a ztotožňuje se s ním podobným a stejně
nerozlučným způsobem jako se mísí čistá voda s tekutým jezerem
a stává se úplně jím." (148). Dlíc v Brahmanu "neproměnném,
netknutém proměnlivostmi" (149), nemá tam více Pána (150),
neboť tam ustal pro ni veškerý nepokoj, je tam v prázdnu, jež je
absolutní plností (151), má tam ztotožněním všechny božské
schopnosti až na tvůrčí. Toto zmizení oddělenosti velmi se podobá
vstupu do budhistické nirvány (152), to však není zničení, jak se
chybně domnívá mnoho lidí na západě, nýbrž naopak slavný
rozkvět, přechod do vědomí, rozšířeného do nekonečna, které
všechno vidí, všechno ví, vše miluje nejvnitřnějším poznáním, jaké
se může nejúžeji uskutečniti láskou (153). Šri Aurobindo napsal:
"Žádná duchovní nauka nechce očistu nebo zbožštění pomocí
zničení podstaty. Taková věc je nemožná, takové pojetí nemá
smyslu. Podstata duše je nezničitelná. I nejpřísnější nauka advaita
nemíří k takovému zničení, jejím předmětem je nejčistší čistota
základního Já" (154).
Chceme-li však pochopiti celé Šankarovo myšlení, nesmíme
si všímati jen oněch jeho pojednání a komentářů, jež se často
považují za jedině důležité, musíme též studovati jeho hymny na
různá božstva hinduistického pantheonu a zvláště hymny na Šivu,
které
v sobě tají velkou část jeho učení. Vidíme, že vzývá Šivu nejen
jako ničitele vědomí mnohosti, ale také jako stvořitele onoho nového,
pravého vědomí, v němž nám dává odhaliti sebe samé v
celku. Šiva vládne nejen na polích, kde se spalují mrtvoly, nýbrž
jeho znakem je též býk a lingam "nového zrození", vstupu do
věčného života. To je ta dvojí tvář jeho úlohy, kterou dělá Šiva,
Velký Bůh par exelence (155).
Pohleďme, jak sám Šankara popisuje tohoto Brahmana, jenž
se stává duší, nebo spíše jenž se projevuje jako duše, když tato
uniká ze života v dualitě: Když se inteligence stala dokonalou, Já
(nebo duše) vnímá všechno jak nacházející se v ní, a tak zrakem
poznání spatřuje všechno v sobě. Věci se liší jen podřadnými
vlastnostmi, jako jménem a tvarem, právě jako nádoby vyrobené
z hlíny přijímají různá jména a různé tvary, ačkoliv jsou to jen
různé podoby téže hlíny. Duše je plné neproměnné blaženosti bez
tvaru, bez dvojnosti, je základem veškeré existence,. Je Brahmanem,
po jehož požívání není čeho více požívati, po požívání jeho
blaženosti není už štěstí, které by bylo žádoucí, a po dosažení
jeho poznání není dalšího poznání, jež by se dalo získati. Je
Brahmanem, v němž všechno je spojené, od něhož závisejí
všechny činy, jimiž všechno je osvěcováno (156).

4. Šri Aurobindova Nadmysl (Supramental)
Zdálo by se, že po takovém rozletu by se nedalo nic lépe
představit. Indické myšlení se však nikdy nezastavilo. Pohleďme,
dříve než uzavřeme svůj rychlý přehled, jak náš současník, Šri
Aurobindo, který je pravděpodobně pravým následovníkem Šri
Ramakrišny (157), řeší tento problém. Podle něho, stav vědomí,
v němž se nyní nachází průměrná lidská bytost, tento stav života
v dualitě, vyplývá z přechodné činnosti složitých sil, které můžeme
schematicky roztříditi do (tří úrovní) hmoty, života a mysli.
Následující stav vědomí, který Šri Aurobindo nazývá božským
životem (158), na nějž můžeme nahlížeti buď ze stanoviska
individuálního, nebo ze stanoviska vesmírového, musí vyplývati z
působení jiné skupiny sil, které můžeme nazvati úrovní nad myslí
(supramentál), která nezpůsobuje zmizení ostatních úrovní, ale
jejich oživení. Stejně jako se mohl život projeviti ve hmotě, protože
už
v její podstatě je skryt, a duše se mohla projeviti ve hmotě, a v
životě, protože už v ní je tajně obsažena, právě tak Nadmysl
(vyšší duše, supramental) bude moci jednati ve hmotě, životě a v
duši (mental), protože ve skutečnosti je už v ní utajena. Její
příchod bude znamenati zmizení onoho posledního protikladu,
který vytváří dvojice dualita - nedualita, jež se rozplyne v harmonii.
Hle, jak Aurobindo popisuje tento stav, jak jej vidí ohlašován
zvláště v Kena Upanišádě: "Člověku se nenabízí stále prodlu-
žovaná budoucnost, nýbrž nekonečné bytí, ne úryvky vždycky částečného
poznání, považovaného omylem chvílemi za úplné
poznání, ale vlastenectví podstatného vědomí a příliv jeho zářné
skutečnosti, ne částečné uspokojení nýbrž "blaženost"..., ne
metafysická abstrakce, prázdné ticho, nekonečné Absolutno, ale
spíše absolutně všechno, co duše má zde na zemi, kde
pobývá...Zde jsme stálá budoucnost, tam máme své věčné bytí.
Zde se považuje za proměnlivé, vyvinuté a stále se v čase
vyvíjející vědomí, tam jsme neměnné vědomí, jemuž čas není
pánem, ale nástrojem...Tam je naše skutečnost, naše
plnost...Tam ve věčné svobodě naše existence spočívá v sobě
bez boje, a to z toho dostatečného důvodu, že ona je vším. Zde
pokus o existenci, rozkvět života, ústícího do mlhavé smrti, tam
existence sama a nesmrtelnost bez věku." (159)
Ve Védě nachází Šri Aurobindo neklamné ohlášení této jiné
pravdy, která je mu drahá a která odlišuje jeho systém od Šankarova
myšlení: "Individuální spása se považuje za prostředek
k velkému vesmírovému vítězství, ke konečnému dobytí nebe a
země nadvědomou pravdou a Blažeností, a ti kdo uskutečnili toto
vítězství v minulosti, poskytují vědomě pomoc svým dosud
bojujícím následovníkům." (160)
http://www.makon.cz/pdf/HERBERT.pdf

[Návštěvník]

Nirvána je tam, kde je projev Dokonalé Lásky.

Úryvek z Lankávatáry sútry


Nirvána je říší Dharmata-Buddhy; je tam, kde projev Vznešené Moudrosti, jenž je Buddhovstvím, projevuje sám sebe v Dokonalé Lásce ke všem; tam, kde projev Dokonalé Lásky, která je Tathágatovstvím, projevuje sám sebe ve Vznešené Moudrosti k osvícení všech; tam je zajisté Nirvána!


"Tak jsem slyšel. Dále se Mahámati otázal: Vznešený, řekni nám o Nirváně.

Vznešený odpověděl: Označení Nirvána je používáno různými lidmi různě, a tito lidé mohou být rozděleni do čtyř skupin: Jsou lidé, kteří trpí; ti, kteří se obávají utrpení; a ti, kteří myslí na Nirvánu; je zde třída následovníků, kteří myslí na Nirvánu ve vztahu k sobě samotným; a nakonec je zde Nirvána Buddhů.


Ti, kteří trpí, nebo ti, kteří se obávají utrpení, myslí na Nirvánu, jako na únik a odškodnění. Představují si, že Nirvána znamená budoucí zánik smyslů a smyslových vědomí; neuvědomují si, že Univerzální Vědomí a Nirvána jsou Jedno, a že tento svět života-a-smrti a Nirvána se neliší. Tito nevědomí namísto meditování o bezpředstavitelnosti Nirvány mluví o různých způsobech osvobození. Neboť jsou nevědomými a nechápou učení Tathágatů, ulpívají na takové představě o Nirváně, jež je něčím jiným, než tím, co je spatřováno myslí samotnou, a tak jsou neustále spoutáni v koloběhu života a smrti. Ohledně Nirván, jež jsou rozlišovány filosofy: ve skutečnosti tu nejsou žádné. Někteří filosofové chápou Nirvánu tak, že se nalézá tam, kde systém mysli přestane pracovat, následkem ustání složek, tvořících osobnost a její svět; nebo, že se nalézá tam, kde je naprostá lhostejnost k předmětnému světu a jeho pomíjivosti. Někteří chápou Nirvánu jako stav, kde není žádných vzpomínek na minulost, ani žádných myšlenek o přítomnosti, právě tak, jako když se zhasne lampa, nebo dojde k ustání veškerého substrátu, což je pak filosofy vysvětlováno jako nevyvstávání rozlišování. Ale toto není Nirvána, neboť Nirvána není pouhým ustáním a vakuem.


A ještě další filosofové vysvětlují osvobození, jako by to bylo pouhé zastavení rozlišování, jako když vítr přestane foukat, nebo, jako když se jedinec vlastním úsilím zbaví dua1istických názorů o vědoucím a vědění, nebo, jako když se zbaví představo nepomíjivosti a pomíjivosti, nebo představo dobru a zlu; nebo, když se zbaví žádostivosti pomocí vědomosti; podle nich, je Nirvána osvobozením. Někteří, vidíce ve 'formě' nositele bolesti, jsou vystrašeni představou 'formy' a hledají štěstí ve světě 'bez-forem'. Někteří se domnívají, že co se týká individuality a všeobecnosti, je ve všech věcech jako vnitřní a vnější, a že zde není žádného zániku, a že všechny bytosti si uchovávají svoji bytost navždy, a v této věčnosti spatřují Nirvánu. Jiní vidí věčnost věcí v představě o Nirváně, jako o pohlcení konečné duše v Nejvyšším Átmanu; nebo pohlíží na všechny věci jako na projev vitální síly nějakého Nejvyššího Ducha, k němuž se všechno navrací; a někteří, ti obzvláště hloupí, prohlašují, že zde jsou dvě základní věci, prvotní substance a prvotní duše, jež vzájemně působí, jedna na druhou, a tak produkují veškeré věci z přeměn vlastností; někteří si myslí, že svět je zrozen z činnosti a proti činnosti a že žádná další příčina není nutná; jiní se domnívají, že Išvara je svobodný stvořitel všech věcí; ulpívajíc na těchto bláhových představách, není pro ně možnosti 'probuzení' a tak pokládají Nirvánu za příliš složitou a myslí, že zde ve skutečnosti není žádného probuzení.


Někteří si představují, že Nirvána je tam, kde vlastní podstata existuje sama o sobě, neomezovaná ostatními vlastními podstatami, tak, jako pestré peří páva nebo různobarevné krystaly anebo jako špička trnu. Někteří se domnívají, že bytí je Nirvána, jiní, že to je ne-bytí, zatímco další si myslí, že všechny věci a Nirvána by neměly být vzájemně oddělovány. Někteří, domnívajíce se, že čas je Stvořitel a že vyvstávání světa závisí na čase, myslí si, že Nirvána se počíná v čase, jenž je pokládán za Nirvánu. Někteří si myslí, že zde bude Nirvána, když 'dvacet pět' pravd bude všeobecně přijato, nebo když král bude dodržovat šest ctností, a někteří pobožnůstkáři se domnívají, že Nirvána je dosažením ráje.


Tyto názory, propracované filosofy, jejich různým rozumováním, nejsou v souladu s logikou, ani nemohou být moudrými přijaty. Tito všichni pojímají Nirvánu dualisticky a v určitém příčinném vztahu; podle těchto rozlišování si představují filosofové Nirvánu, ale tam, kde není ani vyvstávání, ani zániku, jak tam může být rozlišování? Každý z filosofů, závisejíc na svých textech, z kterých bere své porozumění, se proviňuje proti pravdě, neboť pravda není taková, jakou si ji představuje. Jediným výsledkem toho je, že jeho mysl ještě více tápe a je ještě více zmatena, neboť Nirvána nemůže být nalezena mentálním hledáním, a čím více je jeho mysl zmatena, tím více mate i ostatní. lidi.


Co se představy následovníků a mistrů o Nirváně týče, ti stále ještě ulpívají na představě o vlastním egu, a pokoušejí se ji najít tak, že odcházejí do osamění: jejich představa o Nirváně je věčná blaženost, taková, jako je blaženost Samádhi - blaženost pro ně samotné. Chápou, že svět je pouhým projevem mysli a že veškeré rozlišováni je také projevem mysli, a tak zavrhují společenské vztahy a praktiku jí duchovní disciplínu a v osamění hledají seberealizaci Vznešené Moudrosti, vlastním úsilím. Následují stupně, až do šestého, a dosahují blaženosti Samádhi, ale, neboť stále ještě ulpívají na egoismu, nedosáhnou 'obrácení se' v hlubinách vědomí, a proto nejsou osvobozeni od myslícího vědomí a od nahromaděné zvykové energie. Ulpívajíc na blaženosti Samádhi, vstupují do Nirvány, ale to není Nirvána Tathágatů. Jsou to ti, kteři 'vstoupili do proudu'; a musí se navrátit do tohoto světa života a smrti.


Dále se Mahámati otázal: Když se bódhisattvové vzdávají svých vlastních zásluh z důvodu osvobození všech bytostí, dosahují duchovní jednoty se vším živoucím; oni sami mohou být očištěni, ale v ostatních ještě může zůstat nevyčerpané zlo a nedozrálá karma. Řekni nám, Vznešený, jak bódhisattvové předávají ujištění o Nirváně? A jaká je Nirvána bódhisattvů?


Vznešený odpověděl: Mahámati, toto ujištění není ujištěním logiky; neboť to není mysl, která musí být přesvědčena, ale srdce. Bódhisattvovo ujištění přichází s rozvíjejícím se vhledem, ten následuje, když překážky žádostí jsou odstraněny, vědomostní překážky jsou očištěny a bezjáství jasně chápáno a přijato. Když smrtelná mysl přestane rozlišovat, není zde již dále žízeň po životě, sexuální chtíč; již není žádné žízně po učení se a vědomostech, žádné žízně po věčném životě, s ustáním těchto čtyř žízní, zde není již více žádné nashromážděné zvykové energie a poskvrny na hladině Univerzálního Vědomí jsou odstraněny, a bódhisattvové dosáhnou seberealizace Vznešené Moudrosti, která je ujištěním srdce o Nirváně.


Zde, i v dalších Buddhových zemích jsou bódhisattvové, kteři jsou oddáni bódhisattvovu posláni, ač ještě zcela nemohou zapomenout blaženost Samádhi a klid Nirvány - pro sebe samotné. Učení o Nirváně, kde není žádného substrátu, jenž by zůstal, je odhaleno v závislosti na skrytém významu ku prospěchu těch následovníků, kteří stále ještě ulpívají na myšlenkách o Nirváně pro sebe samotné, aby byli vybídnuti ke snaze naplnit bódhisattvovo posláni - osvobození všech bytostí. Buddhové Přeměn učí doktríně o Nirváně v závislosti na podmínkách, které se právě naskytnou, a aby povzbudili ty, kteří jsou bojácní a sobečtí. Aby jim pomohli odvrátit jejich myšlenky od nich samotných a aby je povzbudili k hlubšímu soucítěni a většímu úsilí konat pro blaho druhých, dávají jím ujištění do budoucnosti, podpůrnou silou, mocí Buddhů Přeměn, ne však Dharmata-Buddhou.


Dharma, která ustanovuje Pravdu Vznešené Moudrosti, náleží k říši Dharmata-Buddhy. Bódhisattvům na sedmém a osmém stupni je Transcendentální Poznání odhaleno Dharmata-Buddhou a je jim ukázaná stezka, kterou mají následovat. V dokonalé sebe-realizaci Vznešené Moudrosti, která následuje nepochopitelnou přeměnu smrti bódhisattvovy individuální vůle, již nadále nežije pro sebe, ale život, který potom žije, je Tathágatovým Univerzálním životem, tak, jak se projevuje v jeho přeměnách. V této dokonalé seberealizaci Vznešené Moudrosti dojde bódhisattva poznání, že pro Buddhy zde není Nirvány.


Smrt Buddhy, veliká Parinirvána, není ani destrukcí, ani smrtí, neboť, pak by muselo následovat zrození a pokračováni. Kdyby zde bylo zániku, byl by to následek-produkující čin, což není. Není to ani zmizení, ani zanecháni, ani dosažení, ani ne-dosažení, neboť pro Buddhy zde není Nirvány.


Tathágatova Nirvána je tam, kde je poznáno, že zde není nic, jen to, co je spatřováno myslí samotnou; tam, kde je poznání podstaty já-vědomí, jedinec již nadále nechová dualismus rozlišování; je tam, kde již není žádné žízně, ani uchopováni; tam, kde již není žádná připoutanost k vnějším věcem. Nirvána je tam, kde myslící vědomí se všemi svými rozlišováními - připoutanostmi, odporem a egoismem - je navždy zanecháno; je tam, kde logická měřítka, viděna jako nečinná, již nadále nejsou uchopována; je tam, kde i na samotný pojem pravdy je pohlíženo bez zájmu, neboť i tento pojem zneklidňuje mysl; je tam, kde zbavením se čtyř tvrzení, je vhled do příbytku Reality. Nirvána je tam, kde dvojí žádostivost je odstraněna a dvojí bez-jástvi je trpělivě přijmu- to; kde dosažením 'obrácení se' v hlubinách vědomi, je dosaženo plné seberealizace Vznešené Moudrosti - to je Nirvána Tathágatů.


Nirvána je tam, kde bódhisattvovy stupně jsou jeden za druhým realizovány; tam, kde podpůrná síla Buddhů podporuje bódhisattvy v blaženosti Samádhi; tam, kde soucítění s ostatními překoná veškeré myšlenky na sebe; tam, kde je plně realizován stupeň Tathágáty.

Nirvána je říší Dharmata-Buddhy; je tam, kde projev Vznešené Moudrosti, jenž je Buddhovstvím, projevuje sám sebe v Dokonalé Lásce ke všem; tam, kde projev Dokonalé Lásky, která je Tathágatovstvím, projevuje sám sebe ve Vznešené Moudrosti k osvícení všech; tam je zajisté Nirvána!

Jsou dvě třídy těch, kteří nemusejí dosáhnout Nirvány Tathágatů: ti, kteří opustili bódhisattvovy ideály, a tak nejsou buď v souladu se sútrami nebo se zásadami ctností, a ani s osvobozením. Pak jsou zde praví Bódhisattvové, kteří na základě svých původních slibů, jež na sebe vzali z důvodu osvobození všech, říkají: "Dokud i všechny bytosti nedosáhnou Nirvány, ani já jí nedosáhnu", a dobrovolně se tedy zdržují vstoupení do Nirvány. Ale žádné bytosti nejsou zanechány Tathágaty; jednou bude každý z nich ovlivněn moudrostí a láskou Tathágatů Přeměny, aby položil základ zásluh a stoupal po stupních. Ale, ač ji ještě nerealizovali, jsou již v Tathágatově Nirváně, neboť ve Vznešené Moudrosti jsou všechny věci v Nirváně od počátku."

překlad Jiří Černega

[Návštěvník]

https://sk.wikipedia.org/wiki/Nirv%C3%A1na

Nirvána

Nirvána (-sanskritský kmeň; sanskritský nominatív: nirvánam; pálijský kmeň: nibbána; doslova "vyvanutie, vyhasnutie") je stav najvyššej blaženosti, vyslobodenie sa z kolobehu života (dharmačakra).