Taz.: Šrí Bhagaván hovoří o Srdci jako o sídle Vědomí, které je totožné s Já. Co přesně Srdce znamená?
M.: Nazývejte to jakkoliv – Bůh, Já, Srdce nebo sídlo Vědomí, je to vždycky jedno a totéž. Srdce znamená samotné jádro Bytí člověka, střed, bez něhož nic neexistuje.
Srdce není tělesné, ale duchovní. Slovo hridajam je složeno z částí hri a ajam a znamená „to je střed“. Je to to, z čeho vznikají myšlenky, na čem se myšlenky udržují při životě a kde se rozpouštějí. Myšlenky jsou obsahem mysli a vytvářejí vesmír. Tomu, z čeho bytosti vstupují do existence, se v Upanišadách říká Brahman. Je to Srdce. Brahman je Srdce.
Taz.: Jak je možné poznat Srdce?
M.: Neexistuje člověk, který by třeba jen na chvíli neprožíval zkušenost Já. On sám je Já. Já je Srdce. Srdce je středem, z něhož všechno vyvěrá. Protože vnímáte svět, tělo a tak podobně, říkáte, že existuje jejich střed, zvaný Srdce. Když jste v Srdci, poznáváte, že Srdce není ani střed, ani ohraničená oblast. Nic kromě něho neexistuje.
Jen Vědomí, které je skutečnou existencí a nevybíhá někam, aby poznávalo věci odlišné od Já, je Srdce. Protože pravda o Já je známa jen tomuto Vědomí, které je stále upřeno na Já, to jediné, co je zářením pravého poznání.
M.: Nediferencované vědomí čistého Bytí je Srdce neboli hridajam, kterým skutečně jste. Ze Srdce vzchází „jáství“, prvotní údaj lidské zkušenosti.
Adžňánin vidí jen mysl, která je pouhým odrazem světla čistého Vědomí, vznikajícím v Srdci. O samotném Srdci neví nic. Proč? Protože jeho mysl se obrací ven a nikdy svůj Zdroj nehledala.
Taz.: Co brání nekonečnému nerozdělenému světlu Vědomí, které vzniká v Srdci, aby se adžňáninovi odhalilo?
M.: Tak jako se ve vodě uvnitř úzkých stěn nádoby odráží nezměrné slunce, tak také vásany neboli latentní sklony mysli jedince, fungující jako odrazové médium, zachycují všepronikající světlo Vědomí, které vzniká v Srdci. Tomuto odrazu dává formu jev zvaný mysl. Adžňánin vidí jen tento odraz, nechá se tím oklamat a uvěří, že je konečnou jsoucností, džívou, individuálním já.
Běžný člověk žije v mozku a neuvědomuje si sám sebe v Srdci. Džňána siddha, džňánin, žije v Srdci. Když se pohybuje, jedná s lidmi a zachází s věcmi, ví, že to, co vidí, není odděleno od Brahmana, svrchované Skutečnosti, kterou poznává v Srdci jako své vlastní Já, Skutečnost.
To, v čem – jak se ukazuje – nepřetržitě existují všechny světy, to, co v sobě všechny světy udržuje, to, z čeho všechny světy vznikají, to, proč všechny existují, to, čím všechny světy vešly do existence a to, co tím vším doopravdy je – to jediné je existující Skutečnost. Chovejme v lásce toto Já, které je Skutečností v Srdci.
Lodewyk: Nemůžeš se ptát, jaký je život. Protože život-je-jaký-je. A tak dlouho, dokud nebudeš zakotvený v Bytí, budeš život po většinu doby odmítat, protože tebou nemůže proudit.
David: Život je tady pořád - minulost a budoucnost neexistují. Lodewyk: Krásně to popsal Eckhart Tolle: „V minulosti se nestalo nic; stalo se to v teď. V budoucnosti se nebude dít nic; stane se to v teď. Existuje jen Skutečnost a ta může proběhnout jedině v teď, v současném okamžiku. Tak dlouho, dokud se - coby Vědomí - ztotožňujeme se svými myšlenkami a city, vytváříme čas a překrýváme skutečnost současných okamžiků minulostí a budoucností jen proto, že se bojíme ztratit toto mylné chápání sebe sama coby kontrolního mechanismu - jen proto, že se bojíme být tím, co tušíme
David: Takže základem ega je vždycky strach?
Lodewyk: Ano, proč ne? Podívej se, tam, kde není žádný odpor, kde není strach, není ani ego. Je tu jen naprosté přijetí. Tento druh přijetí je láska. Člověk řekne „ano" tomu, co je, aniž by se spojoval s něčím minulým. Vynoří-li se v současném okamžiku i jen ta nejmenší stopa nepoddajnosti vůči tomu, co-je-jaké-to-je, Vědomí samo sebe omezí sebeztotožněním s myšlenkami. To vede k pocitu oddělenosti a k vytvoření nepravého autonomního jedince, nazývaného „ten, kdo myslí". Teď jsou tu dva: ty - a Ty Sám.
David: Podle mé zkušenosti je vztah lásky velkou výzvou pro ego. Při něm se docela zjevně vyskytuje velká spousta minulosti a představ do budoucnosti.
Lodewyk: Výzvou v každém vztahu, který člověk prožívá - nejen v romantickém vztahu lásky - je být plně v současném okamžiku. Vůbec nejtěžší to je, dokud je tu sebeztotožnění, dokud zaměňujeme život s životními okolnostmi. Když předpokládáš, že tvá milovaná tě udělá natrvalo šťastným, čeká tě série rozčarování. Pokud ale dokážeš obecně používat vztahy jako součást duchovní cesty, jako cestu ke svému pravému Já, pak každý vztah a především romantický láskyplný vztah může být skvělou příležitostí k nabývání vnitřní pozornosti.
David: Kladeš ve svých satsanzích velký důraz na téma vztahů?
Lodewyk: Jakmile jednou začneš vidět jasně, zpozoruješ, že všechno v životě jsou vztahy. V okamžiku, kdy se už k ničemu nevztahuješ, jsi mrtvý. Člověk se téměř neustále k něčemu vztahuje. Ať už se jedná o vztah k jiným lidem, k jejich citům a myšlenkám, nebo k věcem. To označujeme jako život.
David: Máš nějaký vztah, nebo žiješ jako mnich?
Lodewyk: Momentálně nemám žádný intimní vztah s ženou a nežiju ani jako mnich, ačkoliv už uplynul delší čas od doby, kdy došlo k sexu. Vlastně neexistuje nic, s čím bych mohl přestat nebo o co bych mohl usilovat. Vůči všemu, co se děje, všemu, se objeví a probíhá, jsem plně otevřený a vstřícný.
David: Líbí se mi na tobě, že toho hodně říkáš o svém životě.
Lodewyk: Je vůbec něco, o čem bych kromě toho mohl mluvit? Způsob, jakým žiju, je způsob mého bytí. A jaký jsem, tak žiju. Život se projevuje sám.
David: Mnozí jiní Mistři vyzařují především stav mimo dění a mluví jen o No-mind.
Lodewyk: Život je dokonalý, každý učitel má žáky, které mít má, a každý žák má učitele, kterého mít má.
David: Existuje něco takového jako osvícený vztah?
Lodewyk: Nic takového jako osvícený vztah neexistuje. Nicméně existuje vztah, který tě tam může přivést. Je to vztah lásky mezi pravým učitelem a jeho žákem. Tento vztah na úrovni vnější osvícené formy stále ještě z hlediska žáka spočívá v tom, co žák chce a co potřebuje. Na vyšší rovině tryská z vlastního nejvnitřnějšího Bytí silná naléhavá potřeba probudit se. Ze stanoviska žáka tento vztah spočívá v bezpodmínečné lásce. Když se stane, že žák opustí učitele, toho se to v podstatě nijak nedotkne. Žák ví jen to, že musí být s učitelem, aniž chápe, proč. Miluje učitele způsobem, jakým předtím nikdy nikoho nemiloval. A právě tato láska bude pomalu, pomaličku likvidovat jeho mylné sebepojetí. Kdykoliv se v žákově hlavě objeví nějaké pochybnosti, Guruova láska k žákovi společně s žákovou láskou ke Guruovi ho přivede nazpět do srdce. A může to tak jít dlouho...až si žák jednoho dne uvědomí, že mezi srdcem učitele a jeho vlastním srdcem neexistuje žádná oddělenost a že Zdroj lásky se nachází v něm samém. Pak může jít a možná založí svou vlastní „rodinu".
David: Mistrova láska mnohdy není právě laskavá a nevzbuzuje žádné dobré pocity, že?
Lodewyk: Pro koho to není dobrý pocit?
David: Pro ego.
Lodewyk: Přesně. Ale bhaktický žák získá na druhé straně i mnoho dobrých pocitů (smích).
David: Můžu něco udělat, aby touha navrátit se Domů zesílila?
Lodewyk: Ne. Jakmile se o to začneš pokoušet, jsi zase zpátky ve starých egoistických kolejích.
David: Dnes jsi při satsangu řekl, že když chceš, tak jen myslíš. Co to znamená? Zahrnuje to kontrolu? Kdo rozhoduje o myšlení a ne-myšlení?
Lodewyk: Znamená to, že když se rozhodnu, použiji rozum, místo aby rozum používal mě, kdykoliv se mu zachce. Znamená to konec nutkavého myšlení. Když má kontrolu egoistický rozum a ovládá tě, může dojít k těžkým poruchám. Podívej se ještě jednou na dnešní svět. Ještě nikdy nebylo zabito tolik lidí jako v minulém století. Používat rozum podle vlastního rozhodování dokáže jen ten, kdo je skutečně zakotvený ve vlastním Bytí. Pak je rozum potichu, pokud ho člověk nepotřebuje. Je přirozené, že myšlení je někdy nezbytné, to je ale v pořádku, protože jsi to TY, kdo dá k myšlení popud a kdo ho ukončí. Na myšlení není nic zvráceného, ale nedobrovolné myšlení je nemocné myšlení. Začne to obvykle tím, že ego má pocit ohrožení. Potom zareaguje. Musí se vzchopit a bránit. A hrůza se stává skutečností.
David: Všiml jsem si, že mnozí z těch, kdo přicházejí na satsang, něco chtějí. Většinou se chtějí cítit líp. Nemají žádný zvláštní zájem o pravdu. Jak se k tomu stavíš?
Lodewyk: Je to špatně?
David: Mnozí Mistři si stěžují, že hledající to nemyslí dostatečně vážně.
Lodewyk: Pravé učení se nezakládá na dosahování výsledků v budoucnosti.
David: To nás přivádí k jiné otázce, týkající se významu slova „srdce". Záležitost, v níž bývá právě tak málo rozumu, nakolik jsme srdcem, staví mnoho Mistrů velmi vysoko. Můžeš to vysvětlit?
Lodewyk: V těle se nachází centrum cítění, známé jako srdce. Společně s intelektuálním centrem v hlavě se označuje jako mysl. V oblasti tvarů se domníváme, že jsme psychosomatickým organismem. Na hlubší rovině jsme ve skutečnosti něčím daleko větším. Než může přijít jakákoliv duchovní proměna, musí se toto centrum cítění - toto tak zvané srdce - otevřít. Při jeho otevírání ti asi nejprve začnou v srdci vyvstávat zbytky starých bolestných vzpomínek a zauzlení. Co je ale mnohem důležitější, budeš umět prožívat lásku. Toto pociťování lásky vyústí v opětovné spojení s tvým nejvnitřnějším pravým Já, které cítíš ve středu svého těla.
David: Někteří Mistři popisují stav No-mind jako stav, v němž neexistuje žádný střed. Domnívám se, že když jsi zdůraznil, že má svůj střed v těle, v srdci, necharakterizoval jsi ho správně, což bychom přece měli.
Lodewyk: Stav No-mind nemá žádný střed. V tomto stavu neexistuje žádný pozorovatel. Vědomí je tu svobodné a neidentifikuje se s tvary. Aby ses ty coby Vědomí přestal identifikovat s myšlenkami, s tvary, musíš svou pozornost přenést z hlavy (mentálního centra) do těla. Při tomto postupu je možné použít centrování do těla jako kotvu a odolávat tak všem mentálním náporům, nebýt jimi přemožen.
David: Mnoho Němců má - právě tak jako já - obdobné potíže, pokud jde o pocit bezpečí. Ptám se, kde bych mohl najít skutečné bezpečí. Existuje taková možnost?
Lodewyk: Proč se iluzorní já - ego - neustále snaží dosáhnout bezpečí? Protože hluboko uvnitř se cítí nejisté. Kde není žádná nejistota, nevzniká ani potřeba zajistit si bezpečí. Ego jako takové nemá žádnou vnitřní platnost. Je to klamná samozřejmost, fantom, který se musí ztotožňovat s vnější jevovou formou, aby mohl vůbec existovat. Jak by se tedy mohlo někdy cítit bezpečně? Neustále závisí na vnějším fantomu.
David: Existuje někde skutečné bezpečí?
Lodewyk: V hlubinách tvé bytosti. A tato podoba bezpečí nemá žádný opačný pól. Tam JSI. Když vlna odhalí, že JE oceánem, přináší to bezpečí?
David: Otázka bezpečí tu vůbec nevyvstane.
Lodewyk: Přesně. Tento problém je naprosto irelevantní. Bezpečí hledá pouze něco, co je autonomní a co existuje samostatně. Od okamžiku, kdy se coby Vědomí znovu sám upevníš v Jsoucnu, neexistuje žádná oddělenost. Pak jsi Jedno.
David: Jak došlo k tvému Probuzení - a kdy?
Lodewyk: Pohledem mého Gurua. Stalo se to někdy v roce 1995.
David: Stalo se to v určitém okamžiku? Něco jako konečná realizace?
Lodewyk: Právě tak - a vůbec ne. Nic nemá žádný konec, jen pro rozumové chápání mají věci svůj konec; jak by ostatně mohlo být vůbec možné mít je pod dohledem?
Takže než se můj Guru rozhodl předat mi své tajné a posvátné vědění, nejprve se na mě důkladně podíval. Zasáhlo mě to, pak se stalo několik neobvyklých věcí, a asi po roce došel k přesvědčení, že tento žák je zralý pro cestu Domů. V tom roce jsem měl dvě podivuhodná satori (duchovní zkušenosti), o nichž jsem mu přirozeně hned pověděl. Vzpomínám si, jak jednou, když jsem ležel na zádech u Gangy a jako každý den jsem se slunil, se prostor za mou hrudní kostí úplně otevřel a já se nemohl jeden a půl hodiny pohnout - a taky jsem o to ani v nejmenším nestál! Je velmi nesnadné tu zkušenost popsat - ale POZOROVAL JSEM VŠECHNO! Bylo to absolutně magické. Po té zkušenosti jsem byl tak rozechvělý, že jsem skočil na svůj skútr, odfrčel k ášramu a vzbudil Maharadže, abych mu mohl vyprávět, co se stalo. Když jsem skončil, podíval se na mě svýma krásnýma hnědýma očima a řekl: „To je to nejvyšší". Byl jsem v sedmém nebi!
Jednoho dne v roce 1995 se během satsangu na verandě u Maharadže stalo něco mimořádného. Maharadž mluvil k přítomným na satsangu, tentokrát o mně. Řekl něco jako „Všimli jste si, jak především Lodewyk se mi většinu doby dívá do očí, jako by něco hledal?" Potom, co to řekl, se mi přirozeně nejprve zadíval do očí. Přesně tohle chtěl. Následující noc jsem měl obrovskou zkušenost Probuzení, kterou mohu popsat jen jako sérii orgasmických zkušeností. Najednou jsem dosáhl jistého bodu, kdy jsem věděl, že to musí skončit. Bylo mi zřejmé, že se stalo něco, co směřuje ven, daleko za fyzické síly tohoto tvaru. Klekl jsem si a modlil se k Maharadžovi o pomoc A bylo to vyslyšeno. V tom okamžiku začala hluboká duchovní proměna. Věděl jsem, že ten proces bude probíhat dál do hlavy, znovu k pěti elementům, a že se osobností spoutané Vědomí navrací zpátky ke svému Zdroji. To není omezeno žádnými hranicemi...
Jenom srdcem vidíme správně. To podstatné oči nevidí - Antoine de Saint Exupéry
Když mě bylo asi šest, dostala jsem lekci o bódhičittě od staré ženy, která se vyhřívala na slunci. Šla jsem okolo ní a cítila se opuštěná, smutná a zavržená a kopala jsem do všeho, co mi stálo v cestě. Usmála se na mě a řekla: „Děvče, nedovol, aby ti život zatvrdil srdce."
Rovnou jsem tak dostala tu nejpodstatnější radu. Okolnosti nás mohou zatvrdit do vzdoru a strachu, nebo obměkčit, učinit nás laskavějšími, nebo otevřít tomu, čeho se bojíme. Máme na vybranou.
Kdybychom se zeptali Buddhy co je to bódhičitta, asi by nám řekl, že je snazší tomu rozumět, nežli to vysvětlit. A doporučil by nám, abychom sami hledali, co to pro nás znamená a ještě by nás nalákal tím, že je to to jediné, co uzdravuje a co je schopno transformovat i to nejtvrdší srdce a zavilou, vystrašenou mysl.
Čita je v sanskrtu „mysl," ale také „srdce," nebo „postoj". Bódhi znamená „probuzený," osvícený," nebo „zcela otevřený". Někdy nazýváme otevřené srdce a mysl bódhičitty citlivým místem, zranitelným jako otevřená rána. Bódhičitta je částečně naše schopnost milovat. I ti nejkrutější lidé ji mají. I krvelačné šelmy milují svá mláďata. Jak říká Čögyam Trungpa rinpoče: „Každý něco miluje, třeba jenom chleba."
Bódhičitta je také soucit, schopnost vnímat cizí bolest. Kdyby to tak nebylo, nechránili bychom se před cizí bolestí, protože se jí bojíme. Stavíme si okolo sebe ochranné zdi našich názorů, předsudků a strategií, bariéry založené na hlubokém strachu z bolesti. Svými emocemi je ještě posilujeme: zlostí, toužením, lhostejností, žárlivostí, závistí, arogancí a pýchou. Naštěstí pro nás je to měkké místo v nás, naše schopnost milovat a pečovat, trhlinou v našem opevnění. Zcela přirozeně rozrušuje zdi, které si okolo sebe ze strachu stavíme. Naše praxe nás učí tyto trhliny nacházet. Probouzet bódhičittu v okamžicích lásky, vděčnosti, osamělosti i nedostatečnosti.
Podobné bódhičittě je krvácení zlomeného srdce. Někdy z takového zranění vznikne panika a úzkost, jindy zloba, odpor a obviňování. Pod touhle tvrdou skořápkou je ale citlivý a opravdový smutek. Ten nás spojuje se všemi, kteří kdy milovali, a může nás naučit soucitu. Umravnit nás, když jsme arogantní a obměkčit, když jsme hrubí. Probouzí nás, když bychom raději spali a protíná naši lhostejnost. Tahle trvalá bolest srdce je požehnáním, které když ho přijmeme, můžeme sdílet i s ostatními.
Buddha řekl, že nám osvícení není vzdálené. Dokonce, i když jsme na dně, není pro nás nedosažitelné. To je významné prohlášení. I obyčejní lidé jako my, zmatení a se závislostmi všeho druhu, mají mysl osvícení - bódhičittu. Otevřenost a vřelost bódhičitty je ve skutečnosti naší pravou podstatou. Dokonce, i když neuróza zakrývá naši moudrost, když jsme ve zmatcích a beznaději, bódhičitta je jako otevřené nebe. Věčně přítomná a neoslabená ani mraky, které ji mohou dočasně zastínit.
Možná tomu můžete jen těžko uvěřit, je ale pravda, že uprostřed utrpení a nejhorších časů můžeme vyvolat vznešené srdce bódhičitty. Je stále zde, v bolesti, stejně jako v radosti.
Jedna žena mi napsala, že se ocitla na Středním východě, obklopená ječícími lidmi, kteří ji a jejímu příteli hrozili kameny, protože jsou Američani. Samozřejmě se bála, je ale zajímavé co se stalo. Najednou se identifikovala se všemi lidmi v historii, kteří byli opovržlivě nenáviděni. Pochopila co to je, být opovrhován z jakýchkoliv důvodů, etnických, rasových, nebo podle pohlaví. Něco se v ní zlomilo a poznala, jak se cítí milióny utlačovaných lidí a uviděla to v nové perspektivě. Dokonce pocítila lidství, které ji spojuje i s těmi co ji nenávidí. Tenhle pocit hluboké sounáležitosti ke stejné rodině, to je bódhičitta.
Bódhičitta má dvě úrovně. Zaprvé je to absolutní, nepodmíněná bódhičitta, čerstvá zkušenost okamžiku, bez představ, názorů a postojů. Je to něco tak úžasně dobrého, že nejsme schopni to ani obsáhnout. Jako když víte na té nejvnitřnější úrovni, že nemáte co ztratit. Pak je tady relativní bódhičitta, naše schopnost mít srdce a mysl otevřené bolesti a neuzavírat se před ní.
Ti, kteří se cvičí v probouzení absolutní a relativní bódhičitty jsou bódhisattvové, bojovníci. Nikoliv bojovníci, kteří zabíjí a ničí, ale bojovníci nenásilí, kteří slyší pláč světa. Jsou to muži a ženy, ochotni cvičit se uprostřed problémů. Znamená to, že tito bódhisattvové vstupují do obtížných situací, aby zmírnili utrpení. Také to znamená, že jsou ochotni utnout své osobní reakce a sebeklamy ve prospěch odkrytí nezastíněné energie bódhičitty. Máme mnoho takových příkladů jako je Matka Tereza, nebo Martin Luther King, kteří poznali, že největší zlo pochází z naší vlastní agresivní mysli. Obětovali svůj život, aby to pomohli pochopit i jiným. A je spousta dalších obyčejných lidí, kteří se učí celý život otevírat své srdce a mysl, a pomáhají ostatním dělat to také tak. I my to můžeme dělat jako oni. Probouzet v sobě odvahu a lásku.
Máme formální i neformální metody k probouzení statečnosti a laskavosti. Máme praxe pro zvyšování schopnosti radovat se, milovat, plakat a uvolňovat kontrolu nad věcmi. Učí nás neuhýbat před nejistotou. A jiné nám pomáhají zůstat, když bychom se radši uzavřeli.
Ať jsme kdekoliv, můžeme být bojovníky. Praxe meditace, milující laskavosti, soucitu, radosti a vyrovnanosti jsou našimi zbraněmi. Můžeme jimi odkrýt citlivé místo bódhičitty. Ve smutku i vděčnosti, ve zlobě i strachu. V osamělosti, stejně jako v laskavosti.
Raději bychom praktikovali něco, co není tak nepohodlné. Současně ale chceme být uzdraveni. To nejde dohromady. Bojovník akceptuje to, že nikdy neví, co se stane. Snažíme se z touhy po bezpečí řídit nekontrolovatelné, chceme bezpečí a pohodlí. To ale nikdy nemůžeme zaručit. Nejistotě se nelze vyhnout. Je v každém dobrodružství, je tím co nás leká.
Výcvik v bódhičittě neslibuje žádný happyend. Spíš to „já," které hledá bezpečí a které se chce něčeho podržet, může konečně dospět. Hlavní otázkou bojovníka tedy není jak se vyhnout nejistotě a strachu, ale jak s tím pracovat. Jak nakládat s obtížemi, emocemi a nepředvídatelnými událostmi všedního dne.
Většinou se chováme jako ptáčata, která nechtějí opustit hnízdo. Sice zasmrádá a už dlouho neslouží své funkci, nepřichází nikdo, aby nás nasytil, nikdo nás nechrání ani nezahřívá, stejně ale doufáme, že se naše ptačí matka přece jen objeví.
Mohli bychom si udělat laskavost a konečně vypadnout. Je jasné, že to chce odvahu a pár dobrých rad. Možná se necítíme dost zralí na bódhisattvovský výcvik. Chceme ale dospět a mít přímý vztah k životu, nebo budeme žít a umírat ve strachu?
Všichni můžeme pociťovat rozechvělost, zlomené srdce, bolest a nejistotu. To všechno je znamením bódhičitty v nás. Jack Kornfield říká, že to viděl v Kambodži za vlády Rudých Khmerů. Padesát tisíc lidí se muselo před namířenou hlavní přihlásit ke komunismu a hrozila jim smrt, když budou pokračovat ve svých buddhistických praxích. Navzdory tomu postavili v utečeneckém táboře malý chrám a dvacet tisíc lidí se tam účastnilo obřadu pod otevřeným nebem. Nikdo nepřednášel žádné učení ani modlitby, jednoduše jen recitovali jedno z hlavních Buddhových učení:
Nenávist nelze zastavit nenávistí, ale jen láskou.
Tohle je starý a neměnný zákon.
Tisíce lidí tak recitovali a plakali s vědomím toho, že pravda těchto slov je větší, než jejich utrpení. Bódhičitta má takovou moc. Inspiruje a vede nás v dobrých i zlých časech. Je to jako objevit odvahu a moudrost, kterou jsme ani nevěděli, že máme. Tak jako alchymie mění kovy ve zlato, bódhičitta, pokud dovolíme, transformuje naše slova, činy a myšlenky v prostředky k osvícení a soucitu.
Pema Chödrön: The Places That Scare You: A Guide to Fearlessness in Difficult Times.
Bódhičitta (tib. བྱང་ཆུབ་ཀྱི་སེམས་ byang chub kyi sems, skt. बोधिचित्त bodhicitta , čínsky 菩提心 pudixin, japonsky 菩提心 bodaishin, česky: osvícená mysl, osvícený přístup) je výraz používaný v buddhismu, především pak v buddhismu Velké cesty.
Relativní bódhičitta je altruistický stav mysli opírající se o soucit a lásku ke všem cítícím bytostem a také pomáhání těmto bytostem z kola samsáry až ke konečnému osvícení. Znamená to zdokonalování sebe sama skrze šest osvobozujících činností ku prospěchu všech bytostí. Relativní bódhičitta se dělí na dva typy: 1.Bódhičitta aspirace - chuť dosáhnout dokonalého osvícení ku prospěchu a nejlepší pomoci všem cítícím bytostem. 2.Bódhičitta rozvinutí šesti páramit.
Absolutní bódhičitta je rozpoznání podstaty mysli a z toho vzniklá spontánní aktivita bez úsilí, myšlenek a váhání. Tohoto stavu se dosáhne, pokud zmizí oddělenost mezi prožívajícím, prožívaném a samotném prožívání a tyto tři se stanou neoddělitelným celkem. V některých zdrojích se také pro absolutní bódhičittu používá výraz "absolutní moudrost" (prázdnota, v sans. šúnjatá).
Zřídla rozvoje bódhičitty
Pět činů, které způsobují nastavení mysli k dosažení stavu Buddhy: Být v blízkosti přátel, kteří neporušili sliby samaja. Nenásledování špatných myšlenek. Následovat instrukce svého učitele. Rozvíjet soucítění. Vytrvalá praxe.
Dalších pět dodatečných činů: Nevidět chyby v jiných. Když je vidíme, nemyslíme o nich zle. Bez arogance. Bez žárlivosti k druhým. Vidět všechny bytosti jako své děti.
Čtyři nezměřitelné vlastnosti bódhičitty (pro nezměřitelné počty bytostí) Milující dobrota: (aby všechny bytosti dosáhly štěstí a příčiny štěstí). Soucítění: (aby všechny cítící bytosti byly bez trpění a příčin utrpení). Společná radost: (aby všechny cítící bytosti nebyly odděleny od pravdivého štěstí, ve kterém není utrpení). Rovnost: (aby všechny cítící bytosti mohly žít bez lpění na blízkých a nechuti k druhým v překonání o rovnosti všeho, co žije).
Tyto dva aspekty bódhičitty by nikdy neměly být oddělovány. Jsou jako dvě ptačí křídla: k tomu, aby mohl pták létat, jsou nutná obě. Nelze dojít k osvícení ani skrze samotný soucit, ani pouhou realizací moudrosti. Dilgo Khjentse rinpočhe
Srdce učení mahájány je praxe prožívání bódhičitty, osvícené mysli. Bódhičitta v sobě zahrnuje dva aspekty – úsilí ve prospěch nás samých a úsilí ve prospěch druhých. Pokud skutečně provádíme praxi, rozvíjíme bódhičittu, která zahrnuje nás samé rovněž jako i všechny ostatní bytosti.
V předchozích kapitolách jsme popsali historické pozadí cesty pracovníka světla od vědomí založeného na egu k vědomí založeném na srdci. Tato část bude plně určena duševním charakteristikám této transformace. Tento proces jsme rozdělili do čtyř kroků či fází, které pro jasnost znovu zrekapitulujeme:
1. Být nespokojen s tím, co vám vědomí založené na egu nabízí, touha po „něčem jiném“: počátek konce.
2. Uvědomění si svých vazeb na vědomí založeném na egu, poznání a uvolnění emocí a myšlenek, které s tím souvisí: střed konce.
3. Nechat staré energie založené na egu uvnitř sebe zemřít, zbavení se ochranného obalu, stát se novým Já: konec konce.
4. Probuzení vědomí uvnitř vás, které je založené na srdci, motivováno láskou a svobodou; pomáhání druhým v přeměně.
První stádium: ego již neuspokojuje
Přeměna z vědomí založeného na egu k vědomí založeném na srdci začíná prožitím vnitřní prázdnoty. Věci, které v minulosti plně poutaly vaši pozornost či situace, do kterých jste byli lapeni, vás nyní zanechávají prázdné nebo bez inspirace. Z nějakých důvodů věci ztratily svůj obvyklý význam a smysl.
Předtím, než je zakoušena tato prázdnota, je vědomí v sevření strachu a následné potřeby neustále se ujišťovat. Ustavičně hledá vnější potvrzení, protože nerado čelí vespod ležícímu strachu z odmítnutí či samoty. Tento hluboký strach a potřeba vnějšího potvrzení můžou být dlouho skryty jako skutečné motivy mnoha vašich činů. Celý váš život na nich může být postaven, bez toho aniž byste si toho byli vědomi. Možná jste si uvnitř vědomi nejasného neklidu či napětí. Často však musí přijít významná událost jako je například rozchod ve vztahu, odchod milované osoby či ztráta práce, aby vás vybídla ke skutečnému prozkoumání toho, čeho se napětí či nepokoj týká.
Když je ego centrem vaší bytosti, vaše vědomí a emocionální život jsou ve stavu sevřenosti. Krčíte se strachy a z této pozice jste permanentně v obraně. Když jste ve fázi ega, vždy prožíváte nedostatek, potřebu něčeho víc. Základem vašich myšlenek, pocitů a činů je černá díra, prázdno, které nemůže být nikdy zcela vyplněno. Je to díra strachu, místo obalené stínem, protože jste od něj obrátili své vědomí. Ve stínech je prázdnota, kterou si nejasně uvědomujete, ale nechcete tam jít.
V této fázi je váš vztah s Bohem či Vším-Co-Jest vyznačován pocity odloučení. Hluboko uvnitř se cítíte osamělí a opuštění. Cítíte, jako byste byli zlomení, jako byste byli bezvýznamnou částí bez jakéhokoli záměru. A jak svůj strach z toho maskujete, prožíváte ho pouze nepřímo, jako stín.
Lidé jsou vyděšeni čelit s plným vědomím vnitřní prázdnotě. Bojí se setkat se svojí vnitřní temnotou zpříma a prozkoumat ji. Pokud jí však nečelíte, je stále přítomná a vy budete muset rozvinout „krycí strategie“, abyste učinili život snesitelným. Strategie ega je vždy o vypořádání se s problémem na okraji, místo v centru. Ego hledá řešení problému tím, že obrátí vaše vědomí ven. Snaží se utišit vnitřní bolest tím, že vás krmí vnějšími energiemi. Tyto energie mají obzvlášť rády ocenění, obdiv, moc, pozornost atd. Takto ego zdánlivě vytváří odpověď na touhu duše po jednotě, bezpečí a lásce.
Tato touha je sama o sobě zcela oprávněná a ryzí. To vás volá Bůh. Je to vaše přirozenost, která vás sama volá. Vy jste Bůh! Bůh je energií jednoty, bezpečí a lásky. Každý touží po bezpodmínečné lásce a po přijetí Energie, kterou nazýváte Bůh. V podstatě je toto toužení, toužením po tom, být naprosto vědomý a tudíž za jedno se svým vlastním božským Já. Vaše vlastní božskost je vstupem do bezpodmínečné lásky. Můžete ji nalézt pouze tak, že projdete skrze strach a temnotu, která ho obklopuje a to učiníte tak, že se obrátíte dovnitř místo ven.
Uděláte to tím, že použijete svého vědomí jako světla, které stíny zažene. Vědomí je světlo. Proto není třeba s temnotou bojovat; pouhá jeho přítomnost temnotu rozpouští. Tím, že obrátíte své vědomí dovnitř, se vám budou vskutku dít zázraky. Ego nicméně postupuje v přesně opačnou cestou. Registruje potřebu lásky a bezpečí, ale usiluje o odpověď na tuto potřebu, bez toho aniž by čelilo vnitřní temnotě a strachu. Aby toho dosáhlo, používá jistého „triku“: přemění potřebu lásky v potřebu souhlasu a uznání od ostatních lidí. Přeměňuje potřebu jednoty a harmonie v potřebu vyniknout a být lepší než ostatní. Jakmile si myslíte, že být milován znamená být obdivován pro své úspěchy, nemusíte již pro lásku chodit dovnitř; prostě musíte víc pracovat! Tímto způsobem se snaží ego držet pokličku na nádobě strachu.
Vaše původní dychtění po lásce a blažené jednotě se nyní překroutilo v touhu po uznání. Nepřetržitě očekáváte vnější potvrzení, které vám poskytne nějakou dočasnou útěchu. Vaše vědomí je v zásadě zaměřeno na vnější svět. Spoléháte se na úsudky ostatních lidí a jste velmi citliví k tomu, co si o vás myslí ostatní. Je to pro vás velmi důležité, neboť na tom závisí vaše sebeúcta. Ve skutečnosti je váš pocit vlastní hodnoty menší a menší, protože dáváte svoji energii vnějším silám, které vás posuzují za vaše vnější konání a ne za to, kým skutečně jste.
Mezitím však nedošlo ke zmírnění hluboce zakořeněného pocitu opuštěnosti a osamělosti. Ve skutečnosti se tento pocit zhoršil, protože na něj odmítáte pohlédnout. To, nač se nechcete dívat, se stane vaší „stinnou stránkou“. Strach, hněv a negativita posílené vašim odmítnutím jít do svého nitra mohou bloumat kolem a ovlivňovat vás. Ego dokáže být velmi tvrdohlavé, když přijde na potlačování nějakých pochyb, tušení a pocitů; nezbaví se kontroly snadno.
To, co ve svém světě vidíte jako „zlo“, je vždy výsledkem lpění na osobní moci. Je to odmítnutí vzdát se kontroly a přijmout vnitřní strach a temnotu.
Prvním krokem k osvícení je vzdát se „tomu, co je“. Osvícení znamená, že dovolíte všem aspektům své bytosti vpustit světlo do svého vědomí. Osvícení neznamená, že jste si plně vědomi všeho uvnitř sebe, ale že jste ochotni vědomě čelit každému aspektu.
Osvícení je rovno lásce. Láska znamená, že se přijímáte takoví, jací jste.
Vnitřní temnota, onen pocit opuštěnosti v hlubinách vaší duše, jehož se všichni tolik bojíte, je dočasný. Tato fáze ega je pouze jedním krokem v rozsáhlém vývoji a rozvíjení vědomí. V tomto stádiu první skok, který uděláte, vede k individualizovanému božskému vědomí.
Zrození individuálního vědomí, zrození vás jako „oddělené bytosti“, jde ruku v ruce s prožitím opuštění, oddělení od vaší Matky/Otce. Je to srovnatelné s traumatem zrození ve vašem fyzickém světě. V děloze dítě prožívá oceánský pocit jednoty s matkou. Když se narodí, stává se samo jednotou.
Následkem tohoto traumatu zrození – mluvíme-li nyní o zrození duše – sebou duše nese pocit oddělení; musela se rozloučit se vším, co považovala za dané.
Novorozená duše touží po návratu do polovědomého stavu jednoty, z kterého přišla a jenž považuje za svůj Domov. Jelikož je to nemožné, duše zažívá velký strach a pocity opuštění a nejistoty. Tato vnitřní bolest a zmatek bude postupně formovat živnou půdu pro převzetí moci egem. Duše se musí vypořádat se strachem a bolestí a ego slibuje, že poskytne řešení. Ego ukazuje vědomí duše naději na moc a kontrolu. Duše se cítí bezmocná a ztracená, ustupuje a dává egu velitelství.
Ego je tou částí duše, která je orientovaná na hmotný, vnější svět. Ego je v podstatě nástroj duše pro její manifestaci jako fyzické bytosti v čase a prostoru. Ego poskytuje vědomí ohnisko zájmu. Činí vědomí určité, místo oceánské, „tady a teď“ místo „všude“. Ego přenáší vnitřní impulzy do určité hmotné formy. Je to ta část vás, která přemosťuje propast mezi vaší nehmotnou spirituální částí a částí fyzickou.
Pro duši coby nehmotnou spirituální bytost je poměrně nepřirozené být upevněná v čase a místě. Duše je v zásadě nezávislá na jakékoli hmotné formě. Když se vám zdá o létání, kontaktujete tuto nezávislou a svobodnou část sebe sama. Ego naproti tomu svazuje a upevňuje. Umožňuje vám fungovat ve fyzické realitě. Ego jako takové hraje velmi cennou roli, která nemá nic společného s „dobrem“ či „zlem“. Když ego funguje ve vyvážené situaci, je neutrálním a nepostradatelným nástrojem duše, která na Zemi sídlí ve fyzickém těle.
Když však ego začne vládnout vědomí duše místo toho, aby fungovalo jako její nástroj, duše se dostane z rovnováhy. Když ego přikazuje duši (to je známka vědomí založeném na egu), nepřevede zkrátka vnitřní impulsy do hmotné formy, ale bude tyto impulsy kontrolovat a selektivně potlačovat. Ego vám pak předkládá překroucený obraz reality. Nevyrovnané ego je vždy v honbě za mocí a kontrolou a bude interpretovat všechna fakta, jak pozitivní nebo negativní, právě v tomto světle.
Je skutečně poučné, když ve svém každodenním chování odkryjete vlastní motivy založené na kontrole a moci. Pokuste si všimnout, jak často chcete přinutit věci či lidi své vůli, i když k tomu máte vznešený důvod. Jak často jste znepokojeni věcmi, které nejsou podle vás? Je důležité, abyste si uvědomili, že vespod této potřeby kontroly je vždy strach ze ztráty kontroly. A tak se ptejte sami sebe: jaké je riziko ztráty kontroly, propuštění potřeby předvídatelnosti? Jaký je můj nejhlubší strach?
Cena, za kterou nyní platíte, abyste udrželi věci „pod kontrolou“ je, že je váš postoj k životu napjatý a odměřený.
Když si dovolíte žít dle vnitřních podnětů a budete dělat jen to, co vám přináší radost, vytvoří to ve vašem životě přirozený a skutečný pořádek. Budete se cítit uvolněně a šťastně bez potřeby utváření proudu života. Tohle je žití beze strachu: žití s plnou důvěrou v to, co vám život přinese. Dokážete to?
Pro mladou duši je past vědomí založeného na egu téměř nevyhnutelná. Ego nabízí cestu ven z problému strachu a opuštění; přesunuje vaši pozornost od „toho, co je uvnitř“ k „tomu, co můžete získat z vnějšího světa“. Tohle není skutečné řešení problému, ale může se zdát, že na chvíli přináší úlevu. Používání moci a kontroly nad svým okolím vám může poskytnout dočasné uspokojení či „vzrušení“. Je to krátký pocit, že jste milováni, obdivováni a respektováni. To na chvíli zmírňuje vaši bolest. Jenže je to krátkodobé a vy se musíte opět snažit, abyste vyčnívali, abyste byli ještě lepší, hodnější či prospěšnější.
Uvědomte si prosím, že pod vlajkou ega můžete být obojí, milí i protivní, dávající i beroucí, dominantní i sloužící. Mnohé z toho, co je dáváno zdánlivě nezištně je nevědomým voláním o pozornost, lásku a uznání od toho, kdo přijímá dar. Jestliže druhým stále dáváte a staráte se o ně, jednoduše se skrýváte sami před sebou. Proto k tomu, abyste pochopili dominanci ega, nemusíte nutně myslet na kruté tyrany, jako byli Hitler či Saddám Hussain. Vezměte to jednoduše; pozorujte sami sebe ve svém každodenním životě. Přítomnost vědomí založeného na egu se pozná podle potřeby věci řídit. Příkladem je, že chcete, aby se jistí lidé chovali jistým způsobem. Abyste toho dosáhli, předvádíte konkrétní způsoby chování. Například jste ochotní a příjemní a snažíte se o to, abyste nikdy neranili něčí city. Za tímto chováním je ukryta potřeba kontroly. „Jelikož chci, abyste mě milovali, nepůjdu proti vám“. Tento způsob myšlení je založen na strachu. Je to strach postavit se sám za sebe, strach z odmítnutí a opuštění. To, co se jeví jako milé a příjemné je ve skutečnosti forma sebezapření. Tohle je ego v činnosti.
Dokud vládne vaši duši ego, budete se muset krmit energiemi druhých, abyste se cítili dobře. Zdá se vám, že si musíte zasloužit přijetí od ostatních lidí, od nějaké autority mimo vás. Nicméně svět kolem vás není stálý či trvalý. Nikdy se nemůžete spolehnout na stálou oddanost čehokoliv, na co se spoléháte, ať je to váš choť, šéf či rodiče. Právě proto musíte nepřetržitě „pracovat“, být vždy na pozoru „porci uznání“, která vám přichází do cesty. To vysvětluje napjatý a nervózní stav mysli, v němž se ustavičně nachází ten, jenž uvízl ve fázi ega.
Ego vám nemůže poskytnout skutečnou lásku a sebeúctu. Řešení, které nabízí pro trauma z opuštění je ve skutečnosti bezednou jámou. Skutečné poslání vědomí mladé duše je, stát se rodičem, jehož ztratila.
Uvědomte si, prosím, že struktura pozemského života, znamenající proces, kdy začnete jako bezmocné miminko a vyrostete v nezávislého dospělého člověka, si často vyžaduje, abyste právě tohle učinili. Kolikrát spočívá klíč ke skutečnému štěstí ve vašich životech právě v tomto: že se stanete svým vlastním otcem a matkou a poskytnete sami sobě lásku a pochopení, které jste postrádali a postrádáte od ostatních. Na širší metafyzické úrovni, o níž jsme mluvili, to znamená: dojdete k poznání, že jste Bůh, ne jedna z jeho ztracených oveček. Tohle je uvědomění, které vás přivede zpět domů. To je uvědomění, které vás přenese k jádru toho, kým jste, tedy láskou a boží silou.
Konec fáze ega je na dohled, když si duše uvědomí, že opakuje stejný cyklus činů a myšlenek stále dokola. Ego ztrácí svoji dominanci, jakmile je duše znavena a vyčerpána neustálým bojováním o nepolapitelný poklad. Duše poté začne tušit, že přísliby hry, ve které se nachází, jsou falešné a že ve skutečnosti neexistuje nic, co by mohla vyhrát. Když se duše unaví snahou být stále na vrcholu, poněkud propustí kontrolu.
Jakmile ke kontrolním myšlenkám a chování vychází méně energie, otevře se energetický prostor, jenž umožní nové a odlišné prožitky. Když zpočátku vstupujete do této fáze, můžete se uvnitř cítit oprávněně unavení a prázdní. Věci, které jste v životě považovali za důležité, se nyní mohou jevit naprosto bezvýznamné. Taktéž se mohou na povrch dostat strachy, které nemají jasné či bezprostřední příčiny. Mohou to být nejasné strachy ze smrti nebo ze ztráty vašich milovaných. Taktéž se může objevit hněv související s událostmi ve vaší práci či manželství. Vše, co se zdálo samozřejmé, je nyní nejisté. To, čemu se vědomí založené na egu snažilo předejít, se nakonec stalo.
Postupně je z nádoby zvedána poklice, všechny druhy nekontrolovatelných emocí a strachů vykouknou, vstupují do vašeho vědomí zasévajíce pochyby a zmatek do vašeho života. Až do onoho momentu jste velkou měrou fungovali na autopilotovi. Mnoho myšlenkových a pocitových vzorců uvnitř vás se odehrávalo automaticky; nechali jste je projít bez pochybností. To dalo vašemu vědomí jednotu a stabilitu. Nicméně když se vaše vědomí vyvíjí a rozšiřuje, vaše osobnost se rozděluje ve dví. Jedna část vás samých chce pokračovat ve starých způsobech; druhá část o těchto způsobech pochybuje a konfrontuje vás s nepříjemnými pocity jako hněv, strach a pochyby.
Rozšíření vědomí, které nastává na konci fáze ega, je proto často vnímáno jako nezvaný host, který kazí hru. Toto nové uvědomění otřásá vším, co se zdálo předtím jasné a probouzí uvnitř vás emoce, se kterými si nevíte rady. Když začnete zpochybňovat vzorce myšlení a konání založené na egu, do vašeho vědomí vstoupí zcela nová stránka vás samotných. Je to ta část vás, která miluje pravdu místo moci.
Žití v souladu s příkazy ega je plné potlačování. Sloužíte poněkud ustrašenému diktátorovi, který se zaměřuje na moc a kontrolu nejen nad vaším prostředím, ale především nad vámi samotnými. Váš spontánní tok pocitů a intuice je tímto diktátorem potlačen. Ego nemá příliš rádo spontaneitu. Drží vás zpět od svobodného vyjádření vašich pocitů, protože pocity a emoce jsou nekontrolovatelné a nepředvídatelné, což je pro ego nebezpečné. Ego pracuje s maskami.
Když vám ego přikazuje „buď milý a ohleduplný, abys získal sympatie lidí“, budete uvnitř sebe systematicky potlačovat pocity nevole a hněvu. Když začnete zpochybňovat životaschopnost tohoto diktátu, tyto potlačené emoce se znovu rázem vynoří. Pocity neodstraníte tím, že je potlačíte. Žijí dál a získají na intenzitě tím více, čím déle je potlačujete.
Jakmile duše zakouší prázdnotu a pochyby, které jsou charakteristické pro konec fáze ega, je možné poznat a čelit všem pocitům a emocím, které byly předtím skryty ve stínu. Tyto zadržované emoce a pocity jsou vstupní branou k vašemu vyššímu Já. Tím, že prozkoumáte to, co skutečně cítíte místo toho, co byste měli cítit, uzdravujete svoji spontaneitu a integritu, tu část vás samotných, která je taktéž nazývána vašim „vnitřním dítětem.“ To, že jste ve spojení s vašimi skutečnými pocity a emocemi, vás staví na cestu k osvobození. Přeměna k vědomí založenému na srdci tedy započala.
Rozlišili jsme čtyři kroky v transformaci vědomí založeného na egu k vědomí založeném na srci.
1. Být nespokojen s tím, co vám vědomí založené na egu nabízí, touha po „něčem jiném“: počátek konce.
2. Uvědomění si svých vazeb na vědomí založeném na egu, poznání a uvolnění emocí a myšlenek, které s tím souvisí: střed konce.
3. Nechat staré energie založené na egu uvnitř sebe zemřít, zbavení se ochranného obalu, stát se novým Já: konec konce.
4. Probuzení vědomí uvnitř vás, které je založené na srdci, motivováno láskou a svobodou; pomáhání druhým v přeměně.
V této kapitole budeme hovořit o druhém kroku.
2. Uvědomění si svých vazeb na vědomí založeném na egu, poznání a uvolnění emocí a myšlenek, které s tím souvisí: střed konce.
Když se přestanete identifikovat s egem, nejprve vstoupíte do fáze zmatení, které se týká toho, kým jste. Toto zmatení může být hluboké a mít filozofickou povahu. Začnete si klást otázky ohledně smyslu života, o dobrém a zlém, o tom, co skutečně cítíte a co si myslíte protichůdně k tomu, co vás učili ostatní. Tyto otázky vám připadají rázem velmi skutečné a mají přímý vztah na vaše životní volby, jenž činíte. Díváte se sami na sebe a myslíte si: jsem tohle já? Je to to, co chci? Je těžké učinit volby nyní, jelikož ještě není nic samozřejmé.
Ve skutečnosti teď činíte krok zpět, krok do hloubky, krok do nitra. Uvědomujete si hlubší části vás samotných, části, které jsou méně podmíněné vaší výchovou a společností. Přijímáte záblesky toho, kým skutečně jste: vaši jedinečnost, individualitu. Vzpomínáte si, že ve vás existuje část, která není závislá na čemkoli kolem vás, na vašich rodičích, vaší práci, vašich vztazích, dokonce ani na vašem těle. To je tehdy, když – nejasně – cítíte svoji božskost, tu část vás, která je zcela nespoutaná a věčná.
Ve skutečnosti jste všichni multidimenzionální bytosti; můžete se manifestovat v několika různých realitách zároveň. Nejste vázáni na lineární časový rámec. Vaše současná osobnost je jen jedním aspektem multidimenzionální bytosti, kterou jste. Kdykoli si uvědomíte, že vaše současné vyjádření jakožto fyzické lidské bytosti je jen jedním aspektem vás samých, přesáhnete ho a můžete být ve spojení se svým vyšším Já, kterým jste.
Ale předtím než tam dojdete, potřebujete uzdravit zraněné části uvnitř sebe.
Žití v souladu s diktáty a požadavky ega uvnitř vás vytvořilo duševní rány. Propouštěním vědomí založeného na egu zpočátku vytváříte zmatení, pochyby a desorientaci. Po tomto první kroku vstupujete do nové fáze: je to fáze pozorování, pochopení a léčení svých vnitřních zranění. Nyní o této fázi budeme hovořit.
S vládou ega byly vaše činy a myšlenky dlouhou dobu založené na strachu. V jiném smyslu jste nemilosrdně pronásledovali svojí touhu po moci, uznání a kontrole. Tímto jste popírali svoji skutečnou podstatu. Vaše chování bylo založeno na vnějších měřítkách, místo na svých vlastních skutečných potřebách. Taktéž jste nebyli schopni milovat někoho jiného, protože láska je naprostým opakem potřeby kontroly a dominance. Toto celistvé stádium vědomí zaútočilo na integritu vaší duše. Duše pod vládou ega trpěla.
Když se vymotáte ze sevření a vlády ega, tato vnitřní bolest se vám více zviditelní. Je vám vystavena nahá a syrová, zbavená masek. Avšak vy ještě nevíte, jak se s touto bolestí vypořádat, protože jste stále ve fázi zmatení a dezorientace. Dost často procházíte fází hodnocení svých vnitřních zranění, neboť se vám zdá, že vás vedou do negativních vzorců chování: závislosti, deprese, neovladatelné výkyvy nálad, problémy v komunikaci, těžkosti v intimních vztazích.
Toto hodnocení vás samotných způsobuje více bolesti na duši, která se právě začala obracet ke Světlu. Duše propouští potřebu moci a kontroly, roste v citlivější…. a potom se zachytí v sebe-hodnocení.
Mnozí lidé bloudí v této zemi nikoho mezi egem a srdcem. Hledají více milující realitu, ale stále jsou na dosah biče ega.
Ve skutečnosti to není vaše vnitřní zranění, které z vás činí kořist toho, co v sobě považujete za „negativní rysy“. Je to souzení tohoto ublížení, které tuto negativitu způsobuje. Když se na sebe podíváte s akceptujícím postojem, nevidíte závislou, depresivní či neúspěšnou osobu. Vidíte jen vnitřní bolest, kterou je třeba opatrovat a starat se o ni tím nejjemnějším a nejlaskavějším možným způsobem.
Nejdůležitějším krokem v druhé fázi přeměny z ega k srdci je to, že jste ochotni porozumět své vnitřní bolesti: přijmout ji, pochopit její původ a dovolit ji existovat.
Když si můžete uvědomit jádro strachu, které se skrývá ve všech vyjádřeních vědomí ega, vstoupili jste do reality vědomí založené na srdci. Jakkoli je něčí chování hanebné, když rozpoznáte bolest, samotu a potřebu sebeobrany v pozadí, dostanete se do spojení s duší zobrazující toto negativní chování. Jakmile pochopíte strach v duši, jste schopni odpustit. Nejprve používejte tohle a především na vás samotných.
Vezměte si v sobě něco, co skutečně nenávidíte, něco co vás doopravdy souží, o čem si myslíte, že jste se toho měli už dávno zbavit. Může to být nejistota, lenivost, netrpělivost nebo závislost: cokoli cítíte, že by tu nemělo být. Nyní se snažte pochopit skutečný motiv za tímto rysem či návykem. Co vás nutí cítit či dělat tuto věc stále znovu? Dokážete si ve své motivaci uvědomit faktor strachu?
Všímáte si, že jakmile si uvědomíte, že je zde strach, zrajete uvnitř, cítíte něco jako: „Panebože, nevěděl/a jsem, že jsi se tak bál/a! Pomůžu ti.“ Nyní je ve vašem postoji tolerance. Je zde láska a odpuštění.
Dokud soudíte chování založené na strachu jako je agrese, závislost, podřízenost, marnost, atd. jako „špatné“, „hříšné“ či „hloupé“, hodnotíte. Avšak hodnocení samo o sobě je činnost založená na strachu. Všimli jste si, že když soudíte, narůstá uvnitř vás nevrlost. Něco se svírá jako rty stlačované k sobě a chladnoucí oči. Proč potřebuje věci hodnotit? Co je to za nutkání zužovat věci na dobré a špatné? Co je to za strach, ležící vespod naší potřeby soudit? Je to strach čelit naší vlastní vnitřní temnotě. Je to v podstatě strach ze života.
V propouštění vědomí založeného na egu budete chtít rozvinout celý nový způsob pohledu na věci. Tento pohled by mohl být nejlépe popsán jako neutrální, znamenající, že si jen všímá věcí takových, jaké jsou, a nemá zájem o to, jaké „by měly být“. Příčiny a účinky chování založeného na egu jsou pozorovány, jádro strachu je uvnitř rozpoznáno a tak se pro vás stane ego opravdu transparentní. Vše, co je pro vás transparentní, můžete, pokud chcete, nechat odejít.
Každá lidská bytost zná strach. Každý z vás zná temnotu a osamělost, když je lapen ve strachu. Když se strach otevřeně ukazuje tváří v tvář dítěti, mnoho lidí reaguje okamžitě tak, že natahují své ruce. Když je ovšem strach ukázán nepřímo skrze masky násilí a brutality, zdá se být neodpustitelný. Čím destruktivnější a krutější chování je, tím těžší je, uvědomit si strach a opuštěnost za ním.
Nicméně jste toho schopni.
Z hloubek vašich vlastních prožitků strachu a prázdnoty se můžete dostat do styku s hlubokým strachem v duších vrahů, násilníků a kriminálníků.
Je možné, abyste pochopili jejich činy. A když tak učiníte na základě svých vlastních důvěrných zkušeností s temnotou, budete to moci propustit. Budete to moci nechat být bez jakékoli potřeby soudu. Když skutečně chápete strach jako sílu, která existuje a se kterou jste důkladně obeznámeni skrze své životní zkušenosti, můžete nechat soudy odejít. Strach není ani dobrý ani špatný. Strach JE a hraje jistou roli.
Ve způsobech, které je velmi těžké vyjádřit v lidském pojetí je strach požehnáním právě tak jako muka. V každém případě volba připustit strach do vaší reality nebyla namířena proti vám. Byli jste tak říkajíc Bohy, kteří dovolili strachu hrát podstatnou roli ve vaší realitě. Učinili jste tak ne proto, abyste mučili sami sebe, ale abyste tvořili, tvořili realitu, která má v sobě více podstaty, větší „naplnění“, než ve světě výhradně založeném na lásce. Uvědomuji si, že to může znít neuvěřitelně, ale možná budete moci uchopit to, co se vám tu snažím říci, intuitivně.
Strach je živou částí tvorstva. Kde je strach, není láska. Kde není láska, tam může být láska nalezena novými a neočekávanými způsoby. Může být prozkoumána celá škála emocí, třebas jen vytvořené nedostatkem lásky. Nedostatek lásky může být pociťován mnoha způsoby. Přítomnost lásky může být pociťována pouze na pozadí strachu. Jinak by prostupovala vším a vy byste ji tolik nezaznamenali
A tak vytvořením strachu, katapultováním sebe sama mimo oceán lásky, který vás obklopoval, jste si dovolili poprvé prožít lásku.
Chápete?
Nestvořili jste lásku, avšak prožitek lásky. Abyste tak učinili, potřebovali jste opak, něco jiného než lásku, použili jste strach jako nástroj. My na druhé straně opony můžeme jasně vidět spirituální roli, kterou hraje ve vaší realitě strach. Proto vás prosíme znovu a znovu, abyste nesoudili. Prosím, nesuďte strach a temnotu, kterou přináší, ať už uvnitř vás samotných nebo v jakýchkoli jiných bytostech. Všichni jste stvořeni z lásky a k lásce se musíte vrátit.
Když vstoupíte do druhé fáze transformačního procesu od ega k srdci, jste konfrontováni se svým vnitřním zraněním, vy a váš strach jste požádáni, abyste na něj pohlédli s pochopením a přijetím.
Po tom, co jste si vědomi svého vnitřního zranění a strachu, můžete projít nejprve obdobím sebe-hodnocení, ve kterém můžete projevovat destruktivní chování. Může se zdát, že jdete zpět, místo dopředu. V tom bodě jste v nebezpečné zóně, v zemi nikoho mezi egem a srdcem. Víte, že se chcete zbavit starého, ale stále nemůžete skutečně uchopit nové, a tak jste lapeni v sebe-pochybování a sebe-hodnocení. Přelom nastane, když se přestanete soudit – přinejmenším na chvíli.
Je to pouze tehdy, když jste připraveni podívat se sami na sebe se zájmem a otevřeností, se kterou vstupujete do reality vědomí založené na srdci. Předtím jen sami sebe srovnáváte s vykonstruovanými standardy či ideály, které po většinu času nesplňujete. Týráte se za to a pak se pokoušíte znovu přinutit ke vzoru, který jste si vytvořili v hlavě.
Chci vám říct, že tento druh perfekcionismu je vražednou zbraní. Je to skutečný opak lásky. Skutečná láska se nesrovnává, a co je důležitější, nikdy vás nechce do ničeho nutit nebo vás jakkoli měnit. Láska nemá oči pro to, co by mělo být. Sama kategorie „měl/a bys“ postrádá vědomí srdce. Viděno srdcem, morální kategorie jsou zkrátka způsoby interpretující či „rozdělující“ realitu. Jsou myšlenkami ve vaší hlavě, a jak víte, mohou se hlava od hlavy významně lišit. Skutečná potřeba nastavit standardy a definovat dobré je předchůdce lidského konfliktu a války. Není tolik idejí jako u základní potřeby kontroly a upevnění, která způsobuje agresi a konflikt.
Politické, osobní či duchovní ideály, normy zdraví, krásy a rozumu vám všechny poskytují standardy, jak by měly věci být, jak byste se měli chovat. Všechny se snaží upevnit a definovat, co je Bůh.
Avšak Lásku nezajímá definování Boha. Nemá zájem o ideje, ale o realitu. Láska se obrací k tomu, co je skutečné.
Srdce se zajímá o vše, co je, o každé aktuální vyjádření vás samotných, toho destruktivního i konstruktivního. Jednoduše si všímá; je zkrátka tam, obklopuje vás svou přítomností, pokud jí to dovolíte.
Když se otevřete realitě lásky, realitě srdce, propustíte soudy. Přijmete se takoví, jací v tuto chvíli jste. Uvědomíte si, že jste tím, kým jste z mnoha důvodů, které si nyní chystáte prozkoumat a probádat.
Když tato chvíle nastane, je to pro vaši duši velkým požehnáním. Nyní jste schopni léčit sami sebe. Čas od času se uchýlíte k sebe-hodnocení, ale nyní máte vědomou vzpomínku na to, jak chutná láska. A jakmile tohle máte, vrátíte se, abyste ji znovu nalezli, neboť jste znovu ochutnali sladkou vůni Domova.
V druhé fázi přeměny od ega k srdci jste se dostali do bližšího kontaktu se sebou samými. Díváte se bližším pohledem na své zátěže z minulých životů. Znovu zažíváte bolestné vzpomínky, vzpomínky z tohoto života, možná vzpomínky s životů minulých. Duševní zátěž, kterou nesete ze všech svých životů až do přítomnosti, utváří vaši současnou identitu. Můžete se na tuto zátěž podívat jako na kufr plný oblečení. V minulosti jste hráli mnoho rolí, převzali mnoho totožností, stejně jako kusy oděvů. Tak silně jste věřili v některé role, že jste se na ně začali dívat jako na součást své identity. O takových rolích či „oblečení“ si myslíte, „tohle jsem já“.
Když skutečně prozkoumáte, co s vámi tyto role mají společného, zjistíte, že jimi nejste. Nejste duševními rolemi či identitami, které si osvojíte. Nejste svým oblečením. Používali jste tyto role z pociťované potřeby duše po zkušenosti.
Duše má radost ve všech prožitcích, protože jsou součástí vzdělávacího procesu, kterému se duše oddala. Všechny zkušenosti jsou v tomto ohledu velmi užitečné a cenné.
Když se podíváte na své vlastní role a identity blíže, brzy zjistíte, že ve vaší minulosti byly tyto zkušenosti bolestné, ba dokonce traumatické, což se vás stále „drží“. Zdá se, že je nedokážete propustit. Staly se „druhou kůží“, kůží místo pouhého kusu oděvu.
Tohle jsou těžké faktory ve vaší minulosti, kousky, které vás nyní drží od skutečného žití a užívání si života. Tolik jste se s těmito částmi identifikovali, že si myslíte, že jimi jste. Kvůli tomu cítíte, že jste obětí a vytváříte z toho negativní názory na život. Tyto názory však pro život jako takový neplatí; platí jen pro traumatizované části ve vašem vědomí duše.
Jsou to ty části, které potřebují nyní vyléčit. Učiníte tak, když vstoupíte znovu do minulosti, avšak s vědomím, které je více milující a moudřejší než jaké jste měli kdy předtím. V druhé fázi transformačního procesu od ega k srdci léčíte příhody z minulosti tím, že je obklopíte svým současným vědomím. Tím, že je znovu prožijete v přítomnosti z ohniska srdce a necháte traumatické části ze své minulosti odejít.
Trauma se objeví, když prožijete velkou ztrátu, bolest či zlo a nedokážete pochopit, proč se to stalo. Všichni jste v mnoha svých životech zažili trauma. Ve skutečnosti je vědomí během fáze ega traumatizováno od počátku: je zde ztráta Jednoty či Domova, které si pamatuje a které nechápe.
Když jdete pomocí imaginace zpět k původní traumatické události a obklopíte ji vědomím srdce, měníte svou původní reakci na událost. Změníte ji z hrůzy a nedůvěry v jednoduché povšimnutí toho, co se stalo. V tomto návratu si jednoduše všimnete toho, co se stalo a tento skutečný čin vytvoří místo pro pochopení, místo pro duchovní pochopení toho, co se ve skutečnosti v této události odehrálo. Když je toto místo ukázáno, stáváte se znovu mistry své reality. Nyní jste schopni dojít k přijetí celého příběhu, protože ze srdce chápete, že vše, co se děje má svůj důvod a smysl. Můžete ze srdce pociťovat, že zde existuje faktor svobodné volby, který je přítomen ve všem, co se přihodí, a tím rostete vstříc přijetí vaší vlastní zodpovědnosti za tuto událost. Když přijmete svoji vlastní zodpovědnost, můžete se posunout dál.
Jen tehdy, když porozumíte svým vlastním minulým identitám, tak jako herci hrají své role, budete moci jít kamkoli chcete. Potom můžete vstoupit do vědomí založeného na srdci. Nepokračujete již déle v jakémkoli ohledu v tom, čím jste byli v minulosti: oběť nebo útočník, muž nebo žena, černý či bílý, chudý nebo bohatý, atd. Když dokážete být hraví k polohám duality a jednoduše je používáte kdykoli vám přináší radost a tvořivost, uchopili jste smysl života na Zemi. Budete prožívat velké štěstí a jakýsi návrat domů. To je proto, že se dostáváte do spojení s vědomím tvořící základ vašich rozmanitých rolí a identit. Znovu se spojíte se základem svého božského vědomí s poznáním, že vše je jedno: zkrátka se spojíte s realitou lásky.
Tuto kapitolu uzavřeme tím, že vám poskytneme dvě meditace, které vám mohou pomoci, spojit se s proudem jednoty, s proudem božského vědomí, který tvoří spodní tón všech vašich zkušeností.
Meditace 1
- Které duševní charakteristiky, které tolik považujete za součást vás samých, vám způsobují nejvíce problémů ve vašem životě? Jmenujte dvě takové.
- Zaměřte se na protiklady těchto charakteristik. Tak, že když vyberete „netrpělivost“ či „nejistotu“, zaměříte se nyní na jejich protipóly: trpělivost a sebedůvěra. Pociťte na moment energii těchto charakteristik.
- Běžte dovnitř a hledejte tyto energie v sobě. Vyjmenujte tři příklady ze svého života, ve kterých jste projevovali tyto pozitivní charakteristiky.
- Nyní, když jste ve spojení s těmito pozitivními charakteristikami, nechejte jejich energii vámi protékat a pociťte, jak vás uvádí do rovnováhy.
Meditace 2
- Uvolněte se a nechejte svoji představivost cestovat do momentu, ve kterém jste se cítili velmi šťastní. Vezměte první věc, která vás napadne. Pociťte toto štěstí znovu.
- Nyní běžte do momentu, ve kterém jste se cítili navýsost nešťastní. Pociťte podstatu toho, co jste tehdy cítily.
- Zachyťte to, co bylo pro obě zkušenosti společné. Pociťte, co je pro oba momenty společné.
Obě meditace vám mají pomoci uvědomit si základní vědomí, vždy přítomné „sebe-uvědomění“ ve všech svých prožitcích. Tato všudypřítomná nádoba vědomí, nositel vašich prožitků, je vaše božské Já. Je to váš vstup do reality mimo dualitu: do reality srdce.
Přeměna z vědomí založeného na egu k vědomí založenému na srdci postupuje několika fázemi:
1. Být nespokojení s tím, co vám vědomí založené na egu nabízí, touha po „něčem jiném“: počátek konce.
2. Uvědomění si svých vazeb na vědomí založeném na egu, rozpoznání a uvolnění emocí a myšlenek, které s tím souvisí: střed konce.
3. Nechání starých energií založených na egu uvnitř vás zemřít, zbavení se ochranného obalu, stání se novým Já: konec konce.
4. Probuzení vědomí uvnitř vás, které je založené na srdci, motivováno láskou a svobodou; pomáhání druhým v přeměně.
Nyní budeme hovořit o třetím stádiu. Předtím, než tak učiníme, bychom rádi upozornili na to, že se tato přeměna neodehrává po přímé a lineární cestě. Existují v ní momenty, ve kterých se můžete vrátit zpět do stádia, které jste již nechali za sebou. Avšak takový ústup vás může později vést k velkému kroku vpřed. A tak se objížďky mohou ukázat jako zkratky. Rovněž je spirituální cesta každé duše jedinečná a individuální. A tak toto schéma o čtyřech fázích, které vám poskytujeme, může snadno představovat cestu zdůrazňující některé rozhodující momenty v tomto procesu. Schémata a kategorie jsou pouze nástroji, které zviditelňují skutečnost, jenž nemůže být uchopena myslí, vaši mentální částí.
3. Nechání starých energií založených na egu uvnitř vás zemřít, zbavení se ochranného obalu, stání se novým Já: konec konce.
Po tom, co jste přijali svá vnitřní zranění a vyléčili jste traumatizované části vědomí, jak jsme popsali v předchozí kapitole, vaše energie se mění. Propouštíte své staré Já. Děláte místo pro naprosto odlišný způsob bytí a prožívání. V této kapitole bychom vám rádi vysvětlili, co se děje energeticky, když opouštíte egoisticky zaměřené vědomí. To, co se děje energeticky, když se přesouváte z dominance ega k vědomí založenému na srdci, je, že srdeční čakra dostává přednost před vůlí či třetí čakrou.
Čakry jsou otáčející se kola energií umístěné podél vaší páteře. Tato energetická centra souvisí s konkrétní životní tématikou, například „spiritualitou“ (korunní čakra), „komunikací“ (krční čakra) nebo „emocemi“ (pupeční čakra). Čakry jsou do jisté míry součástí hmotné reality, protože souvisí s konkrétními místy ve vašem těle. Avšak nejsou viditelné fyzickému zraku a tak byste mohli říci, že dlí mezi duchem a hmotou; přemosťují propast. Utváří vstupní bod pro ducha (vaše vědomí duše), jenž mu umožňuje zaujmout fyzickou formu a utvářet věci, ke kterým ve vašem životě dochází.
Srdeční čakra je umístěna uprostřed hrudi, je nejzákladnějším místem energie lásky a jednoty. Srdce nese energie, které sjednocují a harmonizují. Když na chvíli zaměříte svoji pozornost na toto centrum, můžete cítit teplo nebo že se něco otevírá. Když necítíte nic, nechejte to zkrátka být a zkuste to třeba jindy.
Čakra pod srdcem se nazývá „solar plexus“ a je umístěna u pupíku. Je to sídlo vůle. Je to centrum, které zaměřuje vaši energii na fyzickou realitu. Proto je tato čakra spojena s otázkami tvořivosti, vitality, ctižádosti a osobní moci.
Ego a vůle spolu úzce souvisí. Schopnost vůle vám umožňuje zaměřit se na něco buď vně anebo venku. Vaše vnímání reality vás i druhých, je vysoce ovlivněné tím, co chcete – vašimi touhami. Vaše touhy jsou často smíšené se strachem. Často chcete něco proto, že cítíte, že to potřebujete; vespod je pocit nedostatku či nouze. Protože je strach přítomen v mnoha vašich přáních, solar plexus je často poháněn energií ega. Zvláště ego samo sebe vyjadřuje skrze solar plexus.
Skrze schopnost vůle ego doslova vytváří tlak na realitu. Realita musí být vtěsnána do toho, čemu ego chce, abyste věřili. Ego pracuje dle souboru základních předpokladů o tom, jak funguje realita, které jsou všechny založeny na strachu. Obdařuje vás vysoce vybraným obrazem skutečnosti, protože jeho způsob pohledu je zaujatý vlastními potřebami a strachy. Stejně tak musí hodnotit vše, s čím se setká. Není zde místo pro prosté pozorování věcí. Vše musí být rozděleno do kategorií, označené jako dobré či špatné.
Když žijete ze srdce, neexistuje žádný pevný soubor přesvědčení, kterými vysvětlujete či hodnotíte činy. Nedržíte se již jakýchkoli silných přesvědčení o čemkoli. Stali jste se více pozorovateli. Odsouváte morální soudy na jakoukoli záležitost stranou, protože cítíte, že nemůžete rozumět všemu, co je v situaci potřeba pochopit. Soudy v sobě mají něco definitivního, ale srdce se nezajímá o definice. Vždy se snaží jít za to, co se zdá konečné a definované. Srdce je otevřeno hledání a připraveno k přezkoumání, připraveno odpustit.
Když použijete egocentrickou sílu vůle, můžete pocítit, že vás něco tahá za čakru solar plexu. Používání vůle takovýmto způsobem je energetické dění, kterého si můžete být vědomi, když budete chtít. Kdykoli cítíte tento tah doprovázený silnou touhou mít věci podle sebe, snažíte se formovat skutečnost dle vašich přání. Snažíte se vnutit svá přesvědčení realitě.
Když konáte ze srdce, jdete spolu s proudem věcí tak, jak se samy ukazují; netlačíte a nenutíte.
Když pracujete velmi tvrdě, abyste něčeho dosáhli a čas od času selžete v dosažení svého cíle, ptejte se prosím sami sebe, z které čakry, z kterého energetického centra jednáte. Stejně tak se můžete naladit na své srdce a zeptat se, proč tato věc nefunguje nebo proč do ní vkládáte tolik energie.
Často se snažíte uskutečnit jisté cíle, aniž byste šli skutečně dovnitř a zjistili svým srdcem, zda vám doopravdy slouží na vaší vnitřní cestě moudrosti a kreativity. Dokonce, i když vaše cíle představují nejhlubší touhy pociťované srdcem, můžete mít nerealistické očekávání ohledně časového rámce, ve kterém se věci stanou. Můžete být v časové linii, která nepramení ze srdce, ale z osobní vůle.
Všechny věci mají přirozený rytmus a to není nutně tempo, které vy považujete za žádoucí. Uskutečnění vašich cílů vyžaduje, aby byla změněna energie. Změna energie často zabere více času, než čekáte nebo než si přejete. Ve skutečnosti není přesun energie nic jiného než to, že se měníte vy.
Jakmile jste dosáhli svých cílů, nebudete to již více vy. Stanete se rozšířenou verzí svého současného Já naplněnou větší moudrostí, láskou a vnitřní silou. Čas, který zabere naplnění vašich cílů je časem, který je potřeba na změnu vašeho vědomí tak, že vaše vytoužená realita může vstoupit do vaší současné reality. A tak, když chcete věci urychlit, zaměřte se na sebe a ne tolik na realitu.
Často dokonce musíte své cíle nechat odejít, abyste byli otevřeni přijímání. Tohle zní paradoxně. My vám tím však ve skutečnosti říkáme, že potřebuje plně přijmout svoji současnou realitu předtím, než jste schopni vstoupit do nové. Jakmile nepřijmete svoji současnou realitu a strnule lpíte na svých cílech, nepohybujete se vpřed.
Nic neopustí vaši realitu, pakliže to nemilujete. Milující je rovno „osvobozujícímu“.
Pokud skutečně přijímáte svoji současnou realitu a přijímáte ji jako svůj výtvor, nemůže vás opustit, protože byste tím popřeli část sebe sama. Říkáte „ne“ části sebe sama, která pro vás tuto realitu vytvořila. Chtěli byste uříznout tuto nechtěnou část a pohnout se kupředu.
Vy však nemůžete vytvořit více milující realitu ze sebe-nenávisti. Nemůžete „být sami sebou“ v nové realitě tak, že odsunujete nechtěné části stranou. Síla vůle vám tu neposlouží.
To, co potřebujete je, dostat se do spojení se svým srdcem. Energie pochopení a přijetí jsou skutečnými stavebními kameny nové a více naplňující reality.
Když působíte na realitu srdcem, necháváte realitu být. Nesnažíte se ji změnit; jen si pečlivě všímáte toho, jaká je.
Když se stane srdce správcem vaší bytosti, centrum vůle (solar plexus) ho bude doprovázet. Ego, schopnost vůle nebude potlačena, protože přirozeně slouží roli překladatele energie z úrovně vědomí do fyzické reality. Když je tento přenos či manifestace řízena srdcem, energie vůle tvoří a proudí bez námahy. Není zapojeno žádné tlačení či nucení. To je ve chvíli, kdy nastane synchronicita: významná shoda událostí, která obrovsky zvýší realizaci vašich cílů. Zdá se vám zázračné, když věci pracují společně takovým způsobem. Ve skutečnosti se to však děje vždy, když tvoříte srdcem. Lehkost je známkou tvoření ze srdce.
Vytvářejte svoji realitu ze srdce
Skutečná tvořivost není založena na vymezení a silné vůli, ale na otevřeném srdci. Být otevřený a přijímající nové a neznámé je podstatné pro vaši bytost skutečného tvořitele.
Jedním klíčem ke skutečné tvořivosti je tedy schopnost nedělat nic: odepřít si konání, určování, koncentraci. Je to schopnost umístit své vědomí do výhradně vnímavého, ale živého režimu.
Pouze naznalostí, udržováním věcí otevřených, můžete vytvořit prostor něčemu novému, co vstupuje do vaší reality.
Tohle je opak toho, co novodobá literatura prohlašuje o „tvoření vlastní reality“. Je pravda, že neustále vytváříte vlastní realitu. Vaše vědomí je tvořivé, ať už si toho jste nebo nejste vědomi. Avšak když chcete tvořit svoji realitu vědomě, jak vás učí mnoho knížek a terapií, je podstatné pochopit, že nejmocnější forma tvoření není založena na vůli (být aktivní), ale na sebe-uvědomění (být vnímavý).
Vše, co se mění v hmotném světě, například pracovní oblast, vztahy či materiální prostředí, je odrazem změn na vnitřní úrovni. Pouze když je vnitřní transformační proces dokončen, hmotná realita může odpovědět zpětným zrcadlením skrze měnící se okolnosti ve vašem životě.
Když se snažíte tvořit z vůle, například tím, že se stále zaměřujete na své cíle nebo si je neustále vizualizujete, ignorujte vnitřní transformaci, která je skutečným předpokladem změny. Vytváříte umělou cestu a směřujete k tomu, že budete zklamaní. Netvoříte z hloubky své duše.
Duše k vám promlouvám ve chvílích ticha. Když skutečně nevíte co dál, opravdově nasloucháte jejímu hlasu. Duše často mluví velmi jasně ve chvílích, kdy se vzdáte a přiznáte porážku. To, co se stane, když to vzdáte a zoufáte si, je, že se otevřete novému. Propustíte všechna svá očekávání a jste skutečně vnímaví k tomu, co je.
Zoufalství je způsobeno silným přesvědčení, že víte, co by se mělo ve vašem životě stát. Když realita na tato přesvědčení neodpoví, jste zklamaní a někdy dokonce zoufalí.
Když však vzdáte silná očekávání a odvážíte si otevřít se novému, nebudete muset dosahovat tohoto bodu zoufalství předtím, než se znovu dostanete do spojení se svojí duší. Budete se moci stát klidnými, vnímavými a otevřenými tomu, co vám duše říká, bez toho aniž byste museli být nejdříve zklamaní.
Dokud „přesně víte, co chcete“, omezujete často možnosti, které jsou vám energeticky dostupné. Tato nová realita, kterou hledáte, ať už práce, vztah či přinejlepším zdraví, obsahuje mnoho faktorů, které jsou vám neznámé. Často si myslíte, že to, po čem toužíte, je něco, co znáte (dobrá práce, milující partner) projektující se v budoucnosti. Ale tak to není. Co skutečně děláte, když vytváříte novou realitu, je to, že jdete za své vlastní duševní hranice. A vy nyní nemůžete vědět, co za těmito hranicemi leží.
Velmi jasně můžete cítit, že je zde něco velmi žádoucího, ale musíte to zúžit tím, že se na to zaměříte či že si to vizualizujete. Můžete se na to zkrátka s pocitem otevřenosti a zvědavosti těšit.
Ve skutečnosti k tomu abyste pro sebe vytvořili tu nejpřitažlivější realitu, je sebe-přijetí mnohem důležitější než to, zaměřit se na své myšlenky a vůli. Nemůžete vytvořit něco, co nejste. Můžete tisíckrát recitovat mantry a vytvořit spoustu pozitivních obrazů ve své mysly, ale dokud neodráží to, co skutečně cítíte (například vztek, deprese, nepokoj), nevytvoří nic než zmatek a pochyby. („Pracuji tak tvrdě, ale nic se neděje.“)
Sebe-přijetí je forma lásky. Láska je největší magnet pro pozitivní změny ve vašem životě. Když milujete a přijímáte se za to, kým jste, budete přitahovat okolnosti a lidi, kteří vaši sebe-lásku budou odrážet. Je to takto jednoduché.
Pociťte svoji vlastní energii, všechny své pocity. Pociťte, jak krásní a opravdoví právě teď jste, ve všech svých zápasech a trápeních. Jste krásní se všemi svými „nedokonalostmi“ a „chybami“. A to je jediné poznání, které se počítá.
Přijměte toho, kým jste, buďte sami se sebou uvolnění, třeba se podívejte na „mnoho vašich trhlin“ s humorem. Vy víte, že dokonalost není volba. Je to jen iluze.
Vytváření vaší reality srdcem znamená připustit své Světlo tady a teď. Jeho poznáním, uvědoměním si ho, zaséváte semínko, které bude růst a nabývat tvar na fyzické úrovni.
Když vás Bůh stvořil jako individuální duše, nepoužil svou vůli. Byl zkrátka sám Sebou a v nějakém bodě pocítil, že je „venku“ něco, co stojí za prozkoumání. Nevěděl přesně, co to bylo, ale pocítil trošku něco jako zamilovanost. A převzal bez dalších okolků to, že se vyplatí prozkoumat tuto novou a přitažlivou realitu. Byl takréž trošku zamilovaný do sebe!
A tak jste nabyli tvaru individuálních duší a Bůh započal zakoušet skrze vás život. Jak k tomu došlo – detaily tvořícího procesu – Boha skutečně netrápilo. On prostě miloval sám sebe a byl otevřený změně. A to jsou právě ty faktory potřebné k tomu, abyste vytvořili svoji vlastní dokonalou realitu: sebe-láska a ochota pustit se do nového.
Sladění žití dle srdce
Tvořit ze srdce je efektivnější a vyžaduje menší námahu než tvořit z ega. Nemusíte se obtěžovat detaily; musíte být jen otevření všemu, co zde je – uvnitř i venku.
Z této otevřenosti můžete tu a tam cítit jistý tah. Můžete se cítit taženi k jistým věcem. Tento tah je ve skutečnosti tichý šepot vašeho srdce; je to vaše intuice. Když jednáte dle intuice, budete taženi namísto tlačení. Nejednáte, dokud na vnitřní úrovni necítíte, že je vhodné jednat.
Protože jste tak zvyklí na tlačení, tj. používání své vůle k vytvoření věcí, je pro vás energetická přeměna od ega k srdci skutečnou výzvou. Změna vyžaduje ohromné „zpomalení“. K tomu, abyste se skutečně dostali do spojení s proudem své intuice, musíte vědomě vynaložit úsilí k „nic-nedělání“, k tomu nechat vše být. Tohle jde tak moc proti tomu, co jste se učili a na co jste byli zvyklí. Máte tolik ve zvyku zakládat své činy na myšlenkách a síle vůle. Necháváte své myšlení určovat vaše cíle a používáte svoji vůli, abyste je realizovali. Je to skutečný opak tvoření ze srdce.
Když žijete ze srdce, nasloucháte svému srdci a poté v souladu s ním jednáte. Nepřemýšlíte, posloucháte s pohotovým a otevřeným vědomím to, co vám říká srdce. Srdce promlouvá skrze vaše pocity, nikoli skrze vaši mysl. Hlas srdce může být nejlépe vyslyšen, když se cítíte klidně, uvolněně a zakotveně.
Srdce vám ukazuje cestu k nejvíce milující a k nejradostnější realitě právě teď. Jeho šepot a návrhy nejsou založeny na racionálním myšlení. Hlas srdce můžete poznat díky jeho lehkosti a radosti, která v něm je. Je v něm lehkost, protože srdce nenutí; neexistují žádná vlákna napojená na jeho návrhy. Vaše „srdeční-Já“ není napojeno na vaše rozhodnutí a miluje vás, ať děláte cokoli.
Žití ze srdce neznamená, že se stanete pasivními či letargickými. Nechat věci bez jejich označení na dobré či špatné, bez tlačení je jednou cestou spíše než druhou, vyžaduje mnoho síly. Je to síla být plně přítomen, čelit všemu, co je a jen to pozorovat. Můžete se cítit prázdní, deprimovaní či nervózní, ale nepokoušejte se tyto věci zahnat. Udělejte jen to, že je obklopíte svým vědomím.
Nechápete skutečnou sílu vědomí. Vaše vědomí je zhotoveno ze Světla. Když držíte něco v podvědomí, díky tomu se to mění. Vaše vědomí je léčivou silou, pakliže ho nesvážete svých myšlením a dodatečným „konáním“.
Vaše životy jsou naplněny diktaturou mysli a vůle, prvenstvím myšlení a konání.
Vezměte na vědomí, že mysl i vůle pracují s všeobecnými pravidly. Existují obecná pravidla logického myšlení; jsou to pravidla logiky. Existují všeobecné strategie pro vkládání myšlenky do hmoty; jsou to pravidla „řízení projektu“.
Avšak tohle vše jsou obecná dogmata. Všeobecné návody a pravidla mají vždy mechanický prvek. Jsou použitelná pro všechny či většinu jednotlivých případů; jinak by měly malý užitek.
Intuice pracuje naprosto odlišně. Intuice je vždy šitá na míru jedinci v jeden určitý moment. Je vysoce individualistická. Proto nemůže být podrobena racionálním analýzám či obecným pravidlům.
Žít a jednat v souladu se svojí intuicí tudíž vyžaduje vysokou úroveň důvěry, neboť vaše volby jsou pak čistě založené na tom, co cítíte, že je správné místo toho, co o tom říkají pravidla druhých lidí.
Žít ze srdce po vás žádá nejen to, abyste se zbavili návyků přetěžování vaší mysli a síly vůle; ale také vás vyzývá k tomu, abyste skutečně věřili sami sobě.
Naučit se naslouchat svému srdci, věřit jeho sdělením a na základě nich jednat, zabere nějaký čas. Ale čím více tak učiníte, tím více pochopíte, že je to jen o tom, odevzdat vaše trápení a pochyby moudrosti vlastního srdce, abyste nalezli vnitřní mír.
Když postupujete po této cestě a vstoupíte do třetí fáze přeměny od ega k srdci, poprvé naleznete vnitřní mír. Uvědomíte si, že to, co vás činí neklidnými a úzkostlivými je naléhání na kontrolu realitu skrze myšlení a vůli.
Když se zbavíte kontroly, umožníte otevření se kouzlu života. Vše, co musíte udělat je naslouchat. Být ostražitý k tomu, co se ve vašem životě děje, jaké jsou pocity vůči druhým lidem, jaké jsou vaše sny a touhy. Když budete ostražití k tomu, co se děje uvnitř vás, realita vám poskytne všechny potřebné informace k přiměřenému jednání.
Například si jste možná vědomi touhy ve svém srdci po milujícím vztahu, ve kterém s partnerem upřímně komunikujete. Když si jen všimnete a přijmete tuto touhu bez pokusu něco dělat, budete ohromeni tím, jak na to vesmír odpoví. Nikoli přes vyvození důsledků, ale pouhým udržováním touhy ve Světle vašeho vědomí bude vaše volání vyslyšeno a zodpovězeno.
Může to trvat déle, než čekáte, protože se tu musí odehrát jisté energetické posuny, než se jisté touhy naplní. Avšak vy jste mistrem, tvořitelem vaší energetické reality. Když ji tvoříte ze strachu, realita obdobně odpoví. Když tvoříte z víry a odevzdání se, dostanete vše, po čem toužíte a ještě víc.
Rozlišili jsme čtyři fáze v přeměně vědomí založeného na egu k vědomí založenému na srdci:
1. Být nespokojení s tím, co vám vědomí založené na egu nabízí, touha po „něčem jiném“: počátek konce.
2. Uvědomění si svých vazeb na vědomí založeném na egu, rozpoznání a uvolnění emocí a myšlenek, které s tím souvisí: střed konce.
3. Nechání starých energií založených na egu uvnitř vás zemřít, zbavení se ochranného obalu, stání se novým Já: konec konce.
4. Probuzení vědomí uvnitř vás, které je založené na srdci, motivováno láskou a svobodou; pomáhání druhým v přeměně.
Nyní budeme mluvit o poslední, čtvrté fázi: otevření se Duchu.
4. Probuzení vědomí uvnitř vás, které je založené na srdci, motivováno láskou a svobodou; pomáhání druhým v přeměně.
Když jste vstoupili do čtvrté fáze, našli jste uvnitř sebe místo klidu a míru. Často se spojujete s klidem ve vašem srdci, který je, jak víte, věčný. Vše, co prožíváte, je reaktivní ve srovnání s tímto neomezeným a vše-objímajícím Bytím.
Toto místo klidu a míru uvnitř vás je také nazýváno Duchem.
Ve vašich esoterických zvyklostech byl učiněn rozdíl mezi duchem, duší a tělem.
Tělo je fyzické bydliště duše na omezený čas.
Duše je ne-fyzické, duševní ukotvení prožitku. Nese prožitky z mnoha životů. V průběhu času se duše vyvíjí a pomalu roste v mnohostranné kameny krásy, kde každý aspekt odráží různý typ prožitku a na něm založenou znalost.
Duch se nemění a neroste v čase.
Duch je mimo čas a prostor. Duch je věčnou a nadčasovou částí vás samých, jenž je za Jedno s Bohem, který vás stvořil. Je to božské vědomí, které je základem vašeho vyjádření v čase a prostoru. Narodili jste se z říše čistého vědomí a nesli jste uvnitř část tohoto vědomí skrze všechny vaše manifestace ve hmotné formě.
Duše se podílí na dualitě. Je ovlivněna a transformována svými prožitky v dualitě. Duch je mimo dualitu. Je to pozadí, na kterém se vše zdokonaluje a vyvíjí. Je to Alfa a Omega, kterou můžete jednoduše nazvat Bytí či Zdroj.
Ticho, vně ale především uvnitř, je nejlepším vstupem k prožití této všudypřítomné energie, kterou jste v nejhlubším jádru Vy sami. V tichu se můžete dostat do spojení s nejzázračnější a s nejvíce samozřejmou věcí, která existuje: Duch, Bůh, Zdroj, Bytí.
Duše nese vzpomínky z mnoha inkarnací. Ví a chápe mnohem více než vaše pozemská osobnost. Duše je napojena na mimosmyslové zdroje vědění, jako jsou vaše minulé pozemské osobnosti a průvodci či známosti na astrálních planetách. Navzdory tomuto napojení může být duše ve fázi zmatení, nevědomá si své skutečné podstaty. Duše může být traumatizována jistými prožitky a tak zůstává po nějakou dobu v místě temnoty. Duše se postupně vyvíjí a získává pochopení pro dualitu vězící v pozemském životě.
Duch je během tohoto vývoje nehybným bodem. Duše může být ve stádiu temnoty či osvícení. Duch ovšem nikoli. Duch je čisté Bytí, čisté vědomí. Je stejně tak v temnotě jako ve světle. Je to jednota tvořící základ celé duality. Když dosáhnete čtvrté fáze přeměny od ega k srdci, spojíte se s Duchem. Spojíte se se svým Božstvím.
Spojení s Bohem uvnitř vás je jako být vynesen z duality, zatímco zůstáváte plně přítomni a zakotveni. V této fázi je vaše vědomí naplněno hlubokou, ale tichou extází: mixem míru a radosti.
Uvědomujete si, že nejste závislí na ničem mimo vás. Jste osvobozeni. Jste doopravdy ve světě, ale nejste z něj stvořeni.
Spojení se s Duchem uvnitř není nic, co se děje jednou provždy. Je to pomalý a postupný proces, ve kterém se spojíte, odpojíte, znovu spojíte…. Postupně se ohnisko vašeho vědomí pohybuje z duality k jednotě. Přeorientovává samo sebe nalézajíc, že nakonec je taženo spíše k tichosti než k myšlenkám a emocím. Tichostí myslíme být plně ve středu a přítomnosti, ve stádiu ne-soudícího vědomí.
Neexistují žádné dané metody či prostředky, jak se tam dostat. Klíč ke spojení se s vaším Duchem není o tom, následovat nějakou disciplínu (jako meditování, půst atd.), jde o skutečné pochopení – pochopení, že právě ticho vás přivádí domů, ne vaše myšlenky a emoce.
Tohle pochopení pomalu roste, jak jste si stále více vědomi mechanismu svých myšlenek a emocí. Propouštíte staré návyky a otevíráte se nové realitě vědomí založené na srdci. Vědomí založené na egu uvnitř vás vadne a pomalu umírá.
Umírání není něco, co děláte; je to něco, čemu dovolíte, aby se stalo. Vzdáte se procesu umírání. Smrt je dalším světem pro změnu, transformaci. Tak je to vždy. Smrt je vždy uvolnění starého a otevření se novému. Během tohoto procesu není jediný moment, ve kterém „nejste“, tj. ve kterém jste dle své definice mrtví. Smrt tak, jak ji definujete, je iluze. Je to jen váš strach ze změny, který činí to, že se smrti bojíte.
Nebojíte se jen fyzického umírání, bojíte se také emocionálního a mentálního umírání v průběhu vašeho života. Ale bez smrti by se věci staly stálými strnulými. Stali byste se zajatcem svých starých zvyků: opotřebené tělo, zastaralé vzorce myšlení, omezující emocionální reakce. Dusivé, že? Smrt je osvoboditelem. Smrt je vodopádem čerstvé vody, která prolamuje staré, sešlé brány a pohání vás k novým oblastem prožitků.
Nebojte se smrti. Žádná smrt není, jen změna.
Přechod od vědomí založeného na egu k vědomí založenému na srdci je v mnoha způsobech prožití smrti. Čím více se identifikujete s Duchem, s Bohem uvnitř vás, tím více propustíte věci, které vás dříve znepokojovaly či do kterých jste vkládaly mnoho energie. Na hlubších a hlubších úrovních si uvědomíte, že není skutečně nic, co dělat, jen být. Když se ztotožníte se svým bytím, namísto prchavých myšlenek a emocí, které skrze vás prochází, váš život to okamžitě ovlivní. Duch není nic abstraktního. Je to realita, kterou můžete přinést do svého života. Bytí v souladu s jeho nejčistšími zdroji nakonec změní ve vašem životě vše. Bůh či Zdroj či Duch je ve své podstatě tvořivý, ovšem způsoby, které jsou vám těžko uchopitelné.
Duch je tichý a věčný a přesto tvořivý. Realita božského nemůže být skutečně uchopena myslí. Může být pouze pociťována. Když jí pustíte do svého života a poznáte ji jako šeptání svého srdce, vše pomalu začne zapadat na místo. Když jste naladěni na realitu Ducha, na tiché uvědomění, jenž je za všemi vašimi prožitky, přestanete tlačit či nutit realitu svou vůlí. Dovolujete věcem, aby se vrátily zpět do svého přirozeného stavu bytí. Stáváte se svým přirozeným, skutečným Já. To vše nastane harmonickým a smysluplným způsobem. Zažíváte, že se věci spojují způsobem, který má přirozený rytmus a tok. Vše, co musíte udělat je, zůstat naladěni na tento božský rytmus a propustit strachy a nedorozumění, které vás chtějí zasáhnout.
Pomáhání druhým z úrovně Ducha
Kdy jste učinili přeměnu z vědomí založeného na egu k vědomí založenému na srdci, uvnitř jste více či méně stále ve spojení s božským proudem bytí. V tomto stavu bytí není potřeba či touha pomoct druhým, ale zcela přirozeně k vám přichází. Přitahujete ji k sobě, ale ne skrze vůli. Energeticky nyní vyzařujete jisté vibrace. Ve vašem energetickém poli je přítomno něco, co k vám lidi přitahuje. Není to něco, co jste učinili, ale něco, čím jste. Je to vibrace dostupná ve vaší energii, která jim pomůže, spojit se s jejich vlastním božským Já.
Můžete být jejich zrcadlem, ve kterém mohou vidět těžký problém či stav, který je v tu chvíli uvolňován a transformován do energie jeho vyřešení. Mohou cítit energii osvobození, která je vždy založena na kontaktu s božským Já ve vašem bytí.
Jste schopni je něco naučit a učení probíhá tak, že jste sami sebou. Není to tím, že přenášíte vědomosti či používáte jisté metody, kterými učíte či léčíte. Je to tím, že dovolíte sami sobě být skutečně tím, kým jste a tím, že vyjadřujete sami sebe tak, jak nejradostněji dokážete, pak vaše přítomnost začne být skutečně nápomocná. Tím, že sami sebe sdílíte s ostatními, vytváříte místo pro jejich léčení, do kterého mohou anebo nemusí vstoupit. To je jen na nich.
Jako léčitel či terapeut potřebujete jediné, být spojen se svým božským vnitřním proudem, s tichým uvědoměním Ducha. Je to ono opravdové spojení, které lidi posouvá a pozvedá je do vyšších, volnějších stavů uvědomění, pakliže si ho zvolí. Pokud ano, nastane v jejich vlastním rytmu a proudu.
Být tu v tomto ohledu pro druhé vytváří velmi neutrální pocit. Znázorňuje úroveň oddělenosti, ve které uvolňujete svoji osobní touhu ke změně či „léčbě“ druhých. Taková touha, která je na jistém stupni zobrazována všemi Pracovníky Světla, nepramení ze skutečného pochopení vnitřní cesty, po které lidé chtějí kráčet, aby našli svou vlastní pravdu. Mnoho lidí potřebuje jít na dno jistých otázek předtím, než jsou je skutečně připraveni uvolnit. Když tak učiní, skutečně „vlastní“ řešení problému a to jim dává hluboké uspokojení. Možná si to uvědomujete i ze svého života a rozpoznáváte problémy, se kterými bojujete. Prosím, buďte si toho vědomi a nesnažte se uchránit lidi od „pádu na dno“. Jestliže jsou rozhodnuti tam jít, půjdou tam navzdory všemu, co uděláte či řeknete.
Je lepší nebýt emocionálně spojen s ostatními lidmi, kterým pomáháte. Emocionální zapletení používá osobní vůli k léčení či k transformaci druhých. Tato osobní touha druhým nepomáhá; může dokonce způsobit bloky v jejich léčebném procesu. Kdykoli chcete měnit lidi, nejste v prostoru lásky a připuštění. Oni tohle cítí. Můžete si myslet, že je pozorujete a čtete, ale oni jsou bystrými čtenáři stejně tak!
Čtvrtá fáze přeměny od ega k srdci je o překračování úrovně duše a vystoupání k úrovni Ducha. Nechceme tím samozřejmě říci, že duše je v jakémkoli ohledu „méně“ než Duch. Jde o to, že: vy jste větší a zahrnujete více než vaše duše. Duše je prostředek k prožívání. Tím, že se identifikujete s Duchem ve vás, s vaším božským Já, všechny věci, které jste prožili v mnoha a mnoha životech, zapadnou na místo. Povznášíte se nad prožitky tím, že se s žádným z nich neidentifikujete. Tohle má na duši léčivý efekt.
Bódhičitta, tato hluboká něha vůči životu, se v nás probouzí tehdy, když se přestaneme schovávat před zranitelností své situace, před základní křehkostí existence. Jak řekl šestnáctý Gjalwa Karmapa: „Všechno to přijměte do sebe. Nechte bolest celého světa vniknout do svého srdce a proměňte ji v soucítění.” V těžkých chvílích je bódhičitta jediným účinným lékem. Když nenacházíme inspiraci a nejraději bychom všechno vzdali, tehdy se uzdravení skrývá v něžnosti, která leží v jádru samotného utrpení. Je to chvíle jako stvořená k tomu, abychom se dotkli ryzího srdce bódhičitty. Uprostřed osamění, uprostřed strachu, uprostřed pocitu, že nám nikdo nerozumí a všichni nás zavrhli, skrytě bije ryzí srdce smutku. Podobně jako drahokam, který může miliony let ležet pohřben v zemi, aniž by ztratil barvu, aniž by utrpěl sebemenší újmu, není naše vznešené srdce nijak ovlivněno vším tím naším zmatkem a povykem. Drahokam může být kdykoli vynesen na světlo a bude zářit, jako by nikdy nebyl zakopán. Se srdcem bódhičitty je to stejné – bez ohledu na to, jak moc jsme se oddali nelásce, sobectví a chamtivosti, nemůžeme o něj přijít. Je přítomné ve všem, co žije, neposkvrněné a neporušené. Myslíme si, že když sami sebe chráníme před utrpením, jsme k sobě laskaví. Ve skutečnosti tím ale jen stupňujeme svůj strach, zatvrzelost a odcizení. Vnímáme sami sebe jako oddělené od všeho ostatního. Tato oddělenost se nám stává vězením, které omezuje naší perspektivu na osobní strachy a naděje a naši lásku a péči na pár našich blízkých. Je to paradoxní, ale připravujeme si utrpení právě tím, že se snažíme chránit se před nepohodlím. Když se však neuzavřeme a připustíme, aby cosi v našem srdci povolilo, objevíme sounáležitost se všemi bytostmi.
David Reiners: Říká se o tobě, že jsi člověkem srdce. Co to znamená?
Lodewyk: To znamená, že srdce se mi stalo branou k duchovní transformaci a děje se to prostřednictvím hlavy. Můj Guru patřil ke specifickému směru, k linii bhakti, a bhakti znamená božskou Lásku.
David: Je u této původní linie nutné, aby žák byl oddaný Guruovi? Lodewyk: K probuzení je to naprosto nutné. V případě cesty bhakti, cesty srdce, není mokša (spasení, vysvobození) možná bez oddanosti Guruovi. A právě o to jde: ego se úplně odevzdá vyšší Síle, větší, než je ono samo, a Guru je projevenou formou této vyšší Síly. Na té nejhlubší rovině je to přirozeně Vědomí, ale na rovině vnějších tvarů je to Guru, duchovní učitel.
David: Co to znamená plně se Guruovi odevzdat? Znamená to myslet si a dělat jen to, co Guru říká? Že jakýkoliv druh kritického a nezávislého myšlení má za následek odpojení? Neotevírá to dveře všem možným druhům zneužití? A konečně, jak můžeme předem vědět, jestli to skutečně je pravý Guru?
Lodewyk: Poctivé sebeodevzdání je prvním krokem na cestě k úplnější podobě odevzdanosti: k Sebeuskutečnění. Je to začátek cesty Lásky. Guru rozžehne v srdci neutuchající plamen touhy a jeho povinností je udržovat ho živý tak dlouho, až se srdce promění v popel. A tak jedině srdce, které bylo plamenem stráveno, je schopné Lásky. Jen srdce, které přestalo existovat, může znovu povstat z popela a začít pulzovat v rytmu nového života. Než se můžeš znovu zrodit, musíš zemřít ...
Pravá a skutečná oddanost nemá nic společného se slepou vírou a s odložením všeho kritického myšlení a nezávislého uvažování. Docela naopak! Během těch čtyř let, která jsem strávil v láskyplné přítomnosti svého Gurua, jsem byl stále vědomý. Zjišťoval jsem, že běžná (bezděčná) část mě samého, obavy a odpor, se často vůbec neobjevovaly. Vypadalo to, jako kdyby můj vestavěný kontrolní systém už nefungovat, všechno jsem říkal a dělal celým srdcem. Když jsem měl jiný názor než můj učitel, což se pravidelně stávalo, řekl jsem mu to bez jakýchkoliv zábran, často k pohoršení jeho indických přívrženců. Prvně v životě jsem také nedokázal ničemu uvěřit - dokonce ani tomu, co říkal můj učitel - dokud jsem tomu nepřišel na kloub, dokud jsem si to sám neověřil. Kritické a nezávislé myšlení nebylo ani v nejmenším vyloučeno, zapojovalo se častěji než kdykoliv dřív!
Jednoho dne jsme například seděli s Maharadžem na verandě před jeho pokojem. Byl jsem tam jediný Evropan. Maharadž na mě náhle pohlédl a řekl: „Sex je špatný." Podíval jsem mu do očí a odpověděl naprosto bezprostředně: „Ne, Maharadži, to není pravda." V jeho očích se objevil jistý chlad. Mlčel a napříště se už nikdy v mé přítomnosti o tomto tématu nezmínil. Jeho indičtí žáci byli mou odpovědí naprosto šokováni a distancovali se ode mě, jako kdybych měl mor...
Docela zřejmě není možné stanovit určitá kritéria, kterým by měl pravý učitel odpovídat, abychom mu mohli dát nálepku „pravý". Ten, kdo všechno předem ví a definitivně konstatuje, tím jen blokuje spojení s jedinou pravdou a s autentickým učitelem: s nejvnitřnější Podstatou své bytosti.
David: Obvykle jde v satsangu o to, aby člověk rozpoznal a uviděl svou vlastní pravou Podstatu, aby rozpoznal, že „já" je iluze. Jak to jde s tím dohromady?
Lodewyk: Člověk se na to může podívat následovně: existují dva zásadní přístupy k duchovní transformaci: jeden hlavou (džňána), druhý srdcem (bhakti). Během společenství s učitelem při satsangu může člověk dostat určitou předchuť, může zažít zkušenost „No-mind" stavu (stavu bez mysli). Ale přebývat v tomto společenství a sjednocovat se se svou své vlastní pravou přirozeností, to je něco úplně jiného (smích).
David: Může vědění spočívat v cestě?
Lodewyk: Otázkou není, jestli vědění může spočívat v cestě. Vědění JE cestou. Ego je fantom, který povstal pouze z nastřádané minulé zkušenosti. Z té odvozuje svou klamnou identitu. To je základ mentálně vytvořeného iluzorního já. K pozorování může dojít, jen když je tento výtvor alespoň chvíli potichu. Skutečnost lze poznat jen v intervalu mezi dvěma myšlenkami. Vnímání Skutečnosti znamená narůstání pravdy, kterou člověk už trvale vyciťuje, a když poznává, že je to pravda. Tento druh chápání přichází z oblasti „za". Přichází z roviny Bytí. Nejde tu o žádný hlas někde vzadu v týle, je to tiché pochopení. Vědění a zkušenosti, které se nahromadí během velkých satori a hlubokých duchovních zážitků, se samy mohou stát překážkou, protože když se jich zmocní ego a vnímá je jako svůj vlastní výtvor, živoucí pravdu překryje jeho snaha znovu obnovit minulé duchovní zkušenosti.
David: Je to pak pouhá vzpomínka.
Lodewyk: Přesně tak. Na tak zvané duchovní cestě se to může stát překážkou. Měl jsem to štěstí, že mě vedl pravý duchovní učitel. Když se objevila satori, člověk tím mohl dostat novou energii, jako na příklad možnost něčemu porozumět, jasně uvidět emoce. Rozvinout léčivou sílu a jasnovidnost - ale skutečný Mistr ti vezme i to. Na této „cestě srdce" musí Mistr odstraňovat tvé ego a bude ho likvidovat mnohokrát, jelikož ty coby notně ztotožněné Vědomí jsi v hlubokém spánku a nemůžeš proto nic vidět. Mít čisté a jasné zrcadlo v podobě osvíceného Mistra je vyslovená smůla pro ego a velké štěstí pro tebe. Jen absolutně čisté zrcadlo dokáže odrážet situace světla i temnoty, jakmile vstoupí do projevu. Osvícený učitel je zrcadlo, zatím co on či ona rozšiřuje temnotu. Kdyby ses snad po sebevzdání nějakému Mistrovi znovu ztotožnil s temnotou (ego), učitel ve své moudrosti zareaguje, aby tě z tvého neuvědomovaného zastření vědomí zase dostal ven (smích). To je úkol učitelů a tak tento božský milostný příběh funguje.
David: Může ego zničit samo sebe?
Lodewyk: Jak by to mělo udělat? Ego je přelud a přelud nemůže zničit sám sebe prostě proto, že není reálný.
David: Jak je důležité být v kontaktu se svým tělem?
Lodewyk: To je úplně zbytečná otázka, protože jakmile jednou dojde ke skutečné odevzdanosti osvícenému Mistrovi, pak všechno další se děje samo od sebe. Je tu jen tento úžasný vztah mezi Mistrem a žákem. Právě toto spojení srdcem očišťuje ego automaticky a vede zpět k čirému Vědomí.
David: Je nutné zanechat všeho rozhodování, než může dojít k odevzdanosti?
Lodewyk: Principiálně existují dva druhy odevzdanosti. Jedna je opravdová a nanejvýš vzácná, ta druhá je neupřímná a velmi běžná. Ta neupřímná je vždycky motivována a řízena rozumem. Rozum chce něco zcela určitého a je ochoten za to něčím zaplatit. Je to obchod. Z duchovního pohledu chce osvícení (tj. konec všeho utrpení) a je odhodlaný udělat pro to všechno, co Mistr stále říká. Řečeno psychologicky: ustoupím, odevzdám se Mistrovi a on vezme to mé na sebe. Výsledek: zmatenost a manipulace. Skutečná odevzdanost nenastane díky pochopení, ale navzdory pochopení. V tomto případě stačí samotná odevzdanost. Jako opak egoistického rozumového přístupu odpovídá nejhlubší touze v samotném jádru všech bytostí, touze obrátit se směrem k domovu. Výsledek: extáze a blaženost.
David: Na svých satsanzích často zdůrazňuješ, že je důležité vědět, co člověk chce.
Lodewyk: Je důležité, aby člověk chápal, aby věděl, co chce. Jinak tu nebude později žádné „já", které by mohlo být zničeno, a žádná spoutanost, která by se měla rozpustit. Ego musí nejprve vyrůst. Můžu vyprávět o sobě? Když jsem se setkal se svým Mistrem (do této doby ještě nebyl mým Mistrem), bylo moje ego pořádně veliké a silné. To první, co řekl směrem ke mně - potom, co vyložil důležitost pojmu ego a ukázal na mě - bylo: „Ty, hodně veliké ego!" Zranil mě pořádně, měl jsem pocit, že je tomu naopak. Ale nebylo tomu naopak. Je dobře, že tohle ego bylo tak velké, jako balon před prasknutím. Při sebemenším nárazu vybuchne. To se pak také stalo. Naplň vzdušný balon jen do poloviny a zkus do něj píchnout; není to vůbec jednoduché.
Kromě toho je velmi hojivé být v přítomnosti Probuzeného. Možná to nepovede bezprostředně k tomu, co hledající chápe jako plné, přímé a všeobjímající osvícení, ale být s takovým polem Energie je velmi mocná zkušenost: zrcadlí Bytí, tvou pravou vnitřní Podstatu. A přesně tomu říkám nasycení. Můj Mistr nebyl příliš vzdělaný, ale být v jeho Buddhovském poli byla neobyčejně silná zkušenost. Bylo to magické a během těch čtyř let, která jsem s ním strávil, se událo mnoho nevysvětlitelných a podivuhodných věcí.
David: Slyšel jsem, jak jsi řekl, že tou nejlepší terapií je úspěch.
Lodewyk: Ano. Úspěch je tou nejlepší terapií pro nerozvinuté, malé ego.
David: Jde o uzdravování i na satsangu?
Lodewyk: Satsang je svým způsobem tou nejlepší terapií. Je to to jediné místo, kde nemusíš sám na sobě pracovat a kde - aniž bys cokoliv dělal - můžeš získat zkušenost, že už jsi dokonalý takový, jaký jsi. Tam poznáváš, že celistvosti nelze dosáhnout pomocí sebezlepšování, nýbrž plným přijetím toho, „co-je-jaké-to-je" (včetně všech nedostatků). Právě toto přijetí, spíše než zápas s tím, „co-je-jaké-to-je", tě opět přivede do spojení s tvým pravým Já. S pravým Já - s přítomným, nekonečným a bezformovým Vědomím v klidu, Zdrojem a současně samotnou esencí všeho stvořeného. Může tu být něco hojivějšího, než být zase tím, čím člověk už je?
David: Takže nejde o to sám sebe napravit?
Lodewyk: Samozřejmě že ne. Co by bylo nutné ještě zlepšit, je-li tvé srdce plné lásky? Pak jsi dokonalý takový, jaký jsi. Udělat tuhle zkušenost - to je uzdravení. Pak mohou přijít slzy a staré věci se nechají být. Pravý učitel nemá žádné učení jako takové. Možná používá různé filozofické přístupy, techniky a podobně, ale pravý učitel spočívá ve vlastní láskyplné přítomnosti. A v přítomnosti pravého učitele můžeš znovu vstoupit do kontaktu se svou vlastní přítomností.
David: Jak se myšlenky spojují s pocity?
Lodewyk: Je to v podstatě jedno a totéž. Představují to, co označujeme jako osobní uvědomování nebo chápání. Když pozoruješ sám sebe, zjistíš, že pocity skončí, jakmile skončí myšlení. Každý pocit v těle je zareagováním těla na myšlenkový proces.
David: Má satori něco společného s myšlenkami nebo s pocity?
Lodewyk: Satori znamená Bytí. Satori je za myšlenkami a pocity. Bytí je tvé pravé nejhlubší Já. Jsou tu tvary - a nadčasovost. Satori je duchovní zkušenost, která se objevuje v údobí mezi dvěma myšlenkami.
David: Tato fáze může trvat docela dlouho.
Lodewyk: Skoro každý mívá satori, ale neuvědomuje si je, protože mezera je příliš malá, příliš krátká. Trvá-li mezera déle, člověk se nachází ve stavu No-mind (ne-myšlení).
David: A když satori zmizí, můžu ho mít znovu?
Lodewyk: Ano.
David: Je meditace užitečná? Doporučuješ ji?
Lodewyk: Doporučuju víceméně všechno, co chceš doopravdy dělat (smích).
David: I rozumem vytvořené spirituální systémy?
Lodewyk: Každý spirituální systém je rozumově vytvořený. Proč nedělat to, co člověk doopravdy chce (a musí), proč nezjistit sám, jestli to odpovídá nebo ne? Na cestě ke svobodě musí člověk udělat všechny zkušenosti sám - jak by měl bez toho poznat, jestli je to pravdivé? Na tvém místě nemůže nasbírat zkušenosti nikdo, ani učitel ne. Může tě vést, protože tou cestou prošel už před tebou. Ale po té cestě musíš jít sám. Budeš prostě v situaci, kdy musíš objevit, co je pro tebe to pravé - a něco mnohem důležitějšího - co tím pravým není. Předpokládejme, že bys skutečně mohl denně hodinu nebo dvě meditovat. Tvá přítelkyně ti ale řekne: „Ne, byla jsem na retreatu s Lodewykem a ten řekl, že meditace je jistý druh autohypnózy a že meditováním osvícení nezískáš." Rozhodneš se tedy, že meditovat nebudeš. Vytvořil sis tak v sobě konflikt, který povede k napětí a k nazlobenosti; místo toho bys to měl prostě jednou zkusit.
David: Můžu ve svém vlastním duchovní hledání docela dobře rozpoznat cosi, co je stále ještě určitým projevem ega - něco jako skrytě nabíhající snahu po sebekontrole. A současně mám velkou důvěru v život a dělám si míň a míň starostí.
Lodewyk: Patří to, cos teď řekl, také k této subtilní snaze ega?
David: Právě na to se ptám: jestli tahle důvěra v život je pravá, nebo jestli je to iluzorní důvěra.
Lodewyk: Co si myslíš ty? Předtím jsem o tom mluvil. Nejlepší terapií pro ego je úspěch. Čím je toto mylné sebechápání úspěšnější, tím víc ego narůstá, tím víc si důvěřuje a může se rozpínat. Náramné. My ale stále ještě jsme na úrovni myšlenek a pocitů. Když ty jakožto Vědomí se nejprve uvolníš od myšlenek a pocitů, vznikne úplně nový druh důvěry: důvěra, která nezná žádnou nedůvěřivost, jistota, která se beze svého protikladu sama v sobě utiší, nekonečný klidný stav, který trvá, nedotčený světem.
David: Není také úkolem Guruů shledat, že žák se probudil?
Lodewyk: Pravý učitel bude zjišťovat jen to, co je nepravdivé.
David: Ale několik osvícených lidí řeklo, že jejich učitel je vyzval, aby poskytovali satsang. Říkají: „Teď se mé osvícení potvrdilo".
Lodewyk: Opakuji, pokud tvé osvícení musí být potvrzeno, s největší pravděpodobností není pravé. Bohužel se vyskytuje i přes všechno duchovní vědění a varovné informace každého i jen trochu poctivého učitele, který tě dokáže vést k odpoutanosti, k vnitřnímu míru a doteku s nejvnitřnější podstatou tvého Bytí. Falešný učitel může předávat příjemné informace. Od někoho takového může člověk získat nadějné představy pro budoucnost, anebo konejšivé ideje, které jsou docela povzbuzující, ale hlouběji tě nezasáhnou.
David: Někdy se stává, že při satsangu neodpovíš na otázku, kterou někdo položil. Místo toho se ho zeptáš: „Co se děje teď?" Proč je „teď" tak důležité?
Lodewyk: Protože nic jiného neexistuje. To jediné, co tu je, je současný okamžik.
David: Zdráháš se, takže odmítáš odpovědět, když se to netýká současnosti?
Lodewyk: Jak bych mohl cokoliv odmítnout? Jakmile dojde k nějaké podobě odmítání, zmizí současnost, otevřenost, mírnost a lahodnost. Klid a soulad jsou pryč. Nejde tedy o to, že bych odmítl. Ale může to být určitý způsob, jak věci reflektovat, určitý způsob, jak tě odkázat na tvé pravé Já. S pravým učitelem není nic přesně dáno. Když tu není žádný „někdo", kdo by věděl, víte naprosto přesně, jaký způsob odpovědi potřebuje onen člověk v daném okamžiku. V následujícím okamžiku bude možná nutný zase úplně jiný druh odpovědi. Pravý učitel ví - on JE věděním.
Lodewyk: Při satsangu se v jednom veřejnosti otevřeném rámci setkávají lidé s nejrůznějším obecným rozhledem a mají přitom společný zájem: zažít onu vnitřní Dimenzi, onu nesmírně hlubokou a rozsáhlou šíři, z níž vycházejí pocity a myšlenky. Je to stav nanejvýš živoucího a pulzujícího vnitřního míru a ticha. Je to konec všeho utrpení. Obecně vzato lidé sedí spolu s duchovním učitelem, který v tomto stavu žije, a mohou mu pokládat otázky. Satsang v tobě vyvolá vnitřní vzpomínku na to, čím jsi, a zároveň je účinným ukazatelem cesty domů. Může snad poskytnout něco, co by bylo cennější nebo co by člověka naplnilo víc?
Nina Jacucci: Říkáš, že nejsi žádný duchovní učitel. Co tím míníš?
Lodewyk: Míním tím, že nemám nic, čemu bych v obvyklém smyslu slova učil. Nemám nic, co by ti mohl dát nebo přidat, ať už jde o novou informaci, řadu myšlenek nebo doporučení, jak se chovat. Skutečný učitel odejímá. Bere ti to, co tě odděluje od Pravdy, od toho, čím už jsi a co se už v nejvnitřnějším jádru své bytosti chystáš poznat. Odhaluje a otevírá ti dimenzi čistého klidu a Tichosti vnitřní hlubiny. Přijdeš-li na satsang hledat i nějaké podněcující ideje, teorie a intelektuální diskuse, budeš nutně rozčarovaná.
Nina Jacucci: Co je to duchovní práce a k čemu je dobrá?
Lodewyk: Jako odpověď na tuto otázku bych rád ocitoval výrok Johna de Ruitera z jeho knihy Unveiling Reality: „V duchovní práci nejde v zásadě ani tak o přijetí určitých věcí, jak se momentálně prezentují. V tobě se nemusí změnit nic, nic se nemusí udělat, neexistuje nic, co by teď bylo skutečně nutné. To, co máš stále na zřeteli, co chceš nebo potřebuješ - o to vůbec nejde. Chtít vnášet do čehokoliv spiritualitu znamená jen po všech stránkách do toho vnášet námahu. Tím se všechno jen zhorší. Odvede tě to z cesty poctivosti a odevzdanosti. Duchovní práce je odbočení, protože se tu obchoduje s určitým druhem dosahování vnitřního osobního cíle. V momentě, kdy budeš opravdový, ti to bude zřejmé." Jinak řečeno: jakýkoliv druh duchovní práce tě bude vzdalovat od toho, čím jsi už teď, je to konec konců jen určitý způsob, jak uhýbat před poznáním toho, čím už jsme.
Nina: Odkud přichází vědění?
Lodewyk: Každý pravý duchovní učitel používá slova, aby byl srozumitelný. Nejsou to ale normální slova. Není to žádné opakování, nic hlasitého, co by vyžadovalo pozornost, anebo pojmy, sloužící dané věci. Nenaléhají „Podívej se na mě!", ale naopak „Dívej se ven - vzhůru nade mě!" Slova vycházejí z ticha a mají moc přivést tě zpátky právě do tohoto klidu - do nejvnitřnějšího jádra tvé bytosti.
Nina: Co se děje s člověkem, který se cítí spojený se svým duchovním učitelem?
Lodewyk: Když nastane spojení tvého vnitřního Bytí s vnitřním Bytím pravého duchovního učitele, nebo když jinak řečeno udržuješ s takovým člověkem vnitřní kontakt, tvůj život a jeho okolnosti se začnou měnit. Možná ztratíš, na čem jsi lpěl, možná dosáhneš něčeho, po čem jsi už dávno toužil. Ať se stane cokoliv, těžiště tvého zájmu se přemístí. Když jsi předtím prožíval svůj život podle vlastní libovůle, budeš teď žít s věděním, jak to doopravdy je.
Nina: Co je pravda? Platí určitá pravda pro mě a pro tebe jiná?
Lodewyk: Pravda je: je-to-jak-to-je a přijmout to. Jakmile se uslyšíš, že říkáš „moje pravda", „tvoje pravda", víš, že to už není pravda. Pravda je současný okamžik: tak-jak-to-je. Neustále v teď. Jakmile uvízneš v dodatečném přemítání a začneš hledat vysvětlení, pravda je pryč. To, co zůstane, je pouhý popis.
Jakmile se jednou naše srdce otevře, celá existence se nám bude zdát přirozeně krásná a harmonická.
Základní nauka duchovní cesty se rodí uvnitř našeho srdce. Když se srdce stane učitelem a dodá nám jistotu, pak naše duchovní potrava začne plynule proudit srdečním centrem, a osvobodí tak i vnitřní potenciál léčivé energie. Od toho okamžiku se jakékoliv zábavy a příjemné vjemy ve srovnání s tím začnou podobat pouhým bludičkám v bažinách. Je tedy nesmírně důležité, abychom se konečně dotkli hlubin svého srdce a začali naslouchat vnitřnímu tichu.
Většinou ale své myšlenky a pocity poznáváme i studiem v meditaci pouze povrchně. Neakceptujeme se takoví, jací jsme, ale trávíme svůj život sněním a ulpíváním na vnějších požitcích. Tyto fantazie nás přímo hypnotizují, a tím zároveň zabraňují, abychom se dotkli těch nejniternějších pocitů, skrytých pod vrstvami zklamání z nesplněných očekávání. Fantazírování tak odděluje mysl od těla.
Pokud je srdce uzavřeno, život se zdá prázdný. Čteme knihy, ptáme se na názory přátel či blízkých, hledáme útěchu v materiálních hodnotách, ale stále cítíme úzkost, nespokojenost a nenaplnění. Zábavy nás brzy nudí a my nenalézáme nic krásného, co by nás posléze stejně nezklamalo. I ta láska je prchavá záležitost, takže se zdá, že vůbec nic nemá význam ani smysl. Jednoduše se opět potácíme v problémech a zase hledáme jakousi metodu, techniku či způsob, jež by uvolnily naše napětí a tlak, které jsme si vytvořili svou vlastní nejistotou a strachem. Nakonec si třeba potají i zapláčeme.
Na dně oceánu lze nalézt kameny, jež voda omývá už tisíciletí, ale přesto jsou uvnitř suché. Podobně se my můžeme snažit sami sebe pochopit, ponořit se do studia různých idejí a filosofií, avšak pokud máme srdce uzavřené a studené jako kámen, pak se nás jejich pravý smysl ani nedotkne. Pokud neumíme být otevření, pak nikdo, ani ten největší učitel, nás nedokáže oslovit, ať jsme kdekoliv a děláme cokoliv.
I když jsme už dospělí, v každém stejně ještě zůstává kus dítěte. A toto dítě chce růst, tančit a vyzrát, ale chybí mu správná výživa. Zná totiž pouze jediný způsob, jakým si chce získat uspokojení, a to ten, že se neustále něčeho dožaduje a na něčem ulpívá. Ego stojí v pozadí každého jednání, neustále něco řídí, něčím nebo někým manipuluje anebo se něčeho snaží zmocnit.
Někdy pociťujeme ve své nespokojenosti úlevu, ale vzpomínky brzy vytvoří opět nové ulpívání. Snažíme se opakovat své minulé zkušenosti a hledáme stále nové způsoby, jak potěšit nebo uspokojit sebe či jiné. A přesto je náš život z velké části zoufalý a frustrující. Ačkoliv všichni toužíme po štěstí, jen málokdo ve zdánlivě nekonečném kolotoči očekávání a následných zklamání svého cíle dosáhne. Tento bludný kruh lze však ukončit. Jakmile se vzdáme lpění a žádostivosti, otevře se před námi možnost duchovního růstu a my můžeme najít opravdové štěstí. Pomysleme například na včely, které se živí nektarem květů, a přesto na květech nijak neulpívají.
Existuje tedy způsob bytí, v němž ego není. Můžeme přece pouze být, zapomenout na ego, odhodit je a úplně se uvolnit. Nepotřebujeme neustále myslet na to, co je "moje" a co "tvoje", na ztrátu či zisk. Pouze v sobě nechme rozpínat relaxující pocit klidu a radosti. Pak se začne rozšiřovat i naše bdělé vědomí -- vědomí osvobozené od ega, očekávání, posuzování a ztotožňování. Když se to naučíme, skutečný růst může začít.
Jakmile jednou vědomě rozpoznáme, že očekávání vede pouze ke zklamání a frustracím, pak nás neustálé ulpívání již nepoutá a my jsme konečně s to otevřít se vůči svým zkušenostem, protože uspokojení lze najít v čemkoliv. Například i obyčejná procházka nás může více rozradostnit než nějaká rafinovaná zábava. Dokud ale neotevřeme své srdce, nacházíme jen málo inspirace, vnitřního světla a vřelosti, jež by nám byly oporou, neboť si svým egoismem neustále podkopáváme půdu pod nohama. Nikdo kromě nás samých nám v podstatě nemůže pomoci, pokud my sami neuděláme první krok, nezaposloucháme se do svého vnitřního hlasu, nepovzbudíme se a nedodáme si sebejistoty tím, že vlastní srdce přijmeme jako své útočiště.
Začněte tedy tím, že se zaposloucháte do svého srdce, do svých pocitů a myšlenek, do svého vnitřního dialogu. Věnujte velkou pozornost všemu, co se ve vás odehrává. Nejdříve se samozřejmě budete příliš posuzovat a svou bezprostřední zkušenost odmítat pro nelibost, jež se ve vás díky tomu často objeví vůči sobě i druhým. Nebo se budete cítit otupěle a ztrnule, budete mít sevřené srdce nebo nebudete cítit vůbec nic. Proto velmi obratně, opatrně a s citem naslouchejte svým pocitům. To je velmi důležité. Naslouchejte svému srdci, doslova naslouchejte jeho tlukotu. Obyčejně si ani nejsme vědomi, jak rychle nebo pomalu naše srdce tepe. Nerozptylujte se myšlenkami a koncepty, naslouchejte jen svému vnitřnímu hlasu a najednou se budete cítit daleko volněji a radostněji.
Když nasloucháte velmi pozorně, můžete někdy dokonce zaslechnout něco i uprostřed ticha. Není to ovšem ten zvuk proudění vnitřní energie, který vnímáte, když tělo prochází přirozeným procesem uvolňujícího se napětí, nýbrž k vám hovoří vaše myšlenky. Jestliže jsou vaše smysly skutečně klidné a tiché a jste-li opravdu uvolnění i soustředění, pak můžete v sobě zaslechnout různé tóny. Někdy vysoké a pronikavé, jindy hluboké, to závisí jen na vaší individuální zkušenosti. Ve skutečnosti existuje deset různých tónů a každý z nich má svou specifickou vibraci. K tomu, abyste je ale mohli rozeznat, si musíte nejprve prohloubit soustředění a bdělost do takové míry, až budete naprosto pozorní a zcela se otevřete.
Je však důležité se o takovou zkušenost nijak nesnažit. Proto je třeba se uvolnit, vyhnout se roztěkanosti a neztrácet bdělé vědomí. Někdy se stává, že po delší meditaci, když už jste velmi klidní a pozorní, můžete v těle zaslechnout krásnou a jemnou hudbu, jakousi tichou hudbu mezi myšlenkami. Díky meditaci a své citlivosti se tuto hudbu naučíte vnímat.
Dokud nejsme schopni naslouchat uvnitř svému vyššímu jáství, musíme se naučit přijímat sami sebe a mít se rádi. Časem se naše srdeční centrum přirozeně samo otevře; a toto je začátek cesty otevřenosti, soucítění a našeho závazku. Jakmile jsou naše tělesná centra otevřena, je snadné poznat určité mentální a fyzické znaky nebo energie, jež mají vliv jak na emoce, tak na nervový systém. Pak doslova cítíme, jak je naše srdce otevřené a jak dobře s ním komunikujeme.
Jakmile se jednou naše srdce otevře, celá existence se nám bude zdát přirozeně krásná a v harmonii. To není nějaká další fantazie -- skutečně je možné tento pocit mít, a právě to je jádrem duchovní nauky. Samo srdce nám odhalí všechno poznání. Proč srdce, a ne mysl? Protože ego kontroluje hlavu, a srdce je proto daleko otevřenější a svobodnější.
Jakmile se srdce jednou otevře, žádný problém již není natolik velký, aby se nemohl vyřešit. Můžeme ztratit majetek, přátele i celou rodinu, ocitneme se sami a nebudeme mít nikoho, kdo by nás podpořil nebo vedl, a přesto najdeme oporu ve svých nejvnitřnějších pocitech, v tichém nitru. Tím, že použijeme vnitřních zdrojů, jsme schopni se snadněji vyrovnat s komplikovanými emočními a intelektuálními situacemi, protože se již nenecháme zaplést do žádného problému. I kdybychom dokonce měli čelit smrti, budeme pokojní, klidní a vyrovnaní.
Potřebujeme tedy jen povzbudit v sobě vřelé a pozitivní pocity. Tato vřelost není žádná povrchní ani sentimentální emoce, která by nás mohla vyvést z rovnováhy a která často podporuje paniku namísto klidu. Je to ve skutečnosti ryzí, nefalšovaná otevřenost, kterou cítíme jako hlubokou vřelost ve svém srdci, neboť srdce se již stalo naším útočištěm a pravým domovem.
A právě zde, v centru srdce, se naše přirozená podstata plně rozvíjí. Když se srdce otevře, všechny bloky zmizí a duch intuice prodchne tělo, a celé naše bytí se tím oživí. O tomto "duchu" se někdy hovoří jako o esenci lidské energie nebo jako o podstatě pravdy. Ale ať jej nazveme jakkoliv, dokud mu neumožníme, aby pronikl celým naším bytím, pak tělo může být aktivní, ale srdce zůstane uzavřené, a my tak zůstáváme sami sobě cizí.
Jsme-li schopni spojit mysl se srdcem a jednání s intuicí, pak náš život získá opravdový smysl. Problémy s emocemi se automaticky zmírní a my v sobě najdeme inspiraci, vhled, motivaci i sílu ke změně. Přirozeným způsobem začneme sami sebe obohacovat vlastní vnitřní energií, nově se motivovat a nabývat sebejistoty. Pohlédněme tedy do svého srdce a snažme se vidět, co se v něm děje. Toto je klíčová příprava k tomu, abychom v životě poznali pravdu.
9. Co je vlastně Srdce? Posvátné texty jej popisují slovy: Uprostřed prsou, v hrudníku a nad břichem se nachází šest orgánů různých barev (nejedná se o čakry – pozn. v textu knihy). Jeden z nich, podobající se poupěti lotosu a umístěný na dva prsty vpravo od středu hrudi, je Srdcem. Poupě směřuje dolů a uvnitř je drobounký vstupní otvor, jež je místem neproniknutelné temnoty (nevědomosti), plným tužeb. Veškerý nervový systém (nádí) je na něm závislý. Je to sídlo životních sil, mysli a světla (vědomí). Samotné Srdce (hridajam), ačkoli je takto popisováno, znamená pravé Já (Self, átman). Třebaže je označováno termíny jako bytí, vědomí, blaženost, věčnost a neomezenost (sat, čit, ánanda, nitja, púrna) neobsahuje žádné rozdělení ve smyslu vnější a vnitřní, či nahoře a dole. Tento stav, ve kterém všechny myšlenky docházejí svého konce, se nazývá Self. Když je tento stav dosažen – takový, jaký je – odpadají tím všechny dohady o tom, zda je Srdce umístěno v těle či mimo něj.
VSTUP DO MÉHO SRDCE VE SVÉM NITRU. NENÍ MÍSTA, NENÍ STAVU VĚTŠÍ LÁSKY, KRÁSY A RADOSTI!
HLEDÁŠ CESTU ZA MNOU A CÍTÍŠ SE SÁM A PŘESTO JSEM V TOBĚ A JSEM TEBOU.
NENÍ SAMOTA, NENÍ SMUTEK, NENÍ BOLEST, KDE "JÁ JSEM" HLEDÁTE MĚ, VYDÁVÁTE SE PO CESTÁCH ZA MNOU.
NIKAM NECHOĎTE, NIKDE MĚ NEHLEDEJTE. JSEM VODOU VAŠÍ VLASTNÍ STUDNY. JSEM PRAMENEM Z NĚHOŽ TRYSKÁ VODA VAŠEHO VLASTNÍHO SRDCE. JSEM MLÉKEM Z NĚHOŽ ŽIJETE.
NENÍ MEZI NÁMI VZDÁLENOST. JSEM JEDNO S VÁMI . JSEM ŽIVOTEM VAŠÍM. MÁM SRDCE STÁLE OTEVŘENÉ A RUCE LÁSKY VZTAŽENÉ K OBJETÍ.
NEVYDÁVEJTE SE NA CESTU OD JEDNOHO KE DRUHÉMU. BUDETE ZNAVENI, PROTOŽE ČLOVĚK ZE SVÉ LIDSKÉ PODSTATY, BYŤ JEHO LIDSKÁ LÁSKA BYLA VELIKÁ, NEMŮŽE NAPLNIT VAŠE NITRO.
TO JE MŮJ CHRÁM - DŮM OTCE MÉHO, KAM SE NAVRACÍ "SYN" Z MARNÝCH CEST, ABY POZNAL, ŽE TO, CO HLEDAL, NALEZL TAM, ODKUD ODEŠEL.
...DÁM TI PROŽÍT JEDNOTU SE MNOU. VRAŤ SE DO MÉHO SRDCE, KTERÉ JE TVÝM VLASTNÍM. DARUJ MNĚ SÁM SEBE PRO DRUHÉ. BUDEŠ ROZDÁVAT A NEBUDE UBÝVAT.
VYPRÁZDNÍŠ VŠAK DŽBÁN SVÉHO EGA. AŽ BUDE PRÁZDNÝ, NAPLNÍM JEJ PO OKRAJ SÁM SEBOU, A BUDEŠ MOCI TĚŠIT A NAPÁJET OSTATNÍ.
UKÁŽEŠ JIM SÁM NA SOBĚ ZDROJ UZDRAVENÍ A RADOSTI. STANEŠ SE UZDRAVENÍM A RADOSTÍ PRO SVÉ BLIŽNÍ.
JSEM S TEBOU PO VŠECHNY DNY DO PŘEMĚNY TMY VE SVĚTLO BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ.
Motto: "Nad radost nic v světě není, budiž zdráva radosti, vstupujeme opojeni ve Tvé krásné království." Beethowen, 9. Symfonie - Óda na radost
Bezpříčinná radostivost byl stav, na který si ze svého dětství vzpomněl Gautama Buddha a který jej přived na Střední cestu, jak popisujeme v textu Vzpomínka na Buddhu. V Čechách pak dokonce na radostivosti založil mistr jedné z českých buddhistických škol celou nauku. Sám jsem se jednou ptal Evžena Štekla: Co kdybych navodil stav radostivosti a udržoval jej stále? Evžen odpověděl pro něj s charakteristickým důvtipem a vtipem: Teď si na to kápnul, dělat totiž můžeš cokoli! Mínil tedy ke cvičení čakramů a bdění. Ale jak je to tedy s onou radostivostí?
O radostivosti mluvil i Ježíš Kristus. Je jen škoda, že se zmínky o ní v Evangeliích prakticky nedochovaly. Výjimkou jsou názvy Evangelií, tedy slovo evangelium jako takové je odvozeno z řeckého euangelion - dobrá, radostná zpráva. Ježíš mluvil o tom, že vše se děje tak, jak má, Vše k větší slávě Boží, všechno je tedy v nejlepším pořádku. Mluvil ale také o překonání prvotního hříchu, jehož zatížení je pouze iluzorní, i tom, že všichni jsme již spaseni. Spása je naší přirozeností a naším normálním stavem. Spása je nám blíže, než bychom si mohli myslet. Je všem dostupná a nikdo z ní není vyčleněn. Je tu stále, je všude, je teď, j právě v onom přítomném okamžiku - v Teď. Přesto si ji v tzv. normálním stavu neuvědomujeme a musíme o ni bojovat. Setřít nános nevědomosti, který ji zakrývá a prozřít. Očistit, vyprázdnit svou mysl, jež je božské podstaty, či buddhovské? Je zajisté více než pozoruhodné, nakolik se Ježíšovo učení blíží vadžrajáně, nakolik je podobné, ba přímo až shodné a ve své době pochopitelně také zcela revoluční.
Je fakt, že s radostí jde všechno lépe, jak se říká. Pochopitelně i meditace či samotné celodenní bdění. Ovšem její úloha vychází ještě z něčeho jiného. Podíváme-li se na popisy vnorů, zjistíme, že první čtyři vnory výborně popisuje Slovo Buddhovo v negativním smyslu tak, že vypočítává, která z vásan a vlastností již v tom kterém vnoru chybí a je překonána, odstraněna. Čtyři vyšší vnory pak popisuje Kniha chudoby (121. sutta Majjhima Nikaya - Sbírky středních řečí nazvaná Krátká Buddhova řeč o prázdnotě - Cula-Suňňatta Sutta) jako formu rozšířeného vědomí či phova, přesun vědomí.
Před mnoha lety jsme se s Michalem Harantem pokoušeli o pozitivní definici jednotlivých čtyř nižších vnorů dle pro ně charakteristického průvodního jevu. Prvnímu vnoru pak bylo nutno přiřadit právě onu bezpříčinnou radostivost. Tou tedy začínají všechny vnory, jí začíná samotná meditace. Pro druhý vnor je charakteristický klid, pro třetí jasné vědomí a čtvrtý vyrovnanost. Z vyšších vnorů je pak pro pátý charakteristická neomezená sféra prostorová, pro šestý neomezená sféra vědomí, pro sedmý sféra nebytí a pro osmý pak rozhraní možného vnímání. Dosahování vnorů však nemusí probíhat tak, jak je mnohé texty a různí učitelé popisují a do značné míry tím i oddalují jejich dosažení, tedy postupným a časově dlouhodobým vstupem do jednotlivých vnorů, dle biblického: Sami do Království nebeského nemohou a jiným v tom brání. Ale mohou proběhnout v jednom okamžiku všechny najednou, či spíše okamžitě po sobě. V zásadě platí, že pokud se objeví první vnor, již tu jsou i všechny ostatní, jak může doložit autor tohoto textu z vlastní praxe. Naše mysl však musí být připravena - čistá, prázdná a bdělá!
Radostivostí se tak na jednu stranu dostáváme přímo do 1. vnoru, na stranu druhou ji koncentrace tohoto vnoru přímo poskytuje. Jedná se tak o vzájemné sepjetí, zpečetění obou. Radostivosti však můžeme dosahovat i jinak než jen koncentrací, například skrze podklady všímavosti - tedy bděním, ale může ji dobře zprostředkovat i vhodná četba. Na tomto místě je nutno zmínit a doporučit knihu Ohnivý keř od Kartla Weinfurtera, s níž měl autor těchto řádek vynikající zkušenosti i přesto, že jde o knihu křesťanské mystiky, tedy nebuddhistickou. Stejného účinku však můžeme dosáhnout i studiem Evangelií a dalších novozákonních textů, spisů Ramana Maharišihi či Fráni Drtikola nebo studiem vadžrajánových textů, tedy těch, které učí, že osvobození není nic neobvyklého, že je naším přirozeným stavem, že tu je, bylo a bude vždy.
Jednotlivé stupně vnorů a způsoby jejich dosahování popisuje 8. člen stezky. Avšak tento je nutno praktikovat společně s ostatními a nezapomínat na 7., který učí pozorování všímavosti, jíž je dosahováno osvícení, jak uvádějí buddhistické texty. Tedy lépe řečeno kombinací praxe 7. a 8. členu.
Jak taková radostivost vlastně vypadá? Nejlépe by se dala popsat jako mírný, klidný, vlídný a laskavý stav štěstí plynoucí z prožívání přítomného okamžiku - jasně zářícího, čistého a prázdného Teď. Nicméně je pochopitelně subjektivním prožitkem a třeba byste ji popsali jinými slovy. Záleží tedy především na zkušenosti.
Samotnou praxi radostivosti nacházíme v buddhistických textech a jejich návodech jako metta, karuná a muditá, na něž tímto odkazujeme, a proto na tomto místě nebude blíže rozebírána. Otázkou ovšem, která se nutně nabízí, je, zda vědomé, cílené navození bezpříčinné radostivosti je bezpříčinné. Ale to nás trápit nemusí, neboť praxe sama ukáže nejvíce. Jinou otázkou je, zda udržovat tento stav radostivosti či jakýkoli jiný stav nebo upřednostnit bdění. Ale i na to můžeme odpovědět podobně jako v článcích Mantram a Zvnitřnění - radostivost, podobně jako mantru, lze využít jako meditační podklad a to i během celého dne, např. pokud se nám něco bdění ztěžuje. Cesta onoho zmíněného českého mistra byla právě cestou stavů. Stav jako takový a jeho udržování je pak koncentrací, jíž lze zařadit do 8. členu Stezky, zatímco bdění je samo o sobě praxí 7. členu. Užití bdění je však předepisováno i pro člen 8. Je přeci jen základní a univerzální meditací předanou Gautamou Buddhou.
Radostivost pro radostivost samotnou může být jistě kouzelná záležitost. Radostivost tak může být vhodným doplňkem praxe. Nemusíme ji sice přímo vyvolávat a udržovat, ale rozhodně bychom ji vzhledem k jejímu významu měli zaznamenávat, všímat si jí. Nicméně, to je právě ta Síla, že To přijde samo, říkával Evžen Štekl. A pokud přijde, plně vědomě ji prožívat, koupat se v ní. Je jednou z podmínek vedoucích k poznání. Ty jsi To! A proto se radujte! Již jste spaseni! http://silamoudrosti.unas.cz/cs/lipa/li ... ost_cs.php
Stav duchovního probuzení, který umožňuje okamžité uvědomění pravdy.
Vzhledem k tomu, že v češtině pro duchovní osvícení žádný speciální jednoslovný termín neexistuje, lze tento výraz překládat jako sanskrtský pojem bódhi (duchovní probuzení), jenž odpovídá japonskému slovu „satori“ (nebo „kenšó“). Tento jev duchovní povahy nemá naprosto žádnou spojitost s nějakým optickým světelným jevem.
V případě autentické zkušenosti duchovního osvícení se tímto výrazem přesně míní mimořádný okamžik, kdy si lidská bytost výrazně uvědomí blažené božské prázdno (v sanskrtu „šúnjatá“, japonsky „ku“), které je samo (svou vlastností mikrokosmu) jako celý vesmír (makrokosmos, v němž se nachází).
Tento zásadní prožitek, jímž duchovní osvícení je, je jediný, který umožňuje bytosti okamžitě si uvědomit a pochopit skutečnou božskou povahu každé bytosti, věci nebo jevu.
Protože představa osvícení je mnohdy směšována s pojmem světelného jevu a nejrůznější světelné (fosfénové) projevy mylně považovány za osvícení, dospělo se k tomu, že ve většině případů je upřednostňován pojem „duchovní probuzení“, který je mnohem blíže pravdě.
Božská blažená prázdnota, kterou si v tu chvíli náhle uvědomíme, není, jak bychom se mohli domnívat, prázdnota nicoty, ale prázdnota nezachytitelného, nemožnosti myšlenkově i smyslově uchopit a zcela pojmout nevýslovnou nekonečnost, která se náhle odhalí za bytím i nebytím. Tato blažená prázdnota není nějakou konkrétní věcí, kterou by lidská bytost mohla pochopit. To lze jedině s podmínkou určitého překonání hranic ega a splynutím jí samé s tímto prázdnem v důsledku její transformace na prázdnotu.
Například dokonalé osvícení Buddhy Šákjamuniho je mezníkem počátku objevování toho, v čem spočívá jeho skutečná nesmrtelná povaha neboli jinými slovy jeho dharmy. Ve své vlastnosti základního přirozeného zákona makrokosmu je dharma nerozlučně spjata s karmou: lidská bytost může uskutečnit svou dharmu jedině v mezích své karmické situace. Buddha říkal: „Činy a schopnost lidské bytosti porozumět závisejí do velké míry na její karmě.“ Proto je Buddhovo dokonalé osvícení mezníkem počátku Buddhovy dharmy neboli jinými slovy toho, co bylo později nazváno „buddhismem“, jenž není ničím jiným než duchovní naukou duchovního osvícení.
Bez nevýslovné zkušenosti osvícení nelze hovořit o buddhismu. Ačkoliv je duchovní osvícení svou povahou vždy totožné se sebou samým, existují různé stupně duchovního osvícení.
Přirovnáme-li analogicky jev osvícení ke zdi, kterou chceme prohlédnout, je možné tak učinit a dostat se „za“ prostřednictvím maličké dírky, ale i úplným rozmetáním naší překážky, jako je tomu v případě dokonalého osvícení Buddhy. Mezi těmito dvěma extrémy nacházíme, co se osvícení týče, veškeré možné stupně jeho intenzity. Rozdíly v jasnosti a přesnosti náhledu, který je možné získat, jsou tudíž obrovské, a to i přesto, že předmět náhledu je ve všech případech stejný. Tento příklad nám umožňuje vysvětlit a snáze pochopit, jak a jakým způsobem mohou nastat tyto rozdíly ve stupni osvícení, ale zároveň vede k chybnému způsobu představování si záhadné reality duchovního osvícení jako nějakého předmětu, který může být vnímán vnějším subjektem. Navíc tento příklad může vzbudit falešný dojem oddělenosti mezi světem osvícení, blažené prázdnoty a absolutna – a světem jevovým, což bychom si v žádném případě neměli myslet. Pravé hluboké osvícení nám vždy odhaluje, že blažené prázdno a jevy, absolutno i relativita jsou jedním.
Jedinečná zkušenost opravdové skutečnosti se vždy odhaluje přesnou niternou zkušeností nevýslovně pociťované jednoty. „V tu chvíli je forma vnímána jako blažené prázdno a blažené prázdno je zakoušeno jako forma,“ říká pojednání východní moudrosti „Mahápradžňá paramitá hrdájasútra“, což v překladu znamená „Pojednání o podstatě srdce“. V této jedinečné chvíli si osvícený uvědomuje, že neexistují a že nikdy neexistovaly dva různé vesmíry. V těchto zásadních okamžicích je u osvíceného překonáno ego, ve fázi hlubokého osvícení (ego) zemře a náhle zmizí. Jeden starodávný text zenové moudrosti nám přináší dokonalé poznání toho, co se v tu chvíli děje: „Ten, kdo díky osvícení zemře ještě dříve, než zemře, nezemře nikdy, ani poté, co zemře.“
Vznešeným důsledkem tohoto zdánlivého zániku, této velké smrti, je velký nesmrtelný život, život v Bohu, plný míru, blaženosti a naprosté svobody. https://www.jogin.cz/slovnik/duchovni-osviceni/
Prázdnota ... a Srdce otevřené. Srdce otevřené znamená bez závoje mysli ... pak vstoupí Milost Já. Srdce otevřené znamená být v Tichu, bez mysli... když je tam mysl, není to Ticho. Mysl neustále těká a mění se... proto přijímá jen prožitky. Ticho znamená žádný pohyb, žádné změny. Já nikdy nevidí mysl... Já je to Srdce. Já neboli Srdce leží mimo mysl. Proto žádný pohyb, žádné změny, žádné nápady, žádná činnost mysli - to je Srdce.
Milost proudí neustále. Člověk ji přijímá podle vyspělosti své mysli. Uvnitř mohou být myšlenky, ale jdou si svou cestou. Nepůsobí žádný problém. Proč? Kdo odevzdal své Srdce božskému Já, není připoután ke své mysli.
Někdy je Srdce otevřené, jindy zavřené. Pokud ulpíme na myšlence, Srdce se hned zavře ... a pak ego vchází do filmu. Pokud máte pořád otevřené Srdce, žádný film se nekoná ... je tam neustále prožitek Já. Tolik lidí je na úrovni mysli. Někdy tam mysl není a v ten okamžik se otvírá Srdce, ale oni ten opravdový stav Já hned ztrácí za závojem mysli. Ten závoj je iluze. Pokud spočíváte pořád v Klidu a Blaženosti, neznáte dualitu ... to je pak božské Já. Je snadné tohle pochopit.
Spočívejte v míru ... nic víc není třeba! Pokud ulpíte na jakékoliv myšlence, ptejte se: "Kdo jsem já?" a buďte v Klidu ... buďte v Tichu.
Nepřemýšlejte, neusilujte, nevzpomínejte ... Já nemá žádné potřeby. Někteří lidé ztrácí zážitek Já kvůli připoutanosti k mysli, někteří ztrácí zážitek Já přemýšlením o svých zážitcích, někteří ztrácí zážitek Já diskutováním, někteří ztrácí zážitek Já tím, že se snaží zkoušet jiné. Falešné já zná tolik způsobů, jak naplňovat svoje plány, že člověk není schopen pochopit jeho činnost. Ale Gňáni vidí každý pohyb, každou myšlenku, každou akci falešného já ... proto nikdy neztrácí své Vědomí.
Svět nepotřebuje vaše zážitky, svět nepotřebuje vaší přítomnost, svět vás nepotřebuje! Protože všechno je iluze ... žádný svět není. Před narozením jste snad znali svět? Proč to zbytečné mluvení o světě, o lidech ... ztrácíte svou sílu, ztrácíte čas. Neznali jsme je před narozením a po smrti ty lidi zase opouštíme. Pomohou nám dosáhnout osvícení?
Osvícení nikdy nepřichází z našeho úsilí... Osvícení je velmi snadné. "Ale proč je to tak těžké, proč je to pro nás nemožné?". Zbytečně přemýšlíme, těkáme a lpíme - v tom je ten problém. Všechno je to zbytečné, protože všechno je dílem božského Já.
Je něco uvnitř? Ne, uvnitř nic není. Jenom výtvory podle vašich zájmů, tužeb či připoutanosti. Pokud nemá vaše mysl zájem o svět, automaticky se vrací tam, odkud přišla. Není potřeba úsilí. Pokud mysl nevychází ven, automaticky vstupuje do Já. Není potřeba úsilí ... mysl se sama vrací Domů. Tím domovem je Srdce.
Osvoboďte se od své mysli ... buďte stále volní. Jako letící pták. Buďte uvnitř svobodní. Nepotřebujete žádné myšlenky, žádné nápady, žádnou mysl ... protože moc božského Já není nikdy omezená. Pokud vás něco napadne, okamžitě vás to sváže a je pak těžké uniknout z těch pout.
Poznejte Boha bez své mysli. Sledujte svou mysl s pozorností a mysl zmizí. Když se něco objeví, ptejte se: "Kdo jsem já?". Bůh nemá mysl. Bůh nemá tvar ani jméno. Mysl nemůže poznat Boha.
Snažíte se odstraňovat všechny těžkosti a problémy. Kde však jsou? Jsou v mysli. Vy si ale myslíte, že problém je vně vás... on je jenom v mysli. Proto ať jdete kamkoliv, či cokoliv uděláte, problém to nevyřeší.
Hleďte dovnitř ... mysl jsou myšlenky. Myšlenka znamená tvar a jméno... každá myšlenka má tvar a jméno. Má-li to tvar či jméno, je to myšlenka, mysl. Hleďte dovnitř... povstává tolik myšlenek, statisíce myšlenek... Mysl má statisíce myšlenek... rychle se pohybují... tolik pohybu, tolik změn. Vy vidíte ty myšlenky, celou mysl. Ale Já leží mimo mysl - Bůh leží mimo mysl. Mysl vychází z Já, ale pokud přijde myšlenka, okamžitě kvůli ní zapomínáte na Já a na Boha. Myšlenka má tvar a jméno, Já nemá tvar ani jméno, takže se vzdalujete daleko od Já. Bůh nemá tvar, jméno, tělo, svět, mysl, vědomost, vědění, pohyb, změnu. Bůh nezná úsilí. Bůh je stále Přirozený a je všude.
Vaše mysl vychází z Já a pokud je připoutána k tělu, okamžitě si myslíte: "jsem tohle tělo" a ta myšlenka putuje po světě jménem těla. Každá vaše myšlenka se ztotožňuje s tvarem a jménem, a nikoliv s Já, proto každá myšlenka je problém, každá myšlenka je ego, každá myšlenka je iluze. Jak tedy poznat Já? Někdy si říkáte: "Jsem božské Já", ale myšlenka "Jsem božské Já" je také v mysli. Já nemá myšlenky... každá myšlenka je ego.
Pokud máte uvnitř Klid, pak ten Klid není výsledkem vašeho úsilí. Pokud tam nejste, pokud mysl tam není, pak zůstává pouze Já. Klid je energie Já. Proto Klid nepřichází z vašeho úsilí. Pokud tam není mysl, pokud mysl zmizí, zbyde Já. Pokud tam není pozorovatel, pak to je zážitek Já a to je váš přirozený stav. Zážitek Já není výsledkem vašeho úsilí, protože každá myšlenka je iluze.
Pokud si myslíte: "jsem božské Já", pak je to falešné já, je to ego. Vy jste božské Já, ale jak to můžete říct? Skrze myšlenku, skrze mysl? Ne. Mysl musí zmizet a musí tam být plné Vědomí... tohle není stav bdění, snění nebo hlubokého spánku. Není tam žádné úsilí, žádná metoda. Jakákoliv metoda meditace je jen v mysli.
Bůh vládne vesmíru ... Bůh ví všechno. Požehnání božského Já vstupuje do vašeho Srdce velmi přirozeně skrz Boha nebo Gurua. Není možné dostat požehnání skrz ego. Ego stále vytváří myšlenky, které jsou iluzí, proto nikdy nepozná Božské Já. Proto celý váš život, od narození až do smrti, je iluze. Celý váš život je k ničemu, protože nepoznáte nic trvalého ... jen pomíjivá lákadla, dočasnou úlevu, prchavé štěstí. Každý člověk žije jen kvůli pomíjivým věcem ... všechno je pomíjivé.
Pohleďte dovnitř, vynořují se statisíce myšlenek. Myslíte si, že tohle je život. Myslíte si, že ty myšlenky značí realitu. Žijete jimi, necháváte se jimi vést, jste k nim připoutaní po celý svůj život; ale ty myšlenky jste si stvořili sami. V hlubokém spánku se myšlenky netvoří, není žádný problém, žádné tělo, žádný svět. Před narozením a po smrti nevíte o těle ani o světě. Myslíte si, že víte všechno, ale je to znalost iluze. Ve vaší mysli jsou tisíce myšlenek. Bůh však spočívá mimo mysl.
Jak dosáhnout božského stavu? Pomocí mysli? Ne. Mysl a všechny myšlenky jsou daleko od božského Já. Mysl vytváří pouze iluzi. Vy si ale myslíte, že to všechno je reálné a pravdivé. Co je to ego? Vytváření myšlenek je ego. Vaše mysl, vaše myšlenky vytváří svět a vy žijete podle toho, jak jste si svět vytvořili. Chodíte sem, tam, sem, tam, ... ale všechno je iluze. "Och", myslíte si, "tohle je dobré, to mi pomůže, tohle potřebuji". Co znamená potřebovat? Co znamená jakékoliv slovo, jakákoliv idea, jakýkoliv pocit? Co je skutečnost? Nepřítomnost mysli, zmizení mysli je skutečnost. To je permanentní, to je stálé. Váš přirozený stav nezná smrt. V mysli jste dobří nebo špatní; v božském Já není dobré nebo špatné. Já nemá mysl, Já je pořád stejné. Proto ten, kdo chce Realizaci, má pracovat vždycky jen uvnitř.
Odkud přichází ty myšlenky? V hlubokém spánku myšlenky nemáte, někdy během meditace je nemáte. Proto najděte zdroj těch myšlenek. Pokud chcete nalézt zdroj těch myšlenek, musíte vstoupit dovnitř. Jak vstoupit dovnitř? Pokud máte nějakou touhu, mysl se okamžitě připoutá k té touze a vy jste venku, daleko od Já. Když se touha naplní, mysl se vnoří do Já a v ten okamžik zažíváte trochu spokojenosti, trochu radosti a klidu... ale je to pomíjivé, protože další myšlenka a další touha přichází... a tak to jde celý život stejnou cestou. Žádné řešení není trvalé, neexistuje spása. Proto vaším úkolem je vstoupit dovnitř.
Vaše mysl stále vytváří tisíce nápadů a tužeb, pořád se hýbe a mění. Je to jenom sen! Ten sen není božské Já, božské Já nemá sny! Proto se svými nápady a se svými touhami nikdy nevstoupíte do božského Já. Proto musíte dovnitř. Dovnitř neznamená hledět dovnitř, dovnitř neznamená vidět světlo, vidět prázdnotu. Dovnitř neznamená jít dovnitř, není kdo by tam šel. Skoncujte však se svou připoutaností, skoncujte se svými touhami - takto se vstoupí do Srdce.
Božské Já ví všechno... ví, co je pro vás dobré, ví, co potřebujete. Ego zbytečně vytváří nesmysly. Proto vaší povinností je to zastavit, odstranit! Potom přichází velmi přirozeně energie božského Já a sílí. Realizace Já znamená skoncovat s připoutáním k vlastní mysli. Odstraňujete své myšlenky a touhy z milosti božského Já nebo Gurua, nikoliv vlastním úsilím. Zastavte své myšlenky a všechno se děje z milosti božského Já nebo Gurua. Jděte, dělejte cokoliv bez připoutanosti a s Klidem a energie Já se bude zvětšovat. Nepřipoutanost k mysli - to je zážitek božského Já.
Člověk, který realizoval Já také vidí svět. Žije jako ostatní lidé. Jak? On není svázaný s žádnou myšlenkou. Není připoutaný k žádné metodě, k žádnému světlu, k žádné zkušenosti, k žádnému pocitu, k žádné věci. Není připoutaný, protože Já je nezávislé a není svázané s ničím. Jak se pak Realizovaní lidé pohybují po světě, jak mluví s ostatními, jak mohou radit hledajícím? Osvícený člověk nemá ego. Není připoutaný k žádné myšlence, pocitu ani zkušenosti... protože nemá ego, pouze božské Já.
Každá myšlenka má ego, proto každá myšlenka znamená problém. Ihned povstane dualita... dobré/špatné, láska/nenávist, obliba/odpor. Všechna dualita povstává zároveň s egem. Když však své ego odstraníte, pak jsou všechny myšlenky bez ega. Když odstraníte ego, zmizí dualita. Ten kdo nemá ego je božským Já. Ten pak vidí, že všechno je stejné, že všechno na světě je si rovno, protože tvůrce duality zmizel. Neexistují rozdíly, protože Já nezná rozdíly. Ego vždycky vytváří rozdíly, proto odstraňte své ego; pak není možné vidět rozdíly, protože v Já není tvůrce rozdílů. Proto musíte zabít své ego! Do té doby, než zabijete své ego, není žádný problém vyřešen. Pokud zabijete své ego ... zmizí dobré a špatné, láska a nenávist, a veškerá dualita ... pak jste božským Já.
Gňáni proto hovoří se všemi hledajícími Srdcem, upřímně a z celého božského Já. On nezná rozdíly, nevidí tvary ani jména, nezná svět. On nemá ego, nemá mysl, on je božské Já. Gňáni také vidí svět a hovoří s oddanými, cestuje na rozličná místa, ale zažívá pořád stejný stav božského Já. Gňáni zná pouze božské Já... všechno je božské Já.
Myslíte si: "Ach, každý je božské Já" a snažíte se vidět ve všem rovnost skrz své ego ... to je ale vyloučeno. Odstraňte své ego. Gňáni je pořád stejný. Vy myslíte na Boha, ale Gňáni na Boha nikdy nemyslí. V Bohu nejsou rozdíly... není rozdíl mezi Bohem a vámi.
Pokud si vytvoříte nějaký rozdíl nebo oddělenost - pak je to myšlenka, je to ego, je to dualita. Proto stop! BUĎTE ... bez myšlenek, bez zážitků, beze světla, bez vidění, bez prázdnoty. BUĎTE tím Klidem, BUĎTE tím Tichem. Žádný prožívající, žádný pozorovatel. Pokud tam máte pozorovatele, soustřeďte na něj svou pozornost a koncentraci a odstraňte ho. Je něco uvnitř? Pak BUĎTE s plným vědomím, s plnou pozorností ... pak všechno zmizí. Plné vědomí ... bez pozorovatele, bez prožívajícího. Pokud něco vidíte, je tam pozorovatel; pokud něco prožíváte, je tam prožívající. Proto odstraňte všechno co zahaluje božské Já; hleďte s plným vědomím, s plnou pozorností. Hleďte na mysl; neztrácejte pozornost. Každý nápad, každá idea zakrývá váš prožitek Já. Proto odstraňujte ... vše musí zmizet! Musíte mysl zabít pomocí plného Vědomí!
Zážitek Já není nikdy z vašeho úsilí. Vaše touhy, vaše duality, vaše podoba a jméno nikdy nepomohou k Realizaci. Božské Já je zde pořád ... mysl nebo úsilí nejsou třeba. Milost Já spaluje vaše ego, vaše myšlenky, vaší iluzi. Já odstraňuje vše, to je jeho práce. Vy si však myslíte, že to odstraňujete vy. Je to jen velké divadlo, velkofilm.
Vy myslíte, víte, říkáte neustále "já jsem", "já vím", "já mám", "já slyším", "já mluvím". Každá myšlenka obsahuje falešné já, proto musíte falešné já odstranit. Nemyslete na svou Realizaci Já, nepřemýšlejte o své mysli, nepřemýšlejte o světě. Zaměřte svou pozornost na falešné já, pak je snadné ho spálit. Vy máte pouze odstranit samotné falešné já ... nic víc není potřeba. Iluze spočívá na falešném já, takže když ho odstraníte, zbyde samotné božské Já a všechno je božské Já. Všechno... každá myšlenka, každá věc, svět, smyslové orgány a tělo, všechno je božské Já. Pokud neodstraníte falešné já, pak je všechno falešné. Falešné já nemá skutečnou existenci.
Nemusíte nikdy uvažovat o své duchovní velikosti nebo o svém zážitku Já nebo o svém Míru, protože je to božské Já. Je to váš přirozený stav, proto nepřichází z vašeho úsilí. Máte falešné já, proto si říkáte "Jsem skvělý člověk". Odstraňte své falešné já a mluvte pak o své velikosti... mluvte o své velikosti v hlubokém spánku. Hledající mají v sobě Milost ... skrze tu Milost odstraňte falešné já. BUĎTE nehybní... BUĎTE tím Tichem... Božské Já ví všechno. Hleďte na svou mysl skrze vnitřní Mír a Pozornost ... odstraňování se děje přirozeně. Pokud zpozorujete připoutanost k libovolné myšlence, ihned se ptejte "Komu?". Hleďte na svou myšlenku, na svou mysl, s vnitřním mírem a klidem, a každá myšlenka bude snadno odstraněna. Pokud se zeptáte "Komu?" - se jeví ten problém, tahle starost, tahle obtíž - falešné já padne. Ptejte se "Jeví se to mně?", "Kdo jsem já?" - tohle je přímá metoda. Jinak každá zkušenost, každá myšlenka, každá metoda je vytvářena falešným já.
Mysl je nekonečná; pokud ale naleznete zdroj mysli, je to její konec. Do té doby je mysl bez konce. Pokud poznáte zdroj mysli, pokud dojdete k rodišti myšlenek, jste u konce. Nyní je vaše božské Já jenom myšlenkou, protože mysl je nekonečná. Pokud však dojdete ke zdroji myšlenek, pak mysl se stane tečkou v nekonečném božském Já. Žádná mysl - jen božské Já. Potom vidíte a konáte přímo z Já.
Já je nekonečné... Bhagavan Šrí Ramana Mahariši řekl, že Já je neomezené a všudypřítomné, proto i když je někdo od něj daleko, není v tom problém, protože on je vždy všude. Proto žádnou mysl - jen bezbřehé nekonečné Já. Když dojdete ke zdroji mysli, ona zmizí a je tam nekonečné Já. Když mysl zmizí, tak nevíte kdo jste, co jste, a není svět na přemýšlení a probírání ... všude a všechno je jen Já. Pokud víte, kdo jste - to je omezené, to je to falešné já. Božské Já nemá myšlenky, otázky, odpovědi.
K realizaci Já může dojít každý, ale proč to tak dlouho trvá? V mysli je velmi mnoho chyb, proto to zpoždění. Příčinou toho zpoždění jste vy. Pokud neztratíte svůj vnitřní Klid, pokud máte plnou pozornost toho klidu, pak je to snadné a Realizace Já je možná během krátké doby. Neztraťte svůj vnitřní mír a vědomí... vnitřní mír a vědomí nikdy nedopustí přítomnost falešného já. Pokud ztratíte svůj Klid a Vědomí, božské Já je hned zakryto myšlenkami ... ale je to jen iluze a sen. Vy jste Bůh, ale jste slabí v mysli s falešným já. Kvůli svým myšlenkám, kvůli lákadlům, kvůli připoutanosti, kvůli zájmům, jste nyní slabí... slabí... slabí. Zahoďte tu slabost mysli ... tu připoutanost k myšlenkám. "Připoutejte se" k Srdci, k vnitřnímu Míru, k božskému Já! Budete-li "připoutáni" k božskému Já, nebudete mít žádný problém, ani obtíž s kýmkoliv na světě.
Nepřipoutanost je možná skrz vnitřní mír a sebedotazování - "Komu?", "Jeví se to mně?", "Kdo jsem já?". Pokud provádíte metodu jinou než je Klid nebo Sebedotazování, pak tu metodu jen vytváří falešné já. Falešné já zná dočasnou úlevu, dočasnou radost a pouze dočasné zážitky. Toto je přímá metoda pro kohokoliv, kdo upřímně chce Realizaci Já... jiné metody mohou pomáhat k pročištění mysli nebo k tělesnému zdraví. Touhy, připoutanost a přitažlivost věcí nikdy člověku nedovolí cvičit Realizaci Já, protože jsou výtvorem ega a mají velkou moc. Proto pokud vás přitahuje, připoutává či zajímá jakýkoliv tvar nebo jméno, pak zapomínáte a ocitáte se daleko od zážitku Já (Realizace Já). Pokud vás ale přitahuje, připoutává či zajímá božské Já (neboli Srdce), pak je jednoduché Realizovat Já ... do takových lidí vstupuje energie božského Já.
Všechny předměty, všechno znáte skrze mysl. Stejná mysl vidí Gurua a Boha, podoby a jména. Máte dobrý pocit, dobrý zážitek ... ale kdo? Mysl. Pokud máte jakýkoliv dobrý zážitek před jakýmkoliv Guruem nebo Bohem, nebo kdekoliv, v jakoukoliv dobu ... kdo ho má? Mysl. Takže poznáváte svět, všechny zážitky, Gurua, celý vesmír skrze mysl... jenom mysl.
Tahle mysl v hlubokém spánku zmizí. Kde je vaše mysl? Všecho zmizí... takže neznáte Gurua, neznáte Boha a neznáte svět. Proč? Mysl zná jen pokud to má tvar a jméno ... pokud to nemá tvar a jméno, neví nic. Pokud to má tvar a jméno, mysl se stane tím tvarem a jménem a pak je tam dobré či špatné, láska či nenávist, obliba či odpor, povstává dualita. Všechno, každá myšlenka, každý pocit, je mysl. Mysl samotná je iluze. V mysli není realita, protože je v ní tolik změn, tolik pohybu. Ten film letí tak rychle - jak můžete poznat božské Já? Chápete rady Guruů a čtete spousty knih. "Vím všechno", říkáte, ale kde je tahle znalost v hlubokém spánku? V tu dobu nevíte nic, všechno je pryč, všechno mizí. Proč? Protože tohle je jenom film.
Tolik lidí se pokouší o Realizaci Já svou myslí... mysl se pořád mění - mysl samotná je iluze. K čemu je dobrá změna uvnitř iluze? Mysl vidí tvary a jména - samé vlastní výtvory uvnitř i vně. Je tohle Osvícení? Mění se snad Osvícení? Vy jen vidíte film, ne plátno. Za myslí je božské Já. Jak můžete spatřit Já? Vidíte plátno, když hraje film?
Když zavřete oči, vidíte film uvnitř, když je otevřete, vidíte film venku. Neznáte božské Já. Kde je to Já? Ve filmu není... není ve světě, v žádné věci. Když máte mysl, všechno je mysl. Všechno je výtvor mysli, všechno!
Mysl je jako tma, Osvícení je jako když se svítí. Je snad tma, když se svítí? Já leží mimo mysl. Jak byste mohli vidět božské Já svou myslí, svými myšlenkami, svými nápady? Jak se můžete dostat mimo mysl? To jenom mysl říká "Vycházím z mysli, ano tohle je to Já"... to je výtvor mysli, činnost mysli. Žádnou myšlenkou není možné vidět, dosáhnout božského Já. Není třeba božské Já znát. Cvičení a metoda jsou potřebné k odstranění mysli. Cvičení a metoda jsou kvůli odstraňování ... odstraňování... ne přidělávání, ne vidění, ne poznávání.
Tolik hledajících cvičí mnoho hodin s velkými obtížemi a se spoustou myšlenek. "Nemohu se soustředit, co mám dělat? Ano, ještě to zkusím!". Zde nemůžete pochopit svou pozici, protože je to ego neboli falešné já, které se snaží. Je to to ego, které zažívá zklamání a vytváří cvičení a metodu a všechno kolem. Máte se soustředit na jednu myšlenku, a všechny myšlenky se stanou jednou myšlenkou ... ale ta jedna myšlenka je ego, falešné já ... stále je tam pozorovatel. Ten musí zmizet.
Řekněme, že hledající dosáhl stavu beze slov, ale ztrácí svou pozornost, nejsou tam myšlenky, ale je tam pozorovatel ... ještě je tam ego ... proto usíná. Pokud tam nejsou myšlenky, je to samadhi nebo hluboký spánek ve kterém není Vědomí. Vědomí božského Já leží mimo mysl. On tedy cvičí na hluboké úrovni, ale je to stav zapomnění (není tam svět) ... a ego tam zůstává.
Řekněme, že hledající vidí a poznává horu Arunáčalu ... ten nemá Pozornost Já. Je to také stav zapomnění ... nazažívá Pozornost Já. "Jak mám žít, když všechno zapomenu?", říkáte si možná. Ve spánku všechno zapomenete a nemáte Pozornost ani v bdělém stavu. Všechnu znalost ztrácíte v hlubokém spánku a také po smrti. Kde je Pozornost? Leží mimo mysl. Jak a kdy vidíte plátno v kině? Když neběží film, tak ho vidíte. Pokud vnímáte film, vnímáte jen mysl, ne božské Já. Proto nikdy nepochopíte žádného Gurua, žádného Boha, Pána, ... chápete jen své nápady, svá omezení, své změny. Já se nemění... Já leží mimo mysl.
Kdo dokáže skutečně vidět Gurua, kdo dokáže skutečně vidět Boha, kdo dokáže vidět dokonale svět? Ten, kdo má zážitek Já... jen ten vidí všechno skutečně a dokonale. Milost Gurua, milost Boží, milost Já vede k zážitku Já. Jak pomůže Gňáni k získání zážitku Já? On tam nemá film, jen zážitek Já. On nemá mysl, jen Osvícené Já. Proto zážitek Já máte z milosti Gňániho, ne z vlastního úsilí. Když do vás vstoupí milost Já, vaše úsilí a mysl zmizí... jen božské Já - váš přirozený stav - zůstává. Vy jste Já, nejste mysl... Milost přichází zpoza mysli. Když máte zážitek Já, film se zastaví. O přestávce vidíte plátno, ale film pak zase začne, pokud je tam ještě ego. Milost a energie Já vejdou do vašeho Srdce a hned je tam zážitek Já. Ten odstraňuje tendence a touhy - které tam překáží - velmi přirozeně a bez úsilí.
Pokud něco chcete ve světě nebo pro své tělo, tak to povstává ego a zakrývá váš zážitek Já... to mysl zakrývá Já. Božské Já nikdy neodchází ani se nemění, protože božské Já není součástí filmu. Bdělý stav, stav snění a hluboký spánek se přesouvají jeden po druhém po božském Já, ale nedotýkají se ho. Nepřipoutanost přichází s milostí a energií Já ... nikdy skrz mysl. Takže pokud máte vnitřní Mír a Ticho, pak nejste připoutaní. Je nutná pouze nepřipoutanost... ne se učit nebo něco znát. Tomu ale není možné dokonale rozumět, protože mysl to hned zakrývá vašimi zájmy, vašimi ideami - to ego usiluje o své naplnění. Proto... BUĎTE klidní ... Já všechno ví. Ono spaluje, Ono velmi přirozeně odstraňuje bez vašeho úsilí. Dokud neshoří celá vaše mysl, dokud neshoří celé vaše ego, bude existovat závoj iluze.
Všechno závisí na Bohu. Bez Boží Milosti neboli Milosti Já, není Realizace Já možná. Pokud praktikujete upřímně, pokud se odevzdáváte nebo věříte, děje se to z Milosti... mysl Milost nikdy nepozná.
Kdo je na celém světě váš nepřítel? Vaše ego. Kdo je ten nejnebezpečnější padouch na světě? Vaše ego. Kdo je hlavní příčinou potíží, zrození a smrti, všeho? Ten podvodník je ego. Vy ale toho nebezpečného padoucha přehlížíte, v tom je ten problém. Pozorujte své ego, pozorujte svou mysl. Všechny tendence, lákadla a touhy pomalu zmizí ... to ale není vaše dílo, dělá to Milost Já. Proto buďte v Tichu.
Bez účasti mysli mi řekněte kdo jste? Bez vaší mysli není svět. Povězte mi o Bohu, o svém těle a o světě, o čemkoliv, bez mysli? Proto, všechno je mysl ... ale mysl povstává z Já. Proto zážitek Já znamená smrt ega, smrt mysli. Realizace Já je konečná spása.
Voják jde do války ... když má strach, jak může bojovat? Ten, kdo zná touhy, lpění a lákadla, jak může bojovat s egem? Má velký strach ... a ten kdo má strach, ten voják ve válce umírá. A proto vy bojujte se svým egem. Pokud máte odvahu, bojujte se svým egem. Vy jste světlo všech světel celého světa. Vtrhněte dovnitř! Zabijte všechny své touhy a lpění ... ponořte se dovnitř k božskému Já. Nevycházejte ven ... není potřeba vycházet ven do světa. Zpřetrhejte svá pouta! Máte v sobě Sílu a Milost. Samotný nápad ihned přivolá pomoc Boha. Pokud své ego nezabijete, vždycky vás znovu napálí. Ego má spousty plánů, které není možno pochopit. Buďte svědkem ega. Je snadné přistihnout tu filmovou a divadelní produkci, když existuje svědek mysli. Když tam nemáte svědka, tak pořád hledáte a hledáte. Nevěřte své mysli. Nepřičítejte své mysli žádnou váhu.
Pokud máte vnitřní Klid a Pozornost, je to zážitek Já - váš přirozený stav. Buďte v Klidu ... víc není třeba. Sledujte svou mysl; pokud se objeví myšlenka, okamžitě se ptejte: "Kdo jsem já?". Buďte tím Tichem.
Ot.: Říká se, že v hrudi existuje šest orgánů různých barev, z nichž Srdce je na šířku dvou prstů vpravo od středu. Srdce je však také beztvaré. Máme si tedy představovat, že tvar má a meditovat o něm?
Odp.: Ne. Jediné, co je třeba, je zkoumat, „Kdo jsem já?“ To, co zůstává během bdění a hlubokého spánku, je totéž. Avšak v bdění existuje utrpení a snaha je odstranit. Když jste dotázán, kdo se probudil ze spánku, říkáte „já“. Nyní se vám říká, abyste se tohoto „já“ pevně držel. Když to uděláte, věčné bytí se samo odhalí. Cílem je zkoumání „já“ a ne meditace na centrum Srdce. Neexistuje žádné uvnitř nebo venku. Obojí buď znamená totéž nebo nic. Existuje ovšem cvičení meditace na centrum Srdce. Je to jen cvičení a ne zkoumání. Jen ten, kdo medituje na Srdce, může zůstat vědomý, když mysl přestane být aktivní a zůstane tichá; ti kdo meditují na jiná centra si nemohou být tak vědomi a na to, že mysl byla tichá usuzují, až když je zase aktivní. Ať si člověk představuje kterékoli místo v těle, jakožto sídlo Já, objeví se Já tomu, kdo takto myslil, díky síle myšlení, jakoby zde na tomto místě sídlilo. Avšak jen milované Srdce je útočištěm onoho vznikajícího a zanikajícího „já“. Vězte, že ačkoli se říká, že Srdce existuje uvnitř i vně, není to absolutní pravda, protože tělo, jež se jeví jako základ rozdílů mezi „uvnitř“ a „vně“, je představou myslící mysli. Srdce, zdroj, je počátkem, středem a koncem všeho. Srdce, svrchovaný vesmír, není nikdy tvarem. Je to světlo pravdy.
