Zadařil se dokonalý ego stav, tak je možné nabídnout čerstvý popis. Objevil se vjem: "Já vím, co je špatně a tohle špatně já nechci." Tahle mentální energie stoupla do hlavy a uvízla v ní. S tím se objevilo i napětí v krčních a zádových svalech a bolest hlavy. V hlavě se objevilo melodrama osoby, která prožívá život v závislosti na tom, co si o sobě a o tom všem myslí a co si myslí, že si myslí ti druzí. Masáž ulevovala od bolesti, ale ne od zachycenosti v hlavě, v mysli. Jako by zmizela možnost návratu do srdce. Jako by srdce nebylo. A nebo bylo, ale plné různých pocitů. Byl tady i, dalo by se říct, něco jako reálný duchovní vjem, jak mě duchovní matka odstřihla od sebe, od své lásky, nepřijímá mě v srdci, sedí mi kriticky za krkem a číhá na mou chybu. A to i přes to, že moje biologická matka byla zrovna v tu chvíli v pohodě a neměla se mnou žádný problém. Byla tu vize, jak Kristus, to dokonalé dítě bez ega, zmizelo z mého srdce a není po něm stopy. Z mého srdce zmizela láska, Bůh. Objevovala se mentální kritičnost k druhým. Objevovala se sebekontrola a snaha setrvávat v láskyplném projevu k bližním, i když to ztratilo pravdivý obsah.
Úlevu přineslo čtení tohohle:
arikiran píše:Ja bych to formuloval spise takhle:
CO NEDELAT, KDYZ JSME PLNI BLBYCH MYSLENEK:
Hlavne jim nepodllehat, nerozvijet je, byt v klidu a pohode...
Jakou technikou ci postupem ci filosofii si pomuzem, to uz neni tak dulezite
...px...
Jako by vědomí klidu a pohody mělo na okamžik větší váhu, než schopnost přemýšlet o tom, co je špatné, co by nemělo být, co se nemělo dít...
Zkusila jsem cvičení:
Nádech - já jsem, výdech - láska..
Každou kritickou myšlenku a starost rozšvihávala Moojiho:
"Nic, nic, nic...."Tohle pomáhalo dostávat se do neutrálního stavu, kdy myšlenky přestaly být dotěrné, přestaly otravovat, objevoval se klid, ale srdce pořád jako by nebylo.
Vypadalo to, jako když neexistuje žádná možnost se vrátit zpět.
Až pak najednou se objevil jako by sám od sebe v srdci záchvěv radosti, boží milost a s tím i myšlenka: "Bože, díky!"
Vědomí z hlavy sjelo s úlevou zpět do srdce, vrátilo se Domů a hlava jako by nebyla. Všechno se rázem sjednotilo.
Objevilo se vědomí, že život je neměnný, stejný, je jedno, co se objevuje, mizí. Ta existence je krásou, láskou. Každá ta bytost jednotlivě je láskou. Radost z toho, že jsou, čím jsou. A ten život i s tou stejností jako by neměl šanci zevšednět.
nop píše:Ano, i já přiznávám, že jsem nabízel lidem pěkný obraz jako kůzle (s tím, že se to bude líbit oběma stranám), jsa spíše nebezpečným zvířetem,
a také mohu přiznat, že jsem zlobivý kluk.
Tahle Nopova slova probudila úsměv a myšlenku: "Ó Nope, kdybys jen tušil, jakou jsi dokonalostí a krásou! Díky, že jsi."
A Honzam? Matka i její nenarozené dítě bez ega jsou JEDNÍM.
A ještě:
To, co nás odstřihne od Sebe, co nás oddělí od Jednoty, od bezpodmínečné lásky, to, co číhá na naše chyby, je ďábelské ego, připoutanost k mysli. Nezaslouží si to nic jiného, než to Moojiho
"Nic, nic, nic....".