Láska je jednotou vědomí a jeho moci „Bez džňány nepoznáš lásku a bez lásky není džňána trvalá.“Bhagavan NitjánandaPodstatou Nejvyšší skutečnosti i našeho pravého Já je slovy advaity: sat – čit – ánanda neboli bytí – princip uvědomovací – blaženost. Slovy nedvojné tantry: prakáša – vimarša – samarasa, tedy světlo vědomí – sebe si vědomá dynamika vědomí – homogenní ryzí blaženost. Tyto trojice nechápejme jako od sebe rozdělené, nebo dokonce substanciálně různé aspekty nebo kvality, ale naopak jako trojjedinou skutečnost (trika), kterou je vědomí. Ánanda a samarasa představuje ryze transcendentní, tedy neprojevenou a ničím nepodmíněnou samo sebou existující blaženost, blaho, lásku. Láska je tedy nejen zcela plnohodnotný aspekt Já i Boha (Nejvyšší skutečnosti), ale ve skutečnosti z pohledu hledajícího je tím nejžádanějším Božím projevem, neboť ve skutečnosti všichni, všechny bytosti, hledají jediné: Lásku. Nikoliv z nadsázky lze oprávněně říci, že všechny nejrůznější aktivity lidé provádějí pro jediné: dosáhnout podmíněné, omezené, a v konečném důsledku kvůli nevědomosti neuspokojivé střípky této Lásky.
Tato Láska – Blaženost – ale také pravé Dobro a Uspokojení, není ničím z projeveného, stejně tak, jako samo vědomí není ničím z projeveného. Tato ničím nepodmíněná Blaženost a Láska není ani citem prožívané lásky, ani lidským milováním druhých bytostí či tvorů, ale výrazem svobody ducha, svobody a plnosti našeho Já, kterým je samo vědomí. Je-li vědomí plné své moci, je svobodné a tato svoboda, která je současně i nejvyšším projevem moci vědomí, je ryzí s ničím neporovnatelná Blaženost – Láska – Uspokojení. Láska je Bůh. Lásku jako svůj vlastní stav bytí – vědomí přímo zakoušíme, když je naše Já svobodné a plno své moci. Proto také nauky uvádějí princip Lásky – Blaženosti až jako poslední v celé trojici. Proč, je zřejmé: v praxi jej na cestě poznáváme a sdílíme až později, tedy po dosažení poznání sebe sama v Já a po jeho ustálení v plnosti jeho moci a svobody – či z jiného pohledu neomezenosti. Pak zcela přirozeně spočíváme – sdílíme existenci čisté, ryzí ničím nepodmíněné Lásky. Tato ryze duchovní a vše projevené, tedy i naší omezenou schopnost milovat druhé citem a prožívat lidskou lásku, překračující duchovní blaženost je stavem našeho bytí – vědomí, je doslova námi samými, naším Já. Láska je náš plný stav bytí – vědomí, je plností uvědomění v našem pravém Já. Není jiné Lásky a blaženosti než Já, tedy vědomí. To, proč mnohdy naší zkušenosti chybí ryzí nepodmíněný prožitek věčné duchovní blaženosti Lásky, je nedostatek uvědomění v Já, včetně jeho moci, tedy svobody a neomezenosti. Pokud sice dosahujeme v různé míře uvědomění v Já, ale tato zkušenost poznání není plná své moci, tedy svobodná, je často bez onoho aspektu blaženosti ryzího bytí Lásky – Blaženosti. Obecně tantry hovoří o tom, že prvek blaženosti se stává plným a trvalým až v pozdějším duchovním vývoji. Ramana Maháriši hovoří například o „zrání“ samádhi, a obecně advaita i různé tantry uvádějí různé stupně dosažení džňáninů, které se liší právě stupněm moci vědomí a blažeností svého samádhi – spočívání v Já. Prostě Láska není nějaký různý nebo další aspekt Boží, ale je součástí trojjediné povahy skutečnosti Boha a Já. Láska je výsledkem růstu v duchovním poznání a svobodě.
Láska je Bůh, neboť Bůh je Vědomí a Moc. Dynamický vztah vědomí – moc je projevem – aktivitou Lásky. Proto také opětným sjednocením – spojením Já se svou mocí dosahujeme přímé zakoušení i posledního aspektu Božího: s ničím neporovnatelné svobodné a samo sebou existující Lásky – Blaženosti. Láska je naše vlastní bytí, naše vlastní existence, která je soupodstatná se vším, co je – s Bohem, světem i všemi bytostmi. Jediné, co ve skutečnosti jsme a prožíváme, je Láska a Blaženost vědomí a jeho moci.
Nelze ve skutečnosti milovat Lásku jako něco mimo nás samé a dosažené poznání a uvědomování v Já. Lze být Láskou, nikoliv ji dosahovat. Láska se nedosahuje, ale lze se jí otevřít díky plnému spočinutí v Já. Pokud jsme Láskou, tak zcela přirozeně vše a všechny milujeme, nikoliv proto, že je „my“ milujeme, ale proto, že jsme Láskou – Blažeností. Tuto pravou lásku k druhým, našim bližním, ale druzí mohou prožívat i jako nelásku či dokonce nepřátelství. Proč? Láska je spojením vědomí a jeho moci, je plností svobody ducha, a ta útočí na vše v nás, co tuto pravou Lásku, Blaženost a Svobodu nechce, a tak se v nás probouzí odpor proti působení tohoto mocného „kouzla“ ryzí svobodné Lásky. Často tak vidíme v těch, co se stali samotnou Láskou, nepřátele projevující se vůči nám neláskou a nepřátelstvím – máme přeci ty nepříjemné pocity, ne? V tom je pravá Láska zcela svobodná. Ona prostě je, a tak miluje vše a všechny, reakce milovaných však jsou vždy podmíněné na základě vlastního sjednocení s Láskou.
Nemáme se starat o to, zda druhé správně a moudře milujeme nebo nemilujeme, ale pouze o to, abychom byli láskou, tedy i vědomím – mocí. Pak zcela přirozeně i moudře milujeme, milujeme druhé, aniž bychom jim museli prokazovat cit lásky, dokonce můžeme být zevně i odtažití k dotyčnému, a přesto druhé milovat ryzí Láskou. To je nutné rozlišovat: pravou Lásku a pravé milování druhých od citové lásky k bytostem, ať už v podobě nelásky, nebo náklonnosti. Pravá Láska není ani náklonnost, ani averze, ale je stavem bytí – stavem naplněného sjednoceného Já, které se tak stalo zdrojem a vřídlem Boží Lásky samé.
City lásky jsou vždy klamné a nejsou Láskou, pokud současně my sami nejsme vědomě Láskou. Když zakoušíme cit lásky a neznáme své Já, nezakoušíme ve skutečnosti projev Boha, ale cit, jehož pouze prvotní zdroj je v Bohu. Dokud propadáme náklonnosti k jedněm a odporu k druhým, dotud nepoznáváme samotnou vždy přítomnou esenci Lásky, kterou je plné svobodné Já. Jakmile přestaneme své city dělit na ty „dobré“ a „zlé“, ale nahlížíme je všechny jako různé projevy původního nerozlišeného svobodného „citu“ svobodného vědomí, kterým je Láska – Blaženost, dotud nás všechny city znesvobodňují.
Pravou duchovní Láskou – Blažeností nejsou ani vyšší city projevené individuality, které lze zakoušet skrze srdeční centrum. Tato vyšší vzplanutí, jak říkáme „lásky“, ať již všeobjímající, nebo soucitné, nejsou pravou duchovní blažeností – Láskou samou, ale jejími citovými projevy povstávajícími stále z omezené osobnosti, nikoliv z Boha. Jsou „našimi“ prožitky lásky, ale nikoliv Láskou a její ničím nepodmíněnou blažeností. Skutečná duchovní Láska – Blaženost není ani „láskou ke všem tvorům a bytostem“, ani „soucitným pohledem – oním soucítěním“ na utrpení světa a jeho bytostí, které nás plní jistou nižší formou blaženosti.
Zejména křesťanští světci zaměňují tyto své prchavé zkušenosti lásky ve své hrudi za onu Boží lásku – proto ji také stále ztrácejí a pak zase trpí odloučením od milovaného Krista, apod.
Někteří buddhisté podobně zase zaměňují své soucítění se všemi živými tvory a z toho plynoucí jisté potěšení za pravou Lásku – Blaženost.
Duchovní Láska – Blaženost není ani „křesťanskou“ láskou ke Kristu mnohých světců, ani buddhistické soucítění, ale stav našeho bytí jako výsledek svobody vědomí. Tato Láska prostě Je a není k ní možné nic dalšího přidat, ani „soucítění s druhými“, ani „lásku ke všemu stvořenému“ – všechny tyto přídavky jsou pouze přídavky mysli a omezené osobnosti, nikoliv skutečnou Láskou a Blažeností vědomí. Láska je Láskou samou o sobě, je ničím nepodmíněná, jsoucí – existující – pulsující mocí vědomí.
Z pohledu pedagogiky duchovní praxe můžeme vidět dva přístupy. Ti, co praktikují výhradně intenzivní podobu stezky lásky a oddanosti, tzv. bhaktové, sice dosahují zkušenosti Boha jako Lásky, ale to jim současně v mnoha případech zabraňuje rozpoznání jejich pravé podstaty a plného poznání. Mnohdy je navíc orientovaná tato bhakti na božstvo ve tvaru, což je v konečném důsledku znesvobodňující, pokud se na tomto stupni ustrne. Je známo, že bhaktové jako Púndža dosáhli poznání Já až díky vlivu Ramany Mahárišiho.
Ti, co kráčejí stezkou sebepoznání, nejprve dosahují uvědomění v jejich pravém Já, jehož zkušenost prohlubují odstraňováním všech omezení vědomí, a tak v jejich zkušenosti „roste“ vědomé sjednocení a spojení s Bohem. Vědomí získává na „plnosti“, čímž poznávají i jeho další přirozené vlastnosti, jakými je i přirozený stav ničím nepodmíněné Lásky – Blaženosti.
Láska – Blaženost Já je ve skutečnosti právě projevem v Já spočívající inherentní moci vědomí. Proto tantry hovoří o tom, že vše projevené povstává z pohledu vědomí z Lásky – Blaženosti. Obnovením a návratem sil vůle, poznání a konání do svého základu v Já dosahujeme i poznání přirozenosti Lásky jako našeho stavu ničím nepodmíněné existence.
Jak milujeme? Spočíváním v Lásce milujeme vše a všechny zcela přirozeně, a to bez všech projevů zevních citů náklonnosti – lásky k jednotlivcům nebo beze slov sdělujících „miluji tě“. Opravdu milovat druhé můžeme pouze jako milování Sebe sama – naší pravé podstaty, kterou je i Láska – Blaženost. Pokud tedy nespočívám ve svobodném Já plném své vlastní inherentní Lásky – Blaženosti, která je uvědomována jako jediná skutečnost a podstata všeho existujícího, tak nemiluji, i kdybych projevoval city lásky, náklonnost a opakoval „miluji tě“.
Druhé opravdu milujeme pouze tehdy, pokud je nazíráme jako projev Lásky, kterou jsme my sami, která vyvěrá z jediného společného základu vědomí – bytí. Pak můžeme o sobě říci, že milujeme druhé, ale nejsme to „my“, ale Láska milující Sebe samu – Lásku – všude a ve všem, a tedy i v druhých. Takto milujeme druhé, aniž by to museli vůbec vědět, nebo si to uvědomovat, takto milujeme i své nepřátele, kteří k nám ve své nevědomosti a pádu promítají své zlé city. Takto milujeme beze slov a bez projevů citové náklonnosti. A jen to je pravou Láskou – v té také nejsme nikdy zklamáni – nemůžeme, je darem sama sobě, je Bohem v jeho svobodném projevu.
Chceš-li poznat Lásku, musíš poznat Sebe sama a dosáhnout plného uspokojení Boha v tobě, svobodu vědomí Já.
Jaká je ochrana před projevy nelásky a nepřátelství? Jediná: spočívání v Lásce – Blaženosti Já. Pokud spočíváme bez ega ponořeni v jediné skutečnosti, kterou je Láska – Blaženost, pak není a nemůže vzniknout prostor pro objevení se hnutí nelásky, závisti, žádosti, žárlivosti, chtění, či podobného. Tam, kde vládne Láska, tam nevládne nikdo jiný. Tato Láska – Blaženost je Láskou a Blažeností Moudrosti, neboť je Blažeností Já – ryzího svobodného vědomí – moci – jednoty Šivy-Šakti, jejichž věčné vzájemné objetí je zdrojem ničím nevyčerpatelné Lásky, kterou jsi ty sám.
Kdo si stěžuje, že nemá Lásku, může si stěžovat pouze na sebe, že Lásku odmítá a místo ní volí nižší projevy citů, které jsou v nejlepším případě pouze v souladu s Láskou – Blažeností.
Mudrc spočívající v ryzím stavu duchovní Lásky – Blaženosti v plnosti Já miluje všechny, neboť vše nazírá jako Lásku. Tato Láska je však moudrá a rozlišující, přesto stále milující. Kdo se nestal sám jedinou Blažeností – vědomím a bytím, marně hledá lásku jinde. Pravá láska není „v“ „nás“, ale je námi samými i podstatně vším co existuje. Nejsme ve skutečnosti ničím jiným než Láskou – Blažeností – vědomím a jeho mocí.