od Pelvan » pon 14. lis 2016 11:06:26
Ahoj
Podle S. N. Lazareva všechno souvisí se vším a naše emoce jsou mnohem důležitější než naše myšlenkové konstrukce.
Podle něho duše člověka (jeho emoční pole) je důležitější než jakékoli jeho tělesné a jiné hmotné záležitosti. Pokud je duše člověka v pohodě, srovnávají se i jeho tělesné potíže - to je psychosomatika jak vyšitá.
Ovšem jedná se o psychosomatiku z pohledu duše a duše nezná hranic prostoru ani času. Proto svým duševním stavem ovlivňujeme nejen svoje myšlenky a tělo ale působíme (ať chceme nebo nechceme) i na záležitosti svých příbuzných (žijících, zemřelých i ještě nenarozených) a působíme i na další svoje známé. Tento mechanizmus vzájemného působení je oboustranný, proto i na nás působí v každé chvíli mnoho emočních polí různých lidí.
Čtu jeho knihu otázek a odpovědí ve slovenštině a tak sem dávám svůj neumělý překlad jedné zajímavé pasáže z této knihy:
"Otázka:
Existuje mnoho příběhů, kdy po přečtení vašich knih se u lidí zlepšuje charakter, odcházejí choroby, srovnává se osud.
Je přitom ještě dost podobné literatury, ale tam jsou výsledky nulové.
Mohl byste objasnit příčinu?
Odpověď:
Takové silné působení mých knih jsem ani sám neočekával.
První knihu jsem psal proto, aby se mi lépe pracovalo s pacienty, a také jsem ji psal jako ochranu před onemocněním a neštěstím.
Nejdříve jsem obyčejně pracoval takto:
Pacient nic nedělal a já jsem na něho působil, soustavně hledajíc nové a nové cíle korekce jeho stavu.
Později jsem objevil následující pravidlo:
Když mi pacient nechce pomáhat tím, že také on pracuje sám na sobě, tak potom je efekt léčby o mnoho horší.
Znetvořené linie osudu a zdraví se ukazovaly být svázanými s agresívními emocemi člověka. A emoce jsou spojené s charakterem a světonázorem.
Za prvé:
Pochopil jsem, že pacient nejenže mi musí pomáhat, on musí být lídrem (vůdcem) v práci nad změnami svého charakteru.
Popsal jsem člověku čas (datum), situaci, kdy se urážel, nenáviděl nebo žárlil, on se modlil a já jsem seděl naproti němu, položil jsem si ruce na kolena a zavřel oči, vnitřním zrakem hledíc, jak se mění jeho pole a barva jeho aury. Když pole začínalo zářit, znamenalo to – modlil se správně a blahodárné změny v jeho duši proběhly. Když jsem viděl, že se situace zhoršuje, zastavil jsem pacienta a spolu s ním jsme rozebrali, v čem jeho cesta nebyla správná. To, že karmické struktury jsou podřízené změnám, mne přivedlo ještě k druhému odhalení:
To, co nazýváme biopolem člověka, a duše člověka, jeho podvědomí – to je to jedno a to samé. T. zn. energetickým působením na tělo člověka my působíme i na jeho duši. Ale, protože na energetické úrovni jsme druh s druhem spojeni, stává se velmi důležitým to, kdo takto působí. Požadavky kladené na toho, kdo léčí, se tím stávají o mnoho vyššími. Čím hlubší a jemnější je proniknutí k duši druhého člověka, tím větší zodpovědnost nese léčitel a tím čistší musí být jeho duše.
A třetí, velmi důležité odhalení:
Viděl jsem, že všechny metody působení na duši člověka - logické, psychotronické, exorcistické, čarodějnické, psychické (hypnóza, sugesce) dávají jen dočasné zlepšení situace. Při velmi silném působení a vlivu některé z těchto metod na člověka, čím více se tím zlepší fyzický stav těla člověka, tím více se zhorší stav jeho pole - jeho duše.
Shození duševního „bláta“ z těla člověka přechází na jeho potomky.
Co nepřinášelo záporné následky při jakkoli hlubokém proniknutí do duše, to je pokání a modlitba. T. zn. jako vědec jsem došel k závěru, že plné uzdravení těla a duše není možné bez religiózního vědomí, bez pochopení “lásky k Bohu“.
Když se práce týká fyzického a duševního zdraví člověka, vědecký světonázor je nutné spojit s religiózním světonázorem.
Hlavně získává palmu vítězství toto čtvrté odhalení, které jsem udělal:
Matka (otec) měníc svůj hlubinný stav, může uchránit svoje dítě od stávajících i budoucích onemocnění, a také zlepšit jeho charakter a osud. Za tímto závěrem se skrývá mnohem víc.
Za páté:
Mnohá nevyléčitelná onemocnění jsou nepřístupná lékařům, protože příčina se netvoří v nemocném člověku, ale tvoří se v jeho dětech a vnucích. On trpí za ta neštěstí, která odevzdal svým potomkům.
K šestému odhalení jsem došel náhodně:
Zavolala mi jedna moje známá, která byla ve velmi špatném stavu. Její pole bylo celé nedobré.
Ještě dříve než bych jí byl řekl – „Pomodli se za tu situaci, kde jsi sebe i druhé urážela, a také za tu situaci, kde jsi nenáviděla, atd.“
Nejdříve jsem ji předtím chtěl vyburcovat dotazem, „proč jsi se vlastně urážela a nenáviděla?“
Objasnil jsem jí, že její urážky a nároky – to jsou výsledky toho, že se nesprávně stavěla ke světu. To všechno jsem jí říkal proto, aby se její vědomí nevzpíralo, až se začne modlit. A když jsem chtěl přejít ke konkrétní práci, najednou jsem uviděl, že pole mé známé se už stalo čistým.
Zdá se, že jsem nemusel působit na ženu energeticky a ona si nemusela vzpomínat na svoje mnohočetné urážky. Ukazuje se, že správný světonázor může také léčit - nejen jakési energetické působení.
Znamená to, že v knihách popsané správné vnímání světa může pomáhat člověku k uzdravení bez mé přítomnosti.
Za sedmé:
Zjistil jsem, že osvojování si duchovních hodnot, hlavně vyšších, takových, jako jsou morálka, mravnost, ideály a principy, nese v sobě nejen kladný smysl, ale může to mít i záporné výsledky. Ukázalo se - může mít. Všechno co milujeme více než lásku samotnou, co stavíme výše nad lásku k Bohu (lásku k lásce), postupně dává záporné výsledky. Pochopil jsem, podle čeho přicházíme na tento svět, podle čeho žijeme a proč.
Žijeme proto, abychom nakupili lásku k Bohu, zvětšili Božské ve své duši, naplňujíc celou nádobu lidského štěstí.
8:
Když nemohu naučit lidi tomu, co nosím v sobě, tak nemohu rozvinout svoje osobní vnitřní možnosti. Pro mne hlavní byla vždy nevyhnutelnost odevzdat to, co jsem pochopil a procítil, druhým.
Pro to, aby se něco dostalo, nejdříve, zdá se, je třeba se učit něco odevzdávat.
9:
V první řadě je třeba se naučit milovat lidi. Nepřipoutávat se a nevázat se na milovaného člověka.
Milovat a každou sekundu být připravený ztratit toho, koho milujete.
10:
Když se člověk modlí, tak se tím upíná k Bohu. V ten moment spočinutím v lásce k Bohu může vzniknout pocit, že vše (nemocné i zdravé) se odstraňuje z lidského štěstí. Člověk může mít pocit, že je odtrhován od všeho toho, co je mu drahé. A když závislost na lidském štěstí je u člověka velmi silná, tak přijdou slzy - to jsou výsledky duševních muk při takové rozlučce. Ať se člověk častěji modlí, duše postupně přivykne.
Když říkáme „já“, tím rozumíme naše tělo a naše vědomí, ale jestliže my všichni nosíme Boha v duši, tak naše vyšší „já“ je otevřené Bohu a lásce. Ale druhotné lidské „já“ – je z vědomí, t.j. z času, prostoru a hmoty.
A pokud věčné „já“ se skládá z lásky, tak lidské „já“ se skládá ze souhrnu situací, v kterých přebýval náš fyzický obal.
T.j. naše lidské „já“ – to je souhrn skutků, pocitů, a myšlenek, z kterých se formuje charakter a světonázor člověka.
Proto říkat „jsem vinný“ člověk nemá právo. Vinnými jsou moje nesprávné světonázory, charakter, špatná výchova. Vinnými jsou nesprávné vztahy k přečteným knihám a k získaným informacím. Je třeba to vše měnit, a stále se tím zaobírat.
Při správné práci se sebou dochází ke zvětšení Božského v duši. To se pociťuje jako soustavné štěstí a radost, které (která) nezávisí na ničem. Jakoby se neměnila amplituda lidských vzletů a pádů, pouze se to celé děje na vyšší emocionální úrovni.
Člověk, který začal žít pro zvětšení Božského, pomáhá nejen sám sobě, ale dokonce pomáhá i na fyzické úrovni svým přátelům a příbuzným."
Zdravím