od Návštěvník » stř 29. čer 2016 20:41:26
NEJVĚTŠÍ PŘEKÁŽKA NA CESTĚ K OSVÍCENÍ
Osvícení- co to je?
Jistý žebrák seděl už přes třicet let u silnice. Jednoho dne šel kolem nějaký cizinec. „Můžete
mi dát nějaké drobné?" zamumlal žebrák a nastavil cizinci starou baseballovou čepici.
„Nemám nic, co bych vám mohl dát," odpověděl cizinec. Pak se žebráka zeptal: „Na čem to
sedíte?" „Je to jen stará bedna," odpověděl žebrák. „Sedím na ní od té doby, co si pamatuji."
„Už jste se někdy podíval dovnitř?" zeptal se cizinec. „Ne," odpověděl žebrák. „Proč bych to
dělal? Nic tam není." „Tak se tam podívejte," řekl mu cizinec. Žebrák otevřel víko. Ke svému
úžasu a radosti zjistil, že bedna je plná zlata.
Já jsem ten cizinec, který nemá nic, co by vám mohl dát, a který vám radí, abyste se podívali
dovnitř. Ne do nějaké bedny, ale mnohem blíže: do svého nitra.
„Já však nejsem žebrák," namítnete.
Lidé, kteří nenašli své skutečné bohatství, jímž je radost z Bytí a hluboký, neochvějný klid,
jenž tuto radost doprovází, jsou žebráci, i když mají velké materiální bohatství. Hledají radost,
naplnění, uznání, jistotu nebo lásku ve vnějším světě, zatímco ve svém nitru mají poklad,
který nejen obsahuje všechny tyto věci, aleje mnohem úžasnější než všechno, co nám svět
může nabídnout.
Slovo „osvícení" v nás vyvolává představu jakéhosi nadlidského úspěchu a naše já proti tomu
nic nenamítá, ale ve skutečnosti je to přirozený stav prozívané jednoty s Bytím. Je to pocit
spojení s něčím nesmírným a nezničitelným, s něčím, co je téměř paradoxně vámi a co je
zároveň mnohem větší než vy. Osvícení je nalezení vaší pravé přirozenosti za hranicemi
všech forem. Neschopnost uvědomit si tuto spojitost vyvolává iluzi oddělenosti od vlastního
já i od okolního světa. Následkem toho vnímáte své já - vědomě či nevědomě - jako izolovaný
fragment. Máte strach a jste v konfliktu s vnitřním i vnějším světem.
Mám rád Buddhovu jednoduchou definici osvícení jako „konec utrpení". Na tom není nic
nadlidského, že ne? Jako definice je to však neúplné, neboť to říká, co osvícení není: osvícení
není utrpení. Co vám však zůstane, když se zbavíte utrpení? To Buddha neříká a z jeho mlčení
vyplývá, že na to musíte přijít sami. Buddha definuje osvícení negativně, aby z toho vaše
mysl neudělala něco nadlidského, v co můžete věřit, ale čeho nemůžete dosáhnout. I přesto
však většina buddhistů dodnes věří, že osvícení může dosáhnout jen Buddha, a ne oni,
alespoň ne v tomto životě.
Hovořil jste o Bytí. Můžete nám říci, co tím slovem myslíte?
Bytí je věčný, stále přítomný Život za nesčetnými životními formami, které podléhají
narození a smrti. Bytí je však také hluboko uvnitř každé formy jako její nejvnitrnější,
neviditelná a nezničitelná podstata. To znamená, že vám je dostupné v každém okamžiku jako
vaše nejhlubší já, jako vaše pravá přirozenost. Nesnažte se však pochopit své bytí racionálně.
Nesnažte se pochopit je rozumem. Bytí můžete poznat jedině tehdy, když máte naprosto
klidnou mysl a žijete plně a intenzivně v přítomném okamžiku... Znovu nabýt vědomí svého
bytí a setrvat v tomto stavu „citového uvědomění" je osvícení.
Když říkáte Bytí, hovoříte o Bohu? Jestliže ano, proč to ne řeknete?
Během tisíců let nesprávného používání ztratilo slovo Bůh svůj smysl. Proto je užívám jen
zřídka. Lidé, kteří nikdy nenahlédli do sféry posvátného, do oné nesmírné sféry za tímto
slovem, jej užívají velice přesvědčivě, jako by věděli, o čem hovoří. Jiní Boha popírají, aniž
vědí, co popírají. Nesprávné užívání tohoto slova vede k absurdním tvrzením jako například:
„Můj nebo náš Bůh je jediný pravý Bůh, kdežto váš Bůh je falešný." K takovým tvrzením
patří také známé Nietzschovo prohlášení: „Bůh je mrtev."
Slovo Bůh se stalo uzavřeným pojmem. Jakmile je někdo vysloví, okamžitě si představíte
někoho nebo něco mimo vás, a téměř vždycky někoho nebo něco mužského rodu.
Bůh ani Bytí ani žádné jiné slovo nemůže vyjádřit ani definovat nepopsatelnou realitu za tímto
slovem, takže důležité je, zda vám určité slovo pomáhá nebo znemožňuje vnímat To, co
označuje. Označuje transcendentální realitu, neboje pouhým pojmem ve vaší hlavě či jakýmsi
duševním idolem?
Slovo Bytí sice nevyjadřuje o nic víc než slovo Bůh, ale má tu výhodu, že je otevřeným
pojmem. Neredukuje nekonečné neviditelné na konečnou entitu. Je nemožné z něj vytvořit
mentální obraz. Nikdo si nemůže dělat výlučné právo na jeho vlastnictví. Bytí je vaší
podstatou, je vám dostupné jako bezprostřední vědomí vaší existence, které předchází
jakoukoli kvalifikaci. Takže od slova Bytí je jen krůček k prožívání Bytí.
Co nám bráni v prožívání této reality?
Naše ztotožnění s naší myslí, která nás nutí ustavičně přemýšlet. Neschopnost přestat myslit
je strašné neštěstí, ale my si to neuvědomujeme, neboť tím trpíme téměř všichni, takže to
považujeme za normální. Tento ustavičný duševní hluk vám znemožňuje najít onu sféru
vnitřního klidu, která je neoddělitelná od Bytí. Také vytváří naše falešné já, které vrhá stín
strachu a utrpení. O tom všem budeme hovořit podrobněji v dalších kapitolách.
Francouzský filozof Descartes věřil, že formuloval nejzákladnější pravdu, když učinil své
slavné prohlášení: „Myslím, tedy jsem." Ve skutečnosti však vyjádřil ten nejzákladnější omyl
- ztotožnil myšlení s Bytím a totožnost s myšlením. Člověk, který nemůže přestat myslit, to
jest téměř každý, žije ve stavu zdánlivé odloučenosti v šíleně složitém světě ustavičných
problémů a konfliktů, ve světě, který je odrazem stále větší fragmentace mysli. Osvícení je
stav celistvosti, pocit jednoty, a tudíž stav hlubokého klidu. Je to pocit jednoty s vnějším i
vnitřním světem - pocit jednoty s Bytím. Osvícení není jen konec utrpení a konfliktů, je to
zároveň osvobození z područí neustálého myšlení.
Naše ztotožnění s myslí vytváří mezi námi a realitou neprůhlednou stěnu pojmů, názvů,
představ, slov, soudů a definic, které blokují jakékoli opravdové vztahy. Tato stěna stojí mezi
vámi a vaším já, mezi vámi a vašimi bližními, mezi vámi a přírodou a mezi vámi a Bohem.
Právě tato stěna myšlení vyvolává iluzi, že jste naprosto odloučeni od „druhých". Zapomínáte
na základní fakt, že pod úrovní materiálních jevů a oddělených forem jste totožní se vším, co
existuje. Slovem „zapomínáte" chci říci, že tuto jednotu necítíte jako samozřejmou realitu.
Možná věříte, že tomu tak je, ale nevíte to. Vaše víra vás možná utěšuje, ale osvobodit vás
může pouze vaše zkušenost.
Myšlení se stalo nemocí. Nemoc je projevem nerovnováhy. Například na dělení a
rozmnožování buněk není nic špatného, ale když tento proces probíhá bez ohledu na celý
organismus, buňky se přemnoží a dochází k onemocnění.
Poznámka: Mysl je vynikající nástroj, pokud ji užíváme správně. Užíváme-li ji nesprávným
způsobem, stává se velmi destruktivní. Ve skutečnosti svou mysl neužíváte špatně - obvykle ji
totiž neužíváte vůbec. Vaše mysl užívá vás. A to je nemoc. Věříte, že jste svou myslí. To je
ovšem klam. Váš nástroj vás začal ovládat.
S tím tak docela nesouhlasím. Je sice pravda, že často myslím bezcílně jako většina lidí, ale
přesto užívám své mysl i jako nástroje k dosažení mnoha věcí. A dělám to každý den.
To, že dokážete vyluštit křížovku nebo sestrojit atomovou bombu, neznamená, že užíváte své
mysli. Jako psi rádi ohryzávají kosti, vaše mysl ráda řeší problémy. Proto luští křížovky a
vyrábí atomové bomby. Vás nezajímá ani jedno, ani druhé. Dovolte mi položit vám otázku:
Dokážete „vypnout" své myšlení, kdykoli chcete?
Tím myslíte, zda jsem schopen úplně přestat myslit?
To dokážu snad jen na pár vteřin.
Pak vás tedy vaše mysl užívá. Nevědomě se s ní ztotožňujete, takže si ani neuvědomujete, že
jste jejím otrokem. Jste svým myšlením téměř posedlý a považujete je za své já. Počátkem
svobody je poznání, že nejste totožný se svým myšlením. Toto poznání vám umožňuje
pozorovat své myšlení. Jakmile začnete své myšlení pozorovat, aktivujete vyšší úroveň svého
vědomí. Uvědomíte si, že myšlení jejen nepatrným aspektem nesmírné sféry inteligence.
Uvědomíte si, že z této sféry pochází všechno skutečně důležité - krása, láska, tvořivost,
radost a vnitřní klid.
OSVOBOĎTE SE OD SVÉ MYSLI
Co to znamená „pozorovat své myšlení"?
Když pacient řekne svému lékaři, že „slyší v hlavě hlasy", lékař ho pravděpodobně pošle k
psychiatrovi. Ve skutečnosti však téměř každý slyší ve své hlavě neustále nějaký hlas nebo
více hlasů. Je to onen nevědomý monolog nebo dialog, který sice můžete zastavit, ale
neuvědomujete si to.
Pravděpodobně jste už potkali „bláznivé" lidi, kteří chodí po ulicích a mluví sami k sobě.
Jejich chování se příliš neliší od toho, co děláte vy a ostatní „normální" lidé. Jediný rozdíl je v
tom, že vy to neděláte nahlas. Náš vnitřní hlas komentuje, spekuluje, posuzuje, porovnává,
kritizuje, stěžuje si atd. Tento hlas se nemusí zabývat situací, ve které se nacházíte; může
hovořit o minulosti nebo budoucnosti. Pokud jde o budoucnost, obvykle si představuje
negativní situace. Vnitřní monolog je někdy doprovázen vizuálními obrazy nebo jakýmsi
„duševním filmem". I když se váš vnitřní hlas zabývá přítomnou situací, obvykle ji
interpretuje z hlediska minulosti. Je to proto, že tento hlas je součástí naší mysli, kteráje
utvářena naší individuální i kolektivní minulostí. Proto posuzujete a vnímáte přítomnost
očima minulosti a vidíte ji naprosto zkresleně. Často je tento vnitřní hlas naším největším
nepřítelem. Mnoho lidí má ve své vlastní hlavě mučitele, který je neustále kritizuje a trestá a
vysává jim životní energii. Tento hlas je příčinou mnoha utrpení, neštěstí a nemocí.
Dobré je, že se od své mysli můžete osvobodit. Je to jediné skutečné osvobození. První krok
můžete učinit hned teď. Začněte naslouchat hlasu ve své hlavě. Zaměřte se především na
myšlenky, které se stále opakují jako stará gramofonová deska.
Naslouchejte tomu hlasu nezaujatě. Nic nekritizujte. Neodsuzujte, co slyšíte, neboť to by
znamenalo, že se váš vnitřní hlas vrátil zadními vrátky. Brzy si uvědomíte: tam je ten hlas a
tady jsem já, kdo mu naslouchá. Tento pocit vlastní přítomnosti, toto sebeuvědomění není
myšlenka, neboť vychází ze sféry širší inteligence za vaším myšlením.
Když nasloucháte nějaké myšlence, jste si vědomi nejen té myšlenky, ale také sami sebe jako
jejího svědka. To je nová dimenze vědomí. Když nasloucháte myšlence, uvědomujete si v
pozadí svou vědomou přítomnost - své hlubší já. Myšlenka pak ztrácí svou moc nad vámi a
rychle odejde, protože jste se přestali ztotožňovat se svou myslí.
Když myšlenka odejde, uvědomíte si přerušení myšlenkového proudu. Tyto mezery v myšlení
budou zpočátku krátké, ale postupně se budou prodlužovat. Budete v nich cítit vnitřní klid.
Začnete si uvědomovat svou přirozenou jednotu s Bytím, kteráje obvykle zastíněna vaším
myšlením. Cvičením se tento pocit klidu prohloubí. Ucítíte jemnou emanaci radosti
vystupující z hlubin vašeho nitra: radost z Bytí.
Tento stav není stavem bezvědomí. Právě naopak. Kdyby bylo možné dosáhnout vnitřního
klidu pouze za cenu ztráty vědomí, nestálo by to za to. V tomto stavu vnitřního spojení jste
naopak mnohem bdělejší než ve stavu ztotožnění se svou myslí. Jste plně přítomní v daném
okamžiku. Zvyšuje se také vibrační frekvence energetického pole, které dává život vašemu
tělu.
Když vstoupíte do této bezmyšlenkovité sféry hlouběji, dosáhnete stavu čistého vědomí. V
tomto stavu cítíte svou vlastní přítomnost tak intenzivně a tak radostně, že vám připadá
poměrně nedůležité vaše myšlení, vaše pocity, vaše tělo a celý vnější svět. A přece to není
egoistický stav. Dostanete se za hranice toho, co jste dříve považovali za „své já". Tato
vědomá přítomnost jste vy, ale zároveň je nepředstavitelně větší než vy. Může vám to
připadat paradoxní nebo dokonce nesmyslné, ale nemohu to vyjádřit žádným jiným
způsobem.
Proud myšlení můžete přerušit také tím, že soustředíte svou pozornost na přítomnost.
Intenzivně si uvědomujte přítomný okamžik. To je velice uspokojující. Tímto způsobem
odvedete pozornost od myšlenkové činnosti, vytvoříte mezeru v myšlení a dosáhnete
vědomého stavu vysoké bdělosti. To je podstatou meditace.
V každodenním životě to můžete cvičit tak, že se soustředíte na jakoukoli běžnou činnost,
takže se stane svým vlastním cílem. Například pokaždé, když jdete po schodech, soustřeďte
svou pozornost na každý krok, každý pohyb a každý dech. Buďte naprosto soustředění na
svou činnost. Když si myjete ruce, vnímejte zvuk a teplotu vody, pohyb svých rukou, vůni
mýdla atd. Když si sednete do auta a zavřete za sebou dveře, několik vteřin sledujte proudění
svého dechu. Uvědomujte si přítomný okamžik. Zda jste v tomto cvičení úspěšní, to poznáte
podle toho, jak hluboký klid cítíte ve svém nitru.
Takže nejdůležitějším krokem na cestě k osvícení je tohle: odnaučit se ztotožňovat se s vlastní myslí. Pokaždé, když vytvoříte mezeru v myšlenkovém proudu, vaše vědomí se stane
jasnějším.
Jednoho dne se možná přistihnete, jak se usmíváte na svůj vnitřní hlas, jako byste se usmívali
na skotačení malého dítěte. To znamená, že už neberete obsah své mysli tak vážně, neboť
víte, že na tom nezávisí vaše identita.
OSVÍCENÍ: POVZNESENÍ SE NAD MYŠLENÍ
Není myšlení nutným předpokladem našeho přežití v tomto světě?
Vaše mysl je nástroj. Používáte jej k dosažení určitého cíle, a jakmile cíle dosáhnete, nástroj
odložíte. Nicméně si myslím, že osmdesát až devadesát procent myšlení většiny lidí je nejen
zbytečné, ale díky jeho negativní povaze také škodlivé. Pozorujte svou mysl a uvidíte, že to je
pravda. Zbytečné myšlení vám bere energii.
Tento druh nutkavého myšlení je určitou závislostí. Čím se vyznačuje závislost? Tím, že
nejste schopni přestat. Jako by vaše činnost byla silnější než vy. Navíc vám dává falešný pocit
potěšení, potěšení, které se nakonec mění v bolest.
Proč jsme závislí na myšlení?
Protože se ztotožňujete s obsahem a činností své mysli. Protože máte strach, že byste ztratili
své já, kdybyste přestali myslit. Během dospívání si vytváříte představu o tom, kdo jste.
Tomuto iluzornímu já můžeme říkat ego. Naše ego je závislé na činnosti naší mysli a nemůže
existovat, když přestaneme myslit. Slovo ego znamená různé věci pro různé lidi, ale já tohoto
slova užívám k označení falešného já, jež vytváříme tím, že se nevědomě ztotožňujeme se
svou myslí.
Pro naše ego stěží existuje přítomný okamžik. Pouze minulost a budoucnost jsou považovány
za důležité. Toto naprosté převrácení reality vysvětluje, proč je v tomto stavu naše mysl tak
dysfunkční. Neustále udržuje minulost při životě, neboť si myslí, že bez ní nejsme nic.
Neustále se promítá do budoucnosti, aby si zajistila vlastní přežití a našla jakési naplnění.
Naše mysl si říká: „Jednoho dne, až se stane to či ono, budu šťastná a klidná." I když se někdy
zdá, že se naše ego zabývá přítomností, není to vlastně přítomnost, neboť se na ni dívá očima
minulosti. Nebo redukuje přítomnost na pouhý prostředek k dosažení určitého cíle, který je v
budoucnosti. Pozorujte svou mysl a uvidíte, že tomu tak je.
Klíčem k osvobození je přítomný okamžik. Ten však nenajdete, dokud se ztotožňujete se svou
myslí.
Nechci ztratit svou schopnost analyzovat a rozlišovat. Nevadilo by mi, kdybych se naučil
myslit soustředěně ji a jasněji, ale nechci přijít o svou mysl. Myšlení je nejcennější dar, který
máme. Bez myšlení bychom byli jen dalším druhem zvířete.
Převaha mysli je pouze jedním stadiem v evoluci vědomí. Dnes musíme přejít do dalšího
stadia, jinak nás naše monstrózní mysl zničí. K tomuto námětu se vrátím později. Myšlení a
vědomí není totéž. Myšlení je pouze nepatrným aspektem vědomí. Myšlení nemůže existovat
bez vědomí, kdežto vědomí nepotřebuje myšlení.
Osvícení vyžaduje, abychom se povznesli nad myšlení, nikoli abychom klesli na úroveň
zvířat. V osvíceném stavu stále užíváte své mysli, ale děláte to mnohem efektivnějším
způsobem než předtím. Myšlení užíváte k praktickým účelům, ale jste oproštěni od vnitřního
dialogu a jste klidnější. Když potřebujete nalézt tvůrčí řešení, oscilujete mezi myšlením a
klidem, mezi myslí a stavem bez-myšlenkovitosti. Stav bezmyšlenkovitosti je čisté vědomí.
Jedině tak můžete myslit tvůrčím způsobem, neboť jedině tak má vaše myšlení skutečnou
sílu. Samotné myšlení, oddělené od nesmírné sféry vědomí, se stává sterilní, šílené a
destruktivní.
Naše mysl je v podstatě mechanismus, který nám pomáhá přežít. Mysl shromažďuje a
analyzuje informace, ale není tvůrčí. Všichni opravdoví umělci tvoří ve stavu vnitřního klidu
a bezmyšlenkovitosti. Jejich mysl pak dává formu jejich tvůrčímu impulzu. Dokonce i velcí
vědci říkají, že jejich objevy přišly ve stavu hlubokého duševního klidu. Přední matematici
včetně Einsteina tvrdí, že „myšlení hraje podřízenou roli v krátké, rozhodující fázi tvůrčího
aktu".' Proto lze říci, že důvodem, proč průměrný vědec není tvůrčí, není jeho neschopnost
myslit, nýbrž jeho neschopnost přestat myslit.
Zázrak života na zemi nevznikl a není udržován pomocí myšlení. Život je udržován
inteligencí, která je mnohem větší než mysl. Jak může lidská buňka o průměru dvou tisícin
centimetru obsahovat informace, jež by naplnily tisíc knih o šesti stech stránkách? Čím víc se
dovídáme o mechanismech našeho těla, tím víc si uvědomujeme, jak nesmírná je jeho
inteligence a jak málo víme. Když se naše mysl spojí s touto inteligencí, stane se
nejúžasnějším nástrojem, neboť slouží něčemu většímu, než je sama.
EMOCE: REAKCE TĚLA NA NAŠI MYSL
A co naše emoce ? Emoce mě ovlivňují mnohem víc než mysl.
Mysl není jen myšlení. Mysl zahrnuje také vaše vědomé i nevědomé emoce. Emoce vznikají
tam, kde se stýká mysl a tělo. Emoce jsou reakcí těla na vaši mysl - to jest odrazem mysli ve
vašem těle. Například nenávistná myšlenka vytváří v našem těle energetický náboj, kterému
říkáme zlost. Tělo se připravuje k boji. Myšlenka, že jsme v nebezpečí, způsobuje stahování
svalů, což je tělesný projev toho, čemu říkáme strach. Výzkumy ukazují, že silné emoce
vyvolávají změny v biochemické rovnováze těla. Tyto změny představují materiální aspekt
našich emocí. Obvykle si neuvědomujete všechny své myšlenky ani své emoce.
Čím víc se ztotožňujete se svým myšlením a emocemi, čím méně jste přítomni jako nezaujaté
vědomí, tím vyšší je náboj emoční energie, ať si to uvědomujete, nebo ne. Nejste-li schopni
uvědomovat si své emoce, jste-li od nich odříznuti, nakonec se projeví náčiste tělesné úrovni
v podobě nějakého tělesného příznaku. O tomto problému bylo v posledních letech hodně
napsáno, takže se tím nemusíme zabývat v této knize. Silná nevědomá emoce se může
projevit jako vnější událost, která vám připadá jako něco, co se vám děje. Například lidé, kteří
v sobě mají hodně zlosti, kterou si neuvědomují a nevyjadřují, jsou často zdánlivě
bezdůvodně napadáni ostatními naštvanými lidmi. Z těchto lidí vyzařuje zlost, kterou někteří
lidé podvědomě cítí a která probouzí jejich vlastní latentní zlost. Máte-li potíže vnímat své
emoce, soustřeďte se na vnitřní energetické pole svého těla. Vnímejte své tělo zevnitř. To vám
také pomůže uvědomovat si své emoce.
Řekl jste, že emoce jsou odrazem mysli v těle. Někdy je však emoce v rozporu s myslí: mysl
říká „ne" a emoce říká „ano".
Chcete-li skutečně poznat svou mysl, vaše tělo vám vždycky poskytne pravdivý obraz; proto
vnímejte své emoce ve svém těle. Pokud existuje zjevný rozdíl mezi vaším myšlením a vašimi
emocemi, myšlení je nepravdivé a emoce je pravdivá. To není konečná pravda vaší existence,
ale relativní pravda vašeho momentálního stavu mysli. Konflikty mezi povrchními
myšlenkami a nevědomými duševními procesy jsou zajisté běžné. Nemusíte být ještě schopni
uvědomovat si nevědomou činnost své mysli jako myšlenky, ale tato činnost se odráží ve
vašem těle jako emoce, jež si můžete uvědomit. Pozorovat své emoce tímto způsobem je v
podstatě totéž jako pozorovat své myšlenky. Jediný rozdíl je v tom, že zatímco myšlenky
máte v hlavě, emoce cítíte především v těle. Pak svým emocím můžete dovolit existovat, aniž
se jimi necháte ovládat. Přestanete se s nimi ztotožňovat a stanete se nezaujatým
pozorovatelem. Budete-li to dělat, všechno nevědomé ve vašem nitru vyjde na světlo vašeho
vědomí.
Takže pozorování emocí je stejně důležitě jako pozorování myšlenek?
Ano. Naučte se ptát se sami sebe: „Co se ve mně děje v tomto okamžiku?" Tato otázka vás
povede správným směrem. Nesnažte se své emoce analyzovat, jen je pozorujte. Soustřeďte
svou pozornost dovnitř. Vnímejte energii svých emocí. Nejste-li si vědomi žádné emoce,
soustřeďte svou pozornost hlouběji do vnitřního energetického pole svého těla. To je bránou
do sféry Bytí.
Emoce obvykle představuje energizovanou myšlenku a díky tomuto silnému energetickému
náboji není zpočátku snadné pozorovat ji nezaujatě. Emoce vás chtějí ovládnout a obvykle se
jim to daří -pokud nejste dostatečně soustředění. Když se následkem nedostatečného
soustředění se svými emocemi ztotožňujete, což je běžné, vaše emoce se přechodně stávají
„vámi". Často se vytvoří začarovaný kruh mezi vaším myšlením a vašimi emocemi, takže se
vzájemně posilují. Myšlenka vytvoří zesílený obraz sebe samé ve formě emoce a vibrační
energie emoce posiluje původní myšlenku. Tím, že přemýšlíte o situaci, která způsobila
určitou emoci, dáváte této emoci energii, a ta pak energizuje vaše myšlení atd.
Všechny emoce jsou v podstatě modifikacemi prapůvodní, neroz-lišené emoce, která má svůj
původ ve ztrátě vědomí toho, čím skutečně jste. Tuto nerozlišenou emoci je obtížné přesně
pojmenovat. Je možné ji nazvat strachem, ale kromě neustálého pocitu ohrožení obsahuje také
hluboký pocit opuštěnosti a neúplnosti. Snad nejlepší je použít výrazu, který je stejně
nerozlišený jako tato původní emoce, a prostěji nazvat „bolestí". Jedním z hlavních úkolů
mysli je odstranit tuto emocionální bolest, což vysvětluje její ustavičnou aktivitu, ale nakonec
sejí podaří tuto bolest jen dočasně zastřít. Čím víc se mysl snaží zbavit se této bolesti, tím
větší je tato bolest. Mysl nikdy nemůže najít řešení, a ani vám nemůže dovolit najít řešení,
neboť ona sama je součástí tohoto „problému". Představte si, jak se policejní ředitel snaží
najít žháře, kterým je on sám. Této bolesti se nezbavíte, dokud se nepřestanete ztotožňovat se
svou myslí, to jest se svým egem. Teprve pak ztratí mysl svou moc a Bytí se projeví jako vaše
skutečná přirozenost. Ano, vím, na co se zeptáte.
Chtěl jsem se zeptat na pozitivní emoce, jako je láska nebo radost.
Láska a radost jsou neoddělitelné od vašeho přirozeného stavu vnitřní spojitosti s Bytím.
Okamžiky lásky, radosti a hlubokého klidu přicházejí, kdykoli dojde k přerušení
myšlenkového proudu. U většiny lidí k tomu dochází jen málokdy a náhodně, v okamžicích
ohromení, jež někdy vyvolá nepopsatelná krása, extrémní tělesná námaha nebo velké
nebezpečí. V takových okamžicích cítíme hluboký vnitřní klid. A s ním přichází intenzivní
radost, láska a pohoda.
Tyto okamžiky jsou obvykle velmi krátké, neboť naše mysl rychle obnoví svou hlučnou
aktivitu, které říkáme myšlení. Trvalé radosti, lásky a pohody dosáhnete teprve tehdy, až se
osvobodíte od nadvlády své mysli. Radost, láska a pohoda však nejsou emoce, neboť existují
na mnohem hlubší úrovni. Takže si nejdřív musíte být plně vědomi svých emocí, než budete
schopni vnímat to, co je za nimi. Emoce znamená doslova „vyrušení". Slovo emoce pochází z
latinského emovere, což znamená „vyrušit".
Láska, radost a klid jsou hluboké stavy Bytí či spíš tři aspekty stavu vnitřní spojitosti s Bytím.
Jako takové nemají žádný protiklad. To proto, že vznikají za hranicemi mysli. Naopak emoce,
které jsou součástí naší dualistické mysli, podléhají zákonu protikladů. To znamená, že
nemůže být něco dobrého bez něčeho špatného. Takže v neosvíceném stavu ztotožnění s
vlastní myslí nazýváte radostí to, co je příjemným, ale přechodným aspektem ustavičně se
měnícího cyklu bolesti a potěšení. Potěšení vždy nacházíte v něčem mimo vás, kdežto radost
vzniká ve vašem nitru. To, co vám dnes působí potěšení, vám zítra způsobí bolest. A to, čemu
říkáte láska, může být na chvíli příjemné a vzrušující, ale ve skutečnosti je to stav extrémní
závislosti, který se každou chvíli může změnit ve svůj opak. Mnoho „milostných" vztahů
osciluje mezi „láskou" a nenávistí.
Opravdová láska vás nenutí trpět. Jak by to bylo možné? Nikdy se náhle nemění v nenávist,
stejně jako se radost nemění v bolest. Jak už jsem řekl, okamžiky skutečné lásky, skutečné
radosti a hluboké pohody můžete prožít i předtím, než dosáhnete osvícení - než se osvobodíte
od své mysli. Jsou to aspekty vaší pravé přirozenosti, která je obvykle zastíněna vaší myslí. I
v „normálních" závislých vztazích mohou existovat okamžiky, kdy si uvědomujete přítomnost
něčeho opravdového a nezničitelného. Tyto okamžiky jsou přechodné a obvykle jsou velmi
rychle přehlušeny aktivitou vaší mysli. Pak máte pocit, že jste ztratili něco vzácného, nebo
vás vaše mysl přesvědčí, že to bylo jen zdání. Zdání to však nebylo a nikdy to nemůžete
ztratit. Je to součást vaší přirozenosti, kterou mysl může zastínit, ale nikdy ji nemůže zničit. I
když je obloha zatažená, slunce nezmizelo -je stále nad mraky.
Buddha říká, že příčinou bolesti a utrpení je žádostivost a touha a že, chceme-li se zbavit
bolesti, musíme přeseknout pouta touhy.
Naše žádostivá mysl hledá spásu a naplnění ve vnějším světě a v budoucnosti jako náhražku
za radost z Bytí. Dokud se ztotožňujeme se svou myslí, ztotožňujeme se také s těmito touhami
a potřebami, takže naše „já" existuje jako pouhá možnost, jako nenaplněný potenciál nebo
semeno, které ještě nevyklíčilo. V tomto stavuje i touha po osvícení jen další touhou po
naplnění v budoucnosti. Proto se nesnažte zbavit se touhy nebo „dosáhnout" osvícení.
Soustřeďte se na přítomnost. Žijte v přítomném okamžiku jako nezaujatý pozorovatel své
mysli. Místo abyste citovali Buddhu, buďte Buddhou, buďte „probuzeným člověkem", což
slovo buddha znamená.
Lidé žijí ve spárech utrpení od té doby, kdy upadli v Boží nemilost, kdy vstoupili do sféry
času a mysli a kdy si přestali uvědomovat Bytí. Od té doby mají pocit, že jsou
bezvýznamnými fragmenty v nepřátelském vesmíru, že jsou odloučeni od Zdroje a od
druhých lidí.
Bolest je nevyhnutelná, dokud se ztotožňujete se svou myslí, dokud žijete ve stavu nevědomí.
Hovořím především o emoční bolesti, která je také hlavní příčinou tělesné bolesti a tělesných
nemocí. Nenávist, sebelítost, pocit viny, zlost, sklíčenost, žárlivost a dokonce i sebemenší
podrážděnost - to všechno jsou formy bolesti. A každá rozkoš v sobě obsahuje semeno
bolesti: svůj neoddělitelný protiklad, který se časem projeví.
Každý, kdo vyzkoušel drogy, ví, že euforie se nakonec změní v nějakou formu bolesti. Mnozí
lidé vědí z vlastní zkušenosti, jak snadno a rychle se může změnit partnerský vztah ze zdroje
potěšení ve zdroj bolesti. Pozitivní a negativní polarity jsou opačnými stranami téže mince;
obě jsou součástí bolesti, která je neoddělitelná od stavu egocentrického ztotožnění s myslí.
Existují dvě úrovně bolesti: bolest, kterou způsobujete dnes, a bolest, která přežívá z
minulosti. V této knize chci mluvit o tom, jak zamezit působení bolesti v přítomnosti a jak se
zbavit bolesti z minulosti.