Když člověk začne z vlastního rozhodnutí pokládat ostatním otázky,
přirozeně předpokládá, že by měli na ně odpovědět. A ne že se někdo místo toho pokusí svou reakcí naznačit, proč tenhle způsob komunikace nebývá v diskusích příliš úspěšný.
Tohle se totiž v diskusích stává, když se rozhodneme převzít otěže a místo reakce k tématu začneme druhým pokládat otázky, které s tématem nesouvisejí. Například otázky umožňující uvědomit si fakt, že osobní já ve skutečnosti neexistuje.
Co potom? Je možné si díky tomu všimnout, jak nás to kdysi učili i Tomášovi, že
Neustále něco předpokládáme, ne myšlením, ale naprosto automaticky, a vůbec si to neuvědomujeme...
Dokud totiž jednáme podle svých neuvědomovaných motivací, včetně našeho očekávání, že by něco mělo nastat, pak i přes to, že se při meditaci objevila zkušenost neduálního vnímání, při každodenních činnostech dál přetrvává advaitové pochopení jen jako znalost osobního já: neuvědomované sebeztotožňování se všemi dosud nerozpoznanými motivacemi znemožňuje všechno existující včetně sebe neduálně přímo vnímat stále, spontánně, i během všeho každodenního dění.