To mi připomíná, jak jedno ještě ne úplně dospělé dítě po návštěvě historické opery řeklo tatínkovi:
"To muselo být krásné, dříve se lidé dorozumívali zpěvem"
Ta tvoje poezie je o ničem (ne o Ničem)
Nemá sílu (obsah).
Je to jen veršování, rádoby zenové.
Nejspíš potřeba být zajímavý/zajímavá
Nebo je to jinak?
Jestli chceš příklad mladé "silné" opravdu duchovní poezie přetékající obsahem, tak například toto:
Báseň nové slávyTomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.
Chci žízni jeho znít, být stopkou jeho plodu.
Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.
Na zem si lehněte, ó, lidé, nejblíž je vám.
Duní v ní kroky, strom, ta smělá báseň dřeva,
a řeka, která se neviditelně vlévá.
Vezměte větev, která nerozkvetla,
v pochodeň změní se po okraj plnou světla,
v pochodeň pro všechny, jež nemusí být světlá.
Řítí se vodopád a ze srdce vám tryská,
hle, víra zářící, nad pomyšlení blízká,
tomu, jenž přichází, slavnostní píseň píská.
Ó, bledý, lidský, bratrský a čistý,
ó, pevný, úplný, čirý jak ametysty,
jsme připraveni již jak v listopadu listy.
Do tebe padneme, do tebe zřítíme se,
my skály poznali, studánky, jež jsou v lese,
a krutou odvahu v samotě, na útese.
My smrt jsme poznali a tebou popřeme ji,
bolest, tu bolestnou přípravu na naději,
do rukou dáme ti, jež soucitem se chvějí.
A láska naše ví, že boj, ten boj náš svatý
ty slavný zrytmuješ, ty krásný, odpočatý,
ve velkém poznání až strháš s duší šaty.
Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.
Chci žízni jeho znít, být stopkou jeho plodu.
Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.
Jiří Orten, Ohnice, 1941.