TAJNÉ ZASVĚCENÍKvětoslav Minařík
Motto: Tajné zasvěcení existuje pouze proto,
že hledající mají za měřítko pravdy pouze to,
co už sami znají a mohou.
Proto se musí podřídit kázni učení.
O důvodech zveřejnění Principy tajného zasvěcení nemají být zveřejněny. Tento příkaz jsem respektoval po dobu 45 roků. Podle mých znalostí má však být tajné zasvěcení vždy zachováno pro budoucí generace. Proto jsem se po celou tu dobu snažil vyhledat i vychovat lidi schopné tajného zasvěcení, aby bylo zachováno tradicí v rámci adekvátní posloupnosti.
To nebylo snadné. Výchova, umožňující tajné zasvěcení přenést, se zakládá na dodržování příslušných pravidel v žití, jež v podstatě nikdy nedovolují, aby člověk podléhal osobním sklonům k smyslovému vyžívání se, nýbrž aby jednal pouze v souhlasu s mravními příkazy jógy, případně pak také v souhlasu s mravními příkazy všech světových náboženství a mystických nauk. Tím se mají čekatelé tajného zasvěcení propracovat k tomu, aby si postupně zcela podrobili svou vlastní bytost nebo osobnost, především v psychologické sféře. Teprve tím totiž vzniká jistota, že tajného zasvěcení nebude zneužito pro uskutečnění osobních cílů zasvěcovaného, ani k duchovnímu nebo k všeobecnému zničení čekatele tohoto zasvěcení.
Musím konstatovat, že mnozí, kteří se na mne obraceli v otázkách mystického vývoje, byli třeba povahově dobří, a měli i upřímný zájem proniknout do "tajů mystických nebo duchovních nauk". Jenže téměř bez výjimky nevyvíjeli snahu zmocnit se vlády nad svou emocionální přirozeností, takže v podstatě zůstávali stále jen běžnými lidmi, kteří respektovali své osobní sklony, dokonce bez naděje, že se to s nimi v tomto směru zlepší. Proto nemohli pochopit to nezbytné, že totiž emocionální přirozenost, jež se projevuje právě osobními sklony, je činitelem, který může vždy zvrátit i dobré předsevzetí jít takovou cestou života, na níž se člověk vždy řídí výhradně rozumem, ve scestí, jehož zákruty předurčuje tápající pud, který vždy teprve pozdě, znovu a znovu se poučuje o následcích neovládaných emocí. Takto se při nerespektování příslušných mravních pravidel pro žití potkává i dobrý úmysl s nechtěnými následky, čímž se téměř každý aspirant tajného zasvěcení dostává do zmatku, který mu zobrazuje život jako něco tajemného, záhadného a mocného, jako něco, co mu může připravit mnohá překvapení a zvraty v osudu.
Vyvinutější rozum, ten, který se už nedá klasifikovat jako ryze živočišný, je vždy schopen pochopit, jaké následky mají počiny, k nimž člověka podněcují emoce. Tohoto rozumu však lidé většinou nepoužívají. I když se nám zdá, že máme co činit s lidmi, kteří se řídí výhradně rozumem, přece se ukazuje znovu a znovu, že se to vztahuje téměř vždy na dosažení nějakého světského cíle, což samo sebou dokazuje, že jsou téměř vždy dirigováni emocemi, jež ukazují na to, že všechno jejich jednání je podmíněno výhradně smyslovými sklony, hnacími to silami běžného lidského bytí.
Právě v působících sklonech je utajeno největší nebezpečí, že mystikou předznamenaná cesta k vítězství nad osudem a různými životními nahodilostmi se může náhle obrátit jen k ryze sobeckým a úzce osobním životním cílům; to je důvod, proč mystická nauka v jejím největším aspektu m u s í být a zůstat tajná.
Kolik jsem to už viděl lidí, již započali mystickou stezku správně, ale pak náhle, najednou, právě pod tlakem osobních sklonů, se jejich cesta změnila v cestu těch, kdo mají výhradně světské osobní cíle úzkoprsých sobců. Co na tom, že si zachovali fasádu ušlechtilých mystických snah. Rozhodující skutečností zůstalo to, že podlehli své osobnosti, která je znovu a znovu vedla k osudovým výsledkům, s nimiž se nechtěli potkat.
Někdy si tito lidé myslili - a také mi to i řekli - že jsem to měl být já, kdo je měl zachránit před neblahými následky jejich počínání, jež bylo proto přirozené, že vyplynulo z volného uplatňování jejich osobních sklonů. Když však jsem chtěl být dobrým a opravdu spolehlivým vychovatelem a vůdcem schopných dovést každého až na vrchol mystického vývoje, mohl jsem pouze - řečeno v přeneseném smyslu - varovat, aby ti lidé nesahali holou rukou na rozpálenou plotnu. Pak jistě bylo pošetilé chtít na mně, abych zabránil tomu, aby se nepopálili.
Soudím, že po 45 letech v úloze nositele zasvěcení mám dost zkušeností s tím, abych u kohokoli očekával nějaký zázrak v tom smyslu, že i když by dával volný průchod svým sklonům, přece bude schopen přijmout tajné zasvěcení. Když se k tomu přičte mé evidentní zjištění, že mi sil a života ubývá, pak už nemohu věřit, že čas, který ani za dobu 45 let nepřinesl příslušné výsledky mého zevního úsilí o přenesení mystického zasvěcení, může v dohledné době změnit celou situaci a přinést úspěch liknavým.
Na samém počátku éry, kdy jsem dospěl k "mystickému dovršení", jež se mou mystickou realizací stalo samovolným rozvojem duchovního života, jsem se zavázal, že prakticky poznanou nauku odevzdám světu hledajícímu na tomto poli. To bylo příčinou, že jsem věnoval tak mnoho péče těm, kdo se na mne obrátili jako na znalce nauky, jenž je schopen je zasvětit. Protože však tito lidé podléhali bez přerušení svým specifickým bytostným sklonům, stalo se pro mne více a více významným varování, že nikoho nesmím pustit až tam, kde by obdržel mystickou moc související s přijetím zasvěcení, jež právem označuji za tajné, za znovu odhalenou zavátou stezku Buddhů. Neboť když někdo takové zasvěcení získá, získá s ním i ledajakou mystickou moc, již jistě zneužije, protože se jím nezískává schopnost nechat se vést ryzím rozumem, nýbrž zase jen pouze emocemi. O nich se už nedoví, že vedou vždycky pouze k osobním cílům, vytknutým smyslovými chtíči, jež často klamou tím více, že je k nim člověk velmi často dirigován tzv. Strážcem Prahu.
V souvislosti s tím chci už předem říci, že tento Strážce nedobře zasvěceného zneužije často k rozvoji zdrcujícího zla na světě, což se projevuje jak v náboženství, tak v církvích, i v politice. V těchto všech ideových hnutích se idea rajského nebo šťastného všedního života, jež tato hnutí slibují lidem buď po smrti, nebo v co nejbližší době, zvrhává v uplatňování práva usurpátorů, kdežto svět trpí a strádá dále a dále... Chci tedy doložit: Strážci Prahu může čelit pouze rozum oproštěný od vlivu sklonů, rozum čistý a zprůzračněný právě mravní mystickou kázní, jejímž cílem je vždy odosobnění, úplné podrobení si osobnosti, jež se vždy chce řídit výhradně smyslovými a emocionálními sklony.
Aby však nedošlo k omylu, že Strážce Prahu je snad jakousi duchovní bytostí chodící vesmírem a napadající mystiky prostřednictvím nějakých pokušení nebo strašením na způsob vymyšlených strašidel, musím doložit, že to je zlo, personifikující se pouze pod příslušnými tlaky psýchy. Teprve když člověk dokáže celou duševností soustředit všechny své síly jedním směrem a to dokonce pouze do oblasti dosud pro něho transcendentního světa, srážejí se energie, jež existují na rozhraní mezi naším empirickým světem a světem transcendentním, a vytvářejí jev zvaný Strážce Prahu.
Když už se usilujícímu mystikovi tento Strážce objeví, vzniká pro něho zajímavá situace, pokud ovšem rozvinul vnitřní vidění, s jehož pomocí zjišťuje, že zesilují tendence k jeho návratu do světa. To se dá vyložit tak, že v hlubině bytí i velmi pokročilých mystiků existují stále příbuzenské vztahy k světu kdesi na úrovni dosud přežívající emocionality, i když mystickou kázní zevní svět ze svého vědomí téměř úplně vyloučili.
Jde prostě o atavismy, jež jako adekvátní forma vnitřního nebo duševního žití přežívají kdesi v mozkové hmotě, ale až na konci míchy, odkud člověka dirigují tak dlouho, než se mu podaří vymítit je chladem nebeských vjemů. Z psychologického stanoviska tento zákrok proti atavismům vyžaduje, aby byla rozvinuta bhaktická složka mystická, jejíž pomocí se dosahuje schopnosti přijímat kvality existující v kosmu prostřednictvím úmyslných vjemů; jejich trvalý příliv nebo proud vyhladí centrum atavistických činitelů, čímž teprve Strážce Prahu se neobjevuje, nebo nevytváří, a proto odchází ze života mystikova jako jev nepůsobivý.
Bylo by tedy nesmyslné domnívat se, že objevení se Strážce Prahu závisí na rozvoji mystického vidění, jak si to představují nesčetní mystikové. V takovém případě se totiž většinou rozvíjí pouze vidění rozličným způsobem vznikajících představ, jež mystik, jehož praxe za mnoho nestojí, považuje za vize nějakých osobitých skutečností.
Pokud vím, Srážce Prahu vzniká z pudů, vášní i nevědomých chtíčů, ale tvoří se pouze tehdy, když tomu všemu člověk čelí nesprávně pochopenou snahu překonat to. Podle okolností to může být Strážce mátožný a zasahující do života takového mystika teprve tehdy, když by chtěl proniknout svým vědomím do oblasti transcendence. Zapůsobí takřka automaticky tím, že se v člověku zesílí nějaký sklon, který odvede jeho pozornost k věcem světským, takže mystické záměry u něho zapadnou do zapomenutí. Když se takový mystik rozpomene, probouzí se do jiných podmínek, kde jeho předchozí snaha neplatí a - tak sestává věčným začátečníkem, žijícím ve vysněném světě.
Strážce Prahu však také vzniká tehdy, když mystik přijal mystickou praxi bez výhrad a tím předstihl přežívající postupný zánik mravních nedostatečností, zatímco se jeho duch zdokonalil, takže vidí i do světa viditelného i neviditelného. Za takových okolností se mu Strážce Prahu objeví v postavě odpůrce, který dokáže působit skrytě jen zatím účelem, aby mystik padl do lidství, jež právě opouští správným mystickým postupem. V tomto případě bývá vystoupení Strážce Prahu často i dramatické, jako se to stalo Buddhovi nebo Ježíši. Když v takovém případě mystik Strážci Prahu podlehne, je to předzvěstí vzniku diktátora - zločince na světě, jenž musí natropit na světě tolik zla, aby se jeho zásluhy ze zasvěcování zlikvidovaly. Z tohoto hlediska jsou běžní lidé podivní. Takovému diktátorovi věří někdy až jako spasiteli v jejich sociálních problémech, za což zaplatí tak, jako se to už stávalo v diktátorských říších.
Běžným mystikům, kteří jsou dosud "lidští", se Strážce Prahu neobjevuje. Teorie, že Strážcem Prahu je pes, jenž štěká ve snu mystika, je nejapným podvodem. Je to zlehčování celého mystického úsilí a celé mystiky vůbec, neboť praktická mystika je naukou moci a nikoli hraním si se záhadnými představami, jejichž konečným výsledkem bude to, že se člověk stane nesmrtelným a všemocným. Vše se totiž musí vyvíjet v přísně logických vztazích. Podkladem mystické moci musí být sebevláda; čím o absolutnější moc se jedná, tím absolutnější musí být sebevláda. Podprůměrný rozum, hloupost, fantazie a neschopnost být dokonalým člověkem nezakládá mystickou moc se všemi jejími atributy, o nichž se zmiňuje mystická literatura, která má charakter mystických učebnic.
Než vraťme se poněkud zpět. Těch 45 let, v nichž jsem stále podněcoval druhé, aby své osobní sklony překonali, a jejichž zrada je v tom, že jednoduše svým sklonům podléhali i na nejnebezpečnějších úsecích mystické cesty, nadto pak fakt, že mi život prchá z těla, mě opravňuje nevěřit, že se "teď" situace v tom směru změní. Nezmění se! Z mystických snaživců se ve velké míře stali "věční začátečníci", kteří snad dnes napnou sílu, aby se ze svých emocí vymanili, ale již někdy zítra se jejich síla někde ztratí, takže znovu a znovu budou svým sklonům podléhat, aniž pomyslí na mé varování, že to tak být nesmí, protože to je všestranně nebezpečné.
Toto je pravý důvod, proč zveřejňuji principy tajného zasvěcení. Slíbil jsem, že mystickou nauku v její nádherné čistotě odevzdám světu, ale protože se nikdo neukázal jako způsobilý tajné zasvěcení přijmout, mám právo "hodit" je světu, ať s ním naloží jakkoli. Že se ji odevzdat nepodařilo už dávno, bylo jen zásluhou Strážce Prahu, jenž tak často zaslepoval ty, kdo se ke mně obraceli o radu v mystickém snažení. Tím Strážci Prahu vracím to, co chtěl prosadit, totiž aby nauka nebyla přenesena. Přitom však připomínám: Nikdo z těch, kdo neprokázali, že jsou schopni nauku zachovat, se nemůže vymlouvat na onu temnou mystickou moc, na Strážce Prahu, že právě on to byl, kdo mu "podrážel nohy". Přemáhání a posléze přemožení sklonů je věcí osobní a mravní odpovědnosti a pravé mystické snahy, která se stává neúspěšnou pouze tehdy, když si snažící se myslí, že obelstí skutečnost, jíž je nezbytnost sklony překonávat.
O skutečném překonání sklonů nutno říci, že to je poměrně vysoký mystický výsledek. To však neznamená, že tu nebudou chybět různé vize, v podstatě vždy bezvýznamné a též i pomotané teorie o mystické praxi, o mystických a životních faktech a snahách, ale nebudou tu chybět výsledky reálné: evidentní zjištění, že když někdo překoná smyslové sklony, stane se především vidcem svého vlastního budoucího osudu, i vítězem nad svým vlastním osudem. Je nutno vědět, že osud může vždy doléhat pouze na člověka, který dává sklonům volný průběh. Právě sklony to jsou, jež nikdy nevedou a nemohou vést ke štěstí oproštěných, nýbrž vždy pouze k spravedlivým následkům osobitostí motivovaného počínání. Jen bez sklonů je člověk vždycky svobodný a zcela volný.
V Březové 1973 Květoslav Minařík
O formálním, úzce osobním zasvěcení
Formální, úzce osobní zasvěcení předchází zasvěcení tajnému. Platí pro ně stejně jako pro zasvěcení tajné také to, že každá snaha musí mít nějaký adekvátní účel. Platí to dokonce i pro mystické úsilí začátečníků, kteří ještě mystiku nemohou chápat jako zapředení se jedince do mocně se zvedajících vln světových osudů, nýbrž pouze jako snahu, jíž si mohou pomoci k osobnímu štěstí.
Toto štěstí se může jistě chápat různě. Málo pokročilý, elementární typ člověka je vidí pouze v neomezených možnostech ukájet své osobní smyslové chtíče, kdežto typ duchovně velmi pokročilý právě v uvolnění od chtíčů, od onoho věčného psychického horka, jež nikomu, kdo chtíčům podléhá, nedá ani chvilku vnitřního klidu.
I toto uvolnění od chtíčů je tedy osobním štěstím, o němž věčně spekulující a mysticky neusilující lidé mohou uvažovat jako o sobeckých sklonech tupců, kteří se snaží vyhnout i rodinnému tzv. štěstí. Já tu však mluvím o mystickém vývoji od jeho samého počátku, který nesmí být ponechán nepovšimnut. Platí zde předpoklad: Jsi-li idealista, jenž by rád prospěl zevnímu světu, musíš být i realista, který si musí napřed sám pomoci. Teprve potom poznáš, zda si lidé přejí, abys jim pomohl, nebo zda si to nepřejí. Je totiž obecnou zkušeností, že když někdo vnucuje světu dobro, existující v jeho představách, může to být bráno jako bláznovství, nebo se to může vnímat jako zločin páchaný na lidstvu, když je začne vnucovat světu nějaká organizovaná skupina.
Právě toto svědčí o skutečnosti, že chce-li někdo dělat světu dobro, nebo mu udělovat představy o dobrotě, musí získat zasvěcení, aby vůbec pochopil, jak to s tím dobrem je. Předesílám hned, že zasvěcení může každého dovést k poznání, že si nikdo jeho pomoci a dobra nepřeje. Přeje si pouze ukájet svou zvědavost a touhy po smyslových požitcích a jen málokdy někoho zajímá metoda, jejíž pomocí lze odstranit veškerou strast. Přesně vzato, v podstatě má každý jedinec, ať chytrý nebo hloupý, vzdělaný nebo nevzdělaný a dokonce i neomezeně hloupý, svůj životní názor hotov vždy už proto, že jej zdědil jako vlastnost svého tělesného zrození, a proto ho vždy zajímá pouze to, aby byl tento jeho názor potvrzován. To je ostatně také příčinou, že mystik musí být zproštěn všech osobních sklonů, aby mohl jednat nestranně a aby nejednal ani neuvědoměle ve svůj osobní prospěch, byť s myšlenkou na dobro druhých. - Vizme např. ono "dobro", jež je lidstvu vnucováno organizovanými skupinami. Kdyby takové "dobro" vnucoval lidem nějaký jedinec, byl by v očích lidí někdy bláznem, jindy třeba i zločincem. Když však podobné "dobro" vnucují lidem organizované skupiny, vnutí jim většinou pouze nějakou diktaturu, pod níž lidstvo nebo jeho části úpí, ať to je "dobro" jakékoli.
Kdo tedy chce být mystikem nebo buddhistou, nesmí zpočátku nikdy myslit na prokazování dobra světu, nýbrž pouze na své osobní sebezdokonalení, aby si především pomohl sám. Toto "pomáhat zpočátku pouze sobě" může být založeno výhradně na sebepřemožení. Základními kameny úspěšného sebepřemožení jsou v bezvýhradném řízení se pravidly mravní mystické kázně. Jejich dodržování nikdy nemůže vyhovovat osobnosti a jejím smyslovým sklonům, neboť znamenají konání skutků ctnosti.
Skutky ctnosti se stávají dokonalými pouze dovršením odosobnění. Zosobnění však musí zmizet, ale až už člověk nebude podléhat žádné emoci, žádnému smyslovému sklonu. Tím je ovládnuto pociťování, které se transformuje v rozum, chápající celou problematiku života neusměrněného mravní kázní, tj. života všech běžných lidí. Tak člověk dospívá k pravému základu osvícení na úrovni běžného života a nemůže být sám sebou obelháván svým vlastním zdánlivým altruismem, přikrývajícím osobní, sobecké ambice.
V buddhismu se konstatuje, že celá říše strasti je opřena o lpění na pociťování, jež jsou organickou vlohou bytosti ke ztotožňování se se zevním světem, se samsárem, s hrůzným to procesem nikdy nepřestávající strasti. Toto ztotožňování, v jiném smyslu lpění, je tak hrůzné, že stále oslepuje člověka vírou, že i věci slibující smyslové potěšení přece snad jednou přinesou tolik toužené konečné ukojení. Existují představy o možnosti vytvořit šťastné manželství, ačkoli je naprosto jasné, že takové manželství nelze vytvořit, když v něm téměř vždy existují dvě neústupné vůle. Z toho důvodu nauka o formálním a osobním zasvěcení jednoduše se takovými a jinými podobnými problémy nezabývá. Jde pouze na kořen strasti tím, že doporučuje vyhladit lpění na pociťování, jež je schopno rozechvívat tělo prostřednictvím hmatových fenoménů, jimiž jedině pociťování je.
Je tedy nezbytné zlikvidovat funkci pociťování a nevyhledávat žádnou metodu na její zlepšování. Život, který člověk získává zrozením v lidském těle, je potenciálně, tj. karmicky disponován dostatečně pro vyžívání se v pocitech. Dokonce právě pro tuto dispozici žije každý téměř výhradně pocitově, což mu brání poznat, co znamená změna těžiště sebeuvědomění z pociťování do kvalit mentálních, zejména rozumových. I kvality mentality a rozumu se manifestují v prožívání, ale nikoli jako při pociťování, jež vede ke splývání vlastní individuality s individualitami jiných, jež si v podstatě vždy odporují, nýbrž ve stavech chvění substancí bytí nadpocitového, dynamicky se rozzařujících do jevů okolního světa. To je zárukou, že místo krizí pocházejících z nemožnosti citového splývání s tím, po čem lidé touží, dostavují se stavy vytržení, povznášející sebeuvědomování k božím trůnům.
Proč tedy do pocitového žití, jež svou povahou každého obtěžuje, vměšovat ještě neustálé touhy po příjemném pociťování, jež pramení ze lnutí k chuťovým a tedy vlastně hmatovým efektům, přenášeným do vědomí pociťováním? Tyto touhy totiž celou problematiku emocionálního žití ještě více prohlubují a komplikují a tím žití jen znepříjemňují.
Pociťování je zde a nauka o něm tvrdí, že je to činitel kvalitativně elementárnější než rozum, který nás může vždy ze strasti vysvobodit, protože nás dokáže vést světem s přehledem a rozvahou a tímto způsobem tlumit i odstranit příčiny pro vznik všech konfliktních situací. Proti tomu cit nás vede k jednání ryze emocionálnímu, k jednání zaujatému, které nás nechává upadat do závadného řešení okamžikových nahodilostí. Tím je rozum zastíněn, zpravidla plameny vášně, které člověka dostávají do situací, jež vyvolat si třeba vůbec nepřál.
Pro tyto vztahy nesmíme pociťování považovat za vyšší duševní vlohu, jak to činí idealismem trpící náboženství i různí lidé. Pociťování je především velmi slepou hnací silou bytí, jež vytváří všechny komplikované situace na světě. A ten tzv. vyšší cit? - Ten se musí teprve vyvinout přijetím a dodržováním ušlechtilé mravnosti a absolutní zdrženlivosti v jednání i v reakcích na dění a jevy okolního světa. Tato ušlechtilá mravnost a ušlechtilé jednání pochází pouze z provádění tzv. metta, tj. z permanentního přání všeho dobra všem bytostem, ať už nám jsou milé nebo nemilé a ať už s nimi sympatizujeme nebo nikoli. Duchovní vývoj, jejž si musíme představovat v prvé řadě jako postup od strastných stavů prožívání k stavům blaženým vyžaduje, abychom zachovávali všechny mravní předpisy duchovních nauk; teprve tím se cit oprostí od elementárního chtění a promění se v soucit, jenž strukturu osobnosti sublimuje a nechá dokonce zaniknout v permanentním pocitu sounáležitosti se vším, co je.
Teprve tento cit je základem duchovního vývoje; z tohoto citu se vyvíjí osvícený rozum, který je schopen porozumění a dobroty, což se v konečné své fázi ukazuje být moudrostí, osvícením, stavem budho. Je to rozum, který vystupuje a rozvíjí se až když člověk potlačí pudy a emoce z nich vyplývající. Tyto pudy pak, jež jsou vlastně jiným aspektem pociťování, se ovšem nejprve mění v běžný živočišný rozum, jehož funkce se zase mění působením zušlechtěného citu ve funkci rozumu osvíceného, v moudrost; tímto se cit jakožto silový činitel stává "živinou" rozumu, vyvinujícího se v nejvyšší moudrost, která už dobře poznává, že rozum je ve vyšším aspektu vědomím, především empirickým, jemuž když se upře funkce konkretizovat jejím rozvážným potlačením, poznává se jako vědomí transcendentní, které je původní kvalitou stvoření, kvalitou, z níž se stvoření vyvinulo.
Tím je konečně realizován stav absolutna v bytí, předchůdce to spásy, jak jí rozumí nejvyšší mystické nauky.
Toto vše musí člověk znát a mít na zřeteli, chce-li dosáhnout mystické dokonalosti, která má věcný význam. Musí pochopit, že se musí podrobit kázni potlačovat pudy a pudy podmíněné sklony na prvním stupni, kdežto na druhém všechno pociťování, jež podmiňuje pocitové vyžívání. Jenom tak se člověk propracuje k překonání sama sebe, k bytostnému přepodstatnění a k dosažení stavu bytosti povznesené nad celý emocionální život a tím ovšem i nad strastný svět, v němž tonou všechny lidské bytosti.
Dosáhnout tohoto sebepřekonání je podmínkou sine qua non k dosažení mystického zasvěcení v úzce osobním a formálním smyslu. A aby k tomuto sebe překonání mohl člověk vůbec dospět, musí potlačit všechny své smyslové sklony. Právě sklony člověka nutí myslit neobjektivně, osobitě, zaslepeně. Když jsou překonány, dosáhne člověk odosobnění a tím se připraví pro úspěšné tajné zasvěcení.
Působení a moc sklonů musí člověk nejprve objevit. Neobjeví je a nepozná jejich moc, dokud se nepozastaví nad tím, jak je ve svém jednání motivován svými osobními zřeteli a dokud tomu všemu nezačne čelit. Musí se sklonům postavit na odpor i tím, že bude konat pouze to, co mu přikazují povinnosti vložené na něho mystickou naukou a jeho karmickým učleněním. Když bude muset konstatovat, že i v požadavcích za svou fyzickou nebo duševní světskou práci, za své zaměstnání, je řízen žádostivostí po výdělku a tím třeba i jen nezřetelně se projevujícími světskými sklony, musí se spokojit s odměnou, jež se mu dostane od jeho zaměstnavatele za jeho práci a nesmí mít tedy ani v tomto směru žádné osobní požadavky. Jenom tím prokáže, že překonal světskost v podobě světské ctižádosti, jiný to aspekt pocitového žití, jímž se tmelí, sílí a utváří vyhraněná osobnost, která zase zaslepuje a tím ničí možnost rozvoje osvíceného rozumu.
Pouze osvícený rozum může dovršit likvidaci osobnosti, která se ve světě snaží uplatňovat vlastně pouze jako sobecký a pouze zla se dopouštějící faktor. A v jádru své osobnosti, ve sféře pociťování, by ji nezlikvidoval nikdo, kdo trpí tím, že si stanoví nějaký světský osobní cíl, i když se mu jeho osobnost skryje za představou nezadatelného práva na odměnu za práci, činnost nebo funkci.
Právě s ohledem na to chci říci, že nikdo a nikdy není dosti osvícený na to, aby věděl, co mu musí spravedlnost přidělit a to dotud, dokud nedosáhne osvícení podle představ pravé mystické nauky. Její mravní normou v tomto směru je, že správné je pouze to, aby člověk získával své živobytí pouze vírou v Boha a tuto víru smí činit silnou přesvědčením, že má právo dožít celý svůj život tím, že ho Bůh bude živit až do jeho fyzické smrti.
Teprve tím se skutečně odosobní a přestane tedy zasahovat do své činnosti a tím i do tvořící se karmy ze skutků. Takto bude jeho celá karmická tvořivost nebo působení přeneseno na kosmické regióny, kteří se už o jeho "viny" za činnost podělí mezi sebou.
Takto tedy má být zničena osobnost pocházející z ctižádosti, jež nemystiky vždy zaplétá do tvořící se karmy, jež se stává nepřehlednou, jelikož běžný intelekt nemůže nikdy proniknout a pochopit všechny momenty sobectví, jež se skrývá v činnosti. A představa o sociální spravedlnosti, která podle nepřesných představ dává všem lidem právo dostat od lidské společnosti štěstí a chléb? - Dokud ten, kdo chce dosáhnout mystického zasvěcení, takto na svět nazírá, pak je světským člověkem, jenž nikdy nepozná karmickou spravedlnost v celé její šíři a hloubce. Přísně vzato, člověk se smí živit pouze vírou v Boha, jak jsem již uvedl nahoře, ale práv na to žádných nemá. Když si myslí, že je má, pak to zaplatí rozličnými hrůznými omyly, jež budou jeho život stále komplikovat, dokud ho svět pro jeho karmickou draze vykoupenou zralost nezlomí a tím ho nenaučí doufat pouze v Boha.
Na cestě vysokého mystického zasvěcení takovéto poučení od karmické zralosti jistě už znamená částečnou prohru na cestě života od primitivního mravního názoru na život a počínání až k duševnímu a duchovnímu překonání světa. Neboť čím dříve se člověk skloní před faktem, že se smí živit pouze vírou v Boha, tím více duchovních fondů zachrání k vybudování duchovní moci, schopné každého dovést k vítězství nad světem ve všech jeho formách, kvalitách a situacích.
Toto však jsou výhledy pro lidi schopné chápat vše z tzv. vyššího hlediska. Než se k tomuto chápání uschopní, musí se podřídit poučce, že ničit sklony vytvářené ctižádostí nikdy nestačí k rozvinutí a dovršení ctností mystického žití. Musí být překonány i sklony působící v nejužší osobní sféře, která se projevuje chutí projevovanou v jídle a pak hlavně v chuti, jež se ukájí pohlavním životem tu třeba vůbec neomezovaným, tu třeba sporadicky nebo po dlouhou dobu omezovaným a tu zase touhou po něm.
Pro ty, kdo si sami radí na cestě duchovního vývoje, platí totiž příkaz pohlavní abstinence zase jen podle jejich sklonů. Někdo usoudí, že pohlavní zdrženlivost není nezbytná, protože mu tento názor vnukají jeho sklony. Jiný, kdo se sobě odcizil, příkaz sexuální zdrženlivosti přijímá jako ryze náboženskou poučku, kdežto opět jiný se pro slabost vůle kloní jednou k pohlavní zdrženlivosti a pak zase tento postoj změní, protože se nezná a tím mu napadá, že se má chovat tak nebo onak, podle toho, jak mu jeho sklony diktují okamžité chování. To však jsou postoje nevedoucí k ničemu dobrému. Neboť pohlavní zdrženlivost nebyla pouze vymyšlena spekulujícími mozky. Má své psychologické a specifické pozadí; není samoúčelná, ani není tajným klíčem k otevírání vrat nebes. Zase jde pouze o to, aby každý čekatel zasvěcení překonal sama sebe, aby přemohl všechny své osobní sklony; pohlavní pud v tomto ohledu je vždy chápán jako nejmocnější činitel, který je vždy schopný bojovníka o mystické zasvěcení přivést buď k mystické dokonalosti, nebo k mystickému pádu.
Nejhorší však, čeho se může dopustit ten, kdo slyšel poučku o pohlavní zdrženlivosti, jestliže na něho vůbec zapůsobila, je přerušování pohlavní zdrženlivosti. Takový člověk zpravidla nikdy nedosáhne poznání, co znamená dovést pohlavní zdrženlivost na vrchol, kde je překonán kritický nápor pohlavnosti, kde se pohlavnost poddá a vznikne zkušenost, co vlastně pohlavnost vše znamená, i že vlastně motivuje všechno zevní počínání lidí. Místo toho bude pohlavnosti podléhat již i při nižším tlaku, až konečně jí bude podléhat jako na samém začátku, kdy ho ani nenapadlo s pohlavností bojovat. To se pak projeví jako duchovní pád, který bývá vždy doprovázen zjištěním, že došlo k sestupu z duchovních výšin, ke ztrátě duchovních hodnot, jež činí člověka šťastným a svobodným, bez závazků a strastí otců rodin.
Správné zachovávání příkazu pohlavní zdrženlivosti vede tedy jistě vždy k stupňování sexuální agresivity. Právě tuto agresivitu je třeba ovládnout, aby člověk nabyl zkušeností a poznání, že pudem k množení příroda ovládá všechno živé, a že tedy pouze jeho přemožením se získává svoboda. Proto na pohlavní zdrženlivost nesmíme hledět jako na čin rovnající se svým významem jakémukoli jinému činu. Z toho důvodu má člověk tuto kázeň začínat se vší vážností a s vědomím, že se tím dostává na stezku možných velkých vítězství i pádů. A když ji člověk dlouho zachovává, jistě dospěje k jakési zavilé konfrontaci dvou nesmírně významných činitelů v životě, jeho samého a pohlavního pudu, takže když správně s pohlavností bojuje, nemůže už trvat na rozhodnutí pohlavní zdrženlivost zachovávat do budoucnosti stále a stále. Boj s pohlavností vrcholí obvykle ve stavu, kdy člověk musí odkládat sklon k pádu do pohlavnosti jen ode dne ke dni; jenom tak může skutečně zvítězit. Ostatně toto stadium v zachovávání pohlavní zdrženlivosti je vrcholné a kritické a nebude už dlouho trvat, kdy dobude člověk vítězství nad sebou.
Toto vítězství ovšem ještě neznamená, že se člověk učiní bytostí pohlavně neschopnou. Může se dokonce k pohlavnímu životu i vrátit, ale to už nikdy nebývá absolutním otrokem pohlavnosti, nýbrž člověkem, jenž pohlavnímu problému správně rozumí. Tím teprve se pohlavní problém stane skutečně druhotným a nikoli prvotním, problémem hlavním. Mizí idea "lásky" a "zdravé ctižádosti" a zbývá pouze elementární pohlavní chtivost, o níž zkušený ví, že jen kvůli ní se musí každý znovu a znovu vtělovat, a že když ji skutečně překoná, že se už vtělovat nikdy nemusí a nebude.
Vzhledem k tomu pravá mystická nauka není vůbec učením idealistickým. Hodnotí poznání pohlavnosti jako vědění dobré a pomocné, ale jinak v ní rozhoduje pouze konkrétní výsledek pohlavní kázně: vítězství nad pohlavností. Tento výsledek je zase založen na překonání věčného příboje pohlavního pokušení, což se začíná neoblomným zachováváním pohlavní zdrženlivosti až do okamžiku, kdy tato pokušení budou přemožena. Ale to, že ustání sexuálních pokušení neznamená zánik schopnosti pohlavně žít, nýbrž pouze odstranění překonávajících pohlavních pokušení, je nesmírně významným psychologickým momentem. Neboť analyzujeme-li počínání člověka, je snad vždy, snad pouze téměř vždy, motivováno pohlavností. Vše, od hrubého chování mládeže, jež se snaží na sebe upozornit svou klackovitostí, až k ctižádosti lidí vyniknout majetkově, společensky, sociálně, ba i charitativními projevy, vše je podmíněno pohlavností, i když se na ni zapomíná v procesu tzv. životního úspěchu. "Cherchez la femme" platí tedy vlastně pro každou ctižádost, ať už končí v kriminálních činech, nebo v dosažení diktátorské moci, jež si dokázala podrobit národy pod jakýmikoli hesly. To je vždy jasno tomu, kdo zlomil moc pohlavních popudů dovršením příslušného momentu v pohlavní zdrženlivosti.
Řekl mi jeden z těch, s nimiž jsem mysticky pracoval: "Jsem svobodný, neboť jsem překonal pohlavnost. Kdybych ji nepřekonal, nebyl bych svobodný, ani kdybych se skvěl všemi ctnostmi křesťanských světců. A kdybych neměl žádnou z těchto ctností, a pouze překonal pohlavnost, byl bych vždy svobodný." Měl pravdu. Zvláště když se nepřihlíží k nebezpečí skrytému ve vítězství nad pohlavností. Bylo totiž dost vítězů nad pohlavností, kteří propadli pýše jen proto, že byli od tohoto jha zproštěni. Proto je třeba toto vítězství obohatit permanentním bódhisattvickým soucitem, za nímž se vždy skrývá poznání, jak těžké to mají běžní lidé, kteří nikdy nedokázali žádnou mravní kázeň dovést až ke konečnému dobrému výsledku.
"Převalování se balvanu pohlavnosti" z čiré pohlavní říje až k stále vzdychajícímu svatouškovství není jistě žádným vítězstvím nad pohlavností. A ani před obměněnou pohlavností ve svatouškovost nebesa nepadnou jako bašta nadpozemské blaženosti. Jenom prostinké vítězství nad sebou v tomto směru je mocí, která je dobývá. Ale vítězstvím nad pohlavností dobývá člověk i vítězství nad svým celým osudem, neboť pouze emoce způsobují, že se člověk se svými činy vystavuje reakcím světa, jež jsou v podstatě tvůrci jeho zevního osudu. Když to všechno přestane, dospěje člověk k jasu vědomí, k duševnímu uvolnění, čímž se končí i nepříjemnosti askeze, která vždy může trvat pouze po dobu odpírání si pohlavnosti. Pak je poznán i cit jako vloha opatřující člověku strast; jeho vyhasnutím zaujme vládu nad osobním žitím rozum, jenž ví co dělat, aby ke vzniku žádné strasti nedošlo.
Tímto je boj s pohlavností rozdělen na dvě fáze. Cílem první fáze boje s ní je poznání problému pohlavnosti, kdežto druhé celkové osvobození. V první fázi člověk poznává, jak se pohlavnost dokáže maskovat; to přispívá k poznání jednoduché účelnosti každého citového i emocionálního vznětu. Dovršením druhé fáze boje s pohlavností se dosahuje poznání významu všech složek bytí, jež jsou řádově pod kvalitou rozumu; právě tím je možno dospět k zažití nekončícího stavu naprosté a evidentní vnitřní nebo duchovní svobody.
Mluvím o normálním průběhu vývoje založeném na pohlavní zdrženlivosti. Takto však situace vždy nevypadá. Když se pohlavní pud pod náporem dobrovolné nebo vynucené pohlavní zdrženlivosti přetváří v jiné psychické síly nebo psychologické tendence, stává se vnitřní vývoj člověka složitější a obtížnější. Přitom však pohlavní zdrženlivost nemusí mít vždy v pozadí nepodařenou mystickou kázeň. I společenská a občanská mravní výchova může projevy normální pohlavnosti zvrátit a to se může projevit názorem na to, že dávat volný průchod pohlavnímu pudu je "hříšné", ale vrcholit to může v nenormální sociální činnosti, někdy charitativní. Mezi těmito krajnostmi je celá řada projevů vyjadřujícího se pohlavního pudu. Spadají do nich projevy kyselého staropanenství, indolence staromládenectví, pýcha asketů nad vlastní mravní neposkvrněností a v jemnějších projevech, jako méně výrazné úchylky pohlavnosti i nesčetné charakterové zásady světských lidí, kteří nedokáží tolerovat jednání druhých; nebo se to také může projevit ve veliké duševní i psychické poddajnosti neenergických lidí všemu, co se jim v životě může vyskytnout jako rozhodující osudová nahodilost.
Do toho všeho může tedy vyústit pohlavní zdrženlivost ať dobrovolná nebo vynucená prostředím a okolnostmi. Člověk se však tomu všemu může vyhnout pouze za předpokladu, že z pohlavní zdrženlivosti neučiní problém. Má se chovat tak, jakoby žádnými tlaky z pohlavní zdrženlivosti netrpěl; toho se dosáhne pouze vůlí na sobě vynuceným nezájmem o sexuální dráždidla. Tímto se pohlavní pud přestane přetvářet v nějakou psychickou zvláštnost, čímž se pohlavní energie změní v energii prostou, která, když si nemůže najít ventil v nějaké zevní činnosti, změní se v duchovní sílu nebo energii, v materiál, z něhož se vytváří tzv. duchovní tělo.
Když si ten, kdo takto řeší pohlavní problém, zachová po celou dobu pohlavní kázně mysl zcela oproštěnou od světa a naopak ji přiměje k trvalému zájmu jen o kvality transcendentní, vytěží z pohlavní zdrženlivosti to, co se nazývá nadsvětskou stezkou, tj. mysl, která se už světa nedotkne a v důsledku toho začne procházet tzv. realizacemi duchovních stavů, jež vyvrcholí v poznání a pochopení kvality absolutna a v možnosti ztotožnit se s nimi na úrovni prostého empirického vědomí.
Toto vlastně už absolutní vítězství nad pohlavností není ovšem dosažitelné tak snadno. Udržet mysl stále oproštěnou od světa a zaměřenou k věcem a kvalitám transcendentním je nesmírně těžké a když se tento příkaz někdy poruší, vzniká nebezpečí, že alespoň část pohlavnosti bude transformována v nějakou zvláštní osobní vlohu, která už zdisharmonizuje obraz mystické dokonalosti jedince, jenž se vydal na cestu absolutní pohlavní kázně.
Chci uvést dva případy poměrně velmi zdařilých realizací kvalit duchovnosti ve smyslu zasvěcení úzce osobního, jež nepřešly v zasvěcení neosobní, naukové, tajné. Budu mluvit o dr. M. K. a ing. R. M. Oba totiž poznali rozdíl mezi běžným lidským žitím a žitím zasvěceného, v prvním případě člověka, který se stal vítězem nad pohlavností, v druhém, který poznal zákonité vztahy lidí k samsaru a nirváně.
Dr. M. K. se k tomuto výsledku propracoval tím, že - jak to sám nazval - bojoval o příslušnou kvalitu, tj. kvalitu třetího buddhistického vnoru tak dlouho, až ji uskutečnil a rozvinul. Nebyl však pouze výjimkou v tom, že jako struska tohoto úsilí se mu nedostávalo toho, co se nazývá vyžehnutím. Z toho důvodu nepřekonal citlivost k svodům ženského světa. Propadal jí a opět nad ní vítězil, vždy právě tím, že znovu a znovu dosahoval úspěchu v boji o kvalitu, čímž posléze pohlavnost překonal. Vzhledem k tajnému zasvěcení to však bylo zdržení, ztráta času, jehož se mu pak nedostalo k dosažení absolutního poznání, jež vede nejprve k pochopení, že je absolutně nezbytné projít stavem bódhisattva, oním sžitím se jedince s celkem, se všemi žijícími a trpícími bytostmi. Teprve tím se zpevní základy pravého, dokonalého duchovního osvobození, spásy, v buddhistické terminologii vyvanutí, nirvány.
Vzhledem k jeho dlouhotrvajícímu boji o rozvití osvobozující kvality, kvality stavu třetího buddhistického vnoru, nemůže být duchovní osvobození zcela čisté, neboť pro existující sklony k světu je chce vlastně zažít pojmově vyhraněná bytost a nikoli "abstraktum", které z člověka vytváří stav permanentního ztotožnění se vším, co existuje. I s touto chybou na poli uskutečňování duchovní dokonalosti může však být duchovní dovršení velmi podobné dovršení buddhovskému, ale nikdy nemůže být přesně stejné. Neboť přece jen je rozdíl v pojetí dokonalosti, již chápe "loužička bytí", již představuje jedinec, nebo rozsáhlý "oceán bytí", jejž představuje ten, kdo žije vším existujícím, se všemi bytostmi, s nimiž se silou systematického uvědomování ztotožnil.
Mezi těmito dvěma krajními stupni je nesčetně mezistupňů. Na každém z těchto stupňů je to, co se označuje za dokonalost, stavem poněkud rozdílným od ostatních mezistupňů dokonalosti; některá z těchto dokonalostí je téměř absolutním poznáním, jiná poskytuje prožití nepředstavitelných blažeností, ale budhickou dokonalostí je pouze vyhasnutí životního pudu ve světle poznání absolutní relativity všeho světa.
Pro tyto diference v oblasti výsledků mystického snažení je nezbytné místo blažeností, jež souvisejí s různými buddhistickými vnory, rozvinout stavy a pocity sounáležitosti nebo i totožnosti duchovně usilujícího jedince a celku. Jenom tak se vytvoří podmínky pro vznik dokonalosti nejvyšší, buddhovské.
Dr M. K. tedy ovládl a možná že i vykořenil pohlavnost téměř na konci svého života. Proto mu nezbyl čas na to, aby poznal, že život, vesmír, nejvyšší duchovní stavy a kvality a všechny duševní stavy vůbec, včetně duchovní dokonalosti koření v principu "jednotného pole sil", jak vesmírné kontinuum už definoval prof. dr. Einstein. Následkem toho odešel z tohoto života s vědomím, že existuje dvojí život, zevní a vnitřní, tak patrně diferencovaný, dokud se ještě vědomí může přesouvat ze světa konkrétních jevů do světa jevů tzv. abstraktních. To se ovšem u Buddhů nestává. Ti vždy vnímají pouze jeden svět, obsahující oba.
Na obhajobu jeho duchovního stupně vývojového před nezasvěcenými nutno však doložit: 1. měl teoretickou vědomost o totožnosti samsary a nirvány, o existenci jednotného pole sil, o nedostatečnosti každého samsarického stavu života, byť nejvyššího nebeského; 2. zcela zvítězil v boji o rozvinutí kvality, již představuje nejvyšší vnitřní očista; proto byl vykoupen pro sebe, v jednom snad nejdůležitějším aspektu života, v životě zevním.
Jenže při integrálním mystickém zasvěcení se vždy jedná o "rozpuštění" osobitosti v absolutnu. Toho lze dosáhnout pouze tehdy, když ani nejmenší stopa nedokonalosti nezastiňuje pojetí absolutna.
Druhý, ing. R. M. dosáhl skoro téhož mystického výsledku jako dr. M. K. a v jistém smyslu dr. M. K. předstihl. Byl však vždy vyloženým analytikem, tedy puntičkářem, což se u něho projevilo neschopností patřičně snadno pochopit, že kdo má kráčet cestou absolutně dokonalých, musí rozvinout širokého ducha, ducha bódhisattvického, který je předpokladem ztotožnění se vším žijícím a který činí možným nediskriminovat ve stvoření vůbec nic. Proto propadá i různým krizím, jež poznamenávají žití každého, kdo nežije ve všech bytostech a ve všem, co existuje, čili kdo je nějak osobitý. V širším pojetí však šel stejnou cestou jako dr. M. K.; obměna ve výsledcích byla podmíněna jeho jinou psychologickou základnou, než byla u dr M. K. Na rozdíl od dr M. K. usiloval více o vyčištění vědomí až do stupně, jenž se nazývá čiré vědomí, jímž pochopil zákony a vztahy mystických kvalit ke kvalitám normálním, ke kvalitám emocionální osobitosti. Tím dospěl k dobré orientaci v problémech především osobitého života, a to mu umožňuje zachovat si osobní, duchovními kvalitami podloženou svobodu.
Co se však z hlediska stavu budho musí považovat za nedostatečnost, je zatížení jeho přirozenosti nepoznáním, jak důležitým je rozvinutí stavu bódhisattva, ducha sžívajícího se se vším, co existuje a žije. Tato nepatrná stopa nedokonalosti, tak pevně vetknuté v jeho bytosti, má být likvidována vytvořením manželského stavu.
Manželství v takovémto případě je samovolným navozením vztahů k světu, přesně toho stavu, který uvádí ve skutek vztah a pocit oné nezbytné sounáležitosti se vším co žije, tedy onoho stavu bódhisattva. Z psychologického stanoviska je na této skutečnosti zajímavé to, jak i tento druh sklonů se chce uplatnit v životě člověka, i když jde o rozhraní, na němž už člověk vidí téměř úplně smysl všeho životního dění. Krátce řečeno, jeho asketické založení, získané vlastně zrozením, stává se tu překážkou přijmout stav bódhisattva, což se v tomto případě projevuje tím, že za příslušných okolností znovu a znovu zapomíná, že je ženat.
Situace ovšem není tak snadno přehledná. Dotyky mysli a vědomí s kvalitami třetího buddhistického vnoru a v pozadí pak s kvalitou absolutna nejsou tak snadno rozlišitelné; vysoké stavy třetího buddhistického vnoru jen podbarvují absolutní indiferentismus realizovaného stavu absolutna. Jejich rozlišení je možné toliko ve stavu vrcholného poznání, před nímž se celé kosmické kontinuum rozpadá v čistě fyzikální jevy. Do toho téměř vždy může zasahovat ovlivňování vědomí člověka strukturou fyzických buněk, jejichž působení se manifestuje ve vědomí nějakými pocity.
Pocity ovšem nejsou jednoznačným jevem v případech tak rozdílných jako je běžný stav lidí a stav toho, kdo pocitový život ze svého vědomí téměř nebo zdánlivě úplně eliminoval. V tomto případě se pocity nalézají ve stavech vytržení, což zkresluje skutečnost na vrcholu jevů, kde "tření" fyzikálních kvant energetických se zdá vyvolávat poznání, že stav absolutna a nejvyšších stavů pocitového žití jsou jevy totožné. Jen Buddha může poznat jemný rozdíl dokonalého stavu indiferentismu a nejvyšších stavů pocitových, jež se pro méně vyvinutý intelekt sobě téměř rovnají.
Ing R. M. všechny tyto nuance a varianty pocitových stavů rozeznává. Aby však vůbec někdo mohl rozlišit nejvyšší a nejjemnější pocitové stavy od stavu absolutna, k tomu přece jen potřebuje dosáhnout prožitku, vyplývajícího z dotyku vědomí s kvalitou absolutna. A to právě není snadné. Zejména dokud je člověk mlád, příboje vitality to neumožňují. Kdo však vážnou snahou o udržování se na rozhraní tvorby a prázdna zůstává na okraji absolutna , ten v příslušném okamžiku, kdy se vitalita snižuje, se absolutna vědomím dotkne a tím dovrší duchovní a případně i mystický vývoj v absolutním poznání východiska ze života do absolutna, do stavu nirvány, do stavu "vyvanutí".
Takto tedy vypadají oni dva jmenovaní, dva silně vyhraněné typy mystických snaživců. Jak však jsou na tom ostatní příslušníci mystické školy, do níž náleží dr. M. K. a ing. R.M.?
Zdá se být naprosto jasné, že o příslušnou mystickou kvalitu, která člověka osvěcuje, činí moudrým a svobodným, dokonce s jasným poznáním, že tato jeho svoboda se rozšiřuje do bezčasnosti, bojovali pouze tito dva jmenovaní. Téměř všichni ostatní příslušníci téže mystické školy ve své hluboké nevědomosti, světskosti a nezpůsobilosti k poznání bojovali pouze se sklony, o nichž soudili, že podléhat jim je zakázáno, což jasně svědčí o atavistických mravních názorech církevních, i když to byli třeba nevěrci. Proto byl jejich boj marný; někdy dokonce tento boj ani nebojovali, i když předstírali, že jej bojují. A podle toho byly i jejich výsledky, výsledky mystického školení: Mnozí mystického úsilí po čase zanechali a mnozí také zůstali mystice věrni, neboť se jim její učení líbilo. Ctili je prostě tak, jako ctí světští lidé nějakou ideu nebo vyznání, z nichž ve svém životě neuskutečňují nic, nebo jen tak málo, že je to k žádnému věcnému výsledku nepřivede. Dokáží tedy věřit, ale jinak žijí svůj světský život bez jeho nejmenšího narušení tvrdou kázní, jejímž účelem je sebepřetvoření.
Někdy si ovšem na tento svůj život navěsili plané teorie, jež svědčily o nelogickém myšlení. V tom se však nelišili od jiných světských lidí, kteří též vždy něco vyznávají, nebo něčemu věří, nejsouce schopni vytvořit si svůj vlastní, osobitý názor; hájí pouze ten, který se jim zalíbil, nebo ten, který v jejich nitru vypučel jako dědictví jejich vlastního rodu a případně jejich vlastního vtělení.
Z toho vyplývá, že až na malé výjimky je to v mystice jako v běžném světě: Nejvíce lidí z těch, kteří v mystiku věří, vyznávají ji jen na základě svých vlastních sklonů, kdežto zkušenost z mystické praxe jim chybí; tito lidé nečiní mystickou nauku ani přesvědčivou, ani průhlednou, logickou a věcnou.
http://www.kagyupa.com/czech/czech/posl ... o/TZ1.html