Láska

[Návštěvník]

Jaké jsou úrovně lásky?

Někteří z vás se fyzicky milují. Někteří z vás jsou zamilovaní romanticky. Někteří z vás jsou vědomě láskou.

Osoba, která je vědomou láskou, je láskou ve vztahu ke všemu, co potkává. V romantické lásce se do někoho zamilujete a řeknete: „Jsem do něj zamilovaná“ nebo „Jsem do ní zamilovaný“, což znamená, že tato osoba je moje spojení s místem v sobě, kde jsem láskou. Potřebuji tě. Miluji tě. Protože když se k vám dostanu, cítím to místo v sobě a necítím to, pokud nejsem blízko vás.

Problém je v tom, že žijete v čase a zemřete nebo odejdete nebo ztratíte zájem nebo se stanete spojením někoho jiného, ​​takže vás nejen miluji, ale také nenávidím, protože se bojím, protože máte nade mnou takovou moc. To je romantická láska. To je téma nesčetných básní a milostných písní.

Ach, ale když jsi dorazil do další fáze, když jsi přišel k meditaci, když bydlíš v tom místě ve své vlastní hrudi, což je láska, nepotřebuješ nic a všichni, na koho se díváš, jsou tví milovaní. Každý, na koho se podíváš.

Nejprve je to trochu společensky komplikované, ale pracuje se na tom, dokud to není tak bezpečné, že nemusíte sbírat milence. Můžete jít po ulici a podívat se do očí jiné bytosti a milovat ji tak úplně, že nejste vy a není ona, existuje jen přítomnost, okamžik, láska. Nikdy vám neunikne žádný krok.

Jak se tedy ve svém každodenním životě stáváte nástrojem sociální změny? Stáváte se v sobě projevem lásky, projevem nezvoleného vědomí, stáváte se přítomným okamžikem, každý, kdo se k vám přiblíží, je osvobozen vaší přítomností, pokud je připraven. Nikomu neděláte nic. Žijete svůj život.

Jaký život žijete? Jaký vaše dharma vyžaduje.

Pokud je vaším úkolem protestovat proti nespravedlnosti ras, protestujete. Pokud je vaší prací výchova rodiny, vychováváte rodinu. Pokud má být vaše práce být dobrým právníkem, jste dobrým právníkem. Pokud má být vaší prací obuvník, jste obuvník. Pokud je vaše práce meditovat v jeskyni, meditujete v jeskyni. Žádná vina, žádná odměna. Děláte svou dharmu. Každý čin děláte jako prostředek k tomu, abyste se stali tímto meditujícím, láskyplným přítomným okamžikem.

-Ram Dass

[Návštěvník]

Láska je synonymum pro Vědomí



Vědomí ovládané, nikoliv ovládající. Vědomí schopné vcítit se do ničím nezkreslené reality. Vědomí vnímavé, odlišující moudrost od znalostí, schopné vcítit se do Jednoty všeho se vším. Vědomí schopné porozumět odlišnostem a schopné bezpodmínečně milovat. Zvyklosti, související s bezděčnými pocity odlišnosti jeden od druhého, se vztahují k programu, se kterým jsme se nenarodili, byl nám dán výchovou. Těchto programů je celá řada a každý má svá specifika. Láska vetkaná do vyššího vědomí dokáže porozumět všude přítomným emocím, viděné, slyšené a vnímané nerozděluje v dualitě nastavených životních programech. Láska, ve stavu vyššího vědomí, je poznatelná pokud se vzdáme své dualistické osobnosti. Nastavení v nedualitě zakusíme v okamžiku, kdy bez podmínek uznáme sami sebe za dokonalou, šťastnou, milující a milovanou bytost, aniž bychom se s kýmkoliv jakkoliv srovnávali. Což není ve společnosti zcela běžné, protože nevyužívanou předností člověka je přímé porozumění Jednotě vědomí, porozumění plnosti života KAŽDÉ bytosti v takové svobodě, pro jakou se sama rozhodne. Láskyplné projevy tedy vyžadují vyvážený nervový systém, který nám umožňuje lásku skutečně prožívat, s lehkostí přijímat a s radostí dávat. Nikoliv v domnělé lásce, ze zvyku, jen nespokojeně přežívat.



Naučit se žít na úrovni vyššího vědomí je možné pouze pokud opravdu chceme. Ale pouze chtít, bez aktivního sebepoznání, pro spokojený život nestačí. Radovat se ze života, tady a teď, také nelze bez důkladného sebepoznání. Můžeme začít pozorováním naučených automatických reakcí, testováním osobní tvárnosti, rozhodnosti a otevřenosti, nastavením schopnosti zbavit se (podvědomých) zvyklostí. Žádná zvyklost není neměnná, ani zvyklost lenosti něco se sebou udělat. Často lpíme na snadno získatelných požitcích a prožitcích, o kterých si marně myslíme, že nás učiní šťastnějšími.

Neměnná není ani zvyklost dívat se na svět pohledem ega, ani používání „mocenských zvyklostí“, o kterých někdy ani nevíme, že je používáme

Náš mozek je neustále připraven přijímat vstupní údaje mapující naše okolí. Většinu těchto údajů a informací zpracovává programově. Používá programy poplatné mechanizmům osobních zvyklostí, poplatné racionálnímu vědomí ega více než potlačenému vyššímu vědomí. Vyšší vědomí, čili Láska, nemá nic společného s mocenským vědomím ega. Vědomí ochranitelské lásky máme od přírody naprogramované v základních instinktech, které jsou důležité pro přežití, o tom žádná. Vědomí ovládané racionalitou máme naprogramované výchovou a vnucenou představou, že lásku a štěstí si buď musíme zasloužit, nebo vynutit na svém okolí. Naučili jsme se lásku a štěstí zatěžkávat podmínkami, falešnými představami, nezvládnutými emocemi, nedoceněnými a nesprávně používanými smyslovými vjemy. Tvrdošíjně trváme na zvyklostech, které máme stanovené racionální myslí, vnucené společenskými postoji, poplatnými v té které vývojové době. Vědomí Láska má mnohem širší rozhled, nepodléhá neměnným zvyklostem ega. Vědomí Láska je nejjemnější, nej-laska-vější vesmírnou energií, je POZORU–HODNOU vědomou substancí.



Na Vědomí Lásky se můžete naprogramovat, poté se vám příjemné, přínosné a obohacující situace budou dít stále častěji. Nic se nezmění, pokud změnu neprovedete vy sami. Jak, to už bylo nesčetněkrát řečeno, ale jen málokdo to skutečně udělá. Můžete začít uvědoměním si, že máte ve svém srdci slunce, že životní energii můžete za každých okolností čerpat ze slunce, tedy ze sebe, ne z ostatních. Další změny nastanou už jen díky samotnému procesu pozorování vlastních myšlenek a emocí. Pozorováním všeho, co vám ubírá energii, a všeho, co ubírá energii – vašim přičiněním – ostatním lidem či situacím kolem vás.

Změny ve vašem životě nastanou díky odhalení nesprávných forem myšlení, sebezničujících a neplodných náplní vlastních myšlenek, různých mentálních návyků a nástrah věčně nespokojené mysli. Pozitivní změny nastanou postupným odhalením všeho, co vás vede k přesvědčení o nenaplněném, nešťastném životě. Postupným odhalením „programových“ pocitů ne-štěstí.

Základem spokojeného, krásného a naplněného života je naučit se ovládat vědomé myšlení, uvědomovat si především: jak a o čem nejčastěji přemýšlíme

Stereotypní myšlení, plné skrytých nástrah, skrytých hlavně v podvědomí, je příčinou všeho nechtěného, co se odehrává ve vašem životě. Každou životní zkušenost můžete ohodnotit nově, neprogramově, v návaznosti na přítomný okamžik, v návaznosti na zrcadlení, které se časem zcela určitě překlopí ve váš prospěch. Radost a spokojenost se dostaví, pokud si v životních zkušenostech, ať už v příjemných či nepříjemných, budete uvědomovat především právě prospěch z vašeho nového, ačkoliv někdy nepříjemného vnímání sebe sama v různých situacích. Jde o vnímání vlastní životní energie v ničím nezkreslené pravdě, neboli o vnímání nepřetržitého proudu esenciálních vláken tvárnosti sebe sama. Neboť vždy máte na výběr jak se zachováte, jaký přístup zvolíte, tím sami sebe tvarujete, pokud to budete dělat vědomě, uvědomíte si životní zrcadlení na každém kroku.



Životní zkušenosti si vytváříme sami. Přítomný okamžik je nám dostupný nepřetržitě, přesto se naše mysl pohybuje v imaginární minulosti či budoucnosti a v nejrůznějších virtuálních realitách. Obzvlášť pokud vše kolem sebe neustále hodnotíme, subjektivně posuzujeme, včetně druhých osob, věcí a situací, které objektivně ani posuzovat nelze. Smysluplné aktivity Vědomí Lásky jsou nám stále k dispozici, ale my máme tvrdošíjně raději silné ego, které nás odvádí od radosti a každodenního štěstí. Například tím, že spoustu věcí, záležitostí a lidí vnímáme jako nepřátelské, tím, že zrcadlový svět naší mysli vnímáme jako sled náhodných událostí. Tím, že to, co považujeme za příjemné, je pro nás zároveň nedosažitelné. A také tím, že to, co považujeme za nepříjemné je výsledkem programů, které v sobě nevědomky nosíme. Programů poplatných pro naše osobní (subjektivní) myšlení a vnímání, které nás odděluje od vnějšího prostředí, dokonce nás odcizuje od Vědomí Lásky, jímž ve skutečnosti JSME.

Představte si člověka, který má doma spoustu knih, v každé volné chvilce čte, má spoustu vědomostí. V kolektivu se projevuje tak, že své vědomosti neustále ostatním předhazuje. Okolí, protože má každý dost svých starostí, jej ale vnímá spíše nepříjemně. V podstatě sečtělé ego tohoto všeználka nikoho nezajímá. Náš mistr vědomostí si tedy v kolektivu vybere toho „nejhloupějšího“ člověka, který je nejméně vzdělaný, člověka „jednoduchého“, který si ale na nic nehraje a projevuje se skutečně takový, jaký je – bezelstný, nevychloubačný, obyčejný a upřímný. Všeználek záměrně předhazuje, formou cíleně mířených „inteligentních“ otázek, tomuto obyčejnému člověku promyšlené i náhodné návnady, jen proto, aby jej ztrapnil. A vyžívá se v tom, že tímto způsobem dává ostatním najevo, jak on sám je chytrý. Není zlý, v podstatě mu ani nejde o ztrapnění svého kolegy, jen má vnitřní potřebu upozornit na svou dokonalou maličkost. Za tímto účelem ale ztrapňuje svou oběť, která si ani neuvědomuje, co se ve skutečnosti děje.



Aktivní a výmluvný všeználek, ačkoliv zvídavý knihomol, se odhalené hlouposti svého kolegy nahlas směje, ovšem způsobem, který opět upozorňuje hlavně na jeho sečtělost a znalost cizích slov. Téměř každému je ale jasné, kdo je v těchto situacích skutečným hlupákem. Kdyby všeználek prohlédl situaci ve Vědomí Lásky, pochopil by, že člověk, do kterého se s požitkem cíleně a netaktně strefuje při každé příležitosti, je paradoxně zrcadlem jeho vlastní hlouposti. Vnímavý pozorovatel si záhy ještě navíc všimne, že náš všeználek se vychloubá „načteným virtuálním světem“, ale pokud promluví o svém vlastním životě, o skutečné osobní realitě, nebo o realitě týkající se celé skupiny, tak si vlastně na vše jsoucí kolem sebe jen ztěžuje. Skutečný svět vidí převážně černě a pesimisticky, nic mu není dost dobré. Je dokonalým příkladem naprogramování na dualistické vnímání světa, včetně oddělování na já a ti ostatní.

Představitel hlavní role v tomto příběhu, sečtělý všeználek, si neuvědomuje své zvyklosti, své programové nastavení, jeho ego je, ale pouze jednostranně, přesvědčeno o určité osobní dokonalosti. Což by nebylo až tak nepřijatelné, pokud by zde nehrál roli pocit nadřazenosti a pocit osobního uspokojení. Přitom je na druhý pohled jasné, že tento člověk není ve svém životě šťastný. Proto hledá pocit uspokojení v této své aktivitě namířené proti jinému člověku. Například pronesená věta: „Už jsem unavený životem“, vás v jeho případě ani nepřekvapí. Představitel vedlejší role „hlupáka“ v tomto příběhu je ve své „obyčejnosti“, „jednoduchosti“ a bezelstné upřímnosti, i když to nemá ve svém životě jednoduché, svým způsobem mnohem šťastnější.

Život se vám podstatně změní, zpříjemní a zjednoduší už jen tím, že přestanete posuzovat, odsuzovat, že přestanete vnímat svět jen podle vlastních vnitřních vzorců a programově nastavených pravidel, jak by měl svět dle vašeho mínění vypadat, jak by se měli lidé chovat, a co by měli podle vás dělat či nedělat. Pouze Vědomí Lásky sledující svět v přítomném okamžiku, tady a teď, je schopné toto realizovat bez jakéhokoliv vnitřního či navenek projeveného „násilí“. Bez skrytého pocitu osobní marnosti, takto jednoduše dokáže Vědomí Lásky přijmout nová životní pravidla a v praxi i dokázat, že fungují. Přesto si z nových pravidel nikdy nevytvoří nové zvyklosti, protože dobře ví, že se vše proměňuje a nic nezůstává stejné. Vědomí Lásky nezatěžuje své bytí záští, zlostí, žárlivostí, strachem, obavami, podezřívavostí a přesvědčením, že všechno ví nejlépe. Třešničkou na dortu je pochopení, že cokoliv způsobujeme druhým lidem, způsobujeme na jemnohmotné úrovni (zrcadlově) sami sobě. Vědomí Lásky nic takového pro dosažení trvalého štěstí a radosti nepotřebuje, samo sebe považuje za klidnou, milující a spokojenou esenci vyššího bytí, tady a teď proměněnou v člověka.

Příčinou věčné nespokojenosti se životem je nevědomost, cynismus, špatné mentální návyky a mentální potřeby, osobní touhy spojené s připoutaností, strach z neuspokojení, strach z nudy nebo ze samoty, zloba, pokud nám něco nebo někdo překazí plány, různé deprese z pocitu nedostatku čehokoliv, bezdůvodné pocity ohrožení, potřeba ovládat a komandovat. To vše lze ze života vědomě vynulovat, včetně všech úzkostí spojených s mnoha dalšími osobními návyky a vnitřními programy. V přítomném okamžiku nepotřebujeme žádné programové návyky, svévolné zvyky, žádné závislosti. Tady a teď vždy můžeme něco získat anebo ztratit, to je sice pravda, ale záleží jen na přístupu, na tom, jak dokážeme různé situace přijmout. Není nutné chtít měnit vnější svět, pokud si přiznáme, že si jakoukoliv spokojenost vždy něčím podmiňujeme.

Vnější okolnosti se promění současně se změnou struktury našeho myšlení, se změnou naprogramovaných reakcí na životní okolnosti

Dokonce i v případě, že nebudeme provádět zásadní změny v životě, samotná změna myšlení, vnímání a prožívání emocí je zcela postačující. Nakonec proměnu sebe sama – dosažení vyššího vědomí – snáze provedeme právě v dobře známém prostředí.

Vědomí Lásky nepoužívá žádná měřítka na štěstí, je štěstím samo o sobě, za každého počasí, za každé situace.

Vědomí oddělené od lásky zakouší neklid, neuvědomuje si, že zoufalství či úzkost je osobní volba. Neuvědomuje si zastaralé programy vzniklé převážně v dětství. Těmito programy jsou naučené a nesprávné postupy „jak dosáhnout štěstí“. Například představy podporované emocemi, že ke štěstí nás dovedou hmotné věci, anebo lidé, od kterých vyžadujeme, aby nás učinili šťastnějšími. Některé tyto vnitřní procesy, především ty podmíněné slůvky: až a kdyby, nás paradoxně činí nešťastnými, protože prostě nefungují. Dokonce i kamarády a životní partnery si často vybíráme pouze podle podvědomých návyků, podle ne vždy na první pohled viditelného hodnocení: tento člověk mi přinese spokojenost a štěstí, nikoliv podle vnitřní intuice, jež je nejdůležitější vlastností Vědomí Lásky.

Pouze Vědomí Lásky to vidí zcela jasně a nezkresleně, chápe iluze štěstí v nesplněných tužbách a přáních, ve vyčerpávajících emocích, není závislé na žádných výsledcích, k ničemu se nepřipoutává. Neplýtvá energií v obavách o budoucnost. Nedostatek Vědomí Lásky si můžete uvědomit díky nejrůznějším pocitům, které vám říkají, že vnější svět není ve shodě s vašimi vnitřními programy, požadavky nebo egem tvarovanými představami. Upřímně si uvědomit každou situaci, kdy něčím nebo někým manipulujeme, protože své běžné jednání obyčejně za manipulace nepovažujeme, je jedním z dalších kroků, vedoucích k sebe-proměně. A v konečném důsledku vedoucí k nejedné „proměnné“ týkající se změn v zrcadlení vyššího světa zpět do naší každodenní reality.



Záleží jen na nás, zda se ztotožníme s Vědomím Lásky, nebo s podmíněnými rolemi našeho tady a teď, které mylně považujeme za nejdůležitější součásti našeho života. O lásku nemusíme usilovat, nemusíme si ji pracně zasloužit, Vědomí Lásky k nám lásku a spokojenost, v jakékoliv podobě, samo přivede. Dalším krokem na této cestě je bezvýhradně opustit myšlenkovou minulost, všechny viny a pocity oběti, a to z toho důvodu, že náš život začíná v každém okamžiku zas a znovu. Osud nemáme pevně stanoven, osud si vytváříme v přítomnosti. Zvolme proto osudové: miluji život, miluji bezpodmínečně, včetně sebe, miluji své vnitřní dítě, a všemu a všem odpouštím příčiny všech dřívějších vnitřních zranění, nejsou již součástí mého nového vnitřního Vědomí Lásky, jsou součástí odejité minulosti.

Počítejte ale s tím, že pokud s tímto procesem začnete, třeba zítra, neskončíte s ním za měsíc, ani za rok. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že vše výše uvedené je pravdivé a proveditelné. Sebe-poznávat se můžete klidně po celý život, a jisté je, že se váš život postupně změní. Časem si spokojeně řeknete: „Téměř neznám slovo PROBLÉM.“ Myšleno skutečný, neřešitelný životní problém. Přesto se budete stále učit, a to díky setkávání s novým prostředím a se stále novými lidmi. A jakýkoliv okamžik, příjemný i nepříjemný, dokážete bez zbytečných emocí využít ke svému (duchovnímu) růstu.

https://www.psychologiechaosu.cz/laska- ... um-vedomi/

[Návštěvník]

Mistr Saint-Germain – Jen Božská láska platí

Pozdrav vás Bůh, milí přátelé, jsem Saint Germain. Přicházím k Vám na perutích lásky. Ne, nikoli jako galantní muž plný šarmu, jak si mne někteří z vás rádi představují.

I když je možné, že se pár příležitostí během mého života, kdy jsem působil jako hrabě de Saint Germain, vyskytlo, kdy to tak mohlo vypadat. Ale věřte mi, už tehdy jsem měl bránu k duchovnímu světu natolik otevřenou, že mi pozemské radosti nepřipadaly důležitější než úkol, který mi byl svěřen. Tím však nechci nijak vystupovat proti pozemským radostem tělesné lásky, něžnostem a flirtům. Mají vskutku svůj smysl, dodávají sílu a božské nápady i všem lidem, kteří se ocitnou v blízkosti zamilované dvojice. To nejdůležitější však je, že jakmile se skrz zamilování otevře alespoň na malou skulinku kanál k všeobjímající Lásce, začnou k buňkám zamilovaných proudit interdimenzionální informace. Požehnaný je ten, kdo tuto skulinu otevírá víc a zvídavě zkoumá vyšší světy!

Dnes jsem přišel, abych pohovořil o Božské lásce. Na úrovni, na které se nyní nacházím a kde s mnoha dalšími podporuji blaho Země, neexistuje pozemská láska v té formě, po jaké toužíte a v jaké ji praktikujete. Tady už nemáme pozemská těla. Prožíváme lásku ve formě vyšší extáze, kterou můžete vnímat i vy, když se zcela otevřete. Ale i pak to dokážete jen v omezeném rozsahu, přestože současná doba je pro to příhodná zrychlujícím se a rozšiřujícím procesem (transformace). Čistý záměr, vycházející ze srdce způsobuje, že se skulina k božství zvětšuje, takže se extáze božské prvotní myšlenky stále víc přibližuje a může být i částečně prožívána. Uměním je vnášet tuto skulinu a tuto extázi do každodenního života.



Podívejme se nyní, co vše je Božskou láskou. Božská láska je vším a ve všem. Dokonce i ten největší padouch má v sobě božské semínko, Lásku. Láska je všude, v každém a ve všem. Nevybírá si, neomezuje se jen na někoho. Peníze přitom nehrají vůbec žádnou roli. Všimněte si, kde se vynořuje skutečný pocit požehnání, Láska. Určitě ne ve světě peněz a jeho hráčů. I když i tam existují tací, kteří dokáží opětovně vnímat jiskření Lásky a pokoušejí se vnášet ji i do světa financí a ekonomiky. Třeba prostřednictvím seminářů, meditací a podobných záležitostí. Pomalu pronikají do světa byznysu a pootevírají skulinu. Někteří pak mají chuť zkusit jiné povolání, jiní zas zkoušejí ve světě peněz aktivovat Lásku. Neboť peníze, ať už papírové nebo virtuální, jsou vlastně také Láskou, prvotní energií. Způsob jejího vyjádření závisí na tom, jak se používá. Láskou totiž nelze manipulovat, lze ji však podporovat, otevírat se jí a uhlazovat jí cestu.

Vraťme se k životu, který jsem vedl jako hrabě de Saint Germain. Co myslíte, že bylo mým cílem? Přinášet lásku do aristokratického světa. Do královských paláců, do šlechtických domů, kde panovalo tolik dekadence, mocenských choutek, přetvářky a kde se přirozeně hledala i láska, často pomýleným způsobem, neboť se věřilo, že peníze přitáhnou schopnost lásky. Tak tomu však jistě není, i když i boháč může být velmi schopný milovat. Mým tehdejším úkolem bylo otevírat srdce lidí pro změnu. Pro to, aby do všeho mohla protékat láska a tím také otevírat oči pro bídu a nespravedlnost. Do určité míry se mi to povedlo. Z hlediska dalekosáhlých důsledků to v průběhu času mělo dobré a rozmanité účinky. Kdyby tehdy s otevřeným srdcem naslouchali mým radám a upozorněním, nemuselo dojít k francouzské revoluci, přinejmenším v té formě, v jaké proběhla. Stejně se nakonec vše dalo do pohybu. Mohlo se ušetřit hodně bolesti, avšak jak víte, člověk inklinuje spíš k tomu poučit se až skrz bolest a utrpení.

Zaměřte se nyní na svět vašeho vlastního bytí. Udělejte si chvíli čas, abyste si uvědomili, kdy jste svém životě pociťovali lásku. Nemám na mysli úspěch nebo splnění cílů, o které jste usilovali, ani životní štěstí dětí, které jste porodili a vychovali. Mám na mysli lásku ve tvém srdci a láskyplný pocit k sobě samotnému. Že vše je dobré takové, jaké to je. Zkusme se trochu porozhlédnout kolem sebe. Zamysli se chvíli nad světem, bídou, utrpením, válkami, znečištěním životního prostředí, aférami odposlouchávání a podobnými záležitostmi. Co si o všem tom dění myslíš a jaké máš při tom pocity? Strach, nepochopení, odpor, znechucení a možná i to, že je dobře, že žiješ tady a nikoli někde v nějaké válečné džungli? Správně, buď vděčný za to, co tu smíš prožívat. Inkarnoval ses do oblasti, kde jsou základní životní potřeby uspokojovány, v případě nouze i státními institucemi, i když ani tady jistě není všechno takové, jaké by to mohlo být. Nemusíš však hladovět. Máš svou postel a můžeš si myslet, co chceš a svobodně to vyjadřovat. Nikdo tě nevsadí do vězení, když prohlásíš: “Stát je zkorumpovaný a zralý pro změnu!“ Jinde to lidé vyslovit nesmějí, protože by je za to uvěznili.

Neříkám to proto, abys zůstal skromný a spokojil se s málem. Skromnost není žádnou ozdobou, většinou je vštípena výchovou, což často vede k ustrašenosti, opatrnosti a nesmělosti. To pak často vyústí do neupřímnosti a nečestnosti, protože určité potlačené potřeby chtějí být naplněny jiným způsobem. Sleduj mé myšlenkové pochody a pochop, co tím skutečně myslím. Pokud žiješ v zemích, kde můžeš číst tyto řádky, pak jsi sytý. Jsi nasycen, i když tě trápí určité starosti; to patří k procesu vyjasňování a čištění – jsi stále ještě na Zemi, v její dualitě, a máš náměty, které je třeba čistit. Proto jsi ostatně tady, nebo si to už snad zapomněl?

Teď bych tě chtěl požádat, aby sis položil ruku na srdce a vyvolal v sobě pocit vděčnosti. To se většinou po nějaké chvíli děje automaticky, jakmile se dotkneš rukou hrudníku a srdce. Vnímej intenzivně hlubokou vděčnost. Je to tento pocit: „Je o mne postaráno, nic se mi nemůže stát, mé Vyšší já stojí při mě a ukazuje mi cestu“. Pak se ještě jednou s tímto pocitem vděčnosti podívej na scenérie válek i na informace z médií, zkrátka na všechno to, co udržuje v chodu světové dění. Vše je vytvářeno uměle – i z nashromážděných zkušeností, i z jiných životů, z toho, co každý člověk zažil v dětství a v mateřské děloze. Točí se to kolem dokola jako kolotoč. Každý jede jedno nebo víc kol, aby pak vystoupil. Možná si pak zvolí jiný kolotoč, který vyžaduje jiné předpoklady, vyšší vibrace a odpovídající vyšší cíle. Z kvality Božské lásky, která sídlí v tvém srdci, poznáváš skutečné bytí všeho. Tato planeta právě mění svůj hrací plán. Avšak podobně, jako se to může přihodit při hře, kdy si někteří chtějí zabrat hračky pro sebe, což znáš třeba z pískoviště, dochází k hádkám, nikdo nechce ustoupit a hračky pustit. Protože ještě nevědí o nových hračkách a o tom, jak mohou nádherně působit. Proto tady na Zemi běsní válka mezi světlem a temnotou. To dokážeš svým božským pohledem dobře rozpoznat. Nyní je však otázkou, zda chceš vést válku i ve svém životě. Nebo by ses už raději chtěl podívat a vnímat, jaké nové hračky na tebe čekají? Všechny mají ještě mnohem víc Božského světla ve svém jádru.

Když si budeš častěji pokládat ruku na srdce a rozšiřovat v sobě pocit vděčnosti, získáš sílu pro zvládání dalších témat a oblastí, které můžeš sám pročišťovat, projasňovat a naplňovat novými nápady. Vděčnost činí život lehčím a to důležité na tom je, že získáš víc porozumění pro ostatní. Máš porozumění i pro politiky? Ne? Dokážu se vžít do tvých pocitů. Přesto však svým božským pohledem rozpoznáš, že se kvůli své minulosti a svým uloženým starým vzorcům nemohou chovat jinak. Zvolili si tuto cestu. Možná si už začínají uvědomovat, že se dostali do slepé uličky. Šéf spojených národů na druhé straně oceánu si všechno představoval úplně jinak, když poprvé přebíral svou mocenskou pozici. Poskytli mu sice chvíli k nadechnutí, ale pak se přece jen dostal do spárů těch, kdo skutečně drží nitky ve svých rukách. Zeptáš se mě, zda ho mohou vydírat. A koho by nemohli? Na co lze takového člověka nejlépe dostat? Na zcela osobní záležitosti, jinak řečeno vnitřní slabiny. Nikdo tady na Zemi není bez chyby, to by bylo nemyslitelné, žijete přece v dualitě. Dokonce i mistři, kteří si pro tuto nádhernou dobu vybrali pozemské tělo, aby mohli Zemi sloužit, zápasí s tímto pozemským atributem.

Existuje jen jediný klíč, který přináší mír na Zemi, a tím je Božská láska, prvotní instance, jež je bez duality. Přichází nyní na tuto planetu stále silněji jako energie Jednoty, jako „Zlatá vlna“, jak ji nazývá Kryon. Je to síla, na kterou se může napojit každý člověk, s jejíž pomocí může oslabovat vliv duality a s rukou na srdci rozvíjet božsky moudrý pohled. Je to možnost, jak ve vlastním bytí zahájit změny, které lze nazvat božskými. Pro dualitu je velmi přiléhavé přísloví, že by si každý měl nejprve zamést před vlastním prahem, nebo-li neměl by druhému předhazovat a vyčítat to, co sám dělá. (V němčině zní toto přísloví doslova: Neměl bys házet kamenem, když sám sedíš ve skleníku – pozn. překl.) Tvůj skleník bude odolný vůči kamenům, protože žádný kámen tě nemůže zasáhnout, budeš-li posilovat svou interdimenzionální nohu silou svého otevřeného srdce. Z něj proudí Božská láska, která může transformovat vše, skutečně vše. Ostatně opravdová skromnost má původ v hluboké vděčnosti za to, že člověk může být tady na Zemi a pomáhat i ostatním lidem.

V tomto smyslu Já jsem
Saint Germain

Článek je k volnému nekomerčnímu využití, změny v textu nejsou povoleny.
http://www.barbara-bessen.com/saint-ger ... ember-2013

[Návštěvník]

„Láska je naléhavé nutkání být zajedno s celkem, hluboké nutkání rozpustit sebe i tebe a dosáhnout jednoty. Láska je taková proto, že jsme odtrženi od svého vlastního zdroje; a z tohoto oddělení vzniká touha vrátit se zpátky k celku, být s ním zajedno. Když vytrhnete ze země strom i s kořeny, bude toužit po tom, aby mohl zase zakořenit, protože to byl jeho skutečný život. Teď ale umírá. Oddělen od země nemůže strom existovat. Strom musí existovat v zemi, se zemí, skrze zemi. A taková je i láska.“ — Osho

[Návštěvník]

Mé srdce hoří láskou,

všichni mohou vidět ten plamen.

Mé srdce pulsuje vášní

jako vlny v oceánu.

Mí přátelé jsou mi najednou cizí

a já jsem obklíčen nepřáteli,

ale jsem svobodný jako vítr,

už mi neubližují výčitky ostatních.

Jsem doma, ať jsem kdekoliv

a v pokoji milenců

dovedu vidět i se zavřenýma očima

tu krásu, která tančí.

Za závoji

opilý láskou i já tančím

v rytmu tohoto pohybujícího se světa.

Přišel jsem o své smysly

v mém světě milujících.

V mé halucinaci

jsem uviděla zahradu květin mého milovaného

v mé závrati, v mém opilém blouznění

kroužím a tančím jako točící se kolo

Viděla jsem sebe jako zdroj bytí

byla jsem tam na začátku

a byla jsem duchem lásky

teď jsem střízlivá

a jen mám kocovinu

vzpomínku na lásku

a pouhý smutek.

Toužím po štěstí

žádám o pomoc

chci milost a moje láska říká

Podívej se na mě a poslechni si mě,

protože jsem tady jen kvůli tomu.

Jsem tvůj měsíc i tvůj měsíční svit

jsem tvá květinová zahrada i tvá voda.

Celou tu cestu jsem šla za tebou, nemohla jsem se dočkat,

šla jsem bez bot i bez šálu.

Chci, aby ses smála,

zbavila se všech svých obav.

Chci tě milovat, a pečovat o tebe!

Ach sladká hořkosti!

Budu tě utěšovat a uzdravovat,

budu ti nosit růže,

I já jsem byla pokrytá trny.

Kvůli tvé lásce

jsem ztratil střízlivost.

Jsem omámený

bláznovstvím lásky.

V této mlze

jsem se stal cizincem sám sobě.

Jsem tak opilý,

že jsem ztratil cestu do svého domu.

V zahradě vidím jen tvou tvář.

Ze stromů a květů

cítím jen tvou vůni.

Opilý extází lásky

už nedovedu poznat rozdíl

mezi opilcem a pitím,

mezi Milujícím a Milovaným.

Milující zná pouze pokoru,

nemá na výběr.

Plíží se do tvé uličky v noci,

nemá na výběr.

Touží políbit každou kadeř tvých vlasů,

netrap se tím,

nemá na výběr.

Ve své horečné lásce k tobě

touží zpřetrhat řetězy svého uvěznění,

nemá na výběr.

Milenec se zeptal své milované:

Miluješ sebe víc, než mě?

Milovaná odpověděla:

Sobě jsem zemřela a teď žiji pro tebe.

Vytratila jsem se sobě a svým vlastnostem

jsem tady jen pro tebe.

Zapomněla jsem všechno, co jsem se naučila,

ale díky tomu, že znám tebe, stala jsem se učencem.

Ztratila jsem všechnu svou sílu,

ale z tvé síly jsem živa.

Když miluji sebe, miluji tebe,

když miluji tebe, miluji sebe.

Jsem tvůj milenec

pojď na mou stranu,

otevřu bránu tvé lásce.

Pojď a usaď se u mne,

buďme spolu sousedy hvězd.

Skrývala ses tak dlouho

nekonečně plula po moři mé lásky

přesto jsi byla vždy se mnou spojená

skrytá, odhalená

ve známém i neprojeveném.

Jsem život sám,

byla jsi vězněm v malém rybníku,

já jsem oceán a jeho bouřlivá záplava.

Pojď a splyň se mnou

opusť tento svět nevědomosti.

Buď se mnou,

otevřu brány tvé lásce.

Toužím po tobě víc, než po jídle a pití,

mé tělo, moje smysly, moje mysl hladoví po tvé chuti.

Cítím tvou přítomnost ve svém srdci,

i když patříš celému světu.

Čekám s tichou vášní

na jedno gesto, jeden tvůj letmý pohled.

Přicházíš k nám z jiného světa,

za hvězdami a prázdnotou vesmíru.

Transcendentní, čistý, nepředstavitelné krásy.

Přinášíš s sebou podstatu lásky.

Všechny, kterých se dotkneš, přeměníš.

Všední záležitosti, starosti a smutky

se rozpouštějí ve tvé přítomnosti.

Přinášíš radost vládci i ovládanému

Rolníkovi i Králi.

Svým půvabem nám mateš rozum.

všechno zlo měníš na dobro.

Jsi mistr alchymista.

Rozsvěcíš světlo lásky na zemi i na nebi

a v srdci i duši každé bytosti

skrze tvou lásku bytí i nebytí splývá,

všechny protiklady se spojují

všechno světské se znovu stává posvátným.

Mé srdce hoří,

ve svém šílenství bloudím pouští,

plameny mé vášně pohlcují vítr i oblohu.

můj pláč toužení,

mé nářky smutku

mučí moji duši.

Trpělivě čekáš

a díváš se do mých omámených očí,

přijímáš mou vášeň s klidem lásky.

Jsi mistrem bytí,

jednoho dne budu Milujícím tak jako Ty.

V raném úsvitu štěstí

jsi mi dala tři polibky

abych se probudil

do tohoto okamžiku lásky.

Snažil jsem se vzpomenout si ve svém srdci,

o čem jsem v noci snil,

před tím, než jsem si uvědomil tohle ráno,

tento život.

Našel jsem své sny,

ale měsíc mne odvedl pryč,

pozvedl mne na nebeskou klenbu

a zavěsil mne na ni.

Viděl jsem, jak mé srdce spadlo

na tvou stezku a zpívalo píseň.

Mezi mou láskou a srdcem se děly věci

a já jsem si pomalu, pomalu na všechno vzpomínal.

Vzrušuješ mě svým dotekem

I když nevidím tvé ruce,

políbila jsi mne něžně,

ačkoliv jsem neviděl tvé rty.

Jsi přede mnou ukrytá,

ale jsi to Ty, kdo mě udržuje naživu.

Možná přijde čas,

kdy budeš unavená z polibků.

Měl bych být rád i za urážky od tebe,

jediné, o co žádám, je,

abych ti nebyl lhostejný.

Protože Tvá Tvář je modlou,

stal jsem se modlářem,

protože víno je z tvého poháru,

stal jsem se opilcem.

V existenci tvé lásky,

jsem se stal neexistujícím.

Tato neexistence, která mě spojuje s tebou,

je lepší, než veškerá existence.

To je tvá tvář, co zdobí tuto zahradu?

Je to tvá vůně, co omamuje tuto zahradu?

Je to tvůj duch, co z tohoto potoka učinil řeku vína?

Stovky po tobě pátraly

a zahynuly při hledání v této zahradě,

kde se skrýváš za kulisami,

ale tato bolest není pro ty,

kdo přicházejí jako milující.

Je snadné tě tu najít.

Jsi ve vánku i v této řece vína.

Od počátku svého života

jsem pátral po tvé tváři.

Ale dnes jsem ji spatřil.

Dnes jsem uviděl ten šarm, tu krásu,

Ten nevysvětlitelný půvab tváře,

kterou jsem hledal.

Dnes jsem Tě našel.

A ti, co se mi včera smáli

a opovrhovali mnou,

dnes litují, že se nedívali tak jako já.

Jsem bez sebe Tvou nádherou

a přeji si, abych tě viděl tisícerýma očima.

Mé srdce shořelo vášní

a hledalo celou věčnost tuto zázračnou krásu,

kterou teď zřím.

Stydím se nazývat tuto lásku lidskou

a bojím se Boha, nazývat ji božskou.

Tvůj vonný dech je jako ranní vánek,

jenž přišel do bezvětří zahrady.

Vdechla jsi do mě nový život.

Stal jsem se tvým slunečním svitem

a zároveň tvým stínem.

Má duše křičí v extázi,

až do morku kostí jsem prosycen láskou k tobě.

Tvá zář rozžehla v mém srdci oheň

a nebe i zemi jsi pro mě rozzářila.

Můj šíp lásky zasáhl terč,

jsem v domu milosrdenství

a mé srdce je modlitebnou.

Jak světlo, tak stín

jsou tancem Lásky.

Láska nemá příčinu,

je astrolábem tajemství Boha.

Milující a Milování jsou neoddělitelní

a bezčasí.

Ačkoliv se mohu pokusit popsat Lásku,

když ji zažívám, oněmím.

Ačkoliv se mohu pokusit o Lásce psát,

stávám se bezmocným;

mé pero se láme a papír uhýbá neznámo kam,

tam, kde Milující, Milování i Milovaný jsou jedno.

Každý okamžik je stvořen velkolepý

Světlem Lásky.

Ach Bože, nechť jsou všichni milující spokojeni,

dej jim šťastné konce,

dej, ať jejich životy jsou slavností,

nech jejich srdce tančit v ohni tvé lásky.

Má nejmilejší, probudila jsi ve mně vášeň,

tvůj dotek mě naplnil touhou

Už nejsem od tebe oddělený

Tyto chvíle jsou tak vzácné, snažně tě prosím,

nenech mě čekat

nech mě s tebou splynout.

Zemři! Zemři!

Zemři v této lásce!

Když v této lásce zemřeš,

tvá duše bude obnovena.

Zemři! Zemři!

Neboj se smrti toho, co je známé.

Když zemřeš dočasnému,

staneš se bezčasým.

Zemři! Zemři!

Přetni ty řetězy, které tě vězní ve světě připoutanosti.

Zemři! Zemři!

A žádná smrt nebude.

Zemři! Zemři!

A budeš věčný.

Zemři! Zemři!

A vyjdi z toho oblaku,

když opustíš ten oblak,

budeš zářivý měsíc.

Zemři! Zemři!

Zemři hluku a hřmotu všedních starostí,

v tichu lásky, najdeš jiskru života.

Měsíc se stal tanečníkem

na slavnosti lásky.

Ten tanec světla

je posvátné požehnání,

ta božská láska nás zve do světa,

který mohou vidět jen milenci

svýma očima plamenné vášně.

Oni jsou ti vyvolení,

kteří se poddali.

Kdysi byli střípky světla,

teď jsou zářícím Sluncem.

Odešli ze světa falešných her.

Oni jsou ti privilegovaní milenci,

kteří tvoří nový svět

svýma očima plamenné vášně.

Ach Bože!

Objevil jsem lásku!

Jak úchvatné!

Jak skvělé!

Jak krásné to je!

Mé tělo je horké žárem této lásky.

Jak tajemné!

Jak hluboké!

Jak zřejmé to je!

Nabízím své pozdravy

hvězdám i měsíci,

všem svým bratrům a sestrám,

zdravím duch vášně,

který vzrušuje a vzbuzuje tento vesmír,

a vše co je v něm.

Padl jsem neschopný znovu vstát.

Co je to za léčku?

Co je to za řetězy, které spoutaly mé ruce a chodidla?

Je to tak zvláštní a tak úžasné,

ta milující bezmocnost, kterou zažívám.

Buď tiše! Ať nevyzradíš tajemství mé vzácné lásky.

V lásce není nic věčné,

jen pití tvého vína.

Není jiný důvod, proč jsem ti přinesl svůj život,

než abych ho ztratil.

Řekl jsem: „Jen tě chci poznat“

„a pak zmizet.“

Řekla: „Znát mě neznamená umírat.“

Nebe bylo ozářené vznešeností měsíce,

tak mocné, že jsem padla k zemi.

Tvá láska mě ujistila,

že jsem připravena opustit

tento světský život

a poddat se velkoleposti tvého Bytí.

Ach milující, kam kráčíte?

Koho hledáte?

Vaše milovaná je přímo zde.

Žije ve vašem sousedství.

Její tvář je zakrytá závojem.

Skrývá se za zástěnou

a volá na vás.

Zatímco vy hledáte a ztrácíte se

v divočině a poušti.

Přestaňte hledat květiny,

vždyť kvetou v zahradě u vašeho vlastního domu.

Zatímco se vydáváte hledat cetky,

dům pokladů na vás čeká ve vaší vlastní bytosti.

Není žádný důvod pro utrpení,

Bůh je zde.

Má láska k tobě mě přivedla k šílenství,

toulám se bez cíle

ruinami svého života,

mé staré já, je mi cizí.

Kvůli tvé lásce

jsem se rozešel se svou minulostí.

Má touha po tobě

mě udržuje v tomto okamžiku.

Má vášeň mi dává odvahu,

hledám tě ve svém nejvnitřnějším bytí.

Čítával jsem mýty o lásce

a teď jsem se stal

mýtickým milencem.

Jsem promočený záplavou,

která teprve přijde,

jsem spoutaný ve vězení,

které ještě nestojí,

ještě jsem nehrál šachy

a už jsem dostal šach mat.

Aniž bych ochutnal jediný pohár tvého vína,

A už jsem opilý,

ještě jsem ani nevstoupil na bitevní pole

a už jsem raněný a mrtev.

Už nepoznám rozdíl

mezi obrazem a skutečností.

Stejně jako stín,

jsem i nejsem.

Agónie milenců

hoří ohněm vášně.

Milenci zanechávají stopu

ze všeho, kde byli.

Nářek zlomených srdcí

je brána k Bohu.

V sadu i v růžové zahradě

toužím spatřit tvou tvář,

v chuti sladkosti

toužím políbit tvé rty,

ve stínu vášně

toužím po tvé lásce.

Ach! Největší Milující!

Dovol, ať odložím všechny své starosti.

Květiny kvetou s nadšením pro tvého ducha

Alláhu!

Toužím uniknout vězení svého ega

a ztratit sama sebe v horách a poušti.

Tihle smutní a osamělí lidé mě unavují.

Chci hýřit radostí v opilém běsnění tvé lásky

a cítit v rukou sílu Rustama.

Je mi zle ze smrtelných králů,

chci vidět tvé světlo.

Šejkové a mulové bloudí s lucernami v ruce

temnými uličkami měst

a nemohou nalézt, co hledají.

Ty jsi Podstata Podstaty,

omámení láskou.

Toužím zpívat tvou chválu

a přitom stát oněmělá

s agónií přání ve svém srdci.

Jsme zrcadlem stejně jako tváří v něm,

ochutnáváme chuť

tuto minutu věčnosti.

Jsme bolestí i tím, co ji léčí,

jsme chladnou sladkou vodou i sklenicí, která ji vylévá.

Chci tě držet blízko jako loutnu,

abychom mohli plakat láskou.

Raději bys házel kameny na zrcadlo?

Já jsem tvé zrcadlo, a tady jsou kameny.

Jsem tak malý, že sotva mohu být spatřen.

Jak může být uvnitř mě tak velká láska?

Podívej se na své oči,

jsou malé

a přece vidí ohromné věci.

Bůh je uvnitř,

mé srdce je v harmonii s mou hlavou,

můj duch se vznáší jako pták, co hledá nové nebe

nevinnost mého života propouští Boha, jehož miluji, úplně všude.

Celý život toužíme po jakémsi polibku,

doteku ducha a těla.

Mořská voda prosí perlu, aby prolomila svou škebli.

A lilie, jak vášnivě potřebuje

nějakého divokého milého.

V noci otvírám okno

a prosím měsíc, aby vešel

a přitiskl svou tvář na moji,

aby do mě dýchal.

Zavři dveře jazyka

a otevři okna lásky,

měsíc nepoužije dveře,

jenom okno.

Když je chladno a prší,

jsi krásnější

a sníh mě vede blíž k tvým rtům.

Vnitřní tajemství, to, jenž se nikdy nezrodilo,

ty jsi tou svěžestí

a já jsem teď s tebou.

Nedovedu vysvětlit příchody ani odchody,

vstupuješ náhle

a já jsem opět ztracen

uvnitř velkoleposti.

Věz, že moje Milovaná je skrytá každému,

věz, že ona je mimo víru jakékoliv víry.

Věz, že v mém srdci je čistá jako měsíc,

věz, že ona je život v mém těle i v mé duši.

Milující přichází! Milující přichází!

Otevři mu cestu.

Hledá srdce,

ukaž mu nějaké.

Křičím: „To, co jsi přišel ulovit, jsem já!“

Říká se smíchem: „Nejsem tady, abych tě ulovil, ale abych tě zachránil.“

- Rúmí

[Návštěvník]

Už staří Řekové věděli, že láska má mnoho podob. A každý člověk klade důraz na jinou z nich. Vymezili sedm možností, jak ji člověk vnímá. Najdete, která je ta vaše? A jak toho pak využít?
Vyznat se v lásce je těžké. Ale možná pomůže, když budete vědět, jak ji vy a partner prožíváte. A podle toho se řídit.

Možná jste si všimli, že potřebujete ve vztahu částečně něco jiného než váš drahý protějšek. Často tomu bývá kupříkladu tak, že dámy si chtějí víc povídat, zatímco pánové jsou spíše na fyzické projevy lásky – tedy na sex. Toto je ale velice zjednodušená představa o tom, jak to mezi dvěma pohlavími funguje.

Stylů, kterými člověk vyjadřuje lásku, je mnohem víc. „Záleží to na výchově, povaze, vnímání světa a toho druhého – nikoli na tom, zda se jedná o muže nebo ženu,“ referuje koučka Stephanie Kirby. Proto už v antickém Řecku definovali několik stylů, jak se může láska projevovat. A ty vám teď popíšeme.

Eros – láska tělesná
Přestože fyzické záležitosti obyčejně vnímáme pouze jako sex, jenom o ten v tomto případě nemusí jít. Bývá sice důležitou součástí vztahu, nikoli však jedinou. Tělesná láska může být zcela pohlcující a extatická, ale také slepá a bez rozumu. Člověk, který ji praktikuje, nemusí vidět žádné partnerovy chyby a následuje ho často i do pekel. Proto se někdy ocitne ve svazcích, kde by za normální situace nikdy nechtěl být. Na druhou stranu z ní vznikají i nejvášnivější vztahy na celý život.

Philia – láska platonická
Říká se jí také láska bratrská a bývá oceňována mnohem víc než výše zmíněný typ. Je to upřímné a velice oddané souznění s duší toho druhého. Může to být partner, ale důležitý je také tento cit ve vztahu k blízkým lidem nebo přátelům. Vyjadřuje hodně empatie a také důvěry v lidi, které zahrnuje. Bývá velice důležitým aspektem dlouhotrvajících vztahů. Pokud potkáte dvojici, která spolu žije léta a stále vypadá šťastně, většinou má dobře vypracovaný cit právě pro tuto oblast.

Ludus – láska hravá
Někdy se jí také říká láska bez závazků. Je vhodná zvláště pro mladé lidi anebo pro ty, kteří si prostě chtějí užívat a berou život tak, jak přijde, bez nějakého přemýšlení o budoucnosti nebo minulosti. „Je hravá, veselá, plná flirtu a pošťuchování. Hodně se zasmějete, prostě se bavíte,“ říká koučka Kirby. Toužíte být spolu jen nějaký čas – někdy je to den, jindy měsíc. Je nutné, aby se oba na tomto projevu lásky domluvili, jinak by se jeden trápil. Někdy přeroste v něco vážnějšího, ale není to pravidlem.

Agape – láska duševní
Je to taková podivně všeobjímající láska, která zahrnuje celý svět kolem vás – lidi, rostliny, zvířata. Většinou tímto typem operují lidé, kteří se věnují charitě a snaží se takzvaně zachraňovat Zemi. Může se ale objevovat i v partnerství. Člověk, který ji vyznává, udělá pro toho druhého doslova a do písmene cokoli. Roztrhal by se pro něj na kusy. Je ale proto také dobře zneužitelný a manipulovatelný. Pokud má partnera, který toho bude zneužívat, může být nakonec velice nešťastný.

Philautia – sebeláska
Ačkoli to může znít sobecky, tento druh lásky je vlastně nejdůležitější ze všech a měl by jím disponovat každý. Bez něj totiž nemůže projevovat žádné city vůči někomu dalšímu. Sebeláska je pozitivní vztah k sobě samému, uznání svého vlastního já, jeho schopností a smíření se sám se sebou. Pokud jí nedisponujete, často máte nízké sebevědomí. „V takovém případě se vidíte velice negativně, což způsobí, že stejně tak spatřujete i ostatní. A to do vztahu nepatří,“ říká Stephanie Kirby.

Storge – láska k dítěti
Také se jí říká láska rodinná a rozhodně nemusí jít jen o spojení rodič – potomek. Můžete ji cítit ke komukoli – k partnerovi a hodně dobrým přátelům. Je to láska bez kritiky. Danou osobu prostě musíte mít ve svém životě bez ohledu na její případnou špatnou povahu, chyby nebo hloupé kroky, které dělá. Stejně tak jako ve vztahu s dítětem se vám může v případě, že to přeháníte, tento cit velice nepěkně zvrtnout a stane se velmi hloupou závislostí. Jinak vás ale naplňuje.

Pragma – láska osudová
První, co vás asi napadne, je slovo pragmatický, tedy rozumový a užitečný. A přesně taková tato láska je. Nemá nic společného s potrhlostí zamilovaných, naopak hodně si bere z lásky platonické. Partneři, kteří ji vyznávají, spolu žijí dlouho, znají se jako své boty, a přesto se stále milují. Při řešení jakékoli věci nemyslí v prvé řadě na sebe ani na ostatní, ale jen na to, jak se daná záležitost podepíše na jejich vztahu. Pokud mají pocit, že špatně, nejdou do toho. Je to láska ojedinělá, osudová a záviděníhodná.

Co si z toho vzít
Pokud máte pocit, že se částečně nacházíte ve více typech lásky a stejně tak vidíte i svého partnera, nezoufejte.

„Pevné vztahy potřebují mix, kombinaci toho všeho nebo alespoň něčeho,“ říká odbornice. Naopak špatně je, když se u někoho projeví silně dominantní projev citů a u druhého silně podřízený. Taková partnerství buď rychle skončí anebo trvají, ale jeden vždy trpí. Když však máte postavený svůj svazek na dobrých základech, uvědomíte si, kde jsou vaše emoce, a který druh lásky upřednostňuje partner, může vám to velice pomoci.

„Páry, co jsou spolu dlouho, to nevydržely proto, že to bylo lehké. Jen to prostě nechtěly vzdát a o své souznění zabojovaly,“ říká Stephanie Kirby. Dnes mnozí hází flintu do žita příliš brzy. Ale v této těžké době je právě láska jednou z mála věcí, která nás může držet nad vodou. Nezapomínejte na ni! Zamilovanost a fyzická přitažlivost bývají často zaměňovány. Oboje je navíc krutě pomíjivé!

[Návštěvník]

Láska je nevyčerpatelná právě tak jako Pravda sama. Její pramen je božský, nekonečný a nepomíjivý. Ať milujete člověka či Boha, tryská z vašeho duchovního srdce znovu a znovu a zaplavuje vás svou sladkostí, milostí, životností, silou a blahem tak dlouho, dokud ve vás žije poslední paprsek života. Láskou k Bohu se otevírají všechny průduchy k němu – mnohem mocněji a přirozeněji něž jakýmkoli intelektuálním pochopením. Milujte člověka, a vaše láska možná bude dřív nebo později opětována. Milujte Boha, a Bůh vás přímo zaplaví láskou, vodopády lásky, někdy až neúměrně závratnými vlnami štěstí, míru a blaženosti.

Dostaví-li se vám znenadání pocit hluboké náklonnosti, lásky nebo opravdového hlubokého přátelství ke komukoli, nikdy si ho nenechávejte jen pro sebe. Znamená to, že jste byli vyšší silou vybráni za nástroj a posla lásky. Proto ji rozdávejte lidem, rozdávejte ji zvířatům a věcem a Bůh vás zahrne láskou. Dávejte pořád víc a víc – čím víc ji rozdáváte, tím větší bude váš příjem. Božský zdroj lásky je doopravdy nekonečný a doopravdy nevyčerpatelný. A tryská věčně, dokud jej v sobě sami záměrně nebo omylem nezastavíte.

Metafyzika cesty Lásky je prostá. Když všechno, co máte a co jste, odevzdáte lásce, k Bohu, lidem nebo i zvířatům, síla ega postupně slábne, až ego nakonec zmizí. A když zmizí ego a jeho síla, objeví se identita mysli s absolutním a nekonečným jástvím. A to je – na rozdíl od egoismu – naše pravé jáství, bytí. Indové mu říkají átmán. Kristus ho nazýval Královstvím nebeským. Toto království není rozdílné od Absolutna. Není zde dvojnosti, jen jednota Bytí, Jsoucnosti, nejvyšší Existence. Jenom Bůh jest.

Eduard Tomáš, Cesta lásky

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Profesor jaderné a kvantové fyziky z CERNu, Jan Rak se s námi podělil o to, co pro něj znamená Láska a jak vnímá sjednocení na té hluboké úrovni.

Realitu si vytváříme svou pozorností a svým rozhodnutím

Profesor kvantové a jaderné fyziky více jak 30 letou praxí ve švýcarském CERNu, Jan Rak se s námi podělil o svá pochopení a poznání, ať už z pohledu vědeckého či lidského.Vědecká práce ho přivedla k poznání, že „objektivní realita“ je pohledem kvantové fyziky pozoruhodně blízko spiritualitě a tím věda jako taková má obrovský potenciál stát se ještě užitečnější než ta současná spotřebitelská - přidáním etického a morálního rozměru. Jak se píše v knize Allatra: „ Opravdová věda je procesem poznání pravdy, a ne prostředek k dosažení moci“
Realitu si vytváříme svou pozorností a svým rozhodnutím!
Každý z nás nese zodpovědnost za své činy, za myšlenky, kterým dá pozornost, protože jakákoliv myšlenka nebo informace v našem vědomí se automaticky stává součástí kolektivního vědomí a ovlivňuje tak celek.
Stav celé planety odráží jen vnitřní stav každého z nás! To, v jakém stavu je mé nitro, to se reflektuje na to, v jakém stavu je celé mé okolí.
Podstata sjednocení je podle pana profesora přijetí. O Lásce tento neobyčejný vědec mluví jako o tvořivé síle, která hne nekonečnou prázdnotou, jako o životě, o Bohu.

[Návštěvník]

Pravá Láska


Pravá Láska jsou hluboké pocity člověka, které nelze slovy vyjádřit. Je to síla Duše, její stav Lásky k Bohu. Pravá láska mezi lidmi se začíná, kdy jedna osoba zažívá hluboké pocity Lásky k Duši jiného člověka, jak se říká, vidí jeho podstatu, vidí jej pravého, když dochází k „nevyslovitelnému úžasu“. Pravá Láska, to je štědrý vnitřní dar, který jeden člověk daruje druhému hojností hlubokých pocitů. Takovou Lásku můžeme dát, když na sebe zapomeneme. O této Lásce se říká, že je trpělivá, odpouští, není závistivá, není hrdá, není sobecká, a nepřeje nic zlého.
Pravá Láska, to je znovuobnovení jednoty Duší.
Milující člověk vidí v jiném spřízněnou krásu jeho Duše.

Co je pravá Láska? V dnešní společnosti je tento pojem značně překroucený, má zkreslený význam a podstatu. Kam se podíváme, je zřejmé, že v dnešním světě skoro všichni: děti, dospívající, mladí, staří, „osamělí“, lidé mající rodiny a také zatím nežijící v manželství pociťují velký nedostatek pocitu pravé Lásky. Nelze říci, že se v dnešní společnosti od tohoto pojmu ztratily klíče úplně. Ony existují, ale ukryté pod vrstvami neporozumění, pod pancířem materialistického vnímání. Aby je lidé mohli najít, měli bychom vědět, jak vůbec vypadají. Další věcí je, že se v konzumní společnosti dělá všechno proto, aby lidé z velké části tyto klíče nenašli, žili bez těchto Znalostí v utrpení a řídili se pouze živočišnými instinkty. Proč? Protože pravá Láska člověka vnitřně osvobozuje, dává nejcennější nebeský dar - skutečnou Svobodu od tohoto hmotného světa. Toto je velmi mocná síla, která probouzí Duši. Je to nejbližší, nejkratší cesta k Bohu.



Bohužel, lidé Lásku považují za cokoli, od sobeckého instinktu „alfa samce“ a „alfa samice“, až na vztahy mezi manžely, rodiči, dětmi, morální odpovědnost před svým rodem, společností, zemí a tak dále. Ale to všechno jsou konvence. Pravá Láska je velmi mocná síla, mnohem větší, než si lidé dovedou představit. Dá se říci, že v současném chápání většiny lidí je Láska omezena na šablonu, vnucenou jim v dětství. V podstatě se jedná o hru pro masy v rámci určitých konvencí s přihlédnutím k místním tradicím. Ve společnosti v těchto otázkách vždy existovala veřejnosti přístupná a uzavřená informace. Informace pro veřejnost sledovala vládní a veřejné zájmy. Šířila se mezi masy za účelem formování určitého způsobu chování, který vyhovoval strukturám, které uzavřenou informaci ovládaly. Uzavřená informace se aktivně používala v různých vládních strukturách, a také ve strukturách náboženského a okultního zaměření. Tyto informace byly založené na konkrétních znalostech o neviditelném světě a umožňovaly získání další moci a vlivu nad masami.

Neposlední místo v těchto informacích je věnováno jedné z nejmocnějších energií v lidském těle, hypoteticky řečeno, sexuální energii. Informace pro veřejnost na toto téma mají tendenci člověka buď „zacyklit“ na projevech Materiální podstaty, nebo ho vtisknout do rámců tabu s primitivním vysvětlením, které je vzdáleno od podstaty věci. V důsledku toho člověk při vzestupu této energie buď upadne do neudržitelné vilnosti a zhýralosti, nebo trpí myšlenkovým sebemrskačstvím, nadměrným omezováním. To se děje z důvodu nedostatku pochopení své přirozenosti být člověkem a absence dostatečných znalostí o této síle. Ve skutečnosti, jak v prvním tak i ve druhém případě dlouho očekávaný pocit štěstí nepřichází a místo vnitřního klidu člověk pravidelně cítí prázdnotu, nebo nadměrné napětí.

Sexuální energie je jedna z nejmocnějších sil, která ovlivňuje člověka. O její moci se můžeme přesvědčit při pozorování, které odpovídá vědomé či podvědomé interpretaci přání v mysli člověka. Jednoduše řečeno, pokud by lidé během dne tolik přemýšleli o spáse své Duše, kolik myslí na sex, všichni by se už dávno stali svatými. A síla je v každém případě jen síla, všechno závisí na tom, kdo a jak ji používá, na co koncentruje svoji pozornost.

Pokud ji člověk užívá v kontextu dominance Materiální podstaty, pak se promění v kult velikášství, vilnost, agresivitu, dokazování si, že jsi „alfa samec“ nebo „alfa samice“. V konzumní společnosti se všechno projevuje jako hra pro děti, mít tu nejkrásnější hračku, kterou chce každý. Poté, co hračka přestane bavit, se začíná honička za další krásnou hračkou, dokud člověk znovu neuvidí něco lepšího. A těmto lidským přáním není konce. Všimněte si, že stejná touha – ovládat to nejlepší a nejatraktivnější - se u mužů a žen projevuje i v jiných oblastech: auta, byty, oblečení a tak dále.

Kořen tohoto zla leží v Materiální podstatě člověka, která se vždy snaží získat moc, chce vládnout dočasnému, konečnému a pomíjivému. A v globálním měřítku vyhrává Materiální rozum, který tímto způsobem, další sadou iluzí nutí lidi utrácet životní sílu a směřovat pozornost na smrtelné, místo soustředění na svoji duchovní spásu. Takže, obecně řečeno, lidé svojí pozorností krmí svého nepřítele, který je ve skutečnosti pomalu zabíjí.

U každého inteligentního člověka je logické předpokládat, že pokud má sexuální energii, která se projevuje nejen v souvislosti s instinktem pokračování rodu, ale také v průběhu života, má na něj silné psychologické, fyziologické a další vlivy, to znamená, že její tvůrčí síla v struktuře člověka zaujímá neposlední místo, a to jak ve viditelné, tak i neviditelné. Co to vlastně je prudký vzestup hormonů? Je to vytváření chemických sloučenin jako následek práce různých energií, to znamená více pokročilá fyzika. Přičemž myšlenka je aktivátorem. Mimochodem, slovo hormon („hormao“) v překladu z řečtiny znamená „vzrušuji“, „přivádím do akce“. Hormony jako biologicky aktivní látky začínají do organismu přinášet změny, které ovlivňují všechny životně důležité procesy. Teď se bavíme o tom, co je lidem již známo na úrovni fyziologie, jinak řečeno, na úrovni viditelného světa a viditelné hmoty. A teď si představte, co tato síla může znamenat pro neviditelný svět, kde probíhají jemné vlivy a transformace, kde se ve skutečnosti rodí všechno.

Z duchovního hlediska je sexuální energie síla, průvodce do hlubokých vnitřních pocitů, abych tak řekl, do světa svátosti Nejvyššího. Tyto sakrální znalosti v odlišných podobách existují v mnohých tradičních náboženstvích a vyznáních různých národů světa.

Pravá Láska jsou hluboké pocity člověka, které nelze slovy vyjádřit. Je to síla Duše, její stav Lásky k Bohu. Pravá láska mezi lidmi se začíná, kdy jedna osoba zažívá hluboké pocity Lásky k Duši jiného člověka, jak se říká, vidí jeho podstatu, vidí jej pravého, když dochází k „nevyslovitelnému úžasu“. Vidíte ten rozdíl? Tento stav je od obvyklého stavu sexuálního vzestupu pro člověka velmi odlišný, navíc s dominantou Materiální podstaty, která v člověku probouzí touhy vlastnit, ovládat, využít druhého pro své vlastní sobecké účely. To se výrazně liší od psychologického chápání, které se projevuje v dominanci některých chvilkových nálad, vratkých pocitů, nekonečného množství chamtivých „já chci“.

Často to vzniká, když člověk přebývá v iluzi, že buď někoho ovládá, nebo se celý odevzdává a vzájemnost nenachází, svým chováním demonstruje neustálé trápení pro nějaký ideál, který si ve skutečnosti vymyslel on sám. On ve skutečnosti necítí pravou, nezištnou lásku a snaží se sobě a ostatním ukázat svoji alfa důležitost. Ve vztazích se to dříve či později promění v nedorozumění, napětí, vytvoří se nenávist a nepřátelství, protože tyto nejsou založeny na hlubokých pocitech, ale na přáních Materiální povahy. V tomto případě všichni nesou vinu za všechno, jedině on za nic nemůže. To ukazuje na to, že on pěstuje své vlastní ego, neumí opravdu milovat, ale pro sebe takovou Lásku vyžaduje od ostatních. Taková „válka a mír“ se v první řadě začíná v mysli člověka. Problémem člověka je, že na sobě nechce pracovat, sám produkovat opravdovou, duchovní lásku, Lásku, kterou jeho Duše cítí k Bohu. Vždyť tato Láska je pro rychlý růst duchovní Osobnosti jako životadárná vláha pro zrající klásek.

Pravá Láska, to je štědrý vnitřní dar, který jeden člověk daruje druhému hojností hlubokých pocitů. Takovou Lásku můžeme dát, když na sebe zapomeneme. O této Lásce se říká, že je trpělivá, odpouští, není závistivá, není hrdá, není sobecká, a nepřeje nic zlého. Pravá Láska, to je znovuobnovení jednoty Duší. Milující člověk vidí v jiném spřízněnou krásu jeho Duše. Když člověk opravdu miluje, nevidí povrchní krásu, tím myslím, rozumovou a fyzickou krásu jiného člověka, jeho talenty, schopnosti, ale vnitřní krásu jeho Duchovní podstaty. V tomto případě začíná člověka vidět z úplně jiného úhlu pohledu. I u této osoby také probíhají podstatné změny. Představte si, že ještě nedávno se vůči vnějšímu světu choval agresivně. Najednou v něm někdo objevil nikoli zlého člověka, ale dobrého, uviděl ne jeho špatné vlastnosti, ale dobré. To znamená, že obrátil pozornost na jeho duchovní krásu, která v něm také je, ale nebyla v jeho mysli dominantní. Díky tomuto upřímnému pocitu, člověk začne nejenom rozkvétat, ale i se měnit k lepšímu, přebývat svým vědomím v poháru plném Lásky.

Lidé, kteří chtějí jít duchovní cestou, by neměli ztrácet čas čekáním, že někdo někdy přijde a začne je upřímně opravdově milovat. Potřebujeme se naučit odhalit lásku uvnitř sebe - Lásku k Bohu, Lásku k Duši - a pak se to odrazí ve vnějším světě, dovolí to vidět lidi z hlediska jejich duchovní krásy. Je to vlastně mnohem blíže, než si dokážeme představit.

Zdá se, že lidé ztratili základní znalost toho, co je to opravdová Láska ... Pro masy zůstaly jen tradice bez pochopení podstaty ... Například v tradici pravoslaví se během svatebního obřadu modlí k tomu, aby nebeská milost sešla na muže a ženu, kteří se rozhodli spojit svůj osud, a proměnila mezilidské vztahy v nebeské. Vzhledem k výše uvedenému to nejsou jen slova. Důležitá je podstata - svátost Duše. Když si dva lidé vzájemně projevují pravou Lásku, jednotní ve svých hlubokých pocitech, a to i při fyzickém spojení svých lidských těl, nejen pomáhá, jak se říká v pravoslaví: „Otevřít jim skutečnou svátost, což je děj, který přímo pochází od Boha a vede k Němu“. Je to „zázrak, který překonává všechny přirozené vztahy a stavy“. To má mnohem hlubší význam, a v této svátosti je opravdu skryta obrovská síla. Tady není prvenství hmoty, ale Ducha. Hmota je jen pomocným nástrojem.

https://allatra.cz/allatra/

[Návštěvník]

Skutečná láska je jako skutečná květina. jenže všechna náboženství vás učí umělé lásce. A tím tak ničí i pouhou možnost, že byste kdy poznali skutečnou květinu.

Skutečná květina má vůni, umělá květina nemá co do našeho života vnést. Ani to není květina, jen tak vypadá. Umělá květina je nenáročná. Nemusíte ji zalévat, starat se o její kořeny.

Skutečné květiny potřebují z vaší strany jistý díl kreativity. Každá opravdová hodnota potřebuje kreativitu.

[Návštěvník]

"Po celý život jsem si vždy myslel, že někoho miluji. Nyní, když jsem tu s vámi poprvé, se ptám sám sebe: byl jsem někdy opravdu zamilovaný? Jsem vůbec schopen milovat? Jsem schopen tě milovat? Nebo mě život přivedl do bodu, kdy se štěstí v lásce už neděje?"

Základní klam, který v sobě nosíte, je ten, že jste vždy někoho milovali.

To je jedna z nejvýznamnějších věcí na všech lidských bytostech; jejich láska je vždy někomu adresována - a v okamžiku, kdy oslovíte svou lásku, zničíte ji. Je to, jako byste říkali: „Budu dýchat jen pro vás - a když tady nejste, jak mohu dýchat?“

Láska by měla být jako dýchání. Měla by to být jen vlastnost ve vás - ať jste kdekoli, s kýmkoli, nebo i když jste sami, láska z vás přetéká. Nejde o to být do někoho zamilovaný - jde o to být láskou.

Lidé jsou frustrovaní ze svých milostných zážitků, ne proto, že s láskou něco není v pořádku ... zužují lásku do takové míry, že se tam oceán lásky nemůže vejít. Oceán nemůžete zadržet - není to malý potok; láska je celá vaše bytost - láska je vaše zbožnost. Člověk by měl přemýšlet o tom, zda miluje nebo ne. Otázka předmětu lásky nevzniká. Se svou ženou milujete svou ženu; se svými dětmi milujete své děti; se svými služebníky milujete své služebníky; se svými přáteli milujete své přátele; se stromy milujete stromy; s oceánem milujete oceán.

Budete zamilovaní.

Láska nezávisí na předmětu, ale je zářením vaší subjektivity - zářením vaší duše. A čím větší záření, tím větší je vaše duše. Čím širší jsou křídla vaší lásky, tím větší je nebe vaší bytosti.

Žili jste pod společným klamem všech lidských bytostí. Nyní se ptáte: „Jsem schopen tě milovat?“ - opět stejný omyl.

Jen se zeptejte: Jsem schopen se stát láskou?

Když jsi v mé přítomnosti, nemusíš myslet na to, že mě miluješ; jinak jsi nevycházel ze svých obyčejných klamů. Tady se musíš naučit ... prostě milovat. Samozřejmě i tvá láska dosáhne ke mně; zasáhne to i ostatní. Bude to atmosféra obklopující vás, šířící se po celém světě; a pokud tolik lidí jednoduše vysílá svou lásku, svou píseň, svou extázi, celé místo se stává chrámem. Neexistuje jiný způsob stvoření chrámu. Pak je celá oblast naplněna novým druhem energie a nikdo není ztracen - protože se na vás vylévá láska tolika lidí: každého jednotlivého člověka zaplavuje láska tolika lidí.

Odhoďte ten klam. A kvůli tomuto klamu ve vás vyvstává další otázka: „… nebo mě život přivedl do bodu, kdy se štěstí v lásce už neděje?“ Život není nic jiného než příležitost k rozkvětu lásky. Pokud jste naživu, příležitost tu je - dokonce do posledního dechu. Možná vám chyběl celý život: jen poslední dech, poslední okamžik na zemi, pokud můžete být láskou, nic vám neušlo - protože jediný okamžik lásky se rovná celé věčnosti lásky

Láska, pravda, blaženost - je v nich vnitřní jádro: je třeba je sdílet; nejsou pro sebe dostačující. Sdílení je součástí, ale nejsou majetnické. Důvod je úplně jiný. Důvodem je, že láska v zásadě dává svobodu: dává svobodu sobě, dává svobodu ostatním. Láska, která se stane otroctvím, není láska; je to chtíč, je to zvíře, není to člověk. Láska dává svobodu, pak se stává člověkem, ale stále je to druh příbuznosti.

Je tu ještě jedna dimenze, kterou musíte milovat. Za prvé, láska je biologická potřeba; ve druhém jde o psychologické sdílení; ve třetím jsi láska. V první je to vztah, přivlastnění; ve druhém je to příbuznost, přátelství, přívětivost; ve třetím jsi láska sama. Vaše samotné bytí je láska, vyzařujete lásku. Teprve potom láska dosáhla svého vrcholu - dosáhla nejvyššího, posledního - můžete to nazvat zbožností.

https://www.osho.com/read/osho/osho-on-topics/love

[Návštěvník]

„Láska“ je sloveso

Láska je skutečnost, je to něco, co existuje; strach je pouze absencí lásky. Problém s jakoukoliv absencí je, že s ní nelze nic udělat přímo. Strach je jako tma. Co můžete udělat s tmou přímo? Nemůžete ji zahodit, nemůžete ji vyhodit, nemůžete ji někam přinést. Neexistuje jiný způsob, jakým se lze vypořádat s tmou, než vnést do ní světlo. Cesta ke tmě vede přes světlo. Chcete-li tmu, zhasněte; nechcete-li tmu, rozsviťte. Budete však muset udělat něco se světlem, vůbec ne s tmou.

Totéž platí pro lásku a strach:

láska je světlo, strach je tma.

Člověk, kterého posedne strach, nikdy tento problém nedokáže vyřešit. Je to, jako byste zápasili s tmou: dříve či později budete vyčerpaní, unavení a poražení. A zázrak spočívá v tom, že vás porazí něco, co tu vůbec není! Když je člověk poražený, bezesporu se mu zdá, že tma je mocná, že strach je mocný, že nevědomost je mocná, že podvědomí je mocné. Mocné však vůbec nejsou, a především ani neexistují.

Nikdy nebojujte s tím, co neexistuje. Na tom ztroskotala všechna stará náboženství. Jakmile začnete bojovat s něčím neexistujícím, jste odsouzení ke zkáze. Vaše říčka vědomí se ztratí v neexistující poušti, a ta je nekonečná. Nedělejte tedy ze strachu problém. Podstatná je láska. S láskou lze okamžitě něco udělat; není vůbec zapotřebí na něco čekat či něco odkládat na později. Začněte milovat! Je to přirozený dar, jehož se vám dostalo od existence, od Boha nebo od Jednoty, nazývejte to, jak chcete. Jestliže jste byli vychovávaní v náboženském duchu, pak je to Bůh; jestliže jste nebyli vychovávaní v náboženském duchu, pak je to Jednota, Univerzum, Existence. Pamatujte si, že láska se rodí společně s vámi; je to vaše vnitřní schopnost. Jediné, co je třeba udělat, je dát jí volný průchod – uvolnit jí cestu, nechat ji proudit, umožnit, aby se mohla uskutečnit. Všichni ji blokujeme, zadržujeme.

Co se týče lásky, jsme velmi lakomí, a to z jednoho prostého důvodu: naučili nás určitému hospodaření, které je naprosto v pořádku, používá-li se pro vnější svět. Jestliže budete mít určité množství peněz a budete je neustále rozdávat, brzy se z vás stane žebrák. Tím, že budete peníze pouze vydávat, o ně přijdete. Tato ekonomika, tyto počty nám přešly do krve, pronikly nám až do morku kostí. Jsou platné pro vnější svět a není na nich nic špatného, ale pro vnitřní pouť už platné nejsou. Tam fungují naprosto odlišné počty: čím více dáváte, tím více máte; čím méně dáváte, tím méně máte. Jestliže nebudete dávat vůbec, přijdete o své přirozené schopnosti. Ustrnou a uzavřou se; začnou se skrývat. Nebudou-li se moci přirozené schopnosti projevit, uschnou a zemřou. Je to jako u hudebníka: čím déle hraje na kytaru či na flétnu, tím více hudby z jeho nástroje vychází. Není to tak, že by svou hrou na flétnu o hudbu přicházel – naopak, získává. Je to jako u tanečníka: čím více tančíte, tím dovednější jste. Je to jako malování: čím více malujete, tím lepší obrazy vytváříte.

Jednou, když Picasso maloval, se ho uprostřed práce zeptal jeden jeho přítel, kritik: „Pořád se mi honí hlavou jedna otázka a už nemůžu dál čekat, už ji v sobě nemohu dál dusit. Chtěl bych vědět: namaloval jsi stovky obrazů; který je ten nejlepší?“ Picasso odpověděl: „Ten, jejž maluji právě teď.“ Kritik nevěřícně zavrtěl hlavou: „Tenhle? A co ty ostatní, které jsi namaloval předtím?“ Picasso odvětil: „Ty všechny jsou obsažené v tomto posledním. A příští, který udělám, bude ještě lepší, protože čím více maluješ, tím větší je tvá dovednost, tím větší je tvé umění.“

Taková je láska, taková je radost – podělte se o ně! Zpočátku se bude objevovat jen v množství podobnému kapce rosy, protože vaše lakota je velmi stará, je pradávná. Jakmile se však podělíte o kapky rosy, budete brzy schopní se podělit o celé moře své bytosti; a to, co v sobě skrýváte, je nekonečné. Jakmile se seznámíte s vyšší matematikou dávání a dostávání, zjistíte, že tím, že dáváte, zároveň dostáváte. Není to tak, že by se něco vracelo; bohatnete hned od samého začátku. Pak se z vás začne linout láska, začne z vás sálat. Jednoho dne na vás čeká překvapení. Kde je onen strach? I kdybyste ho chtěli najít, nepodaří se vám to.

Láska není vztah. Láska se vztahu týká, ale vztah to není. Vztah je něco ukončeného. Vztah je podstatné jméno; došli jste až na konec cesty, líbánky skončily. Teď už v něm není žádná radost, žádné nadšení, teď už je po všem. Můžete v něm pokračovat, můžete jednoduše dostát svým slibům. Můžete v něm pokračovat, protože je pohodlný, praktický, útulný. Můžete v něm pokračovat, protože není nic jiného, co by se dalo dělat. Můžete v něm pokračovat, protože když jej přerušíte, přinese vám to spoustu problémů. Vztah znamená něco hotového, ukončeného, uzavřeného. Láska nikdy není vztah; láska je stýkání. Je jako řeka, proudící a nekonečná. Láska nezná žádný konec; líbánky začnou, ale nikdy neskončí. Není jako román, který v určitém bodě začne a v určitém bodě skončí. Je to nepřerušený úkaz. Milenci končí, láska pokračuje. Je to nepřetržitý sled. Je to sloveso, nikoliv podstatné jméno. Proč omezujeme krásu stýkání na vztah? Proč tolik spěcháme? Protože stýkat se je nejisté, zatímco vztah je bezpečný, ve vztahu je jistota. Stýkání je pouze setkání dvou cizích lidí, kteří spolu zůstanou možná jen jednu noc a ráno si dají sbohem. Kdo ví, co se stane zítra?

Náš strach je tak velký, že ze zítřku chceme udělat jistotu, chceme, aby byl předvídatelný. Chtěli bychom, aby se odehrával podle našich představ; nedovolíme, aby si svobodně řekl své. Proto každé sloveso okamžitě redukujeme na podstatné jméno. Když jste zamilovaní do ženy či muže, začnete okamžitě přemýšlet o tom, že byste se měli vzít. Udělat z toho smluvněprávní vztah. Proč? Jak ovlivňuje zákon lásku? Zákon lásku ovlivňuje proto, že láska chybí. Je to jen pouhá představa a vy víte, že taková představa jednou zmizí. Před tím než zmizí, se tedy usadíte. Před tím, než zmizí, uděláte něco, abyste se nemohli rozejít. V lepším světě, ve světě s meditativnějšími lidmi, ve světě, kde je rozestřeno o něco více osvícení, budou lidé milovat, nesmírně milovat, ale jejich láska zůstane stýkáním, nikoliv vztahem. Neříkám, že jejich láska bude pouze krátkodobá. Je více než možné, že jejich láska půjde mnohem hlouběji než láska vaše, že bude na mnohem vyšším stupni důvěrnosti, že v ní bude trochu více poezie a zbožnosti. Je více než možné, že jejich láska bude trvat déle, než mohou kdy trvat vaše takzvané vztahy. Nebude však zaručená zákonem, soudem, policistou. Její záruka bude vnitřní. Bude to závazek vycházející ze srdce, bude to tiché souznění. Jestliže jste s někým rádi, chtěli byste s ním být víc a více. Jestliže vám důvěrnost přináší potěšení, chtěli byste ji prozkoumávat stále více.

Existuje několik květů lásky, které vykvetou pouze po dlouhých důvěrnostech. Existují však i letničky; za šest týdnů vyrostou a zdobí, ale za dalších šest týdnů jsou navždy pryč. Existují květiny, jimž trvá roky, než vykvetou, a existují květiny, které kvetou po mnoho dalších let. Čím déle jim trvá, než vykvetou, tím větší je jejich květ. Musí to však být závazek jednoho srdce k druhému. Nemusí být ani převeden do slov, protože převést jej do slov, znamená znevážit jej. Musí to být tichý závazek: jednoho oka k druhému, jednoho srdce k druhému, jedné bytosti k druhé. Musí být pochopený, nikoliv vyslovený. Není vůbec hezké vidět lidi, jak chodí do kostelů či na radnice, aby se vzali. Je to tak ošklivé, tak nelidské. Dokazuje to pouze, že si nemohou věřit, že věří více úřadům než svému vnitřnímu hlasu. Dokazuje to, že protože nemohou důvěřovat své lásce, důvěřují zákonům. Zapomeňte na vztahy a naučte se, jak se stýkat.

Jakmile máte vztah, začnete jeden druhého brát jako samozřejmost. To je přesně to, co ničí všechny milostné poměry. Žena si myslí, že zná svého muže, a muž si myslí, že zná svou ženu. Nikdo nezná! Je nemožné toho druhého poznat, vždy zůstává tajemstvím. A brát lásku jako samozřejmost, je urážející, neuctivé. Myslet si, že známe toho druhého, je velmi nevděčné. Jak byste mohli znát svou ženu? Jak byste mohli znát svého muže? Vždyť představují procesy, nejsou to žádné věci. Žena, již jste znal včera, tu dnes už není. Tolik vody proteklo Gangou; je někým jiným, je naprosto odlišná. Vztah vytvářejte stále znovu, začínejte nanovo, neberte jej jako samozřejmost. A muž, s kterým jste včera spala – jen se ráno znova podívejte na jeho tvář. Už není tou samou osobou, tolik se toho změnilo. Tolik, nevyčíslitelně mnoho, se toho změnilo! V tom spočívá rozdíl mezi věcí a osobou. Nábytek v místnosti je stejný, ale muž a žena, ti už stejní nejsou. Poznávejte zas a znova, začínejte nanovo. To je to, co mám na mysli stýkáním. Stýkat se znamená vždy začínat nanovo, neustále se snažit o seznámení. Zas a znova se jeden druhému představovat. Pokoušet se proniknout do všech stránek osobnosti toho druhého. Usilovat o stále hlubší poznání království jeho vnitřních pocitů, prohlubní její bytosti. Snažit se rozluštit tajemství, jež je nerozluštitelné. To je radost lásky: poznávání vědomí.

A jestliže vztah vytváříte a neredukujete ho na hotovou věc, pak se vám ten druhý stane zrcadlem. Poznáváním druhého budete nevědomky poznávat i sami sebe. Tím, že budete pronikat hlouběji do druhého, poznávat jeho pocity, jeho myšlenky, jeho inspirace, poznáte i své vlastní hluboké inspirace. Milenci se stanou zrcadlem jeden druhému a láska pak přeroste v meditaci. Vztah je ošklivý, stýkání je krásné. Ve vztahu lidé vůči sobě postupně oslepnou. Jen si vzpomeňte, jak dlouho to je, kdy jste si naposledy se svým milencem hleděli z očí do očí? Jak dlouho to je, co jste se naposledy podívali na svou partnerku? Možná roky! Kdo se dívá na svou vlastní ženu? Už jste přijali jako samozřejmost, že ji znáte. Co je na ní tedy k vidění? Zajímají vás spíše lidé neznámí než ti, které znáte; znáte kompletní topografii jejich těl, víte, jak reagují, víte, že všechno, co se stalo, se stane zas a znova. Je to stále se opakující kruh. Tak to však není, tak to však doopravdy není. Nic se nikdy neopakuje; všechno je každý den nové. To jen vaše oči stárnou, vaše domněnky stárnou, na zrcadle se vám usazuje prach, jenž vás připravil o schopnost odrážet toho druhého.

Proto říkám, abyste se stýkali. Mám tím na mysli, abyste nepřetržitě zůstávali na líbánkách. Neustávejte ve vzájemném poznávání a zkoumání, hledání nových způsobů, jak jeden druhého milovat, hledání nových způsobů, jak jeden s druhým být. Každý člověk je tak nekonečná záhada, tak nevyčerpatelná, neproniknutelná, že není možné, abyste jednoho dne prohlásili: „Už ji znám.“ „Už ho znám.“ V nejlepším případě můžete říct: „Snažil jsem se ze všech sil, ale záhada stále zůstává záhadou.“ Čím více ve skutečnosti víte, tím tajemnější ten druhý je. Láska je pak nepřetržitým dobrodružstvím.

—

Text je z knihy: Osho: O lásce

[Návštěvník]

- Nepatřím k žádnému náboženství. Mojí vírou je láska a každé srdce je mým chrámem.

- Díky tvému světlu jsem se naučil jak milovat. Díky tvé kráse, jak tvořit básně. Tančíš v mé hrudi, kde Tě nikdo nevidí, ale já Tě někdy zahlédnu a ten pohled se stává mým uměním.

- Ticho je jazyk boží, vše ostatní je ubohým překladem.

- Kde rty mlčí, srdce mluví tisíci jazyky.

- Pokud se vás zeptají co je to láska? Odpovězte - obětování vůle.

- Milující člověk chce pouze být v přítomnosti své lásky, oceánu jehož hloubka nebude nikdy známa.

- Milující se lidé se nakonec někde nepotkávají. Jsou sami vzájemně v tom druhém po celou dobu.

- Vsaďte na lásku vše, pokud jste opravdovou lidskou bytostí. Polovičatost v srdečnosti nedosahuje její vznešenosti.

- Jsi cestou lásky a na jejím konci mým domovem.

- Vdechla jsi mi život. Co ale znamená jeden můj život? Ty jsi jich stovky.

- Tvůj dech se dotkl mojí duše a já dohlédl do nekonečna.

- Nechte se tiše vléct podivnou silou toho, co opravdu milujete. Nesvede vás na scestí.

- Musíte lámat svoje srdce, dokud se neotevře.

- V jatkách lásky, jsou zabíjeni jen ti nejlepší, žádní ze slabých nebo pokřivených. Neutíkejte pryč od tohoto způsobu umírání. Kdokoli, kdo nebyl zabit láskou je mrtvým masem.

- Zranění je místem, kudy do vás vstupuje světlo.

- V ruinách je naděje na nalezení pokladu.

- Žijte zapáleným životem a sledujte ty, kteří rozdmýchávají vaše plameny.

- Když děláte věci ze srdce, cítíte v sobě pohybující se řeku - radost.

- Odpověz na každé volání, které osloví tvoji duši.

- Nejsi kapkou v oceánu. Jsi celým oceánem v kapce.

- Přestaň jednat v takové malosti. Jsi vesmírem v extatické pohybu.

- Včera jsem byl chytrý, takže jsem chtěl změnit svět. Dnes jsem moudrý, takže měním sebe.

- Každý byl stvořen pro nějakou konkrétní práci a touha po této práci byla dána do každého srdce.

- Za hranicí myšlenek o konání správných a špatných věcí je místo. Potkáme se tam.

- To, co hledáte, hledá vás.

- Pozvedněte svá slova, ne hlas. Je to déšť, díky kterému květiny rostou, ne bouře.

- Umění vědění je znát, co ignorovat.

- Předtím než smrt vezme to, co jste dostali, odevzdejte, co je k předání.

Rúmí

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Temná sestra lásky

Nenávist prozrazuje silné citové pouto. Pravým opakem lásky je lhostejnost.




Zamilovaní prožívají koktejl povznášejících emocí, který může dozrát v lásku, ale také se zkazit v nenávist. Emoce se mění a přelévají jako vlny na moři. Ne každý z nás dokáže proměnlivost emocí zvládnout hladce, zvláště když spadnou růžové brýle zamilovanosti. I když je láska v plné síle, mohou se do ní přimíchat pochybnosti, zda mě ten druhý skutečně výlučně miluje, jestli je to ten pravý, jestli nám to vydrží… Láska je ohrožena také vlastní neschopností umět skutečně milovat – naše city jsou často určovány zkušenostmi z předchozích vztahů. Naše schopnost lásky je poničena životními frustracemi a neurotickými strukturami, které vláčíme s sebou. Umění zralé lásky od nás vyžaduje mnoho pokusů, trpělivost a velké úsilí.

„Může být projevem zlomeného srdce či „zlomeného pocitu vlastní dokonalosti“ i nenávist?“

Nenávist je polaritou lásky, která se aktivuje při emocionálně velmi zraňujícím nebo existenci ohrožujícím zážitku (například nevěra, rozchod, nezájem). Nenávist funguje jako určitá forma psychické obrany. Trpíme a naše duše se brání nepříjemným emočním prožitkům. Původní přitažlivost se přeměnila v odpor. Místo toho, aby emoční pouto k druhé osobě zmizelo, změnilo polaritu.

Přece nemůžeme milovat někoho, kdo se s námi rozešel nebo nám ublížil. A tak si stavíme obranné zdi nenávisti. Je potřeba si toho člověka zhnusit a vidět na něm jen to špatné, protože žádné dobré vlastnosti nemá! Takový blábol nám často vnucuje naše mysl. Pokud jí uvěříme, vybudujeme si pevnou zeď, která může stát dlouho, třeba i celý život. V některých vztazích se zdi boří a zase znovu staví a někde jsou postaveny v jakési průhledné formě – tito lidé milují a nenávidí zároveň.

Nepustím tě!

Carl Gustav Jung ve své knize Duše moderního člověka píše, že pokud se po lásce objeví nenávist, signalizuje to, že citová vazba přetrvává, ale na jiné, deformované úrovni. Lidé mají tendenci držet ty, kteří je opustili, aspoň jiným emočním poutem – a tím bývá nenávist. Pro mnohé z nás funguje: Lepší pokřivené pouto než žádné. Je to podobné jako u dětí, které „zlobí“. Lepší jakákoli pozornost než žádná.

Nenávist je lásce blíž než mrazivá lhostejnost, napsal Julius Zeyer. Skutečným opakem lásky je právě lhostejnost – necítíte nic. Je vám jedno, co partner dělá, s kým to dělá, kde je, kdy přijde apod. Nevidíte ani to dobré, ani to špatné, co jste společně prožili.

Během života jsem došla k pěti nejčastějším důvodům, proč se láska mění v nenávist:

Milovali jste člověka, důvěřovali jste mu, a on vás zradil, podrazil.
Jste majitelem zatím ne příliš stabilní psychiky a často si vytváříte domněnky, které neodpovídají realitě.
Druhého hodnotíte podle svého momentálního rozpoložení a právě nastalé situace. Nedokážete jeho chování vnímat z hlediska celku a dlouhodobého časového horizontu.
Do vztahu jste dali „všechno“. Obětovali jste se (i když to po vás vlastně nikdo nechtěl) a nedočkali se očekávané zpětné vazby (vděku).
Máte v sobě emoční vzorce, tajné programy: Neumím milovat. Bojím se milovat. Nezasloužím si lásku. Radši budu nenávidět a druhému ubližovat.
V každém případě nenávidět je velmi vyčerpávající. Když někoho nenávidíme, ubližujeme hlavně sami sobě. Emoce se promítají do těla. Uvědomili jste si někdy, kde to bolí, když právě zažíváte nenávist? Pokud ne, tak to zkuste.

Někdo cítí tlak na hrudi, bolí ho srdce, stáhne se mu žaludek, oslabí nohy. Jiný vnímá např. zátěž v oblasti beder a ramenou, jako by nesl něco, co nést nechce. Nenávist se často pojí se vztekem, což jí ještě dodává na síle. Lidé by se často rádi nenávisti i zbavili, ale nejde to a potom nenávidí ještě navíc sami sebe za to, že nenávidí toho druhého (protože vědí, že si touto emocí ubližují).

Pět kroků ke zpracování emocí

Je třeba odpustit. Ale jak? Na pultech knihkupectví najdete spoustu knih na téma odpuštění. V knihách se často píše, že odpouštíte kvůli vám samotným, že odpuštěním nezbavujete „pachatele“ odpovědnosti za jeho činy, ale že emočně ulehčujete sobě. To je super, ale většině lidí to funguje jen pár dní. Odpuštění je dlouhodobý proces a u hlubokých emocionálních zranění to prostě nejde jen tak, na povel.

Já mám o mnoho raději slovo „puštění“. Nemusíme nic nikomu odpouštět, ale emočně pouštět. Kousek po kousku. Je fajn, pokud si danou oblast emočně propracujeme, například s psychologem. Puštění (uzdravení, zbavení se nenávisti) chce čas a někdy mnohem víc času, než si myslíme, že by to mělo trvat.

Jak se pouští emoce, detailně popisuji ve své knize Emoce pod kontrolou. Tady to zjednodušeně shrnu. Základem pro práci s emocemi, v tomto případě s nenávistí, je koncept všímavosti.

Pokud se budeme pitvat v nenávistných myšlenkách a emocích, budeme je tím živit a je možné, že nás začnou trápit deprese a budeme si přitahovat nemoci a negativní události. A to hlavně proto, že náš celý svět budeme vnímat přes šedé nebo černé brýle. Nemá smysl řešit, jestli jsou vaše emoce oprávněné, či nikoli. Pokud chcete, klidně si řekněte, že jsou. Potom je potřeba, kdykoli se objeví emoce nenávisti a vy si jí všimnete například v tělesných pocitech (srdce, žaludek), udělat následujících pět kroků:

1. Zastavte se
Je možné, že se vám nebude chtít, že budete mít potřebu si negativní emoci užít. To se stává tehdy, pokud ji prožíváte dlouhou dobu. Mozek si prostě vytvoří „neuronovou lajnu“, kterou nechce jen tak opustit nebo smazat.

2. Uvědomte si, že vy nejste ta prožívaná emoce
Vy jste ten, kdo právě prožívá emoci, a ta emoce bude za chvíli pryč. Víte, že emoce jsou jako vlny na moři. Tímto získáte částečný odstup. Emoce nebude tak silná.

3. Potom emoci se zájmem pozorujte a nechte ji odejít
Kde se vám právě teď promítá v těle? Klidně si s ní i popovídejte: Nazdar, tak už zase? Byla jsi tu včera desetkrát a předevčírem patnáctkrát. Tak co mi dnes chceš sdělit? Jo, byl na mě hnusnej a opustil mě, ale to už jsme řešili 999krát. Neboj, zase tě probereme u psychologa. Tak, co budeme dělat teď?

4. Večer vyhodnoťte
Jak byla emoce nenávisti dnes silná?
Pohltila vás? Nechali jste si s ní kazit den?
Co vám nejvíc pomáhá?
Tady prosím: buďte k sobě upřímní. Nejde o to být hned perfektní. Klidně se můžete nechat emocí občas pohltit. Sami ale uvidíte, že to bude stále méně a méně často.

5. Nezapomeňte na psychohygienu
Sem řadím hlavně jakýkoli pohyb, sport (negativní emoce se skvěle vybíjejí přes tělo), přiměřeně zdravé a kvalitní jídlo, spánek a meditaci.

A co když máte pocit, že ten druhý nenávidí vás? Je dobré si uvědomit, že vy nemáte (a ani mít nemůžete) zodpovědnost za to, jak on či ona prožívá své emoce. A pokud jste chyceni ve smyčce já nenávidím jeho, protože on nenávidí mě, jedná se většinou o zrcadlení emocí, o projekce. Zde by bylo namístě si odpovědět i na otázku: „Nenávidím sám sebe?“ I v této situaci vám mohou pomoci výše uvedené kroky.

Nezlobte se na sebe za to, že prožíváte nenávist. Vnímejte to jako přirozený obranný proces před vaší bolestí. Budete se postupně uzdravovat a pomalu se vám otevřou dveře ke svobodě a nové lásce. Ani ona nemusí trvat věčně a může se opět proměnit ve svoji temnou sestru. To je koloběh života, to jsou vlny na moři. Jedna se objeví, zaplaví vás, stáhne se zpět a zase přijde další…
https://psychologie.cz/temna-sestra-lasky/

[Návštěvník]

Kvalita lásky v souvislosti s úrovní vědomí

Láska slouží, zatím co ego chce, aby mu bylo slouženo.

Úroveň našeho vědomí určuje, jak prožíváme lásku.

Nízká úroveň vědomí sebou nese těžké emoce, jako je strach, hněv, vina, pýcha, nenávist, stud a jiné. Ego je hlavní vůdce, který pod vlivem těchto emocí řídí náš život a nedovoluje prožitek vyšší vibrace lásky. Tajně čerpá potěšení z negativity. Ego žárlí na vše, o čem tuší, že přesahuje vlastní omezenost, a tak se snaží srážet vše, čemu nedokáže porozumět. Sebeúcta a sebe láska se odvíjí podle toho, jakou hodnotu mi dají druzí. A tak i pozornost automaticky přechází k posuzování, komentování a obviňování druhých.

Láska v tomto pojetí vychází z naučených rodinných programů, je to více o dělání, než bytí. Projevuje se to péčí nebo děláním něčeho pro druhé za účelem nějakého zisku.

Duchovní vývoj nás přivádí více k sobě samému.

Není to už tolik o tom, co druzí, ale začínáme být schopni sebe reflexe a sebe přijetí i v situacích, které pro nás nejsou příznivé. Naše ego se pomalu začíná uvolňovat a odevzdávat svoji moc tomu Vyššímu. Začíná připouštět svoji omezenost. Pokud přijde strach a jiné negativní energie, můžeme je vidět, ale nemusíme být s nimi ztotožněni.

Velkou výzvou k překonání strachu a s ním spojených pochybností, je ochota jim čelit s odvahou. Překonáváním těchto překážek k nám začíná proudit duchovní energie lásky. Překročením duality se láska postupně zduchovňuje a stává se z ní soulad s Božským, které je jejím nejvyšším zdrojem.
https://www.kvalitazivota.cz/doc/kvality-lasky

[Návštěvník]

Představte si, že od někoho pocítíte více lásky, než jste kdy poznali. Jste milováni ještě víc, než vás milovala vaše matka, když jste byli kojencem, víc, než kdy vás miloval váš otec, vaše dítě nebo váš nejintimnější milenec - kdokoli.

Tento milenec od vás nic nepotřebuje, nehledá osobní uspokojení a chce jen vaše úplné naplnění. Jste milovaní jen proto, že jste tím, kým jste, jen pro existenci. Abyste to získali, nemusíte dělat nic. Vaše nedostatky, nedostatek sebeúcty, fyzická dokonalost nebo sociální a ekonomický úspěch - nic z toho nevadí. Nikdo vám tuto lásku nemůže vzít a vždy tu bude.

Představte si, že být v této lásce je jako donekonečna relaxovat v teplé lázni, která obklopuje a podporuje každý váš pohyb, takže je tím pronikána každá myšlenka a pocit. Máte pocit, jako byste se rozplývali v lásce. Tato láska je ve skutečnosti vaší součástí; vždy proudí skrz. Je to jako subatomární struktura vesmíru, temná hmota, která spojuje všechno.

Když se naladíte na tento tok, pocítíte to ve svém vlastním srdci - ne ve svém fyzickém srdci nebo ve svém emocionálním srdci, ale ve svém duchovním srdci, místě, na které ukážete ve své hrudi, když řeknete: „Já jsem.“ Toto je vaše hlubší srdce, vaše intuitivní srdce. Je to místo, kde se spojuje vyšší mysl, čisté vědomí, jemnější emoce a vaši duševní identitu a vy se připojujete k vesmíru, kde je přítomnost a láska.

Bezpodmínečná láska skutečně existuje v každém z nás. Je to součást našeho hlubokého vnitřního bytí. Není to ani tak aktivní emoce, jako spíše stav bytí. Není to „miluji tě“ z toho či onoho důvodu, ne „miluji tě, pokud mě miluješ.“ Je to láska bez důvodu, láska bez předmětu.

Je to jen zamilované posezení, láska, která zahrnuje židli a místnost a prostupuje všude kolem. Myslící mysl je uhašena láskou. Pokud půjdu v sobě na místo, kterým je láska, a vy půjdete na místo v sobě, které je láskou, jsme spolu - zamilovaní. Pak jsme ty a já skutečně milující, to je stav být láskou. To je vstup do Jednoty.

~ Ram Dass, z „Be Love Now“

[Návštěvník]

[Návštěvník]