Život

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Smysl života

[Návštěvník]

[Lada]

O smyslu života

Asi byste jen stěží hledali otázku, která je složitější a vnáší do lidských životů více konfliktních situací, než je právě tato.
A přesto na této planetě nenajdete široko daleko bytost, která by si ji snad alespoň jednou ve svém životě nepoložila.
Když jsem byla malá, měla jsem jasno. Celý svět byl jedno velké hřiště, kde vše bylo možné, nebylo potřeba si cokoli přát, za čímkoli směřovat.
Mohli jste jen být.
Ráno vstát a po čemkoli jste zatoužili, okamžitě se stalo skutečností.
Po ránu, když se člověk rýpal ve snídani, nemusel se zabavovat telefonem, stačilo si představit, jak kolem stolu je otevřený vesmír, váš talíř je kokpit a vy jste právě pilotem.
Vše bylo možné.
Mám za to, že ve chvíli, kdy si člověk poprvé položí otázku, jaký je smysl života, nastává neodvratný přelom z dětství do dospělosti.
Myslím, že by se daly vytvořit pomyslné kategorie lidí, které spojuje jejich smysl života.
Pak se podívat, kam je ten smysl, který si zvolili, vede.
Jedním ze smyslů života může být zaměstnání.
V naší západní civilizaci je to asi jedním z nejběžnějších smyslů života. Ale nemyslím tím zaměstnání samotné, ale peníze, které je donutí, jít do práce, i když v ní samotné žádný smysl nevidí.
Dalším může být Rodina.
Můžete se zaměřit na péči o své blízké, o své potomky a odměnou vám nebudou peníze, ale láska, kterou dostáváte s každým úsměvem, který se objeví na tváři dětí.
Pak tu je pár těch negativních smyslů života.
Jako třeba alkohol, drogy apod.
Zde sice nemusíte mít nutně pocit, že jde o smysl vašeho života, ale i závislosti můžou být pro někoho hnacím motorem, proč vůbec ráno vstát.

Pak jsou tu zájmy, různá náboženství, sekty a filozofické směry
Samotné zájmové skupiny lidí, kteří svůj smysl života opřeli o pocit, že právě oni našli pravdu o smyslu života ve svém koníčku, či speciálním zájmu.
Málokdy bývají otevření možnosti, že by se mohli ve svém přesvědčení mýlit.
Často to vypadá, že čím nejistější si ve svém přesvědčení jsou, tím více mají potřebu své přesvědčení obhajovat a někomu ho vnucovat.
A to ať už se jedná o životní styl, víru, náboženská vyznáni, nebo stravovací návyky, či materiální zájmy.
A přesto, namísto spojení, lidé i v jedné a té samé názorové skupině často cítí mezi sebou vzájemnou nevraživost, názorovou nejednotu a nesoulad.
Lidé často obracejí pozornost na to, co ještě nemají, namísto toho, aby se pozastavili v pokoře a poděkovali za všechno co mají.
Divné je, že největší prázdnotu, pocity vykořeněnosti a osamělosti, prožívá právě tzv. „západní civilizace“, která žije v absolutním blahobytu a hojnosti.
Nemusí se většinou bát o holý život, ani se nemusí bát, že by neměli co jíst. Ani ti, na úplném společenském dně, nežijí v nedostatku.
Stále jsou tu organizace, které jim zajišťují přespání, jídlo, oblečení a vždy jsou zde pracovníci, ochotni jim nabídnout pomoc, pokud by přece jen zatoužili svůj život změnit.
Tak se ptám, čím to je, že se i přesto všechno necítí šťastní?
Myslím, že lidem chybí vděčnost.
Vše co se kolem nás děje, má svůj význam.
Stejně tak, každá jednotlivá událost v našem živote.
Nebýt Mozartův táta přísný a neoblomný, stal by se z talentovaného dítěte nejlepší komponista všech dob?
Věřím, že vše má svůj význam a pokud ho dokážeme přijmout, můžeme pochopit, co nás život chce naučit.
Gazela, kterou právě ulovil tygr není chudákem, protože po sobě zanechala rodinu a zbytek stáda. Stala se potravou pro jinou rodinu, posloužila vyššímu účelu. Její život pravě dosáhl svého naplnění.
Pokud by se člověk odpoutal od potřeby tu situaci hodnotit, zjistí v ní skrytou pravdu. Prostě jen je.
A tak každý naplní své vlastní osobní poslání. Nikdo se na tento svět nenarodil nadarmo. Něco zde po sobě zanecháváme pro ty, kteří zde budou po nás.
A tím se dostávám k tomu, co bych poradila člověku, který smysl života hledá, nebo je z nějakého důvodu v nouzi.
Poradila bych mu být vděčným člověkem.

Děkovat za každé nadechnutí, stejně jako za každé zakopnutí. Poděkovat za překážky, protože ty ho činí silnějším.
Poděkovat za to, že zde není válka a může se každé ráno vzbudit do svobody.
Poděkovat rodičům za to, že ho přivedli na svět a že díky nim, on může okusit chuť jídla, chlad vody v rozpáleném letě, dotknout se trávy, cítit vůni jehličí.
Nehodnotit, jestli je něco dobré nebo špatné, protože nakonec, co je pro mne dobré, může druhému ubližovat.
Tak se ptám. Má život skutečně nějaký smysl?
Je možné, že skutečný, předem daný smysl života zde, opravdu máme?
Že zde máme tak zvané „poslání“? Nebo tak zvanou „úlohu“?
Věřím že ano.
Věřím, že životu dává smysl láska.
Není důležité, co děláme, ale kolik lásky dáváme do toho, co děláme.
Také věřím, že každý člověk je jedinečný a narodil se jako dar pro tento svět.
Myslím že, smyslem každého jednotlivého života je být pro tento svět užitečným.
Stejně jako si ráno vybíráme oblečení, vybíráme si, zda budeme dobrými lidmi


A tato jednoduchá rozhodnutí, mě činí šťastnou :
Za vše být vděčná, nehodnotit a nesoudit druhé“.
Nic víc.

[Návštěvník]

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Je to vším co je

Je jen toto - nejde o to, co si myslíte že se stane dnes odpoledne nebo večer, co se stalo včera.. To všechno v Tom vyvstává, je to vším co je. Je to tím co se děje.

Vidění se děje. Slyšení se děje. Autobus jede kolem, působí hluk. Tělo, tělesné pocity se dějí. Krev proudí tělem. Všechny tyto pocity jsou prostě projevem života, jednotou která se děje, živoucností.

A nikdo je nedělá, nikdo se nedívá, nikdo je nevidí, nikdo nedělá dýchání. Jen se to odehrává.

To je celistvostí života, jednotou nebo něčím co můžeme nazvat přítomností. Tyto slova lze použít.. já mám nyní rád slovo "aliveness" (že je něco naživu, projevem života).

Myslím že je nádherné.

V tom smyslu, že nelze utéct "živoucnosti", nikdo nemůže utéct "životu". Víte, když nyní poběžíte z místnosti, je to stále "žití" běžící z místnosti.

Snaha o odmítnutí "života", toto odmítání je odmítáním "živoucnosti" odmítající "živoucnost". Je "životem". Nemůžete se přiblížit "životu", nemůžete dosáhnout jednoty. Dosahujete-li jednoty, je to "živoucnost" dosahující jednoty nebo jednota dosahující jednoty. Je to vším co je.

Není tu nic co tím není. A tato "živoucnost", tato základní "živoucnost" je jak plností tak i prázdnotou. Ničím a vším. Není jen tím co se zdá, že se děje.. je to i prázdnota, ve které se to co se zdá že se děje děje. Takže, všechny naše pohyby, všechny projevy naší "živoucnosti" provázející sezení na židli jsou ničím byvším vším.

Dvojí je jediným, utváří jednotu, to je jak se jednota projevuje tomu, co se vzdalo hledání. A v této "živoucnosti" (v tomto uvědomování si), co vyráží v tomto uvědomování je idea, že jsem oddělenou osobou. Myšlenka, že jsem oddělenou osobou se objevuje, je "projevem života". Jednotou hrající hru dvojnosti, bytí oddělenou osobou: "já jsem oddělený od jednoty".

A v tomto smyslu, že úplnost není úplná dokud nezahrnete i neúplnost, také neúplnost. Takže, jednota hraje hru nepoznávání sebe sama, aby toto poznávání úplnosti bylo úplným i nepoznáváním úplnosti. To je její hrou, hrou je.. jste jednotou, je jen jednota, ale jako malé dítě se rozhodnete, že se stanete odděleným jednotlivcem, který bude hledat jednotu. A to co děláte je, že vyrůstáte jako oddělená osoba a stáváte se natolik fascinováni tím, že jste oddělenou bytostí, že jste na sto procent osobou, "já sedím v této místnosti", "já prostě sedím v této místnosti" na přednášce jiné osoby jménem Tony Parsons.

Je to tak velká fascinace, která nás ovládá, že ji zcela věříme. A součástí vyrůstání jako jednotlivce je učení se, jak zvládat svět ve kterém žijeme, vyjednávání s odděleným světem, což je svým způsobem děsivé, je to tak trochu nepřirozené. Ale my se učíme, jak se bránit a učíme se i, co si myslíme, že umožní náš život fungovat, učíme se to od našich rodičů, kněží a dalších lidí, od přátel, terapeutů, duchovních a kohokoli, jak dokázat, aby náš život fungoval, jak chceme. Takže hlavním cílem oddělené bytosti, které kompletně věříme, je jak dokázat, aby náš život fungoval. Uspět.

A i někdy úplná prohra je způsobem vítězství, je kolem nás i docela dost úspěšných obětí, není to jen o ideji uspění. Ale my se stále snažíme, aby náš život fungoval, protože něco velmi velmi podstatného nám schází, něco není úplné. Jde o pocit ztráty něčeho. V tom momentě, kdy se staneme individuálními jedinci, cítíme, že jsme něco ztratili. Cítíme , že něco schází, že zde je nějaká "díra". A tuto díru plníme penězi, láskou, mocí.. a všemi těmi směšnými věcmi, zaplétáme se s křesťanstvím a budhismem.. A nakonec, když nic z toho zdá se nefunguje pro všechny z nás se obracíme k něčemu jako osvícení.

Ale opět, protože jsme tak fascinováni tím, že jsme oddělení a že nakonec najdeme osvícení, bude to pro nás poslední výhrou v loterii. A pak, přirozeně, jdeme za lidmi nebo učiteli, víte nemůžeme si pomoci, kteří k nám mluví také jako k jednotlivcům. Protože funkcí odděleného jednotlivce je být snílkem, to nemá rád.. (smich) Funkcí odděleného jednotlivce je snít, snít sen, hypnotický sen oddělenosti.

A to je funkcí odděleného jednotlivce, takže tento snílek přirozeně půjde tak aby potkal další snílky, kteří k němu budou mluvit jako jednotlivci a řeknou mu, že má na výběr, svobodnou volbu. A že si můžou vybrat, jestli se stanou osvícení nebo ne. A toto podporuje myšlenku svobodné volby, jako učitelé, kněží, víte.. říkejte jim jakkoli, všichni ti "v businessu", že si můžeme vybrat lépe nebo hůře a my si obvykle myslíme, že volíme dobře. Když přijde na osvícení, jsme naučení, že si můžeme vybrat z meditace, poklidného bytí, zanechání touhy a toho všeho a je nám řečeno, že nakonec, když to budeme dělat, budeme hodni osvícení. Takže pokračujeme fascinováni ideou, že jsme oddělenou osobou, že máme na výběr a jednou že nás tato volba přivede k úplnosti nebo tomu, co cítíme že nám schází. A toto zcela odpovídá tomu, co se děje, protože celá hra, kterou člověk hraje není o nalezení osvícení.

Protože jednota miluje hru hledání osvícení, všimli jste si toho?

A tak snílek dál podporuje ideu snu, ideu hledání a nalezení toho o co se lze snažit, hledání je podporováno po celou tu dobu. Dokud možná nepotkáme někoho - nesejde na tom jestli jsme potkali - kdo bude říkat něco zcela radikálního o snu.

Jsme stále snílky, ale někde můžeme slyšet něco, co prolomí náš sen. A pak, možná, nemusíte o tom nikdy slyšet.. znám lidi, kteří si tak šli po High Street v Allandoru nebo někde a probuzení se jim stalo aniž by vůbec slyšeli o osvícení. Ale pro obvyklého hledajícího je možné, že jednou při nějaké příležitosti potká někoho, kdo mu připomene, že sen neplatí. Sen je stále snem. Je možné, že sen opadne a probuzení zůstane. Probuzení je opuštěním ideje oddělení. Probuzení je prostě jen zanecháním myšlenky, že někdo existuje a že je čeho dosáhnout. (ticho)

Je to koncem snu. Je to probuzením do realizace nikým, že vše co je je jednotou, že vše co je je životem. Vše co je nyní v této místnosti je probíhající život a tento život se nikomu neděje. Nikdo nesedí na židli, nikdo zde nesedí na židli :-).

Sezení na židli se děje. Nikdo zde nedýchá. Nikdo v tomto pokoji nikdy nedýchal, až na ve snu. Dýchání se děje, vidění se děje, poslouchání se děje.

To je probuzení.

Ne to, že jednou vy nebo já budeme schopni nějaké nalézt. Ale zanechání myšlenky, že je něco, co lze nalézt.

Zaniknutí hledajícího.

Zánik jednotlivce, který je oddělený. A to zmizí, a okamžitě spatříte to, které nikdy nezmizelo, které je jedinou pravdou. Je to velmi velmi snadné a okamžité. A všechno co se ti děje je pozváním ke spatření toho, že to co se ti děje se neděje tobě ale prostě se jen děje.

Takže svým způsobem je to druhem smrti. Prohrou.

Probuzení k osvícení nebo to čemu říkám osvobození je o prohře. Prohrou toho, kdo si myslí že se potřebuje osvobodit. Že se to stane za týden, nebo když budu často chodit na tato setkání nebo když budu meditovat pár dalších let. To je co opadne a to co pak spatříte je celé, jednotou. Takže my si o tom můžeme povídat a slova na to můžou ukazovat a popisovat ideje které nás obklopují, ale.. ..co je mnohem silnější v této místnosti je energie, která přichází s osvobozením. Co děláte je to, že mluvíte sami k sobě. Jsme tím, víme to, ale někde to překrývají myšlenky na to, že si myslíme že víme kdo jsme, že jsme lidmi kteří potřebují poznat osvobození. Osvobození je.

Tony Parsons

[Návštěvník]

"Celebration is without any cause.
Celebration is simply because we are.
We are made out of the stuff called celebration.
That's our natural state - to celebrate.
As natural it is for the trees to bloom, for the birds to sing,
for rivers to flow to the ocean." Osho

„Oslava je bez jakéhokoli důvodu.
Oslava jen prostě proto, že jsme.
Jsme stvořeni k oslavě.
To je náš přirozený stav - oslavovat.
Je přirozené, že stromy kvetou, ptáci zpívají,
a řeky proudí k oceánu. “Osho

[Návštěvník]

Dělej to, co miluješ


Dají se přepnout české titulky.

[Návštěvník]

[Návštěvník]

[Návštěvník]

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Protože život opravdu není vyhýbání se smrti. To vyhýbání se smrti je Smrt. Neustálý teror smrti, neustálé odkládání, neustálá bdělost, že člověk nezemře - to je smrt! To, čemu říkáme život, je v zásadě ochota zemřít. Neustálé skákání z bytí do nebytí. Dokud to děláte, bude to pokračovat. Dokud třesete kostkami a nevíte, jak vyjdou a co hodíte, tak hra bude pokračovat.
----
Když se neustále sebe-kontrolujete a sledujete všechno, co děláte, protože se bojíte udělat chybu, zjistíte, že jste úplně svázáni a nemůžete dělat nic. Přesně stejným způsobem jako komunita lidí, která se neustále sleduje prostřednictvím svých agentů, však víte, v nacistickém státě tu nejsou jen obyčejní policisté, ale v každé oblasti je velitel bloku. A také je tu nějaký tichý žalobníček nebo zrádce, který bude informovat úřady ...
----
Alan Watts

[Návštěvník]

Moojibaba zdieľa veľmi jednoduchú a praktickú radu, ako začať deň ukotvení v prítomnosti.

"Nehovorím to preto, aby sa myseľ niečo naučila, ale preto, aby sa v tom rozpustila. Zostaňte prítomní, toto bude najlepšie strávených desať minút."

[Návštěvník]

Chtění je jedním z motorů ega. Ego chce být šťastné a tak hledá objekty ve světě, které mu ho přinesou. Domnívá se, že ke štěstí potřebuje něco, co mu chybí. Pokud se ztotožňujete s osobou, pak se snažíte zaplnit prázdná místa objekty, o kterých si myslíte, že vás učiní šťastnými. Osoba ale nedokáže být trvale šťastná. V prožitcích osoby se střídají potěšení s utrpením. A čím větší potěšení, tím větší zhoupnutí se do utrpení. Když to budete pozorovat, zjistíte, že každé chtění začíná a končí dalším chtěním. Všechno se jednou ohraje a potěšení mizí a je nahrazováno dalším chtěním. Je to nekonečný kruh. Teprve když z něho vystoupíte, poznáte sami sebe jako Ducha, Vědomí, pak si uvědomíte, že už jste úplní. Nic nepotřebujete, protože Nic je Ničím a Nic k tomu aby bylo Ničím nepotřebuje. Pak se objeví nekonečná Svoboda, protože nepotřebujete Nic k tomu, abyste byli Opravdu Šťasni. Štěstí je vaší přirozeností, není na něčem závislé. A pak se stane to, že nebudete Nic chtít. Prostě si jen budete brát to, co zrovna půjde kolem. Budete se radovat z toho co máte a nebudete toužit po tom co nemáte. Pak budete žít Život, který bude demonstrovat Ducha ve hmotě. Budete se smát i plakat, ale už budete vědět, že takový je prostě svět, a budete ho přijímat takový jaký je, aniž byste ho chtěli mít takový jaký není.

Hodně štěstí:)

[Návštěvník]

[Návštěvník]

"...ochutnat všechno, vyzkoušet všechno, a nakonec zjistit, že Bůh samotný postačí..."

[Návštěvník]

[Návštěvník]

i české titulky