Zdenku, k tomu ukřižování. Ani v nejmenším nepochybuji, že Ty a Intago máte zkušenost se setkáním s Pravdou, s dotekem Boží milosti. Oba z toho vycházíte se stejnou zkušeností, že nejdůležitější je ze všeho láska. Ne nějaká připoutanost k něčemu, ale láska, která osvobozuje, snímá všechny hříchy, protože je bezpodmínečná.
V ní naše iluze oddělenosti s nepoznáváním, kdo jsme, umírá, umírá v ní naše ego, to, co jsme si mysleli, že jsme. Z pohledu připoutanosti ke své osobní důležitosti, k tomu co si myslíme, že jsme, se smrt naší osoby jeví jako něco strašného, děsivého, proto kolem toho tolik tanečků, proto se té absolutní lásky lidé tolik bojí.
Ale dovolit, aby v náruči Boží lásky umřela všechna iluze, je ve skutečnosti to nejnádhernější, co existuje. Je to taková síla, že málo koho to potká najednou. Je to postupné osmělování se, noření se, až se nakonec rozpustí všechno, co nás od Boží lásky oddělovalo.
Říká se, že když člověk udělá k Bohu jeden krok, Bůh jich udělá deset.
A není pochyb, že oba tu cestu do Boží náruče, cestu k žití v Pravdě, dokončíte.