Pravé Já

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 05. bře 2020 7:08:53

Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 13. bře 2020 15:34:45

Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 15. bře 2020 7:17:57

Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 28. bře 2020 13:42:33



Jak se jednota může setkat s jednotou?

:D
Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 13. dub 2020 9:22:26

Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 04. črc 2020 17:21:05

Být sám sebou

V roce 1972 jsem měla dítě, byla jsem vdaná, učitelka na škole. Přišla jsem do Bay Area a snažila jsem se získat práci, ale nepřijali mě do pořadníku ani jako náhradního učitele. Rozvedla jsem se s manželem. Uvědomovala jsem si, že jsem matka, ubohá matka. Protože jsem nemohla dostat práci a učit, vzala jsem práci jako koktejlová servírka. Byla to opravdu zábava. Nikdy jsem se nepovažovala za servírku a bylo to osvobozující. Bylo to rozhodně zábavnější, než sebe vidět jako učitelku. Bylo to součástí celého chvění, které se dělo po celém světě a hodně v oblasti San Franciska. Byl to opravdu cenný čas. Bylo spojeno s tím hodně egománie, bolesti, ale také to bylo časem, kdy se všechny jistoty otřásly. A jak tyto jistoty padaly na vedlejší kolej, objevovaly se momenty paniky: "No jsem servírka koktejlů? No jo, jsem koktejlová servírka." Takže nastal okamžik paniky: "Ach ne, nejsem učitelka? Nejsem někdo důležitý, respektovaný. Jsem koktejlová servírka?" Napsat tohle svým rodičům do Mississippi, pak by si byli jisti, že jsem šílená nebo komunistka. Bylo to velmi cenné. Takže o pár let později, když jsem to přijala, jsem slyšela pozvání mého učitele, které zastavilo všechny mé definice. Pozvání od Ramany Mahariši: "Jednoduše, buď kdo jsi." V tu chvíli jsem si mohla uvědomit, nejsem učitelka, nejsem servírka, protože se to měnilo a bylo to minulostí. Nejsem vdaná, nejsem rozvedená. Byly chvíle, kdy jsem se cítila jako dobrý člověk a byly chvíle, kdy jsem se cítila jako špatný člověk, ale i to se měnilo. Takže - kdo jsem? Co to znamená? Pokud vezmeš jen tuto chvíli jako experiment zjišťování. A jsi jen tím, kým jsi právě v tuto chvíli..

Podívej se, co je hlubší, než být mužem nebo ženou, podívej se, co je hlubší, než být rodičem, dítětem, manželem nebo manželkou, milencem, přítelem. Co je hlubší, než být studentem nebo učitelem. Zažij to, co je hlubší, než osvícení nebo nevědomost, a buď to. A řekni pravdu v tuto chvíli sobě. Jak moc úsilí je třeba vynaložit pro Tohle....
Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 08. črc 2020 14:05:54

Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 21. črc 2020 10:25:56

Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 25. srp 2020 21:02:13

Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 05. zář 2020 12:59:07

Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 28. lis 2020 8:27:31

Zkušenost „Já“

Saradamma opakovaně zdůrazňovala, že „Já“ není možno popsat slovy, ale při mnoha příležitostech se snažila popsat nepopsatelné. První odstavec této kapitoly napsala v Telugu pouhých deset dní po realizaci „Já“. Je to velice krásný popis džňáninovy realizace božského „Já“.

Sáradamma: „Když jsem po realizaci „Já“ otevřela oči, uvnitř i vně panoval mír. Věděla jsem, že jsem „Já“, a když říkám slovo „Já“, tímto „Já“ míním to Božské „Já“.

I když jsem se dívala kolem, ve skutečnosti jsem se vlastně nedívala. Přesto, že jsem slyšela, ve skutečnosti jsem nic neslyšela. I když jsem mluvila, tak ve skutečnosti jsem nemluvila.

Když jsem se probouzela, tak jsem se vlastně neprobouzela a když jsem spala, ve skutečnosti jsem nespala. Spánek, bdění i sny byly přítomny, ale božského „Já“ se nijak nedotýkaly. Cokoliv jsem dělala, bylo bez konatele. Není zde žádné prohřešení ani svatost, žádný spánek ani bdění, přetrvává pouze stav trvalého samádhi. Ať dělám cokoliv, jsem pořád ve stavu sahadža samádhi.

Pokud je zde mysl, je tu i svět. Když mysl zmizí, zmizí i svět a tělo. Není tu nic kromě „Já“, a to nemá jméno ani formu. Je nepřetržitým mírem. Jsem navždy šťastná. Svět mi mohl poskytnout mnoho různých věcí, ale ani za tu nejdražší věc na světě bych si klid nekoupila. Třebaže jsem nevěděla, že je možné to získat, získala jsem to. Bez mého vědomí „Já“ zabilo já. Vše je pouze „Já“, nic se nenachází mimo „Já“.

To je moje zkušenost, která je nezvratná. Zářím jako „Já“ a není tu ani náznak pochybnosti. I když je moje zkušenost „Já“ neměnná, někdy tu vyskakuje vědomí těla i světa. Nemám zájem udržovat tělo naživu a často upadám do stavu naprosté absorpce „Já“, kdy vědomí těla i světa zaniká. Tělo je pro mě nepotřebná přítěž.

„Já“ tělo nepotřebuje a někdy proto vyvstávají otázky: Proč udržovat tělo naživu? Každý den potřebuje nakrmit, umýt, obléci. Je to nemocné tělo plné bolestí. Proč mám prodlužovat jeho existenci?

Když se vynoří otázky tohoto typu, anebo když cítím nesnesitelnou bolest, nořím se do „Já“. Někdy jsem vtahována do „Já“ velmi hluboko. Cítím potřebu hlubokého vnoření se do klidu a blaženosti „Já“.

Při těchto příležitostech zavírám oči. Pozornost směřuje přímo dovnitř, kde se vynoří pocit, který lze přiblížit slovy „zaklapnutí“. Nemohu popsat proces prožívání ani v Telugu, protože ten, kdo nerealizoval „Já“, tomu nikdy neporozumí.

Existuje několik stupňů absorpce, do kterých se dokážu ponořit. V prvních několika stupních dochází k částečné ztrátě vědomí těla. Tělo je pociťováno jako kus kamene. Všechna bolest i smyslové vjemy se ztratí, ale dokážu slyšet to, o čem se lidé baví a snadno s nimi dokážu i mluvit. Je relativně jednoduché otevřít oči a vrátit se zpět k vědomí těla.

Pokud se ale nořím hlouběji a hlouběji, návrat je mnohem náročnější. Po dlouhé a hluboké absorpci v „Já“ je někdy obtížné otevřít oči a věnovat pozornost ven místo dovnitř. Zabere to obvykle mnoho času, než konečně uspěji.

Tyto periody absorpce v „Já“ jsou velice příjemné. Swámi mě ale prosil, abych v nich nezůstávala. Věděl, že pokud bych zůstala absorbovaná v „Já“ dlouho, mohla bych brzy opustit tělo.

Prožívání míru, blaženosti a vnitřní spokojenosti je však stejné, ať jsem absorbovaná v „Já“ nebo ne. Když jsem však osvobozena od těla a vím, že
v tomto stavu nic nepotřebuji, často se vracím zpět k vědomí těla velmi nerada.

„Já“ neustále vyzařuje. Jsem neustále mírem a blažeností a nic tímto stavem nemůže otřást. Někdy se může zdát, že se zlobím nebo jsem smutná, ale je tomu tak pouze v očích druhých. Pro mě jsou to pouze emoce, které se vynořují a hned zase mizí na plátně nekonečného „Já“.“

Otázka: Prožíváš klid, Ánandu, trvale?

Sáradamma: Vždy! Vždy! Po pravdě řečeno, neprožívám klid, ale jsem jím. Jsem tím klidem. Jsem pouze zrcadlem, které odráží projev toho, co se děje kolem. Když se na mě lidé trochu zlobí, pak já se na ně zlobím mnohem víc. Když mi projevují aspoň trochu lásky, vrací se jim ode mne láska mnohem silnější. Není to obyčejná láska, je to síla „Já“. Komukoliv se jí dostane, očistí jej. Pokud na mě žáci myslí s láskou, jsem si toho hned vědoma. Vzdálenost nehraje vůbec žádnou roli. Nevybírám si, koho mám mít ráda a koho ne. Láska mnou odevzdaná závisí na intenzitě lásky přijaté. Ramana Mahariši jednou řekl, že Milost „Já“ je jako nekonečný oceán. Když přijdeš k moři s miskou, odejdeš s plnou miskou, pokud přijdeš s vědrem, odejdeš s plným vědrem. Tak je to přesně i u mě. Jsem ochotná dát lásku každému, kdo ji chce. V žákovi se však musí objevit potřeba milovat mě jako první. „Já“ si nevybírá, komu věnuje lásku a komu ne. Dostane ji pouze ten, kdo ho miluje.

Je přirozeností „Já“, že dává mnohem víc lásky, než přijímá. Někdy může silný tok lásky způsobit slabost těla. Tehdy pozoruji, jak se ptám sama sebe: „Arunáčalo, proč jsi mi dovolila milovat tohoto člověka?“ Tok se nedá zastavit. Pokud mě oddaný opravdu miluje, láska probouzí Milost „Já“, které lásku oddanému opětuje. Milovat je mojí přirozeností. Jsem zaplavena láskou a chci ji rozdávat. Nedokážu tento tok lásky zastavit. Swámi mi někdy připomíná, abych byla opatrnější. Říká, že někteří oddaní sice tvrdí, že mě nyní milují, ale během roku na mě většinou úplně zapomenou. Ze své vlastní zkušenosti vím, že má Swámi pravdu, ale i přes jeho slova „Buď opatrná“ znějící mi v uších, nedokážu proudící lásce poručit.

Když Sáradamma mluví o „Já“, nazývá ho obvykle Srdcem. Oba termíny většinou používá jako synonyma, ale někdy Srdce používá k označení Srdečního centra na pravé straně hrudníku. Toto místo považuje za místo, z kterého vyvstává myšlenka já.

Otázka: Slyšel jsem Swámiho vyprávět o tvé zkušenosti Srdečního centra. Byla
tato zkušenost trvalá? A k jaké změně potom došlo?


Sáradamma: Když mysl umře v Srdci, smrt je trvalá. Nikdy se už nevynoří. Nemůžu tuto zkušenost popsat slovy, protože je nepopsatelná. Mohu však říci pár slov k tomu, jak mě tato zkušenost ovlivnila. Nejsou zde už žádné obavy, strach ani touhy.

Zkušenost samotná je nepopsatelná. Před realizací jsem často upadala do samádhi. Při vstupování a vystupování ze samádhi jsem si uvědomovala, že Srdeční centrum se nachází na pravé straně hrudníku. Přesto, od realizace vím, že Srdce není umístěno v těle. Srdce je „Já“ a to je nehmotné. Je zdrojem všeho a nenalézá se ani v těle ani mimo ně. Je všude.
Před realizací jsem často vnímala, jak myšlenka já putuje nahoru a dolů, ze Srdečního centra do hlavy. Byla jsem si neustále vědoma toho, co se odehrává. Když jsem zavřela oči, myšlenka já se navracela do Srdečního centra, ale jen co jsem je otevřela, myšlenka já okamžitě pospíchala zpět do mozku. Když se myšlenka já vrátila do Srdce nenávratně, ucítila jsem v něm sevření a pocit neprodyšnosti (Sáradamma sevřela pěst na pravé ruce a přiložila ji na pravou stranu hrudníku). Měla jsem pocit čehosi pichlavého, jakoby mi v okolí Srdečního centra proběhly stovky mravenců. Když
myšlenka já nakonec umřela, bodavý pocit se ztratil a nahradila ho záplava volnosti, otevřenosti, klidu a míru. V tu chvíli jsem věděla, že myšlenka já je navždy mrtvá. Proto jsem hned poté chtěla opustit tělo. Věděla jsem, že o nic víc už nejde. Realizovala jsem „Já“.

Otázka: Když jsem poslouchal kazetu, na které mluvíš ze stavu samádhi ještě před realizací, říkáš, že myšlenka já umřela už v tu dobu. V čem byla realizace odlišná? Jak jsi věděla, že v ten moment nastala smrt myšlenky já?

Sáradamma: Když jsem byla ponořena v samádhi, mysl zmizela jen tehdy, když jsem měla zavřené oči. Hned jak jsem je otevřela, myšlenka já se opět vynořila. Během těchto stavů jsem pociťovala tlak v Srdeční oblasti. Bylo to způsobeno neustále existující myšlenkou já, i když v latentním stavu. Když mysl konečně umřela, žádný tlak v Srdci jsem už necítila a byla jsem schopna otevřít oči bez objevení se myšlenky já. Jen co mysl umřela, otevřela jsem oči a zadívala se na Swámiho. Věděla jsem, že proběhla realizace „Já“ a stejně tak to věděl i Swámi. Byl tak šťastný, až se rozplakal. Po tváři mu stékaly slzy.

Otázka: Jaká byla tvoje první reakce na tuto novou zkušenost?

Sáradamma: Nebyla zde žádná reakce. Prostě jsem věděla, že jsem transcendovala stavy bdění, snění a spánku, že jsem beztvaré „Já“ a že už nepotřebuji tělo. Proto jsem se nestarala o to, zda zůstanu naživu. „Já“ nemůže být ničím ovlivněno. Ten den jsem skoro umřela, ale vůbec jsem se o to nestarala. Věděla jsem, že jsem za zrozením i za smrtí. Pamatuji si, jak jsem otevřela oči, myslím, že to bylo o pár dní později, v domě rodičů v Guduru a viděla jsem nad sebou plačícího Balu. Myslel si, že umírám. Já jsem si ale z jeho slz nedělala starosti, protože jsem věděla, že jsem nesmrtelná.
http://www.advaita.cz/wcd/e-knihy/laksh ... -kniha.pdf
Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Jana » sob 28. lis 2020 10:37:52

V čirém Já.png
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 9110
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Jana » sob 28. lis 2020 10:53:47

Uprostřed koruny lotosu jsou nakresleny dva květy, navzájem převrácené. Horní květ symbolizuje mysl během hlubokého spánku. Ve spánku mysl odpočívá v Srdci.

Jde o nevědomé prožívání klidu a míru v „Já“. Krátce před probuzením mysl vstoupí do mozku. Při přechodu mysli do hlavy vychází nahoru pouze myšlenka já, nedotčena žádnými jinými myšlenkami. Jen co se ale dostane do hlavy, ostatní myšlenky se na ni okamžitě nabalí.

Sáradamma říká, že první myšlenky jsou obvykle jednoduché, např. ležím v posteli, potřebuji jít na záchod a podobně. Tyto myšlenky a vjemy jsou na obrázku označeny klikatou čárou vycházející z myšlenky já (květu obráceného nahoru). Během krátké chvíle přicházejí složitější úvahy a spekulace jako například musím jít do práce, mám se před odchodem najíst a podobně. Tyto myšlenky a problémy, se kterými se dennodenně setkáváme, jsou označeny silnější vlnitou čárou, která je stočena kolem mysli (nahoru obráceného květu). Nahuštěné, vytrvalé a složité myšlenky a problémy zatemňují prožitek „Já“.

Na konci každého dne přichází spánek a mysl se noří zpět do Srdce. I když mysl během spánku odpočívá v Srdci, jde pouze o utlumené uvědomění klidu a míru, které je během spánku prožíváno. Sáradamma srovnává intenzitu uvědomění tohoto klidu s intenzitou měsíčního svitu, který prochází skrze silnou fólii. Toto malé množství klidu a míru je užitečné pouze k tomu, aby nám zpříjemnilo spánek. Nelze jej ale srovnávat se zkušeností, kdy je mysl do Srdce ponořená trvale.

Dole, pod Srdečním centrem, se nachází úzký kanál. Sáradamma říká, že když mysl projde skrze tento kanál, dochází k Seberealizaci. Pokud někdo spočívá v samádhi, nebo hluboké meditaci, vědomá mysl se noří do Srdce a zůstává před vyústěním do kanálu.

Když mi Sáradamma obrázek vysvětlovala, říkala, že pokud se mysl nachází v místě před vyústěním do kanálu, může nastat pocit silného tahu směrem dovnitř. Dodává, že se tehdy mysl může zaleknout a poté uniknout zpět do mozku. Mysl se bojí oprávněně. Když projde skrze kanál, božské „Já“ ji zničí a dochází k realizaci „Já“. V původním obrázku byly květy spánku a bdění namalovány bíle a mrtvá mysl pod branou, černě.

Šrí Lakshmana komentoval obrázek následovně: „Během zdravého spánku mysl (já) vstupuje do Srdce, ale zůstává zde, aniž by si uvědomovala „Já“. Těsně před probuzením stoupá mysl (myšlenka já) ze Srdce do mozku skrze kanál zvaný „amrita nádi“. Poté mysl okamžitě zakouší svět prostřednictvím pěti smyslů a považuje ho za skutečný. V okamžiku Seberealizace se čirá mysl bez myšlenek a starostí vrací kanálem „amrita nádi“ zpět do Srdce. I když se mysl snaží uniknout, „Já“ ji nakonec vtáhne dovnitř a navždy zničí.

Po smrti myšlenky já zbude pouze božské „Já“, nepřetržitý klid a mír. Když zde není mysl, není tu ani svět ani smrt. Tak jako ozdoby nejsou od zlata, ze kterého jsou vyrobeny, odděleny, tak ani svět není mimo „Já“. Božské „Já“ je všeprostupující. Existuje mimo čas a prostor, mimo stavy bdění, snění a spánku.“

Sáradamma: Když jsem byla malá, dlouze jsem vyspávala. Nyní spánek skoro nepotřebuji. Tři, čtyři hodiny mi obvykle stačí. Stejně tak Swámimu. I když spím, nejedná se o neuvědomělou činnost tak, jak je tomu u většiny lidí. Když se mě někdo během spánku na něco zeptá, okamžitě mu odpovím, i když spím. „Já“ nikdy neztrácí vědomí a je si vždy vědomo třech stavů: bdění, snění a spánku.

Otázka: Někteří lidé se často pyšní, že podobný zážitek mají ve spánku také. Je to tak běžný úkaz?

Sáradamma: Lidé se chlubí ledačím. Je však otázka, zda většina měla opravdu prožitek „Já“. Mnoho lidí tuto zkušenost nemá, a proto považují za prožitek „Já“ i moment blaženosti nebo klidu mysli. Zkušenost „Já“ je jediná ta, kdy se mysl ponoří do Srdce.

Představte si jeskyni, uvnitř které žije nelítostný démon. Pokud vstoupíte dovnitř, mohou se stát tři věci. Buď vás démon zabije, nebo se vám podaří utéci, anebo si rozbijete hlavu o skálu při pokusu o útěk a umřete. U přemísťování mysli do Srdeční jeskyně jde o něco podobného. Buď božské „Já“ mysl docela zničí, nebo mysl stihne před únikem zpět do mozku nakrátko prožít zkušenost „Já“, anebo tělo tuto napjatou zkušenost nepřežije. Poslední možnost předurčuje nutnost další inkarnace ve vyšších sférách.

Většina lidí, kteří tvrdí, že měli zkušenost božského „Já“, ve skutečnosti neví, že se jejich mysl nedostala ani do blízkosti Srdce. Ale i když mysl vstoupí do Srdce, je tu neustále přítomna myšlenka já, která klid božského „Já“ zakouší. Pravá zkušenost „Já“ je prožívána pouze tehdy, pokud mysl naprosto zmizí, a to buď v dočasných stavech samádhi, nebo trvale v Seberealizaci. Obě tyto zkušenosti jsou velmi vzácné.

Je velice obtížné, aby se mysl dostala do Srdce. Těsně před dosažením cíle je většinou pociťován strach ze smrti. Mentální prožitek klidu a míru, který si lidé obvykle přivlastňují, se odehrává mimo Srdce. Všichni jsou v mysli. Lidé, kteří si myslí, že je tato zkušenost prožitkem „Já“, klamou sami sebe.

Během dřívějších rozhovorů Sáradamma vysvětlovala, že emoce jako zlost a vztek se jí nijak nedotýkají. Porovnávala je s přicházejícími a odcházejícími obrázky promítanými na plátně „Já“. Stejně tak se to dá říci o jejím chování. Ona je „Já“ a ne tělo.

Proto není dotčena žádnou činností, kterou tělo vykonává. Následující slova byla odpovědí pro jednoho z hledajících, který džňániny hodnotil podle chování, jaké on pokládal za správné a duchovní.

Sáradamma: Nic mě nenutí k tomu, abych se chovala podle představ hledajících.

Osoba, jejíž já bylo navždy zničeno, nemá potřebu popírat svoji přirozenost. Moje zkušenost „Já“ je neměnná a v žádném případě se mne nedotýká žádná činnost, kterou zrovna dělám. Nepotřebuji souhlas okolí pro to, co je děláno a je mi lhostejné, pokud se to někomu nelíbí. „Já“ není tělo a není dotčeno myšlenkami ostatních lidí.

Nikdy nemůžete hodnotit džňánina podle toho, co říká nebo dělá.

Existuje jeden starý příběh. Krišna s Ardžunou na svých cestách navštívili dům starého muže, který měl zálibu v hromadění peněz. Byl k oběma velmi nevrlý, ale Krišna mu přesto při odchodu požehnal a řekl, že jeho bohatství ještě vzroste. Následující den navštívili dům chudého muže, který vlastnil pouze jednu krávu. Muž se k nim choval velice vstřícně. Při odchodu mu Krišna požehnal se slovy, že jeho kráva brzy umře. Ardžuna byl chováním Krišny velice zmaten a žádal po něm vysvětlení.

Krišna odpověděl, že bohatý muž byl připoutaný k penězům. Tím, že mu požehnal větším majetkem, jeho připoutanost vzroste. Větší bohatství bylo pro něj kletbou.
Chudý muž měl jedinou připoutanost, a to ke své krávě. Proto mu požehnal se slovy, že mu kráva brzy umře.
Chování džňánina je často nepředvídatelné a neočekávané. Nikdy ho ale nemůžete hodnotit z pohledu běžného lidského chování.

Sáradamma opakovaně tvrdí, že nemá mysl a že je realizovaná bytost, které já navždy umřelo. Chování Sáradammy a Swámiho se jeví jako běžné chování ostatních lidí. Když se na ně zahledíte, je někdy úplně nepochopitelné, jak mohou vykonávat všechny činnosti bez přítomnosti mysli. Jednou jsem se na to Sáradammy zeptal. Poukázal jsem na to, že mají se Swámim velmi dobrou paměť a přijde mi, že jim nikdy nedělá potíže řešit problémy, které jsou pro většinu lidí obtížné. Další můj postřeh byl, že jak Swámi tak Sáradamma přemýšlejí a jednají jako běžní lidé. Zeptal jsem se jí,
jak jsou tyto schopnosti v souladu s tvrzením, že nemají žádnou mysl. Sáradamma mi odpověděla: „Před realizací byly všechny činnosti konány božským „Já“ skrze klidnou mysl. Mysl se jevila, že existuje, ale nyní, vše co musí být vykonáno, je děláno přímo božským „Já“.

Při jedné příležitosti byla Sáradamma sdílnější a řekla: „Nemám mysl. Džňánin nemá mysl. Píše-li se někde, že džňáninové mají mysl, byť i jen slabou, není to pravda.

Ramana Mahariši používal metaforu, ve které mysl džňánina přirovnal k dennímu svitu měsíce, stěží postřehnutelnému, který nedělá nic užitečného, protože světlo ve skutečnosti vychází ze Slunce. Toto ale není úplně pravda. Mahariši to říkal lidem, kteří nedokázali akceptovat skutečnost, že džňánin nemá žádnou mysl. V některých knihách je uvedeno, že džňáninové mají ještě „prarabha karmu“, osud, který musí být v tomto životě dokončen, a když tělo celou „prarabha karmu“ vyčerpá, teprve pak umírá. Džnáninové nemají žádnou „prarabha karmu“, protože nemají tělo. Nebojím se říkat tuto skutečnost, i když vím, že je to pro mnoho hledajících těžko pochopitelné.

Mysl je pouze nástrojem uvnitř, který se jeví, že pracuje, protože ho oživuje božské „Já“. Když se mysl ponoří do Srdce a je božským „Já“ zničena, pochopíte, že byla vždy závislá na „Já“ a bez něj by byla uvnitř zcela zbytečná. Vše je děláno božským „Já“. Dívání se, otáčení hlavy, mluvení, kráčení atd. Před realizací si představujete, že je to mysl nebo tělo, které vše konají. Po realizaci ale zjistíte, že vše koná „Já“. Sáradamma tvrdí, že svět není nic jiného, než mysl. Logicky z toho plyne, že džňánin bez přítomnosti mysli již nevnímá svět jako svět.

Otázka: Udělala jsi dva závěry. První, že svět není ničím jiným než myslí a druhý, že realizovaná bytost nemá mysl. Pokud jsou oba tyto závěry pravdivé, jak vidíš svět ty, když nemáš mysl?

Sáradamma: Nevidím svět, vidím pouze božské „Já“. Vidění toho, že vše kolem je „Já“, je mojí přirozeností natolik, že někdy zapomínám, že hledající nevidí totéž, co vidím já. Když se stane něco takového, rozpomenu se pouze tehdy, když ho slyším
mluvit a uvědomím si, že mluví a dívá se na svět z pozice mysli. Nemajíc mysl, proplouvá Sáradamma životem bez jakýchkoliv přítěží mysli. Důsledky jsou někdy až překvapivé.

Někdy jezdím do Bangalore navštívit sestru. Po dobu, co jsem mimo ášram, na něj úplně zapomenu, protože zde není přítomna mysl, která by mi připomínala jeho existenci. Když se vracím do ášramu, je pro mě cizí. I když mi je vše důvěrně známo, jeví se mi, jako bych tu byla poprvé. Od doby, co nemám mysl, neexistuje ve mně nic, co by mi připomínalo kontinuitu s minulostí. „Já“ existuje v přítomné chvíli a nemá vztah k minulosti, každá zkušenost je pro mě nová a čerstvá. Když se nacházím v sestřině domě, tak je pro mne tento dům vším. Pokud jsem v ášramu, existuje pro mě pouze ášram. Kdykoliv se nacházím někde jinde, neexistuje ve mně žádná připoutanost k minulosti anebo něco jako očekávaní budoucnosti.

Před realizací byla mysl Sáradammy plná myšlenek na Swámiho. Když mysl zanikla, automaticky byly odstraněny také tyto myšlenky. Láska, kterou však myšlenky probudily, proudí i nadále.
Před realizací jsem nemohla od Swámiho odtrhnout oči. Myslela jsem na něj pořád. Moje mysl si byla neustále vědoma jeho přítomnosti. Po realizaci mysl zanikla a já jsem najednou zjistila, že už necítím nutkání hledět na něj víc než dvě nebo tři minuty. Myšlenky zanikly, ale láska je nezničitelná.

Jediný rozdíl je ten, že před realizací se jednalo o lásku z pozice mysli. Nyní je tu láska prýštící z božského „Já“. Stejná láska božského „Já“ proudí ze Swámiho. Swámi je moje Srdce a já jeho. 

http://www.advaita.cz/wcd/e-knihy/laksh ... -kniha.pdf
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 9110
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 28. lis 2020 16:25:53

Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 16. pro 2020 17:41:29

Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 16. pro 2020 18:59:27



Probuzení je, když si uvědomíš, že tvoje esencionální přirozenost je toto Neprojevené. Jestli to chceš zvát Neprojeveným, nebo Duchem, nebo Vědomím, nebo Přítomností, nebo Božstvím, nebo Svatostí, na slovech tak moc doopravdy nezáleží,
ale pociťovat to neprojevené, na tom záleží.

A to Zde, kde se potkáváme jako Jeden, v Neprojeveném jsme všichni Ten Samý.

Absolutně To Samé - úplně rovnocenní.

A tohle uvědomění, které je jednoduché a bezprostřední, nastane jednoduše nahlédnutím za závoje identifikace.

Jen nahlédnutím skrze závoj ztotožnění s tělem, s myšlenkou, s city. Pouhým nahlédnutím, že tyto zde mě nedefinují.

A jakmile toto vidíš, zastav. Musí zde být svolení k úplnému zastavení. Zastavit myšlení, zastavit chápání, zastavit snahu měnit věci v koncepty, jenom zastavit.

Pak se (tvoje) Neprojevení Přirozenost sama představí jako to, co bylo vždycky probuzené.

Je to ta Živost.
Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 28. pro 2020 11:02:36

Nehybný Střed - Ken Wilber

Pracoval jsem celé ráno; rozhodl jsem se jít se proběhnout ven za dům. Jestliže při běhání zůstáváš jako Svědek, nehýbeš se, hýbe se země. Ty, jakožto Svědek, jsi nehybný či přesněji, nemáš vůbec žádné kvality, žádné rysy, žádný pohyb a vzrušení, protože spočíváš v bezmezné Prázdnotě, kterou jsi.

Obrázek

Pracoval jsem celé ráno; rozhodl jsem se jít se proběhnout ven za dům. Jestliže při běhání zůstáváš jako Svědek, nehýbeš se, hýbe se země. Ty, jakožto Svědek, jsi nehybný či přesněji, nemáš vůbec žádné kvality, žádné rysy, žádný pohyb a vzrušení, protože spočíváš v bezmezné Prázdnotě, kterou jsi. Jelikož si uvědomuješ pohyb, nejsi pohybem. Takže když běžíš, nepociťuješ to vlastně vůbec jako pohyb - tichý Svědek je osvobozen od hnutí, jen podél se pohybuje země. Je to jako když sedíš v kině, neustále na stejném místě, a přesto přehlížející celou filmovou scenerii příběhu.

Je snadné provádět něco takového, jestliže jedeš po dálnici. Můžeš se do toho jen posadit a opřít, povolit a předstírat, že se nehýbeš, jen krajina míhá kolem. To často může pomoci „nahodit" skutečného Svědka, tehdy setrváváš jen jako nevybíravé uvědomění (choiceless awareness), sledující tok okolního dění. Toto nehybné centrum tvého ryzího uvědomění je ve skutečnosti Středem celého vesmíru, Okem či Já-Já kosmického cyklónu. Nepohnutost středu je v celém vesmíru jediná a je identická ve všech bytostech, je to kruh, jež je střed je kdekoli a jehož obvod neexistuje, je také středem gravitace tvé duše.

Jak by řekl zen: „Člověk v New Yorku pije vodku, člověk v Los Angeles se opíjí". Ta samá Velká Mysl je věčně, bezmezně a současně přítomná na obou místech. Pití v New Yorku a opíjení v L.A. jsou jedním a tím samým pro neměnného a nekonečného Svědka. Proto zen říká: „Bez pohnutí jdi do New Yorku". A odpovídá: „Již tam jsem".

Jako Svědek, Já-Já, se nepohybuji v čase, čas se pohybuje ve mně. Podobně jako plují oblaka v nebi, čas plyne v otevřeném prostoru mého prvotního vědomí, a já zůstávám nedotčen časem i prostorem a jejich omezeními. Věčnost neznamená život navždy v čase - což je spíše hroznou představou - ale život v bezčasém okamžiku, před časem a jeho celou vřavou. Podobně, nekonečno, ve skutečnosti neznamená velký prostor, znamená úplnou absenci prostoru. Jako Svědek, Já-Já jsem bez prostoru (spaceless); jako Svědek, Já-Já jsem bez času (timeless). Já-Já žiji ve věčnosti a obývám nekonečno, protože Svědek je od časoprostoru jednoduše osvobozen. Tudíž mohu popíjet vodku v New Yorku a opíjet se v L.A.

Dnes zrána jsem byl běhat a vůbec nic se nehýbalo, kromě krajiny ve filmu mého života.

- Ken Wilber, One Taste
Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 04. led 2021 13:10:56



Ráda používám slovo: "padání", protože padání je nebezpečné a my jsme naučeni nepadat.

Myšlenka "padnout do sebe" je stejná, jako "odevzdat se sobě", ale padání je živější slovo, než odevzdání.

Samozřejmě, že do sebe nespadnete, protože nejste od sebe odděleni.

Ve skutečnosti se vzdáváte tomu, co o sobě nevíte. Takže se nepohybujete směrem ke svému jménu, nebo tomu, co jste se o sobě naučili a nezůstáváte v tom, kdo si o sobě myslíte, že jste.

Vlastně se vzdáte. Vzdáte se toho, co vytváří vaši identitu, vzdáte se toho, co vás jako konkrétní věc odděluje od sebe.

A zkušenost odloučení od sebe, je zkušenost utrpení.

Takto tedy víte, jestli zažíváte odloučení od sebe, podle toho, že trpíte.

Pokud zkušenost odloučení od sebe není, není utrpení.

Může tu být bolest, mohou se dít věci, které nechcete, ale utrpení, které probíhá v čase a souvisí s vámi jak s identitou, a vy jste tady jako oběť, to tady není.

Utrpení je založeno na nějaké koncepci sebe sama.

Takže když "spadnete", odpadnete od tohoto konceptu.

Spadnete zpět do sebe.

Vítám vás v tom "padání" do sebe.
Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 07. úno 2021 17:42:40

Návštěvník
 

Re: Pravé Já

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 10. úno 2021 13:12:22

Návštěvník
 

PředchozíDalší

Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 4 návštevníků