Pedriito píše:miroslav píše:A co třeba pozornost na pozornost, opsaně řečeno hledání posledního pozorovatele.
To je to samé Miroslave. Pokud koncentrace (v duchovním slova smyslu) odvedla svou práci. Neboť koncentrace čeho? No asi pozornosti. Proč? Kdo to šponuje? No kdo asi jiný než "já". No a to "já" je co? Je to odrazem "JÁ" v zrcadle "našich" těl. A toto "já", tento odraz, má díky tělu emoce, pocity , představy a myšlenky. Euforie a stressy. Pochybnosti, předsudky, výčitky, obavy. Radosti a smutky... A to je život. Bez JÁ by nebylo já, a bez já ani my... Bylo by bytí, co nikdo nevnímá, takže vlastně NIC.
Obracíš-li pozornost na pozornost je to velice intenzivní "činnost".
Není to činnost mysli. Myšlenky, mysl, city, vše co je vnímáno "zhasne", ničemu nevěnuješ pozornost ani si nic neuvědomuješ, o ničem nevíš a když se z toho vynoříš zase zpět do světa - objeví se postupně opět uvědomění, mysl, city, pocit těla. Pak teprve vnímáš, že to vše nebylo. A to uvědomění se vynoří v oblasti srdce - tělo si uvědomíš prvně z tohoto místa. Hlavu cítíš nahoře, "díváš se" na ni nahoru a nejsi v ní.
Takže neřeším já, Já ani co by bylo kdyby něco nebylo. Žádné opisy či popisy žádné duchovňácké pojmy. Tohle je bezprostřední zkušenost a z ní vycházím. Mohu se k ní částečně - více či méně - vrátit, takže mohu z tohoto místa (kolem toho "živého ničeho") vidět co se děje v mysli, jakékoli ulpění - zvláště když je něčím provokováno (ohrožením toho, na čem lpím). Vidím celou tu svoji "osobnost", "ego", co ji omezuje a v čem spočívá svoboda. V tom, že už není žádné vnitřní omezení, ulpění.
Jaksi jsem za myslí, za city a "vidím je" i případné ulpění a to bez účasti v nich.