Mysl a vědomí
JAKÝ JE VZTAH MYSLI A VĚDOMÍ? PROČ SE ZDÁ, ŽE NEJSME SCHOPNI MYSL PŘEKROČIT?Co je mysl a co je vědomí? Liší se od sebe? Jestliže se ptáte, jaký je vztah mysli a vědomí, naznačuje to – nebo ne? – že existují dvě odlišné entity či dva odlišné pohyby. Nejdříve musíme společně zvážit, co je mysl, protože na tomto principu přemýšlení se zakládá veškeré naše chování a jednání. Mysl je součástí našich emocí, pocitů, reakcí a také rozpoznáním těchto reakcí. A co je vědomí? Být si něčeho vědom, uvědomovat si, být schopen rozpoznat a pochopit – to je sféra, v níž funguje mysl, a to je více či méně tím, co míníme vědomím.
Tazatel se ptá: jaký je vztah těchto dvou entit? Veškerá naše činnost je založena na mysli s jejími obrazy, vzpomínkami na minulost či projekcemi do budoucna a nesmírnou technologickou, psychickou i fyzickou aktivitou v každém směru. Naše vztahy jsou založeny na mysli, která utvořila naši představu o druhém člověku a představu druhého člověka o vás. Tato mysl zcela jistě vychází z poznatků, zkušeností a paměti. Reakcí této paměti je přemýšlení. A zkušenosti, poznatky, paměť a pohyb myšlenek jsou hmotným procesem. Mysl je tedy vždy omezena, protože poznatky jsou vždy omezené. Úplné vědomosti neexistují – s výjimkou ukončení vědomostí, což je jiná záležitost. Proto tam, kde dochází k činnosti vědomostí a pohybu paměti, je mysl omezená, konečná a jednoznačná.
A jakou roli hraje mysl ve vědomí? Všechny vědomosti, které jsme nashromáždili, všechny prožitky, nejenom osobní, ale také kolektivní vzpomínky, genetické reakce, zkušenosti nahromaděné generací za generacemi, všechna dřina, úzkost, strach i rozkoš, dogmata, víry, lpění, bolest smutku – všechno toto je naším vědomím. Můžete navrstvovat ještě další možnosti, nebo se od nich distancovat, ale stále to bude pohybem mysli coby vědomí. Někdo může říci, že existuje nadvědomí, avšak i to je součástí mysli. Vědomí je v neustálém pohybu, rozpadá se na já a Já. Naše vědomí je utvářeno svým obsahem. Čím je naše vědomí bez tohoto obsahu? Existuje vědomí, jež se totálně odlišuje od toho, co je utvářeno nejrůznějšími činnostmi mysli? Aby se člověk dostal do tohoto bodu, musí zjistit, zda může mysl utichnout – nikoliv dočasně a nikoliv jako prodleva mezi dvěma myšlenkami či v období ticha. Může kdy mysl utichnout? To je potíž oněch vážných lidí, kteří ji tak intenzivně zkoumají prostřednictvím meditace. Může mysl, jež je tak nesmírně mocná, která má za sebou obrovské množství energie, energie vytvořené za tisíce let – ve vědecké oblasti, ekonomických, náboženských, společenských a osobních oblastech – může veškerá tato aktivita utichnout? To znamená: mohou tyto záležitosti, z nichž mysl vybudovala vědomí, z nichž jsme stvořeni, které jsou obsahem vědomí, skončit?
Proč to chceme skončit? Jaké pohnutky se ukrývají za touto destruktivní touhou zničit mysl? Je to proto, že jsme pro sebe objevili, že mysl pod tíhou neskutečné dřiny vytváří tak obrovský strach z budoucnosti, minulosti i přítomnosti a vyvolává pocit naprosté izolace a opuštěnosti?
Jestliže si položíte otázku, zda může mysl utichnout, pak hledáte metodu, jak ji zneškodnit. Pokud den za dnem cvičíte, samotné toto cvičení mysl přirozeně posiluje. Co má tedy člověk dělat? Uvědomuje si podstatu mysli, její povrchnost a její intelektuální hry. Chápe, jak mysl rozděluje – podle národnosti, náboženské víry a tak dále. Nahlíží neutuchající konflikt, jenž mysl od okamžiku našeho narození až do chvíle naší smrti vytváří. Je toto důvod, proč chcete mysl zničit? Člověk musí mít v pohnutkách, proč chce mysl zničit, jasno – je-li to možné – poněvadž motiv bude mít hlavní řídící slovo. Člověk může žít v iluzi, že mysl byla zničena. Mnoho lidí tak žije, avšak tato iluze je jen další projekcí mysli, která touží zničit sebe samu.
Mysl a věci, které mysl vytvořila coby vědomí a jeho obsah – může toto všechno skončit? Jestliže přednášející řekne, že ano, jakou to má pro vás hodnotu? Vůbec žádnou. Může ale člověk rozpoznat podstatu vědomí a pohyb mysli jako hmotný proces a pozorovat jej – může to udělat?
Může člověk pozorovat pohyb mysli nikoliv jako pozorovatel, který se dívá na mysl, ale tak, aby si mysl sama uvědomila svůj pohyb; probuzení mysli a mysl sama pozorující svůj pohyb? Vezměte si velmi jednoduchý příklad – chamtivost. Pozorujte, jak ve vás vzniká, a pak se sami sebe zeptejte: „Liší se pozorovatel, přemýšlející, od mysli?“ Pozorovat myšlení je velmi snadné. Oddělím se coby pozorovatel a pozoruji své myšlení. Většina z nás to dělá. Toto rozdělení je však iluzorní a klamné, protože ten, kdo přemýšlí, se nachází za myslí. Může tedy pozorovatel při svém pozorování chybět? Pozorovatel, přemýšlející je minulostí – vzpomínky, poznatky, zkušenosti a vše, co nashromáždil v čase, je pozorovatelem. Pozorovatel pojmenuje reakci jako chamtivost a tím, že ji pojmenuje, je již polapen v minulosti. Samotným pojmenováním reakce, které říkáme chamtivost, jsme již pozorovali v minulosti. Co se však děje, pokud nedochází k pojmenovávání, ale k ryzímu pozorování, v němž neexistuje rozdělení na pozorovatele a pozorované, přemýšlejícího a myšlené, prožívajícího a prožívané? Jsme podmíněni tak, abychom tento rozdíl mezi pozorovatelem a pozorovaným vytvářeli, a proto podstupujeme takové potíže, abychom to, co pozorujeme, ovládali. Jsem chamtivý, to je reakce. My však říkáme: „Liším se od chamtivosti, a mohu ji tedy ovládat, mohu s ní pracovat, mohu ji potlačit, užívat si ji a něco s ní udělat.“ Skutečností je, že přemýšlející je myslí. Ten, kdo přemýšlí, neexistuje bez mysli.
Pozorujte tedy bez minulých vzpomínek a reakcí, které se okamžitě v pozorování promítají. Jenom pozorujte – bez výběru a bez motivů. Budete-li se tím zabývat intenzivně, shledáte, že mysl utichá. Mysl je pohybem a čas je pohybem – čas je tedy myslí. Toto je skutečná meditace: mysl, jež pozoruje svůj vlastní pohyb a která sleduje, jak vzniká, jak vytváří představu a jak se touto představou zabývá. Znamená to pozorovat tak, že nerozeznáváte, co pozorujete. Abychom to velmi zjednodušili: pozorujte strom, aniž byste jej pojmenovávali a aniž byste uvažovali, k čemu jej lze využít – pouze jej pozorujte. Pak rozdíl mezi vámi a stromem zmizí. Nestanete se však stromem, doufám, že ne! Slovo s neurotickými reakcemi vytváří rozdělení. Může tedy člověk pozorovat svou manželku nebo někoho jiného beze slov, a tedy bez představ a všech vzpomínek na tento vztah? Může jenom pozorovat? Neutichla pak mysl v tomto pozorování, které je naprostou pozorností? Toto vyžaduje velikou pozornost, vyžaduje to pozorovat krok za krokem jako vědec, který vše sleduje velmi, velmi pečlivě. Jestliže toto člověk činí,
mysl utichne, a čas se tak zastaví.http://jiddu-krishnamurti.net/cs/otazky ... dpovedi-44