Tara píše:Ano, Jano, je ze stejné líhně.
Jen vůně zůstala a už je zase v trapu :-)
Nezaměnitelná vůně...
Veil píše:Je to starý zenový příběh o chrámu a učiteli, který vždy když byl tázán na pravdu (tohle není o pravdě), tak jen zvedl prst, aby ukázal na realitu, že je jen to, co je, tedy tohle.
A v tom chrámu byl chlapec, který převzal ten zvyk učitele, že na každou otázku na pravdu nebo na to, co tohle je, vždy jen zvedl prst.
Ale ten učitel se jednou zeptal přímo toho chlapce: Tak jaká je pravda o tomhle?
A chlapec zvedl prst stejně jako učitel.
Ale učitel se zamračil a dal najevo, že to je špatná odpověď.
A následoval velký povyk, chlapec s pláčem utekl atd.
A když se prach usadil a vše se zklidnilo, přišel učitel znovu za chlapcem a znovu se ho zeptal, jaká je pravda o tomhle.
A chlapec začal pohyb stejně jako dřív, ale zarazil se a nezvedl prst.
A to je ono. To je ta zpráva. Není žádný prst. Není žádné ukazování. Není kam jít. Už je to hotové.
Jim Newman (volně přeloženo)
"Jedna bohatá žena chtěla zažít také to Probuzení, přišla proto do zenového kláštera a slíbila hlavnímu mnichovi cokoli, když ji to naučí. Byla tam pár měsíců a stále nic. Vložil se do toho Mistr. Nechal rozložit zrcadla do kruhu a ji posadil doprostřed s tím, že nemusí spěchat, že si ji vyzvedne po nějaké době, ať jen medituje.
Strávila mězi zrcadly také nějaký čas, než Mistr přišel.
Na otázku, co vidí odpověděla:
Ano je to úžasné, vidím sama sebe v miliónech odrazů, jsem v každém zrcadle nekonečně krát! Děkuji, to je přesně ten žážitek, který jsem chtěla..."
Ten příbeh má ale i pokračování.
Zeptali se jednoho novice, který neměl nijak slavné výsledky v řešení svých koánů, i když už v klášteře byl delší dobu, co na její odpověď říká.
A on odpověděl. Ta žena se mýlí, všechna ta zrcadla jsou přece prázdná..."
Jana píše:Evi, to je jen Tvá představa o druhých osobách a věříš tomu, že ti druzí to tak musí mít, protože sama sebe neznáš. Mrzí mě, že potřebuješ příležitost k anonymitě zneužívat k dehonestaci druhých.
Jana píše:Evi, to je jen Tvá představa o druhých osobách a věříš tomu, že ti druzí to tak musí mít, protože sama sebe neznáš. Mrzí mě, že potřebuješ příležitost k anonymitě zneužívat k dehonestaci druhých.
Zdeněk píše:Jana píše:Evi, to je jen Tvá představa o druhých osobách a věříš tomu, že ti druzí to tak musí mít, protože sama sebe neznáš. Mrzí mě, že potřebuješ příležitost k anonymitě zneužívat k dehonestaci druhých.
No mě to teda přišlo fakt vtipný
Vždyť jsi osvícená, tak proč se tomu nesměješ. Není koho dehonestovat. Nebo jo? Nebo neupřímně jo?
Jana píše:Dehonestovat můžeš ve své mysli své představy o druhých, nikdy ne skutečnost. Vtipné by to bylo, kdyby to neoddělovalo od Kristova vědomí.
Jinými slovy řečeno, tento způsob myšlení není požehnaný, a pak se jeden diví, že se cítí být obětí těch druhých, že má nutkavý pocit cítit se manipulován a nesvoboden i tam, kde si dovolí napsat cokoliv (klidně i jako anonym).
Veil píše:Jana píše:Dehonestovat můžeš ve své mysli své představy o druhých, nikdy ne skutečnost. Vtipné by to bylo, kdyby to neoddělovalo od Kristova vědomí.
Jinými slovy řečeno, tento způsob myšlení není požehnaný, a pak se jeden diví, že se cítí být obětí těch druhých, že má nutkavý pocit cítit se manipulován a nesvoboden i tam, kde si dovolí napsat cokoliv (klidně i jako anonym).
Ve své mysli nemůžeš dehonestovat nikoho, protože a) není žádná tvoje mysl; b) není nikdo druhý; c) není žádná entita, která by mohla cokoli dělat. Požehnaní a nepožehnaní je jen píseň duality, tedy sen. Nic takového není. Stejně jako nikdo, kdo by mohl být svoboden, nebo nesvoboden.
Jana píše:
Jasně. Je to tak. V té dimenzi poznání Skutečnosti, neexistuje žádná mysl, žádná dehonestace ničeho, nikdo druhý, nikdo nesvoboden, žádná entita, která by mohla něco dělat.
Ovšem ta píseň duality, ve které je vše požehnané, protože je Jedním, je nádherná.
A je to pozoruhodné, jak je to, co poznávám (i když tu není nikdo, kdo by poznával ), všechno požehnané. Říkám si zrovna, jak mohl někdo stvořit takovou krásu, kterou poznává nejen mé srdce, ale vidí i mé oči.
A tříletý Maxík, se kterým jsme pozorovali ještěrky, motýly, kytky, ptáky, stromy, byl z toho ve stejném úžasu jako já.
Veil píše:Jinak řečeno, není žádné Kristovo vědomí, žádné božské já, žádné vědomí, je jen tohle. Není kam jít a co hledat, co dosahovat, protože neni nikdo hledající a tohle se nikam nehýbe. Žádný prostor, žádná příčina a následek. Žádná minulost, žádná budoucnost a žádný přítomný okamžik.
Není žádná odpověď, protože ve skutečnosti není nikdo, kdo by mohl položit otázku. Tohle už je naplněné, kouzelné a přesto naprosto jednoduché všechno a nic.
Veil píše:Jaká může být cesta k tomu co už je?
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 14 návštevníků