Jen bych podotkl, že to co píše E. Tomáš je učení. Učení říká jednotlivci co má dělat, aby se někam dostal, něčeho dosáhl. Jednotlivci milují učení, protože jim to dává návod co dělat. Návod pro ně. Návod pro jednotlivce. Má nějaký postup, co může dělat a zůstat při tom jednotlivcem. Něco v budoucnu dosáhne. Něco co není teď, něco co vyřeší jeho problémy. Tím si jednotlivec potvrzuje svou existenci. Miluje, když se mluví k němu. Miluje, když je brán za skutečného. Miluje plán do budoucna a výhled, že jednou něco ultimátního skutečného dosáhne. Ale jednotlivec není skutečný. Nikdy nedosáhne naplnění.
Zpráva o které mluvím, ale říká něco jiného. Říká, že není nikdo, kdo by mohl nebo měl něčeho dosahovat. Že všechno je již tohle a není nic jiného, než tohle. Takže kam jít a čeho dosahovat, když není nikdo, kdo toho může dosáhnout a není nic jiného než tohle? Jaké návody je možné dát k dosažení toho, co už je? Tohle je naprosto nechtěné. Jak by mohl někdo chtít to, co už je?
Jedinec zdánlivě touží po naplnění a tak jej hledá ve všem možném i nemožném. Ale právě hledání zakrývá skutečnost, že není nic jiného, než tohle - není co hledat, není co najít, není nikdo, kdo by mohl hledat a tohle je již dokonalé, jak to je. Tohle je naplnění mnohem víc, než si kdo dokáže představit. A co je tohle? To nikdo neví. Co pak zůstává? Sezení na židli, které je perfektním projevem nepochopitelna.
Jedinec sedí na židli a ví, že sedí na židli. Ví, že existuje, že existuje židle a je ze dřeva. Tím je židle de facto mrtvá. Zná židli a tedy ví, že v ní naplnění nenajde. A tak tedy hledá dál naplnění někde jinde. Po čem ale ve skutečnosti touží, je sezení na židli.