Jana píše:Dobře, tak ti, kteří Ti nerozumí a vidí to jinak, než tvrdíš, jsou jedinci?
Jsou tím sevřením, tou pozicí, tím kdo se dívá, kdo pozoruje, kdo si uvědomuje, mohli bychom říct, že jsou tím vědomím, o kterém tak básní. Ale to je jen sen, protože není žádné vědomí a není žádné já.
A Ty jedinec nejsi.
Samozřejmě že nejsem. Nikdo ve skutečnosti není. Ale ne proto, že bychom byli univerzálním vědomím, láskou a podobně, ale proto, že prostě nikdo není. Je jen tohle.
Jsi ve skutečnosti něco jiného, než oni?
Hahaha, jdeš na to podvodnou logikou mistrů. To je přesně jejich argument. Není žádné já. Takže jak to chceš od koho/čeho odlišovat?
Podvodnou logikou mistrů je to co zbývá, když není já, samozřejmě jen tohle. Ale tohle není já a já není tohle. Není totiž žádné já.
Proto můžeš spolehlivě tvrdit, že to, co tvrdí druhý, je nesmysl? Nebo je to nějak jinak?
Já nic netvrdím. Zdánlivě se tu objevují tvrzení a protitvrzení.
A teď, když slyšíš, že to už je ono, zní to pořád ještě jako facka do tváře?
Já nic neslyším a nijak mi nic nezní. Není žádné já. A co zbývá je nepopsatelné a nepoznatelné. Ale nikdo to nepozoruje.
A jestli už ne, tak co způsobovalo, že se to před tím jevilo jako facka do tváře. A teď už to takové není? Můžeš alespoň opisem popsat, jaké to teď je?
Není žádný návod. Není žádná cesta. Není žádná minulost. Je to jednoduše jaké to je. Popsat to nejde, protože to není popsatelné. Můžeme jen nadhazovat slova jako svoboda, nebo láska. Ale jsou to svoboda i láska nikoho pro nikoho. A to jsou jen slova.
To ano, věda se shoduje s tím, o čem mluví oni "zdánliví" Mistři.
Jestli někde seriózní věda říká, že člověk je univerzálním vědomím, nebo nadjá, tak sem s tím.
Veil píše:Že cesta kamkoli, pravé já, vědomí, osvícení, karma, podstata, to všechno jsou jen dualitní koncepty.
Jana píše:Ano, i tohle oni "zdánliví" Mistři říkají. Všecha slova jsou pouhé koncepty, které je nesmyslné zpracovávat jen intelektuálně, ale v tom, co je skutečné, žádné mentální zpracování není. Proto je potřeba vnímat to, co je, o čem Mistři mluví, mimo slova.
Viz:
Veil píše:Tak proč to neřeknou hned? Proč místo toho říkají svoje učení? Proč říkají dotazujte se, zůstávejte v pocitu já, meditujte, pouštějte, akceptujte, dělejte první poslední? Proč neřeknou rovnou, že není nikdo a není kam jít? Protože je to podvod. Reklama na něco, co se nikdy nestane.
Tady je poukazováno na to, že samotný základ těch učení je lež, nebo spíš takový podvůdek na hledajícího. Říká mu totiž, že čím ve skutečnosti je, je nějaké nadjá, univerzální vědomí a podobně. Neexistující já se tak vede jak osel za mrkví za já s velkým J, které už jistě bude existující a pokud možno nesmrtelné a bohem. Ten podvůdek je v tom, že ten koho tam vedou, ten kdo hledá, ve skutečnosti vůbec není. Je to naprostá iluze. Ten jediný kdo něco hledá a kdo má něco zdánlivě nalézt, je ten co nikdy neexistoval. Mistři to buď neví, což znamená, že jsou pořád ve snu o já a jeho existenci, nebo to ví a tím horší ten podvod je.
***
Jana píše:A to, že Ty tady tvrdíš něco, co ostatní nepoznávají jako skutečnost, bez ohledu na to, jestli to je, nebo není pravda, není pozice Veila?
Samozřejmě, že nikoliv. Stále je to jen to, co se zdánlivě děje. Nikdo to nepíše, stejně jako to nikdo nečte atd.
Rozumově jde stopovat, že cukr bude sladký, ale když ho neochutnáš, tak zůstáváš jen u teorie. Pokud se teorie neověří v praxi, tak jaká je její hodnověrnost?
Co chceš nalézt? Hledáš celý život. Tohle je konec hledání.
Jestli tady není možnost dovést ty zdánlivé jedince, kteří Ti nerozumí, k cukru, aby mohli potvrdit, že to tak je, jak tady píšeš, tak se zůstává jen u pouhé teorie, která je defakto k ničemu. A nebo tady nějaká možnost podle Tebe je? Jestli ano, jaká?
Jedince někam vodí jen mistři a guruové. Krásně to říkají tady:
Izzy Cloke: Tohle nemá žádný záměr nebo vůli někomu pomoct. Nesnažím se někomu pomoct, nesnažím se o nic. Skutečně tu není žádná zpráva, žádný záměr za ní a to je ta krása na tom. Tohle nic nepožaduje. Po nikom. Tohle nepotřebuje být nějakým konkrétním způsobem. Jakmile začneme říkat, že tohle je proces, tohle je cesta k osvícení, ke svobodě, okamžitě je tu ten tlak na domnělého jednotlivce, aby se někam dostal a v určitém smyslu to je celá žitá zkušenost jednotlivce "já jsem tu, necítím, že tohle je dost dobré, něco je špatně, jak se dostanu tam kde je to správné?" a pak skutečně cítí že to "místo", ať už je to osvícení, nebe, svoboda, skutečně cítí, jako by to bylo skutečné a v budoucnosti a pak je jeho úkol a odpovědnost se tam dostat. A to je masivní zátěž a přitom je to zátěž, která ve skutečnosti neexistuje. Prostě není potřeba. Nic se nemusí stát. Tohle je ono. Tohle je to, po čem jednotlivec touží, je to všechno. A tak je to pořád přehlíženo, protože to je vždy v budoucnosti. Osvícení musí být v budoucnosti, musí být dál na cestě, jen když si přečtu další knihu, když uvidím další satsang...
. Je to totiž takové jako záhadně-strašidelné, a to ty rád. Tebe totiž tenhle stav náramně vyhovuje. Vyžíváš se v něm.