Téma osvícení

[Pedriito]

Dobré ráno.

Dobrý den, kozy ven!

[Vostálník]

Tak když víš, že nic nevíš, tak u toho zůstan blbe

A to je právě to nejtěžší

No to jo,

takový sebevoblbování je vo moc lepčejší,

jednak se to člověk učí již vod mládí a pak taky ty štastný pocity nejsou vůbec k zahození...

To se u toho občas člověk posere i štěstím...

[Vostálník]

Tak jsem se díval na video s Tony Parsons.

Ten definuje nedvojnost:

"Nedvojnost je to, co nelze poznat".

Asi to vychází z logiky, že co je poznáváno je dvojnost protože tam je poznávané a poznávající.

No tak to je teda rozumbrada jako ten náš Veil.

Je to takové to domácí filozofování, které je ale naprosto k ničemu.

Snad jen, jak pozoruji u Veila, je za tím snaha o zviditelnění, sebepotvrzení.

To je způsobeno tím,

že se netuší nic o tom, co je mezi tím pozorovatelem a pozorovaným, totiž co to je to pozorování...

Zřejmě to těm anglickým "učitelům" ještě stále nedošlo a tak jen serou hovna svého nepochopení džnány...

[Návštěvník]

To je způsobeno tím,

že se netuší nic o tom, co je mezi tím pozorovatelem a pozorovaným, totiž co to je to pozorování...

Jo?

A to pozorování co pozoruješ, to je pozorování nebo pozorované?

[Veil]

Na to už ses ptal, a na to jsi už dostal také odpověď, najdi si ji a napiš, co Ti na tom není jasné.

Není mi na tom jasné nic. Jsi vědomím, nebo subjektem i objektem, nebo láskou, nebo blahem, nebo čím? A jak jsi na to přišla? Pořád stejná velmi jednoduchá otázka. Milión úskoků kolem a citací a doporučení co mám já dělat, nebo jinak vnímat. Na nic z toho se neptám. Ptám se tě jen na jednoduchou otázku co konkrétně jsi a proč si to myslíš.

Jak to můžeš vědět? Jak můžeš vědět, jestli kvalita vnitřku černé díry je jak říkáš: "Ta kvalita jakékoliv existence, auta, měsíce, hvězd, Vesmíru, je stejná, pořád je to ve své podstatě blahem, Láskou."
Já to nevím, je to jen vědomé. Už jsi někdy věděl lásku?

Ty to nevíš? Ale říkáš to dost konkrétně na to, že to nevíš. Říkáš, že jsi subjektem i objektem, že jsi vědomím, že jsi uvědoměním, že jsi láskou atd. Tak proč to říkáš, když to nevíš?

Už jsi si někdy myslel lásku?

Já ne, ale ty určitě ano, když se tu pořád vyjadřuješ, že jsi láskou a radíš co ještě kde chybí a co kdo ještě nechápe a co v kom ještě není podle tebe dokonalé. Tak jistě o tom přemýšlíš, jinak bys to přece nemohla sem psát, ne? A protože jsi ve skutečnosti láskou, tak tu lásku myslíš (ty jako láska), nebo ne?

Říkám to obráceně, říkám, že všechno projevené včetně projevu osoby Jany je ve vědomí.

A na to jsi přišla jak konkrétně? Jak jsi k tomu došla? Asi nějakým myšlenkovým procesem ve stylu když zavřu oči, tak svět nevidím a když otevřu tak vidím, tak asi budu něco co vnímá, mluví se o vědomí, tak já budu asi vědomím, nebo jak? To mě zajímá, proč jsi přesvědčená, že co říkáš je pravda a jaký proces za tím zjištěním pravdy byl. Jak jsi k tomu co říkáš prostě došla.

To, co lidstvo vidí nebo nevidí je záležitostí smyslového vnímání, které nedokáže zachytit celek.
Vědomí = Bytí = Blaho = Láska je celkem, který přesahuje všechno, co lze smyslově poznávat, ale není to vidět.

Takže vzhledem k tomu, že jsi říkala, že ty jsi to blaho a láska, tak tedy ty přesahuješ smyslové vnímání? Je to tak? Takže bys mohla vědět, co mám napsáno na papíře, co mi leží na stole, aniž bys ho viděla? Nebo jak konkrétně překračuješ smyslové vnímání?

Cokoli si myslíš že o tom víš, nebo cokoli si myslíš, že v tom poznáváš - jak můžeš vědět, že to není jen tvůj sen?
Je to vědomé i ve spánku beze snů.

A může i to být pořád sen? Otázka pořád trvá: Cokoli si myslíš že o tom víš, nebo cokoli si myslíš, že v tom poznáváš - jak můžeš vědět, že to není jen sen?

Osobní vědomí je to, ve kterém je vědomé to, jak realitu vnímá osoba, individualita. V její realitě prší, je zima... V realitě Vědomí je všechno dokonalé.

Já myslel, že osobní vědomí je podle tvé teorie ve vědomí. Teď zas v osobním vědomí je uvědomění a tos říkala, že jsi ty, že jsi uvědomění. Takže jsi uvědomění v osobním vědomí? Nevidíš, jak říkáš pořád něco jiného a uskakuješ od každé otázky? Bojíš se, že to řekneš špatně?

Osobní vědomí není ani náhodou sat-čit-ánanda.

Existuje osobní vědomí? Protože jsi psala: "Proto všechno, co existuje, je sat-čit-ánanda." Pak by přece osobní vědomí tedy mělo být sat-čit-ánanda. Tak proč říkáš, že není ani náhodou?

Jako osoba si v osobním vědomí uvědomuješ všechny smyslové vjemy, myšlenky, pocity, veškeré osobní prožívání, formy, tvary...

Jako jaká osoba? Ty přeci nejsi osoba. Ty jsi přece samotná existence, nebo láska, nebo blaho, nebo vědomí, nebo uvědomění.

Mé smyslové vnímání funguje normálně, vidím stejně, jako Ty - auta, domy, všechno, ale zároveň v pozadí všeho je vědomé Bytí bez jakéhokoliv omezení časoprostorem.

Jinak řečeno, takže nejsi vším? Nejsi tedy subjektem i objektem? Nejsi tedy láskou, která je vším? Nejsi tedy sat-čit-ánanda, která je vším? Protože jestli jsi vším, tak jaké "vidím stejně jako Ty, auta, domy" atd.? To mi tu mluvíš o normálním vnímání normálního člověka. Proč tedy tvrdíš, že jsi vším (ať už jako láska, nebo jako blaho, nebo jako vědomí, nebo jako existence, nebo jako subjekt i objekt), když všechno ani nevidíš, ani nijak necítíš, ani tím nejsi, ani nic jiného?

Moje tělo vnímá všechno, jako jakékoliv tělo, ale na to blaho, kterým to všechno, co skutečně existuje, je, to nemá prakticky žádný vliv.

Jaké moje tělo??? Jsi přece existencí všeho, nebo láskou, nebo blahem, nebo vědomím, nebo uvědoměním, tak jaké máš proboha tělo? Už jsi někdy viděla tělo existence?

Sat-čit-ánanda je všim. Nemám jinou existenci, než je tahle.
A uvědomění není tím, co by cokoliv dělalo.

Ale jak potom můžeš říct, že jsi vším? Není to dělání také součástí všeho? Když jsi jak píšeš subjektem i objektem, tak co zbývá, co nejsi? To přece nedává smysl.

Mimochodem - tady píšeš, že sat-čit-ánanda je vším a výše, že osobní vědomí rozhodně není sat-čit-ánanda. Tak jak to tedy je?

Subjekt a objekt rozlišuješ v dualitě, v jednotě Bytí něco takového není rozlišitelné.

Není to rozlišitelné, ale jsi přece vším, ať už jako láska, nebo blaho, nebo sat-čit-ánanda, nebo vědomí, nebo subjekt i objekt, nebo další názvy co používáš. Tak pokud jsi vším, proč mi tu píšeš, že vnímáš normálně, vidíš auta, domy atd. To přeci nejsi vším.

Necítím se být žádnou izolovanou formou, která se objeví a zmizí. Ale podstata toho všeho, čím jsem, není ničím rozdělená.

Podstata toho co jsi? To se zas dostáváme někam úplně jinam. Přece jsi sama podstata, ne? Tos psala. Tak jaká podstata podstaty? Přece jsi objektem i subjektem, přece jsi vším jako láska, nebo blaho, nebo vědomí, nebo uvědomění, nebo sat-čit-ánanda. Že se necítíš být izolovanou formou je úplně něco jiného, než že jsi vším, jak tvrdíš. To je snad jasné, ne?

A jestliže v subjektu je všechno a nic, v objektu je všechno a nic a prasknutím balónu se stávají jedním, může existovat mimo to ještě něco dalšího, když obsahují všechno?

No hurá, už zase obsahuješ všechno. Tak proč se vymlouváš a nezhasneš to slunce?

Ve světě individualit se dějí věci, viď, i věci, které nejsou láska.

No to ale nedává smysl, když říkáš, že láska je vším a ty jsi láska, tak ve světě individualit je to jinak? Tam nejsi láskou a láska není vším?

Ale když balón v nekonečném oceánu praskne, individualita splyne s oceánem, tak v mém světě je právě teď bezbřehý nekonečný ráj.

Ale na splynutí s oceánem se tě právě ptám. Když splyneš s oceánem, tak jsi přece oceánem ne? Tak proč ty výmluvy a neuděláš nějaké zázraky?

[Vostálník]

To je způsobeno tím,

že se netuší nic o tom, co je mezi tím pozorovatelem a pozorovaným, totiž co to je to pozorování...

Jo?

A to pozorování co pozoruješ, to je pozorování nebo pozorované?

Tak a co ty myslíš ?

Pošlu tě do prdele nebo nepošlu ?

[Návštěvník]

To je způsobeno tím,

že se netuší nic o tom, co je mezi tím pozorovatelem a pozorovaným, totiž co to je to pozorování...

Jo?

A to pozorování co pozoruješ, to je pozorování nebo pozorované?

Tak a co ty myslíš ?

Pošlu tě do prdele nebo nepošlu ?

Copak to není jedno?

[Vostálník]

Ale na splynutí s oceánem se tě právě ptám. Když splyneš s oceánem, tak jsi přece oceánem ne? Tak proč ty výmluvy a neuděláš nějaké zázraky?

Jakto že jako oceán nedělá zázraky ???

Koukni třeba na sebe, takový hovado blbý a přitom je produktem oceánu,

a to že není zázrak ???

Oceán si dělá svý zázraky podle svého, a ne podle tvých pitomých nápadů přenášení hor,

to si dělej ty sám coby ego,

ovšem coby oceán děláš zcela jiné věci než co napadaj náký pitomý ego...

Proto to nejde, budto jsi ego nebo jsi oceán...

[Návštěvník]

Vostalník si skrz svoje sračky může uvědomovat jen sračky.

[Vostálník]

To si užiješ spoustu legrace,

kdykoliv vysereš cokoli,

budeš poslán do prdele,

stejně jako hovnoserka Jana,

který se už roky nic nedotýká,

můžeš trénovat, mrdko....

[Pedriito]

Vostalník si skrz svoje sračky může uvědomovat jen sračky.

To je velká pletba zakořeněná v tom, že jen "já" tomu rozumím.
Ne, nerozumíš tomu, páč jsi nikdy nebyl schopen sebe - odevzdání.
Čili uskutečnění smrti v rakvi těla.

[Pedriito]

Tak když víš, že nic nevíš, tak u toho zůstan blbe

A to je právě to nejtěžší

No to jo,

takový sebevoblbování je vo moc lepčejší,

jednak se to člověk učí již vod mládí a pak taky ty štastný pocity nejsou vůbec k zahození...

To se u toho občas člověk posere i štěstím...

Vo to nejde, klidně můžeš mít pocity štěstí.. je to furt lepší nez mít pocity neštěstí.
Ale vo to nejde. Jde vo to nemít aspoň na chvíli žádný pocity.
A něco se vokáže. Což je meditace. Ne ty, ne já. Jak to po tom procesu nazveš, už nehraje roli.

[Veil]

Hele nádherné je, že na tohle je možné odpovědět, že jsem subjektem i objektem, stejně jako to všechno, co je v oceánu a balónu je obojí a zároveň nejsem ani jedním z toho, protože subjekt a objekt existuje jen v iluzi dvojnosti.

Tak nádherné to jistě je, ale proč ti ty příspěvky najednou mizí? Snad to nemažeš... To by přece láska kterou jsi neudělala, ne?

Takže jsi opět subjektem i objektem, stejně jako všechno co je v oceánu. A přitom říkáš, že tím autem nejsi, že normálně vidíš jen auta, domy atd. Tak něco tady nesedí.

Pro toho, kdo mě bezpodmínečně miluje, jsem láskou, která vším je. A pro toho kdo mě nemiluje žádnou láskou nejsem. A nedělá mi problém být obojím.

No dělá ti problém být tím vším, za které se prohlašuješ. Očividně vším tedy nejsi. Takže až příště budeš říkat, že jsi láskou, která je vším, nebo vědomím, které je vším, nebo uvědoměním, které je vším, nebo blahem, které je vším, tak si uvědom, že vším rozhodně nejsi a tahle prohlášení jsou extrémně nepravdivá. A někdo kdo se považuje (nejspíš především) za lásku by asi neměl záměrně lhát, ne?

Výstižnější je, že jsem uvědoměním toho. Ovšem neexistuje žádná jiná existence, než sat-čit-ánanda, od které nejsem nijak oddělena.

Jak to, že neexistuje jiná existence, než sat-čit-ánanda, když přímo ty říkáš, že projev v osobním vědomí rozhodně sat-čit-ánandou není? Ten projev v osobní vědomí teda neexistuje?

No, ale když se podíváš detailněji, čím ty všechny formy jsou, tak, i když tady to smyslové vnímání vidí formy, tak v jádru pudla je prázdnota. A já jsem tím prázdnem, které v tom všem je. Takže když říkáš. "Nejsem nic", tak Ti rozumím.

Ale ne, nestačilo ti spálit se u blaha, lásky, vědomí, uvědomění, subjektu i objektu, podstaty a musíš to ještě přeřadit na prázdnotu? Takže jsi prázdnota, která ve všem je? Takže jsi opět ve všem? Tak proč se necítíš jako to auto, když jsi v něm? Nebo jak jinak víš, že jsi v tom autě?

Ty nemáš tělo, že se tak divíš? Proč by existence nemohla mít tělo? Existence psa má psí tělo, existence kočky má kočič tělo. A podstatou veškeré existence je sat-čit-ánanda.

Samozřejmě, že nemám tělo Není žádné já. Proč by existence nemohla mít tělo? No protože jsi říkala, že jsi samotnou existencí, která je vším. Tak existence která je vším má jako tělo jedině všechno. Tedy opět bys musela být ve všem, což jsme si už dokázali, že nejsi. Existenci psa nech být, nemůžeme se zatím zorientovat v té tvojí.

Na to, že jsem vším, můžeš klidně zapomenout. Jestli mě zkoumáš jako nějaký objekt, tak žiješ ve světě individualit a pravdy se nikdy needobereš. Zkus raději prozkoumat své vlastní uvědomění, jestli něco s něčím dělá. Uvědomění domu - dělá s ním něco?

Uvědomění si sama sebe bez jediné myšlenky...
No, a je ti jasné všechno.

Já na to ale nechci zapomenout. Protože pořád dáváš tyhle rady jako co mám zkoumat a podobně, tak se ptám, kdo mi to říká, abych věděl, jak vážně to mám brát. Takže těžko mohu zapomenout na to, že ty sama tvrdíš, že jsi vším. Proč bych na to teď měl zapomínat? Změnila jsi snad názor? Výše zas píšeš, že jsi subjekt i objekt.

V osobním prožívání existuje pořád nějaká časoprostorová omezenost, díky které existence není ničím neomezeným blahem. V bublině balónu, i když je v něm stejný obsah jako v oceánu, nemáš šanci poznat nekonečnost oceánu.

To je ale úplně něco jiného, než o sobě tvrdíš. Najednou je nějaká omezenost, takže nejsi vším? Říkáš najednou, že existence není ničím neomezeným blahem, přitom přesně tady jsi říkala opak, že ty jsi neomezeným blahem. Říkala jsi, že jsi nekonečným oceánem a najednou nemáš šanci poznat nekonečnost oceánu. Tak proč o sobě říkáš, že jsi blahem, vědomím, uvědoměním, podstatou, existencí, láskou, které jsou vším?

V nekonečném oceánu, ve kterém jsi všechno a nic, by Tě napadlo zhášet slunce?

Tak jsi tím nekonečný oceánem, nebo je tam omezení a o žádný nekonečný oceán se nejedná? Fakt už se v těch opačných vyjádřeních neorientuji. Nevím, co z toho myslíš vážně.

Svět individualit je snem, májou, není to nic skutečného. To, co je skutečné, se nijak nemění, je to pořád stejné.

Vážně? Jak to můžeš vědět, když je tam to omezení a ten oceán celý nevidíš?

Oceán nedělá zázraky ani před a ani po prasknutí balónu.

Jak to můžeš tvrdit? Jak to můžeš vědět? Vidíš ten oceán celý?

Nicméně tahle existence dohromady i s možností toho veškerého smyslového vnímání všeho toho, co vyvstává z prázdnoty a zase se do ní vrací, je už zázrakem samo o sobě. A ty bys jí chtěl zhasnout slunce.

Jen jsem ti ukázal, že nejsi vším. Že to za co se považuješ asi není úplně tak jasné, jak si myslíš.

[Návštěvník]

Vo to nejde, klidně můžeš mít pocity štěstí.. je to furt lepší nez mít pocity neštěstí.
Ale vo to nejde. Jde vo to nemít aspoň na chvíli žádný pocity.
A něco se vokáže. Což je meditace. Ne ty, ne já. Jak to po tom procesu nazveš, už nehraje roli.

Vo to de, že se vokázalo, jaký si vopičák. Vostálníka. Takový škaredý opice.

Tak to gratuluju teda.

[Pedriito]

Vo to nejde, klidně můžeš mít pocity štěstí.. je to furt lepší nez mít pocity neštěstí.
Ale vo to nejde. Jde vo to nemít aspoň na chvíli žádný pocity.
A něco se vokáže. Což je meditace. Ne ty, ne já. Jak to po tom procesu nazveš, už nehraje roli.

Vo to de, že se vokázalo, jaký si vopičák. Vostálníka. Takový škaredý opice.

Tak to gratuluju teda.

Vždy jsem to říkal, a řeknu to ještě jednou specialně pro tebe.
Sedim na gauči a hladim Réňu. Avi u počítače se začne popadat za břicho.
Říkám, pššš, sotva usnul... Poď se podívat, říká choť, tos ještě nezapsal...
A tak jsem se podíval na forum Jitřní Země...
A smál se. A Petr nevěda získal nejen mé sympatie.

Dík.

[Veil]

To si můžeš hned vyzkoušet sám. Cokoliv vidíš, slyšíš, vnímáš smysly, všechny myšlenky, projevy jsou vědomé, kdyby nebyly vědomé, tak tady nebylo vůbec nic, je to tak?

Samozřejmě, že to tak není . To se tady píše už stovky stran . Ty to jen nečteš, nebo si to překrucuješ na své pochopení.

Můžeš říct, že tady je vědomí toho všeho?

Rozhodně nemůžu . Není žádné vědomí.

Cokoli se objeví v zorném poli, v doslechu, jakýkoliv projev je ve vědomí. Lhostejno, jestli je to zrovna auto, Tvá ruka, noha, obraz Tvého těla, představa Tvé osoby... Absolutně všechno je ve vědomí.

A přece žádné vědomí není . Kouzlo, viď? Tohle celé tak jen vypadá. Vycházíš totiž z toho, že je tu skutečný pozorovatel, který ten sen pozoruje. Mluvíš pak o prázdnotě formy, že nic není skutečné a podobně. Ale proč myslíš, že je tedy skutečný ten pozorovatel? Viděla jsi ho někdy? Co když je to celé sen? Co když to co vidíš, je samo sebou a vůbec to nepotřebuje tebe, aby se to zobrazilo? Co když to vůbec není v realitě subjektu a objektu? Co když to co vidíš je ve skutečnosti jen děj. Jen to co se zdánlivě děje včetně pozorovatele?

Na otázku, jestli to může být sen:

Nemůže. Je v tom celistvost a nekonečnost. Žádná mysl, která by cokoliv jakkoliv časoprostorově vymezovala.

To je další nehorázné prohlášení, které nemůžeš nijak o nic opřít. Jak můžeš vědět, že to prostě není celistvý a nekonečný pocit ve snu? To přece nejde. I když jsi si 1000 % jistá, že to není sen, můžeš se za vteřinu probudit a myslet si úplný opak.

[Návštěvník]

Vo to nejde, klidně můžeš mít pocity štěstí.. je to furt lepší nez mít pocity neštěstí.
Ale vo to nejde. Jde vo to nemít aspoň na chvíli žádný pocity.
A něco se vokáže. Což je meditace. Ne ty, ne já. Jak to po tom procesu nazveš, už nehraje roli.

Vo to de, že se vokázalo, jaký si vopičák. Vostálníka. Takový škaredý opice.

Tak to gratuluju teda.

Vždy jsem to říkal, a řeknu to ještě jednou specialně pro tebe.
Sedim na gauči a hladim Réňu. Avi u počítače se začne popadat za břicho.
Říkám, pššš, sotva usnul... Poď se podívat, říká choť, tos ještě nezapsal...
A tak jsem se podíval na forum Jitřní Země...
A smál se. A Petr nevěda získal nejen mé sympatie.

Dík.

Tyjo. To sem teda paf. To snad ani nerozdejcham.

Teda tu tvoji děsivou blbost myslim.

[Pedriito]

Klidně se z toho poser. :-)

[Vostálník]

Jen to co se zdánlivě děje včetně pozorovatele?

Ach jo,

ty jsi blb,

příměr se snem není vo tom, že je to jen zdánlivě dějící se iluze kterou nikdo nesní,

ale o tom, že to co ty považuješ za iluzi je skutečnost,

a ta skutečnost je to, co tvoří ten sen a je tím snem...


Sen blbe,

který nikdo nesní,

totiž logicky neexistuje,

tudíž blbe,

ani nemůže být iluzí protože

blbe neexistuje a to ani zdánlivě...


Takže ani hnupe neexistuje nějaká energie a ani hnupe neexistuje nějaká láska....

[Návštěvník]

Co je to vědomí?

Vy jste vědomí. Vědomí je jen vaše jiné jméno. Poněvadž jste vědomím, není třeba je získávat nebo kultivovat. Vše, co máte udělat, je vzdát se uvědomování si jiných věcí, jež jsou ne-Já. Pokud se člověk jejich uvědomování zřekne, zbude čisté vědomí, a to je Já.

Ot.: Co je toto vědomí, jak je může člověk dosáhnout a kultivovat?

Ramana Maháriši: Vy jste vědomí. Vědomí je jen vaše jiné jméno. Poněvadž jste vědomím, není třeba je získávat nebo kultivovat. Vše, co máte udělat, je vzdát se uvědomování si jiných věcí, jež jsou ne-Já. Pokud se člověk jejich uvědomování zřekne, zbude čisté vědomí, a to je Já.

Ot.: Je-li samo Já vědomé, proč si je nyní neuvědomuji?

Ramana Maháriši: Dualita neexistuje. Vaše současné poznání je způsobeno egem a je jen relativní. Relativní poznání potřebuje subjekt a objekt, zatímco vědomí Já je absolutní a objekt nepotřebuje.

Podobně je relativní i paměť, která vyžaduje objekt, jenž má být zapamatován A subjekt, který si pamatuje. Kdo si má pamatovat koho, není-li duality? Já je vždy přítomno. Každý si přeje poznat Já. Jakou pomoc člověk potřebuje, aby poznal sám sebe? Lidé chtějí Já uvidět jako cosi nového. Já je však věčné azůstává stále stejné. Přejí si je vidět jako planoucí světlo a podobně. Jak by to bylo možné? Není světlem ani temnotou. Je pouze tím, čím je. Nemůže být definováno. Nejlepší definicí je, „jsem, který jsem". Šrutis (písma) popisují Já tak, že má velikost lidského palce, konečku vlasu, elektrické jiskry, že je nesmírné, jemnější než nejjemnější, atd. Ve skutečnosti proto nemají důvod. Je to jen bytí, ale

odlišné od skutečného a neskutečného; je to vědění, ale odlišné od poznání a nevědomosti. Jak by mohlo být vůbec definováno? Je to prostě bytí.

Ot: Co uvidí člověk, když realizuje Já?

Ramana Maháriši: Vidění neexistuje. Viděním je pouze bytí. Stav Seberealizace, jak to nazýváme, není získáním něčeho nového nebo dosažením velmi vzdáleného cíle, ale jen bytím, kterým vždy jste a kterým jste vždy byl. Vše, čeho je třeba, je nepokládat nepravdivé za pravdivé. My všichni považujeme za skutečné to, co skutečné není. Musíme se, pokud jde o nás, této praxe vzdát. Pak realizujeme Já jakožto Já. Jinými slovy „buďte Já". Jednou se budete sám sobě smát, že jste se snažil objevit Já, jež je tak samozřejmé. Co tedy můžeme na tuto otázku odpovědět?

Toto stádium překračuje vidoucího i viděné. Není tu žádný pozorovatel, který by mohl cokoli spatřovat. Vidoucí, jenž nyní toto vše vidí, přestává existovat a zůstává samotné Já.

Ot.: Jak je to možno poznat přímou zkušeností?

Ramana Maháriši: Hovoříme-li o poznání Já, musí existovat dvě já, jedno já, které poznává, druhé, jež je poznáváno a proces poznávání. Stav, který nazýváme realizací, znamená prostě být sám sebou, nic nepoznávat ani se ničím nestávat. Jestliže člověk realizoval, je tím, čím jedině je a vždy byl. Člověk nemůže tento stav poznat. Může tím jenom být. My, samozřejmě nepřesně, mluvíme o Seberealizaci, protože chybí lepší termín. Jak má být „realizováno" neboli uskutečněno to, co jediné je skutečné?

Ot.:Někdy říkáte, že Já je ticho.Proč?

Ramana Maháriši: Pro ty, kdo žijí v Já jakožto kráse prosté myšlenek, neexistuje nic, očem by se mělo přemýšlet. Co by se s tím dalo srovnat je jenom zkušenost ticha, neboť v tomto svrchovaném stavu neexistuje nic, co by mělo být dosaženo, než člověk sám.

Ot.: Co je tomouna (ticho)?

Ramana Maháriši: Onen stav, který přesahuje řeč a myšlenku je mouna. To, co je, je mouna. Jak by bylo možné vysvětlit mouna slovy?

Mudrci říkají, že jenom stav, ve kterém ani v nejmenším nevzniká „já"-myšlenka, je Já (swarupa), které je tichem (mouna). Jen tiché Já je Bůh, jen Já je džíva (individuální duše). Jenom Já je tento starobylý svět. Všechny ostatní vědomosti jsou jen drobnosti a triviality; jen zkušenost ticha

je skutečné a dokonalé poznání. Vězte, že mnoho vnějších rozdílů je neskutečných, že to jsou pouhá navrstvení na Já, jež má formu skutečného poznání.

Ot.: Jak je možno říci, že Já je jen jedno jediné, když skutečně všude pozorujeme nesčetná těla a Já,jež je oživují?

Ramana Maháriši: Kdyby byla přijata myšlenka „já jsem tělo", bylo by Já mnoho. Stav, ve kterém tato idea mizí, je Já, protože v tomto stavu není jiných objektů. Z tohoto důvodu je Já považováno za jedno jediné. Protože tělo jako takové neexistuje z přirozeného hlediska Já ale jen z extro-

vertního hlediska mysli, oklamané silou iluze, je chybou nazývat Já, prostor vědomí, dehi (vlastník těla). Svět bez těla neexistuje, tělo nikdy neexistuje bez mysli, mysl neexistuje bez vědomí a vědomí nikdy neexistuje bez skutečnosti. Pro moudrého, jenž poznal Já zbožštěním se ve svém nitru, neexistuje kromě Já nic, co by mělo být poznáno. Proč? Protože jakmile zmizelo ego, jež ztotožňuje tělesný tvar s„já", stává se mudrc beztvarým bytím-vědomím. Džňánin (ten, jenž realizoval Já) ví, že je Já a že nic, ani jeho tělo ani cokoli jiného kromě Já neexistuje. Jaký je pro takového člověka rozdíl mezi přítomností a nepřítomností těla?Je chybné hovořit o realizaci. Co tu je k realizování? Skutečné je vždy takové, jaké je. Nevytváříme nic nového ani nedosahujeme ničeho, co bychom již dříve neměli. Ilustrace, uváděné v knihách, jsou tyto. Kopeme studnu a vytvoříme velikou jámu. Prostor v jámě jsme my sami nevytvořili. Byl tam již předtím a my jsme jen odstranili hlínu, která jej vyplňovala. Prostor tu byl tehdy a je tu i nyní. Podobně musíme odstranit dlouhověké samskáry (vnitřní tendence), které jsou v našem nitru. Když jsme se jich všech vzdali, zazáří samotné Já.

Ot.: Ale jak to provést a dosáhnout osvobození?

Ramana Maháriši: Osvobození je naší vlastní podstatou. To jsme my. Právě ta skutečnost, že si osvobození přejeme, ukazuje, že svoboda od všech pout je naší skutečnou přirozeností. Není to něco, co bychom měli získat. Vše, co je nutné, je zbavit se klamné představy, že jsme spoutáni. Když toho dosáhneme, nebude existovat žádná touha ani myšlenka. Člověk je v poutech tak dlouho, dokud touží po osovobození, tím si můžete být jist.

( Buď Čím Jsi )