Jana píše:Miroslave, tak jsem si to video teď taky pustila a Adyashanti to říká naprosto nádherně. Osvobození od připoutanosti k mysli dává tu volnost, že nemůžeme nebýt tam, kam patříme, tedy lépe řečeno zmizí nepatřičnost, nemůžeme nebýt Doma.
Zajímalo by mě, co konkrétně se Ti na jeho slovech nezdá.
Díky.
mudrc píše:A analogicky jako Miroslav nemá potuchy, o čem Adyashanti mluví, tak stejně tak Jana, byť o třídu výše, nemá potuchy o čem mluví a k čemu ponouká Míla T.
miroslav píše:Pan Tomáš ve svém kurzu Joga velkého symbolu (JVS) o tomto stavu odpoutanosti říká (pro ty, co to zajímá a ne pro ty, co se jenom potřebují s druhými předhánět a hádat):
Jsou různé systémy, které k těmto cílům vedou. Posledně jsme pojednali o jednom z nich, nazvaném „Dorže počítání“. Dnes si řekneme o jiném systému, kterému se říká „Hrncová forma“. U „Dorže počítání“ byl předmětem soustředění dech a na dech vázané myšlenky a smysly. Myšlenky se tu nevázaly násilím, ale:
1. pozorováním jich
2. postupným odvracením pozornosti od nich
U „Hrncové formy“ je tomu podobně. Předmětem soustředění je tu rovněž mentální a dechový pochod, přičemž myšlenky se rovněž nezastavují násilím, ale opět jen jejich pozorováním a později postupným odvracením pozornosti od myšlenek samých a současně připoutáním pozornosti k samé pozornosti. Tedy soustředěním subjektu na subjekt jako tomu ostatně bylo i u „Dorže počítání“, jenomže tam jsme nechali svůj dech volně běžet, neřídili jsme ho, kdežto u „Hrncové formy“ dech řídíme a usměrňujeme. Děje se to speciálním dechovým cvičením pranajamickým, čili kontrolou prany dýcháním anebo, možno-li to tak říci, fixováním myšlenek pomocí řízeného dýchání a kontemplace.
JVS, jako všechny nauky tantrické, je v podstatě naukou integrální. Najdete v ní proto všechny druhy jog: Bhakti, Džanu, Karmu i Radža – jogu. Pranajamické cvičení dechu patří k Radža-joze. Dříve však, než si o něm něco řekneme, zopakujme si stručně analýzu problému.
Dechový pochod v těle člověka vykonává velmi důležitou funkci. Je na něm totiž závislé myšlení lidí. Ani ne tak, co a jak si člověk myslí – to je jiná otázka – ale to, že vůbec myslí, že vůbec může myslet. I běžnému pozorovateli je známo, že čím je dech rychlejší, tím rychlejší je proud myšlenek a naopak, čím je dech pomalejší, tím se i myšlení víc a víc zpomaluje. Jsou tedy dech a mysl spolu ve vzájemné a přímé souvislosti.
V Indii se říká, že myšlení je zlodějem Pravdy a ono tomu tak skutečně je. V Tibetu zase nazývají myšlenkový proces nepřítelem. Existuje i pořekadlo, že poznat vlastní myšlenky znamená poznat nepřítele ve vlastní tvrzi. O tom se ostatně zmiňuje i Bhagavad Gitá.
Tento stav, toto primární poznání vlastního myšlenkového toku, není však něčím záporným, naopak. Představuje již dosti značný pokrok na duchovní cestě, když se můžeme podívat tváří v tvář vlastním myšlenkám, neboť to znamená, že již nemůžeme nevědomě sklouznout v jejich proudu a že se tedy jimi nedáme nadále trpně unášet jako třeba již tolikrát před tím. Stali jste se konečně aspoň na chvíli jejich vládci, krátce řečeno pozorovateli. Pozorovateli pozorovatele tohoto světa.
A to je první významný krok na duchovní cestě, který přináší další duchovní výsledky. Cvičící totiž odhalí z vlastní zkušenosti, co mu až dosud stálo v cestě. Odhalí, co mu brání poznat sama sebe. Poznal nepřítele a proto bude jeho zápas ode dneška daleko snazší. Je to pochopitelné. Jak mohl s úspěchem zápasit s něčím, co neznal?
„Teď právě jsem odhalil zloděje, který mi krade štěstí!“, zvolal vidéžský král Džanaka, když se mu podařilo dostat se na chvíli do klidu a z tohoto klidu pozorovat své myšlenky. „Zatočím s ním energicky“, pravil radostně svému duchovnímu vůdci mudrci Aštavakrovi.
Ano, podařilo se mu dostat se na chvíli do klidu, odkud jedině možno pozorovat i pochopit pohyb. To je ten Archimédův pevný bod – klid mysli. Je to ostatně velmi příjemný a odpoutaný stav, který bývá často provázen silným pocitem blaženosti. To ovšem zase často svádí k domněnce, že už jsme se stali kdoví jak pokročilí. Na to ale pozor! Pokrok tu je, ale zdaleka ne ještě konečný. JVS nazývá ¨tento stav „prvním místem odpočinku“. On totiž skutečně přináší s sebou příjemný pocit odpočinku, který však může být méně informovaným žákem změněn snadno za konečný stav vnitřního osvobození. Žák se totiž dostal z trvalého mentálního neklidu do stavu relativního klidu a rozdíl obou zkušeností je pro necvičenou mysl příliš veliký.
miroslav píše:Ano, podařilo se mu dostat se na chvíli do klidu, odkud jedině možno pozorovat i pochopit pohyb.
miroslav píše:Pan Tomáš ve svém kurzu Joga velkého symbolu (JVS) o tomto stavu odpoutanosti říká (pro ty, co to zajímá a ne pro ty, co se jenom potřebují s druhými předhánět a hádat):
Jsou různé systémy, které k těmto cílům vedou. Posledně jsme pojednali o jednom z nich, nazvaném „Dorže počítání“. Dnes si řekneme o jiném systému, kterému se říká „Hrncová forma“. U „Dorže počítání“ byl předmětem soustředění dech a na dech vázané myšlenky a smysly. Myšlenky se tu nevázaly násilím, ale:
1. pozorováním jich
2. postupným odvracením pozornosti od nich
U „Hrncové formy“ je tomu podobně. Předmětem soustředění je tu rovněž mentální a dechový pochod, přičemž myšlenky se rovněž nezastavují násilím, ale opět jen jejich pozorováním a později postupným odvracením pozornosti od myšlenek samých a současně připoutáním pozornosti k samé pozornosti. Tedy soustředěním subjektu na subjekt jako tomu ostatně bylo i u „Dorže počítání“, jenomže tam jsme nechali svůj dech volně běžet, neřídili jsme ho, kdežto u „Hrncové formy“ dech řídíme a usměrňujeme. Děje se to speciálním dechovým cvičením pranajamickým, čili kontrolou prany dýcháním anebo, možno-li to tak říci, fixováním myšlenek pomocí řízeného dýchání a kontemplace.
JVS, jako všechny nauky tantrické, je v podstatě naukou integrální. Najdete v ní proto všechny druhy jog: Bhakti, Džanu, Karmu i Radža – jogu. Pranajamické cvičení dechu patří k Radža-joze. Dříve však, než si o něm něco řekneme, zopakujme si stručně analýzu problému.
Dechový pochod v těle člověka vykonává velmi důležitou funkci. Je na něm totiž závislé myšlení lidí. Ani ne tak, co a jak si člověk myslí – to je jiná otázka – ale to, že vůbec myslí, že vůbec může myslet. I běžnému pozorovateli je známo, že čím je dech rychlejší, tím rychlejší je proud myšlenek a naopak, čím je dech pomalejší, tím se i myšlení víc a víc zpomaluje. Jsou tedy dech a mysl spolu ve vzájemné a přímé souvislosti.
V Indii se říká, že myšlení je zlodějem Pravdy a ono tomu tak skutečně je. V Tibetu zase nazývají myšlenkový proces nepřítelem. Existuje i pořekadlo, že poznat vlastní myšlenky znamená poznat nepřítele ve vlastní tvrzi. O tom se ostatně zmiňuje i Bhagavad Gitá.
Tento stav, toto primární poznání vlastního myšlenkového toku, není však něčím záporným, naopak. Představuje již dosti značný pokrok na duchovní cestě, když se můžeme podívat tváří v tvář vlastním myšlenkám, neboť to znamená, že již nemůžeme nevědomě sklouznout v jejich proudu a že se tedy jimi nedáme nadále trpně unášet jako třeba již tolikrát před tím. Stali jste se konečně aspoň na chvíli jejich vládci, krátce řečeno pozorovateli. Pozorovateli pozorovatele tohoto světa.
A to je první významný krok na duchovní cestě, který přináší další duchovní výsledky. Cvičící totiž odhalí z vlastní zkušenosti, co mu až dosud stálo v cestě. Odhalí, co mu brání poznat sama sebe. Poznal nepřítele a proto bude jeho zápas ode dneška daleko snazší. Je to pochopitelné. Jak mohl s úspěchem zápasit s něčím, co neznal?
„Teď právě jsem odhalil zloděje, který mi krade štěstí!“, zvolal vidéžský král Džanaka, když se mu podařilo dostat se na chvíli do klidu a z tohoto klidu pozorovat své myšlenky. „Zatočím s ním energicky“, pravil radostně svému duchovnímu vůdci mudrci Aštavakrovi.
miroslav píše:Ano, podařilo se mu dostat se na chvíli do klidu, odkud jedině možno pozorovat i pochopit pohyb. To je ten Archimédův pevný bod – klid mysli. Je to ostatně velmi příjemný a odpoutaný stav, který bývá často provázen silným pocitem blaženosti. To ovšem zase často svádí k domněnce, že už jsme se stali kdoví jak pokročilí. Na to ale pozor! Pokrok tu je, ale zdaleka ne ještě konečný. JVS nazývá ¨tento stav „prvním místem odpočinku“. On totiž skutečně přináší s sebou příjemný pocit odpočinku, který však může být méně informovaným žákem změněn snadno za konečný stav vnitřního osvobození. Žák se totiž dostal z trvalého mentálního neklidu do stavu relativního klidu a rozdíl obou zkušeností je pro necvičenou mysl příliš veliký.
mudrc píše:miroslav píše:Ano, podařilo se mu dostat se na chvíli do klidu, odkud jedině možno pozorovat i pochopit pohyb.
Což by nebylo možné bez onoho prostoru, který Adyashanti na začátku popisuje. A přidává skvělý postřeh paradoxu svědka (subjektu) snažícího se svědčit o svědku (jako o objektu).
O onom prostoru nemají dva zdejší namachrovaní nýmandi, Miroslav s Pedritem, ani ánung. A tak si v Miroslavově interpretaci Adyashanti "přibásňuje všechno možné" a "tak se v tom koupe".
Au.
Onen prostor ale popisují v drtivé většině muži, protože jej osvětlují svým rozumem. Mám takové podezření, že v ženské interpretaci to bude nějak cítěno skrze lásku. Těžko říct no. :-)
Jana píše:Je to tak?
Miroslav nemá nejmenší tušení, o čem Adyashanti mluví.
vostal petr píše:Miroslav nemá nejmenší tušení, o čem Adyashanti mluví.
Miroslav možná ne,
ale jinak je A. kokot co mele kraviny o vnitřním prostoru mysli,
je o blb,
kterej netuší že není nějaký vnitřní prostor,
ale je jen prostor Vědomí který je všeprostupující,
popisuje prostě blbosti...
Někde něco zaslechl vo nějakým prostoru a tak si ho nacpal do tý svý vyholený blbý hlavy,
podobně jako pitomý pocitáři si zase cpou Atman do svýho pitomýho srdce,
přitom by měli jít nejspíš do prdele, když už potřebují nějaký ten svůj střed sebeuvědomování vztažený k tělu..
vostal petr píše:není nějaký vnitřní prostor,
ale je jen prostor Vědomí který je všeprostupující,
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 34 návštevníků