ŠTĚSTÍ podle Buddhy a podle Švejka - Jan Mühlfeit - ukázka :-)
Smrt a umírání
Re: Smrt a umírání
od Návštěvník » sob 20. kvě 2023 16:09:04
Bardo smrti a znovuzrození (Lama Ole Nydahl)
Když lidé hovoří o bardu, mají obvykle na mysli dobu po smrti. Tento termín má však mnohem širší význam. Vztahuje se k libovolnému "přechodnému stavu". Všechny bytosti prožívají takové přechodné stavy po celý život až do okamžiku osvícení, kdy mysl rozpozná své vlastní nadčasové jasné světlo.
Jestliže meditujeme, dostáváme se do stavu, jehož esencí je nadčasové jasné světlo, jehož vědomí není na ničem závislé. Přesahuje zrození a smrt, vznik i zánik. Za života se bytosti - lidé i zvířata - pohybují mezi třemi bardy: bděním, spánkem a sněním. S příchodem smrti se objevují další tři barda.
Nejprve nastává proces samotného umírání. Ať již je smrt rychlá či pomalá, dochází k přeměně. Poté následuje období, ve kterém mysl pokračuje v proudu svých návyků z minulého života. Jakmile si člověk uvědomí, že již je vlastně mrtvý, dojde ke změně struktury, která je závislá na dominantním stavu mysli, a mysl vstupuje do nové oblasti - do jedné z šesti úrovní existence. Tak je tomu odjakživa. Stejně tak jako je prostor bez počátku, ani mysl nemá žádný začátek nebo konec. Vně i uvnitř si neustále hraje, nesčetnými způsoby vyjadřuje a prožívá své bohatství. Stále se střídá těchto šest bard: tři každodenní a tři, která následují, když nevysvobozené bytosti přecházejí do dalšího života.
Abychom pochopili, co se děje, když umíráme, musíme se nejprve podívat, co je to mysl. Mysl je ve své podstatě prostorem. Nemá barvu, váhu ani vůni či velikost. Není z ničeho stvořená. Nezrodila se a nemůže ani zemřít. Odnikud nepřišla, takže ani nemůže nikam zmizet. Tento prostor však není žádnou černou dírou. Neznamená tedy nějaké zmizení nebo neexistenci. Jeho podstata je bohatá. Hraje si se sebou, projevuje se, sní, umožňuje, aby se věci odehrávaly, a pak je opět rozpouští. Má velkou moc a zároveň je neomezený. Kamkoli se podíváme, nemá konce - stále se mohou přihodit nějaké další věci.
A co naše tělo? Mezi sedmiletým dítětem a stejnou bytostí ve věku sedmdesáti let existuje kauzalita. Bez toho dřívějšího by nemohlo být ani to pozdější, přestože každá částice, každá molekula je nová. V určitém okamžiku již nemůže být tělo nadále schránkou pro tento proces. Když se již mysl nemůže v těle déle udržet, nastává smrt. Smrt vypadá velmi odlišně, jestliže člověk umírá pomalu, jako např. na rakovinu, nebo když se jeho tělo rozletí následkem šlápnutí na minu nebo při nehodě ve vysoké rychlosti. Proces, který při tom proběhne, je však stejný. Ať to trvá jen okamžik nebo delší dobu, energie, která se dříve rozprostírala v celém těle, se vždy pohybuje směrem ke střední ose.
Podle různých velkých náboženství prožitku existují v těle různé energetické systémy. Jejich podoba je závislá na hledaném cíli, zda jde o beztvarý božský stav, vyvážený dlouhý život nebo o jasné světlo mysli. V hinduismu se pracuje s energií proudící v páteři, v taoismu s energií procházející tělem po eliptické dráze a v buddhismu začíná střední energetický kanál v bodě, který se nachází na vrcholku hlavy, osm prstů nad původní vlasovou linií, a končí čtyři prsty pod pupkem. Na této hlavní energetické trubici ve středu těla se rozprostírá pět různých kruhových center, která se větví do 72 000 kanálků.
Během procesu umírání se nejprve stáhne do středu těla spojení s vnějšími smysly a pak se pět energetických center zhroutí do středního energetického kanálu. Během tohoto procesu člověk nejdříve ztratí sílu. Cítí tlak na tělo a smyslové pocity začínají být nejasné. Pak dochází ke ztrátě kontroly nad živlem vody. Člověk má pocit, jakoby plaval ve vodě a teče mu z pusy a z nosu. Pak se dostaví pocit sucha a studených končetin. Nyní je již smrt blízko a člověk dýchá mělce a přerývaně a ten, kdo nemeditoval, ztrácí poslední schopnost koncentrovat svou mysl. V závislosti na karmě, dojmech vstřebaných během života, se může objevit cokoli - od nádherných, radostných pocitů zažívaných po phowě až po stavy velké ztráty spojené se strachem a frustrací. Zde již může být karma velmi zřetelná. Nakonec člověk třikrát velmi dlouze vydechne - a je to. Ačkoli je v tomto okamžiku prohlášen za mrtvého, energetický proces pokračuje během dalších 20 až 30 minut uvnitř magnetické osy těla.
Zmíněný energetický kanál se objevil, když se naše vědomí z minulého života setkalo se spermatem otce a vajíčkem matky. Tyto dvě buňky, jejichž genetické informace dodaly základ našemu současnému tělu, nesly kromě jiného i energetický náboj. V meditaci je mužská podstata zažívána jako bílá a ženská jako červená. Když miliardy buněk vytvořily naše tělo, bílá energie se přesunula směrem nahoru a nyní je soustředěna na vrcholku naší hlavy, osm prstů nad původní vlasovou linií. Zároveň se červená energie přesunula dolů a nyní spočívá ve středu těla, čtyři prsty pod pupkem. Mezi těmito dvěma póly leží osa s výše zmíněnými energetickými centry a kanálky. Jakmile člověk naposled vydechne, bílá energie během následujících deseti až patnácti minut přestane být připoutaná k vrcholku hlavy a přemístí se dolů do srdce. Při její cestě dolů je zažíváno krásné, jako světlo měsíce jasné světlo, zatímco mizí třicet tři pocitů, které mají svůj původ v hněvu. Mnozí slyší táhlý zvuk slabiky HANG a paměť je tak intenzivní, že člověk často vidí bytosti, které zemřely před ním.
Pak začne z bodu čtyři prsty pod pupkem stoupat červené světlo. Tento pocit je velmi silný a světlo je jako sytě červený západ slunce. Zatímco se toto světlo pohybuje směrem k srdci, což trvá taky deset až patnáct minut, mnozí slyší hlubokou vibraci slabiky ÁH. V tomto okamžiku mizí čtyřicet pocitů připoutanosti a je pociťována nepopsatelná radost. Dvacet až třicet minut po smrti se tedy tyto dvě energie spojí ve středu hrudi a všechno zčerná. Zároveň se rozpustí sedm závojů mysli odvozených od nevědomosti.
Poté se objeví zářivé světlo, zcela nadosobní vědomí. Můžeme-li tento stav udržet, jde o meditaci thugdam. To znamená, že mysl je vázána u srdce ve stavu, který neodlišuje pravdu vně a uvnitř. Zde její otevřená, jasná a neomezená esence prostupuje všemi časy a směry. Toto je vědomí lamů, jako je Karmapa. Tento prožitek bývá přirovnáván ke shledání dítěte s matkou, a pokud jsme schopni tento stav udržet, je to skutečné osvícení. Mizí jakákoli oddělenost mezi prostorem a energií, stejně jako mezi minulostí, současností a budoucností.
Každý, kdo tento stav nemůže udržet, ztrácí vědomí. V Tibetské knize mrtvých je zmiňováno období bezvědomí trvající tři až čtyři dny od okamžiku smrti. Avšak mrtví lidé, kteří ke mně po smrti přicházejí - průhlední, ale jinak vyhlížející stejně jako dříve - přicházejí vždycky šedesát osm hodin po smrti. Myslím si, že je to proto, že to jsou většinou lidé z města a velmi vzdělaní. Jejich mentální procesy jsou tedy velmi rychlé.
Když se člověk po smrti probere, má pocit, že něco je od základu špatně. Avšak i když je jeho tělo zachovalé, člověk se pohledu na něj vyhýbá a raději se snaží dostat pryč. Tento stav je velmi zmatený, protože díky tomu, že člověk nemá tělo, může se v okamžiku dostat na libovolné místo, na jaké pomyslí. Také jeho inteligence je mnohem výraznější než během života a ačkoli člověk najednou umí číst myšlenky druhých, nemůže s nimi komunikovat. Když se posadí na židli, lidé si na něj sedají, a když na ně promluví, tak prostě odcházejí. I přes tolik náznaků si bytosti nechtějí přiznat, že jsou mrtvé. Po třech dnech bezvědomí následuje jeden týden, během kterého lidé setrvávají uvnitř světa návyků svého bývalého života. Poté se již nikdo nevyhne pochopení, že nemá fyzické tělo. V tomto poznání se člověk může utvrdit, když si stoupne před zrcadlo a neuvidí žádný odraz. Někdo si uvědomí, že kráčí po jemném písku a nezanechává žádné stopy a jiný může např. strčit ruku do vařící vody a zjistí, že se nepopálil. V tom okamžiku si mysl uvědomí: "Já jsem mrtvý/mrtvá, už nemám žádné tělo," a to je tak velký šok, že člověk upadne do bezvědomí podruhé.
Jakmile se znovu probere, jeho mysl se nachází v novém stavu. Nyní se sdílený proud jeho povrchového vědomí zastavil a vynořují se individuální podvědomé otisky jako velmi silné zážitky. Ačkoli je můžeme nejlépe přirovnat k vysoce individuálním snům, člověk je považuje za skutečné a pociťuje naději či averzi.
Zatímco člověk pokračuje v přitahování a odmítání tak, jak byl zvyklý, během příštích ne více než pěti a půl týdnech (tyto tři přechodné stavy tedy celkem netrvají déle než sedm týdnů) si jeho nejsilnější tendence proklestí cestu ostatními dojmy v mysli. Není-li k dispozici žádný lama ani návyk meditační praxe, aby pomohly, rozhodnou tyto tendence o směru dalšího zrození. Ačkoli lidská říše poskytuje široké spektrum karmických možností, od utrpení muslimských žen a lidí v Africe až po lidi žijící svobodným a luxusním životním stylem v západních příměstských čtvrtích, může se z tendencí uložených v mysli objevit také pět úrovní existence odlišných od lidské.
Z pocitu pýchy se objevují tři druhy božských říší. Jestliže jsme vykonali dobré činy, ale s pocitem, "Já dělám něco pro tebe," nejsou tyto činy osvobozující, ale v závislosti na naší inteligenci přivodí nejpříjemnější úrovně vědomí. Buď se automaticky vyplní touhy v šesti "říších touhy" nebo estetické uspokojení v sedmnácti "říších formy". K nejvyšším patří bohové ve čtyřech stavech intenzívní abstrakce. Protože však u všech přetrvává iluze odděleného já, jakmile se vyčerpá zásoba pozitivních dojmů, bohové padnou a vynoří se jiný pocit a s ním jemu odpovídající prostředí. Jestliže se jako hlavní pocit manifestuje závist, bytosti zjistí, že se nalézají ve zbrojnicích. Dříve se poohlížely po mečích, ale dnes by to byly pravděpodobně kulomety. Velice je rozrušují jiní, kteří se těší většímu štěstí než ony samy. Jestliže se jako nejsilnější rušivý pocit vynoří zmatenost, může se mysl pokusit skrýt mezi skalami a keři, a pokud se tam uchýlí nějaká zvířata, aby se spářila, může se vmáčknout mezi ně. Taková bytost pak skončí se čtyřmi tlapkami a krásným kožíškem na zimu i na léto. Je také možné, že převládne chamtivost, která činí bytosti viditelně ubohými již v tomto živote. Ačkoli někteří lidé mají všechno, jejich majetek je jenom svazuje. Po smrti tento obecný stav kondenzuje do touhy po jídle a pití. Někteří pak mají pocit, že mají břicho jako Brno a ústa jako ucho jehly. Jiní zažívají, že se jídlo mění v oheň nebo že se objevují nepříjemné přízraky, které jim ho berou. Nejhorším znečištěním mysli je však hněv a zlá vůle. Ty dozrávají jako největší bolesti. V tomto stavu, který je dnes známý jako paranoia, rozlišuje člověk osm úrovní bolesti z horka a osm bolestí z chladu. Kromě toho existuje "sousední" stav a stav "někdy".
Jako způsob, jak odetnout kořen veškerého utrpení, nám Buddha radí zaměřit se na to, co je mimo zrození a smrt, co nikdy nevzniklo a nikdy nezanikne. On neukazuje na obrazy, ale na samotné zrcadlo pod nimi, ukazuje nám oceán pod vlnami. Žádný podmíněný zážitek ani vnější situace nemohou opravdu uspokojit. Jen otevřené, jasné a neomezené světlo mysli je zcela šťastné a absolutní. Buddhova učení, ať již jsou o životě, znovuzrození nebo o tom, co je mezi tím, mají jediný cíl - sdílet toto přesvědčení. S metodami Diamantové cesty se každé z výše zmíněných bard stává branou k osvícení. Barda nabízejí příležitost ke konfrontaci mysli s její opravdovou podstatou a k jejímu vysvobození.
https://www.klububoudu.cz/news/bardo-sm ... e-nydahl-/
Když lidé hovoří o bardu, mají obvykle na mysli dobu po smrti. Tento termín má však mnohem širší význam. Vztahuje se k libovolnému "přechodnému stavu". Všechny bytosti prožívají takové přechodné stavy po celý život až do okamžiku osvícení, kdy mysl rozpozná své vlastní nadčasové jasné světlo.
Jestliže meditujeme, dostáváme se do stavu, jehož esencí je nadčasové jasné světlo, jehož vědomí není na ničem závislé. Přesahuje zrození a smrt, vznik i zánik. Za života se bytosti - lidé i zvířata - pohybují mezi třemi bardy: bděním, spánkem a sněním. S příchodem smrti se objevují další tři barda.
Nejprve nastává proces samotného umírání. Ať již je smrt rychlá či pomalá, dochází k přeměně. Poté následuje období, ve kterém mysl pokračuje v proudu svých návyků z minulého života. Jakmile si člověk uvědomí, že již je vlastně mrtvý, dojde ke změně struktury, která je závislá na dominantním stavu mysli, a mysl vstupuje do nové oblasti - do jedné z šesti úrovní existence. Tak je tomu odjakživa. Stejně tak jako je prostor bez počátku, ani mysl nemá žádný začátek nebo konec. Vně i uvnitř si neustále hraje, nesčetnými způsoby vyjadřuje a prožívá své bohatství. Stále se střídá těchto šest bard: tři každodenní a tři, která následují, když nevysvobozené bytosti přecházejí do dalšího života.
Abychom pochopili, co se děje, když umíráme, musíme se nejprve podívat, co je to mysl. Mysl je ve své podstatě prostorem. Nemá barvu, váhu ani vůni či velikost. Není z ničeho stvořená. Nezrodila se a nemůže ani zemřít. Odnikud nepřišla, takže ani nemůže nikam zmizet. Tento prostor však není žádnou černou dírou. Neznamená tedy nějaké zmizení nebo neexistenci. Jeho podstata je bohatá. Hraje si se sebou, projevuje se, sní, umožňuje, aby se věci odehrávaly, a pak je opět rozpouští. Má velkou moc a zároveň je neomezený. Kamkoli se podíváme, nemá konce - stále se mohou přihodit nějaké další věci.
A co naše tělo? Mezi sedmiletým dítětem a stejnou bytostí ve věku sedmdesáti let existuje kauzalita. Bez toho dřívějšího by nemohlo být ani to pozdější, přestože každá částice, každá molekula je nová. V určitém okamžiku již nemůže být tělo nadále schránkou pro tento proces. Když se již mysl nemůže v těle déle udržet, nastává smrt. Smrt vypadá velmi odlišně, jestliže člověk umírá pomalu, jako např. na rakovinu, nebo když se jeho tělo rozletí následkem šlápnutí na minu nebo při nehodě ve vysoké rychlosti. Proces, který při tom proběhne, je však stejný. Ať to trvá jen okamžik nebo delší dobu, energie, která se dříve rozprostírala v celém těle, se vždy pohybuje směrem ke střední ose.
Podle různých velkých náboženství prožitku existují v těle různé energetické systémy. Jejich podoba je závislá na hledaném cíli, zda jde o beztvarý božský stav, vyvážený dlouhý život nebo o jasné světlo mysli. V hinduismu se pracuje s energií proudící v páteři, v taoismu s energií procházející tělem po eliptické dráze a v buddhismu začíná střední energetický kanál v bodě, který se nachází na vrcholku hlavy, osm prstů nad původní vlasovou linií, a končí čtyři prsty pod pupkem. Na této hlavní energetické trubici ve středu těla se rozprostírá pět různých kruhových center, která se větví do 72 000 kanálků.
Během procesu umírání se nejprve stáhne do středu těla spojení s vnějšími smysly a pak se pět energetických center zhroutí do středního energetického kanálu. Během tohoto procesu člověk nejdříve ztratí sílu. Cítí tlak na tělo a smyslové pocity začínají být nejasné. Pak dochází ke ztrátě kontroly nad živlem vody. Člověk má pocit, jakoby plaval ve vodě a teče mu z pusy a z nosu. Pak se dostaví pocit sucha a studených končetin. Nyní je již smrt blízko a člověk dýchá mělce a přerývaně a ten, kdo nemeditoval, ztrácí poslední schopnost koncentrovat svou mysl. V závislosti na karmě, dojmech vstřebaných během života, se může objevit cokoli - od nádherných, radostných pocitů zažívaných po phowě až po stavy velké ztráty spojené se strachem a frustrací. Zde již může být karma velmi zřetelná. Nakonec člověk třikrát velmi dlouze vydechne - a je to. Ačkoli je v tomto okamžiku prohlášen za mrtvého, energetický proces pokračuje během dalších 20 až 30 minut uvnitř magnetické osy těla.
Zmíněný energetický kanál se objevil, když se naše vědomí z minulého života setkalo se spermatem otce a vajíčkem matky. Tyto dvě buňky, jejichž genetické informace dodaly základ našemu současnému tělu, nesly kromě jiného i energetický náboj. V meditaci je mužská podstata zažívána jako bílá a ženská jako červená. Když miliardy buněk vytvořily naše tělo, bílá energie se přesunula směrem nahoru a nyní je soustředěna na vrcholku naší hlavy, osm prstů nad původní vlasovou linií. Zároveň se červená energie přesunula dolů a nyní spočívá ve středu těla, čtyři prsty pod pupkem. Mezi těmito dvěma póly leží osa s výše zmíněnými energetickými centry a kanálky. Jakmile člověk naposled vydechne, bílá energie během následujících deseti až patnácti minut přestane být připoutaná k vrcholku hlavy a přemístí se dolů do srdce. Při její cestě dolů je zažíváno krásné, jako světlo měsíce jasné světlo, zatímco mizí třicet tři pocitů, které mají svůj původ v hněvu. Mnozí slyší táhlý zvuk slabiky HANG a paměť je tak intenzivní, že člověk často vidí bytosti, které zemřely před ním.
Pak začne z bodu čtyři prsty pod pupkem stoupat červené světlo. Tento pocit je velmi silný a světlo je jako sytě červený západ slunce. Zatímco se toto světlo pohybuje směrem k srdci, což trvá taky deset až patnáct minut, mnozí slyší hlubokou vibraci slabiky ÁH. V tomto okamžiku mizí čtyřicet pocitů připoutanosti a je pociťována nepopsatelná radost. Dvacet až třicet minut po smrti se tedy tyto dvě energie spojí ve středu hrudi a všechno zčerná. Zároveň se rozpustí sedm závojů mysli odvozených od nevědomosti.
Poté se objeví zářivé světlo, zcela nadosobní vědomí. Můžeme-li tento stav udržet, jde o meditaci thugdam. To znamená, že mysl je vázána u srdce ve stavu, který neodlišuje pravdu vně a uvnitř. Zde její otevřená, jasná a neomezená esence prostupuje všemi časy a směry. Toto je vědomí lamů, jako je Karmapa. Tento prožitek bývá přirovnáván ke shledání dítěte s matkou, a pokud jsme schopni tento stav udržet, je to skutečné osvícení. Mizí jakákoli oddělenost mezi prostorem a energií, stejně jako mezi minulostí, současností a budoucností.
Každý, kdo tento stav nemůže udržet, ztrácí vědomí. V Tibetské knize mrtvých je zmiňováno období bezvědomí trvající tři až čtyři dny od okamžiku smrti. Avšak mrtví lidé, kteří ke mně po smrti přicházejí - průhlední, ale jinak vyhlížející stejně jako dříve - přicházejí vždycky šedesát osm hodin po smrti. Myslím si, že je to proto, že to jsou většinou lidé z města a velmi vzdělaní. Jejich mentální procesy jsou tedy velmi rychlé.
Když se člověk po smrti probere, má pocit, že něco je od základu špatně. Avšak i když je jeho tělo zachovalé, člověk se pohledu na něj vyhýbá a raději se snaží dostat pryč. Tento stav je velmi zmatený, protože díky tomu, že člověk nemá tělo, může se v okamžiku dostat na libovolné místo, na jaké pomyslí. Také jeho inteligence je mnohem výraznější než během života a ačkoli člověk najednou umí číst myšlenky druhých, nemůže s nimi komunikovat. Když se posadí na židli, lidé si na něj sedají, a když na ně promluví, tak prostě odcházejí. I přes tolik náznaků si bytosti nechtějí přiznat, že jsou mrtvé. Po třech dnech bezvědomí následuje jeden týden, během kterého lidé setrvávají uvnitř světa návyků svého bývalého života. Poté se již nikdo nevyhne pochopení, že nemá fyzické tělo. V tomto poznání se člověk může utvrdit, když si stoupne před zrcadlo a neuvidí žádný odraz. Někdo si uvědomí, že kráčí po jemném písku a nezanechává žádné stopy a jiný může např. strčit ruku do vařící vody a zjistí, že se nepopálil. V tom okamžiku si mysl uvědomí: "Já jsem mrtvý/mrtvá, už nemám žádné tělo," a to je tak velký šok, že člověk upadne do bezvědomí podruhé.
Jakmile se znovu probere, jeho mysl se nachází v novém stavu. Nyní se sdílený proud jeho povrchového vědomí zastavil a vynořují se individuální podvědomé otisky jako velmi silné zážitky. Ačkoli je můžeme nejlépe přirovnat k vysoce individuálním snům, člověk je považuje za skutečné a pociťuje naději či averzi.
Zatímco člověk pokračuje v přitahování a odmítání tak, jak byl zvyklý, během příštích ne více než pěti a půl týdnech (tyto tři přechodné stavy tedy celkem netrvají déle než sedm týdnů) si jeho nejsilnější tendence proklestí cestu ostatními dojmy v mysli. Není-li k dispozici žádný lama ani návyk meditační praxe, aby pomohly, rozhodnou tyto tendence o směru dalšího zrození. Ačkoli lidská říše poskytuje široké spektrum karmických možností, od utrpení muslimských žen a lidí v Africe až po lidi žijící svobodným a luxusním životním stylem v západních příměstských čtvrtích, může se z tendencí uložených v mysli objevit také pět úrovní existence odlišných od lidské.
Z pocitu pýchy se objevují tři druhy božských říší. Jestliže jsme vykonali dobré činy, ale s pocitem, "Já dělám něco pro tebe," nejsou tyto činy osvobozující, ale v závislosti na naší inteligenci přivodí nejpříjemnější úrovně vědomí. Buď se automaticky vyplní touhy v šesti "říších touhy" nebo estetické uspokojení v sedmnácti "říších formy". K nejvyšším patří bohové ve čtyřech stavech intenzívní abstrakce. Protože však u všech přetrvává iluze odděleného já, jakmile se vyčerpá zásoba pozitivních dojmů, bohové padnou a vynoří se jiný pocit a s ním jemu odpovídající prostředí. Jestliže se jako hlavní pocit manifestuje závist, bytosti zjistí, že se nalézají ve zbrojnicích. Dříve se poohlížely po mečích, ale dnes by to byly pravděpodobně kulomety. Velice je rozrušují jiní, kteří se těší většímu štěstí než ony samy. Jestliže se jako nejsilnější rušivý pocit vynoří zmatenost, může se mysl pokusit skrýt mezi skalami a keři, a pokud se tam uchýlí nějaká zvířata, aby se spářila, může se vmáčknout mezi ně. Taková bytost pak skončí se čtyřmi tlapkami a krásným kožíškem na zimu i na léto. Je také možné, že převládne chamtivost, která činí bytosti viditelně ubohými již v tomto živote. Ačkoli někteří lidé mají všechno, jejich majetek je jenom svazuje. Po smrti tento obecný stav kondenzuje do touhy po jídle a pití. Někteří pak mají pocit, že mají břicho jako Brno a ústa jako ucho jehly. Jiní zažívají, že se jídlo mění v oheň nebo že se objevují nepříjemné přízraky, které jim ho berou. Nejhorším znečištěním mysli je však hněv a zlá vůle. Ty dozrávají jako největší bolesti. V tomto stavu, který je dnes známý jako paranoia, rozlišuje člověk osm úrovní bolesti z horka a osm bolestí z chladu. Kromě toho existuje "sousední" stav a stav "někdy".
Jako způsob, jak odetnout kořen veškerého utrpení, nám Buddha radí zaměřit se na to, co je mimo zrození a smrt, co nikdy nevzniklo a nikdy nezanikne. On neukazuje na obrazy, ale na samotné zrcadlo pod nimi, ukazuje nám oceán pod vlnami. Žádný podmíněný zážitek ani vnější situace nemohou opravdu uspokojit. Jen otevřené, jasné a neomezené světlo mysli je zcela šťastné a absolutní. Buddhova učení, ať již jsou o životě, znovuzrození nebo o tom, co je mezi tím, mají jediný cíl - sdílet toto přesvědčení. S metodami Diamantové cesty se každé z výše zmíněných bard stává branou k osvícení. Barda nabízejí příležitost ke konfrontaci mysli s její opravdovou podstatou a k jejímu vysvobození.
https://www.klububoudu.cz/news/bardo-sm ... e-nydahl-/
- Návštěvník
- Návštěvník
Re: Smrt a umírání
od Návštěvník » stř 14. čer 2023 10:37:50
Eckhart o míru po prohře
Tazatel: Moji synové se před deseti měsíci utopili v moři. Vzdal jsem se, ale když jsem cítil, jak na mě přichází mír a klid, bylo to špatné. Při takové ztrátě nebylo správné cítit mír a klid.
ET: Přirozený způsob bytí po smrti milovaného člověka je zpočátku utrpení, pak dochází k prohlubování. V tom prohloubení jdete na místo, kde není smrt. A skutečnost, že jsi to cítil, znamená, že jsi šel dost hluboko, na místo, kde není smrt.
Jak je vaše mysl podmíněna společností, současným světem, ve kterém žijete, který o této dimenzi nic neví – vaše mysl vám pak říká, že s tím není něco v pořádku. Vaše mysl říká: „Neměl bych cítit klid, to není to, co člověk cítí v situaci, jako je tato“. Ale to je podmíněná myšlenka kulturou, ve které žijete. Takže místo toho můžeme rozpoznat, kdy se to stane, kdy ta myšlenka přijde – rozpoznat to jako podmíněnou myšlenku, která není pravdivá. Neznamená to, že vlny smutku se čas od času nevrátí. Ale mezi vlnami smutku cítíš, že je mír. Když cítíte ten mír, cítíte i podstatu svých dětí – nadčasovou podstatu. Smrt je tedy velmi posvátná věc – nejen strašná. Když reagujete na ztrátu formy, je to strašné.
Když půjdete dostatečně hluboko do beztvarého, strašné už není strašné, je to posvátné. Pak zažijete dvě úrovně, kdy zemře někdo, kdo je vám blízký. Ano, na úrovni formy je to strašné. Je to posvátné na hlubší úrovni. Smrt vám může umožnit najít tuto dimenzi v sobě. Pomáháte bezpočtu dalších lidí, pokud v sobě najdete tuto dimenzi – posvátnou dimenzi života. Smrt vám může pomoci najít posvátnou dimenzi života – kde je život nezničitelný.
Vzdání se ti může otevřít ty dveře. Úplné přijetí. Ctěte tedy tento posvátný rozměr a uvědomte si, že to, co vaše mysl říká, že to není správné, je jen forma podmiňování – není to pravda. Je to nanejvýš správné.
Toto je vždy okno do beztvarého. Když to přijmete, vzdejte se. Protože forma je pryč, vaše mysl ztichne, když se odevzdáte smrti. Smrt přijímáte nikoli prostřednictvím vysvětlení. Můžete mít vysvětlení, mentální vysvětlení, která říkají, dobře, on nebo ona půjde dál nebo se převtělí, nebo půjde na nějaké místo odpočinku. To může být uklidňující, ale můžete jít na hlubší místo, kde nepotřebujete vysvětlení – stav okamžitého uvědomění si posvátnosti smrti, protože to, co se otevře, když se forma rozpustí, je život mimo formu. To je jediná věc, která je posvátná. To je posvátný rozměr.
Když něco ztratíte, můžete na to zahlédnout nepatrné záblesky a zcela přijmete, že je to pryč. Toto je nepatrný záblesk smrti a může vám poskytnout nepatrné uvědomění – možná dokonce více než nepatrné, pokud jste připraveni.
- Návštěvník
Re: Smrt a umírání
od salmo1cz. » stř 14. čer 2023 11:14:20
Návštěvník píše:Bardo smrti a znovuzrození (Lama Ole Nydahl)
Kdo to zažil? Přece všichni.
Dokonce i zvířata, rostliny i to kamení
Ole Nydahl popisuje to co v józe nazýváme kundalini šakti, v křesťanství je to Duch svatý a v dalších naukách se to jmenuje ani nevím jak.
Je to ale popis jednoho a toho samého, více či méně zabarveno i přáním.To ale není žádná tragédie, protože to nic nemění na skutečnosti takové jaká je.
- salmo1cz.
Re: Smrt a umírání
od Tara » pát 07. črc 2023 7:28:01
Kéž se k tobě smrt jemně přiblíží
a dá ti dostatek času, abys prošel cestou
skrze mrazivé sevření strachu
až do místa vnitřního klidu.
Kéž k tobě smrt přijde po dlouhém životě
ať tě najde doma mezi svými
kde se ti dostává péče a pohodlí
které se přeješ
Kéž je tvé odcházení plné milosti
aby sis mohl zachovat důstojnost
v nepohodlí a nemoci.
Kéž se zrcadlí
laskavost a krása tvého žití
ve všech slzách pro tebe vyplakaných
Jak pohlédneš každému do tváře
kéž si je tvá duše v sobě uloží
jako vnitřní obraz
jako průvodce na cestu.
Kéž pro každého koho miluješ
najdeš jiný svazek perel slov
který ponesou kolem svého srdce
aby je hřála až tu nebudeš
Kéž někdo s tebou, kdo zná a miluje
všechna zákoutí tvého srdce
a může být tvou ozvěnou
až budeš ze slov tvořit spolehlivý vor
který tě převeze na druhý břeh
Kéž tvá duše cítí
vlny opravdového potěšení
když se zvedne závoj viditelného
a ty znovu zahlédneš
živoucí tváře
tvých zemřelých příbuzných a přátel
Kéž na tebe uvnitř smrti
čeká nádherné překvapení
něco, co jsi nikdy nevěděl nebo necítil.
Co z tebe jedním dotekem
sejme veškerou opuštěnost a ztrátu
až budeš spočívat v objetí
pro které byla tvá duše navždy stvořena
Kéž tvé srdce oněmí
při pohledu na pravdu
ve kterou všechna tvá víra doufala
tvé srdce bez dechu
ve světle a lehkosti
kde je každá každičká věc
konečně svou pravou podstatou
uvnitř pokojné sounáležitosti
která je nám na blízku
na druhé straně
toho, co vidíme.
~ John O’Donohue
Český překlad: Kateřina Grofová
a dá ti dostatek času, abys prošel cestou
skrze mrazivé sevření strachu
až do místa vnitřního klidu.
Kéž k tobě smrt přijde po dlouhém životě
ať tě najde doma mezi svými
kde se ti dostává péče a pohodlí
které se přeješ
Kéž je tvé odcházení plné milosti
aby sis mohl zachovat důstojnost
v nepohodlí a nemoci.
Kéž se zrcadlí
laskavost a krása tvého žití
ve všech slzách pro tebe vyplakaných
Jak pohlédneš každému do tváře
kéž si je tvá duše v sobě uloží
jako vnitřní obraz
jako průvodce na cestu.
Kéž pro každého koho miluješ
najdeš jiný svazek perel slov
který ponesou kolem svého srdce
aby je hřála až tu nebudeš
Kéž někdo s tebou, kdo zná a miluje
všechna zákoutí tvého srdce
a může být tvou ozvěnou
až budeš ze slov tvořit spolehlivý vor
který tě převeze na druhý břeh
Kéž tvá duše cítí
vlny opravdového potěšení
když se zvedne závoj viditelného
a ty znovu zahlédneš
živoucí tváře
tvých zemřelých příbuzných a přátel
Kéž na tebe uvnitř smrti
čeká nádherné překvapení
něco, co jsi nikdy nevěděl nebo necítil.
Co z tebe jedním dotekem
sejme veškerou opuštěnost a ztrátu
až budeš spočívat v objetí
pro které byla tvá duše navždy stvořena
Kéž tvé srdce oněmí
při pohledu na pravdu
ve kterou všechna tvá víra doufala
tvé srdce bez dechu
ve světle a lehkosti
kde je každá každičká věc
konečně svou pravou podstatou
uvnitř pokojné sounáležitosti
která je nám na blízku
na druhé straně
toho, co vidíme.
~ John O’Donohue
Český překlad: Kateřina Grofová
-
Tara - Příspěvky: 3113
- Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22
Re: Smrt a umírání
od Návštěvník » čtv 03. srp 2023 19:55:22
VĚDCI ŘEKLI JASNÉ SLOVO: SMRT NEEXISTUJE! ŽIJEME NEKONEČNOU SÉRII VĚČNÝCH TEĎ
Robert Lanza, vědec z lékařské fakulty na severokarolínské univerzitě, se v čerstvém vydání Aeonu rozhodl pro nelehký úkol: vysvětlit čtenářům, že poté, co zemřou, stane se něco úplně jiného, než si dosud mysleli. Obvyklý současný pohled na smrt je ten, že když člověk zemře, všechno končí. Takhle se aspoň na věc dívají všichni lidé považující se za natolik vyrovnané a realistické, aby se nemuseli utíkat k náboženství coby těšítku jménem posmrtný život.
Jak říká Lanza, tenhle moderní pohled není zrovna veselý. On sám je přitom jedním z autorů teorie vesmíru zvané biocentrismus, podle níž život a vědomí tvoří realitu kolem sebe a v níž pro smrt prostě není místo. Pochopení takového světa se neobejde bez připomínky teorie relativity Alberta Einsteina. Zásadní pilíř moderní vědy totiž ve svém důsledku zboural ideu neporušitelného, kupředu jdoucího času a způsobil, že pojmy minulost, přítomnost a budoucnost přestaly být absolutními pravdami.
„Když se snažíte chytit čas, vždycky vám proklouzne mezi prsty. Lidé jsou si jistí, že existuje, ale nikdo není schopný jej nějak uchopit. A já mám stále silnější pocit, že to je proto, že vůbec žádný čas není,“ cituje Lanza britského fyzika Juliana Barboura, autora knihy Konec času.
Barbour a řada dalších fyziků považuje každý jednotlivý moment za celost, která je hotová a existující sama o sobě. Žijeme v nekonečné řadě Teď. „Máme sice dojem, že (věci) jsou kolem nás v pevných pozicích a ve vztahu k sobě navzájem, ale opravdu je jenom jedno Teď za druhým. Nic víc - a nic míň.“
Už Einsteinův kolega na univerzitě v Princetonu zabývající se mimo jiné červími dírami (čili hypotetickými tunely v časoprostoru) John Wheeler dospěl k závěru, že čas není fundamentálním aspektem reality. Jeho experiment nazvaný „odložená volba“ ukazuje, že pozměněním částice světla zvané foton v přítomnosti je možné zpětně ovlivnit její minulost. Když světlo prochází rozcestníkem ve zvláštním přístroji, musí se rozhodnout, zda se bude dál chovat jako částice, nebo vlna. Rozhodne se tedy - ale pokud vědci za rozcestníkem změní tento zvolený charakter, změní se tím i zpětně volba v rozcestníku.
Ale jaký smysl dává svět, kde není času? A co nám takový fakt říká o smrti?
Tento a další pokusy čím dál určitěji ukazují, že proud času je iluzorní záležitost. „Ale jaký smysl dává svět, kde není času? A co nám takový fakt říká o smrti?“ ptá se Lanza. Pokusem o odpověď je právě biocentrismus. „Moderní věda, dnes více než kdy předtím, byla samou přirozeností donucena znovu vznést otázku možnosti pochopení reality coby mentálního procesu,“ prohlásil kvantový fyzik a nositel Nobelovy ceny Werner Heisenberg. Ukazuje se, že všechno, co vidíme a zažíváme, je rej informací vynořujících se v naší hlavě. Nejsme jen objekty zasazené do nějakého vnějšího matrixu plynoucího „mimo nás“. Spíš se zdá, že čas a prostor jsou nástroje, s jejichž pomocí si naše mysl dává všechno dohromady.
Jedno takové „teď“ zažíváte samozřejmě třeba ve chvíli, kdy tohle čtete. A nyní si vezměte, že z perspektivy vaší babičky je vaše teď její budoucnost, zatímco teď jejího dědečka je její minulost. Slova „minulost“ a „budoucnost“ jsou prostě relativní pojmy související vždy s pozicí každého jednotlivého pozorovatele.
Takže co se tedy stane s vaší babičkou po smrti? Hned zkraje je třeba říct, že ve světě bez času není žádné „po smrti“ - je jenom smrt jejího fyzického těla ve vašem teď. Protože všechno je jenom teď, neexistuje žádný absolutní prostoročasový matrix, do kterého by se mohla rozptýlit její energie - a je prostě vyloučeno, že by vaše babička mohla někam „odejít“.
Podle Lanzy si to je možné představit jako přehrávání desky na starém gramofonu. Informace na vinylu je převedena do našeho třídimenzionálního světa, kde ji můžeme na okamžik zažívat. Všechny ostatní informace na desce existují pouze ve své potenci. Jakékoli příčiny a souvislosti vedoucí k našemu právě prožívanému „teď“ mohou být považovány za „minulost“ (tedy za tóny odehrané gramofonem před pozicí, v níž jehla právě je) a všechno, co nastane, za „budoucnost“ - a tyto paralelní linie teď jsou k sobě v superpozici. Podobně i před-smrtný stav zahrnující váš současný život se všemi jeho vzpomínkami se vrátí smrtí do superpozice; do té části gramofonové desky, která reprezentuje jen informaci. Stručně řečeno, smrt vlastně neexistuje. A pokud smrt a čas jsou iluze, pak je iluzí i spojitost mezi jednotlivými teď.
Einstein to věděl. Když v roce 1955 zesnul jeho celoživotní přítel Michele Besso, napsal necelý měsíc před svou vlastní smrtí v kondolenci jeho rodině: „Předešel mne a opustil tenhle zvláštní svět krátce přede mnou. To nic neznamená. Lidé jako on či já, kteří věříme ve fyziku, víme, že rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností je pouze tvrdošíjně udržovaná iluze.“
https://www.respekt.cz/denni-menu/vedci ... ecnych-ted
Robert Lanza, vědec z lékařské fakulty na severokarolínské univerzitě, se v čerstvém vydání Aeonu rozhodl pro nelehký úkol: vysvětlit čtenářům, že poté, co zemřou, stane se něco úplně jiného, než si dosud mysleli. Obvyklý současný pohled na smrt je ten, že když člověk zemře, všechno končí. Takhle se aspoň na věc dívají všichni lidé považující se za natolik vyrovnané a realistické, aby se nemuseli utíkat k náboženství coby těšítku jménem posmrtný život.
Jak říká Lanza, tenhle moderní pohled není zrovna veselý. On sám je přitom jedním z autorů teorie vesmíru zvané biocentrismus, podle níž život a vědomí tvoří realitu kolem sebe a v níž pro smrt prostě není místo. Pochopení takového světa se neobejde bez připomínky teorie relativity Alberta Einsteina. Zásadní pilíř moderní vědy totiž ve svém důsledku zboural ideu neporušitelného, kupředu jdoucího času a způsobil, že pojmy minulost, přítomnost a budoucnost přestaly být absolutními pravdami.
„Když se snažíte chytit čas, vždycky vám proklouzne mezi prsty. Lidé jsou si jistí, že existuje, ale nikdo není schopný jej nějak uchopit. A já mám stále silnější pocit, že to je proto, že vůbec žádný čas není,“ cituje Lanza britského fyzika Juliana Barboura, autora knihy Konec času.
Barbour a řada dalších fyziků považuje každý jednotlivý moment za celost, která je hotová a existující sama o sobě. Žijeme v nekonečné řadě Teď. „Máme sice dojem, že (věci) jsou kolem nás v pevných pozicích a ve vztahu k sobě navzájem, ale opravdu je jenom jedno Teď za druhým. Nic víc - a nic míň.“
Už Einsteinův kolega na univerzitě v Princetonu zabývající se mimo jiné červími dírami (čili hypotetickými tunely v časoprostoru) John Wheeler dospěl k závěru, že čas není fundamentálním aspektem reality. Jeho experiment nazvaný „odložená volba“ ukazuje, že pozměněním částice světla zvané foton v přítomnosti je možné zpětně ovlivnit její minulost. Když světlo prochází rozcestníkem ve zvláštním přístroji, musí se rozhodnout, zda se bude dál chovat jako částice, nebo vlna. Rozhodne se tedy - ale pokud vědci za rozcestníkem změní tento zvolený charakter, změní se tím i zpětně volba v rozcestníku.
Ale jaký smysl dává svět, kde není času? A co nám takový fakt říká o smrti?
Tento a další pokusy čím dál určitěji ukazují, že proud času je iluzorní záležitost. „Ale jaký smysl dává svět, kde není času? A co nám takový fakt říká o smrti?“ ptá se Lanza. Pokusem o odpověď je právě biocentrismus. „Moderní věda, dnes více než kdy předtím, byla samou přirozeností donucena znovu vznést otázku možnosti pochopení reality coby mentálního procesu,“ prohlásil kvantový fyzik a nositel Nobelovy ceny Werner Heisenberg. Ukazuje se, že všechno, co vidíme a zažíváme, je rej informací vynořujících se v naší hlavě. Nejsme jen objekty zasazené do nějakého vnějšího matrixu plynoucího „mimo nás“. Spíš se zdá, že čas a prostor jsou nástroje, s jejichž pomocí si naše mysl dává všechno dohromady.
Jedno takové „teď“ zažíváte samozřejmě třeba ve chvíli, kdy tohle čtete. A nyní si vezměte, že z perspektivy vaší babičky je vaše teď její budoucnost, zatímco teď jejího dědečka je její minulost. Slova „minulost“ a „budoucnost“ jsou prostě relativní pojmy související vždy s pozicí každého jednotlivého pozorovatele.
Takže co se tedy stane s vaší babičkou po smrti? Hned zkraje je třeba říct, že ve světě bez času není žádné „po smrti“ - je jenom smrt jejího fyzického těla ve vašem teď. Protože všechno je jenom teď, neexistuje žádný absolutní prostoročasový matrix, do kterého by se mohla rozptýlit její energie - a je prostě vyloučeno, že by vaše babička mohla někam „odejít“.
Podle Lanzy si to je možné představit jako přehrávání desky na starém gramofonu. Informace na vinylu je převedena do našeho třídimenzionálního světa, kde ji můžeme na okamžik zažívat. Všechny ostatní informace na desce existují pouze ve své potenci. Jakékoli příčiny a souvislosti vedoucí k našemu právě prožívanému „teď“ mohou být považovány za „minulost“ (tedy za tóny odehrané gramofonem před pozicí, v níž jehla právě je) a všechno, co nastane, za „budoucnost“ - a tyto paralelní linie teď jsou k sobě v superpozici. Podobně i před-smrtný stav zahrnující váš současný život se všemi jeho vzpomínkami se vrátí smrtí do superpozice; do té části gramofonové desky, která reprezentuje jen informaci. Stručně řečeno, smrt vlastně neexistuje. A pokud smrt a čas jsou iluze, pak je iluzí i spojitost mezi jednotlivými teď.
Einstein to věděl. Když v roce 1955 zesnul jeho celoživotní přítel Michele Besso, napsal necelý měsíc před svou vlastní smrtí v kondolenci jeho rodině: „Předešel mne a opustil tenhle zvláštní svět krátce přede mnou. To nic neznamená. Lidé jako on či já, kteří věříme ve fyziku, víme, že rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností je pouze tvrdošíjně udržovaná iluze.“
https://www.respekt.cz/denni-menu/vedci ... ecnych-ted
- Návštěvník
Re: Smrt a umírání
od Návštěvník » pát 04. srp 2023 7:28:47
Tazatel: Všichni stárneme. A stáří není ničím příjemným – objevují se bolesti, slabost, přichází konec. Jaké má pocity džňánín, když nestárne? Jaký je jeho vnitřní život s příchodem senility?
Maharadž: S tím, jak stárne, tak je stále více a více šťastný a spokojený. Konec konců, vrací se přeci domů. Je jako cestovatel blížící se ke svému cíli, prostě sebere zavazadla a opustí bez pocitu lítosti vlak.
Tazatel: Bolest je bolest. Pro vás je stejná jako pro mě.
Maharadž: Ten, kdo vnímá tělo, ten vnímá i bolesti a radosti. Já nejsem ani tělem, ani tím, kdo si tělo uvědomuje.
http://boddo.cz/meditace/nisargadatta.html
Maharadž: S tím, jak stárne, tak je stále více a více šťastný a spokojený. Konec konců, vrací se přeci domů. Je jako cestovatel blížící se ke svému cíli, prostě sebere zavazadla a opustí bez pocitu lítosti vlak.
Tazatel: Bolest je bolest. Pro vás je stejná jako pro mě.
Maharadž: Ten, kdo vnímá tělo, ten vnímá i bolesti a radosti. Já nejsem ani tělem, ani tím, kdo si tělo uvědomuje.
http://boddo.cz/meditace/nisargadatta.html
- Návštěvník
Re: Smrt a umírání
od Návštěvník » ned 17. zář 2023 14:26:53
Klinická smrt je reálný zážitek, nejde o halucinace. Vědci provedli experiment
Co se stane, když lidské srdce přestane bít a člověk zemře, je otázka, na kterou se lidé snaží přijít od nepaměti. Je to ale také otázka, na kterou není jednoduché najít odpověď, neboť většinu lidí smrtka nepustí zpátky mezi živé. Vědci se ovšem nevzdali a nyní se jim díky měření elektrických signálů v mozcích umírajících lidí podařilo poodhalit další kus tohoto tajemství.
Mnoho lidí, kteří zažili klinickou smrt, popisuje, jak viděli světlo v tunelu, potkali Boha, viděli anděly a cítili klid a mír. Vědci tušili, že za těmito zážitky stojí mozková aktivita po smrti, ale nyní potvrdili, že nejde o sny ani o halucinace. Vědci z Newyorské univerzity zveřejnili výsledky výzkumu ve čtvrtek v časopise Resuscitation.
Tým měřil elektrickou aktivitu mozku u lidí, které lékaři resuscitovali. Celkem od května 2017 do března 2020 v 25 nemocnicích ve Spojených státech amerických, Velké Británii a Bulharsku oživovali 567 lidí.
Mrtví měli mozkovou aktivitu jako živí lidé při přemýšlení
Zatímco lékaři resuscitovali pacienta, výzkumníci připojili k jeho hlavě přístroje, které měřily kyslík a elektrickou aktivitu mozku. „Mnoho pacientů uvádí stejnou zkušenost. Jejich vědomí zesílilo a stalo se intenzivnějším. Jejich myšlení bylo bystřejší a jasnější, a to vše v době, kdy se je lékaři snažili oživit a oni si mysleli, že jsou mrtví,“ řekl hlavní autor studie Sam Parnia.
Aktivitu mozku výzkumníci měřili ve dvou až tříminutových intervalech, kdy přístroje nezaznamenávaly žádný tep. „Zajímavé ale bylo, že jsme viděli hroty aktivity dokonce až po hodině resuscitace. Viděli jsme vznik elektrické aktivity mozku, stejné jako mám já, když mluvím nebo se hluboce soustředím,“ vysvětlil Parnia stanici NBC News.
Z 567 lidí přežilo pouze 53, přičemž vědci mluvili s 28 z nich. Pouze 11 z nich ovšem uvedlo, že během resuscitace vnímali, napsala stanice CNN.
Světlo na konci tunelu a nekonečné štěstí
Šest pacientů pak tvrdilo, že zažili něco, co výzkumníci nazvali transcendentní vzpomínkou na smrt. „Mohli před sebou vidět celý svůj život, mohli se dostat na místo, které jim připadalo jako domov a podobně,“ prohlásil Parnia. Mnozí z nich popisovali celou jejich zkušenost jako morální hodnocení jejich života a toho, jak se chovali.
Tým vědců přišel s teorií, že mají lidé před smrtí přístup k plné kapacitě mozku. „Dostanou se ke všem svým myšlenkám a vzpomínkám, ke všemu, co se v mozku kdy uložilo. Nevíme, jaký to má evoluční přínos, ale zdá se, že to lidi připravuje na přechod ze života do smrti,“ sdělil Parnia serveru Scientific American.
Nejde o halucinace ani sny
Naměřené mozkové signály vědci porovnali se signály lidí, kteří měli halucinace či snili. Zjistili, že se liší. „Došli jsme k závěru, že zážitek smrti je skutečný. Tyto elektrické signály nevznikají jako trik umírajícího mozku,“ prohlásil Parnia. Dodal, že počet přeživších byl ale příliš malý a bude proto potřeba provést další výzkumy.
https://www.scientificamerican.com/arti ... udy-shows/
Co se stane, když lidské srdce přestane bít a člověk zemře, je otázka, na kterou se lidé snaží přijít od nepaměti. Je to ale také otázka, na kterou není jednoduché najít odpověď, neboť většinu lidí smrtka nepustí zpátky mezi živé. Vědci se ovšem nevzdali a nyní se jim díky měření elektrických signálů v mozcích umírajících lidí podařilo poodhalit další kus tohoto tajemství.
Mnoho lidí, kteří zažili klinickou smrt, popisuje, jak viděli světlo v tunelu, potkali Boha, viděli anděly a cítili klid a mír. Vědci tušili, že za těmito zážitky stojí mozková aktivita po smrti, ale nyní potvrdili, že nejde o sny ani o halucinace. Vědci z Newyorské univerzity zveřejnili výsledky výzkumu ve čtvrtek v časopise Resuscitation.
Tým měřil elektrickou aktivitu mozku u lidí, které lékaři resuscitovali. Celkem od května 2017 do března 2020 v 25 nemocnicích ve Spojených státech amerických, Velké Británii a Bulharsku oživovali 567 lidí.
Mrtví měli mozkovou aktivitu jako živí lidé při přemýšlení
Zatímco lékaři resuscitovali pacienta, výzkumníci připojili k jeho hlavě přístroje, které měřily kyslík a elektrickou aktivitu mozku. „Mnoho pacientů uvádí stejnou zkušenost. Jejich vědomí zesílilo a stalo se intenzivnějším. Jejich myšlení bylo bystřejší a jasnější, a to vše v době, kdy se je lékaři snažili oživit a oni si mysleli, že jsou mrtví,“ řekl hlavní autor studie Sam Parnia.
Aktivitu mozku výzkumníci měřili ve dvou až tříminutových intervalech, kdy přístroje nezaznamenávaly žádný tep. „Zajímavé ale bylo, že jsme viděli hroty aktivity dokonce až po hodině resuscitace. Viděli jsme vznik elektrické aktivity mozku, stejné jako mám já, když mluvím nebo se hluboce soustředím,“ vysvětlil Parnia stanici NBC News.
Z 567 lidí přežilo pouze 53, přičemž vědci mluvili s 28 z nich. Pouze 11 z nich ovšem uvedlo, že během resuscitace vnímali, napsala stanice CNN.
Světlo na konci tunelu a nekonečné štěstí
Šest pacientů pak tvrdilo, že zažili něco, co výzkumníci nazvali transcendentní vzpomínkou na smrt. „Mohli před sebou vidět celý svůj život, mohli se dostat na místo, které jim připadalo jako domov a podobně,“ prohlásil Parnia. Mnozí z nich popisovali celou jejich zkušenost jako morální hodnocení jejich života a toho, jak se chovali.
Tým vědců přišel s teorií, že mají lidé před smrtí přístup k plné kapacitě mozku. „Dostanou se ke všem svým myšlenkám a vzpomínkám, ke všemu, co se v mozku kdy uložilo. Nevíme, jaký to má evoluční přínos, ale zdá se, že to lidi připravuje na přechod ze života do smrti,“ sdělil Parnia serveru Scientific American.
Nejde o halucinace ani sny
Naměřené mozkové signály vědci porovnali se signály lidí, kteří měli halucinace či snili. Zjistili, že se liší. „Došli jsme k závěru, že zážitek smrti je skutečný. Tyto elektrické signály nevznikají jako trik umírajícího mozku,“ prohlásil Parnia. Dodal, že počet přeživších byl ale příliš malý a bude proto potřeba provést další výzkumy.
https://www.scientificamerican.com/arti ... udy-shows/
- Návštěvník
Re: Smrt a umírání
od Návštěvník » ned 01. říj 2023 9:04:13
https://medium.seznam.cz/clanek/jana-ve ... raxi-23671
Jak probíhá proces umírání: Tibetská Kniha mrtvých v praxi
Jak popisuje učení buddhismu umírání těla a jak to koresponduje se zkušenostmi zdravotní sestry, která za svůj život pomohla přes třem tisícům umírajících?
Otázka smrti zajímá každého z nás. Vše, co se narodilo, jednou zemře. Smrt nás nevyhnutelně čeká všechny. Ať už se tomuto tématu vyhýbáme nebo se o něj naopak aktivně zajímáme, nemůžeme smrti uniknout. Co bude po smrti a jaké je umírání? Existuje během umírání něco, co máme všichni společné? Ponechme prozatím stranou otázku toho, co se děje s naším vědomím nebo chcete-li duší po smrti, a pojďme se podívat na proces umírání. Asi před deseti lety jsem se zúčastnila v Amsterodamu přednášky o smrti a umírání z pohledu buddhismu. Přednášející byla sice praktikující buddhistka, ale mluvila především ze své praxe zdravotní sestry. Pracovala mnoho let ve Švýcarsku, v ústavu pro umírající lidi. Jelikož využívala své pochopení situace díky znalosti Knihy mrtvých a velmi citlivě pracovala s umírajícími, byla natolik známá, že si ji zvaly bohaté rodiny domů, aby byla s jejich blízkými v jejich poslední dny.
Samozřejmě nikomu neříkala, jaké má vyznání, a nikoho nenutila změnit jeho víru. Jen rozuměla procesům, které se v těle při umírání dějí a dokázala soucitně provést umírajícího tímto obdobím. Za svůj život prý viděla přes tři tisíce umírajících. Mohla tedy potvrdit z praxe, jestli se věci dějí tak, jak se v učeních předává po tisíce let. Vyprávěla různé historky a mluvila o tom, jak je důležité brát umírání jako přirozenou součást života. Není prý dobré říkat umírajícímu, že se nic neděje. On sám ví, že je něco jinak, a víc by mu pomohlo, kdybychom mu řekli, že umírá, to, co prožívá, je normální a nemá se čeho bát. Ke konci života prý umírající začínají cítit že opouští tělo, které už je příliš staré nebo nemocné. Mívají otázky jako: „Jak se dostanu ven?“ Prý odpovídala jen: „Nebojte se, až bude potřeba otevřu okno.“ Nám taková odpověď může připadat nesmyslná, umírajícím ale dávala naprosto smysl. Jelikož umírající postupně ztrácí smysly nebo se mění jeho vnímání smyslů tak, jak probíhá proces v jeho těle, je často zmatený. Je proto dobré pokaždé, když k takovému člověku přijdeme, pomoci mu orientovat se. Říci mu, kdo jsme, kdo je on, jaký je den a co se bude dít. Například, že mu jdeme dát jídlo. Tyhle jednoduché a logické rady byly velmi inspirující.
Naše tělo je spojené se Zemí a jejími živly, logicky jsou jimi ovlivněny i smysly a naše vnímání. Pokud dojde k rychlé nebo nečekané smrti například ve spánku, proběhne tento proces rychle a bez našeho povšimnutí. U umírání, kde můžeme proces pozorovat, jako například u nemocného nebo starého člověka lze vysledovat velmi dobře celý proces a už proto, že sami víme, že to, co se děje, je normální, můžeme zůstat klidní a pomáhat svému blízkému. Buddhismus tělo chápe jako složené z pěti živlů. Postupná ztráta kontroly se popisuje jako rozpouštění se do sebe navzájem. Přitom délka, jak po jakou zůstáváme v konkrétní fázi se může vždy lišit. A jak takový proces vypadá?
Ztráta prvního živlu, země se rozpouští do vody:
Nejprve dochází k rozpuštění živlu země do živlu vody. Svalová síla ochabuje, cítíme se těžcí. Máme pocit, že padáme a chytáme se lidí a věcí i když už ležíme. Naše mysl může být zmatená a prožívat přeludy. Může se objevit pocit, že nás drtí něco velikého nebo slyšíme nepříjemné, hlasité zvuky. Když se objeví mžitky před očima podobající se tetelícímu vzduchu, umírání začalo.
Ztráta druhého živlu, voda se rozpouští do ohně:
Ztrácíme kontrolu nad vodou ve svém těle. Slábne nám krevní oběh, můžeme ztrácet kontrolu nad střevy a močovým měchýřem. Tuhne nám jazyk a hůře se nám mluví. Teče nám z nosu a máme suché rty. Umírající často pociťují obrovskou žízeň nebo se naopak cítí zahlceni vodou a odmítají pít. Náš rozum je v této fázi zmatený a snaží si zjednat jasno pomocí emocí. Zaměřuje se na věci a lidi, které u něj vyvolávají hluboké pocity. Někteří lidé se rychle rozhněvají nebo dojmou. Můžeme mít pocit, že slyšíme zvuky podobné burácení vody. Známkou toho, že procházíme touto fází, je i to, že máme pocit, že kolem nás prochází a stoupá něco podobného kouři.
Ztráta třetího živlu, rozpouštění ohně do větru:
Do středu těla se z jeho vnějších částí stahuje teplo. Ztrácíme kontrolu nad termoregulací. Krevní oběh nestačí prokrvit okrajové části těla a ruce a nohy tak chladnou a blednou. Máme neurčitý pocit otevřenosti, ale vše nám připadá prázdné, nejsme schopni udržet myšlenky. V mysli narůstá zmatek. Někdy jsme zcela přítomní, jindy se naše vědomí ztrácí. Tím, jak ztrácí umírající hmat v neprokrvených prstech, dochází k jevu, kterému naše babičky říkaly „hrabe hlínu do hrobu“. Umírající se snaží prsty zachytit vzduch, aby si ověřil cit v prstech. Před očima se nám mohou objevovat červené jiskřičky podobné světluškám.
Ztráta čtvrtého živlu, rozpouštění větru do prostoru vědomí
Nakonec máme stále větší problémy s dýcháním a máme pocit, že nás drtí velká tíha. Ztrácíme vládu nad vědomím. Mohou přijít křeče díky nedostatku kyslíku. Ztrácíme kontrolu nad fyzickými funkcemi. Centra mozku jsou nedostatkem kyslíku poškozena. Nakonec se naposledy nadechneme a dlouze vydechneme. Nastává zástava dechu a srdce. Na vnitřní úrovni můžeme vidět světla podobná plamenu svíčky. S posledním výdechem se živel větru rozpustí do prostoru. Tímto okamžikem je podle medicíny konstatována smrt.
Co se děje s naším vědomím dál, je pak přesně popsáno například v knize Tajný Buddhismus od Kalu Rinpocheho nebo v knize o Smrti a znovuzrození od Lamy Oleho Nydahla.
Zdroj: Lama Ole Nydahl: O smrti a znovuzrození, Pohled buddhismu na poslední okamžiky života
Jak probíhá proces umírání: Tibetská Kniha mrtvých v praxi
Jak popisuje učení buddhismu umírání těla a jak to koresponduje se zkušenostmi zdravotní sestry, která za svůj život pomohla přes třem tisícům umírajících?
Otázka smrti zajímá každého z nás. Vše, co se narodilo, jednou zemře. Smrt nás nevyhnutelně čeká všechny. Ať už se tomuto tématu vyhýbáme nebo se o něj naopak aktivně zajímáme, nemůžeme smrti uniknout. Co bude po smrti a jaké je umírání? Existuje během umírání něco, co máme všichni společné? Ponechme prozatím stranou otázku toho, co se děje s naším vědomím nebo chcete-li duší po smrti, a pojďme se podívat na proces umírání. Asi před deseti lety jsem se zúčastnila v Amsterodamu přednášky o smrti a umírání z pohledu buddhismu. Přednášející byla sice praktikující buddhistka, ale mluvila především ze své praxe zdravotní sestry. Pracovala mnoho let ve Švýcarsku, v ústavu pro umírající lidi. Jelikož využívala své pochopení situace díky znalosti Knihy mrtvých a velmi citlivě pracovala s umírajícími, byla natolik známá, že si ji zvaly bohaté rodiny domů, aby byla s jejich blízkými v jejich poslední dny.
Samozřejmě nikomu neříkala, jaké má vyznání, a nikoho nenutila změnit jeho víru. Jen rozuměla procesům, které se v těle při umírání dějí a dokázala soucitně provést umírajícího tímto obdobím. Za svůj život prý viděla přes tři tisíce umírajících. Mohla tedy potvrdit z praxe, jestli se věci dějí tak, jak se v učeních předává po tisíce let. Vyprávěla různé historky a mluvila o tom, jak je důležité brát umírání jako přirozenou součást života. Není prý dobré říkat umírajícímu, že se nic neděje. On sám ví, že je něco jinak, a víc by mu pomohlo, kdybychom mu řekli, že umírá, to, co prožívá, je normální a nemá se čeho bát. Ke konci života prý umírající začínají cítit že opouští tělo, které už je příliš staré nebo nemocné. Mívají otázky jako: „Jak se dostanu ven?“ Prý odpovídala jen: „Nebojte se, až bude potřeba otevřu okno.“ Nám taková odpověď může připadat nesmyslná, umírajícím ale dávala naprosto smysl. Jelikož umírající postupně ztrácí smysly nebo se mění jeho vnímání smyslů tak, jak probíhá proces v jeho těle, je často zmatený. Je proto dobré pokaždé, když k takovému člověku přijdeme, pomoci mu orientovat se. Říci mu, kdo jsme, kdo je on, jaký je den a co se bude dít. Například, že mu jdeme dát jídlo. Tyhle jednoduché a logické rady byly velmi inspirující.
Naše tělo je spojené se Zemí a jejími živly, logicky jsou jimi ovlivněny i smysly a naše vnímání. Pokud dojde k rychlé nebo nečekané smrti například ve spánku, proběhne tento proces rychle a bez našeho povšimnutí. U umírání, kde můžeme proces pozorovat, jako například u nemocného nebo starého člověka lze vysledovat velmi dobře celý proces a už proto, že sami víme, že to, co se děje, je normální, můžeme zůstat klidní a pomáhat svému blízkému. Buddhismus tělo chápe jako složené z pěti živlů. Postupná ztráta kontroly se popisuje jako rozpouštění se do sebe navzájem. Přitom délka, jak po jakou zůstáváme v konkrétní fázi se může vždy lišit. A jak takový proces vypadá?
Ztráta prvního živlu, země se rozpouští do vody:
Nejprve dochází k rozpuštění živlu země do živlu vody. Svalová síla ochabuje, cítíme se těžcí. Máme pocit, že padáme a chytáme se lidí a věcí i když už ležíme. Naše mysl může být zmatená a prožívat přeludy. Může se objevit pocit, že nás drtí něco velikého nebo slyšíme nepříjemné, hlasité zvuky. Když se objeví mžitky před očima podobající se tetelícímu vzduchu, umírání začalo.
Ztráta druhého živlu, voda se rozpouští do ohně:
Ztrácíme kontrolu nad vodou ve svém těle. Slábne nám krevní oběh, můžeme ztrácet kontrolu nad střevy a močovým měchýřem. Tuhne nám jazyk a hůře se nám mluví. Teče nám z nosu a máme suché rty. Umírající často pociťují obrovskou žízeň nebo se naopak cítí zahlceni vodou a odmítají pít. Náš rozum je v této fázi zmatený a snaží si zjednat jasno pomocí emocí. Zaměřuje se na věci a lidi, které u něj vyvolávají hluboké pocity. Někteří lidé se rychle rozhněvají nebo dojmou. Můžeme mít pocit, že slyšíme zvuky podobné burácení vody. Známkou toho, že procházíme touto fází, je i to, že máme pocit, že kolem nás prochází a stoupá něco podobného kouři.
Ztráta třetího živlu, rozpouštění ohně do větru:
Do středu těla se z jeho vnějších částí stahuje teplo. Ztrácíme kontrolu nad termoregulací. Krevní oběh nestačí prokrvit okrajové části těla a ruce a nohy tak chladnou a blednou. Máme neurčitý pocit otevřenosti, ale vše nám připadá prázdné, nejsme schopni udržet myšlenky. V mysli narůstá zmatek. Někdy jsme zcela přítomní, jindy se naše vědomí ztrácí. Tím, jak ztrácí umírající hmat v neprokrvených prstech, dochází k jevu, kterému naše babičky říkaly „hrabe hlínu do hrobu“. Umírající se snaží prsty zachytit vzduch, aby si ověřil cit v prstech. Před očima se nám mohou objevovat červené jiskřičky podobné světluškám.
Ztráta čtvrtého živlu, rozpouštění větru do prostoru vědomí
Nakonec máme stále větší problémy s dýcháním a máme pocit, že nás drtí velká tíha. Ztrácíme vládu nad vědomím. Mohou přijít křeče díky nedostatku kyslíku. Ztrácíme kontrolu nad fyzickými funkcemi. Centra mozku jsou nedostatkem kyslíku poškozena. Nakonec se naposledy nadechneme a dlouze vydechneme. Nastává zástava dechu a srdce. Na vnitřní úrovni můžeme vidět světla podobná plamenu svíčky. S posledním výdechem se živel větru rozpustí do prostoru. Tímto okamžikem je podle medicíny konstatována smrt.
Co se děje s naším vědomím dál, je pak přesně popsáno například v knize Tajný Buddhismus od Kalu Rinpocheho nebo v knize o Smrti a znovuzrození od Lamy Oleho Nydahla.
Zdroj: Lama Ole Nydahl: O smrti a znovuzrození, Pohled buddhismu na poslední okamžiky života
- Návštěvník
Re: Smrt a umírání
od miroslav » stř 18. říj 2023 15:53:57
-
miroslav - Příspěvky: 4810
- Registrován: čtv 29. kvě 2014 9:33:24
Re: Smrt a umírání
od Návštěvník » čtv 09. lis 2023 18:30:29
Prastará zásada spirituality je:
"Najdi smrt dřív, než si najde smrt tebe."
Protože smrt si tě najde, je to jen otázka času.
Co to znamená najdi smrt dřív, než si najde smrt tebe?
Znamená to, že zjistíš, co je v tobě za smrtí.
Odkazuje to na smrt ega, egoické identity ve vás,
kterou když objevíte, objevíte identitu podstaty, pak identita ega začne umírat
a to je úžasná věc.
- Návštěvník
- salmo1cz.
Re: Smrt a umírání
od Návštěvník » úte 12. pro 2023 7:55:51
Ashin Ottma : " Propojením se svou podstatou, mnoho zátěží odpadne nebo se stane nedůležitými."
- Návštěvník
Kdo je online
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 4 návštevníků