miroslav píše:
Takže ánanda je konečným cílem cesty skrz nevědomost ?
Hele, to je hezká myšlenka. Samozřejmě, jestli je tady ta nevědomost, že jsme těly, osobami s minulostí, vinami, chybami, nedokonalostmi, kvůli kterým nemáme šanci být ničím nepodmíněnou láskou, a ta nevědomost zmizí, pak ánanda je konečným cílem cesty skrz nevědomost, která zmizela.
Ale pozor, není to celé. Ananda se neobjeví, když tady nebude spojení s Pravdou. Tou pravdou je, že všechno tou nejvyšší pravdou už je, všechno je Bůh, který je Láskou.
Tudíž láska je to všechno, co skutečně je, jak říká Nisargadatta a ostatní Probuzení.
Tím pádem zmizí důležitost postoje k tomu, jakou má která forma jméno, jak mysl nazývá které tělo, a na místo chcimírů, pseudoosvícenců, dezolátů, idiotů, jednoho pokročilého a začátečníků, kterým Probuzení tají nejvyšší pravdu, je jasné, že všechno je Boží.
A s tímhle Poznáním je jasný i výklad Nisargadattovy věty: "Láska je smyslem a účelem duality".
Představa, že díky dualitě vzniká láska, je obdobná, jako představa, že díky připoutanosti vědomí k tělu vzniká podstata všeho, Bůh.
Že díky egu vzniká pravé Já.
Nebo, že díky máje vzniká Brahman.
Díky nevědomosti Pravda.
Bůh je tím vším, co je, je i nad tím vším, co je, všechnu tu iluzi oddělenosti, nevědomost, ztotožnění s těly a jmény přesahuje.
S tímhle Poznáním je také jasná a osvobozující i věta Eduarda Tomáše:
Nejvyšší překážkou je nevědomost. Myšlenka "já jsem tělem" je jejím základem. Proto ani o sobě, ani o jiných nemyslete, jako by byli tělem, ale vždy nejvyšší pravdou.
A teď to nejdrsnější.
Díky nevědomosti jsme těmi těly, která umírají, válčí, zabíjejí se, bolí, prožívají všechno to utrpení, zápasí o místo na slunci, o to, kdo má pravdu.
Díky nevědomosti pak žijeme ve světě plném bojů, válek, nedostatku, tužeb, starostí, utrpení.
Díky Poznání je všechno a každý tou nejvyšší pravdou. Všechno a každý je Boží. A díky Poznání je náš svět plný Lásky, klidu, míru, dokonalosti, krásy.
Svět v nejvyšší pravdě jiný není.