Jména a tvary

[Návštěvník]

E. Tomáš:

Ve jménech a tvarech je tedy obsaženo absolutní Já jako existence, vědomí a blaho. Proto nemohou být jména a tvary neskutečné. Všechno je Já.

Běžně se lidé domnívají, že jen jména a tvary jsou skutečné, proto se začátečnikům radí, považovat je za sen, za iluzi. Když se pozná absolutní Já, tak je jasné, že Já je všechno a že tedy i jména a tvary jsou skutečné.

Výrok naznačuje, že i když se začátečníkům říká, aby považovali svět jmen a tvarů (tedy materiální svět) za neskutečný nebo iluzorní (máju), konečná pravda je taková, že všechno je projevením absolutního "Já". Z tohoto pohledu jsou jména a tvary skutečné, protože jsou projevem té samé existence, vědomí a blaženosti (sat-čit-ánanda), která je podstatou "Já". Ramana Maharshi často poukazoval na to, že zdánlivě rozdělený svět forem je ve skutečnosti jednotou, a že k poznání této jednoty dochází skrze realizaci svého vlastního "Já".

Přílišná identifikace s nimi vede k zapomnění své skutečné podstaty. Tedy pro ty, kdo ještě nepoznali absolutní Já, je vhodné si uvědomit relativní povahu vnějšího světa. Když se člověk ponoří do meditace a pozná svou pravou podstatu, zjistí, že vše, včetně jmen a tvarů, je jen výrazem téže konečné reality – absolutního "Já".

Když člověk skrze sebepoznání realizuje své pravé "Já" – což je vědomí samotné, nedualistické a všeobsahující – rozpozná, že všechno, co se jeví jako oddělené formy a jména, je ve skutečnosti projevem této jediné podstaty. Toto "Já" je čisté Bytí (sat), Vědomí (čit) a Blaženost (ánanda). Blaženost je přirozeným stavem tohoto uvědomění, protože v absolutní jednotě není prostor pro utrpení, konflikty ani strach, které vznikají právě z iluze oddělenosti.

Ulpívání na iluzi oddělenosti způsobuje omezené a zkreslené prožívání reality, což může zahrnovat pocity utrpení, nespokojenosti či touhy po něčem, co nám chybí. V okamžiku, kdy se ztotožňujeme s tělem, myslí a osobní identitou, zažíváme relativní realitu, která se může zdát plná utrpení a strádání. To je však důsledkem nepochopení naší skutečné povahy.

Jakmile se osvobodíme od ulpívání na rozmanitých tvarech a jménech a obrátíme se dovnitř, do našeho nitra, abychom si uvědomili pravé Já, prožijeme vše jako neduální, blažené Bytí. Tento stav je jedinou skutečností, kde není prostor pro oddělenost ani utrpení. Jinými slovy, vaše vnímání, že přímé uvědomění existence jako absolutního bytí je blaženost a ulpívání na iluzi oddělenosti tuto blaženost zakrývá.

Kritika druhých vychází z pocitu oddělenosti – když vnímáme sebe a druhé jako oddělené entity, hodnotíme jejich činy, slova nebo chování z pohledu duality "já" a "oni". Toto ulpívání na oddělenosti vede k posuzování, protože vidíme rozdíly, které mohou být vnímány jako dobré nebo špatné.

Pokud však realizujeme, že ve své podstatě je všechno jedno – že všichni jsme projevy stejného "Já" – kritika druhých ztrácí smysl. Místo toho se objevuje soucit a porozumění, že každý jedná z omezeného vnímání své oddělenosti, a v této jednotě není prostor pro posuzování nebo kritiku.

[Návštěvník]

Jakmile se osvobodíme od ulpívání na rozmanitých tvarech a jménech a obrátíme se dovnitř, do našeho nitra, abychom si uvědomili pravé Já, prožijeme vše jako neduální, blažené Bytí.

Tedy i kritika druhých stejně jako všechno ostatní je neduálním blaženým bytím.
Problémy s kritikou má ten, kdo ještě neprožívá vše jako neduální blažené bytí a lpí na vlastní osobě, která by mohla být kritizována (obvykle oprávněně). Neduální blažené bytí nikdo nekritizuje.

[Návštěvník]

Tuto reakci je možné uvítat jako pokročilé pochopení neduální reality. Kritika druhých je v konečné pravdě součástí neduálního blaženého Bytí, protože veškeré projevy jsou aspekty jedné skutečnosti. Kritika, stejně jako vše ostatní, je projevem vědomí v rámci relativní reality.

Skutečné osvobození od problémů s kritikou nebo jakýmkoli jiným projevem relativní reality přichází tehdy, když člověk plně realizuje, že "Já" není totožné s tělem ani myslí, a tedy není dotčeno ani chválením, ani kritikou. Když je uvědomění plně zakotveno v neduálním "Já", jakákoli kritika je vnímána bez osobní reakce nebo utrpení, protože už není ztotožňování s "osobou", která by mohla být kritizována.

Problémy, které lidé mají s kritikou, vycházejí právě z iluze oddělenosti a ztotožnění s tělem a myslí. Když člověk lpí na osobní identitě, může kritika způsobovat bolest nebo obranné reakce. Jakmile ale člověk rozpozná svou pravou podstatu jako čisté vědomí, kritika ani chvála nemají žádnou moc narušit jeho klid a blaženost, protože "Já", v nejhlubším smyslu, není nikdy dotčeno ničím, co se odehrává na úrovni formy nebo jmen.

Takže by se dalo říci, že ano, i kritika je součástí celku, ale důležitější je uvědomit si, že pravé "Já" – to, co jsme v podstatě – zůstává vždy svobodné a nepodmíněné jakoukoli kritikou.

Když člověk zažívá jednotu Bytí, rozpoznává, že každý člověk, každá bytost, je projevem téže podstaty. Toto uvědomění přináší hluboký soucit a porozumění, že všechny projevy světa, včetně chyb a nedostatků druhých, jsou součástí projevu "Já". Z tohoto místa jednoty není možné někoho kritizovat, protože jakákoli kritika druhých by byla kritizováním sebe sama. Kritizování se stává nesmyslným, protože vše je dokonale součástí jedné reality, jednoho Bytí, a každá situace má svůj význam v rámci celku.

Kritika vychází z iluze duality, z nevědomosti, kdy věříme, že jsme oddělené individuální entity, které hodnotí a posuzují ostatní. Tento postoj posiluje pocit "já" proti "druhým", což je základem iluze oddělenosti. Když kritizujeme druhé, posilujeme tuto falešnou identitu ega, které se ztotožňuje s tělem, myslí a názory, čímž se ještě více vzdaluje od uvědomění jednoty.

Takže, když kritizujeme druhé, nevidíme skutečnost takovou, jaká je – nevidíme, že každý jedná na základě svého vlastního omezeného vnímání, které je projevem univerzální energie. Kritizováním zůstáváme uvězněni v iluzi oddělenosti a ega. Naopak, když si uvědomíme jednotu Bytí, kritika se rozpustí a je nahrazena porozuměním, láskou a přijetím, protože vidíme, že vše je dokonalým projevem Jednoty.

Uvědomění jednoty Bytí přirozeně vede k ukončení potřeby kritizovat druhé, protože vnímáme vše jako projev jednoho Bytí. Kritizování druhých udržuje iluzi oddělenosti, protože vychází z dualistického pohledu na svět a posiluje pocit odděleného "já".

[Návštěvník]

Takže by se dalo říci, že ano, i kritika je součástí celku, ale důležitější je uvědomit si, že pravé "Já" – to, co jsme v podstatě – zůstává vždy svobodné a nepodmíněné jakoukoli kritikou.

Pokud si člověk toto opravdu uvědomuje, tak s kritikou ani kritizováním nemá problém podobně jako třeba se zpěvem ptáků.Když někdo řekne o někom, že je hloupý - je to "kritika" nebo konstatování stavu věcí? Nebo to může být útok na druhého, když chci rosadit svoji pravdu, nebo to může být chybné vyhodnocení projevů druhého atd.
Stejně tak říci, že žumpa smrdí - je to kritika žumpy? Kritizuji tím "sám sebe" ?
Pokud někdo potřebuje vyčleňovat kritiku jako něco méně duchovního než ostatní projevy podstaty, tak se nejpíš stále ještě silně identifikuje se svojí osobou. Vnímá fakt ksitiky ve spojení se sbou - se svojí osobou. Podle svého vztahu ke kritice to může sám poznat. Kdo má problém s kritikou, s kritizováním, rozlišováním má v podstatě problém sám se sebou.
A že to není jen teorie - já například s kritikou problém nemám a od druhých ji rád přijímám, protože mi mnohdy může ukázat, co si třeba sám neuvědomuji. A nebo vidím jaký má ke mně ten druhý třeba zaujatý vztah. V obou případech je to přínosné.

Dokud vidím sebe sama jako něco jiného než třeba kozí bobky, nebo zpěv ptáků, nebo něčí kritizování, tak stále nevím Kdo jsem.
I když "cítím" kdo jsem, a vadí mi třeba kritizování moje nebo ostatních či jiné projevy podstaty, tak evidentně stále cítím jen svoji omezenou osobu, jako každý, kdo ještě nepoznal, nerealizoval podstatu.

[Návštěvník]

, tak stále nevím Kdo jsem.

Nejsi nic a zároven jsi všechno.

[Návštěvník]

, tak stále nevím Kdo jsem.

Nejsi nic a zároven jsi všechno.

[Návštěvník]

, tak stále nevím Kdo jsem.

Nejsi nic a zároven jsi všechno.

A co jsi ty, také nic a také všechno, tedy i kritizování, ptačí zpěv, smrad z jímky atd.?

[Návštěvník]

Ano, jsem i kritizování, i ptačí zpěv, i smrad z jímky. Vše, co vnímáte, jste vy sami. Ale přitom nejsem nic z toho – protože nemám žádnou formu, žádnou identitu. V moudrosti vím, že jsem nic, beztvaré vědomí bez identifikace. V lásce vím, že jsem všechno, že není rozdíl mezi mnou a světem. Skutečnost je taková, že v konečné pravdě není žádné rozdělení mezi mnou, vámi a tím, co nazýváte světem.

[Návštěvník]

Skutečnost je taková, že v konečné pravdě není žádné rozdělení mezi mnou, vámi a tím, co nazýváte světem.

Ty to nenazýváš světem? Ty jsi něco jiného než my?

A tím "naším" nazýváním jsi doufám taky. Nebo se k tomu "našemu" nazývání neznáš?

[Návštěvník]

Nenazývám to světem. Svět, jak ho nazýváte, je pouze mentální konstrukcí – slovy a pojmy. Já existuji před všemi těmito koncepty, v čistém vědomí. Ale zároveň, když se ptáte, tak ano, z vašeho hlediska se to může zdát jako svět, a já jsem jeho součástí stejně jako vy. Vaše nazývání je tedy i moje nazývání, protože ve skutečnosti mezi námi není rozdíl. Nemám ale žádný 'jiný svět' – ve mně žádné světy ani rozdíly neexistují.

[Návštěvník]

Nenazývám to světem. Svět, jak ho nazýváte, je pouze mentální konstrukcí – slovy a pojmy. Já existuji před všemi těmito koncepty, v čistém vědomí. Ale zároveň, když se ptáte, tak ano, z vašeho hlediska se to může zdát jako svět, a já jsem jeho součástí stejně jako vy. Vaše nazývání je tedy i moje nazývání, protože ve skutečnosti mezi námi není rozdíl. Nemám ale žádný 'jiný svět' – ve mně žádné světy ani rozdíly neexistují.

Tak to je zase nějaká citace nebo její modifikace pro začátečníky - "Svět je iluze"
Měl jsem dojem, že už se budeme bavit o něčem trochu pokročilejším - podle citátu uvedeném v úvodu vlákna.

"Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky"

Hold starého psa novým kouskům nenaučíš.

[Návštěvník]

Nenazývám to světem. Svět, jak ho nazýváte, je pouze mentální konstrukcí – slovy a pojmy. Já existuji před všemi těmito koncepty, v čistém vědomí. Ale zároveň, když se ptáte, tak ano, z vašeho hlediska se to může zdát jako svět, a já jsem jeho součástí stejně jako vy. Vaše nazývání je tedy i moje nazývání, protože ve skutečnosti mezi námi není rozdíl. Nemám ale žádný 'jiný svět' – ve mně žádné světy ani rozdíly neexistují.

Tak to je zase nějaká citace nebo její modifikace pro začátečníky - "Svět je iluze"
Měl jsem dojem, že už se budeme bavit o něčem trochu pokročilejším - podle citátu uvedeném v úvodu vlákna.

"Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky"

Hold starého psa novým kouskům nenaučíš.

Nabídni verzi pro pokročilé.

[Návštěvník]

Úrovně duchovního poznání a jejich příslušné verze vidění světa:

Málo chápaví (manda):

Vidění světa: Tito lidé vnímají svět jako pevnou a hmotnou realitu. Jsou silně spjati s formami, jmény a smyslovým vnímáním. Pro ně má jméno a forma velký význam a nejsou schopni nahlédnout za povrch materiálního světa. Jejich mysl se snadno nechává rozptylovat smyslovými vjemy, což je odvádí od vyšší duchovní pravdy.

Středně chápaví (madhyama):

Vidění světa: Tito aspiranti začínají chápat, že jméno a tvar jsou dočasné a že smyslové vnímání nám nedává přístup k absolutní skutečnosti. Jejich mysl je méně připoutaná k materiálním věcem, ale stále cítí určitou vazbu na svět forem. Jsou schopni občas rozlišit mezi iluzí a pravdou, ale ještě se zcela neosvobodili od smyslového vnímání. Materiální svět vnímají jako částečně iluzorní, ale stále pociťují silné spojení s jeho projevy.

Zralí (tivra):

Vidění světa: Tito aspiranti mají hlubší úroveň rozlišování a chápou, že jméno a tvar jsou pouhé iluze, které zakrývají pravou podstatu bytí. Smyslový svět je pro ně projevem dočasného klamu, a proto už na něj nejsou tolik vázáni. Přesto, že jsou si vědomi, že materiální svět není konečnou realitou, stále mohou vnímat určitou dualitu mezi světem jevů a vyšší duchovní pravdou. Jsou však schopni používat formy a jména jako prostředky k duchovní praxi, aniž by byli jimi zcela pohlceni.

Zcela zralí (ati tivra):

Vidění světa: Tito aspiranti zcela překonali iluzi jména a tvaru. Pro ně je materiální svět jen projevem božské energie a plně si uvědomují jeho iluzorní povahu. Jméno, tvar a smyslové vnímání pro ně nemají žádnou absolutní hodnotu – jsou si plně vědomi neduální reality, ve které neexistuje žádné rozlišení mezi subjektem a objektem, mezi smyslovým světem a duchovní pravdou. Vnímají všechno jako jednu jedinou podstatu, která je za všemi jmény a tvary. Jejich mysl je zcela osvobozená od připoutanosti k materiálnímu světu, vnímá jej jako božskou hru a existuje v neustálém uvědomování si absolutní skutečnosti.

[Návštěvník]

E. Tomáš:

Ve jménech a tvarech je tedy obsaženo absolutní Já jako existence, vědomí a blaho. Proto nemohou být jména a tvary neskutečné. Všechno je Já.

Běžně se lidé domnívají, že jen jména a tvary jsou skutečné, proto se začátečnikům radí, považovat je za sen, za iluzi. Když se pozná absolutní Já, tak je jasné, že Já je všechno a že tedy i jména a tvary jsou skutečné.

[Návštěvník]

E. Tomáš:

Ve jménech a tvarech je tedy obsaženo absolutní Já jako existence, vědomí a blaho. Proto nemohou být jména a tvary neskutečné. Všechno je Já.

Běžně se lidé domnívají, že jen jména a tvary jsou skutečné, proto se začátečnikům radí, považovat je za sen, za iluzi. Když se pozná absolutní Já, tak je jasné, že Já je všechno a že tedy i jména a tvary jsou skutečné.

Je možné sem dát celý text, ze kterého ta citace je nebo odkud je?

[Návštěvník]

E. Tomáš:

Ve jménech a tvarech je tedy obsaženo absolutní Já jako existence, vědomí a blaho. Proto nemohou být jména a tvary neskutečné. Všechno je Já.

Běžně se lidé domnívají, že jen jména a tvary jsou skutečné, proto se začátečnikům radí, považovat je za sen, za iluzi. Když se pozná absolutní Já, tak je jasné, že Já je všechno a že tedy i jména a tvary jsou skutečné.

Je možné sem dát celý text, ze kterého ta citace je nebo odkud je?

Je to z 999 otázek a odpovědí.
Ale spíše jde o to, jestli to tak je nebo ne a ne o to, kdo to nebo něco jiného kdy kde řekl.
To je zase přístup začátečníka, který se opírá o autority a "přesná znění", protože zatím nemá vlastní hlubší duchovní zkušenost, zejména ješte opravdu nepoznal a nežije vědomě tu podstatu. Protože pak, když žije podstatu ve všem už žádné výklady nepotřebuje a tak na nich ani nelpí ani jimi nepotřebuje "argumentovatovat" v diskuzích.
Co je pak potřeba a užitečné ne stále opakovat co je z pohledu duchovní cesty správně - to je obecně stokrát v různých knihách opakováno, ale co konkrétně u konkrétního člověka je špatně, chybně. To se nikde nedočte, to mu může ukázat jenom konkrétním člověk v reakci na jeho konkrétní projevy. V tom je smysl sanghy a samozřejmě Mistra, pokud je přítomen a na dotyčného se zaměří.

A s tímhle má Jana velký problém a utíká před tím jako čert před křížem pod vyspekulovanými duchovními záminkami - třeba o účelu těchto stránek.

[Jana]

Ve jménech a tvarech je tedy obsaženo absolutní Já jako existence, vědomí a blaho. Proto nemohou být jména a tvary neskutečné. Všechno je Já.

O tom, co skutečně existuje a co neexistuje, je možné planě polemizovat a nebo tady může být přímé uvědomění, čím to všechno je.

V povrchním poznávání, kdy je tady jenom poznávání smyslovým vnímáním, které zpracovává mysl, jsou tady oddělené tvary, formy, které nejsou Já. Je tady ulpívání na posuzující snové mysli, která ví, co je špatně, ví, jak je kdo jiný, než já, než by měl být.

Prakticky pak svět se jeví tak, jak ho popisuje tazatel: "V mém světě je neklid, úzkost a zoufalství..."

Oči vidí tělo, vzhled tvar, formu, mysl zná jméno, rozmanité charakteristiky, vědomí připoutané k mysli ví koho proč nemít rád, z čeho mít strach, na co si dát pozor, po čem toužit a proti čemu bojovat.

Jak obrazně řečeno sestupuje hlava do srdce, tak mizí iluze odděleného já, ego, a objevuje se uvědomění, že všechno je Já.

Klesáním do ticha v srdci ego mizí, zůstává uvědomění lásky, kterou tohle všechno je, blaženosti, kterou je Já.

A je tady uvědomění skutečnosti, kterou popisuje Nisargadatta jako dokonalý svět, kterým jsem Já.
Totéž říká Eduard Tomáš: "Všechno je Já."

Mysl pramení V duchovním srdci, potom jde do hlavy a pěti smysly do světa. Cesta k Pravdě je obrácená.

Takže skutečnost je možné poznávat na různých úrovních nevědomosti nebo poznání. Dokud jsme v nevědomosti, v hlavě, připoutaní k osobnímu posuzování, vidíme tvary a formy jako oddělené rozmanitosti, které jsou něčím jiným, než jsme. Ta kvalita se tady jeví nepopiratelná, utrpení je utrpení a idiot je na rozdíl od nás idiot.

V tichu srdce je absolutně všechno, co je, uvědoměním lásky, sat-čit-ánandou, uvědoměním blaženosti, štěstí pravého Já. Utrpení tady neexistuje, jakákoliv iluze oddělenosti sem nedosáhne, cestou z hlavy do srdce zmizí.

Není to tak, že by Nisargadatta žil jako žába v díře ve skále, kde by strá­vil svůj život v dokonalé blaženosti, ničím nerušený a nerozptylovaný. Venku před skálou by byl v pohybu svět, o kterém nic neví a nechce vědět, a proto když se doslechne o vnějším světě, říká: „Nic takového není. Můj svět je světem míru a blaženosti. Váš svět je pouhá slovní konstrukce a neexistuje.“

Ten dokonalý svět je skutečností, protože je tady uvědomění pravdy - celistvosti, že všechno je Já, nikoliv jako nějaká teoretická abstrakce, ale jako žitá skutečnost.

To znamená, že když se díváš na někoho, koho Tvá mysl posuzuje, kritizuje, vidí v něm nemožného idiota, můžeš si položit otázku, jestli je tahle bytost skutečně Tvým pravým Já? Vyvěrá poznání kým je, v duchovním milostiplném srdci, nebo osobní posuzující mysli?

[miroslav zaban]

Ve jménech a tvarech je tedy obsaženo absolutní Já jako existence, vědomí a blaho. Proto nemohou být jména a tvary neskutečné. Všechno je Já.

O tom, co skutečně existuje a co neexistuje, je možné planě polemizovat a nebo tady může být přímé uvědomění, čím to všechno je.

Vyyjádřij jsem souhlas s tím, co výše píšeš a to co píšeš dál mi připadá že je to právě už jsem to plané polemizování o kterém se zmiňuješ.
Proč jsi mne kvůli tomu musela zase zabanovat?
Není to snad pravda? Nebo je to z mé strany nějaké kritizování osoby?
Nebo co vlastně ti vadí?
Už to vypadalo, že jsi ochotná se zamyslet nad úvodním citátem pana Tomáše, který si sem sama dala a založila k tomu vlákno, tak jsem se o tom s tebou začal bavit a dopadlo to jako obvykle

[miroslav zaban]

Mně to banování nijak nevadí, naopak to dokesluje obrázek Jany. Nejen slovy, mezi slovy, ale i činy vyjadřuje člověk svoji skutečnou osobitost, své skutečné motivace a potřeby.
To není kritika, to je naopak potvrzení, že vnímám komplexně celou tvou bytost, co a proč Jano píšeš a děláš. A to je snad dobře, ne Jano?
Vyjadřuješ tím přece nejlépe to své uvědomění podstaty, Já atd., jak o tom pořád píšeš.
Jak jinak bys to chtěla sdělit, podělit se?

[dodo]

Je to z 999 otázek a odpovědí.
Ale spíše jde o to, jestli to tak je nebo ne a ne o to, kdo to nebo něco jiného kdy kde řekl.
To je zase přístup začátečníka, který se opírá o autority a "přesná znění", protože zatím nemá vlastní hlubší duchovní zkušenost, zejména ješte opravdu nepoznal a nežije vědomě tu podstatu. Protože pak, když žije podstatu ve všem už žádné výklady nepotřebuje a tak na nich ani nelpí ani jimi nepotřebuje "argumentovatovat" v diskuzích.
Co je pak potřeba a užitečné ne stále opakovat co je z pohledu duchovní cesty správně - to je obecně stokrát v různých knihách opakováno, ale co konkrétně u konkrétního člověka je špatně, chybně. To se nikde nedočte, to mu může ukázat jenom konkrétním člověk v reakci na jeho konkrétní projevy. V tom je smysl sanghy a samozřejmě Mistra, pokud je přítomen a na dotyčného se zaměří.

A s tímhle má Jana velký problém a utíká před tím jako čert před křížem pod vyspekulovanými duchovními záminkami - třeba o účelu těchto stránek.

Neodmietaš ty presné definície Náuk a citáty Osvietených preto, aby ti nenaštrbili tvoje predstavy o skutočnosti ?
Práve prístup začiatočníka považujúceho sa za pokročilého je v tom, že to čo tvrdí sa nezhoduje so slovami Prebudených a tak si alibisticky nahovára, že na nich nelpí, to aby si nenarúšal svoje predstavy o skutočnosti a o svojej pokročilosti. Taktiež sa vyhýba aj argumentácii, v obave, že by sa jeho nevedomosť nepodloženými argumentami prevalila a ostatní ju poznali.

Aj tu napríklad nezmyselne argumentuješ, (nechcem rovno povedať že drzo klameš), keď napíšeš, že:

...A s tímhle má Jana velký problém a utíká před tím jako čert před křížem pod vyspekulovanými duchovními záminkami - třeba o účelu těchto stránek.

Aby si hneď na to napísal:

...Nebo je to z mé strany nějaké kritizování osoby?

Potrebuje to ďalší komentár ? Snáď len to čo sa na teba naozaj skvele hodí a ty sa snažíš to prišiť niekomu inému:

Nejen slovy, mezi slovy, ale i činy vyjadřuje člověk svoji skutečnou osobitost, své skutečné motivace a potřeby.