Souzení

[miroslav]

Říkáš, že poznáváš pravdu ve všem, ve všech bytostech, v listech i v omylech, zní to, jako by tvé poznání bylo již úplné. Ale co je to za poznání, které stále rozlišuje mezi projevy, které stále vidí hloupého a probuzeného, ​​dokonalého a chybujícího? Není-li to mysl, která je pyšná na své schopnosti rozeznávat, oddělovat a klasifikovat?

Ano, je to mysl, která to dovede rozlišovat. Mám dojem, že darem mysli rozlišování byl obdařen například i Ježíš i ten Nisargadata a určitě i ty.

Pravé poznání, to, co se nachází za myslí, nepoznává rozdíly. Je-li tvé vnímání opravdu zakořeněné v jednotě, jaký smysl má rozlišovat mezi hlupákem a probuzeným? Když vidíš ve všem stejné, kde je prostor pro takové hodnocení?

Říkáš, že vidíš jednotu projevu a podstaty. Když je toto skutečně zajištěno, přestáváš mluvit o odděleném 'ty' a 'já', o tom, kdo koho učí. Protože i ten, kdo učí, i ten, kdo je učen, je jedním.

Tohle je tvoje představa o poznání, já ti jí neberu, ale je mylná.
Poznáním se žádná schopnost mysli neztrácí ani mysl nezmizí. Pouze zmizí ulpívání a sebestřednost a jimi způsobená nevědomost a psychologické potřeby sebepotvrzení.

Jakmile začneš považovat své poznání za vyšší než druhé poznání, už jsi v zajetí ega. Tvrdíš, že můžeš rozlišit projev od projevu – to není vědomí zakotveno v neměnném, ale pohyb mysli, která stále touží soudit, porovnávat a oddělovat.

Když je pravda skutečně poznána, není již nikdo, kdo by se mohl chlubit svými schopnostmi poznávat. Zůstává jen ticho, plnost bytí a hluboké, láskyplné pochopení, že v tom, co je, není místo pro já ani ty. To, co poznáváš, není dosaženo skrz rozlišování, ale je to úplné překročení mysli a všech jejích hodnocení.

Já žádné své poznání nepovažuji ani za vyšší ani za nižší ani za moje, ale za pravdivé a to je to jediné podstatné.
Vyšší, nižšší, nejvyšší, moje, druhého apod. to řešíš pořád ty, to jsou starosti ega nejvíce toho duchovního ega, které hledá pořád to nejvyšší a nejdokonalejší a nejraději by bylo nazýváno Já nebo nejvyšší pravdou. Proto se pořád srovnává. A srovnávání a chlubení si promítá i do projevů ostatních. Poznání není dosaženo skrze rozlišování, ale schopnost rozlišování se poznáním neztrácí. I probuzený dovede rozlišit kozí bobek od ovocného knedlíku a kuře od dospělé slepice. Nebo myslíš že už to nedovede?

[Jana]

Posuzování je jen dalším vlněním této bouře. Pokud bys skutečně spočinul v uvědomění své pravé podstaty – v tichu oceánu, který nezávisí na žádné vlně – pochopil bys, že není potřeba posuzovat druhé ani sebe, ani se držet nějaké pravdy či nepravdy. .

Už ho zase posuzuješ. Miroslav tě posuzuje a ty ho také posuzuješ. A přitom stále tvrdíš, že se to nemá.


Q: Pak tito ostatní [v tomto satsangu] nemají znalosti, a proto se vracejí?

M: Mluvíš za sebe! Ostatní lidé mohou být informovanější než ty, proč je posuzujete podle vás? Dopustil jste se vážného provinění, když jste tyto lidi přirovnal k úrovni své moudrosti. Starejte se o sebe, nestarejte se o ostatní. Jak se opovažuješ obtěžovat ostatní, když sám sebe úplně neznáš?


Podle tebe nemá Miroslav znalosti ... a na to Nisargadatta reagoval:„Nikdy nekritizujte druhé“

To, co může vypadat jako posuzování v běžném smyslu, se stává vyjádřením pravdy o tom, jak se člověk může dostat k hlubšímu porozumění. V tomto případě jde o sdílení porozumění, které ukazuje, že posuzování a hodnocení jsou spíše součástí povrchu mysli než pravé podstaty. Vyjádření samotné tedy nenaznačuje posuzování, ale spíše upozorňuje na přirozený stav, kde posuzování nemá místo.

[Jana]

Říkáš, že poznáváš pravdu ve všem, ve všech bytostech, v listech i v omylech, zní to, jako by tvé poznání bylo již úplné. Ale co je to za poznání, které stále rozlišuje mezi projevy, které stále vidí hloupého a probuzeného, ​​dokonalého a chybujícího? Není-li to mysl, která je pyšná na své schopnosti rozeznávat, oddělovat a klasifikovat?

Ano, je to mysl, která to dovede rozlišovat. Mám dojem, že darem mysli rozlišování byl obdařen například i Ježíš i ten Nisargadata a určitě i ty.

Rozlišování je funkcí mysli, ale to, co si myslí, že rozlišuje, je ve skutečnosti určováno tím, co je za myslí. Mysl může mít své dary a schopnosti, ale sama o sobě je jako rozbouřený oceán, který může odrážet pouze chaos. Rozlišování jako takové není podstatné, pokud není pochopeno, že za vším, co mysl rozlišuje, je jednotné vědomí.

Ježíš, já, ty – to vše jsou projevy téže univerzální pravdy. Moudré je se ptát ne na to, co mysl může dělat, ale na to, kdo je tím, kdo rozlišuje. Skutečné porozumění nepochází z rozlišování mysli, ale z uvědomění, které je za myslí. Když objevíme tohle uvědomění, zjistíme, že jsme vždy byli zajedno s tím, co hledáme.

[Jana]

Pravé poznání, to, co se nachází za myslí, nepoznává rozdíly. Je-li tvé vnímání opravdu zakořeněné v jednotě, jaký smysl má rozlišovat mezi hlupákem a probuzeným? Když vidíš ve všem stejné, kde je prostor pro takové hodnocení?

Říkáš, že vidíš jednotu projevu a podstaty. Když je toto skutečně zajištěno, přestáváš mluvit o odděleném 'ty' a 'já', o tom, kdo koho učí. Protože i ten, kdo učí, i ten, kdo je učen, je jedním.

Tohle je tvoje představa o poznání, já ti jí neberu, ale je mylná.
Poznáním se žádná schopnost mysli neztrácí ani mysl nezmizí. Pouze zmizí ulpívání a sebestřednost a jimi způsobená nevědomost a psychologické potřeby sebepotvrzení.

Ticho Bytí je sat-čit-ánadna, a tady mysl skutečně není ničím skutečným. V uvědomění téhle skutečnosti je jasné, že mysl nikdy neexistovala jako něco skutečného.

V tichu Bytí, které je naplněno jednotou a absolutním uvědoměním, mysl, se svými myšlenkami a koncepty, se ukazuje jako dočasná a iluzorní. Ve skutečnosti je mysl jen projekcí relativní reality, která nikdy neměla samostatnou existenci mimo tuhle absolutní skutečnost.

Jakmile si uvědomíme tuhle pravou podstatu, je jasné, že mysl nikdy neexistovala jako něco skutečného, ale byla spíš dočasným projevem v kontextu Bytí. Což přináší hluboké osvobození od omezení a klamů mysli a otevírá cestu k poznání moudrosti, o které mluví probuzení v kontextu se smrtí mysli.

T: Proč přichází Velká Smrt současně s „malou smrtí“ těla?
M: Nesmysl! Můžete zemřít stokrát, aniž byste se zbavil svého mentálního zmatku. A naopak, můžete si ponechat tělo a zemřít jenom v mysli. Smrt mysli je zrozením moudrosti.

[Jana]

Jakmile začneš považovat své poznání za vyšší než druhé poznání, už jsi v zajetí ega. Tvrdíš, že můžeš rozlišit projev od projevu – to není vědomí zakotveno v neměnném, ale pohyb mysli, která stále touží soudit, porovnávat a oddělovat.

Když je pravda skutečně poznána, není již nikdo, kdo by se mohl chlubit svými schopnostmi poznávat. Zůstává jen ticho, plnost bytí a hluboké, láskyplné pochopení, že v tom, co je, není místo pro já ani ty. To, co poznáváš, není dosaženo skrz rozlišování, ale je to úplné překročení mysli a všech jejích hodnocení.

Já žádné své poznání nepovažuji ani za vyšší ani za nižší ani za moje, ale za pravdivé a to je to jediné podstatné.
Vyšší, nižšší, nejvyšší, moje, druhého apod. to řešíš pořád ty, to jsou starosti ega nejvíce toho duchovního ega, které hledá pořád to nejvyšší a nejdokonalejší a nejraději by bylo nazýváno Já nebo nejvyšší pravdou. Proto se pořád srovnává. A srovnávání a chlubení si promítá i do projevů ostatních. Poznání není dosaženo skrze rozlišování, ale schopnost rozlišování se poznáním neztrácí. I probuzený dovede rozlišit kozí bobek od ovocného knedlíku a kuře od dospělé slepice. Nebo myslíš že už to nedovede?

Poznání pravého Já není intelektuálním rozlišováním, protože Já je mimo mysl, koncepty a dualitu. Poznání je přímé uvědomění skutečnosti, kde mizí objektové rozdělení. Rozlišování tím nezaniká, jen se mění jeho povaha. Už není podporováno egem nebo představami, ale vyvěrá ze samotného uvědomění. Schopnost rozlišovat mezi tím, co je skutečné a co je iluze, zůstává, je to přirozený projev samotného vnímání, které pramení z neosobní přítomnosti, ale není to už snaha mysli k tomu zaujímat stanovisko, protože všechno má nejvyšší kvalitu SČA.

[miroslav]

Ty tomu asi moc nerozumíš, co ti píšu, jak mohu pozorovat z tvých reakcí.

To nevadí.

[Návštěvník]

Rozlišování je funkcí mysli, ale to, co si myslí, že rozlišuje, je ve skutečnosti určováno tím, co je za myslí. Mysl může mít své dary a schopnosti, ale sama o sobě je jako rozbouřený oceán, který může odrážet pouze chaos. Rozlišování jako takové není podstatné, pokud není pochopeno, že za vším, co mysl rozlišuje, je jednotné vědomí.

Tvoje mysl je nepochybně rozbouřeným a zacyklovany oceán,

A chaos pitomosti,





Jinak,

Mysl je Vědomím v pohybu

Což tvé zpitomele myslí nedochází

A to co je osvíceno, to je samozřejmě mysl

A tak se mysl individualni stává univerzalni a absolutnem

O tom ale ty nic nevíš

Jen máš zcela evidentně problémy s myslí a myšlením

Takže

Dokola opakujes převzaté rady pro začátečníky

A tím chceš nablble poucovat

A posuzovat posuzování



Prostě

Zblbla zacyklovany mysl co se točí dokolecka v sebestrednem zpitomeni

[Návštěvník]

To, co může vypadat jako posuzování v běžném smyslu, se stává vyjádřením pravdy o tom, jak se člověk může dostat k hlubšímu porozumění. V tomto případě jde o sdílení porozumění, které ukazuje, že posuzování a hodnocení jsou spíše součástí povrchu mysli než pravé podstaty. Vyjádření samotné tedy nenaznačuje posuzování, ale spíše upozorňuje na přirozený stav, kde posuzování nemá

A to že jsi pica je také vyjádřením pravdy,

Jak se člověk může pěkně zacyklovat do naprostého zpitomeni pomocí ztotožňování s chtěnym

V tomto proípade jde o sdílení porozumění, jak lze snadno zblbnout

Stačí se jen napojit na vhodný egregor

Který tě odmění pocitem štěstí a jako třešinkou a dortu ještě zblbnutim

A nutkavou touhu své zblbnutí šířit do světa..



Takže

To že jsi pica není posuzování

Jak se domnívá tvá vymrdana a zpitomela mysl...

[Jana]

Ty tomu asi moc nerozumíš, co ti píšu, jak mohu pozorovat z tvých reakcí.

To nevadí.

Přesně tak, ten, kdo tomu rozumí a umí posoudit a porovnat mé a Tvé rozumové kvality s Einsteinem, jistě dospěje k závěru, že vedle Einsteina jsi - jsem hlupák.

Ale to vůbec nevadí. Tahle existence, která tím vším je, je naprosto dokonalá, bezchybná, celistvá.

I ten, kdo tomu rozumí a ví, že Ty a já jsme hlupáci, je stejným štěstím, stejnou blažeností, stejnou krásou, stejnou Láskou, jako tohle všechno, co je. Je taky Já, které je Boží a vždy přítomné.

V iluzi oddělenosti se může jevit tohle uvědomění, ve kterém mysl není ničím skutečným, jako nebezpečné, vždyť tady není nikdo, kdo rozliší kozí bobky od knedlíků.


S tímhle se v prožívání iluze oddělenosti nedá normálně fungovat.


Jenže ono se to stará o sebe Samo. Jak říkají Probuzení: Vesmír se stará.

Vlnky na hladině zábavně dovádějí, objevují se a mizí. A i když se z povrchního pohledu může jevit, že se zmizením tvaru vlny vlna umírá, a její ztráta je bolestí, smrt utrpením, ve mně jakožto oceánu nikdo neumírá, všechno zůstává stejnou živou láskou, bez ohledu na tvar, projev.... protože všechno je Já.

[Návštěvník]

Není potřeba se obávat, když v mysli přichází nejasnost nebo neporozumění. To, co skutečně jsme, není závislé na těchto formách myšlení. Rozumové kvality, které vnímáme, jsou jen části hry, kterou mysl hraje, a ta sama je pouhou součástí iluzorního světa duality. Přesto, ve své podstatě, i ta iluze je dokonalá, protože není jinak než projevem samotného Já.

Ve skutečnosti nejsou ani hlupáci, ani géniové, nejsou ani oddělené bytosti. Vše, co se děje, je projevem božské dokonalosti, lásky a blaženosti. Vlnky na hladině oceánu vznikají a zanikají, ale oceán zůstává. Stejně tak i my, když se noříme do své skutečné podstaty, vidíme, že všechno je Já, vše je Jeden celek, který zahrnuje všechny tvarové projevy i jejich zdánlivý zánik.

Není tedy třeba se trápit tím, jak se to dá poznat v oddělenosti, protože v hlubokém uvědomění se stará Vesmír o sebe sám. Každá vlna, každý tvar je v dokonalé harmonii s tím, co je. V tomto poznání není utrpení, není smrt, je jen živá nekonečná láska.

[miroslav]

Není tedy třeba se trápit tím, jak se to dá poznat v oddělenosti, protože v hlubokém uvědomění se stará Vesmír o sebe sám. Každá vlna, každý tvar je v dokonalé harmonii s tím, co je. V tomto poznání není utrpení, není smrt, je jen živá nekonečná láska.

Dobrou noc ...

[Návštěvník]

Dobrou Miroslave

[Návštěvník]

Jak pomáhá probuzený těm, co se postupně uvědomují ve své dokonalosti?

Pokud si je probuzený uvědomí, tak jejich uvědomění je rychlejší. Toto uvědomění jich probíhá u probuzeného v duchovním srdci. On ale duchovní srdce rozpustil, proto je zase pomyslně vytvoří (uvědomí si je) zároveň s duchovním srdcem svého
přítele a znovu je rozpouští, a tak pomáhá bližnímu.

Míla Tomášová
https://www.magiemysli.cz/pdf/20_Tom%C3%A1%C5%A1ovi.pdf

[Návštěvník]

Jak pomáhá probuzený těm, co se postupně uvědomují ve své dokonalosti?

Pokud si je probuzený uvědomí, tak jejich uvědomění je rychlejší. Toto uvědomění jich probíhá u probuzeného v duchovním srdci. On ale duchovní srdce rozpustil, proto je zase pomyslně vytvoří (uvědomí si je) zároveň s duchovním srdcem svého
přítele a znovu je rozpouští, a tak pomáhá bližnímu.

Míla Tomášová
https://www.magiemysli.cz/pdf/20_Tom%C3%A1%C5%A1ovi.pdf

https://youtu.be/v56LmUGfEdM?si=Ttvz1eY4IIRR82FD

[Návštěvník]

Míla Tomášová
https://www.magiemysli.cz/pdf/20_Tom%C3%A1%C5%A1ovi.pdf

Míla Tomášová

Také žáci mystické cesty lásky k Bohu, nazývané bhakti, kteří praktikují
soustředění zbožné, láskyplné mysli, obrácené k Bohu do svého nitra, mají na
určitém stupni vývoje – přiblížení se k Bohu – tato znamení spíše citelná než
viditelná, nebo viditelná jen nenápadně.
Žijí v normálním světě, mezi normálními lidmi, a všudypřítomný Pán jim dává
milost své lásky i účastenství na svém utrpení jako důkaz jejich přiblížení a spojování
s Ním – sjednocování duše s její božskou všudypřítomnou podstatou – Bohem, bez
zevních okázalostí. Je to vyrovnání blaženosti a bolesti, lásky a utrpení, protikladů
spojených do Jednoty Bytí, do jejího přirozeného stavu.
Křesťanští svatí byli ve své době zářnými příklady pro ostatní nejen svou
láskou ke Kristu, navenek vyjádřenou a potvrzenou mystickým utrpením krvácejících
ran Kristových, ale i zároveň svou obětavou činností pro jiné trpící. Utrpení těchto
nešťastných bylo mnohem krutější, čím méně Boha poznávali a neměli tedy v Něm
útěchu. Proto svatí zároveň obraceli trpící na víru v Boha, aby i tak bylo jejich utrpení
zmírněno.
Pro ty, kteří zažívají účastenství na bolestech Syna Božího, je ztotožnění s
Bohem pociťováno jako veliká blaženost, neboť boží láska i utrpení se spojují v boží
přítomnosti v Jednotu. Není tu rozpor oddělenosti.

[Návštěvník]

https://www.magiemysli.cz/pdf/20_Tom%C3%A1%C5%A1ovi.pdf

Míla Tomášová

Také žáci mystické cesty lásky k Bohu, nazývané bhakti, kteří praktikují
soustředění zbožné, láskyplné mysli, obrácené k Bohu do svého nitra, mají na
určitém stupni vývoje – přiblížení se k Bohu – tato znamení spíše citelná než
viditelná, nebo viditelná jen nenápadně.
Žijí v normálním světě, mezi normálními lidmi, a všudypřítomný Pán jim dává
milost své lásky i účastenství na svém utrpení jako důkaz jejich přiblížení a spojování
s Ním – sjednocování duše s její božskou všudypřítomnou podstatou – Bohem, bez
zevních okázalostí. Je to vyrovnání blaženosti a bolesti, lásky a utrpení, protikladů
spojených do Jednoty Bytí, do jejího přirozeného stavu.
Křesťanští svatí byli ve své době zářnými příklady pro ostatní nejen svou
láskou ke Kristu, navenek vyjádřenou a potvrzenou mystickým utrpením krvácejících
ran Kristových, ale i zároveň svou obětavou činností pro jiné trpící. Utrpení těchto
nešťastných bylo mnohem krutější, čím méně Boha poznávali a neměli tedy v Něm
útěchu. Proto svatí zároveň obraceli trpící na víru v Boha, aby i tak bylo jejich utrpení
zmírněno.
Pro ty, kteří zažívají účastenství na bolestech Syna Božího, je ztotožnění s
Bohem pociťováno jako veliká blaženost, neboť boží láska i utrpení se spojují v boží
přítomnosti v Jednotu. Není tu rozpor oddělenosti.

Eduard Tomáš:

Pravda je za blažeností, spíš v klidu a míru než v entusiastických sférách. Proto si nemáme libovat v blaženostech, ale jít dál.

[Jana]

Eduard Tomáš:

Pravda je za blažeností, spíš v klidu a míru než v entusiastických sférách. Proto si nemáme libovat v blaženostech, ale jít dál.

Kdy dojde u mystika či jogína k tzv. temné noci duše?

Nedávno jsem to zde říkal: když nehledáme správně, např. když toužím víc po blaženosti než po Pravdě.

Ale vždyt se říká, že Pravda je také blaženost?

Pravda je za blažeností, spíš v klidu a míru než v entusiastických sférách. Proto si nemáme libovat v blaženostech, ale jít dál.

A když to neděláme dobře, přijde zřejmě trest: Temná noc duše.

Není to trest, spíš pokyn, aby se cesta změnila nebo doplnila. Ale v každém případě může být nepříjemný, podle okolností může trvat i dost dlouho.

Co máme dělat v takovém případě?

Hlavně přemýšlet, v čem je závada a snažit se ji napravit! V každém případě je to jistý druh vnitřní pomoci. Proto je zejména třeba - n e z r e z i g n o v a t - nad tím, ale modlit se o správné vnuknutí a pracovat dál.

I když jdeme nesprávným směrem?

Ano, ale stále přitom volat o pomoc a - o s v í c e n í .

Jak říká Nisargadatta Maharadž: Mojí zkušeností je, že vše je blaženost. Ale touha po blaženosti vytváří bolest. Proto se blaženost stává zdrojem bolesti. Celý svět bolesti se rodí z touhy.

Temná noc duše nastává právě z touhy po osvícení, po blaženosti, celistvosti Bytí, což duchovně praktikující okusil. A na místo toho s mizejícím egem může přicházet prázdnota, izolace a vnitřní zápas.

Je zajímavé, že u bhakti cesty prakticky k temné noci duše nedochází.



Blaženost se na bhakti cestě nestává samostatným cílem po kterém by se toužilo, protože láska k tomu božímu už sama o sobě blažeností je, spojení s božským zmírňuje nebo úplně zamezuje vzniku pocitů oddělenosti a prázdnoty, což často provází temnou noc duše těch, kteří jdou cestou džňány.

Pro bhaktu není obtížné uvědomění, že to božské, které je láskou je absolutně vším, co je. Tedy, že vše je, jak říká Nisargadatta, blaženost.

Pro bhaktu je podstatné objevit tu moudrost, díky které se objevuje poznání, že zdroj utrpení není skutečný, jinak by se ze samé lásky k bližním obětovával a strhal.

[Návštěvník]

https://www.magiemysli.cz/pdf/20_Tom%C3%A1%C5%A1ovi.pdf

Míla Tomášová

Také žáci mystické cesty lásky k Bohu, nazývané bhakti, kteří praktikují
soustředění zbožné, láskyplné mysli, obrácené k Bohu do svého nitra, mají na
určitém stupni vývoje – přiblížení se k Bohu – tato znamení spíše citelná než
viditelná, nebo viditelná jen nenápadně.
Žijí v normálním světě, mezi normálními lidmi, a všudypřítomný Pán jim dává
milost své lásky i účastenství na svém utrpení jako důkaz jejich přiblížení a spojování
s Ním – sjednocování duše s její božskou všudypřítomnou podstatou – Bohem, bez
zevních okázalostí. Je to vyrovnání blaženosti a bolesti, lásky a utrpení, protikladů
spojených do Jednoty Bytí, do jejího přirozeného stavu.
Křesťanští svatí byli ve své době zářnými příklady pro ostatní nejen svou
láskou ke Kristu, navenek vyjádřenou a potvrzenou mystickým utrpením krvácejících
ran Kristových, ale i zároveň svou obětavou činností pro jiné trpící. Utrpení těchto
nešťastných bylo mnohem krutější, čím méně Boha poznávali a neměli tedy v Něm
útěchu. Proto svatí zároveň obraceli trpící na víru v Boha, aby i tak bylo jejich utrpení
zmírněno.
Pro ty, kteří zažívají účastenství na bolestech Syna Božího, je ztotožnění s
Bohem pociťováno jako veliká blaženost, neboť boží láska i utrpení se spojují v boží
přítomnosti v Jednotu. Není tu rozpor oddělenosti.

Eduard Tomáš:

Pravda je za blažeností, spíš v klidu a míru než v entusiastických sférách. Proto si nemáme libovat v blaženostech, ale jít dál.

Když si k tomu někdo musí přidávat svoje osobní vysvětlení, tak neporozuměl, o čem Míla a Eduard Tomášovi mluví.


Míla Tomášová:

Je to vyrovnání blaženosti a bolesti, lásky a utrpení, protikladů spojených do Jednoty Bytí, do jejího přirozeného stavu.

[Návštěvník]

Míla Tomášová:


Také žáci mystické cesty lásky k Bohu, nazývané bhakti......


Žijí v normálním světě, mezi normálními lidmi, a všudypřítomný Pán jim dává
milost své lásky i účastenství na svém utrpení jako důkaz jejich přiblížení a spojování
s Ním – sjednocování duše s její božskou všudypřítomnou podstatou .....


Nádherně popsamé.

[miroslav]

Jak říká Nisargadatta Maharadž: Mojí zkušeností je, že vše je blaženost. Ale touha po blaženosti vytváří bolest. Proto se blaženost stává zdrojem bolesti. Celý svět bolesti se rodí z touhy.

To říká těm, co touží po blaženosti.

Pokročilejší, které už tahle touha přešla, poznávají že Pravda je až za blažeností, nepodmíněnou láskou a dalšími potřebami touhami a nadějemi ega.
Tomu poznání u těch toužících po blaženosti předchází definitivní "loučení" se s těmito představami, potřebami, pocity a to je prožíváno jako temná noc duše.
To ti ale zatím nehrozí, držíš se jich opravdu pevně.