Eckhart Tolle Moc přítomného okamžiku Život v přítomnosti

[Návštěvník]

Eckhart Tolle | Moc přítomného okamžiku | Úvod | Pravda ve vašem nitru

Při čtení této knihy mnoho z nás učiní nové objevy: nejsme svou myslí; můžeme se zbavit duševní bolesti; najdeme, jakmile se vzdáme přítomnému okamžiku. Dovíme se také, že jedním z klíčů k dosažení vnitřního klidu je naše tělo, stejně jako ticho a prostor kolem nás. To jsou brány, jimiž můžeme vstoupit do přítomnosti, kde neexistují žádné problémy. V přítomném okamžiku najdeme své skutečné já a hlubokou vnitřní radost. Pouze v přítomném okamžiku si uvědomíme, že už jsme úplní a dokonalí. Mnoho z nás zjistí, že naší největší překážkou na cestě k tomuto poznání jsou naše partnerské vztahy. Vstupujeme do ,,nového teritoria" a nic není takové, jak se nám to dosud jevilo. Pochopíme, že naše partnerské vztahy mohou být další branou k duchovnímu osvícení, pokud jich budeme užívat moudře, to jest k tomu, abychom se stali víc milujícími. Výsledek? Skutečné spojení mezi naším já a druhými lidmi. Naučíme-li se žít v přítomném okamžiku, budeme-li vnímat realitu ,,neviditelného Bytí" a svého ,,vnitřního těla", otevřeme se transformujícímu poznání, jež nám poskytuje tato kniha.

Naše falešné já je produktem naší mysli a pokud se vzdáme našeho analytického myšlení, zjistíme, že my nejsme naší myslí a můžeme se zbavit naší duševní bolesti. Naše tělo, ticho a prostor kolem nás jsou jedním z klíčů pro dosažení vnitřního klidu. Jsou to brány, kterými můžeme vstoupit do přítomnosti – přítomného okamžiku, kde najdeme své skutečné já, klid a hlubokou vnitřní radost. Jedině v přítomném okamžiku si uvědomíme jak úplní a dokonalí jsme. Nic není takové jaké se nám doposud zdálo. Naše partnerské vztahy jsou jen další branou k duchovnímu osvícení a pomáhají nám, abychom se stali více milujícími. Výsledkem našeho snažení bude skutečné spojení mezi naším vlastním já a druhými lidmi, naučíme se žít v přítomném okamžiku a budeme vnímat realitu „neviditelného Bytí“ a svého „Já“.

https://www.youtube.com/results?search_ ... Dtomnosti+

http://www.olgabufkova.cz/files/duchovn ... amziku.pdf

[Návštěvník]

1. Překážka na cestě k osvícení

Osvícení- co to je?

Jistý žebrák seděl už přes třicet let u silnice. Jednoho dne šel kolem nějaký cizinec. „Můžete
mi dát nějaké drobné?" zamumlal žebrák a nastavil cizinci starou baseballovou čepici.
„Nemám nic, co bych vám mohl dát," odpověděl cizinec. Pak se žebráka zeptal: „Na čem to
sedíte?" „Je to jen stará bedna," odpověděl žebrák. „Sedím na ní od té doby, co si pamatuji."
„Už jste se někdy podíval dovnitř?" zeptal se cizinec. „Ne," odpověděl žebrák. „Proč bych to
dělal? Nic tam není." „Tak se tam podívejte," řekl mu cizinec. Žebrák otevřel víko. Ke svému
úžasu a radosti zjistil, že bedna je plná zlata.
Já jsem ten cizinec, který nemá nic, co by vám mohl dát, a který vám radí, abyste se podívali
dovnitř. Ne do nějaké bedny, ale mnohem blíže: do svého nitra.
„Já však nejsem žebrák," namítnete.
Lidé, kteří nenašli své skutečné bohatství, jímž je radost z Bytí a hluboký, neochvějný klid,
jenž tuto radost doprovází, jsou žebráci, i když mají velké materiální bohatství. Hledají radost,
naplnění, uznání, jistotu nebo lásku ve vnějším světě, zatímco ve svém nitru mají poklad,
který nejen obsahuje všechny tyto věci, aleje mnohem úžasnější než všechno, co nám svět
může nabídnout.
Slovo „osvícení" v nás vyvolává představu jakéhosi nadlidského úspěchu a naše já proti tomu
nic nenamítá, ale ve skutečnosti je to přirozený stav prozívané jednoty s Bytím. Je to pocit
spojení s něčím nesmírným a nezničitelným, s něčím, co je téměř paradoxně vámi a co je
zároveň mnohem větší než vy. Osvícení je nalezení vaší pravé přirozenosti za hranicemi
všech forem. Neschopnost uvědomit si tuto spojitost vyvolává iluzi oddělenosti od vlastního
já i od okolního světa. Následkem toho vnímáte své já - vědomě či nevědomě - jako izolovaný
fragment. Máte strach a jste v konfliktu s vnitřním i vnějším světem.
Mám rád Buddhovu jednoduchou definici osvícení jako „konec utrpení". Na tom není nic
nadlidského, že ne? Jako definice je to však neúplné, neboť to říká, co osvícení není: osvícení
není utrpení. Co vám však zůstane, když se zbavíte utrpení? To Buddha neříká a z jeho mlčení
vyplývá, že na to musíte přijít sami. Buddha definuje osvícení negativně, aby z toho vaše
mysl neudělala něco nadlidského, v co můžete věřit, ale čeho nemůžete dosáhnout. I přesto
však většina buddhistů dodnes věří, že osvícení může dosáhnout jen Buddha, a ne oni,
alespoň ne v tomto životě.
Hovořil jste o Bytí. Můžete nám říci, co tím slovem myslíte?
Bytí je věčný, stále přítomný Život za nesčetnými životními formami, které podléhají
narození a smrti. Bytí je však také hluboko uvnitř každé formy jako její nejvnitrnější,
neviditelná a nezničitelná podstata. To znamená, že vám je dostupné v každém okamžiku jako
vaše nejhlubší já, jako vaše pravá přirozenost. Nesnažte se však pochopit své bytí racionálně.
Nesnažte se pochopit je rozumem. Bytí můžete poznat jedině tehdy, když máte naprosto
klidnou mysl a žijete plně a intenzivně v přítomném okamžiku... Znovu nabýt vědomí svého
bytí a setrvat v tomto stavu „citového uvědomění" je osvícení.

§

Když říkáte Bytí, hovoříte o Bohu? Jestliže ano, proč to ne řeknete?

Během tisíců let nesprávného používání ztratilo slovo Bůh svůj smysl. Proto je užívám jen
zřídka. Lidé, kteří nikdy nenahlédli do sféry posvátného, do oné nesmírné sféry za tímto
slovem, jej užívají velice přesvědčivě, jako by věděli, o čem hovoří. Jiní Boha popírají, aniž
vědí, co popírají. Nesprávné užívání tohoto slova vede k absurdním tvrzením jako například:
„Můj nebo náš Bůh je jediný pravý Bůh, kdežto váš Bůh je falešný." K takovým tvrzením
patří také známé Nietzschovo prohlášení: „Bůh je mrtev."
Slovo Bůh se stalo uzavřeným pojmem. Jakmile je někdo vysloví, okamžitě si představíte
někoho nebo něco mimo vás, a téměř vždycky někoho nebo něco mužského rodu.
Bůh ani Bytí am žádné jiné slovo nemůže vyjádřit ani definovat nepopsatelnou realitu za tímto
slovem, takže důležité je, zda vám určité slovo pomáhá nebo znemožňuje vnímat To, co
označuje. Označuje transcendentální realitu, neboje pouhým pojmem ve vaší hlavě či jakýmsi
duševním idolem?
Slovo Bytí s\ce nevyjadřuje o nic víc než slovo Bůh, ale má tu výhodu, zeje otevřeným
pojmem. Neredukuje nekonečné neviditelné na konečnou entitu. Je nemožné z něj vytvořit
mentální obraz. Nikdo si nemůže dělat výlučné právo na jeho vlastnictví. Bytí je vaší
podstatou, je vám dostupné jako bezprostřední vědomí vaší existence, které předchází
jakoukoli kvalifikaci. Takže od slova Bytí je jen krůček k prožívání Bytí.

§

Co nám brání v prožívání této reality?

Naše ztotožnění s naší myslí, která nás nutí ustavičně přemýšlet. Neschopnost přestat myslit
je strašné neštěstí, ale my si to neuvědomujeme, neboť tím trpíme téměř všichni, takže to
považujeme za normální. Tento ustavičný duševní hluk vám znemožňuje najít onu sféru
vnitřního klidu, která je neoddělitelná od Bytí. Také vytváří naše falešné já, které vrhá stín
strachu a utrpení. O tom všem budeme hovořit podrobněji v dalších kapitolách.
Francouzský filozof Descartes věřil, že formuloval nejzákladnější pravdu, když učinil své
slavné prohlášení: „Myslím, tedy jsem." Ve skutečnosti však vyjádřil ten nejzákladnější omyl
- ztotožnil myšlení s Bytím a totožnost s myšlením. Člověk, který nemůže přestat myslit, to
jest téměř každý, žije ve stavu zdánlivé odloučenosti v šíleně složitém světě ustavičných
problémů a konfliktů, ve světě, který je odrazem stále větší fragmentace mysli. Osvícení je
stav celistvosti, pocit jednoty, a tudíž stav hlubokého klidu. Je to pocit jednoty s vnějším i
vnitřním světem - pocit jednoty s Bytím. Osvícení není jen konec utrpení a konfliktů, je to
zároveň osvobození z područí neustálého myšlení.
Naše ztotožnění s myslí vytváří mezi námi a realitou neprůhlednou stěnu pojmů, názvů,
představ, slov, soudů a definic, které blokují jakékoli opravdové vztahy. Tato stěna stojí mezi
vámi a vaším já, mezi vámi a vašimi bližními, mezi vámi a přírodou a mezi vámi a Bohem.
Právě tato stěna myšlení vyvolává iluzi, že jste naprosto odloučeni od „druhých". Zapomínáte
na základní fakt, že pod úrovní materiálních jevů a oddělených forem jste totožní se vším, co
existuje. Slovem „zapomínáte" chci říci, že tuto jednotu necítíte jako samozřejmou realitu.
Možná věříte, že tomu tak je, ale nevíte to. Vaše víra vás možná utěšuje, ale osvobodit vás
může pouze vaše zkušenost.
Myšlení se stalo nemocí. Nemoc je projevem nerovnováhy. Například na dělení a
rozmnožování buněk není nic špatného, ale když tento proces probíhá bez ohledu na celý
organismus, buňky se přemnoží a dochází k onemocnění.
Poznámka: Mysl je vynikající nástroj, pokud ji užíváme správně. Užíváme-li ji nesprávným
způsobem, stává se velmi destruktivní. Ve skutečnosti svou mysl neužíváte špatně - obvykle ji
totiž neužíváte vůbec. Vaše mysl užívá vás. A to je nemoc. Věříte, Iq jste svou myslí. To je
ovšem klam. Váš nástroj vás začal ovládat.

S tím tak docela nesouhlasím. Je sice pravda, že často myslím bezcílně jako většina lidí, ale
přesto užívám své mysl i jako nástroje k dosažení mnoha věcí. A dělám to každý den.

To, že dokážete vyluštit křížovku nebo sestrojit atomovou bombu, neznamená, že užíváte své
mysli. Jako psi rádi ohryzávají kosti, vaše mysl ráda řeší problémy. Proto luští křížovky a
vyrábí atomové bomby. Vás nezajímá ani jedno, ani druhé. Dovolte mi položit vám otázku:
Dokážete „vypnout" své myšlení, kdykoli chcete?

Tím myslíte, zda jsem schopen úplně přestat myslit? To dokážu snad jen na pár vteřin.

Pak vás tedy vaše mysl užívá. Nevědomě se s ní ztotožňujete, takže si ani neuvědomujete, že
jste jejím otrokem. Jste svým myšlením téměř posedlý a považujete je za své já. Počátkem
svobody je poznání, že nejste totožný se svým myšlením. Toto poznání vám umožňuje
pozorovat své myšlení. Jakmile začnete své myšlení pozorovat, aktivujete vyšší úroveň svého
vědomí. Uvědomíte si, že myšlení jejen nepatrným aspektem nesmírné sféry inteligence.
Uvědomíte si, že z této sféry pochází všechno skutečně důležité - krása, láska, tvořivost,
radost a vnitřní klid.

[Návštěvník]

2. Osvoboďte se od své mysli

Co to znamená „pozorovat své myšlení"?

Když pacient řekne svému lékaři, že „slyší v hlavě hlasy", lékař ho pravděpodobně pošle k
psychiatrovi. Ve skutečnosti však téměř každý slyší ve své hlavě neustále nějaký hlas nebo
více hlasů. Je to onen nevědomý monolog nebo dialog, který sice můžete zastavit, ale
neuvědomujete si to.
Pravděpodobně jste už potkali „bláznivé" lidi, kteří chodí po ulicích a mluví sami k sobě.
Jejich chování se příliš neliší od toho, co děláte vy a ostatní „normální" lidé. Jediný rozdíl je v
tom, že vy to neděláte nahlas. Náš vnitřní hlas komentuje, spekuluje, posuzuje, porovnává,
kritizuje, stěžuje si atd. Tento hlas se nemusí zabývat situací, ve které se nacházíte; může
hovořit o minulosti nebo budoucnosti. Pokud jde o budoucnost, obvykle si představuje
negativní situace. Vnitřní monolog je někdy doprovázen vizuálními obrazy nebo jakýmsi
„duševním filmem". I když se váš vnitřní hlas zabývá přítomnou situací, obvykle ji
interpretuje z hlediska minulosti. Je to proto, že tento hlas je součástí naší mysli, která je
utvářena naší individuální i kolektivní minulostí. Proto posuzujete a vnímáte přítomnost
očima minulosti a vidíte ji naprosto zkresleně. Často je tento vnitřní hlas naším největším
nepřítelem. Mnoho lidí má ve své vlastní hlavě mučitele, který je neustále kritizuje a trestá a
vysává jim životní energii. Tento hlas je příčinou mnoha utrpení, neštěstí a nemocí.
Dobré je, že se od své mysli můžete osvobodit. Je to jediné skutečné osvobození. První krok
můžete učinit hned teď. Začněte naslouchat hlasu ve své hlavě. Zaměřte se především na
myšlenky, které se stále opakují jako stará gramofonová deska.
Naslouchejte tomu hlasu nezaujatě. Nic nekritizujte. Neodsuzujte, co slyšíte, neboť to by
znamenalo, že se váš vnitřní hlas vrátil zadními vrátky. Brzy si uvědomíte: tam je ten hlas a
tady jsem já, kdo mu naslouchá. Tento pocit vlastní přítomnosti, toto sebeuvědomění není
myšlenka, neboť vychází ze sféry širší inteligence za vaším myšlením.

§

Když nasloucháte nějaké myšlence, jste si vědomi nejen té myšlenky, ale také sami sebe jako
jejího svědka. To je nová dimenze vědomí. Když nasloucháte myšlence, uvědomujete si v
pozadí svou vědomou přítomnost - své hlubší já. Myšlenka pak ztrácí svou moc nad vámi a
rychle odejde, protože jste se přestali ztotožňovat se svou myslí.
Když myšlenka odejde, uvědomíte si přerušení myšlenkového proudu. Tyto mezery v myšlení
budou zpočátku krátké, ale postupně se budou prodlužovat. Budete v nich cítit vnitřní klid.
Začnete si uvědomovat svou přirozenou jednotu s Bytím, která je obvykle zastíněna vaším
myšlením. Cvičením se tento pocit klidu prohloubí. Ucítíte jemnou emanaci radosti
vystupující z hlubin vašeho nitra: radost z Bytí.

Tento stav není stavem bezvědomí. Právě naopak. Kdyby bylo možné dosáhnout vnitřního
klidu pouze za cenu ztráty vědomí, nestálo by to za to. V tomto stavu vnitřního spojení jste
naopak mnohem bdělejší než ve stavu ztotožnění se svou myslí. Jste plně přítomní v daném
okamžiku. Zvyšuje se také vibrační frekvence energetického pole, které dává život vašemu
tělu.

Když vstoupíte do této bezmyšlenkovité sféry hlouběji, dosáhnete stavu čistého vědomí. V
tomto stavu cítíte svou vlastní přítomnost tak intenzivně a tak radostně, že vám připadá
poměrně nedůležité vaše myšlení, vaše pocity, vaše tělo a celý vnější svět. A přece to není
egoistický stav. Dostanete se za hranice toho, co jste dříve považovali za „své já". Tato
vědomá přítomnost jste vy, ale zároveň je nepředstavitelně větší než vy. Může vám to
připadat paradoxní nebo dokonce nesmyslné, ale nemohu to vyjádřit žádným jiným
způsobem.

Proud myšlení můžete přerušit také tím, že soustředíte svou pozornost na přítomnost.
Intenzivně si uvědomujte přítomný okamžik. To je velice uspokojující. Tímto způsobem
odvedete pozornost od myšlenkové činnosti, vytvoříte mezeru v myšlení a dosáhnete
vědomého stavu vysoké bdělosti. To je podstatou meditace.
V každodenním životě to můžete cvičit tak, že se soustředíte na jakoukoli běžnou činnost,
takže se stane svým vlastním cílem. Například pokaždé, když jdete po schodech, soustřeďte
svou pozornost na každý krok, každý pohyb a každý dech. Buďte naprosto soustředění na
svou činnost. Když si myjete ruce, vnímejte zvuk a teplotu vody, pohyb svých rukou, vůni
mýdla atd. Když si sednete do auta a zavřete za sebou dveře, několik vteřin sledujte proudění
svého dechu. Uvědomujte si přítomný okamžik. Zda jste v tomto cvičení úspěšní, to poznáte
podle toho, jak hluboký klid cítíte ve svém nitru.

§

Takže nejdůležitějším krokem na cestě k osvícení je tohle: odnaučit se ztotožňovat se s vlastní
myslí. Pokaždé, když vytvoříte mezeru v myšlenkovém proudu, vaše vědomí se stane
jasnějším.
Jednoho dne se možná přistihnete, jak se usmíváte na svůj vnitřní hlas, jako byste se usmívali
na skotačení malého dítěte. To znamená, že už neberete obsah své mysli tak vážně, neboť
víte, že na tom nezávisí vaše identita.

[Návštěvník]

3. Povznesení se nad myšlení

Není myšlení nutným předpokladem našeho přežití v tomto světě?

Vaše mysl je nástroj. Používáte jej k dosažení určitého cíle, a jakmile cíle dosáhnete, nástroj
odložíte. Nicméně si myslím, že osmdesát až devadesát procent myšlení většiny lidí je nejen
zbytečné, ale díky jeho negativní povaze také škodlivé. Pozorujte svou mysl a uvidíte, že to je
pravda. Zbytečné myšlení vám bere energii.

Tento druh nutkavého myšlení je určitou závislostí. Čím se vyznačuje závislost? Tím, že
nejste schopni přestat. Jako by vaše činnost byla silnější než vy. Navíc vám dává falešný pocit
potěšení, potěšení, které se nakonec mění v bolest.

Proč jsme závislí na myšlení?

Protože se ztotožňujete s obsahem a činností své mysli. Protože máte strach, že byste ztratili
své já, kdybyste přestali myslit. Během dospívání si vytváříte představu o tom, kdo jste.
Tomuto iluzornímu já můžeme říkat ego. Naše ego je závislé na činnosti naší mysli a nemůže
existovat, když přestaneme myslit. Slovo ego znamená různé věci pro různé lidi, ale já tohoto
slova užívám k označení falešného já, jež vytváříme tím, že se nevědomě ztotožňujeme se
svou myslí.
Pro naše ego stěží existuje přítomný okamžik. Pouze minulost a budoucnost jsou považovány
za důležité. Toto naprosté převrácení reality vysvětluje, proč je v tomto stavu naše mysl tak
dysfunkční. Neustále udržuje minulost při životě, neboť si myslí, že bez ní nejsme nic.
Neustále se promítá do budoucnosti, aby si zajistila vlastní přežití a našla jakési naplnění.
Naše mysl si říká: „Jednoho dne, až se stane to či ono, budu šťastná a klidná." I když se někdy
zdá, že se naše ego zabývá přítomností, není to vlastně přítomnost, neboť se na ni dívá očima
minulosti. Nebo redukuje přítomnost na pouhý prostředek k dosažení určitého cíle, který je v
budoucnosti. Pozorujte svou mysl a uvidíte, že tomu tak je.
Klíčem k osvobození je přítomný okamžik. Ten však nenajdete, dokud se ztotožňujete se svou
myslí.
Nechci ztratit svou schopnost analyzovat a rozlišovat. Nevadilo by mi, kdybych se naučil
myslit soustředěně ji a jasněji, ale nechci přijít o svou mysl. Myšlení je nejcennější dar, který
máme. Bez myšlení bychom byli jen dalším druhem zvířete.
Převaha mysli je pouze jedním stadiem v evoluci vědomí. Dnes musíme přejít do dalšího
stadia, jinak nás naše monstrózní mysl zničí. K tomuto námětu se vrátím později. Myšlení a
vědomí není totéž. Myšlení je pouze nepatrným aspektem vědomí. Myšlení nemůže existovat
bez vědomí, kdežto vědomí nepotřebuje myšlení.
Osvícení vyžaduje, abychom se povznesli nad myšlení, nikoli abychom klesli na úroveň
zvířat. V osvíceném stavu stále užíváte své mysli, ale děláte to mnohem efektivnějším
způsobem než předtím. Myšlení užíváte k praktickým účelům, ale jste oproštěni od vnitřního
dialogu a jste klidnější. Když potřebujete nalézt tvůrčí řešení, oscilujete mezi myšlením a
klidem, mezi myslí a stavem bez-myšlenkovitosti. Stav bezmyšlenkovitosti je čisté vědomí.
Jedině tak můžete myslit tvůrčím způsobem, neboť jedině tak má vaše myšlení skutečnou
sílu. Samotné myšlení, oddělené od nesmírné sféry vědomí, se stává sterilní, šílené a
destruktivní.
Naše mysl je v podstatě mechanismus, který nám pomáhá přežít. Mysl shromažďuje a
analyzuje informace, ale není tvůrčí. Všichni opravdoví umělci tvoří ve stavu vnitřního klidu
a bezmyšlenkovitosti. Jejich mysl pak dává formu jejich tvůrčímu impulzu. Dokonce i velcí
vědci říkají, že jejich objevy přišly ve stavu hlubokého duševního klidu. Přední matematici
včetně Einsteina tvrdí, že „myšlení hraje podřízenou roli v krátké, rozhodující fázi tvůrčího
aktu".' Proto lze říci, že důvodem, proč průměrný vědec není tvůrčí, není jeho neschopnost
myslit, nýbrž jeho neschopnost přestat myslit.
Zázrak života na zemi nevznikl a není udržován pomocí myšlení. Život je udržován
inteligencí, která je mnohem větší než mysl. Jak může lidská buňka o průměru dvou tisícin
centimetru obsahovat informace, jež by naplnily tisíc knih o šesti stech stránkách? Čím víc se
dovídáme o mechanismech našeho těla, tím víc si uvědomujeme, jak nesmírná je jeho
inteligence a jak málo víme. Když se naše mysl spojí s touto inteligencí, stane se
nejúžasnějším nástrojem, neboť slouží něčemu většímu, než je sama.

[Návštěvník]

4. Emoce: Reakce těla na naši mysl

A co naše emoce ? Emoce mě ovlivňují mnohem víc než mysl.

Mysl není jen myšlení. Mysl zahrnuje také vaše vědomé i nevědomé emoce. Emoce vznikají
tam, kde se stýká mysl a tělo. Emoce jsou reakcí těla na vaši mysl - to jest odrazem mysli ve
vašem těle. Například nenávistná myšlenka vytváří v našem těle energetický náboj, kterému
říkáme zlost. Tělo se připravuje k boji. Myšlenka, že jsme v nebezpečí, způsobuje stahování
svalů, což je tělesný projev toho, čemu říkáme strach. Výzkumy ukazují, že silné emoce
vyvolávají změny v biochemické rovnováze těla. Tyto změny představují materiální aspekt
našich emocí. Obvykle si neuvědomujete všechny své myšlenky ani své emoce.
Čím víc se ztotožňujete se svým myšlením a emocemi, čím méně jste přítomni jako nezaujaté
vědomí, tím vyšší je náboj emoční energie, ať si to uvědomujete, nebo ne. Nejste-li schopni
uvědomovat si své emoce, jste-li od nich odříznuti, nakonec se projeví náčiste tělesné úrovni
v podobě nějakého tělesného příznaku. O tomto problému bylo v posledních letech hodně
napsáno, takže se tím nemusíme zabývat v této knize. Silná nevědomá emoce se může
projevit jako vnější událost, která vám připadá jako něco, co se vám děje. Například lidé, kteří
v sobě mají hodně zlosti, kterou si neuvědomují a nevyjadřují, jsou často zdánlivě
bezdůvodně napadáni ostatními naštvanými lidmi. Z těchto lidí vyzařuje zlost, kterou někteří
lidé podvědomě cítí a která probouzí jejich vlastní latentní zlost. Máte-li potíže vnímat své
emoce, soustřeďte se na vnitřní energetické pole svého těla. Vnímejte své tělo zevnitř. To vám
také pomůže uvědomovat si své emoce.

§

Řekl jste, že emoce jsou odrazem mysli v těle. Někdy je však emoce v rozporu s myslí: mysl
říká „ne" a emoce říká „ano".

Chcete-li skutečně poznat svou mysl, vaše tělo vám vždycky poskytne pravdivý obraz; proto
vnímejte své emoce ve svém těle. Pokud existuje zjevný rozdíl mezi vaším myšlením a vašimi
emocemi, myšlení je nepravdivé a emoce je pravdivá. To není konečná pravda vaší existence,
ale relativní pravda vašeho momentálního stavu mysli. Konflikty mezi povrchními
myšlenkami a nevědomými duševními procesy jsou zajisté běžné. Nemusíte být ještě schopni
uvědomovat si nevědomou činnost své mysli jako myšlenky, ale tato činnost se odráží ve
vašem těle jako emoce, jež si můžete uvědomit. Pozorovat své emoce tímto způsobem je v
podstatě totéž jako pozorovat své myšlenky. Jediný rozdíl je v tom, že zatímco myšlenky
máte v hlavě, emoce cítíte především v těle. Pak svým emocím můžete dovolit existovat, aniž
se jimi necháte ovládat. Přestanete se s nimi ztotožňovat a stanete se nezaujatým
pozorovatelem. Budete-li to dělat, všechno nevědomé ve vašem nitru vyjde na světlo vašeho
vědomí.

Takže pozorování emocí je stejně důležitě jako pozorování myšlenek?

Ano. Naučte se ptát se sami sebe: „Co se ve mně děje v tomto okamžiku?" Tato otázka vás
povede správným směrem. Nesnažte se své emoce analyzovat, jen je pozorujte. Soustřeďte
svou pozornost dovnitř. Vnímejte energii svých emocí. Nejste-li si vědomi žádné emoce,
soustřeďte svou pozornost hlouběji do vnitřního energetického pole svého těla. To je bránou
do sféry Bytí.

§

Emoce obvykle představuje energizovanou myšlenku a díky tomuto silnému energetickému
náboji není zpočátku snadné pozorovat ji nezaujatě. Emoce vás chtějí ovládnout a obvykle se
jim to daří -pokud nejste dostatečně soustředění. Když se následkem nedostatečného
soustředění se svými emocemi ztotožňujete, což je běžné, vaše emoce se přechodně stávají
„vámi". Často se vytvoří začarovaný kruh mezi vaším myšlením a vašimi emocemi, takže se
vzájemně posilují. Myšlenka vytvoří zesílený obraz sebe samé ve formě emoce a vibrační
energie emoce posiluje původní myšlenku. Tím, že přemýšlíte o situaci, která způsobila
určitou emoci, dáváte této emoci energii, a ta pak energizuje vaše myšlení atd.
Všechny emoce jsou v podstatě modifikacemi prapůvodní, neroz-lišené emoce, která má svůj
původ ve ztrátě vědomí toho, čím skutečně jste. Tuto nerozlišenou emoci je obtížné přesně
pojmenovat. Je možné ji nazvat strachem, ale kromě neustálého pocitu ohrožení obsahuje také
hluboký pocit opuštěnosti a neúplnosti. Snad nejlepší je použít výrazu, který je stejně
nerozlišený jako tato původní emoce, a prostěji nazvat „bolestí". Jedním z hlavních úkolů
mysli je odstranit tuto emocionální bolest, což vysvětluje její ustavičnou aktivitu, ale nakonec
sejí podaří tuto bolest jen dočasně zastřít. Čím víc se mysl snaží zbavit se této bolesti, tím
větší je tato bolest. Mysl nikdy nemůže najít řešení, a ani vám nemůže dovolit najít řešení,
neboť ona sama je součástí tohoto „problému". Představte si, jak se policejní ředitel snaží
najít žháře, kterým je on sám. Této bolesti se nezbavíte, dokud se nepřestanete ztotožňovat se
svou myslí, to jest se svým egem. Teprve pak ztratí mysl svou moc a Bytí se projeví jako vaše
skutečná přirozenost. Ano, vím, na co se zeptáte.

Chtěl jsem se zeptat na pozitivní emoce, jako je láska nebo radost.

Láska a radost jsou neoddělitelné od vašeho přirozeného stavu vnitřní spojitosti s Bytím.
Okamžiky lásky, radosti a hlubokého klidu přicházejí, kdykoli dojde k přerušení
myšlenkového proudu. U většiny lidí k tomu dochází jen málokdy a náhodně, v okamžicích
ohromení, jež někdy vyvolá nepopsatelná krása, extrémní tělesná námaha nebo velké
nebezpečí. V takových okamžicích cítíme hluboký vnitřní klid. A s ním přichází intenzivní
radost, láska a pohoda.
Tyto okamžiky jsou obvykle velmi krátké, neboť naše mysl rychle obnoví svou hlučnou
aktivitu, které říkáme myšlení. Trvalé radosti, lásky a pohody dosáhnete teprve tehdy, až se
osvobodíte od nadvlády své mysli. Radost, láska a pohoda však nejsou emoce, neboť existují
na mnohem hlubší úrovni. Takže si nejdřív musíte být plně vědomi svých emocí, než budete
schopni vnímat to, co je za nimi. Emoce znamená doslova „vyrušení". Slovo emoce pochází z
latinského emovere, což znamená „vyrušit".

Láska, radost a klid jsou hluboké stavy Bytí či spíš tři aspekty stavu vnitřní spojitosti s Bytím.
Jako takové nemají žádný protiklad. To proto, že vznikají za hranicemi mysli. Naopak emoce,
které jsou součástí naší dualistické mysli, podléhají zákonu protikladů. To znamená, že
nemůže být něco dobrého bez něčeho špatného. Takže v neosvíceném stavu ztotožnění s
vlastní myslí nazýváte radostí to, co je příjemným, ale přechodným aspektem ustavičně se
měnícího cyklu bolesti a potěšení. Potěšení vždy nacházíte v něčem mimo vás, kdežto radost
vzniká ve vašem nitru. To, co vám dnes působí potěšení, vám zítra způsobí bolest. A to, čemu
říkáte láska, může být na chvíli příjemné a vzrušující, ale ve skutečnosti je to stav extrémní
závislosti, který se každou chvíli může změnit ve svůj opak. Mnoho „milostných" vztahů
osciluje mezi „láskou" a nenávistí.

Opravdová láska vás nenutí trpět. Jak by to bylo možné? Nikdy se náhle nemění v nenávist,
stejně jako se radost nemění v bolest. Jak už jsem řekl, okamžiky skutečné lásky, skutečné
radosti a hluboké pohody můžete prožít i předtím, než dosáhnete osvícení - než se osvobodíte
od své mysli. Jsou to aspekty vaší pravé přirozenosti, která je obvykle zastíněna vaší myslí. I
v „normálních" závislých vztazích mohou existovat okamžiky, kdy si uvědomujete přítomnost
něčeho opravdového a nezničitelného. Tyto okamžiky jsou přechodné a obvykle jsou velmi
rychle přehlušeny aktivitou vaší mysli. Pak máte pocit, že jste ztratili něco vzácného, nebo
vás vaše mysl přesvědčí, že to bylo jen zdání. Zdání to však nebylo a nikdy to nemůžete
ztratit. Je to součást vaší přirozenosti, kterou mysl může zastínit, ale nikdy ji nemůže zničit. I
když je obloha zatažená, slunce nezmizelo -je stále nad mraky.
Buddha říká, že příčinou bolesti a utrpení je žádostivost a touha a že, chceme-li se zbavit
bolesti, musíme přeseknout pouta touhy.
Naše žádostivá mysl hledá spásu a naplnění ve vnějším světě a v budoucnosti jako náhražku
za radost z Bytí. Dokud se ztotožňujeme se svou myslí, ztotožňujeme se také s těmito touhami
a potřebami, takže naše „já" existuje jako pouhá možnost, jako nenaplněný potenciál nebo
semeno, které ještě nevyklíčilo. V tomto stavuje i touha po osvícení jen další touhou po
naplnění v budoucnosti. Proto se nesnažte zbavit se touhy nebo „dosáhnout" osvícení.
Soustřeďte se na přítomnost. Žijte v přítomném okamžiku jako nezaujatý pozorovatel své
mysli. Místo abyste citovali Buddhu, buďte Buddhou, buďte „probuzeným člověkem", což
slovo buddha znamená.
Lidé žijí ve spárech utrpení od té doby, kdy upadli v Boží nemi-lost, kdy vstoupili do sféry
času a mysli a kdy si přestali uvědomovat Bytí. Od té doby mají pocit, že jsou
bezvýznamnými fragmenty v nepřátelském vesmíru, že jsou odloučeni od Zdroje a od
druhých lidí.
Bolest je nevyhnutelná, dokud se ztotožňujete se svou myslí, dokud žijete ve stavu nevědomí.
Hovořím především o emoční bolesti, která je také hlavní příčinou tělesné bolesti a tělesných
nemocí. Nenávist, sebelítost, pocit viny, zlost, sklíčenost, žárlivost a dokonce i sebemenší
podrážděnost - to všechno jsou formy bolesti. A každá rozkoš v sobě obsahuje semeno
bolesti: svůj neoddělitelný protiklad, který se časem projeví.
Každý, kdo vyzkoušel drogy, ví, že euforie se nakonec změní v nějakou formu bolesti. Mnozí
lidé vědí z vlastní zkušenosti, jak snadno a rychle se může změnit partnerský vztah ze zdroje
potěšení ve zdroj bolesti. Pozitivní a negativní polarity jsou opačnými stranami téže mince;
obě jsou součástí bolesti, která je neoddělitelná od stavu egocentrického ztotožnění s myslí.
Existují dvě úrovně bolesti: bolest, kterou způsobujete dnes, a bolest, která přežívá z
minulosti. V této knize chci mluvit o tom, jak zamezit působení bolesti v přítomnosti a jak se
zbavit bolesti z minulosti.

[Návštěvník]

VĚDOMI:OSVOBOZENÍ OD BOLESTI

PŘESTAŇTE PŮSOBIT BOLEST V PŘÍTOMNOSTI

Nikdo není úplně oproštěn od bolesti a zármutku. Není lepší naučit se s nimi žít než se snažit
vyhnout se jim?

Většina lidské bolesti je zbytečná. Bolest si způsobujete sami, dokud se necháte ovládat svou
myslí.
Bolest, kterou si způsobujete v přítomnosti, je vždycky formou rezistence proti tomu, co je.
Na myšlenkové úrovni je to určitá forma posuzování reality. Na emoční úrovni je to určitá
forma negativity. Intenzita bolesti závisí na stupni rezistence a ta závisí na tom, do jaké míry
se ztotožňujete se svou myslí. Vaše mysl odmítá přítomný okamžik a snaží se mu uniknout.
To znamená, že čím víc se ztotožňujete se svou myslí, tím víc trpíte. Lze to vyjádřit také
obráceně: čím ochotněji přijímáte přítomný okamžik, tím méně trpíte -a tím méně jste závislí
na své mysli.

Proč mysl odmítá přítomný okamžik? Jelikož je schopna fungovat pouze v čase, to jest v
minulosti a budoucnosti, proto vnímá přítomný okamžik jako hrozbu. Čas a mysl jsou
neoddělitelné.
Představte si, že by na Zemi nebyl žádný člověk a že by tu byly jen rostliny a zvířata.
Existovala by minulost a budoucnost? Existoval by čas? Otázky jako „Kolik je hodin?" nebo
„Kolikátého je dnes?" by ztratily smysl? Dub nebo orel by se takovým otázkám pobaveně
zasmál. „Kolik je hodin?" zeptali by se. „No přece teď. Copak existuje něco jiného?"
Samozřejmě že potřebujeme mysl a čas, abychom mohli fungovat v tomto světě, ale když nás
mysl a čas začnou ovládat, začneme trpět.
Mysl, jež si chce udržet svou nadvládu, se ustavičně snaží zastřít přítomný okamžik minulostí
a budoucností, takže vaše skutečná přirozenost, která je neoddělitelná od přítomného
okamžiku, je zastíněna vaší myslí. V lidské mysli se hromadí stále větší břemeno času. Pod
tímto břemenem úpějí všichni lidé, ale stále k němu přidávají, když odmítají přítomný
okamžik nebo jej redukují na prostředek k tomu, aby se dostali do nějakého budoucího
okamžiku, který existuje jen v jejich mysli - nikdy ve skutečnosti. Nahromadění času v
kolektivní i individuální lidské mysli obsahuje také re-ziduální bolest z minulosti.
Chcete-li přestat působit bolest sobě a druhým lidem, nechcete --li už přidávat k bolesti z
minulosti, ignorujte čas; aspoň do té míry, aby vám to nebránilo v každodenním životě. Jak
můžete ignorovat čas? Uvědomte si, že neexistuje nic než přítomný okamžik. Proto jej
neodmítejte. Soustřeďte se na něj. Žijte v přítomném okamžiku a do minulosti se vracejte, jen
když musíte řešit praktické problémy života. Co by mohlo být nesmyslnější než odmítat něco,
co je? Co by mohlo být nesmyslnější než bránit se životu, který existuje pouze v přítomnosti?
Vzdejte se tomu, co je. Přijměte život - a uvidíte, jak vám začne pomáhat, místo aby vám
škodil.

§

Přítomný okamžik je někdy velmi nepříjemný, nepřijatelný a strašný.

Přítomnost je taková, jaká je. Pozorujte, jak ji vaše mysl ustavičně klasifikuje a posuzuje, a
tím způsobuje bolest a utrpení. Nezaujatým pozorováním své mysli se distancujete od jejích
rezistenčních mechanismů a dovolujete přítomnému okamžiku existovat. To vás osvobozuje
od vnějších vlivů a dává vám to opravdový vnitřní klid. Sledujte, co se děje, a jednejte, když
je to nutné nebo možné.
Přijměte přítomný okamžik - a pak jednejte. Přijímejte přítomný okamžik, jako byste si jej
zvolili. Nebraňte se mu. Učiňte z něj svého spojence, nikoli svého nepřítele. Tím změníte celý
svůj život

http://www.olgabufkova.cz/files/duchovn ... amziku.pdf

[Návštěvník]

BOLEST Z MINULOSTI: ROZPOUŠTĚNÍ EMOČNÍHO TĚLA

Dokud nejste schopni žít v přítomném okamžiku, každá emoční bolest, kterou pociťujete, ve
vás zanechává určité reziduum bolesti. Spojuje se s bolestí z minulosti a zůstává ve vaší mysli
a těle. To zahrnuje bolest z dětství, kterou způsobilo nevědomí světa, do nějž jste se narodili.
Nahromaděná bolest tvoří negativní energetické pole ve vašem těle a mysli. Lze ji považovat
za jakousi neviditelnou entitu. Je to vaše emoční tělo. Existuje ve dvou modech: latentním a
aktivním. Zatímco někteří lidé žijí ve svém emočním těle téměř pořád, jiní je vnímají pouze v
situacích spojených s nějakým nepříjemným zážitkem z minulosti. Emoční tělo může být
probuzeno téměř čímkoli. Je-li připraveno probudit se, může být aktivováno pouhou
myšlenkou nebo nevinnou poznámkou blízkého člověka.
Některá emoční těla jsou otravná, ale poměrně neškodná, zatímco jiná jsou velmi
destruktivní. Některá napadají lidi kolem vás, jiná mohou napadnout vás, jejich hostitele. Váš
postoj k životu se následkem toho stane velice negativním. Tímto způsobem vznikají také
nemoci, dochází k nehodám nebo dokonce k sebevraždě.
Když si myslíte, že někoho dobře znáte, a najednou se octnete tváří v tvář této neznámé a
odporné stvůře, jste šokováni. Mnohem důležitější je však pozorovat tuto bytost v sobě
samém. Proto sledujte všechny známky nespokojenosti ve svém nitru - může se probouzet
vaše emoční tělo. To se projevuje ve formě podrážděnosti, netrpělivosti, stísněné nálady,
zlosti, vzteku nebo touhy někomu ublížit. Snažte se přistihnout své emoční tělo v okamžiku,
kdy se začíná probouzet z dřímoty.
Emoční tělo se snaží přežít jako každá jiná existující entita a může žít jedině tehdy, když vás
donutí, abyste se s ním nevědomě ztotožnili. Pak vás začne ovládat, „stane se vámi" a žije
skrze vás. Živí se jakýmkoli zážitkem, který rezonuje s jeho druhem energie, se vším, co
způsobuje další bolest, ať už ve formě zlosti, nenávisti, zármutku, násilí nebo nemoci. Jakmile
vás jednou ovládne, začne ve vašem životě vytvářet situace, které mu vracejí jeho vlastní
energii, a tím ho posilují. Bolest se živí bolestí, neboť radost je pro ni nestravitelná.
Jste-li ovládáni svým emočním tělem, chcete stále víc bolesti. Stanete se bud obětí, nebo
násilníkem. Chcete sami trpět nebo působit bolest druhým nebo oboje. Ve skutečnosti v tom
není tak velký rozdíl. Samozřejmě si to neuvědomujete a tvrdíte, že bolest nevyhledáváte.
Budete-li však pozorně sledovat své myšlenky a jednání, uvidíte, že bolest záměrně udržujete
při životě. Když si to uvědomíte, přestanete to dělat, neboť chtít větší bolest je šílenství a
nikdo není vědomě šílený.
Emoční tělo, které je temným stínem, jejž vrhá vaše ego, se bojí světla vašeho vědomí. Jeho
přežití závisí na vašem nevědomém ztotožnění se s ním a na vašem strachu čelit bolesti, která
ve vás žije. Když se s bolestí nevyrovnáte, budete ji muset prožívat znovu a znovu. Vaše
emoční tělo vám může připadat jako nebezpečná příšera, na kterou se nemůžete ani podívat,
ale mohu vás ujistit, zeje to pouhý přízrak, který je bezmocný proti síle vašeho vědomí.
Některá duchovní učení tvrdí, že veškerá bolest je v podstatě zdání, a mají pravdu. Otázkou
je, zda to platí také ve vašem případě. Samotná víra nestačí. Chcete žít do konce života v
bolesti a stále jen opakovat, zeje to pouhé zdání? Osvobodí vás to od bolesti? Víra sama
nestačí. Jde o to, jak tuto pravdu realizovat ve vašem vlastním životě.
Vaše emoční tělo nechce, abyste si uvědomili, čím ve skutečnosti je. Jakmile je začnete
pozorovat, jakmile v sobě cítíte jeho energetické pole, je konec s vaším ztotožněním. Do hry
vstupuje vyšší dimenze vědomí. Tuto dimenzi nazývám vědomou přítomností. Nyní jste
nezaujatým pozorovatelem, takže vaše emoční tělo nemůže předstírat, že je vámi, a ztrácí
možnost skrze vás obnovovat svou energii. Našli jste svou nejvnitrnější sílu. Objevili jste moc
přítomného okamžiku.
Co se stane s naším emočním tělem, když si uvědomíme jeho existenci a přestaneme se s ním
ztotožňovat?
Nevědomí toto tělo vytváří; vědomí je transformuje v sebe. Tento univerzální princip krásně
vyjádřil svatý Pavel: „Co je vystaveno světlu, to se stává světlem." Jako nemůžete bojovat
proti temnotě, nemůžete bojovat ani proti svému emočnímu tělu. Kdybyste se o to pokoušeli,
způsobili byste vnitřní konflikt, a tím další bolest. Stačí bolest pozorovat. Pozorovat něco
znamená přijímat to jako součást toho, co je v přítomném okamžiku.
Emoční tělo je uvězněná životní energie, která se oddělila od vašeho energetického pole a
stala se dočasně autonomní díky tomu, že se s ní ztotožňujete. Tato energie se obrátila proti
sobě a životu jako zvíře, které se snaží sežrat svůj vlastní ohon. Proč si myslíte, že je naše
civilizace tak destruktivní? Nicméně i destruktivní síly jsou součástí životní energie.
Když se stanete pozorovatelem, vaše emoční tělo se ještě nějakou dobu bude snažit vás svést
k tomu, abyste se s ním opět ztotožnili. V tomto stadiu vám může způsobovat bolesti v
různých částech těla, ale jen přechodně. Vnímejte všechno, co se ve vás děje. Buďte bdělými
strážci svého vnitřního prostoru. Chcete-li vnímat energii emočního těla, musíte být velice
pozorní. Jste-li si této energie vědomi, nemůže ovládat vaše myšlení. Jakmile se vaše myšlení
ztotožní s energetickým polem bolestné entity ve vašem těle, vaše myšlenky ji začnou
posilovat.
Je-li například zlost převládající energií vašeho emočního těla a vy stále přemýšlíte jen o tom,
jak vám někdo ublížil a jak se mu za to pomstíte, pak jste přestali být nezaujatým
pozorovatelem a vaše emoční tělo se stalo „vámi". Kde je zlost, tam je bolest.
Neustálá vědomá pozornost přerušuje spojení mezi vaším emočním tělem a vaším myšlením a
vyvolává proces transmutace. Jako by se vaše bolest stala palivem pro vaše vědomí, které
začne hořet jasněji. V tom spočívá ezoterický smysl alchymie: transmutace obecného kovu ve
zlato a proměna utrpení ve vědomí. Vnitřní konflikt se vyřeší a vy jste opět celým člověkem.
Pak musíte přestat působit další bolest.
Dovolte mi, abych celý proces shrnul. Soustřeďte se na pocity ve svém nitru. Uvědomte si, že
tyto pocity jsou vaším emočním tělem. Přijměte jeho existenci. Nepřemýšlejte o něm -
nedovolte mu, aby ovlivnilo vaše myšlení. Neanalyzujte je a neposuzujte je. Neztotožňujte se
s ním. Buďte nezaujatým pozorovatelem všeho, co se ve vás děje. Uvědomujte si nejen
emoční bolest, ale také „pozorovatele". V tom spočívá moc přítomného okamžiku, síla vaší
vlastní vědomé přítomnosti.
U mnoha žen se emoční tělo probouzí zejména v období před menstruací. O tom budeme
hovořit podrobněji v dalších kapitolách. Zatím vám řeknu jen tohle: Budete-li v tomto období
schopny pozorovat všechno, co cítíte ve svém nitru, aniž se tím necháte ovládnout, bude to
pro vás úžasné duchovní cvičení, které vám pomůže zbavit se veškeré bolesti z minulosti.

[Návštěvník]

ZTOTOŽNĚNÍ EGA S EMOČNÍM TĚLEM

Proces, který jsem právě popsal, je nesmírně účinný a přitom jednoduchý. Pochopilo by jej i
dítě a doufám, že se jednou bude vyučovat ve škole. Jakmile pochopíte, jak důležité je být
nezaujatým pozorovatelem všeho, co se děje ve vašem nitru, budete mít k dispozici
nejmocnější transformační nástroj.
To neznamená, že nemůžete cítit vnitřní nechuť přestat se ztotožňovat se svou bolestí. Tak
tomu bude zejména v případě, že jste se větší část svého života ztotožňovali se svým
emočním tělem. Neboli že jste si ze svého emočního těla vytvořili nešťastné já a stále ještě
věříte, že tato fikce je tím, čím skutečně jste. V takovém případě budete pociťovat silnou
rezistenci. Jinými slovy, raději budete žít v bolesti - budete svým emočním tělem -, než abyste
se vrhli do neznáma a riskovali ztrátu svého známého nešťastného já.
Pokud je to váš případ, sledujte rezistenci ve svém nitru. Sledujte, jak lpíte na své bolesti.
Buďte velmi ostražití. Vnímejte ono zvláštní potěšení, jež vám dává vaše vnitřní
nespokojenost. Uvědomte si své nutkání ustavičně hovořit a přemýšlet o svém neštěstí.
Jakmile si to uvědomíte, svou rezistenci překonáte. Soustředíte se na své emoční tělo, stanete
se jeho pozorovatelem a tím začnete jeho transmutaci.
To záleží jen na vás. Nikdo jiný to za vás nemůže udělat. Samozřejmě vám pomůže, když se
budete stýkat s lidmi, kteří si hluboce uvědomují svou existenci. Styk s takovými lidmi posílí
vaše vnitřní světlo. Když položíte doutnající polínko vedle hořícího polena a pak je od sebe na
chvíli oddělíte, vaše polínko bude hořet mnohem intenzivněji. Koneckonců obě polena jsou
součástí téhož ohně. Být takovým ohněm je funkcí duchovního učitele. Tuto funkci může
splnit také terapeut, který se povznesl nad úroveň mysli a plně si uvědomuje svou skutečnou
existenci.

[Návštěvník]

PŮVOD STRACHU

Řekl jste, ze základní součástí emoční bolesti je strach. Jak vzniká a proč je náš život plný
strachu? A není určitá dávka strachu zdravou sebeochranou? Kdybych se nebál ohně, mohl
bych do něj strčit ruku a spálit se.

Ruku nestrkáte do ohně, protože víte, že byste se spálili. K tomu, abyste se vyhnuli
zbytečnému nebezpečí, nepotřebujete strach - potřebujete minimum inteligence a zdravého
rozumu. V takových situacích se řídíte svou zkušeností. Kdyby vám někdo hrozil ohněm nebo
fyzickým násilím, mohli byste mít strach, ale to je instinktivní reakce, nikoli trvalý
psychologický stav strachu, o němž hovořím. Psychologický stav strachu není závislý na
konkrétním bezprostředním nebezpečí. Psychologický strach můžeme pociťovat jako stav
úzkosti, nervozity, napětí, hrůzy, fobie atd. Tento druh strachu vždycky předjímá něco, co by
se mohlo stát, není to strach z něčeho, co se děje teď. Zatímco vv jste tady, vaše mysl je v
budoucnosti. Tato rozpolcenost ve vás probouzí pocity úzkosti. A jestliže se většinu času
ztotožňujete se svou myslí a nevnímáte přítomný okamžik, tato úzkost bude vaším stálým
společníkem. Přítomný okamžik můžete zvládnout, je však nemožné zvládnout něco, co
neexistuje - nemůžete zvládnout budoucnost.
Jak už jsem řekl dříve, dokud se ztotožňujete se svou myslí, váš život je ovládán vaším egem,
které je velmi zranitelné, neboť se domnívá, že je v neustálém ohrožení. Tak je tomu i v
případě, že se navenek chová sebejistě. Nezapomínejte, že emoce jsou reakcí vašeho těla na
vaši mysl. Co slyší vaše tělo od vašeho falešného já, které si vaše mysl vytvořila? Jsem v
neustálém nebezpečí. A jakou emoci tato informace vyvolává? Strach, samozřejmě.
Strach má mnoho příčin. Bojíme se ztráty, neúspěchu, zranění atd., ale veškerý strach je v
podstatě strachem našeho ega ze smrti a neexistence. Naše ego věří, že smrt čeká za každým
rohem. Jste--li ztotožněni se svou myslí, strach ze smrti ovlivňuje všechny aspekty vašeho
života. Dokonce i něco tak triviálního, jako je potřeba prosadit vlastní názor - to jest obhájit
něco, s čím se ztotožňujete -, je důsledkem strachu ze smrti. Jestliže se ztotožňujete se svým
názorem, vaše falešné já je vážně ohroženo, kdykoli se mýlíte. Proto si nemůžete dovolit
nemít pravdu. Mýlit se znamená umřít. Z toho důvodu se hroutí mnoho partnerských vztahů,
proto vznikají války.
Jakmile se přestanete ztotožňovat se svou myslí, bude vám lhostejné, zda máte či nemáte
pravdu, neboť to neohrožuje integritu vašeho já. Můžete jasně vyjádřit svůj názor, aniž vás
něco nutí být agresivní. Totožnost vašeho já vychází z hlubší úrovně vašeho nitra, nikoli z
vaší mysli. Pozorně sledujte, co se snažíte obhajovat. Iluzorní totožnost, představu ve své
mysli, fiktivní entitu. Jakmile si to uvědomíte, přestanete se s tím ztotožňovat. Tím se vyhnete
všem konfliktům, které narušují vztahy mezi lidmi. Moc nad druhými je slabost převlečená za
sílu. Skutečnou sílu máte v sobě a je vám vždy dostupná.
Takže strach je stálým společníkem každého, kdo se ztotožňuje se svou myslí, a proto ztratil
spojení se svým hlubším já, zakořeněným v Bytí. Jen velice málo lidí se neztotožňuje se svou
myslí, takže téměř každý, koho znáte nebo potkáte, žije v neustálém strachu. Rozdíl je pouze
v intenzitě. Na jedné straně spektra je neurčitý pocit ohrožení a na druhé úzkost a hrůza.
Většina lidí si svůj strach uvědomí, teprve když se začne projevovat v akutní formě.

http://www.olgabufkova.cz/files/duchovn ... amziku.pdf

https://www.youtube.com/results?search_ ... %BEiku+%7C

[Návštěvník]

Dalším aspektem emoční bolesti, který je neoddělitelnou součástí egoistické mysli, je hluboce
zakořeněný pocit vlastní neúplnosti, pocit, že nejsme celiství. U některých lidí je tento pocit
vědomý, u jiných je nevědomý. Je-li vědomý, projevuje se jako nepříjemný a stále přítomný
pocit neadekvátnosti. Je-li nevědomý, pak se projevuje nepřímo jako intenzivní žádostivost
nebo chtivost. V obou případech jsou lidé nuceni hledat něco, co uspokojí jejich ego as čím se
mohou ztotožnit, aby zaplnili prázdnotu, kterou cítí ve svém nitru. Proto se snaží získat
majetek, peníze, úspěch, uznání, aby se cítili naplněni. I když však dosáhnou všeho, po čem
toužili, brzy zjistí, že se své vnitřní prázdnoty nezbavili, že je bezedná. Pak mají opravdový
problém, neboť si už nemohou nic nalhávat. Vlastně mohou, a také to dělají, aleje to mnohem
obtížnější.
Dokud se necháte ovládat svou egoistickou myslí, nemůžete žít v trvalé pohodě, protože se
cítíte uspokojeni pouze v okamžicích, kdy jste získali něco, po čem jste toužili. Jelikož ego je
odvozené já, musí se ztotožňovat s vnějšími věcmi. Musíte je stále bránit a posilovat.
Nejčastěji se ztotožňujete se svým majetkem, společenským postavením, vzděláním a
vědomostmi, tělesným vzhledem, výjimečnými schopnostmi, osobní a rodinnou minulostí,
politickými názory nebo náboženskou vírou. Nic z toho však nejste vy.
Nahání vám to hrůzu? Nebo jste rádi, že si to konečně uvědomujete? Dříve nebo později se
toho všeho budete muset vzdát. Možná tomu ještě nevěříte a já vás zajisté nežádám, abyste
věřili, že svou totožnost nemůžete najít ve vnějším světě. Tuto pravdu musíte poznat sami.
Určitě ji poznáte, až budete cítit, že se blíží smrt. Smrt vás zbaví všeho, čím nejste.
Tajemstvím života je „umřít, než umřete" - zjistit, že smrt neexistuje.

[Návštěvník]

ŽIVOT V PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU
NEHLEDEJTE SVÉ JÁ VE SVÉ MYSLI


Myslím, že se budu muset ještě hodně naučil o fungování své mysli, než se dostanu k
duchovnímu osvícení.

Ne, to nemusíte. Problémy mysli nevyřešíte na úrovni mysli. Jakmile pochopíte základní
mechanismus, nemusíte se učit nic jiného. Studium mysli z vás může udělat dobrého
psychologa, ale nedovede vás za hranice mysli, stejně jako vás studium duševních poruch
nevyléčí z šílenství. Už víte, že základním mechanismem nevědomého stavuje ztotožnění s
myslí, která vytváří falešné já neboli ego jako náhražku za vaše pravé já hluboce zakořeněné v
Bytí. Jak říká Ježíš, budete jako větev useknutá z keře.
Potřeby ega jsou nekonečné. Ego se cítí ohrožené a bezbranné, a proto žije v neustálém
strachu a pořád něco potřebuje. Jakmile tomuto mechanismu porozumíte, nemusíte zkoumat
všechny jeho projevy a nemusíte z toho dělat složitý osobní problém. To se ovšem vašemu
egu líbí, neboť stále hledá něco, k čemu by se mohlo připoutat, a váš problém mu k tomu dá
příležitost. Proto je ego mnoha lidí tak úzce spjato s jejich problémy. Jakmile se to stane, tito
lidé se svých problémů nechtějí zbavit, protože by přišli o své ego, do nějž nevědomě
investují svou bolest a utrpení.
Jakmile si uvědomíte, že příčinou nevědomí je vaše ztotožnění s myslí, která ovšem zahrnuje
také vaše emoce, přestanete se s ní ztotožňovat. Začnete žít vědomě. Žijete-li vědomým
životem, můžete své mysli dovolit, aby byla tím, čím je, aniž se s ní ztotožňujete. Mysl sama
není dysfunkční. Je to úžasný nástroj. K porušení funkcí dochází, když v mysli hledáte své já
a ztotožňujete se s ní. Pak se stane egoickou myslí a začne vás ovládat.

[Návštěvník]

KONEC ILUZE ČASU

Zdá se mi téměř nemožné přestat se ztotožňovat se svou myslí. Všichni lidé jsou v ní ponořeni.
Jak naučíte rybu létat?

Tady je návod: Zbavte se iluze času. Čas a mysl jsou neoddělitelné. Odstraňte z mysli čas a
okamžitě se zastaví - pokud jej nebudete chtít použít.
Jsme-li ztotožněni se svou myslí, jsme uvězněni v čase. Máme neodolatelné nutkání žít ve
vzpomínkách a očekávání. Z toho důvodu se zabýváme výhradně minulostí a budoucností a
nevnímáme přítomný okamžik. Toto nutkání vzniká, protože nám minulost dává totožnost a
budoucnost nám slibuje spásu. Nicméně minulost i budoucnost jsou pouhé iluze.

Jak bychom však v tomto světě mohli fungovat, kdybychom si neuvědomovali existenci času?
Ztratili bychom všechny cíle. Ani bychom nevěděli, kdo jsme, protože to, čím jsme, z nás dělá
naše minulost. Myslím, že čas je velice cenný, a proto bychom se měli naučit užívat jej
rozumně, místo abychom jím plýtvali.

Čas není cenný, protože je to iluze. Cenný je přítomný okamžik. Čím víc se soustředíte na
minulost a budoucnost, tím méně si uvědomujete přítomnost, která je tím nejcennějším, co
máme.
Proč je přítomný okamžik tím nejcennějším? Především proto, zeje to jediný existující
okamžik. Nic jiného neexistuje. Věčný okamžik je prostor, v němž se odehrává celý váš život,
je to jediný neměnný faktor. Život je teď. Nikdy nebyl a nikdy nebude jindy. Za-druhé proto,
že pouze v přítomném okamžiku můžete překročit omezené hranice mysli. Přítomný okamžik
je jedinou vstupní branou do věčné a nehmotné sféry Bytí.