Život

[Návštěvník]

Jak mít dobré přátele | Ajahn Brahm

Lidé naříkají, jak těžké je najít přátele. Ajahn Brahm na konkrétních příkladech ze života s humorem ukazuje, jak takové přátele získat, ale také, jak být nejlepším přítelem sám sobě.

2:13 dobrý přítel naslouchá
3:16 jak být důvěryhodný
9:52 být dobrým přítelem sám sobě
14:37 co kamarádstvím je a co není
22:58 přátelství je o svobodě
31:46 stačí drobná laskavost
44:15 přátelství s lidmi, kteří jsou jiní než vy

[Návštěvník]

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Dostaneš vždycky všechno, co potřebuješ

Život ti nedává, co chceš — dává ti to, co potřebuješ.
Vesmír se chce vyvíjet a dá ti to, co potřebuješ, protože se chce vyvíjet skrze tebe.
A pokud v tobě něco ten vývoj blokuje, vesmír ti dá to, co potřebuješ k odstranění těch blokád.
A tomu se po určitou dobu říká utrpení.

Tvým úkolem je samozřejmě nejprve si uvědomit — právě teď, když tu sedíš — jak hluboce uspokojující je
skutečně si uvědomit, že jsi tímto vědomým přítomným bytím.

[Návštěvník]

„Usmívání je zdarma. Půst je zdarma. Čtení je zdarma. Učení je zdarma. Vděčnost je zdarma. Cvičení je zdarma. Meditace je zdarma. Milovat druhé je zdarma. Procházky v přírodě jsou zdarma. Ty nejlepší věci v životě jsou zdarma.“

[Návštěvník]

Vidět dobro v druhých – cesta k láskyplnému životu


V každodenním životě se nevyhneme kontaktu s lidmi. Jsme obklopeni rodinou, kolegy, přáteli i cizinci. Někteří v nás vyvolávají radost, jiní odpor či podráždění. Právě v tomto každodenním lidském kontaktu se ale ukrývá hluboká duchovní příležitost: naučit se vidět dobro v druhých – a tím i v sobě.

V duchovním učení Annamalaie Swamiho zaznívá prostá, ale silná rada: „Pokud musíte přicházet do kontaktu s mnoha lidmi, snažte se vnímat jejich kladné stránky a nezabývejte se jejich chybami. Pokud v lidech vidíte dobro, vyzařujete harmonickou, láskyplnou energii, která pozvedá ty kolem vás. Pokud tuto praxi udržíte, tato energie se brzy změní v trvalý proud lásky.“

Tato slova připomínají, že náš vnitřní postoj tvoří realitu, kterou sdílíme s druhými. Když se rozhodneme vědomě zaměřit svou pozornost na to, co je v druhých krásné, dobré a pravdivé, začneme proměňovat nejen své vnímání, ale i atmosféru kolem nás.

Nejde o naivní idealismus, ani o ignorování skutečných problémů. Jde o jemný vnitřní posun – rozhodnutí nepodléhat zvyku kritizovat, soudit či odsunout člověka kvůli jeho slabostem. Každý z nás má v sobě směs světla i stínu. Ale co zaléváme – to roste. Vidíme-li v lidech jejich potenciál, jejich snahu, laskavost, jejich pravdivost – podporujeme tuto kvalitu, ať už si to uvědomují nebo ne. A především – kultivujeme ji i v sobě.

Když tuto praxi udržíme delší dobu, začne z nás vyzařovat něco hlubšího než jen běžná laskavost. Vytváří se proud energie, která je zakořeněná v poznání jednoty všeho bytí. Tato energie není jen naše – je to energie Já, Bytí, které je přirozeně láskyplné, klidné a přítomné.

Taková láska není závislá na osobní náklonnosti. Není omezená pouze na ty, kdo nám jsou sympatičtí. Nevyžaduje, aby druzí byli dokonalí. Je to proud tiché úcty k životu samotnému, který se v každé bytosti projevuje různým způsobem.

Každý den nám přináší mnoho příležitostí. Můžeme někoho odsoudit – nebo ho tichým pohledem povzbudit. Můžeme si všimnout nedostatků – nebo uznat upřímnou snahu. Můžeme se uzavřít – nebo otevřít vděčnosti za přítomnost druhého člověka, byť třeba jen na okamžik.

Když se rozhodneme vidět dobro, nestáváme se slepými k realitě. Naopak – učíme se dívat očima, které vidí hlouběji. A právě tam, v tichém rozpoznání světla v srdci druhého, začíná skutečná duchovní transformace.

[Návštěvník]

Alan Watts o teorii her | Neberte život příliš vážně

Proboha, nevzpomínáš si, když jsi poprvé šel do školy? Byla to mateřská škola a celý smysl byl připravit se na první třídu. První třída vedla k druhé, druhá ke třetí a tak to šlo dál. Vždycky jsme se připravovali na to, co přijde. Pak přišla střední škola. Velký okamžik, říkali nám. Teď už to musíme brát vážně. Připravit se na vysokou školu. Vybrat si správný směr. Mít dobré známky, stoupat výš.

A když ses snažil dostatečně, dostal ses na univerzitu. A tam se ten vzorec opakoval. Znovu ses připravoval – na svět, na budoucnost. A když jsi konečně vstoupil do toho světa, byl to pořád ten samý rytmus – další žebřík, další závod, další krok vpřed.

A pak jednoho dne, možná ve čtyřiceti, možná dřív, možná později, se zastavíš, rozhlédneš se a tiše, aniž bys to někomu řekl, si pomyslíš: „To je všechno?“ Cítíš se víceméně stejně jako vždy. Možná trochu unavenější, trochu nejistější.

A někde hluboko uvnitř se ptáš, jestli jsi celý život nehonil něco, co vlastně nikdy neexistovalo. A přesto se říká, že musíš jít dál. Musíš žít. Musíš přežít. Je to tvoje povinnost. Je to nutné. Protože prostě je.

Ale to ti nikdy úplně nesedělo, že? Tak co jsme to vlastně celou dobu dělali? A co jsme možná přehlédli?

Víš, jedna zvláštní věc na lidech je, že bereme život příliš vážně. Byli jsme vychováni k tomu, abychom věřili, že život je něco, co musíme vydržet, přečkat s pevnou vůlí, než konečně dosáhneme odměny – ať už je jakákoliv. Ale chtěl bych navrhnout úplně jiný přístup.

Představ si, jen na chvíli, že život není cesta, není pouť, není test, ani problém, který je třeba vyřešit. Co když je to hra? Nebo ještě lépe – divadelní hra.

Když mluvíme o hrách, nemyslíme tím zápas na život a na smrt. Opravdová hra má právě tolik pravidel, aby zůstala zajímavá, a právě tolik nejistoty, aby byla živá.

Vezmi si piškvorky – naprosto nudné, jakmile znáš trik, pokaždé vyhraješ a všechna hra je pryč. Žádná možnost, žádný proud. Na druhém konci je trojrozměrný šach – ohromně složitý, na osmi deskách jako podlaží v budově. Většina z nás to vzdá, než udělá první tah. Je to příliš.

To, co hledáme, je to zvláštní místo uprostřed. Hry jako poker, bridge, šachy – směs náhody a dovednosti, mysli a tajemství. Nikdy je úplně neovládneš, ale zároveň nejsou nedosažitelné. A přesně tak je nejlepší prožít i život – jako rovnováhu mezi tím, co známe, a tím, co ne. Mezi kontrolou a překvapením.

Předvídej příliš a hra zemře. Pusť všechno a hra se rozpadne. Je to ten tančící okraj, který hledáme. Ostří mezi řádem a chaosem. Tam hraje hudba. Tam začíná dobrodružství.

A teď je tu něco podivného – na jednu stranu toužíme po jistotě. Chceme vědět, co bude zítra, stavíme své životy na plánech a předpovědích. Ale v okamžiku, kdy se život stane naprosto předvídatelným, začínáme ztrácet zájem.

Představ si, že půjdeš k věštkyni, která ti naprosto přesně řekne všechno, co se ti stane. Kdy se zamiluješ, kdy onemocníš, kdy zemřeš a jaká slova uslyšíš při posledním výdechu. Chtěl bys to vědět?

Většina lidí váhá. Protože znát budoucnost úplně znamená zbavit život všeho překvapení. Je to jako přečíst si poslední stránku románu ještě před první kapitolou. Kde je pak radost, zvídavost, jiskra?

Proto lidé milují hry. Dobrá hra má výsledek, který je nejistý. Můžeš hádat, můžeš plánovat, ale nikdy opravdu nevíš, jak to dopadne. A právě to neznámo nás udržuje zapojené. To samé platí pro život.

Když je budoucnost příliš pevná, příliš uzamčená, ztrácí svou chuť. Čím je předvídatelnější, tím mechanicky se cítíme. A dřív nebo později se začneme ptát: Jaký to má smysl?

Zajímavé je samotné hraní, ne konec. Tajemství, ne výsledek. A kdyby nám někdo dal klíče k naprosté jistotě, tajně bychom je zahodili. Protože něco hluboko v lidské duši dává přednost dobrodružství před bezpečím. Otevřenému moři před přístavem – i s bouřemi, které přijdou.

A tehdy začíná opravdové kouzlo – když si všimneme rovnováhy mezi tím, co ovládáme, a tím, co necháme prostě být. Protože život, stejně jako velké umění, není záležitost naprosté přesnosti. Není to inženýrský plán. Je to spíš tanec, nebo jazzová improvizace, kde struktura existuje jen proto, aby umožnila nečekanému vstoupit s grácií.

Velký umělec není jen mistr techniky. To je jen začátek. To, co dělá umělce velkým, je ochota se vzdát kontroly. Pustit dovnitř něco neplánovaného, nečistého, nezamýšleného.

Vezmi si štětec čínského kaligrafa. Léta tréninku zformují ruku, ale okamžik tvorby je plný rizika. Inkoust může vyschnout uprostřed tahu. Papír může propustit barvu. Linka se může zachvět. A právě v tom okamžiku, kdy kontrola trochu ujede, se narodí krása. Říkají tomu kontrolovaná nehoda. Záblesk chaosu v rámci řádu. Špetka divokosti v pravidlech.

Totéž platí pro hudbu. Poslouchej Bacha. Pod majestátní harmonií je zlobivý šepot, jemné ohnutí formy – právě tolik, aby překvapil ucho a probudil duši.

A tak je to i se životem. Když se snažíš ovládat každý detail, když se pokoušíš všechno zdokonalit, nakonec vytvoříš něco mrtvého, mechanického, předvídatelného.

Ale pokud zvládneš formu jen natolik, aby ses jí mohl vzdát – pokud necháš chybu vstoupit beze strachu – najednou se všechno promění ve hru. A v té hře ožíváš.

Začínáš chápat, proč tato hluboká touha po řádu a kontrole v sobě skrývá nebezpečí. Čím víc se snažíme udělat život bezpečný, tím víc ho dusíme. Začíná to nevinně – pár pravidel, opatrnosti. Někdo se chová špatně, tak vytvoříme zákon. Někdo ho obejde, tak vytvoříme další formulář. A brzy jsme tak zamotaní do snahy být v bezpečí, že zapomeneme žít.

Vzpomínáš na ten příběh? O světě, kde bylo všechno sledováno. Každé slovo, každý krok, každá myšlenka zaznamenaná. Svět úplné bezpečnosti. Ale nikdo tam netančil. Nikdo se nesmál z plna hrdla. To se stane, když kontrola ovládne místo toho, aby sloužila. Vyměníme svobodu za bezpečí, spontánnost za strukturu. A nakonec vytvoříme svět, který je sice efektivní, ale už nežije.

Vidíš, být zcela v bezpečí znamená být zcela mrtvý. Nic se nepohybuje. Nic se nemění. Neznámo je odstraněno. A s ním i samotná jiskra, která dělá život životem.

A přesto dál věříme, že když uděláme ještě jedno pravidlo, postavíme ještě jeden systém, konečně budeme v bezpečí.

Ale život není systém ke správě. Je to rytmus k tanci. A bez prvku rizika, překvapení, neznáma – hudba umlká. Svět bez rizika může být uspořádaný, ale nikdy nebude radostný.

Podívejme se teď na umělce – malíře, básníka, hudebníka. Protože v nich nacházíme vodítko nejen k umění, ale i k tomu, jak žít. Skutečný umělec nehledá dokonalost. To je starost stroje. Umělec hledá život. A život, jak sis možná všiml, je vždy trochu neuspořádaný.

Tah štětcem, který zaschne uprostřed stránky. V ruce začátečníka je to chyba. Ale v ruce mistra je to charakter. Pohyb. Dech. Ta malá nedokonalost dává celku duši.

A to je rozdíl mezi technikem a tvůrcem. Technik ovládá všechno. Tvůrce dovolí neznámému vejít do místnosti. Přivítá nehodu – a pak ji zasadí do rámu, aby získala smysl.

Jazzový hudebník nehraje noty z notového zápisu. Naslouchá. Reaguje. Vezme tvar okamžiku a vytvoří z něj hudbu. Nebojí se špatné noty – protože ta, když ji přijme, se stane součástí rytmu.

A tento princip uvidíš i v samotné struktuře vesmíru. Hvězdy netvoří dokonalé mřížky. Vlny nedopadají v přesných intervalech. A přesto je ta krása nepopiratelná.

Tak proč trváme na tom, že naše životy musí být uspořádané a kontrolované? Proč nevěříme, že se může zrodit něco krásného, když pustíme otěže?

Život nemá být srovnán jako skříň. Má být tančen jako oheň. A oheň tančí jen tehdy, když jím může volně proudit vítr.

A teď se věci stávají ještě zajímavějšími. Nejenže se snažíme ovládnout svět kolem sebe, ale také se zoufale snažíme ovládnout sami sebe. A když selžeme, obrátíme se k ovládání ostatních.

To podle mě vychází ze starého podezření. Myšlenky, že lidská přirozenost není důvěryhodná. Že pod povrchem slušnosti a víry číhá něco nebezpečného – zvíře, podvodník, zrádce.

To je odkaz nauky o prvotním hříchu – víra, že pokud bychom byli ponecháni sami sobě, budeme lhát, krást, podvádět a nakonec sami zničíme střechu nad hlavou.

A tak vytváříme systémy morálky, pravidla chování a tresty, abychom tu bestii drželi v kleci. Ale ne všichni to tak viděli. V Číně, dávno před narozením Krista, navrhl Konfucius něco jiného. Mluvil o lidskosti – ne spravedlnosti, ne poslušnosti, ale jakémsi hlubokém, přirozeném soucitu, který plyne zevnitř – když není potlačován.

A když se ho zeptali, co to přesně je, odmítl odpovědět. Řekl: „Už víš, co to je.“ A to je velmi zajímavé. Naznačuje to, že ctnost není něco, co je na nás uvaleno shora, ale něco, co přirozeně vyvstává, když přestaneme usilovat o to být „správní“.

Protože snaha být spravedlivý může být daleko nebezpečnější než chamtivost. Chamtivý člověk ti může něco vzít, ale spravedlivý tě zničí ve jménu principu.

Možná je tedy načase znovu se podívat na náš strach z vlastní přirozenosti. Možná, když jí budeme důvěřovat, začne se něco jemného a krásného pohybovat.

Květina nepotřebuje návod, jak kvést. Vlna, jak se zlomit. Ani srdce, jak milovat.

Tak se nesnažme všechno hned svázat. Ne každý uzel musí být uvázán. Ne každá stezka musí být osvětlena. Život neměl být nikdy vyřešen jako hádanka. Měl být vstoupen jako les – s široce otevřenýma očima a bosýma nohama, s ochotou trochu zabloudit.

A pokud budeš vyžadovat jistotu, než uděláš krok, nikdy se nepohneš. Pokud budeš čekat, až všechno bude dávat smysl, budeš čekat navždy.

Protože to, co dělá život krásným, je právě to, že nečeká na naše pochopení. Pohybuje se. Klopýtá. Plyne.

Nehráš hru, abys ji dokončil. Hraješ ji, protože samotné hraní je radost. Protože je v tom smích z nevědomosti, radost z pokusu, a milost v pádu.

Tak přestaň se snažit „vyhrát“ život. Není co vyhrát. Je tu jen tento chvějící se okamžik, tento rozvíjející se vzor, tento podivný a nádherný tanec, ve kterém nikdy přesně nevíš, co přijde. A právě v tom je jeho kouzlo.

Protože být úplně v bezpečí znamená být úplně mrtvý.

A ty, můj příteli, ses nenarodil pro bezpečí.
Ty ses narodil pro hru.

[Návštěvník]

HWL Poonja - Papadži

Můžete žít v lásce a míru celý svůj život. Toto je naše velká rodina. Pokud dokážete vidět své vlastní já v druhých, nemůžete nikomu jinému ublížit: ani lidem, ani ptákům, ani zvířatům, ani skalám – všichni se na vás budou usmívat.

[Návštěvník]

Život se o sebe postará sám - Mooji



Zůstaň takový, jaký jsi.
A pozoruj, že život se stará o život sám.

Jen pozoruj.
Protože něco v tobě má nutkání jednat — dělat něco.
Pozoruj to, ale neztotožňuj se s ničím.
Je tu zvyk, reflex, ztotožňovat se s obrazy a pohyby, které se objevují v mysli.

Ale je možné jednoduše pozorovat,
aniž bys cokoli soudil nebo se nechal strhnout hlukem mysli.

Všichni osvobození bytosti vědí, o čem mluvím.
Oni sami jsou touto silou.

Tak co dělat?
No — nic zvláštního.
Všechno obecné je v pořádku.
Dělej to, co ti přirozeně přichází,
ale drž svou pozornost v bytí, v tom, co je.
Postupně se dostaví přirozená harmonie,
rovnováha a soulad se Sebou samým.

Nejenže se budeš učit,
ale také odnaučovat.
A důvěřuj tomu.
Důvěřuj tomu, co zakoušíš.
Důvěřuj, že existuje síla,
kterou nazývám milost,
a ta je tu proto, aby ti pomohla
hlouběji se usadit v pravdě, kterou jsi.

Starý způsob mysli,
ta temná strana,
chce, abys měl strach.
Ale když přijde strach,
pamatuj,
že nepatří tomu, co je.
Vidíš to?
Patří znovu osobě.

Jako by se osoba
vynořila z toho, co je.
Je to stále to, co je,
jen velmi omezené vírou,
že je to pouze tělo —
časové tělo.
Toto tělo je tělem v čase,
je smrtelné.

Ale to, co je nesmrtelné,
ho právě teď používá.

[Návštěvník]

Všechno je v pohybu, a přesto v klidu

Existuje pohyb.

Vlny, které se tříští, prolínají a znovu rodí. Všechno se zdá být v neustálé výměně, ve vztazích, v dění, v myšlení. Někdy se to jeví jako chaos, jindy jako jemná hudba života. Ale ať už se děje cokoli — v samotném základu všeho se nic neztrácí.

Pod povrchem změn, pod všemi idejemi o řádu, svobodě, evoluci, moci nebo osudu, je tichý prostor bytí. Ne ten, který by něco popíral nebo hodnotil, ale ten, který všechno objímá.

Když se člověk zadívá dost hluboko, zjistí, že i to, co se zdá být konfliktem — mezi individualitou a kolektivem, mezi vědou a tajemstvím, mezi strachem a vírou — je jen pohybem na hladině jednoho oceánu. Oceánu, který se nikdy nepřestává být.

Všechny ty rozdíly, které vidíme mezi lidmi, jsou jako rozmanité barvy světla. Každá má svůj tón, svůj význam. Touha po svobodě být jiný, nebýt pohlcen uniformitou, je přirozeným výrazem života, který se chce poznávat v mnoha tvarech. Život netouží po stejnosti — touží po úplnosti. A úplnost znamená, že je v ní místo pro všechno.

A přesto, i když se zdá, že každá bytost má svůj příběh, své dědičné sklony, své ambice a strachy, to, co je všechny nese, se nikdy nemění. Je tu tiché svědectví, které se nedá omezit jménem ani vývojem. Ticho, které není v opozici k hluku, ale prostě existuje — pod ním, skrze něj, v něm.

Z tohoto pohledu se i ty největší otázky života, které rozum nemůže rozplést — jako tajemství vzniku života, touha po moci, lidská odlišnost — stávají součástí přirozené hry projevu. Není nutné je rozsoudit. Stačí je uvidět.

V určité hloubce není svět rozbitý ani nebezpečný. Jen tančí. A pozorovatel, který přestane chtít všechno řídit, začne cítit, že tento tanec je dokonalý právě tím, že je neuchopitelný.

A tak — nic není třeba měnit.
Jen se ztišit.
A dovolit si být v souladu s tím, co je.

V tom spočívá nejvyšší svoboda — být součástí života, který sám o sebe pečuje.