O přítomnosti

[Návštěvník]

Alan Watts - Co kdybych vám řekl, že už jste vyhráli?

"Všimněte si základního předpokladu, že takoví, jací jste, jste tak nějak neúplní a že se musíte stát něčím jiným, než čím už jste.
Ale všimli jste si, jak se tento okamžik zadostiučinění, tato země úspěchu zaslíbená, jakoby stále vzdaluje k dálce, jakmile se k ní přiblížíme?
Je to jako se snažit pronásledovat horizont: bez ohledu na to, jak rychle běžíte, ten vždy zůstává mimo dosah. A v tomto nekonečném pronásledování horizontu nám uniká krása krajiny, kterou procházíme. Chybí nám přítomný okamžik, jediný okamžik, ve kterém se život skutečně odehrává. Ale co kdybychom mohli tento scénář převrátit? Co kdybychom místo neustálého usilování o nějaký budoucí stav vítězství, dokázali rozpoznat vítězství, které je vlastní každému okamžiku?"

[Návštěvník]

Ramana Maharši: Existuje pouze přítomnost

Tazatel: Existuje znovuzrození?
Sri Ramana Maharši: Víš, co je narození?
Tazatel: Ó ano, vím, že teď existuji, ale chci vědět, jestli budu existovat i v budoucnosti.
Sri Ramana Maharši: Minulost! … Přítomnost! ... Budoucnost! …
Tazatel: Ano, dnešek je výsledkem včerejška, minulosti, a zítřek, budoucnost, bude výsledkem dneška, přítomnosti. Mám pravdu?
Sri Ramana Maharši: Neexistuje ani minulost, ani budoucnost. Existuje pouze přítomnost. Včerejšek pro tebe byl přítomností, když jsi ho prožíval, a zítřek také bude přítomností, když ho budeš prožívat. Proto, zkušenost se odehrává pouze v přítomnosti a mimo zkušenost nic neexistuje.

Tento výňatek a citáty jsou z knihy: Buď takový, jaký jsi: Učení Sri Ramana Maharšiho, zapsané Davidem Godmanem

[Návštěvník]

Život v přítomnosti

[Návštěvník]

Odpověď není v mysli I. - Sailor Bob Adamson

CO JE ŠPATNÉHO NA PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU - pokud o něm nezačneš přemýšlet?


"Nemůže existovat žádný jiný čas, než přítomný okamžik."


Odpověď není v mysli

Bob: Nikdy zde nebude nějaký jiný Bůh, který tu není už teď. Nikdy více dobra, celistvosti, hojnosti, dokonalosti, nekonečnosti než je zde v tento přítomný moment.
Žití v Tom, z momentu na moment, nám odhaluje nepřetržitost Milosti.


Nemůže existovat žádný jiný čas, než přítomný okamžik.


Otázka: Existuje čas?


Bob: Vždy je jen přítomnost. Když o ni přemýšlíš, děje se to jedině nyní. Čas je mentálním konceptem.


Otázka: Kdo napsal tento text?


Bob: V kontextu napsaného, nezáleží kdo to napsal.


Otázka: Jak a proč se Jeden stal mnohým?


Bob: V ne-dvojnosti, v jednom-bez-druhého, dokonce ani ne v jednom, ale v čistém přítomném-uvědomění, jak může zkušenost zakusit samu sebe? Je kompletní; je celkem; je dokonalá. Pro opětovné zakoušení, na sebe Jednota bere závoj ignorance a převibrovává do jiných vzorů zkušenosti a vyjádření. Potom se obrací a znovu poznává sebe, vracejíc se do kompletnosti. Hindská tradice to označuje jako tanec Šivy, hrou nebo sportem Boha. Ve skutečnosti se nikdy nic nestalo. Jen se objevují vzory energie, která je stále stejnou inteligencí-energií. Vzory se objevují, stejně tak jako se objevují odrazy v zrcadle. A co se děje zrcadlu?


Otázka: Nic! Existuje jedna nebo několik myslí?


Bob: Může být jen jedna mysl, pokud zde něco takového vůbec je. Mysl je rovněž jev, ale objevuje se jako mnohost!


Otázka: Znám se prostřednictví mysli, nebo je tato znalost na mysli nezávislá?


Bob: Mysl je jediným mentálním nástrojem, který máme. Proto by mělo být jasně pochopeno, že uchopit, poznat sebe, nikdy nemůžeš pomocí mysli. Protože To (Vědomí) obsahuje mysl, ale mysl To nikdy obsáhnout nemůže.


Otázka: A co pocit či myšlenka „já jsem"?


Bob: To je prvotní myšlenkou, ze které pochází veškerá dvojnost. Jakmile je zde myšlenka „já jsem", musí zde být i „ty" nebo „ti ostatní". Tato idea „já jsem" je příčinou všech našich zdánlivých potíží. Pocit přítomnosti, se vyjadřuje skrze mysl, ale ještě před touto myšlenkou („já jsem") víte o tom, že jste, nebo ne? O tom, že jsi, nemusíš nepřetržitě přemýšlet, nebo snad ano? Víš přeci, že zde sedíš. Jsi si vědom, že jsi přítomný, neustále.


Otázka: Co když jsem v hlubokém spánku? Nejsem si vědom.


Bob: V hlubokém spánku mysl dočasně nepůsobí, je pozastavená, a přesto, s jakou lehkostí nadále funguje (tělo). Mysl není, ale nenucená (fyziologická) činnost tebou stále dýchá. Krev ti stále dokola cirkuluje tělem. Nehty dále rostou. Toto všechno nekončí tím, že je mysl nečinná.


Pokud se do hlubokého spánku přimíchá mysl, začneš snít. V tomto snu stvoříš celý svět, a spatříš, že v něm ztvárňuješ aktivní úlohu. Může se odehrávat v v nějakém městě, zemi, místnosti nebo mimo zemi. Může se ti zdát o nejrůznějších věcech. Mohou tam být jiní lidé. Mohou se objevit auta, zvířata, nebo cokoliv, ale stále se shledáváš v hlavní roli. A přece se tělo nehnulo z postele. Celý tento zdánlivý svět se odehrával v tom malém prostoru mezi ušima. Pokud budeš pokračovat ve snění každou noc, a snem navážeš na sen předešlý - tak jak se to jeví, že se to děje v bdělosti - můžeš pak mluvit o nějakém rozdílu mezi sněním a bděním?


Je pak svět něčím jiným, než myslí? Jakou má mysl podstatu, jakou myšlenka? Myšlenka „já jsem" je tím, v co věříš, že jsi. Může mysl udržovat sebe samu? Pokud by jsi nebyl vědomý, vědomí by zde nebylo, mohl by jsi mít jedinou myšlenku?


Otázka: Nevím!


Bob: Dobrá, řekl jsi, že si toho nejsi vědom ani v hlubokém spánku. Žádných myšlenek. Mysl je závislá na vědomí či uvědomění, nebo jak jinak chceš nazývat tuto ryzí inteligenci a energii. Proto vědomí musí být primární, musí být realitou, nikoli myšlenka „já jsem", jako taková.


Otázka: Závisí vědomí na něčem jiném?


Bob: To je rovněž jen pohybem ve vědomí. Celý tento svět se ve vědomí jeví. Svět je jen obsahem vědomí. Proto nemůže být ničím jiným, než vědomím. Není nic, o čem bys nemohl myslet, představovat si, vnímat nebo předpokládat mimo dosah tohoto vědomí. Dokonce když hovoříš o jiném vesmíru, o jiných solárních systémech, v momentě kdy o něčem takovém přemýšlíš či hovoříš, jsi to vnesl do vědomí (je to obsahem vědomí). Když se děje to „přemýšlení a mluvení", vědomí si třeba neuvědomuješ, ale jde to jen díky té ryzí inteligenci, která září sama sebou.


Otázka: Je vědomí částí univerza?


Bob: Když se podíváš důkladně, zjistíš, že celek je univerzem (úplností). Žádné části. Uvědomění, absolutno, vědomí, mysl jsou jednou a tou samou věcí v rozdílných aspektech. Je to jako s vodou: můžeš vidět vodní páru, tekutý stav, a pak led. Jsou to tři rozdílné aspekty jedné věci, vody. Stejně tak se nikdy nic nezmění na ne-dvojném, jednom-bez-druhého. Pochop tento fakt a zůstaň s ním. Nezáleží na tom, co se jeví. Stále je to jen Jedním. Pocit oddělenosti zde pak už nemůže být dlouho.


Otázka: Jak potom vysvětlíme vzestup populace? Pokud je vše jedním a nic od toho nemůže být odděleno či k tomu přidáno, jak vysvětlíme takový nárůst populace?


Bob: Dobrá, To se může rozechvívat do myriád a myriád nesčetných vzorů.


Otázka: To naznačuje, že něco chybí?


Bob: Ne. Co by to jiné mělo být? Je to stále jednou a tou samou energií. Hovoří se o tom, že tento vesmír, tak jak jej známe vznikl v okamžiku z atomu nebo kvarku. Všechna ta energie z toho počala. Z našeho úhlu pohledu, se tato expanze děje stále, i když se takzvaný počátek vesmíru datuje před patnácti biliónu světelných let.
V kapce vody jsou nesčetné formy života. A v tom životě je více života než na nejjemnější měřící škále. Z vesmíru, odkud je země jen tečkou, je rovněž jiný úhel pohledu. Odkud je to nyní všechno hodnoceno? Stále je to v (dosahu) Jednoho. Abys dostál pravdivého soudu, musel by jsi z toho vystoupit. Což je ale nemožné.
Časové měřítko odlišnosti mezi životem v kapce vody a životem, tak jak jej zde zakoušíme a životem v hlubokém vesmíru, je značně odlišné. Život v buňce by si stěží mohl představit náš stoletý život. Všechno je relativní a záleží odkud se na to díváme. Našim referenčním bodem je vždy toto „já" či „mé", a od narození jsou k tomu přidány všechny události a zkušenosti ze včerejška, z minulého týdne nebo roku. Jsou přidány k čirému „já". Postupně se vybudoval dojem, že „já jsem" dobrý člověk nebo špatný člověk, nebo mám nízkou sebeúctu, či jsem agresivní nebo bázlivý.


Tento jedinečný pocit „já", je separací. Tento jedinečný pocit oddělenosti je nejistotou.
Od bytí totality, neomezené potenciality bytí, jsme se najednou stali izolované, separované lidské bytosti se všemi svými omezeními. Kolem sebe jsme vybudovali tuto mentální klec. Nyní, z tohoto referenčního bodu (který je založen na ‚včerejšku‘, minulosti) je vše posuzováno.


Vidíš, že cokoli se mi stane, je hodnoceno z tohoto vztažného bodu, odkud to mohu posuzovat jaké „dobré" či jako „špatné". Naše kritéria - orientační body - nejsou nikdy správné a pravdivé. Pokud to vidíš a chápeš, kde tě to nechává? Může tě to vrhnout jedině sem, do přítomném okamžiku, vědomého si skutečnosti (aktuality) tohoto momentu. Toto je skutečné. Toto je skutečné! Toto je skutečné! Toto je skutečné!

Otázka: Jsme tedy celkem, kompletní - nic netřeba, stačí nemyslet, nebýt nejistý a neurotický.


Bob: Ano. Pokud zde není myšlenka, co je špatného na přítomném okamžiku, pokud o něm nepřemýšlíš!? Pokud vše je, tak jak je - nezměněné a neopravené - co je to? Je to pouze jaké to je! Jen jedno, jaké je!


Otázka: Vkládá to ale tvé sny do různých perspektiv. A jak jsou skutečné!


Bob: Ano, ve snu jsou velmi reálné. Ale když se ráno vzbudíš a spatříš je jako sen, co se stane?


Otázka: Odhaduji, v podstatě, že je prostě pustím z hlavy, ale někdy se z nich snažím něco získat.


Bob: Dobrá, a to je tedy nosíš celý den sebou a říkáš „bylo to hrozné"? Snaha získat z nich něco by znamenala zachování onoho „mě" či „sebe", které si myslí, že najde odpověď.


Otázka: Ve snu se to zdá tak skutečné, jakoby se to skutečně odehrávalo.


Bob: Zdá se to velmi reálné, ale když je to spatřeno jako sen, již déle se jím nezabýváš. Stejně tak jako když vidíš falešnost a nereálnost centra já, již déle jím nejsi omezován, a to je svoboda. Je to svobodou od zdánlivého „sebe-zotročení".


Otázka: Já se jen domnívám, že moje minulé zkušenosti jsou užitečné, pokud budou třeba.


Bob: Tvoje paměť je zde od toho aby byla používána. Je užitečná. Ale pokud se vzpomínky vynořují stále znovu a znovu, začnou tě brzy zneužívat. Učiní tě bázlivým, úzkostným nebo sklíčeným. Užívají sebe-obrazu, který o sobě máš. Pokud pro něj není vzpomínkový materiál dobrý, vynoří se např. „Nechci takový být". Když chceš v budoucnu utéct od všeho, vytvoří se další obraz.


Jak jsme řekli dříve, mysl je jediným nástrojem, který máme. Mysl není nepřítelem, jenom proto, že nám působí všechny ty problémy. Pokud její povaze jasně porozumíme, potom je zde od toho k čemu má sloužit. Je to báječně tvořivý nástroj. Ale když věříme, že odpovídá za celou tu přehlídku, pak nastanou problémy.
Mysl je totiž úzce propojena s čirou inteligencí-energií. A protože to nebylo nikdy prošetřováno, uvěřili jsme domněnkám, že „já odpovídám za celé představení!" a jsem jedinou hybnou silou. Ale pokud se na to podíváš pečlivěji, shledáš, že to celé co je jen obrazem, představou či myšlenkou, a že samo to nic nezmůže. Ve skutečnosti se to může spoléhat jen na čirou inteligenci-energii.

[Návštěvník]

Skrytá přítomnost ve všech věcech

znání se nyní vrací, a to na hlubší úrovni. Ve starověkých civilizacích se často interpretovalo tak, že každá věc má svého malého ducha – zde je duch, tam je duch – ale ve skutečnosti je to ještě hlubší. Všechno je projevem vědomí. Toto vědomí je inteligencí, která stojí za celým vesmírem, za veškerým životem. Je to obrovská inteligence, organizující princip, který utváří vše, co existuje, a který pracuje nad rámec smyslového vnímání.

Tato víra byla univerzální – sdíleli ji Římané, Polynésané, starověcí Evropané, Afričané i obyvatelé Číny. V římských dobách se věřilo, že každý dům má svůj vlastní energetický prostor, svého ducha. Podobné myšlenky přežily v čínském a japonském učení, například ve feng shui.

Moderní člověk však vnímání tohoto živoucího propojení ztratil. S nástupem vědeckého materialismu v 19. století se svět začal jevit jako neživý. Přírodní svět se začal chápat jako pouhá surovina, jako zboží k využití. Lidé tak postupně ztratili nejen vnímání živosti světa, ale také jeho posvátnosti. To vedlo k hluboké krizi, ve které se nyní nacházíme.

Ztráta tohoto propojení se světem souvisí s přebujelým egem a nadměrným konceptualizováním reality. Svět kolem nás se stal pouhou soustavou pojmů a kategorií, které filtrují naše vnímání. Každý člověk, kterého potkáme, je okamžitě zařazen do určité škatulky, ztrácí se bezprostřední propojení nejen mezi lidmi, ale i mezi člověkem a přírodou.

Tento pocit spojení přitom může přesahovat živé bytosti – někteří lidé, včetně mě, vnímají jisté předměty, se kterými dlouhodobě žijí, jako své přátele. Nejde o egoistickou připoutanost, ale o pouhé uznání jejich přítomnosti. Možná to zní zvláštně, ale ve skutečnosti je to jen přirozený důsledek vnímání světa jako živého a propojeného.

[Návštěvník]

Abyste si více uvědomovali přítomný okamžik, můžete si například umístit malé připomínky ve své kanceláři, doma nebo v autě – nápisy jako „přítomný okamžik“ nebo symboly, které vám jej budou připomínat. Existují různé způsoby, jak vstoupit do přítomného okamžiku. Být si vědom přítomného okamžiku znamená, že myšlenky ustupují do pozadí – nemusí úplně zmizet, ale něco jiného se dostává do popředí. Nazýváme to přítomnost nebo uvědomění. Buddhisté tomu říkají všímavost (mindfulness), což sám nepoužívám, protože tento termín může naznačovat, že je mysl plná různých věcí.

[Návštěvník]

"Jste přítomni, když to, co děláte, není primárně prostředkem k dosažení cíle (peníze, prestiž, vítězství), ale naplňující samo o sobě, když je v tom radost a živost."

[Návštěvník]

Mooji:
Chci, abyste začali právě teď.
Teď je tak čerstvé, že o něm nemůže být žádná historie.
To „teď“, o kterém mluvím – všechno ostatní je vzpomínka, kterou mysl interpretuje jako akci a říká: „Ano, to se stalo.“
Ale teď...
Teď existuje „teď“, které implikuje čas – přítomnost – minulost, přítomnost, budoucnost.
Ale to „teď“, o kterém mluvím, je za hranicí času.
To znamená, že není spojeno s minulostí ani budoucností.
Je to něco čerstvého.

Může o tom někdo mluvit?
Skutečně, teď je naprosto prázdné.
To, co označujeme jako „teď“, je úplně prázdné.
Nic v něm ještě nevzniklo.
Jakmile se něco vytvoří, už je to „tehdy“ – už je to minulost.

Tazatel:
Mohu být jen sám sebou,
a když se ztratím, jakoby v tom zvyku sledovat vnější věci a být v nich zamotaný...?

Mooji:
Jedním ze způsobů je, že můžeme všichni sledovat vnější svět.
Jak blízko se k němu můžeme dostat a přesto stále...
sledovat?
A v určitém bodě už to není viditelné, ale stále je to vnímatelné, že ano?
Dokonce i pocity – možná je nemohu přímo sledovat,
ale mohu je sledovat jiným způsobem.
Jsou vnímatelné.
Jsem si jich vědom – jaká je mysl, jaké jsou myšlenky, jaké jsou pocity, emoce a podobně –
to všechno je také sledováno.
A to, co je sleduje – kde se to nachází?

Kde je místo toho, co dokáže vnímat vnitřní i vnější zároveň?

Tazatel:
Myslím, že někdo říká „všude“ – nemá to žádné místo, že?

Mooji:
A když řeknu „mimo obrazovku“ – pomůže to?

Tazatel:
No, tak jo... nebuďte moc konkrétní.
Ale obrazovka je všude, že?
Obrazovka je všude.
Obrazovka je všude.
Jako by se vše propojilo – prožitkově.

Mooji:
Máš pocit, že jsi připoutaný k věcem, které vnímáš?

Tazatel:
Ne.

Mooji:
Ani k těm nejintimnějším věcem – cítíš nějaké připoutání, jako suchý zip,
nebo můžeš také cítit, že ať už to je cokoli,
něco tady, na tom nejhlubším místě, zůstává nedotčeno tím vším?
Jaká je tvá pravá zkušenost?
Podívej se teď a zjisti to.

Tazatel:
Je to jako by všechno, co se objevuje,
bylo – jak říkáš – pohybem v rozlehlosti,
rozlehlosti nepohnutelného.

Mooji:
Jenom protože tě to zajímá.

[Návštěvník]

[Návštěvník]

„Vše, co opravdu potřebujete udělat, je plně přijmout tento okamžik. Pak jste v pohodě tady a teď a v pohodě sami se sebou.“

— Eckhart Tolle

[Návštěvník]

V rozhovoru je tendence být stržen do ztotožnění se s myslí obrovská.
Má to jakousi gravitační sílu, která se okamžitě projeví a vtáhne vás zcela do mysli.

Ale pokud jste dostatečně přítomní, pak jste schopni hovořit o čemkoli – ať už to je cokoli – aniž byste se s tím ztotožňovali.

Zmiňoval jsem to už dříve: bez ztotožnění se se svým názorem.
Můžete říci: „Toto je to, co si myslím,“
ale to nejsem já.

[Návštěvník]

Za touto prázdnotou je nekonečná plnost, nekonečné bytí, nekonečné vědomí, nekonečná blaženost.



„Všechno se prostě děje. A přece, uvnitř tohoto ‚dění se‘, je něco, co je věčné, neměnné, nepostižené, a to je TO, co skutečně JSI.

Toto tělo se objeví a odejde. Toto jméno se objeví a odejde. Tyto pocity se objeví a odejdou. Tyto myšlenky se objeví a odejdou. Ale TO, čemu se to zjevuje – co je to? Je neměnné. Je neporušitelné. Není závislé na ničem, co se objevuje nebo mizí. Nic na tom nemůže zanechat stopu. Nic se k tomu nemůže přichytit. Nic to nemůže poskvrnit. A je to čistá, božská radost. A je to tvá podstata. Ty jsi To.

A dokonce i tato snaha to pochopit – je to zbytečné. To už jsi TY. Takže to, co je pozváno, je, abys poznal To, co jsi TY.
Ty jsi Toto, co se nikdy nenarodilo, nikdy nezemře. Ty jsi To, co je věčné. A my hledáme jen tento záblesk, toto poznání, tuto skutečnost, že toto je naše vlastní já. Je to tak blízko. Je to tak blízko. Je to blíž než blízko. A přece, často to vypadá, že je to velmi daleko.

Ale když je mysl klidná, a i když není klidná, tak stále JSI. To je neustálé. To je věčné. Nic to nemůže zastavit, nic to nemůže zastínit. Je to neustále přítomné.

Jen abys to poznal. Jen abys uznal sám sebe. Jen abys poznal své vlastní já. Nebo přesněji, abys rozpoznal, že už jsi To. Rozpoznat, že nemůžeš nebýt To.

Klidná radost. Čistá svoboda. Přirozenost bytí. Toto je naše vlastní, tak blízko, tak intimní, tak vlastní.

Ale mysl, to malé já, je zvyklá se s něčím identifikovat. A jakmile je odstraněn předmět identifikace, objeví se v ní pocit prázdnoty.

Ale ta prázdnota je bránou. Je to pouze brána.

Za touto prázdnotou je nekonečná plnost, nekonečné bytí, nekonečné vědomí, nekonečná blaženost.

Nezapomeň, že jsi nekonečný. Nezapomeň, že jsi věčný. Nezapomeň, že jsi nepopsatelný. Nesmrtelný. To jsi TY.“

[Návštěvník]

Přijetí přítomného okamžiku bez odporu



Uvědomění si přítomného okamžiku je naprosto zásadní. Začíná to tedy uznáním čehokoli, co se objeví v přítomném okamžiku, nikoli vnitřním odporem vůči čemukoli, co se objeví v přítomném okamžiku. A to je další praxe. Když se vzdáte svých obvyklých návyků své osobnosti, postupně ustupují, slábnou a vy se už nehádáte s přítomným okamžikem. Protože pro mnoho lidí existuje zvyk nespokojenosti. Nejsou zakořeněni v bytí. Takže jsou nespokojení. Vždy někde pluje jejich nespokojenost.

[Návštěvník]

Vše, co potřebujete, dostanete, když přestanete žádat o to, co nepotřebujete.
Šrí Nisargadatta Mahárádž

[Návštěvník]

Buďte tady a teď



Víte, a ta zajímavá otázka je, zda dostatečně důvěřujete vesmíru, abyste věřili, že když otevřete své srdce, limity budou i tak stanoveny a budou odpovídat situaci. Důvěřujete dostatečně vesmíru?

Důvěřujete dostatečně vesmíru, abyste se začali zamilovávat do všech?

Já jsem míval model, že milujete jednoho člověka. Bylo to: my se milujeme. Miluješ mě? Miluji tě. A bylo to majetnické a ochranitelské. A když jsi mě miloval, věděl bych, kde jsi každou minutu.

A pak jsem si uvědomil, že milovat člověka tímto způsobem znamenalo, že musíte vymezit, že všechny ostatní nemilujete tímto způsobem. A problém byl v tom, že když změníte své vědomí a vymaníte se z iluze vaší oddělenosti, začnete cítit toto splývání s vesmírem kolem vás, vzájemný vztah, rodinnou kvalitu a pak tu jednotu. A začali jste být zamilovaní do jiných lidí. A pak jste se opravdu báli, protože jste nevěděli, jestli budete schopni stanovit limity.

A to nás dovedlo k seriálové monogamii v této společnosti.

Dovedlo nás to pomalu k přesvědčení, že když cítíte ten pocit zamilovanosti do někoho, je tu něco konkrétního, co s ním máte udělat, jako ho získat.

A je neobyčejné zjistit, že můžete být zamilovaní do někoho, aniž byste s tím museli cokoli dělat.

Můžete se na někoho podívat a jen ocenit tu absolutní krásu ducha, který na sebe vzal formu v této konkrétní inkarnaci, která prochází tou kvalitou učení a utrpení a tak, a ta absolutní krása je dechberoucí. Prostě... milujete tu bytost tak moc kvůli, myslím, že jakékoli přídavné jméno by nebylo správné, jako odvaha... jen tak, jen protože je to součást Boha projevená. Je to jako dívat se na tulipán nebo růži nebo...

A v té kvalitě lásky je naslouchání. Neznamená to, že přestanete naslouchat a z toho naslouchání uslyšíte, co je vhodná akce.

Jestli cítíš to, co já, neměli bychom jít do postele?

Ne nutně.

Možná ano, možná ne. Naslouchejme.

Slyšme, jestli v tom procesu vytvoříme více utrpení, nebo ne.

Protože pokud to uděláme z identifikace s našimi touhami, právě jsme vzali lásku a proměnili ji ve smilstvo/žádostivost.

A nežádostivý nebudeš je opravdu zajímavé. Není to nějaký drsný, bezmocný starý dědeček, který říká: „Já se nebavím. Ty taky nebudeš.“

Říká to: nezasáhneš někoho jiného v oddělenosti, protože to zhorší jeho utrpení.

Říká to: nevytvoříš utrpení.

A někdy je milovat někoho jen projít kolem něj na ulici.

A někdy je to založit s ním rodinu. Kdo ví?

Přestaňte identifikovat tu kvalitu otevřeného srdce s jakýmkoli konkrétním chováním, protože to tak není.

Buďte tady a teď.

[Návštěvník]

Nezáleží na tom, co děláš, ale tohle ano



Pokud je zahradník přítomný, zatímco generální ředitel velké společnosti je úplně ponořený ve své egoistické mysli, pak je zahradník úspěšný v umění žít – a generální ředitel nikoli.

Nejdůležitější uvědomění spočívá v poznání toho, kdo nebo co jsi ve své podstatě. Když k tomuto poznání dojde, tvoje identita už nevychází z tvé dočasné osobnosti nebo role. Ty samozřejmě nezmizí – stále je respektuješ a uznáváš. Stále funguješ ve světě, a možná dokonce lépe než dřív. Rozdíl je v tom, že se v něm neztrácíš a nepřisuzuješ mu absolutní význam, který ve skutečnosti nemá. Svět je důležitý, ale není absolutně důležitý.

Jako člověk můžeš mít cíle – věci, kterých chceš dosáhnout. To je v pořádku. Tak funguje lidská dimenze života. Možná jich dosáhneš, zvlášť pokud jsou v souladu s hlubší inteligencí života – s nepodmíněnou inteligencí, s vědomím. Pak je pravděpodobnost větší. Ale není to jisté.

Důležité je, abys při sledování svých cílů dával největší význam tomu, co děláš právě teď. Ne tomu, že jednoho dne někam dorazíš a konečně budeš šťastný nebo naplněný.

Naplnění je tady a teď.

Ať už tedy na lidské úrovni děláš cokoli, neztrácej spojení s bytím. Buď přítomen v každém kroku, který děláš na cestě ke svému cíli. Neztrať se v samotném cíli – ten je jen obrazem ve tvé mysli. Věnuj plnou pozornost tomu, co děláš právě teď.

Dalo by se říci, že jde o odevzdané jednání. Mluví o tom i Bhagavadgíta, nádherný starověký indický duchovní text. Říká, že naše jednání se může stát meditací, duchovní praxí. Stačí být plně přítomen v tom, co děláme.

Pak už není tak důležité, zda svého cíle dosáhneme.

A když ho nedosáhneš? Co na tom. Pokud jsi byl přítomen na každém kroku, byla sama cesta naplněná.

Nakonec ani nezáleží na tom, zda cíle dosáhneš – všechno je stejně pomíjivé a prchavé.

Představ si člověka, který se přestěhuje do Los Angeles, protože chce být velkým hercem. Většina lidí svého snu nedosáhne. Znamená to, že jejich život selhal? Samozřejmě ne. Ten cíl byl možná od začátku trochu iluzorní – jako mnoho jiných lidských cílů.

Ale možná se během té cesty naučili být přítomní.

Možná se to naučili při práci v restauraci – protože mnoho číšníků a číšnic v restauracích v Los Angeles jsou herci, kteří zatím nedostali svou roli. Mají tedy cíl. Někteří ho dosáhnou, většina ne. Ale ve skutečnosti to není tak důležité.

Možná se probuzení odehraje právě tam. Ve chvíli, kdy položí talíř na stůl hosta.

Položí ho – plně přítomně.

„Mohu pro vás ještě něco udělat?“
Přítomně.

„Ano, dal bych si sklenici vody.“
„Samozřejmě.“

Opět přítomně.

Probuzení se může odehrávat v každém kroku. A pak už není důležité, jestli se člověk stane hercem nebo ne.

Ano, jako lidé můžeme mít cíle. Ale dělejme to, co je právě teď před námi, co nejlépe. A to znamená být přítomen.

Přítomnost totiž zvyšuje sílu i kvalitu našeho jednání. Když jsme přítomní v tom, co děláme, naše činy získávají větší sílu a jasnost. A paradoxně je pak i pravděpodobnější, že svého cíle dosáhneme. Ale i kdyby ne – není to zásadní.

Existuje jen přítomný okamžik.

Duchovní praxe spočívá ve spojení dvou dimenzí života – horizontální a vertikální.

Horizontální dimenze je svět činů, cílů a událostí v čase. Vertikální dimenze je přítomnost – hlubší bytí.

Pokud jsi přítomen v tom, co děláš, může mít tvoje jednání cíl. Ale protože jsi přítomen, neztrácíš spojení s hlubší dimenzí bytí.

Děláš tedy to, co je třeba udělat – a zároveň zůstáváš spojen s hlubším Já, s transcendentní dimenzí.

Tak se tyto dvě dimenze setkávají.

To je také jeden z hlavních úkolů lidského života: ztělesnit spojení tohoto světa a transcendentna.

Ty sám se stáváš místem, kde se setkává svět a božská dimenze.

To je tvůj účel a tvoje role zde – ať už má jakoukoli podobu. Každý z nás má určité věci, které má dělat, a to je v pořádku.

Jak ale často říkám: ve skutečnosti není tak důležité, co děláš.

Mnohem důležitější je, jak to děláš.

Tedy z jakého stavu vědomí tvoje jednání vychází.

Můžeš sázet květiny nebo stromy v zahradě – a být u toho plně přítomen. Nebo můžeš sedět v mrakodrapu jako generální ředitel velké společnosti.

Otázka je stejná:

Jsi přítomen v tom, co děláš?

To určuje skutečný úspěch – pokud vůbec chceme použít slovo „úspěch“.

Pokud je zahradník přítomen a CEO je ztracený ve své egoistické mysli, pak je zahradník úspěšný v umění žít – a CEO nikoli.

Samozřejmě to může být i obráceně. Generální ředitel může být přítomen a zahradník si může neustále stěžovat na svou práci, nelíbí se mu a chce už jen, aby byla hotová.

Proto opravdu nezáleží na tom, co děláš. Záleží na stavu vědomí, který stojí za tím, co děláš.

Svět často rozhoduje o tom, co je důležité a co ne. Ale svět vlastně neví nic.

Nedovol světu, aby určoval hodnotu tvého života. Svět je do velké míry zmatený, někdy až šílený.

Nehledej tedy ve světě potvrzení, že tvůj život má hodnotu.

Mnohokrát se dokonce stává, že když svět říká, že tvůj život má velkou hodnotu, je to ve skutečnosti právě naopak.

Když se tedy vracíš do světa, tvým úkolem je ztělesňovat probuzené vědomí. Ztělesňovat spojení horizontální a vertikální dimenze. Pokračovat v lidském životě – ale neztratit spojení s bytím.

Pak se stáváš skutečně lidskou bytostí.

A člověk, který je spojený s bytím, vyzařuje tuto kvalitu i ve vztazích s ostatními lidmi – ať už jde o blízké vztahy, nebo krátká setkání.

Vyzařuje určitou dobrotu, laskavost, dobrou vůli, která přichází z hlubin bytí.

V buddhismu se tato kvalita nazývá metta – láskyplná laskavost. V Novém zákoně se používá řecké slovo agapé. Je to láska, která není egoistická. Láska, která z tebe přirozeně proudí k druhým.

Proč proudí?

Protože vychází z hlubšího Já.

A jen hlubší Já v tobě dokáže rozpoznat hlubší Já v druhém člověku.

V tomto okamžiku rozpoznání vzniká skutečná láska.

Není to láska založená na připoutání. Může to být jen krátký okamžik – třeba když potkáš někoho ve výtahu. Na chvíli si uvědomíš, že ten druhý je víc než jen jeho osobnost.

Pokud nejsi spojen se svým hlubším Já, dochází jen ke střetu dvou osobností. Jedna osobnost reaguje na druhou. Ego reaguje na ego – a brzy vzniká konflikt.

Když Ježíš řekl: „Miluj svého bližního jako sebe samého,“ znamenalo to ve skutečnosti: rozpoznej svého bližního jako sebe.

Teprve potom je možné ho milovat jako sebe.

Rozpoznáš druhého jako sebe tehdy, když rozpoznáš sám sebe – své hlubší Já.

Pokud jsi našel jen ego, nemůžeš skutečně milovat. Ego se může přesvědčovat, že miluje – ale v další chvíli se může obrátit proti druhému.

Skutečná benevolence přichází ze spojení s transcendentní dimenzí.

A tak se postupně mění svět.

Začíná to u jednotlivce. Šíří se to dál – z člověka na člověka.

To je tvoje poslání. Tvoje funkce v tomto světě.

Máme tedy dvojí úkol.

Jeden spočívá v tom, že jako lidé děláme určité věci. Ale ještě důležitější je zůstat spojeni s hlubším Já, s transcendentnem – a neztratit spojení s jedním Bohem.

[Návštěvník]

„Věčná přítomnost“



Může to nějakou dobu trvat, ale postupně, když řeknete ‚já‘ a použijete to ve smyslu osoby, ucítíte uvnitř něco, co vám napoví, že to není pravda. Já nejsem tou osobou.

Zůstávejte jako přítomnost. A v určitém bodě se naučte být si vědomi přítomnosti, aniž byste jí přisuzovali jakékoli obrazy nebo se s ní ztotožňovali. Po nějaké době se díky tomuto praktikování ocitnete i za hranicí přítomnosti. Ti z vás, kteří v tomto porozumění skutečně rozkvétají, to mohou cítit. Není to technika, není to psychologický trik. Je to ryzí čistota a možnost lidské zkušenosti – dosáhnout tohoto vrcholu.

Můžete se v tomto světě stát císařem, mocným králem nebo královnou, můžete cestovat na jiné planety, ale nic se nevyrovná tomuto jednoduchému cvičení a ovoci, které přináší. Pokud ho budete následovat, brzy najdete skutečné štěstí, skutečnou radost a uvědomíte si, jak vzácný je váš život.

Ne život žitý pro uspokojení ega a osobní identity, ale život, který je věčný, nekonečný a krásný.

Někdy, když jdeme hlouběji – a tím myslím jen to, že jsme v onom vidění stálejší a stabilnější – se vás mysl může pokusit zlákat věcmi, které dříve poutaly vaši pozornost a které pro vás byly destruktivní. Čas od času to přijde a vy můžete mít pocit, že jste selhali, protože jste s tou myšlenkou šli. Ale nebojte se, nikdo vás nesoudí. Jen vám připomínám: vraťte se zpět. Prostě se vraťte a dál se dívejte. Neměřte, jak dlouho jste strávili s myslí, to není důležité. Budete zažívat rozptýlení, ale rozptýlení není selhání.

Darujte si tento dar. Stačí pár minut – deset nebo i pět, pokud víc nemáte. Sedněte si a spočiňte ve vlastním vědomí. Podívejte se: moje ruka se hýbe, ale já jsem stále v klidu. Představte si, že ten pohyb je svět – hluk, rodina, práce, rozhovory... všechno se děje, ale já jsem stále zde. Jsem tím klidem v srdci toho všeho.

Vezměte si to k srdci a opusťte utrpení. Vaše mysl vám nepomůže najít tento klid tím, že bude lpět na zvycích. Ani neříkám, abyste se jich vzdávali – prostě pokračujte v tomto cvičení a návyky, které vám překážejí, samy postupně odejdou. Ani vám nebudou chybět. Řeknete si: ‚Jsem tak šťastný, jsem tak svobodný.‘“
*************************************************************************************
Moojiho promluva v tomto videu je esencí advaitového učení, které v moderní době tak nekompromisně ztělesňovali Šrí Ramana Maharši a Šrí Nisargadatta Maharadž.

Hlavní body k rozjímání:

Rozpoznání falešného „Já“: Mooji nás vede k bodu, kdy slovo „já“ přestane být automaticky spojováno s naší osobní historií, tělem a jménem. Je to přesně ta cesta sebedotazování (Átmavičára), kterou učil Ramana: „Kdo jsem já?“. Když zjistíme, že nejsme osobou, zbude čistá Přítomnost.

Stabilita vs. Hloubka: Často se domníváme, že duchovní hloubka je nějaký mystický stav. Mooji ji však definuje velmi prakticky – jako stabilitu a konzistenci našeho vidění. Být „hluboko“ znamená nenechat se vyvést z míry pohyby mysli a světa.

Laskavost k procesu: Velmi důležitý je jeho postřeh o „selhání“. Nisargadatta často říkal, že k uvědomění je třeba především opravdovost a vytrvalost. Mooji nás uklidňuje: i když nás mysl na chvíli strhne zpět do starých kolejí, není to chyba. Důležité je se vždy prostě vrátit k pozorování.

Klid v centru bouře: Metafora s pohybující se rukou na pozadí nehybného vědomí je klíčem k životu ve světě. Duchovní život neznamená zastavit pohyb světa (práci, rodinu, hluk), ale uvědomit si, že my jsme tím nehybným prostorem, v němž se všechen ten pohyb odehrává.

Tento krátký satsang je připomínkou, že svoboda není výsledkem složitého úsilí, ale spíše ochotou spočinout v tom, co už je v nás přítomné a neměnné. Jak by řekl Nisargadatta: „Vše, co musíte udělat, je opustit to, čím nejste.“