Já v tom strejdově příběhu a z toho, že
Naše já žije z představ, co všechno může. Když zjistí, že nic nemůže...
vidím víc než jen připomenutí bezmoci osobního já udělat něco pro svoje rozpuštění.
Při stavech, kdy je v nás osobní já ničené utrpením, a někdy to je velká síla, může být velikou oporou vědomí, že každým utrpením se kousek té naší dychtivosti a vědoucnosti taví. Že utrpení je sice moc těžká zkušenost, ale že je to ve skutečnosti pomoc, dokonce by se dalo říct Milost. Rozpouští ve mně něco, co se vědomým pozorováním rozpustit nedá, protože je mi to příliš málo nápadné, než abych si toho všimla.
Přijímáním se to trápení stává snesitelné. Dokonce za něj často dodatečně děkuju. Ono se vždycky po čase zpětně ukáže, že tím nějak samo od sebe zmizelo něco mého z obvyklého reagování. Co jsem si předtím u sebe vůbec neuvědomovala.