" Nedělejte dočista NIC, nechte TO na vás působit, užívejte si chvíle, pusťte TO, oč stále usilujete, ze čím se ženete a ve chvíli, kdy tak učiníte, ono si vás TO najde."
Osho
Když nic nepožadujete od světa, ani od Boha,
když nic nechcete, nic nehledáte, nic neočekáváte,
tak potom k vám přijde Nejvyšší Stav naprosto neočekáván a nezván.
Šrí Nisargadatta Maharadž
Znovu opakuji, ztrácet se v Krišnovi je důležité, ale meditace na temnou modř je stěží udržitelná vzhledem k vyrušujícím zářivým vizím a scénám.
((citát z článku TMAVOMODRÁ TMA od Maharadže))
když je toto, je i tohleto, a když není toto, není ani tohohle."
Buddhova slova o nirváně
Podle Majjhima Nikaya 72 volně zpracoval Petr Pavlík
Je zde, mnichové, cosi nezrozeného, v život nepovstalého, nezformovaného. Kdyby toho nebylo, nebylo by cesty ven z toho, co je zrozené, v život povstalé, stvořené, zformované.
Tento mír je to nejvyšší - je to ustání, oproštění se od všech motivů něčím se stávat, konec chytání se opory, svoboda, vyhasnutí lpění - to je nirvána.
Posedlý chtivostí, zmítán nenávistí a zaslepen nevědomostí, s pobloudilou myslí - tak člověk jedná ke své vlastní škodě i ke škodě druhých, tak zažívá zármutek a strast.
Kdo však odloží chtivost, nenávist a nevědomost, kdo pak nejedná ke škodě své ani ostatních, ten již nebude vystaven dalšímu utrpení, zármutku a strasti.
Takto je nirvána zde a nyní viditelná, nadčasová, vlastním vyzkoušením přítomná, jasný cíl představující, moudrými osobně prožívaná.
Ono vyhasnutí chtivosti, vyhasnutí nenávisti, vyhasnutí nevědomosti - právě to se nazývá nirvána.
To, co si dneska budeme říkat, je celé obsaženo v jediné Buddhově řeči. V buddhistických písmech najdete spoustu zajímavých věcí - ze života, z Buddhovy spásné nauky, nebo docela jen tak, co tam kdo přidal, protože celé to skvělé učení vznikalo postupně za pochodu, jak tenkrát chodili mniši velikou indickou zemí a potkávali dobré a špatné. Někdy si povíme, jaký osud pak ty sutry měly a o celém tom zákulisí. Zatím nám stačí, že ve sbírce středně dlouhých řečí, kterých je něco kolem dvou stovek, existuje jedna nenápadná, poměrně krátká sutra, která se jmenuje Buddhova řeč o prázdnotě nebo ještě lépe Krátká Buddhova řeč o prázdnotě.
V Čechách měla pozoruhodný osud, neboť ji za první republiky přeložil pod názvem Kniha chudoby František Drtikol. Přestože dnes už ten překlad asi nebude moderní, dýchá z něj doposud jasné pochopení a mám ho moc rád, protože je navíc krásný a skrývá v sobě zvláštní kouzlo. I když už teď máme nejméně dva další uznávané překlady, od Ňánamoliho a Thanissara, pilných a obětavých mnichů, kteří pečlivě brousili a vážili každé slovíčko, přesto budeme citovat s malými opravami právě ten Drtikolův, na jeho památku a také jako uznání toho, kam až sám došel.
Buddhova řeč o prázdnotě se nazývá „Krátká“ proto, že je tu ještě druhá stejného jména, která je o trochu delší. Kupodivu ta dlouhá není lepší než ta krátká a dali ji tam nejspíš proto, že ta krátká se tehdy některým mnichům nezamlouvala, jak byla břitká a pádná. Asi toužili mít věci přece jen trochu komplikovanější, a proto se pokusili trumfnout ji tou dlouhou, konkurenční. Jenomže tím vyšlo ještě více najevo, jakou údernou sílu měla ta původní krátká řeč.
Kniha chudoby
Z němčiny přeložil František Drtikol v r. 1936.
To jsem slyšel. Onoho času dlel Vznešený u Sávatthí ve východním háji na terase Migárovy matky.
Tu odebral se ctihodný Ánando jednoho večera po ukončení koncentrace tam, kde meškal Vznešený, pozdravil uctivě a sedl si stranou. Sedě stranou, pravil ctihodný Ánando takto k Vznešenému:
Jednou, ó Pane, dlel Vznešený v krajině Sákjů u Nagarakarn, hradu v území Sákjů. Tenkrát jsem, ó Pane, od Vznešeného sám slyšel, sám porozuměl, co chudoba je, Ánando, v tom čase jsem nejvíce poznal.
Slyšel jsem, ó pane, dobře, správně jsem srozuměl, správně pamatoval, správně podržel? Zajisté jsi, Ánando, správně slyšel, správně srozuměl, správně pamatoval, správně podržel. Jako tenkráte, Ánando, tak i dnes, co chudoba jsem nejvíce poznal. Jako asi, Ánando, tato terasa Migárovy matky je bez slonů, krav, koňů, bez zlata a stříbra, bez společnosti žen a mužů a vykazuje jen bohatství zástupem mnichů jako jediným předmětem, tak rovněž také, Ánando, zanechal mnich myšlenku "vesnice", zanechal myšlenku "člověk", vezme myšlenku "les" jako jediný předmět. V myšlence "les" povznese se mu srdce, mysl, rozjasní se, rozveselí se, ukonejší se, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která z myšlenky "vesnice" povstávají, ta tu nejsou, rozdělení, která z myšlenky "člověk" povstávají, ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstává, totiž myšlenka "les" jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento druh myšlení o myšlenku "vesnice", ví: chudším se stal tento způsob myšlení o myšlenku "člověk" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "les" jako jediným předmětem. O co pak tady méně jest, o to vidí se chudším, a co tady ještě zbývá, o tom ví: zůstává to, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí ta pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj. Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "člověk", zanechal myšlenku "les", vezme myšlenku "země" jako jediný předmět. V myšlence "země" povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Asi tak, Ánando, jako kůže z býka nožem dobře oškrábána, dobře uhlazená, rovněž tak, Ánando, mnich, co na této zemi je jako vyvýšeniny a prohlubiny, řeky, pustá a lesnatá území, vrchy a údolí, to vše ze své duše vypustil. Myšlenku "země" vezme jako jediný předmět. V myšlence "země" povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která z myšlenky "člověk" povstávají, ta tu nejsou, rozdělení, která z myšlenky "les" povstávají, ta tu nejsou, jen jedno rozdělení zůstalo, totiž myšlenka "země" jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "les" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "země" jako jediným předmětem. O co pak tady méně jest, o to vidí se chudším. A co tady ještě zbývá, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj. Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "les", myšlenku "země", myšlenku "neomezená sféra prostorová" vezme jako jediný předmět. V myšlence "neomezená sféra prostorová" povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která z myšlenky "les" povstávají, ta tu nejsou, rozdělení, která z myšlenky "země" povstávají, ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstává, totiž myšlenka "neomezená sféra prostorová" jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "les", chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "země" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "neomezená sféra prostorová" jako jediným předmětem. A o co méně tady je, o to vidí se chudším, a co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.
Dále pak, Ánando, zanechá mnich myšlenku "země", zanechá myšlenku "neomezená sféra prostorová", myšlenku "neomezená sféra vědomí" vezme jako jediný předmět. V myšlence "neomezená sféra vědomí" povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která povstávají z myšlenky "země", ta tu nejsou, rozdělení, která povstávají z myšlenky "neomezená sféra prostorová", ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstalo, totiž myšlenka "neomezená sféra vědomí" jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "země", ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "neomezená sféra prostorová" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "neomezená sféra vědomí" jako jediný předmět. O co tady tedy méně jest, o to vidí se chudším. A co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy Ánando sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.
Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "neomezená sféra prostorová", zanechal myšlenku "neomezená sféra vědomi", myšlenku "sféra nebytí" vezme jako jediný předmět. V myšlence "sféra nebytí" se mu povznese srdce, rozveselí se, ukonejší se, uklidní. Tak pozná rozdělení, která povstávají z myšlenky "neomezená sféra prostorová", ta tu nejsou, rozděleni, která povstávají z myšlenky "neomezená sféra vědomí ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstalo, totiž myšlenka "sféra nebytí" jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "neomezená sféra prostorová", ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "neomezená sféra vědomí" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "sféra nebytí" jako jediný předmět. O co tady tedy méně jest, o to vidí se chudším. A co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.
Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "neomezená sféra vědomí", zanechal myšlenku "sféra nebytí", myšlenku "rozhraní možného vnímání" vezme jako jediný předmět. V myšlence "rozhraní možného vnímání" povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která povstávají z myšlenky "neomezená sféra vědomí", ta tu nejsou, rozděleni, která povstávají z myšlenky "sféra nebytí" ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstává, totiž myšlenka "rozhraní možného vnímání" jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "neomezená sféra vědomí", chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "sféra nebytí" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "rozhraní možného vnímání" jako jediný předmět. O co tady tedy méně jest, o to vidí se chudším. A co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.
Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "sféra nebytí", zanechal myšlenku "rozhraní možného vnímání", duchovní jednotu bez představy vezme jako jediný předmět. V duchovní jednotě bez představy povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná: rozdělení, která povstávají z myšlenky "sféra nebytí", ta tu nejsou, rozdělení, která povstávají z myšlenky "rozhraní možného vnímání", ta tu nejsou a jen jedno rozdělení tady zůstalo, totiž toto tělo zde, zatížené šesti smysly, jako podmínka života. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "sféra nebytí", ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "rozhraní možného vnímání" a jen jediné bohatství vykazuje toto tělo zde, zatížené šesti smysly, jako podmínka života. O co tady tedy méně jest, o to vidí se chudším. A co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.
Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "sféra nebytí", zanechal myšlenku "rozhraní možného vnímání", duchovní jednotu bez představy vezme jako jediný předmět. V duchovní jednotě bez představy povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná: také tato duchovní jednota je složená, je dohromady vymyšlená: co ale je dohromady složeno, dohromady vymyšleno, to je proměnlivé, musí zaniknouti, to poznává. V takovém vědění, v takovém poznání odpoutá se mu srdce od bludu přání, odpoutá se mu srdce od bludu bytí, odpoutá, se mu srdce od bludu nevědomosti. V osvobozeném je osvobození, toto poznání vyvstane. "Zničeno jest zrozování", ukončena askeze, vykonáno dílo, není více tento svět. Tak pozná: rozděleni, která povstávají z bludu přání, ta tu nejsou, rozdělení, která povstávají z bludu nevědomosti, ta tu nejsou a jen jedno rozdělení tady zůstává, totiž toto tělo zde, zatížené šesti smysly, jako podmínka života. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o blud přání, ví: chudším stal se tento způsob myšlení o blud bytí, ví: chudším stal se tento způsob myšlení o blud nevědomosti a jen jedno bohatství vykazuje toto tělo zde, zatížené šesti smysly, jako podmínka života. O co tedy tady méně jest, o to vidí se chudším, a co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá, nejvyšší chudoba na něj.
Kdo v minulých časech, Ánando, jako asket nebo kněz si získal veskrze čistou, nejvyšší chudobu, získal si tuto veskrze čistou, nejvyšší chudobu právě jako asket nebo kněz. Kdo v příštích časech, Ánando, získá veskrze čistou nejvyšší chudobu, získá právě tuto veskrze čistou nejvyšší chudobu. Kdo v tomto čase, Ánando, získá veskrze čistou, nejvyšší chudobu jako asket nebo kněz, ten získá právě tuto veskrze čistou, nejvyšší chudobu. Proto tedy, Ánando: chtějme veskrze čistou, nejvyšší chudobu si vydobýti. Tak máte se cvičiti.
Tak pravil Vznešený. Spokojen těšil se ctihodný Ánando ze slova Vznešeného.
http://www.oslikuv.net/skola/cl055.htm
Né nějaké pomáhání... ale zničení toho co to utrpení vnímá zažívá. Protože všechno má společného jmenovatele... vnímání, zažívání... takže když se odsekne vnímání... je tu svoboda od prožívání a tedy od utrpení... To že někomu dáte najíst... nic není... ale to, že někoho navěky zbavíte hladu tomu říkám pomoc. No a největší skutek, který pro existenci lze udělat je zničit vlastní ego. Kdyby u toho začali všichni ti duchovní... neměli by už co na práci.... takhle si jen tvoří a tvoří svou další a další... byť v jejich zdání šlechetnou práci. A čím jsou otevřenější tím větší utrpení v srdci cítí a tím více chtějí pomáhat a to nikdy neskončí. Svět nelze napravit... nelze... každá snaha se projeví zhoršením věci. Každý soud vás odsoudí... k otročině ho zažívat!
Když půjdete zpět po paprsku pozornosti... všímáním si odkud pramení... zjistíte že objekty mizí... nejsou pro jeho existenci potřebné ani důležité... zjistíte že nevidíte okem... a neslyšíte uchem... že žádné oko není potřeba... Tvrdit, že vidíte okem je asi takový nesmysl jako tvrdit, že když se vám zdá sen, tak v tom snovém tělíčku je nějaké fyzické oko, kterým vidí ten fyzický mozeček ty nějaké fyzické věci... takhle to ovšem nefunguje. Když budete precizně věnovat pozornost jí samotné... sami uvidíte, že to co vidíte není tím co jste si vždycky mysleli... a že to není vůbec takové jak se vám to jevilo. Nastanou pak zmatky... ten přechod je vždy zmatek... protože není snadné se s tím vyrovnat... a už vůbec to pochopit. Existovat ve dvou realitách najednou... to moc dobře nejde...
.....Touha být, něco vnímat a něco vidět se ukrývá a maskuje... a nutí vás v okovech za sebe samu bojovat a zažívat cokoliv... a vy jste slepí... a bojujete s tím a trápíte se tím... místo abyste porazili touhu samotnou... a tak tímto marněním a ustavičným strádáním nikdy nedosáhnete pokoje. Odetněte to nyní. Ona je ten největší tyran... vytváří program, který by všichni chtěli a kterém by snili... program a iluzi získávání a tedy věčného nedostatku... neřešte následky ale piďte se po příčinách vnímání nedostatku a hladu... a dojdete k touze samé a tou je oheň "já". To ona v touze po dalším svém bytí vytváří tu oddělenost i napětí i nutkání dosahování dobrého a slastného pro ni a uchopování i sílu držení... a motiv ke spění od jednoho k druhému... ale vždy mezi tím a oním dobrým a zlým... Nikdy ne mimo to... proto ona jediná je příčinou toho všeho protikladu.
vostalpetr píše:
Otázka : Říkáte, že veškerý konflikt je v myšlení. Takže je nutné nemyslet. Vypnout myšlenky a pozorovat je. Hledat posledního pozorovatele. Ale kdo je ten poslední pozorovatel? Jsem to já? Já pozoruji, ale kdo pozoruje mne? Říká se, že posledním pozorovatelem je čisté vědomí - Já. Ale to je jen teorie. Jak zažít, co má být zažito? Už to trvá příliš dlouho a výsledky se nedostavují. V čem je příčina? I když často zůstávám v tichu a je to živé ticho, přesto, jako by bylo něco za tím. A já nedokážu tu neviditelnou stěnu překročit. Prosím příteli, jestli jste dál než já, poraďte mi co dělat, aby pravda byla zažita.
Odpověd : Nedělej nic, tedy ani nedělání. Veškerá cílená činnost, snaha a úsilí, jež je skrytá touha já po něčem jiném než je samo já… ať už je to pocit sebevymalovávanější… zapřít sebe sama… prostě nebýt… žádné já to nevyřeší, nedokáže… protože není co vyřešit, co dokázat… problém s dosahováním zmizí, jakmile se touha po dosažení vytratí. Ego si dává všelijaké cíle… dokud má cíle má i pozornost. Usušit ten zdroj a vykořenit lze jen vhledem do toho, že všechno co lze vnímat nikomu nepatří a je prázdné. To se dá jen tehdy když je nahlédnuto svým touhám pod pokličku a pochopen zdroj a princip vznikání utrpení na základě zkoumání sebe sama. Já jsem prostě nakonec musel zvolit sebeignoraci, protože všechno co jsem dělal živilo já.
Takže jsem se ve své pozornosti ignoroval ať se mi jevilo ve vědomí cokoliv… soustředil jsem pozornost jen na nicotu, prázdnotu… ticho od vědomí sebe sama… byť by se mi slibovalo jakékoliv bytí celého vesmíru jako krásné. Musel jsem zabít všechno… i nevinné, i rostliny… celý vesmír... celý sen. Všechny krásné vzpomínky, i západy slunce i svítání jsem všechny nahlížel jako na související jevy s utrpením… byl jsem nazván vrahem a necitou sám před sebou… jako Bůh který se rozhodne zrušit veškerou existenci svého vlastního snu je obžalován ze zrady… ze sadismu… atd… Nikomu bych to období nepřál… jaká to je vyprahlá a nehostinná procházka… jež nic nedává, ale všechno krásné bere…
Jediné řešení bylo ukončit vědomí sebe sama… pocit existence nějakého já.
A to ještě bez vidiny a motivu že to k něčemu bude. Já jsem už nic nechtěl… když ti to říkám, a ty to budeš zkoušet…. už něco chceš, už si od toho něco slibuješ… a tak ti nebude nikdy fungovat nic… dokud půjdeš za svým snem.
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 65 návštevníků