O štěstí

[konec zvonec]

„Štěstí je stav, ve kterém člověk dělá to, co miluje a miluje to, co dělá. Tudíž to, co dělá je pro něj odměnou. To znamená, že pokud se ti daří dělat to, co miluješ a milovat, co děláš, potom pociťuješ štěstí.“ ~ Jaroslav Dušek

[konec zvonec]

par myslenek Vladimira Vymetala ...

5 pohledu na stesti ktere muzeme mit:

1. stesti je neco co musime dosahnout
2. stesti je neco co muzeme ziskat
3. stesti je neco co si musime zaslouzit
4. stesti je neco co se musi hledat
5. stesti je zpusob mysleni ...je to vec volby
6. stesti je nase prirozena podstata ... stesti je to ... co jsme.


a co je stesti opravdu:

1. stesti je prirozene a existuje bez namahy ... stesti je neco co proste prijmeme.
2. stesti staci rozpoznat
3. staci si uvedomit ze stastni uz jsme
4. stesti je vic nez stav nasi mysli ... je to stav naseho byti.
5. stesti je nase prirozena podstata ... stesti je to ... co jsme.

[papadev]

Ja zde nejsem,abych byl a priori stastny...

Jsem zde ,abych se neco ucil...

A kdyz se ucim -doprovazi to pocit stesti...

... ... ... ...x

[konec zvonec]

takze bez prozivajiciho je zde jen stesti ... nezavisle na nekom kdy by ho mel prozivat ci dosahovat ... hmmm

*************
http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/prime-prozivani/
**************
Přímé Prožívání

K osvobození se od "já" nepotřebujeme nic speciálního, stačí nám k tomu prozkoumání "obyčejného" přítomného prožívání.


Nejdůležitějším nástrojem pro spuštění Probuzení do „ne-já“ je prozkoumání našeho Přímého Prožívání. Přímé Prožívání je to, co si právě uvědomujeme, tady a teď.

Pro účely našeho zkoumání můžeme Přímé Prožívání rozdělit na tři hlavní aspekty:

1) myšlení
2) vjemy (vidění, slyšení, čichání, chutnání, cítění (hmatové + kinestetické))
3) nepochybný pocit Živosti (přítomnosti, bytí)

Iluze oddělenosti je udržována proudem na sebe odkazujících myšlenek, které jsou založeny na našich minulých zkušenostech. Nejběžnějším vztažným bodem je myšlenkami vytvořený střed označovaný jako „Já“, „mě“, „mi“. Žádný takový střed však reálně neexistuje, a tyto „sebe-nálepky“ proto odkazují jen na další myšlenky nebo na nějakou část či charakter Prožívání.

Všímáním si Přímého Prožívání můžeme rozložit jakékoliv domněnky o oddělenosti nebo o „já“ a uvědomit si, že zde existuje jen Prožívání samotné. Myšlenky o Prožitku mohou samozřejmě existovat a mohou i pojmově a popisně oddělovat určité aspekty Prožitku na toto jsem „já“ a jiné na toto je „vnější svět“. Takovéto myšlenky jsou však také jen částí tohoto Prožívání a tudíž sám o sobě existuje POUZE Prožitek samotný.

Můžeme se domnívat, že existuje nějaký prožívající, který prožívá. Tato domněnka je živena přesvědčeními, která vyjadřuje myšlenka „já prožívám“.

Během Přímého Prožívání můžeme tuto domněnku prozkoumat tím, že budeme hledat toto „já“. Existuje oddělené „já“, nebo existuje jen Prožitek, který samotné myšlení pojmově rozděluje způsobem: „já + to, co je prožíváno“?
Stejně tak se můžeme domnívat, že existuje nějaký vnímající, který vnímá vjemy. Tato domněnka je živena přesvědčeními, která vyjadřuje myšlenka „já jsem vnímající“.

Během Přímého Prožívání můžeme tuto domněnku prozkoumat tím, že budeme hledat tohoto „vnímajícího“. Vidíme, že ve skutečnosti zde neexistuje žádný „vnímající“. Je tu jen vnímání a myšlení, které to rozděluje na „já“ + „tělo“ + „vnímání prostřednictvím smyslů“.

Zaslechneme nějaký zvuk a objeví se myšlenka „já slyším zvuk“. Můžeme to prozkoumat a zjistit, že zde není žádný posluchač zvuků, jen zvuk. Pokud je něco pocítěno a pokládáno za onoho posluchače, nebo za „já“, je to snad něco jiného než nějaký další vjem, myšlenka nebo pocit Živosti?

„Cítím své tělo, jak se dotýká židle“ říká myšlenka. Tak prozkoumáme Přímý Prožitek a zjistíme, že jsou tu vjemy, které jsou podle zvyku označeny jako „tělo“ a jiné vjemy, které označujeme jako „dotyk židle na těle“. Když prozkoumáme, kde se nachází toto „já“, které si tyto vjemy přisvojuje, nelze ho najít, protože je tu buďto jen nějaká myšlenka hovořící o „já“, nějaké vjemy nebo další aspekt Prožitku.

Můžeme vzít nějaký předmět a podívat se na něj. Mohli bychom říci: „Dívám se na tento předmět“. Poté tento závěr prověříme, jestli je v souladu s Přímým Prožíváním. Zjistíme, že je tu vjem vidění, a možná nějaké vjemy, které obvykle označujeme jako „hlava“ nebo „oči“, nebo dokonce další pocit-vjemy nazvané „tělo“. Můžeme se domnívat, že jsou neodmyslitelně oddělené, a že jedno je „já“ a to druhé je „to, co je pozorováno“. Když to prověříme, zjistíme, že tu nikdy není „já“, které se dívá, nikdy zde není pozorovatel ani vidoucí. Je jen vidění, jen cítění, jen Prožívání. Můžeme říci, že jde jednoduše o Prožitek prožívající sama sebe.

Díváme se hluboko dovnitř do Prožívání a vidíme, že domněnky o oddělenosti, „já“, „mě“, vnímajícím nebo prožívajícím jsou jen odkazy na Prožitek samotný. Ve skutečnosti zde není žádný oddělený předmět, jen vnímání samotné, a myšlenky, které tuto zkušenost popisují. Rozebereme všechny tyto domněnky o tom, že existuje nějaký pozorovatel, nebo dívající se, nebo slyšící, a zjistíme, že ve skutečnosti našeho prožívání existuje jen Prožitek, nikdy ne skutečné oddělené já.

Je tedy možné, že existuje jen Prožitek bez jakéhokoli odděleného prožívajícího?

----------------
Autor článku: Neil Jalaldeen, překlad: Jan
Zdroj: http://www.liberationunleashed.com/Arti ... ience.html

[Návštěvník]

VĚDCI ZJISTILI, KDY V ŽIVOTĚ ZAŽÍVÁME NEJVĚTŠÍ ŠTĚSTÍ

Mysleli jste si, že s přibývajícím věkem už se bude pocit radost a naplněnosti spíše vytrácet? Výsledky studie londýnské univerzity ekonomie a politických věd vás vyvedou z omylu.


Vědci požádali 23 000 dobrovolníku ve věku 17 až 85 let, aby se zamysleli nad pocitem vlastní spokojenosti. Účastníci pak měli odpovědět, jaký pocit štěstí si myslí, že budou zažívat za pět let a za dalších pět let. Zároveň si měli vzpomenout, jak intenzivní pocit štěstí prožívali v jednotlivých obdobích svého života.



Výsledky jsou všechno, jen ne negativní. Studie odhalila, že štěstí má v průběhu života tendenci sledovat křivku ve tvaru písmene U. Nejvyšší úrovně dosahuje na dvou místech, a naopak klesá ve středním věku.

Kdy konkrétně čekat největší vrchol štěstí? Podle vědců, když je nám 23 a 69 let.

Pokud se nad výsledky zamyslíme, zjistíme, že mají svoje opodstatnění. Ve dvaceti máme spoustu energie. Jsme otevření změnám, které přicházejí. Budujeme kariéru, často se stěhujeme za prací, poznáváme nové přátele a snadno se seznamujeme. Naopak ve středním věku máme málo času na sebe, protože jej nejčastěji dělíme mezi práci a starost o děti. Po šedesátých narozeninách se spěch zklidní a my už si vědomě jdeme za tím, co nám přináší štěstí.

Odborníci se ale shodují, že štěstí není něčím, na co stačí čekat. Podle americké koučky a autorky několika knih Caroline Adams Miller je potřeba se pro štěstí rozhodnout: „Výzkum jednovaječných dvojčat, která byla po narození rozdělena, jasně ukázal, že minimálně polovina našeho blaha souvisí s tím, o čem se rozhodneme přemýšlet a čím se během dne zabýváme."

Vyvrací se tak domněnka mnoha lidí, kteří věří, že budou šťastnější, až… zhubnou, najdou si lepší práci, budou mít na účtu více peněz. Jenže pocit štěstí není založen na tom, co máme nebo co se nám stane, ale jak na situaci zareagujeme.

http://www.national-geographic.cz/clank ... 70703.html

[Návštěvník]

Už víme, proč jsou Dánové nejšťastnějším národem na světě.

Může za to „hygge“.

Jak píše deník The Guardian, nelze to přeložit, ale vzdáleně je to odvozeno od anglického „hug“ – obejmout. Princip spočívá ve složitém umění harmonie, kdy se Dánové potkávají – doma i v hospodách – a je jim spolu dobře. Hygge je „ingredience v receptu na dánské štěstí“ a pro cizince je docela těžké ji odhalit nebo sdílet.



„Dosáhnout hygge je docela velká práce,“ říká majitelka kodaňského bistra Agnete. „Musíte o tom přemýšlet a mít na paměti, že hygge je v tomto bistru pro každého.“ Může se ale rychle vytratit jako lusknutím prstu, říká Agnete - „když například někdo řekne něco špatného, úplně to cítíte, jak mizí.“ Stačí také, když pustíte v bistru muziku, která se hostům nelíbí.

Sociolog Jeppet Trolle Linnet souhlasí. Je mnohem snadnější dosáhnout hygge, když všichni zúčastnění „sdílejí stejné preference anebo nevnášejí do debaty témata, v nichž by mohli nesouhlasit“. Proto se na takových setkáních, jejichž účelem hygge, nemluví o politice.

Česky by možná šlo přeložit hygge jako „pohoda“, ale soudě podle nálady v Česku je na poli štěstí ještě hodně práce. Pro začátek by možná stačilo přečíst si alespoň jednu knihu o hygge.

[Návštěvník]

[Návštěvník]

"Může-li vaše štěstí vycházet jen z vašeho vlastního nitra a je-li důsledkem vaší lásky, pak jste za ně zodpovědní sami. "
Don Miguel Ruiz

[Saruman]

„Štěstí je stav, ve kterém člověk dělá to, co miluje a miluje to, co dělá. Tudíž to, co dělá je pro něj odměnou. To znamená, že pokud se ti daří dělat to, co miluješ a milovat, co děláš, potom pociťuješ štěstí.“ ~ Jaroslav Dušek

A ja som myslel, že človek je šťastný, keď sa cíti byť šťastný.

[Saruman]

Kdy konkrétně čekat největší vrchol štěstí? Podle vědců, když je nám 23 a 69 let.

Pokud se nad výsledky zamyslíme, zjistíme, že mají svoje opodstatnění. Ve dvaceti máme spoustu energie. Jsme otevření změnám, které přicházejí. Budujeme kariéru, často se stěhujeme za prací, poznáváme nové přátele a snadno se seznamujeme. Naopak ve středním věku máme málo času na sebe, protože jej nejčastěji dělíme mezi práci a starost o děti. Po šedesátých narozeninách se spěch zklidní a my už si vědomě jdeme za tím, co nám přináší štěstí.

Keď máme 23, veríme, že máme život pred sebou. Každý úspech v nás vytvára pocit, že sa naše sny plnia a naša predstava ideálneho života sa približuje.

Keď máme 69, sme už starí. To znamená, že náš strach zo staroby sa naplnil. Tým sme sa zbavili pocitu, ktorý nás ťažil celé desaťročia. Môžeme sa tešiť z maličkostí, ktoré sme predtým nevideli.

[Hmla]

„Štěstí je stav, ve kterém člověk dělá to, co miluje a miluje to, co dělá. Tudíž to, co dělá je pro něj odměnou. To znamená, že pokud se ti daří dělat to, co miluješ a milovat, co děláš, potom pociťuješ štěstí.“ ~ Jaroslav Dušek

A ja som myslel, že človek je šťastný, keď sa cíti byť šťastný.

To se nerozporuje.

[Návštěvník]

Kdo věří ve štěstí, má štěstí.

[Saruman]

1. stesti je prirozene a existuje bez namahy ... stesti je neco co proste prijmeme.
2. stesti staci rozpoznat
3. staci si uvedomit ze stastni uz jsme
4. stesti je vic nez stav nasi mysli ... je to stav naseho byti.
5. stesti je nase prirozena podstata ... stesti je to ... co jsme.

Ja si predstavujem šťastie ako životný princíp. Existuje na duchovnej úrovni, ale na fyzickú úroveň ho musíme pustiť.
Štastní sme vtedy, keď nedávame pozor. Zabudneme, že tu je niekto, kto nám môže ublížiť. Nejaká šelma, ktorá striehne
na našu chybu. Akonáhle okolie zareaguje negatívne, šťastie potlačíme, a snažíme sa splynúť s okolím. Na šťastie vlastne
treba mať odvahu. Zbaviť sa strachu, že nás niekto potrestá za to, že sme šťastní.

[Tara]

Pro mě je nejvíce tiché štěstí, uvnitř, schované před zraky, kdy snad jen oči mohou prozradit, v jaké krajině se právě nacházím :-)
Štěstí bez příčiny....:-)

To mi připomnělo jednu příhodu. Loučili jsme se s kamarády na nádraží, byli mě vyprovodit k vlaku. A ještě se probíraly různé věci, slova, slova a já se odmlčela a jen se na ně koukala, s úsměvem v očích a možná i na tváři a jáčko poudá: "Vždyť ona už to má..." :-)

Tož tak.
Ale posvícení není každý den, že áno :-)

[Návštěvník]

SJEDNOCENÍ S BOŽÍ VŮLÍ NAPLŇUJE DUŠI POKOJEM A ŠTĚSTÍM

Sv. Alfons Maria z Liguori

Když se aragonského krále Alfonse Velikého jednou ptali, kdo je podle něj nejšťastnějším člověkem na světě, odpověděl: „Ten, kdo se odevzdá do Boží vůle a přijme tak z Božích rukou vše, ať již příznivé, či nepříznivé.

“ Diligentibus Deum omnia cooperantur in bonum. – „Těm, kdož milují Boha, všechno napomáhá k dobrému.“


Ti, kdo milují Boha, jsou vždy šťastní,

jelikož veškerým jejich štěstím je plnit, a to i navzdory protivenstvím, vůli Boží. Strasti jejich klid nenaruší, neboť vědí, že přijímajíce soužení, činí Pánu radost.

Non contristabit iustum quidquid ei acciderit. – „Nezarmoutí zbožného nehoda žádná.“

Vždyť co může být pro člověka více uspokojivého než zakoušet naplnění všech svých tužeb? Toť šťastný úděl člověka, jenž chce pouze to, co chce Bůh, vždyť vše, co se děje, se, krom hříchu, děje vůlí Boží.

Životy svatých otců vyprávějí příběh o rolníkovi, jehož pozemky nesly více úrody než ostatních. Když se jej ptali, jak je to možné, řekl, že ho to nepřekvapuje, protože má vždycky takové počasí, jaké si přeje. „Opravdu?“ „Ano,“ odpověděl, „jelikož si vždycky přeji počasí, jaké chce Bůh, a žádné jiné, dává mi sklidit, kolik chci.“

Pokorné duše se podřizují Boží vůli, praví Salvian;

jsou-li chudé, chtějí být chudé; krátce řečeno, přijímají, cokoli je potká, a tak jsou v tomto životě šťastné.
Humiles sunt, hoc volunt; pauperes sunt, paupertate delectantur; itaque beati dicendi sunt.

A tak v zimě i horku, v dešti i větru, ti, kdož jsou sjednoceni s Boží vůlí, říkají: „Chci, aby byla zima, horko, deštivo, větrno, protože tak chce Bůh.“ V chudobě, pronásledování, nemoci, smrti praví: „Chci být chudý, pronásledovaný, nemocný, a dokonce i zemřít, neboť tak chce Bůh.“

Toť nádherná svoboda Božích synů, jež má neskonale větší cenu než všechna moc, výsady a všechna království světa. Toť nepomíjející pokoj, který dle zkušeností svatých

exsuperat omnem sensum – „převyšuje všechno pomyšlení“.

Převyšuje všechny tělesné rozkoše, slavnosti, hodokvasy, pocty a všechna ostatní světská potěšení, která, jsouce marná a klamná, okouzlují smysly, kdy se jich zakouší, avšak nepřinášejí žádné trvalé uspokojení; spíše člověka v hloubi duše, kde jedině může přebývat pravé štěstí, hlodají.

Šalamoun, kterému se vrchovatě dostalo takovýchto světských potěšení, hořce prohlásil:

Sed et hoc vanitas et afflictio spiritus. – „Ale i to je marnost a trápení ducha.“

Duch Svatý praví:

Stultus sicut luna mutatur; sapiens in sapientia manet sicut sol. – „Blázen jako měsíc se mění; člověk bohabojný v moudrosti zůstává jako slunce.“

Hlupák, to jest hříšník, se mění jako měsíc, který dnes dorůstá, zítra ubývá a mizí; dnes se směje, zítra naříká; dnes je krotký jako beránek, zítra rozzuřený jako tygr. A proč?

Protože jeho spokojenost závisí na tom, zda se mu vede dobře nebo má nesnáze; mění se spolu s tím, co jej potká. Spravedlivý člověk je jako slunce, neměnný ve svém klidu, ať už se mu přihodí cokoli, neboť spokojenost jeho duše vyplývá ze sjednocení s Boží vůlí, a tak se těší neochvějnému pokoji. Je to onen pokoj, který zvěstoval anděl pastýřům:

Et in terra pax hominibus bonae voluntatis. – „A na zemi pokoj lidem dobré vůle.“

Kdo jsou tito „lidé dobré vůle“, ne-li ti, jejichž vůle je vždy sjednocena s nanejvýš dobrou a dokonalou vůlí Boží.

Voluntas Dei bona et beneplacens et perfecta. – „Boží vůle je, co je dobré a příjemné [Bohu] a dokonalé.“

Svatí díky sjednocení s vůlí Boží zakoušeli ráj již zde na zemi. Sv. Doroteus praví, že v duších dávných otců vládl neustále pokoj, neboť si navykli přijímat vše z rukou Božích. Sv. Magdaléna de Pazzi pociťovala již při samotném zvuku slov „vůle Boží“ takovou útěchu, že obvykle upadala do láskyplného vytržení. Některé věci nás skrze smysly poraní, avšak pouze na povrchu duše; na jejím vrcholu bude vládnout mír a klid, pokud naše vůle zůstane sjednocena s vůlí Boží.

Spasitel svým apoštolům praví:
Gaudium vestrum nemo tollet a vobis… Gaudium vestrum sit plenum. – „Vaši radost nikdo vám nevezme… vaše radost budiž úplná.“

Ten, kdo sjednocuje svou vůli s vůlí Boží, zakouší plnou a trvalou radost: plnou, neboť má, co chce, jak bylo řečeno výše; trvalou, protože mu nikdo nemůže tuto radost vzít, jelikož nikdo nemůže zabránit tomu, co chce Bůh.

Otec Jan Tauler uvádí následující zážitek: Léta se modlil k Pánu, aby mu seslal někoho, kdo by ho naučil pravému duchovnímu životu. Jednoho dne uslyšel hlas, který mu řekl: „Jdi do toho a toho kostela a dostaneš odpověď na své modlitby.“ Odešel tedy do kostela a u jeho dveří potkal bosého žebráka v hadrech, kterého pozdravil slovy: „Dobrý den, příteli.“

Žebrák odpověděl: „Velebnosti, nevzpomínám si, že bych měl někdy špatný den.“

„Ať ti dá Bůh v životě štěstí,“ popřál mu kněz.

A žebrák na to: „Ale, důstojnosti, já jsem opravdu nikdy nebyl nešťastný. A říkám-li, že jsem nikdy neměl špatný den, nepřeháním. Protože když jsem hladový, tak děkuji Bohu; když prší nebo sněží, tak mu blahořečím; když mnou někdo pohrdá, když mě vyhání nebo mi jinak ubližuje, vždy vzdávám chválu Bohu. Řekl jsem, že jsem nikdy nebyl nešťastný, a je to pravda, protože jsem si zvykl chtít bez odmlouvání to, co chce Bůh. Cokoli mě potká, ať už sladkého nebo hořkého, s radostí přijmu z jeho rukou jako to nejlepší pro mě. A v tom spočívá moje štěstí.“

„A co kdyby tě Bůh chtěl zatratit,“ namítl Tauter, „co bys na to řekl?“

„Kdyby to chtěl Bůh, tak bych s pokorou a s láskou objal našeho Pána a držel bych se ho tak pevně, že kdyby mě chtěl uvrhnout do pekla, musel by tam jít se mnou, a tak by mi bylo mileji s ním v pekle než si bez něj užívat všech nebeských rozkoší.“

„Kde jsi našel Boha?“ ptá se kněz dále.

„Našel jsem ho tam, kde jsem opustil stvoření.“

„Kdo vlastně jsi?“

„Jsem král.“

„A kde je tvoje království?“

„Moje království je v mojí duši, kde mám vše uspořádáno, vášně poslouchají rozum a rozum Boha.“

Nakonec se ještě Tauler zeptal, jak dosáhl takové dokonalosti.

„Mlčením. Zdržel jsem se mluvení s lidmi, abych mohl hovořit s Bohem. Ve sjednocení s mým Pánem jsem nacházel a nacházím pokoj duše,“ odpověděl žebrák.

To vše se onomu žebrákovi dostalo sjednocením s Boží vůlí. Ve své chudobě byl bohatší nad všechny vladaře země a ve svém utrpení šťastnější než světáci se všemi jejich pozemskými rozkošemi.

Úryvek z Uniformità alla Volontà di Dio in S. Alfonso Maria de Liguori, Opere ascetiche, sv. I., Řím 1933.

[Návštěvník]

Přestaň myslet na ne-já, pak bude čirost mysli převládat. Znalec (nebo také svědek) tohoto čistého poznání – prostého jakýchkoli změn – to je svrchované Poznání (pará samvid). Toto je plné blaha, a proto je nejvyšším cílem. Je to stavem celistvého blaha. Bída je výsledkem omezení (upádhí), která naprosto nejsou v Já – Self. Poznání je zhuštěním celkového blaha, vyplývajícího ze všech forem potěšení všech žijících bytostí vůbec. Touha po jakémkoli štěstí je jen touhou po blahu Já.

Otázka: Copak ale neexistuje touha po potěšení z předmětů? A jestliže je Já tím, po čem všichni toužím jak to, že existují různá přání jako například po bohatství nebo po ženě?

Ramana Mahariši: Touha se ve skutečnosti netýká předmětů. Touha se vždy týká vlastního blaha. Například ti, co touží po nebi, se podrobují askezi a z vlastní vůle opouštějí tělo. Já není nikdy předmětem, po kterém by se netoužilo. Proto musí být samotným blahem.

Otázka: Libost jasně vyplývá z užívání předmětů, zatímco jiné blaho nelze dokázat, takže je těžké přijmout názor, že Já je blahem.

Ramana Mahariši: Ágamy (posvátné texty) prohlašují, že všechna smyslová potěšení nejsou ničím jiným než zlomkem blaha Já. Lze to vysvětlit přirovnáním, kdy např. prostor je sám o sobě nespatřitelný, je však přesto tím, co umožňuje existenci nejrůznějším tvarům, jako je třeba hrnec. Takto se zdá, že je prostor rozdělen různými předměty. Stejně tak se zdá, že předměty jsou zdrojem smyslového potěšení, které je však jen nepatrnou částí blaha Já.

Otázka: Vaše tvrzení dokazuje pouze touhu po potěšení skrze blaho Já a nedokazuje blaho samo o sobě.

Ramana Mahariši: Jenom přirozené blaho Já převládá v okamžiku úlevy od všeho vnímání, jak je tomu v hlubokém spánku. Vždy, když člověk odloží nějaké břímě, tak pociťuje osvěžení. O tom nemůže být sporu. V hlubokém spánku však není předmětů, které by poskytovaly libost a jak by také mohla být pociťována kromě toho, že pochází z vnitřku, tedy z Já?

Otázka: To je proto, že jsme se zbavili námahy břemene.

Ramana Mahariši: Odstranění je ale negativním jevem a jak může negace (vyloučení) poskytnout pozitivní výsledek, jakým je libost? Proto nutno připustit, že blaho pochází z Já.

Otázka: Odstranění zátěže se rovná odstranění bolesti. Člověku se toto zdá být příjemným.

Ramana Mahariši: Ale v hlubokém spánku není dřiny, která je odstraňována, a přece existuje blaho i ve spánku. O tom nemůže být sporu, protože existuje vzpomínka po probuzení. Toto blaho nemůže pocházet z ničeho jiného než z Já.

Otázka: V hlubokém spánku není žádné blaho.

Ramana Mahariši: Proč všechny bytosti touží po spánku a proč se na něj připravují?

Otázka: Jestliže je Já blahem, proč tedy není neustále zjevné?

Ramana Mahariši: Třebaže je v těle neustále hlučno, přece jej člověk zpravidla nevnímá. Ale pokud si ucpete uši, abyste zamezili vstupu vnějšího hluku, pak hluk z nitra zřetelně uslyšíte. Podobně je tomu v případě blaha Já. Je zakryto bolestmi, které jsou způsobeny ohněm tužeb. Tyto tužby se během spánku stahují do svého zdroje a tehdy se Já stane zjevné, podobně jako vnitřní tón, který uslyšíte, když si zacpete uši. Když neseme břímě, pak bolest a námaha, kterou to způsobuje, převažuje nad silou ostatních vásan a v dané chvíli zcela převažuje. Jakmile je břímě odloženo, bolest zmizí a v tomto krátkém intervalu – než vyvstane nový proud vásan – pociťujeme blaho Já. Podobně je tomu se smyslovými potěšeními. Nespočetné vásany zůstávají v našem srdci a každou chvíli píchají jako jehly. Vzedme-li se vlna touhy po určitém předmětu, pak tato síla přemůže jiné vásany, které čekají na svou příležitost. Když je dosaženo vytouženého objektu touhy, bezprostřední napětí tužby je ukončeno a v krátkém okamžiku, než se objeví nové vásany, převáží blaho Já.

Otázka: Jak to, že jen málokdo rozumí tomu, že hledaná potěšení jsou ve skutečnosti pouze Já?

Ramana Mahariši: Pro neznalost faktu, že pouze blaho Já se projevuje jako příjemnost smyslových potěšení, mají vesměs všichni lidé pozornost upnutou na předměty, které jsou přechodné povahy. Domnívají se tak, že blaho je pomíjivé, stejně jako je pomíjivé i potěšení z předmětů.
http://www.rudolfskarnitzl.cz/Texty/2014/blaho_ja.htm

[Návštěvník]

[Návštěvník]

KDO JSEM JA?

Veškeré lidské bytosti vždy touží po štěstí, které by bylo nezkaleno starostí a k tomu nejvíce milují svoje já. Tato láska je klíčem ke skutečnosti, že radost jest jejich podstatou. A tuto skutečnost každého dne potvrzují blažeností spánku beze snů. Pak není žádných smyslových předmětů a já se těší ze svého vlastního přirozeného štěstí. Abychom pociťovali tuto blaženost nepřetržitě, která je pro Já přirozená, musíme toto Já poznati. [4] Nejlepší ze všech prostředků tohoto vědění je tento dotaz: "Kdo jsem já?"

"Kdo jsem já?" - Nejsem tímto hmotným tě, lem (sthula sarira), které je vytvořeno ze sedmi složek (dhatus). Také nejsem jemným tělem, které je složeno z pěti smyslových orgánů (t. j. oko, ucho, nos, kůže a jazyk) s jejich činností (zrak, sluch, čich, chuť a hmat), ani nejsem pěti životními silami (patero pran), které ovládají dýchání trávení, krevní oběh, pocení a vyměšování), ani nejsem pěti orgány zevní činnosti (t. j. ústa, ruce, nohy, konečník a rodidla), ani nejsem mysl, aniž jsem něco z těchto odděleně. Také nejsem totožný s ananda-maya kosa, což je stav hlubokého spánku, stav bezvědomí, kde činnost všech shora jmenovaných přestává se projevovati, zatím, kdy jejich působnost, ačkoliv je přítomná, odpočívá spící. Proto "Já' může býti ztotožňováno jedině s tím, co zbývá, když vyloučíme vše to shora uvedené, t. j. čisté vědomí. Svou povahou je to Sat-Čit-Ananda (bytí - vědění - blaženost). Jestliže mysl, která Je nástrojem vědění vnímání a veškeré činnosti, zmizela, tu s jejím zmizením se ztratí také tento objektivní svět. Klam hada v podobě provazu neodejde, dokud nepoznáme a jestliže nepoznáme pravdu, že je to pouze provaz. Podobně také klam tohoto zdánlivého světa neodejde, dokud a jestliže nezískáme poznání pravého Já.

Lze říci, že mysl jest tajemná síla Já, které v sanskrtu se jmenuje Atma. Jestliže vyloučíme veškeré myšlenky, tu nezůstává nic, co by mohlo býti nazváno "myslí". A tak myšlenky jsou "myslí". A pak také není takové věci, čemu říkáme "svět", neodvislé a oddělené od myšlenek. V bezesném spánku není myšlenek a proto také v něm není "světa". Ve stavech bdění a ve snech jest hra myšlenky a proto je v nich také svět. Mysl promítá tento svět. ze sebe a zase jej vstřebává do sebe právě tak jako pavouk vypouští ze sebe pavučinu a po nějaké době ji do sebe zase a vtahuje. Když mysl sama sebe projevuje svými myšlenkovými tvary, tu tím tvoří svět, který pokrývá Atmu. Proto, je-li viděn svět. není viděn Atma, a když je spatřován nebo poznán Atma, tu svět mizí. [5]

Vytrvalé dotazování se, jaká je podstata "mysli" odhalí, že mysl je konečně totéž, jako Atma. Naše Já je vpravdě Atmou. Mysl se připoutává vždycky k něčemu objektivnímu (sthula). Nemůže státi sama pra sebe. Je to pouze tato mysl, která skládá jemné tělo (sukšma) dživu nebo ego. [6] V tomto těle to, co sama sebe uplatňuje jako já, je pouze mysl. Když provedeme toto pátrání skrz naskrz, abychom nalezli, kde idea "Já" má svůj pramen, tu bude jasně spatřeno, že jeho sídlem je srdce (hridaya). [7] Srdce je rodištěm mysli. Myšlenka upřená na jeden bod a koncentrace vedou člověka k tomuto obydlí velkého Já. První a nejpřednější ze všech myšlenek, myšlenka prvotní, jest "já". Teprve po zrození této myšlenky může vůbec vzniknouti myšlenka jiná. Jenom tehdy, když první osobni zájméno "Já" vzniklo v mysli, mohou se objeviti další zájmena jako druhé, t. j. "ty" a třetí osobní zájmeno "on" atd.. Druhá a třetí osoba nemohou vstoupiti do jsoucnosti bez prvé. A mysl může najíti klid jenom tehdy, když nalezne odpověď na otázku: "Kdo jsem Já?" Právě tak jako polénko, když zapálilo pohřební hranici, která ztravuje mrtvoly, promění se nakonec v popel, tak také duševní činnost, když se pustila do pátrání otázkou "Kdo jsem JA" ztráví veškerou ostatní činnost mysli a nakonec se promění v nicotnost. Kdykoliv nějaká myšlenka, vedoucí vás navenek, vznikne ve vaší mysli, tu jí nesledujte. Ale snažte se obrátit k sebezpytování a tažte se: "V kom tato myšlenka vznikla?" Nedbejte, kolik myšlenek ve vás vzniká. A jakmile každá myšlenka se objevila, vytrvejte v dotazování "Komu se objevila?" A hle, přijde pak odpověď: "Objevila se první osobě "Já". Jestliže toto pátrání je vytrvale sledováno, tu mysl je nepřetržitě obrácena k sebezpytování a je stále hnána ke svému skutečnému pramenu. A pak veškeré myšlenky jsou spalovány, jakmile vyrazily. Chopte se tohoto pátrání a pilně a vytrvale cvičte sebezpytování a buďte jisti a bezpečni, že mysl tím bude pevně přidržena ke svému původu. [8] Brzy se smíří se svým údělem a přestane bojovati [9]

Jenom když se jemná duše promítá navenek skrze mozek a smysly, objeví se v existenci jména a tvary hrubšího světa. Když mysl spočívá v srdci, kam byla vtažena, tu tato jména a tyto tvary mizejí. Když na venek vycházející sklony mysli jsou potlačeny a když mysl je zadržena v srdci, při čemž všechna její pozornost je obrácena jen k ní samé, tu tento stav se jmenuje sebezpytováním čili subjektivním zřením (antarmukha-drišti). Vynoří-li se mysl ze srdce na venek a zaměstnává-li se tvorbou hrubého světa, tu tento stav lze nazvati zevním zpytováním nebo objektivním zřením (bahirmukha-drišti).[10]

Je-li mysl nucena seděti v uvěznění v srdci, pak prvotní myšlenka "já" postupně mizí a co pak zbývá bude věčným "Já" nebo Atmou. Je to ten stav, ve kterém není ani nejmenší stopy pojmu "já", což se jmenuje skutečným zřením (swarupa-drišti). Tento stav se také nazývá "tichem" nebo Munam. O tomto stavu utišení se mluví ve Vedantě o vidění moudrosti (Džnana-drišti).[11]

A tak tento klid není nic jiného než onen stav mysli, když zůstává ponořena do Já nebo Atma-swarupa. Tento stav nesmí býti nesprávně ztotožňován se čtením myšlenek, telepatií nebo jasnozřením nebo s trikalavedanam t. j. se silou věděti minulost, přítomnost a budoucnost.[12]

Co jest ve skutečnosti, to existuje v Atmaswa-rupam. Zevní svět. (čítajíc v to všechny dživas, individuelní já) t. j, duše a Iswara (kosmické já) jest pouze ilusorní vidění na Atma se jevící, a podobá se to jen, stříbru na perleti. Tyto tři - svět, dživas a Iswara - projevují se současně a také současně mizejí.[13]

Konec konců je to tedy Atmaswarupam, co, vidíme jako svět, jako dživu (nebo já, nebo ego lidské) a jako Iswaru. Proto všichni ti jsou vpravdě Sivaswarupam, t. j. Atmaswarupam.[14]

Vičara, čili správné dotazování jest jediný účinný prostředek k uklidnění mysli. Není jiného prostředku, jenž by se tomu vyrovnal.[15] Jinými prostředky může mysl býti ovládnuta a ve vládě udržena., ale je jisto, že se zase odrazí znovu a znovu. Na příklad může býti ovládnuta regulováním dechu (pranajamou). Je-li dech zadržován, pak mysl zůstává klidná, ale když ono zadržování bylo uvolněno, tu mysl zase vyskočí a je zmítána sem a tam vrozenými sklony (vasanas), jež jsou výsledkem minulých skutků (karmy).

Stejně mysl jako životní síly (prana) mají společný pramen. Myšlenky jsou projevy duše. Myšlenka ;,já" je základní myšlenkou, která nejdříve vyrazí z duše a to je sobectví čili ahamkara.[16] Prana vychází také z téhož pramene jako ahamkara. Proto, je-li dech nebo prana ovládnut [17] a tak udržen, je též ovládnuta mysl a je-li ovládnuta mysl tu je také ovládnut dech. Dech nebo prana jsou zde míněny jako sthula nebo hrubý výraz nebo ukazovatel duše. V době lidského života udržuje duše pranu v těle a v okamžiku smrti ji duše odnáší s sebou.
Pranajama (ovládnutí životních sil pomocí regulovaného dechu) může pomoci k ovládnutí mysli, ale nemůže jí zničit. Týmž způsobem koncentrace na nějaký tvar (murti-dhyanam), opakování nějaké formule (mantra-džapam), spolu s výběrem potravy, jsou pouze přechodné kroky k ovládnutí mysli. [18]

Mysl se ustaluje na jediný předmět, buď murtidhyanam, nebo mantra-džapam, právě tak jako neklidný chobot slona zůstává v klidu, když mu dáme držeti nějaký řetěz a nepokouší se již chápati se jiných předmětů. Tak také mysl, věčně nestálá a bludná, může býti vycvičena k soustředění na nějaké jméno nebo tvar, t. j. na předmět, tak jako v murti-dhyanam nebo mantra-džapam a pak se toho drží a přestává putovati.[19]

Každá myšlenka sama o sobě jest nejvýš slabá, protože mysl je roztržitá a rozptýlena v nesčetné a stále se měnící myšlenky. Čím více jsou myšlenky kroceny, tím více se mysl soustřeďuje a vlivem toho získává více síly a moci. Úspěch je zajištěn, jestliže mysl se cvičí v atmavičara.[20]

Při všech těchto cvičeních (disciplinách) jest nejvýš důležitý výběr potravy, t. j. pňjímati ji ve skromném množství, a sice jen potravu satvickou.[21] Tím způsobem se stává mysl více a více satvickou a Atma-vičara je účinnější a účinnější Nesčetné vasanas čili sklony, způsobené minulou karmou, sídlí v duši. Tyto sklony se nahromadily od nepamětných dob, vlivem nesčetných minulých životů. Tyto vasanas se vynořují v mysli jedna za druhou jako vlny v moři. Čím více swarupa-dhyana [22] pokračuje, tím více jsou tyto vasanas potlačeny a mizejí, při čemž na tom nezáleží, jak jsou staré a hluboké. Máme se státi pevnými a stálými ve swarupa-dhyaně a nemáme dáti místa jakýmkoliv pochybnostem, zdali veškeré ty nahromaděné sklony budou někdy vyhasnuty a zdali mysl se může někdy proměniti v Atma-swarupam.

Nechť jsou hříchy člověka veliké a mnohé. Nemá přece jen plakati a naříkati, řka: "Jsem hříšníkem, a jak může hříšník dosáhnouti spásy?" Ať jen odhodí každou myšlenku na to, že je hříšníkem a ať se chopí swarupa-dhyany s horlivostí. Záhy se stane dokonalým. Pokud vasanas lnou k duši, dotud máme se trvale tázati: Kdo jsem já?" Pokračujíce dále v tomto pátrání máme potlačiti každou myšlenku bezprostředně, jakmile se v mysli vynořila. Osvobození od všech přítažlivostí čehokoliv zevního se jmenuje vairagyam nebo nežádoucnost; a příchylnost k Atma-swarupam neodchylně jest džnanam čili moudrost, t. j. opravdové vědění. Stejně vairagyam jako džnanam vedou konečně k stejnému cíli. Právě tak jako lovec perlí ponořuje se hluboko ke dnu oceánu, při čemž si pomáhá těžkými kameny, které jsou přivázány k jeho nohám, a dostane se tak k drahým klenotům, tak člověk se má také hluboce ponořovati s umíněnou rozhodností do sebe a zajistit, si tak drahocenný klenot - Atma. Postačí, když se člověk nepřetržitě soustřeďuje na vlastního swarupam nebo Atmu, až dosáhne poznání. Když obléháte nějakou pevnost, čímž nepřítele vyhladovíte, tu nepřátelé v té či oné době z ní vyjdou. A pak můžete každého usmrtit jak vychází z brány - a hle - tvrz je konečně snadno dobyta.[23]

Guru a Bůh jsou ve skutečnosti jedno a totéž. Jestliže se vzdáváme Guruovi (Učiteli), tu je jisto nade vše, že budeme spaseni - v tom nebude zrady. Avšak člověk má pak bez otázky sledovati cestu, která mu byla Guruem ukázána. Podrobení se Bohu je totéž. jako koncentrace na Atmu, když nestrpíme, aby se nějaká myšlenka vynořila. Bůh udrží na sobě každé množství břemene, abychom tak řekli; poněvadž jeho moc jest nejvyšší a On řídí veškeré záležitosti světa, proč bychom se tedy starali sami jakýmikoliv úvahami, zdali máme činiti to či ono, místo, abychom se raději podrobili Bohu? Zdali pak nějaký cestující po železnici ponese svoje zavazadlo na vlastní hlavě a trpěti tím, místo, aby zavazadlo položil ke svému boku a posadil se pohodlně do vozu? Neměl by snad věděti, že je to přece jen vlak, který veze všechny cestující a jejich zavazadla, ať jsou jakkoliv těžká?

Podstatou Atma swarupam je blaženost, a nejen to, neboť blaženost (dokonalé štěstí) jest s Atmou identické. Lze dokonce říci: "Štěstí, ať kdekoliv existuje, jest tato Blaženost Atmy." Jen to jediné je skutečností. Není vůbec žádného štěstí v kterémkoliv předmětu světa. Je to prostá nevědomost, když si myslíme, že z nich můžeme odvoditi nějaké štěstí. Když mysl vyběhne ven za věcmi zevními, tu dojista trpíme. Kdykoliv cítíme, že naše tužby jsou uspokojeny, tu pozorujeme, že mysl se stahuje do svého domova - na místo svého původu - a že se raduje z Atma - sukham (z blaženosti Já). A tak také v hlubokém spánku, ve vytržení nebo ve mdlobách a když naše vytoužené předměty jsou zajištěny nebo nenáviděné předměty odstraněny, obrací se mysl dovnitř a těší se z Atma-sukham.

Tímto způsobem putuje mysl stále neklidně sem a tam k Atma a od něho. Stín pod stromem je příjemný a potěšující, vedle je horké a nesnesitelné slunce. Putující člověk ve slunci se uchyluje do stínu a těší se z chladného tam ovzduší. Ale po chvíli cítí pokušení vyjíti zase do horkého slunce. A zase shledává horko nesnesitelné a vrací se do stínu. Tak nepřetržitě se pohybuje sem a tam ze stínu do slunce a ze slunce do stínu. Říkáme, že takový člověk je nevědomý. Moudrý člověk se ze stínu nehne. Podobně také mysl nevědomého člověka je často lákána do zálezitostí světských a když se tam setká se starostmi a těžkým utrpením, vrací se ke svému Atma-swarupam (Brahmovi), jen aby zase zabloudila do světa. Na druhé straně mysl moudrého člověka se nikdy neodvrátí od Brahmy, ale raduje se z věčné blaženosti.

Konec konců je však svět jen pouhou ideou nebo myšlenkou.[24] Přestane-li duše mysliti, tu svět zmizí a pak vznikne nepopsatelná blaženost. Jakmile duše počne zase mysliti, objeví se ihned svět a pak vzniká utrpení.

Slunce vychází bez jakékoliv žádosti nebo bez jakéhokoliv rozhodnutí nebo úsilí, aby něco činilo. Potom lupa způsobuje oheň, lotosová poupata rozkvétají, voda se vypařuje a lidé se chápou různých činností. Již pouhou přítomností magnetu počne střelka tančit. Podobně také v přítomnosti Iswary, který Sám je bez tužeb a bez potřeb, zdá se, že duše (dživas) provádějí dále svoje činnosti, podléhajíce třem činnostem Iswary, totiž tvoření, zachovávání a ničení, nebo jak jsou někdy popisovány, pěti kriyas, totiž: sarga (tvoření), sthiti (zachovávání), samhara (ničení), tirodhanam (klesání) a anugraham (nejvyšší milosrdenství). Avšak Iswara je prost každého sankalpa (pohnutky) a žádné účinky nějaké karmy (činnosti) nesklízí.[25]

Lze však pozorovati, že žádná světská činnost žádným způsobem nepůsobí na slunce. Dobré nebo špatné vlastnosti čtyř elementů, totiž země (předměty pevné), vody (tekutiny), ohně (teplo a světlo) a vzduchu (plynů), nemohou žádným způsobem působiti na element pátý, totiž všudypřítomný ether (prostor), v němž prvně jmenovaní existují.

Veškerá písma prohlašují jednohlasně, že ovládnutí mysli je naprosto nutné k dosažení spásy. Proto ovládnutí mysli je cílem, k němuž máme směřovat. Ani nekonečné studium knih nás nepovede k cíli, jestliže mysl není vedena k ovládnutí. Abychom ovládli mysl, musíme se tázati: "Kdo jsem já?" Zdali nějaká kniha nám pomáhá k takovému dotazování? Člověk může poznati Já (Atma) jenom pomocí oka vědění. Chce-li Rama věděti, že je Ramou, zdali potřebuje pomoci zrcadla? Já sídlí uvnitř těla, které je složeno z pěti pochev (kosas), zatím kdy knihy jsou pouze zevními předměty. Já musí býti hledáno uvnitř, procházením pěti pochvami [26] a je zcela marné hledati Ho v knihách. Poznání Já, které se zdá býti v zajetí a uskutečnění Jeho pravé podstaty (swarupam) jest osvobození (Mukti). Úsilí udržeti mysl stále soustředěnou na Já se jmenuje Atma-vičaram. Dhyana čili koncentrace jest myšlení na Já jako na Sat-Čit-Ananda, t. j. jako na Brahmu, jehož podstatou jest Sat (existence), Čit (vědění) a Anandam (blazenost). Může nadejíti čas, kdy člověku bude zapomenouti vše, čemu se naučil. Smetí, které bylo zameteno a nahromaděno, musí býti odhozeno. Je bezúčelné rozebírati nějak jeho obsah. Podobně také není k ničemu pátrati podrobné v elementech (tatwas), které zakrývají Já a určovati, co jsou a jakými jsou nadány vlastnostmi, zatím kdy mají býti prostě odmeteny. Zacházejte se světem jako se snem. Bdělé vědomí může býti trochu dlouho trvající, zatím, kdy vědomí ve snu může býti okamžité. Může býti nějaký zdánlivý rozdíl mezi oběma, ale to jest vše. Vše, co vidíte ve snu, za trvání stavu snění, zdá se býti skutečností jako předměty, které vidíte ve vašem stavu bdělém. Stejně ve stavu snění jako ve bdělém stavu se objevují současně myšlenky, jména a tvary.[27]

Není takových dvou věcí, jako dobrá duše a špatná duše. Je to jedna a táž duše. Vasanas (sklony) způsobují žádosti a přitažlivosti, které mohou býti někdy dobré a někdy špatné. Duše, je-li ve vlivu dobrých vasanas, je na jistou dobu považována za duši dobrou a je-li ve vlivu špatných vasanas za zlou. Třebaže někteří se nám zdáli časem jakkoliv špatnými, nemáme jich míti neradi, ani nemáme se chápati předsudků ve prospěch těch, kteří se zdají na čas býti pro nás přátelskými a dobročinnými. Vyhněme se stejně náklonnosti jako nelibostem. Nedovolujme mysli, aby byla vtahována do světských záležitostí.[28] Nevměšujme se mezi jiné lidi. Ať jakkoliv zacházíte s jinými, vždy je to stejně odráženo a přijde to na vas v některé (třebaže neznámé) době. Je-li tato pravda oceněna, kdo se může zdržeti, aby nebyl dobrým ke všemu?

Vynoří-li se "já", tu se vynořuje vše a jestliže "já" mizí, pak mizí vše.[29] Čím jsme pokornějšími, tím lépe. O, je-li mysl ovládnuta, co na tom sejde, kde se zdržujete nebo s čím se setkáte?

OM TAT SAT. [30]

Doslov překladatele.

Tímto spiskem velikého indického Mudrce podáváme svým čtenářům jasný a původní, nijak nezbarvený návod k mystickému cvičení, jaké Mudrc doporučuje. V dalším budou ještě jeho slova rozvedena více a budou také zodpověděny mnohé otázky, jaké se namanou v duši každého žáka mystiky, když pronikl svými vědomostmi hlouběji.

Tím však není řečeno, že bychom každému doporučovali cvičiti podle metody Maharišiho.
Kdo snad neměl dosud výsledků našimi prostředky - tichou koncentrací, popsanou v I. díle "Ohnivého Keře" a knize "Cesta královská", nebo kdo nemá dosud výsledků cvičením písmenovým podle Mistra Kerninga, které v obou mých jmenovaných spisech rovněž je popsáno, ten nechť jen sáhne k cvičení dotazovacímu, jež zde bylo uvedeno, ale ať si napřed všimne, v dalších zde přeložených spisech, zvláště v ,Katechismu předpisů", že je k tomu třeba přípravy, t. j. zevní i vnitřní očisty! Kdo výsledky měl, nemá svoje cvičení měniti, neboť jistě by se tím zdržel na Cestě! To je zcela jistá pravda, která platí také pro všechny jiné metody cvičné, kterých je na příklad v Indii a i jinde veliké množství. Naše bhakti jóga a mantra jóga (tichá koncentrace s oddaností k Bohu a opakování jména božího nebo jiné cvičení podle Kerninga) vede podle slov samého Mudrce Maharišiho ke stejnému cíli , jako jeho cvičení dotazovací. To rozumnému postačí, zvláště, když mně bylo ze střediska Maharišiho výslovně sděleno, že není žádné kratší cesty a že ten, kdo o jakési kratší cestě mluví, vůbec věci nerozumí. Píši tento dodatek, aby čtenáři naši nebyli uvedeni do jakéhokoliv zmatku a také, abych sám byl ušetřen zbytečných otázek, neboť moje dopisování beztoho je již skoro tak veliké, že sotva jsem s to, abych je zmohl. A ještě k tomu dodávám, že z téhož indického střediska mně bez jakéhokoliv zvláštního dotazu byl dán důrazný pokyn, abych pevně a neochvějně stál na svém dosavadním stanovisku. A to je nezvratným potvrzením mého malého a skromného poslání na zemi.
Karel Weinfurfer.

Poznámky

[1] B. A. je universitní titul (baccalaureus artium), po česku bakalář svobodných umění. Pozn. překlad.
[2] Muni je duchovní osvícenec čili Adept. Pozn. překlad.
[3] B: L., i. j. baccalaureus legum, což značí asi naše "doktor práv". Pozn. překlad.
[4] V hlubokém spánku není snů a není tudíž žádných vjemů. V takovém spánku spočívá jaksi naše já v objekt velkého božského Já, v naprostém štěstí a míru. Pozn. překlad.
[5] Zde vidíme v překrásném, jako, křišťál čistém, extraktu učení, jež je obsaženo ve Vedách, Upanišadách a Vedantě, málo slovy a větami, ale důrazně a snadno pochopitelně, jak tyto věci jinak obtížné, může říci jedině veliký Mudrc. Pozn. překlad.
[6] Toto jemné tělo je po našem názoru tělem astrálním a dživa nebo ego je naše duše nebo malé já. Pozn. překlad.
[7] Hridaya neznamená zde onen orgán, který obvykle je jmenován srdcem, nýbrž Duchovní Středisko nebo Pramen mysli, ega a světa. (Toto duchovní srdce je skoro uprostřed lidských prsou a nikoliv tam, kde je srdce hmotné. Také všechny nauky západních mystiků a Rosikruciánů poučují a tomto duchovním srdci, kam je třeba se soustřeďovati, hledáme-li svoje božské Já. - K. W.)
[8] K Mistrově větě: "Vytrvalé dotazování se, jaká je podstata ,mysli" atd. (v originále je slovo "mind" čti majnd, také v úvozovkách, protože mysl je něco nereálného), je třeba jistého vysvětlení. Právě toto anglické slovo "mind" znamená vše možné, na př. je to: duch, duše, duševní síla, mysl, rozum, vloha citová, srdce (v přeneseném smyslu), vůle a ještě mnoho jiného. V angličtině je spousta, vžitých frázi, ve kterých se pozná podle smyslu věty, co bylo slovem "mind" míněno. Ale v našem případu je užito tohoto slova misty jako "mysl" a jinde zase to, čemu my říkáme "duše". Ale pro výraz "duše" má angličtina slovo "soul" (čti soul), jímž se však míní spíše duše nesmrtelná v náboženském smyslu, dále také duch, duše zvířecí, duch zemřelého atd. Z toho je viděti, jak obtížné je překládat takové metafysické věci do našeho jazyka z angličtiny. Aby nebylo nedorozumění, dodávám, že slovo "mind" zde znamená duši zevní, nebo nižší "já", tedy to, co je v člověku pomíjející, čili také mysl, neboť' člověk ze svého nitra, dokud není znovuzrozen, nezná nic, než svoje city a myšlenky a schopnost představivosti čili imaginaci. To vše je tu míněno slovem, "mind" nebo, jak jsem přeložil, výrazem
, "mysl". Jak uvidíme dále, vede Mahariši žáka zase jenom ke staré nauce koncentrační, podle které je jediným prostředkem k dosažení duchovního osvícení. Jiné Cesty vůbec není. Je třeba zastaviti nějakým způsobem chod myšlenek a představ, čili, jak praví velký starý Mistr indický Patandžali: "Jóga je zadrženi změn myslícího principu." Tedy žák se musí cvikem naučit zadržeti všechny myšlenky a všechny obrazy své imaginace. K tomu jsou různé metody a jednu z nich doporučuje Mudrc Mahariši tak zvaným dotazováním, které se však musí prováděti velmi dlouho - po léta - než žák dospěje k výsledkům. Je zajímavo, že starý Mistr Kerning v jedné knize udává žákovi cvičení, podle kterého má žák mysliti si slůvko "já"'. Kerning k tomu neudává bližších vysvětlivek, ale je zřejmo, že mínil totéž jako Mahariši. V knize, určené pra široké vrstvy čtenářů nemohl a nechtěl se dávati do bližšího vysvětlování. To vedlo Ovšem k různým omylům u některých čtenářů. Namítali na př., že pak by se mohlo vyvinovat nějaké "falešné já", které je právě v okamžiku cvičení po ruce v lidském nitru. Tato námitka je chybná, poněvadž takové cvičení musí vésti a vede žáka k pátrání po pravém já , čili po božském Já, jestliže jen žák provádí toto cvičení poctivě a s touhou po poznání Boha. Jinak může vésti k nedobrým výsledkům, není-li prováděno již od počátku s ideou na Boha. To také vidíme u Kerninga, který po čase nařizuje témuž žákovi, aby cvičil slovo "člověk", dále pak zase slovo "vyšší podstata" a na konec, když žák zase pokročil, slovo: ,Král", čímž je míněn vnitřní božský Mistr čili Bůh. Viz také "Ohnivý Keř I. díl, II, vydání, strana 73. Zmíněná cvičení jsou jako Příklady k vedení žáka učitelem v knize Kerningově: "Klíč ke světu Ducha". Vidíme z nich, že Kerning je dosud nedoceněným autorem, neboť v jeho knihách jsou mnohé perly, o kterých ví málokdo! Za to v indických spisech je velmi průhledně naznačeno, co se míní výrazem, kde my užíváme slova mysl nebo Angličané "mind". Patandžali píše, že se mají zastaviti změny "myslícího principu", což je překlad sanskrtského slova "čita". Toto "čita" je to, čím duše lidská myslí, tedy její nástroj k myšlení. Tento nástroj podléhá neustálým změnám a musí se ukrotit a uklidnit.
To je právě úkolem žáka mystiky a jógu. Slovo "čita" jasně naznačuje překladatel Patandžaliho výrazy "myslící princip", Zde tedy nemůže býti pochybnosti. Tolik jsem považoval za nutné říci o této věci zvláště začátečníkům, jimž vydati na tyto věci jsou dosud novou zemí, do které se chtějí vydati na pouť.
[9] Mysl je zvyklá od našeho zrození nepřetržitě se měniti, s počátku zápasí velmi o tuto svoji svobodu. Pádí sem a tam jako splašený kůň. Proto ji Indové přirovnávají v tom- to stavu k opici, která se opila lihovinou, pak byla uštknu. ta štírem a potom se zbláznila. Pozn. překlad.
[10] V tomto stavu jsou všichni lidé, kromě Mistrů a jóginů a vysokých mystiků. Celá školní věda spočívá na tomto zevním zpytování. Pozn. překlad.
[11] O tomto tichu mluví více méně zastřeně všechny pravé mystické a jógické spisy a rovněž spisy pravých křesťanských světců. Velmi krásně to popisuje zvláště Mabel Collinsová v knize "Světlo na Cestu". Kdo tohoto ticha jen jednou zažil, ví navždy, co to jest, kdo toho nezažil, nelze mu toho pověděti. Pozn. překlad.
[12] Mistr zde správně upozorňuje na rozdíly mezi tímto stavem ticha v nitru a mezi okultními schopnostmi shora vytčenými. Tyto schopnosti může totiž člověk všechny míti a nemusí naprosto znáti stav vnitřního klidu, o němž Mistr mluví. Ale ovšem takové síly a schopnosti velmi často doprovázejí vývoj vnitřního vzrůstu mystického, podle vasanas čili sklonů, které si žák přinesl ze svých minulých životů. Pozn. překlad.
[13] Iswara je slovo odvozené od částice iš, což značí vládnouti a slovo to znamená nejvyššího vládce (Vivekananda) nebo také moc Mocného (Bhagavad Gita). Patandžali v poučce XXII., 1. kniha praví, že samadhi beze změn (bez semene čili zbytků myšlenek) lze dosáhnouti právě také oddanosti k Iswarovi. Ale Iswara není Bohem ve tvaru, a také není ani Bytostí osobní, ani zase neosobní jako Brahma podle Vedanty. Patandžali v poučce XXIV., 1. kniha praví: "Iswara je zvláštním Duchem nedotknutelným soužením, skutky, ovocem skutků a dojmy." Je to zřejmě Puruša (Duše), ale zvláštní Duše, praví komentář, poněvadž není totéž jako známé nebo poznatelné Duše. Patandžali jej uvádí jako předmět koncentrace, aniž by vysvětloval blíže Jeho podstatu. Ze všeho však vidíme, že Iswaru lze přirovnati s pojmem Ducha Svatého v křesťanství. On je také věčně svobodný, věčně všeho prostý a vševědoucí. Čtenář nalezne velmi zajímavé podrobnosti o tom, nač nebo na koho se má soustřeďovati, zvolil-li cestu tiché koncentrace w ,Kapitolách pro začátečníky", které jsem uveřejnil v naší revue Psyche, ročník XVI., 1939, a sice ve všech číslech. Dále praví Patandžali v poučce XXV., téže knihy, že Iswara v nejvyšší míře obsahuje sémě vševědoucnosti. Nelze se jinak domnívati, nežli že Mistr Patandžali mínil tímto výrazem vše pronikajícího Ducha, jenž se projevuje v přírodě. Pozn. překlad.
[14] Jenom že toho nechápeme, pokud jsme nedošli k poznání Atmy čili božského Já. Pozn. překlad.
[15] Jenom že toto cvičení musí býti doprovázeno jistými předcházejícími podmínkami, které žák musí vyplnit, než může očekávati žádoucích výsledků. O Yom mluví Mistr Mahariši, ale mý na to již teď upozorňujeme. Pozn. překlad.
[16] Nebo jáství. Pozn. překlad.
[17] Slova dech je zde užito též jako životní síly a nikoliv jen jako dýchání obyčejné. Pozn. vydavatele.
[18] Dhyana je hluboká koncentrace a tvar znamená tvar některého Božství, pokud se týká jeho postavy, již si žák představuje. Technika tohoto cvičení je popsaná v I. díle mého "Ohnivého Keře" a ve spise "Cesta královská". Tam také nalezne čtenář důkladné vysvětlení mantrického cvičení (mantra džapam) bud' písmenového, slovního nebo větního. Mantra je mystická nebo magická formule nebo slovo, které žák v Indii obdrží od svého učitele. U nás se užívá na počátku samohlásek naší abecedy, podle Mistra Kerninga. Pozn. překlad.
[19] Jméno znamená jméno některého Boha. Na př. mohamedánští dervišové neznají jiného cvičení než opakování jména Allahova. Pozn. překlad.
[20] T. j. dotazování se, kdo je pravým Já čili Atmou. Pozn. překlad.
[21] Jsou tři základní vlastnosti lidské duše, která se jmenuje tamas, což znamená temnotu a nehybnost, nebo necitelnost, dále radžas, což jest činnost a sattva, což jest nejvyšší vlastnost duchovní, která poskytuje osvícení. Sattvika je ten, kdo má vyvinutou vlastnost sattvy. Sattvická strava je tedy strava čistá, čímž je v Indii míněna výlučně strava rostlinná a nekořeněná. Podrobně je popsána tato strava v jógických knihách, v nichž se předpisuje žákům jako v knize "Lampa k Hathajogu". Ale rostlinná strava se nehodí pro každého, poněvadž lidé slabé konstrukce by jí mohli utrpěti újmu na zdraví. Musíme míti stále na mysli, že Mistr Mahariši již od počátku svého vývoje žil přísným životem asketickým, což bylo právě mu umožněno indickými poměry, podnebím atd. Na Západě však není toho naprosto třeba, neboť pak by nemohlo na Západě býti na tisíce jedinců, kteří dosáhli božského spojení a žili přece normálním životem Evropana. Pozn. překlad.
[22] Viz předcházející vysvětlivku. Pozn. překlad.
[23] Je mi velikou útěchou, že jsem již v I. díle "Ohnivého Keře" napsal o tak zvaném hříchu myšlenky zcela stejné, neboť potvrzuje-li to sám Mudrc Mahariši, pak jsem v dobré společnosti! Také Mistr Rama Krišna, když jednou vzal do rukou jakousi křesťanskou knihu, řekl o ní s nelibostí, že nejedná o ničem než o hříších. To je právě v křesťanství velikou závadou pokroku, poněvadž čím se stále v myšlenkách obíráme, to musí v nás vzniknouti a tím si béřeme víru a sílu k dalšímu boji, který je v mystice nejtěžší ze všech - běží o vítězství nad vlastním nízkým nitrem. Proto nechť žák si připomíná stále slova Mistra Eckehardta, že jakmile usedne ke cvičení a počne se soustřeďovati na Boha, je bez hříchů! Pozn. překl.
[24] Tato pravda je nejlépe vyjádřena v indické Vedantě. Celý Vesmír je pouhý klam našich smyslů a ve skutečnosti neexistuje. Tímto slovem "skutečnost" je však míněna ta skutečnost, kterou pozná jen člověk, jenž se spojil s Bohem tak, že je s Ním zajedno. Bůh je jedině pravdou a skutečností. Pro nás hmotné lidi je vesmír skutečností, ale se stanoviska božího je pouhým klamem, je neskutečný. Pozn. překlad.
[25] V "přítomnosti Iswary" znamená v přítomnosti Boha, který je ve světě věčně a všude. Pozn. překlad.
[26] Tyto pochvy jsou různé druhy těl od hrubého hmotného k nesmrtelnému tělu zářícímu, o němž mluví svatý Pavel. Pozn. překlad.
[27] Těmito větami navádí Adept Mahariši čtenáře, jak má zacházeti s oběma dojmy, s těmi, kterých nabýváme prostřednictvím smyslů ve bdění ze zevního světa, stejně jako s dojmy, kterých nabýváme ve snu. Pozn. překlad.
[28] T. j. skládejme vše na Boha a jen na Boha. Kdo. to činí, obdrží od Boha vše , co potřebuje. To není snad jen naučení ethické, nýbrž nejvýš praktické , poněvadž ten, kdo to činí, má a musí míti vše a sice bez starostí . Vzpomeňme jen na slova Kristova, který učil totéž, když mluvil o květinách a řekl, kdo je odívá! Pozn. překlad.
[29] Tím je míněno ovšem naše malé, zevní já. Pozn. Překlad
[30] Om, toť Pravda. Pozn. překlad.

http://svetmysli.net/sm.exe?lng=cz&pg=47

[Jana]

Maháriši: Pokud si člověk myslí, že jeho štěstí závisí na vnějších příčinách a jeho majetku, logicky vyvozuje, že jeho štěstí musí s přibývajícím majetkem vzrůstat a zmenšovat se s jeho úbytkem. Proto je-li zbaven majetku, jeho štěstí bude nulové. Jaká je však pravá zkušenost? Je možné tento náhled potvrdit? V hlubokém spánku nevlastní člověk žádný majetek, počítaje v to jeho vlastní tělo. A místo toho, aby byl nešťastný, je naprosto šťastný. Všichni touží po dobrém spánku. Z toho lze vyvodit, že štěstí je v člověku podstatně obsaženo a nezáleží na vnějších okolnostech. Člověk si musí uvědomit své Já, aby získal přístup k ryzímu štěstí.
http://sadhana-cz.blogspot.cz/2008_10_01_archive.html

[Návštěvník]

46

Šrí Ramana zde pojmem „zkoumání poznání“ „kdo jsem já?“ nemíní pouhou intelektuální analýzu našeho poznání „Já jsem“, ale skutečné zkoumání nebo hluboké prozkoumání našeho základního poznání či vědomí „Já jsem“, abychom přímou zkušeností poznali, co to opravdu je. Zkoumání či prozkoumávání se nemůže dít myšlením, ale jen když stočíme naši pozornost zpět do sebe, abychom poznali naše vlastní esenciální vědomé bytí. Když je naše pozornost neboli síla poznávání vytočena ven, aby poznávala věci odlišné od nás, stává se myslící myslí, když se však stočí zpět do nitra, aby poznala naše esenciální Já, je ve svém přirozeném stavu jako naše esenciální Já, to jest jako naše pravé nedvojné sebeuvědomující bytí.

Dále, ve čtrnáctém odstavci stejného pojednání, Šrí Ramana více vysvětluje, co je pravou povahou štěstí: „Co se nazývá štěstím, je jenom
svarúpa (vlastní forma nebo esenciální přirozenost) átmanu (svrchovaného Já); štěstí a átma-svarúpa (naše vlastní esenciální Já) se od sebe neliší.
Átma-sukha(štěstí átmanu, našeho pravého Já) jedině existuje; to jediné je skutečné. Štěstí nezískáte z žádných objektů světa. Pro naše nedostatečné rozlišování si myslíme, že získáváme štěstí od nich. Když se objeví naše mysl, zažívá neštěstí. Kdykoli se naše myšlenky nebo přání naplní, naše mysl se vrací na sobě vlastní místo (k jádru našeho bytí, našemu pravému Já, což je zdroj, ze kterého vzešla) a zažívá štěstí našeho skutečného Já.
Stejně tak v čase spánku, samádhi (což je stav intenzivní kontemplace, vstřebání mysli), mdlobách, a když je dosažena vytoužená věc, a také když skončí pociťování věci, kterou máme neradi (to jest když se naše mysl vyhne nebo nastane úleva od zažívání pocitu, který nemá ráda), stane se naše mysl introvertní a zažívá jen štěstí pravého Já. Tak naše mysl neustále kmitá, jednou jde ven, mimo (naše esenciální) Já, a posléze se vrací z
pět, do nitra. U paty stromu je příjemný stín. Mimo něj je prudké slunce. Člověk, který putuje venku, má možnost se ve stínu ochladit. Když se po chvilce ze stínu vynoří, nesnese žár horka, a tak se zase vrací do stínu stromu. Tímto způsobem pokračuje, vychází ze stínu na slunce a vrací se
zpět ze slunečního žáru do stínu. Člověk, který si takto počíná, vykazuje nedostatek rozlišování. Člověk s rozlišováním neopouští stín. Podobně mysl džňánina (člověk s pravým sebepoznáním) neopouští brahman (základní a absolutní skutečnost, která je naše esenciální bytí, pravé Já). Avšak mysl adžňánina (toho, který nemá pravé sebepoznání) pokračuje v zažívání bídy tím, že chodí sem tam po světě a na krátkou chvíli se mu dostává štěstí, když se navrátil k brahman. Co se nazývá světem, je pouze myšlenkou (protože vše, co víme o světě, je jen sérií mentálních obrazů nebo myšlenek, které jsme pomocí síly představivosti v naší mysli vytvořili). Když svět zmizí, to jest, když myšlenky přestanou, pak naše mysl zažívá štěstí; když se svět objeví, zažívá neštěstí.“

Šrí Ramana zde popisuje nepokojné toulání či kmitání naší mysli, která opakovaně kolísá mezi vycházením a vracením se zpět do nitra. Je to stejný postup, který jsme si již dříve popsali jako vyvstávání a ztišování našich myšlenek. Každým okamžikem, ať bdíme nebo sníme, vyvstávají v naší mysli nespočetné myšlenky a zase se uklidňují, vše v rychlém sledu. Vždy když vystoupí jedna myšlenka, naše síla pozornosti míří ven a opouští naše pravé Já,
naše esenciální bytí, a tím zapomíná na štěstí, které je neustále v nás, zatímco když se myšlenky ztiší, naše mysl se vrací zpět, k nám samým, a zažívá na chvíli štěstí pouhého bytí.

Jelikož výstup naší mysli či myšlenek žene nespočet silných tužeb, jakmile se jedna myšlenka zklidní, jiná vyvstane na jejím místě, a tak mezera mezi ztišením a výstupem dvou po sobě následujících myšlenek je tak nesmírně krátká, že si stěží uvědomujeme míruplné bytí či štěstí, které během mezery zažíváme. To vysvětluje, proč je ve stavech bdění a snění naše pozornost tak pohlcena myšlením na jiné věci, že si stěží všímáme našeho vlastního míruplného sebeznajícího bytí a štěstí, které je nám vlastní. Jedinou příležitostí, kdy si jasně uvědomujeme míruplné štěstí bytí, které zažíváme mezi dvěma následnými myšlenkami, je během spánku. Spánek je poměrně dlouhou mezerou mezi dvěma po sobě jdoucími
myšlenkami, která vzniká přímým vyčerpáním mysli.

47
Ačkoliv si během bdění a snění stěží všimneme toho nesmírně krátkého okamžiku mezi ztišením myšlenky a výstupem další, přece zažíváme naše vlastní esenciální sebeznající bytí, neboli brahman, v jeho pravé a dokonale čiré formě, kdy je nedotčené myšlením nebo činností. Kdykoli se jedna z našich tužeb naplní, ať již touha, která zažívá něco, co máme rádi, nebo když se vyhne zážitku, který nemáme rádi, tak impuls, se kterým myšlenky v naší mysli vystupovaly, se dočasně zvolní, takže nejenže každá myšlenka vystupuje s menší energií, ale také se poněkud prodlouží krátkodobá mezera mezi dvěma následnými myšlenkami. Tak můžeme na krátkou chvíli jasněji zažít míruplné štěstí našeho vlastního bytí, dokud se nějaká jiná touha nezmocní naší mysli, čímž znovuoživí impuls a energii, s jakou myšlenky vystupují, a tím opět hutněji zakryje štěstí našeho bytí.
Pravá, ryzí, nehybná a bez myšlenek jsoucí forma našeho vlastního esenciálního bytí čili brahman, které zažíváme v okamžiku mezi dvěma po sobě následujícími myšlenkami, je jak naše základní vědomé bytí „Já jsem“, tak také naše dokonalé štěstí, které je si vědomo pouze našeho bytí. Pokud
si přejeme trvale zažívat naše přirozené a dokonalé štěstí, pak musí naše pozornost proniknout pod naše míhající se a kmitající myšlenky, které jsou na povrchu naší mysli, abychom zažívali čistou pravou formu našeho esenciálního a základního vědomí našeho vlastního bytí „Já jsem“, které vždy představuje základ naší třepotající se mysli.

Tak můžeme stále prožívat naše dokonalé a absolutní štěstí jedině ve stavu pravého sebepoznání, to jest stavu, ve kterém zůstáváme pouze jako naše vlastní esenciální bytí, jako naše základní sebepoznání „Já jsem“, bez vzniku myšlenek nebo nějaké činnosti. Nyní tedy začněme zkoumat poznání, které v současné době o sobě máme, abychom pochopili jednak to, o jak mylné poznání jde, ale také co správné poznání nás samých opravdu je, a jak je možné bezprostřední zkušenost pravého poznání dosáhnou.
https://www.happinessofbeing.com/Stesti_a_Umeni_Byt.pdf