O zdrojích pesimismu. (v příkladech)
1) byl jsem v divadle v tuto sobotu ve dni s magickým číslem 1. března na koncertu z oper Smetany, a když zpíval Jeník „vždyť jen láska lásku ocení“, měl jsem dojem, že tu je klíčové téma : lépe je milovat a nepřemýšlet. Na co je mi namáhat si hlavu a pozbýt lehkost ze srdce?
Myšlenky se mi pak vracely na představení a byl bych zase směřoval do divadla, ale nenapadlo mne tam jednoduše zase zajít – ovšem hráli pokaždé zase něco jiného. Přistihl jsem se v jakémsi stavu „omámení ze vzpomínky“ a byl jsem několik dnů bez aktivity, byl to „týden neaktivity a nemyšlení¨.
2) nedávno jsem okopíroval jednu báseň od Březiny „Zpívala“, která končila slovy :
„Sním o setkáních záhadných, až nové jitro zasvitne,
v jar vyšších květu magickém, pod nových sluncí pocely… ..
U nohou mistrů žáci seděli; jich odpovědi soucitné
pro bolest moji ani slova neměly.“
A chtěl jsem pak ještě něco jiného opsat jako ukázky z díla básníka, který je pokládaný za mistra v symbolismu (po letech čekání). Tak jsem listoval, ale snad ve všech básních byl jakýsi smutek, odevzdání šedivému osudu a pesimismus, který jsem si neuvědomoval, když jsem jeho dílo čítal v době mých studentských let. Ale je možné, že jeho pocit smutku zůstal v pozadí mé mysli jako napadaný prach na dně rybníka, kde tlí a tíží, aniž to bylo na hladině svrchu uvědoměno.
Abych ale vzdal úctu jeho géniu, opíši zde pár řádků optimističtějšího obrazu z básně Apoteóza klasů.
Zde kroků zastavím a zraků zbožností a vzpláním
nad krajem, jemuž požehnals, svou duši rozestru:
A v modlitbě své uslyším, jak země zpívá zráním
ve světů mystickém, tvou slávou hřmícím orchestru.
Ó klasy pracující dnem! Ó bratří nesčíslní,
ke kořenům svým schýlení a zbledlí v únavě
a času žhavým tajemstvím, jež nad vámi se vlní,
chléb síly z věků do věků nesoucí laskavě,..
…
… klas každý hoří hvězdami a hvězdy nadějemi
a stébla paprsků jak stříbro zvoní vibrací,…
a tak se může stát, že zdroj něčeho nespásného nebo nežádoucího objevím někdy později a bez očekávání.
Nemohu namítat nic, co napsal chudý venkovský učitel Březina v době, když by ještě opomíjený, ale pod vlivem krásných obrazů v jeho řeči jsem si zapsal do duše jeho tehdejší smutný pohled na život a mluví to ve mně ještě nyní.
3) a tak není divu, že si všímám jedné věci: mnichům se předkládá bhavačakra jako pesimistický náhled na život a na vše. Není v tom budování budoucna, je v tom odvrat od skutečnosti. Od mnichů se to šíří dále. A tak „regulérní buddhista“ by mohl trvale žít život jako jedno kolo utrpení a mohl by trpět z ideového důvodu i tam, kde by to nebylo nutné.
4) a takové neustálé zdůrazňování utrpení, zdaliž pak to nevede k otupělosti, k nedostatku radosti a k jakési „nepřítomnosti v duchu“ a k neaktivnosti? Když věřící, omámený ideou odporu ke všemu vidí něco pozitivního, co když se v něm ozve zdvižený prst : „toho si nevšímej, mohl by ses zaplést do příčinného vznikání a to je fuj a nebezpečné“?
5) náš krajan Minařík říkal, že je dobré dobrat se „radostivosti“.