Necvičte zazen

[ryunin]

Myslím, že lidé, kteří ..... by neměli cvičit zazen.

místo těch teček si doplňte téměř cokoliv

Takže nám zbude jen malá hrstka lidí, kterým bych zazen doporučoval.

Opravdu málokdo by měl cvičit zazen, leda že:

- máte chuť si to vyzkoušet

- máte pocit, že by vás to mohlo uklidnit, aniž byste se chtěli stát buddhistou

- věříte slovům Buddhy, který ho cvičil a doporučoval mnichům i laikům - opět se v tomto případě nemusíte stát buddhisty, prostě můžete cvičit zazen podle nějakých vhodných instrukcí - zkrátka držet tělo vzpříma, zkusit barmský, poloviční nebo plný lotus, najít na to vhodnou místnost a čas, kdy vás nic nebude rušit

- a poslední případ je, že vás buddhismus zajímá ne jen jako myšlenka, ale především jako praxe, že to prostě chcete pojmout jako smysl života - Buddha, Dharma a Sangha - a pak k tomu musíte najít opravdu dobrého učitele, protože i v rámci zenu je spousta učitelů, kterým bych se radši vyhnul na sto honů - někteří to myslí dobře, ale jsou mimo, a někteří to ani dobře nemyslí, to jsou rovnou nebezpeční lidé - takže ne každý, kdo učí zazen, to s váma bude myslet dobře, ale na to si musíte přijít sami

mistr Dogen říkal, že než cvičit pod vedením špatného učitele, to je lepší necvičit vůbec

musíme být tedy opatrní, komu důvěřujeme, co říká, kam to směřuje, abychom neskončili špatně - o tom bych mohl vyprávět, no prošel jsem si tím, jsem rád, že to mám za sebou a dobrého učitele našel

takže opakuju - cvičit zazen člověk nemusí - ale měl by si zkusit, co v něm probudí jeho pravé já, každopádně sport bych doporučil jako činnost, která je hned po ruce, když nemáte dobrou zkušenost s meditací nebo zazenem

Buddhové už jste, teď ještě jak to projevit, jak to manifestovat. Samozřejmě v buddhismu je to zazen, ale nemusíte se stát buddhisty, abyste byli buddhové. Buddhové už jste. Přečtěte si toho Krishnamurtiho.

[Návštěvník]

nemusíte se stát buddhisty, abyste byli buddhové. Buddhové už jste.

http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/uzivani-si-svate-vsednosti/

Užívání si Svaté Všednosti

Spiritualita a sebepoznání jako útěk a nebo jako cesta k plnosti prožívání života?

Některá učení zdůrazňují jakési odpoutání se od chaosu obyčejného lidského života a nabádají nás k identifikaci sebe samých jako neomezeného vědomí, a ne jako osoby. Já dávám přednost spíše jinému přístupu nahlížejícímu na chaos denního života jako na Svatou Skutečnost, která nás neustále vede k hlubšímu ponoru DO všednosti. Což vede ke konečnému zjištění, v čem osvícení skutečně spočívá, tedy ne “někde jinde” v nějakém speciálním stavu, ale právě zde v TÉTO nynější chvíli.

Dle mého mínění je tento přístup mnohem skutečnější, živější a méně náchylný k jakési dualistické separaci, odmítnutí nebo vymanění se ze života, kdy předstíráme, že jsme “nad tím vším”, nebo kdy na život zanevřeme, zatímco hledáme něco mimořádného někde jinde.

“Hlubší ponoření do všednosti” samozřejmě neznamená hluboké zabřednutí a pohlcení všemi smyšlenkami, přesvědčeními a subjektivně vytvořenými problémy, které často POKLÁDÁME za obyčejný život.

Mám na mysli plnou bdělost k okamžité, energeticky přítomné, smyslové živosti a přítomnosti Tady a Teď. Myslím tím prohlédnutí skrz nebo probuzení se z virtuální reality vytvořené našimi myšlenkami a smyšlenkami o obyčejném životě, včetně klamné PŘEDSTAVY, že jsme izolované, oddělené Já uzavřené uvnitř nezávislé a oddělené psychosomatiky.

Mám na mysli uvědomění si našeho skutečného PROŽÍVÁNÍ, které je celistvé, neoddělené, souvislé, bezmezné a úplné.

Hlubší ponoření do všednosti může nabývat různých forem. Může spočívat v zaměření se na detail, které najdeme v Zenu, kdy zametání podlahy znamená zametání vlastní mysli, a kde nalévání čaje, vaření rýže nebo používání toalety je ta nejdůležitější a nejsvatější činnost v celém vesmíru, ke které je třeba přistupovat se stejnou láskyplnou péčí, jakou poskytujeme svým nejmilovanějším.

Hlubší ponoření do všednosti může probíhat také jako nekonceptuální průzkum právě se vyjevujících myšlenek a pocitů. Tímto utrpení nepřekonáváme ignorováním a odpoutáváním se, ale spíše prohlédnutím skrze myšlenky a smyšlenky (pomocí uvědomění, nikoli analýzy) a spočíváním v uvolněném stavu PLNÝM ponořením se do těchto pocitů a vjemů přítomného okamžiku. To v konečném důsledku vede k přímému zjištění, že utrpení ve skutečnosti vůbec neexistuje.

Namísto tvrdé práce vedoucí ke ztotožnění sebe sama jako vědomí, a nikoli jako “já”, spočívá tento přístup jednoduše v plně živém bytí v právě probíhajícím okamžiku. V tomto bytí složeném ze slyšení-vidění-cítění-dýchání-hýbání-myšlení-uvědomování si, které nemá ve své celistvosti žádné hranice. Jste TÍM, čím vlastně ani NEMŮŽETE nebýt, tedy nepojmenovatelnou, neuchopitelnou, nepopiratelnou a nevyhnutelnou přítomností.

Přítomností, která JE celým vesmírem, a která ZAHRNUJE nesouvislý příběh konkrétní postavy ve filmu života, sepsaný podle vašich myšlenek a pocitů. VŠE je obsáhnuto a zahrnuto Tady a Teď, aniž by cokoli chybělo. Není třeba žádného úsilí, abyste se ztotožnili s jednou částí přítomnosti a ne už s jinou částí, nebo abyste cokoli odmítali nebo činili vyjímečným.

Je tu zkrátka to, co se děje teď, a tak, jak se to děje. Pouliční zvuky dopravy, štěbetání ptáků, bolavé koleno, vůně kávy, letmá myšlenka, chuť ovesné kaše. Zametání podlahy, výměna špinavých plen, telefonování kamarádovi, vaření oběda, cesta autem do kanceláře, sledování televize – jenom tohle. Nic víc, nic míň. Svatá Skutečnost je právě zde, skrytá přímo před námi ve zjevné všednosti.

----------------------

Autor: Joan Tollifson, zdroj: status na Facebooku. Překlad: Pavel M.

[rafael]

Dhammapada, starobylý buddhistický text, který předešel Freuda o tisíce let, říká: "Co jste teď, je výsledkem toho, co jste byli. To, co bude zítra, bude výsledkem toho, co jste teď. Následky zlé mysli vás budou následovat tak, jako povoz následuje zvíře, které ho táhne. Následky čisté mysli vás budou následovat tak jako váš vlastní stín. Nikdo pro vás nemůže udělat více než vaše vlastní čistá mysl - ani rodiče, příbuzní, žádný přítel, nikdo. Zvládnutá mysl přináší štěstí."

Účelem meditace je očišťovat mysl. Pročišťuje myšlenkové procesy ode všeho, co bychom mohli nazvat dráždidla: věci jako chtivost, nenávist a závist, věci, které vás polapí v emocionální pasti a zotročí. Meditace přináší mysli stav klidu a bdělosti, soustředění a vhledu.

Naše společnost velmi věří ve vzdělání. Jsme přesvědčení, že kulturní člověk se věděním civilizuje. Jenže civilizace člověka uhlazuje jen povrchně. Podrobte našeho vznešeného a kultivovaného džentlmena stresu války či hospodářského zhroucení a uvidíte, co se bude dít. Jedna věc je zachovávat zákony pod hrozbou trestu a ze strachu z následků. Úplně něco jiného je zachovávat zákony, protože jste se očistili od chtivosti, která by vás mohla donutit krást, a nenávisti, která by vás mohla donutit zabíjet. Zkuste hodit kámen do vody. Rozbíhající se voda "pohladí" hladinu vody, ale její vnitřek zůstane nezměněný. Vezměte tentýž kámen a vložte ho do silného žáru kovárny. Celý kámen se změní na povrchu i uvnitř. Všechno se roztaví. Civilizace mění člověka na povrchu. meditace ho změkčí do hloubky, skrz naskrz.

Mediace se někdy nazývá "velký učitel". Je to očistný oheň, který působí pomalu, na základě pochopení. Čím lepší je vaše pochopení, tím jste pružnější a tolerantnější. Může z vás být dokonalý rodič nebo učitel. Jste schopni odpouštět a zapomínat. Cítíte lásku k ostatním, protože jim rozumíte. A rozumíte jim, protože rozumíte sami sobě. Nahlédli jste hluboko dovnitř a spatřili svoje sebeklamy a lidská selhání. Viděli jste svou vlastní lidskost a naučili jste se odpouštět a milovat. Když jste se naučili soucítit se sebou samými, soucítění k ostatním je už samozřejmé. Když meditace dozraje, dosáhne meditující hlubokého porozumění životu a nevyhnutelně chová ke světu hlubokou a bezvýhradnou lásku.

Meditace je něco jako kultivace nové zemědělské půdy. Abyste z lesa udělali pole, musíte nejprve vymýtit les a vykopat pařezy. Pak musíte obdělat půdu a zúrodnit ji. Pak zasejete a nakonec můžete sklízet úrodu. Abyste kultivovali svou mysl, musíte nejprve vymýtit nejrůznější dráždidla, která stojí v cestě, a vytahat je i s kořeny, aby nemohla zase vyrůst. Pak zúrodňujete, čerpáte energii a kázeň do půdy mysli. Pak zasejete semena a sklízíte úrodu víry a mravnosti, bdělosti a moudrosti.

Mimochodem - víra a mravnost mají v této souvislosti trochu zvláštní význam. Buddhismus nehlásá víru ve smyslu věření něčemu, protože je to napsáno v nějaké knize nebo připisováno nějakému proroku nebo proto, že vás to učila nějaká autoritativní postava. Smysl víry je tady blízký spíše důvěře či spolehnutí se. Znamená to vědět, že je něco pravdivé, protože jste sami viděli, jak to pracuje, protože jste právě tu věci viděli v sobě. Právě tak mravnost neznamená ritualistickou poslušnost nějakých pravidel jednání, vnucených z vnějšku.

Smyslem meditace je osobní přeměna. Ten, kdo vstoupí na jedné straně meditační zkušenosti, není totožný s tím, kdo vychází na její druhé straně. Meditace mění vaši povahu procesem zcitlivění, tím, že prohloubí vaše vědomí všech myšlenek, slov a činů. Vaše domýšlivost se vypaří a vaše stará nepřátelství vyschnou. Vaše mysl se ztiší a zklidní, váš život bude vyrovnanější. Meditace, která je prováděna správně, vás učí vyrovnávat se s vrcholy i pády života. Snižuje vaše napětí, strach a obavy. Zmírňuje nepokoj a vzrušení. Věci začínají nacházet své místo a váš život se mění z boje na klidně plynoucí proud.

Meditace zostřuje vaši schopnost myšlení a soustředění. Tak se vám kousek po kousku vyjasňují vaše vlastní podvědomé motivy a mechanismy. Probouzí se vaše intuice. Vaše myšlení se zpřesňuje a postupně začínáte vidět věci tak, jak opravdu jsou, bez předsudků a iluzí.

Je tedy toto dostatečný důvod k tomu, abyste se trápili? Asi stěží. Zatím to jsou jen sliby na papíře. Je jen jediný způsob, jak se vůbec někdy dozvědět, jestli meditace stojí za tu námahu. Naučte se ji a dělejte ji. Přesvědčte se sami.