O štěstí

[konec zvonec]

„Štěstí je stav, ve kterém člověk dělá to, co miluje a miluje to, co dělá. Tudíž to, co dělá je pro něj odměnou. To znamená, že pokud se ti daří dělat to, co miluješ a milovat, co děláš, potom pociťuješ štěstí.“ ~ Jaroslav Dušek

[konec zvonec]

par myslenek Vladimira Vymetala ...

5 pohledu na stesti ktere muzeme mit:

1. stesti je neco co musime dosahnout
2. stesti je neco co muzeme ziskat
3. stesti je neco co si musime zaslouzit
4. stesti je neco co se musi hledat
5. stesti je zpusob mysleni ...je to vec volby
6. stesti je nase prirozena podstata ... stesti je to ... co jsme.


a co je stesti opravdu:

1. stesti je prirozene a existuje bez namahy ... stesti je neco co proste prijmeme.
2. stesti staci rozpoznat
3. staci si uvedomit ze stastni uz jsme
4. stesti je vic nez stav nasi mysli ... je to stav naseho byti.
5. stesti je nase prirozena podstata ... stesti je to ... co jsme.

[papadev]

Ja zde nejsem,abych byl a priori stastny...

Jsem zde ,abych se neco ucil...

A kdyz se ucim -doprovazi to pocit stesti...

... ... ... ...x

[konec zvonec]

takze bez prozivajiciho je zde jen stesti ... nezavisle na nekom kdy by ho mel prozivat ci dosahovat ... hmmm

*************
http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/prime-prozivani/
**************
Přímé Prožívání

K osvobození se od "já" nepotřebujeme nic speciálního, stačí nám k tomu prozkoumání "obyčejného" přítomného prožívání.


Nejdůležitějším nástrojem pro spuštění Probuzení do „ne-já“ je prozkoumání našeho Přímého Prožívání. Přímé Prožívání je to, co si právě uvědomujeme, tady a teď.

Pro účely našeho zkoumání můžeme Přímé Prožívání rozdělit na tři hlavní aspekty:

1) myšlení
2) vjemy (vidění, slyšení, čichání, chutnání, cítění (hmatové + kinestetické))
3) nepochybný pocit Živosti (přítomnosti, bytí)

Iluze oddělenosti je udržována proudem na sebe odkazujících myšlenek, které jsou založeny na našich minulých zkušenostech. Nejběžnějším vztažným bodem je myšlenkami vytvořený střed označovaný jako „Já“, „mě“, „mi“. Žádný takový střed však reálně neexistuje, a tyto „sebe-nálepky“ proto odkazují jen na další myšlenky nebo na nějakou část či charakter Prožívání.

Všímáním si Přímého Prožívání můžeme rozložit jakékoliv domněnky o oddělenosti nebo o „já“ a uvědomit si, že zde existuje jen Prožívání samotné. Myšlenky o Prožitku mohou samozřejmě existovat a mohou i pojmově a popisně oddělovat určité aspekty Prožitku na toto jsem „já“ a jiné na toto je „vnější svět“. Takovéto myšlenky jsou však také jen částí tohoto Prožívání a tudíž sám o sobě existuje POUZE Prožitek samotný.

Můžeme se domnívat, že existuje nějaký prožívající, který prožívá. Tato domněnka je živena přesvědčeními, která vyjadřuje myšlenka „já prožívám“.

Během Přímého Prožívání můžeme tuto domněnku prozkoumat tím, že budeme hledat toto „já“. Existuje oddělené „já“, nebo existuje jen Prožitek, který samotné myšlení pojmově rozděluje způsobem: „já + to, co je prožíváno“?
Stejně tak se můžeme domnívat, že existuje nějaký vnímající, který vnímá vjemy. Tato domněnka je živena přesvědčeními, která vyjadřuje myšlenka „já jsem vnímající“.

Během Přímého Prožívání můžeme tuto domněnku prozkoumat tím, že budeme hledat tohoto „vnímajícího“. Vidíme, že ve skutečnosti zde neexistuje žádný „vnímající“. Je tu jen vnímání a myšlení, které to rozděluje na „já“ + „tělo“ + „vnímání prostřednictvím smyslů“.

Zaslechneme nějaký zvuk a objeví se myšlenka „já slyším zvuk“. Můžeme to prozkoumat a zjistit, že zde není žádný posluchač zvuků, jen zvuk. Pokud je něco pocítěno a pokládáno za onoho posluchače, nebo za „já“, je to snad něco jiného než nějaký další vjem, myšlenka nebo pocit Živosti?

„Cítím své tělo, jak se dotýká židle“ říká myšlenka. Tak prozkoumáme Přímý Prožitek a zjistíme, že jsou tu vjemy, které jsou podle zvyku označeny jako „tělo“ a jiné vjemy, které označujeme jako „dotyk židle na těle“. Když prozkoumáme, kde se nachází toto „já“, které si tyto vjemy přisvojuje, nelze ho najít, protože je tu buďto jen nějaká myšlenka hovořící o „já“, nějaké vjemy nebo další aspekt Prožitku.

Můžeme vzít nějaký předmět a podívat se na něj. Mohli bychom říci: „Dívám se na tento předmět“. Poté tento závěr prověříme, jestli je v souladu s Přímým Prožíváním. Zjistíme, že je tu vjem vidění, a možná nějaké vjemy, které obvykle označujeme jako „hlava“ nebo „oči“, nebo dokonce další pocit-vjemy nazvané „tělo“. Můžeme se domnívat, že jsou neodmyslitelně oddělené, a že jedno je „já“ a to druhé je „to, co je pozorováno“. Když to prověříme, zjistíme, že tu nikdy není „já“, které se dívá, nikdy zde není pozorovatel ani vidoucí. Je jen vidění, jen cítění, jen Prožívání. Můžeme říci, že jde jednoduše o Prožitek prožívající sama sebe.

Díváme se hluboko dovnitř do Prožívání a vidíme, že domněnky o oddělenosti, „já“, „mě“, vnímajícím nebo prožívajícím jsou jen odkazy na Prožitek samotný. Ve skutečnosti zde není žádný oddělený předmět, jen vnímání samotné, a myšlenky, které tuto zkušenost popisují. Rozebereme všechny tyto domněnky o tom, že existuje nějaký pozorovatel, nebo dívající se, nebo slyšící, a zjistíme, že ve skutečnosti našeho prožívání existuje jen Prožitek, nikdy ne skutečné oddělené já.

Je tedy možné, že existuje jen Prožitek bez jakéhokoli odděleného prožívajícího?

----------------
Autor článku: Neil Jalaldeen, překlad: Jan
Zdroj: http://www.liberationunleashed.com/Arti ... ience.html

[Návštěvník]

VĚDCI ZJISTILI, KDY V ŽIVOTĚ ZAŽÍVÁME NEJVĚTŠÍ ŠTĚSTÍ

Mysleli jste si, že s přibývajícím věkem už se bude pocit radost a naplněnosti spíše vytrácet? Výsledky studie londýnské univerzity ekonomie a politických věd vás vyvedou z omylu.


Vědci požádali 23 000 dobrovolníku ve věku 17 až 85 let, aby se zamysleli nad pocitem vlastní spokojenosti. Účastníci pak měli odpovědět, jaký pocit štěstí si myslí, že budou zažívat za pět let a za dalších pět let. Zároveň si měli vzpomenout, jak intenzivní pocit štěstí prožívali v jednotlivých obdobích svého života.



Výsledky jsou všechno, jen ne negativní. Studie odhalila, že štěstí má v průběhu života tendenci sledovat křivku ve tvaru písmene U. Nejvyšší úrovně dosahuje na dvou místech, a naopak klesá ve středním věku.

Kdy konkrétně čekat největší vrchol štěstí? Podle vědců, když je nám 23 a 69 let.

Pokud se nad výsledky zamyslíme, zjistíme, že mají svoje opodstatnění. Ve dvaceti máme spoustu energie. Jsme otevření změnám, které přicházejí. Budujeme kariéru, často se stěhujeme za prací, poznáváme nové přátele a snadno se seznamujeme. Naopak ve středním věku máme málo času na sebe, protože jej nejčastěji dělíme mezi práci a starost o děti. Po šedesátých narozeninách se spěch zklidní a my už si vědomě jdeme za tím, co nám přináší štěstí.

Odborníci se ale shodují, že štěstí není něčím, na co stačí čekat. Podle americké koučky a autorky několika knih Caroline Adams Miller je potřeba se pro štěstí rozhodnout: „Výzkum jednovaječných dvojčat, která byla po narození rozdělena, jasně ukázal, že minimálně polovina našeho blaha souvisí s tím, o čem se rozhodneme přemýšlet a čím se během dne zabýváme."

Vyvrací se tak domněnka mnoha lidí, kteří věří, že budou šťastnější, až… zhubnou, najdou si lepší práci, budou mít na účtu více peněz. Jenže pocit štěstí není založen na tom, co máme nebo co se nám stane, ale jak na situaci zareagujeme.

http://www.national-geographic.cz/clank ... 70703.html

[Návštěvník]

Už víme, proč jsou Dánové nejšťastnějším národem na světě.

Může za to „hygge“.

Jak píše deník The Guardian, nelze to přeložit, ale vzdáleně je to odvozeno od anglického „hug“ – obejmout. Princip spočívá ve složitém umění harmonie, kdy se Dánové potkávají – doma i v hospodách – a je jim spolu dobře. Hygge je „ingredience v receptu na dánské štěstí“ a pro cizince je docela těžké ji odhalit nebo sdílet.



„Dosáhnout hygge je docela velká práce,“ říká majitelka kodaňského bistra Agnete. „Musíte o tom přemýšlet a mít na paměti, že hygge je v tomto bistru pro každého.“ Může se ale rychle vytratit jako lusknutím prstu, říká Agnete - „když například někdo řekne něco špatného, úplně to cítíte, jak mizí.“ Stačí také, když pustíte v bistru muziku, která se hostům nelíbí.

Sociolog Jeppet Trolle Linnet souhlasí. Je mnohem snadnější dosáhnout hygge, když všichni zúčastnění „sdílejí stejné preference anebo nevnášejí do debaty témata, v nichž by mohli nesouhlasit“. Proto se na takových setkáních, jejichž účelem hygge, nemluví o politice.

Česky by možná šlo přeložit hygge jako „pohoda“, ale soudě podle nálady v Česku je na poli štěstí ještě hodně práce. Pro začátek by možná stačilo přečíst si alespoň jednu knihu o hygge.

[Návštěvník]

[Návštěvník]

"Může-li vaše štěstí vycházet jen z vašeho vlastního nitra a je-li důsledkem vaší lásky, pak jste za ně zodpovědní sami. "
Don Miguel Ruiz

[Saruman]

„Štěstí je stav, ve kterém člověk dělá to, co miluje a miluje to, co dělá. Tudíž to, co dělá je pro něj odměnou. To znamená, že pokud se ti daří dělat to, co miluješ a milovat, co děláš, potom pociťuješ štěstí.“ ~ Jaroslav Dušek

A ja som myslel, že človek je šťastný, keď sa cíti byť šťastný.

[Saruman]

Kdy konkrétně čekat největší vrchol štěstí? Podle vědců, když je nám 23 a 69 let.

Pokud se nad výsledky zamyslíme, zjistíme, že mají svoje opodstatnění. Ve dvaceti máme spoustu energie. Jsme otevření změnám, které přicházejí. Budujeme kariéru, často se stěhujeme za prací, poznáváme nové přátele a snadno se seznamujeme. Naopak ve středním věku máme málo času na sebe, protože jej nejčastěji dělíme mezi práci a starost o děti. Po šedesátých narozeninách se spěch zklidní a my už si vědomě jdeme za tím, co nám přináší štěstí.

Keď máme 23, veríme, že máme život pred sebou. Každý úspech v nás vytvára pocit, že sa naše sny plnia a naša predstava ideálneho života sa približuje.

Keď máme 69, sme už starí. To znamená, že náš strach zo staroby sa naplnil. Tým sme sa zbavili pocitu, ktorý nás ťažil celé desaťročia. Môžeme sa tešiť z maličkostí, ktoré sme predtým nevideli.

[Hmla]

„Štěstí je stav, ve kterém člověk dělá to, co miluje a miluje to, co dělá. Tudíž to, co dělá je pro něj odměnou. To znamená, že pokud se ti daří dělat to, co miluješ a milovat, co děláš, potom pociťuješ štěstí.“ ~ Jaroslav Dušek

A ja som myslel, že človek je šťastný, keď sa cíti byť šťastný.

To se nerozporuje.

[Návštěvník]

Kdo věří ve štěstí, má štěstí.

[Saruman]

1. stesti je prirozene a existuje bez namahy ... stesti je neco co proste prijmeme.
2. stesti staci rozpoznat
3. staci si uvedomit ze stastni uz jsme
4. stesti je vic nez stav nasi mysli ... je to stav naseho byti.
5. stesti je nase prirozena podstata ... stesti je to ... co jsme.

Ja si predstavujem šťastie ako životný princíp. Existuje na duchovnej úrovni, ale na fyzickú úroveň ho musíme pustiť.
Štastní sme vtedy, keď nedávame pozor. Zabudneme, že tu je niekto, kto nám môže ublížiť. Nejaká šelma, ktorá striehne
na našu chybu. Akonáhle okolie zareaguje negatívne, šťastie potlačíme, a snažíme sa splynúť s okolím. Na šťastie vlastne
treba mať odvahu. Zbaviť sa strachu, že nás niekto potrestá za to, že sme šťastní.

[Tara]

Pro mě je nejvíce tiché štěstí, uvnitř, schované před zraky, kdy snad jen oči mohou prozradit, v jaké krajině se právě nacházím :-)
Štěstí bez příčiny....:-)

To mi připomnělo jednu příhodu. Loučili jsme se s kamarády na nádraží, byli mě vyprovodit k vlaku. A ještě se probíraly různé věci, slova, slova a já se odmlčela a jen se na ně koukala, s úsměvem v očích a možná i na tváři a jáčko poudá: "Vždyť ona už to má..." :-)

Tož tak.
Ale posvícení není každý den, že áno :-)

[Návštěvník]

SJEDNOCENÍ S BOŽÍ VŮLÍ NAPLŇUJE DUŠI POKOJEM A ŠTĚSTÍM

Sv. Alfons Maria z Liguori

Když se aragonského krále Alfonse Velikého jednou ptali, kdo je podle něj nejšťastnějším člověkem na světě, odpověděl: „Ten, kdo se odevzdá do Boží vůle a přijme tak z Božích rukou vše, ať již příznivé, či nepříznivé.

“ Diligentibus Deum omnia cooperantur in bonum. – „Těm, kdož milují Boha, všechno napomáhá k dobrému.“


Ti, kdo milují Boha, jsou vždy šťastní,

jelikož veškerým jejich štěstím je plnit, a to i navzdory protivenstvím, vůli Boží. Strasti jejich klid nenaruší, neboť vědí, že přijímajíce soužení, činí Pánu radost.

Non contristabit iustum quidquid ei acciderit. – „Nezarmoutí zbožného nehoda žádná.“

Vždyť co může být pro člověka více uspokojivého než zakoušet naplnění všech svých tužeb? Toť šťastný úděl člověka, jenž chce pouze to, co chce Bůh, vždyť vše, co se děje, se, krom hříchu, děje vůlí Boží.

Životy svatých otců vyprávějí příběh o rolníkovi, jehož pozemky nesly více úrody než ostatních. Když se jej ptali, jak je to možné, řekl, že ho to nepřekvapuje, protože má vždycky takové počasí, jaké si přeje. „Opravdu?“ „Ano,“ odpověděl, „jelikož si vždycky přeji počasí, jaké chce Bůh, a žádné jiné, dává mi sklidit, kolik chci.“

Pokorné duše se podřizují Boží vůli, praví Salvian;

jsou-li chudé, chtějí být chudé; krátce řečeno, přijímají, cokoli je potká, a tak jsou v tomto životě šťastné.
Humiles sunt, hoc volunt; pauperes sunt, paupertate delectantur; itaque beati dicendi sunt.

A tak v zimě i horku, v dešti i větru, ti, kdož jsou sjednoceni s Boží vůlí, říkají: „Chci, aby byla zima, horko, deštivo, větrno, protože tak chce Bůh.“ V chudobě, pronásledování, nemoci, smrti praví: „Chci být chudý, pronásledovaný, nemocný, a dokonce i zemřít, neboť tak chce Bůh.“

Toť nádherná svoboda Božích synů, jež má neskonale větší cenu než všechna moc, výsady a všechna království světa. Toť nepomíjející pokoj, který dle zkušeností svatých

exsuperat omnem sensum – „převyšuje všechno pomyšlení“.

Převyšuje všechny tělesné rozkoše, slavnosti, hodokvasy, pocty a všechna ostatní světská potěšení, která, jsouce marná a klamná, okouzlují smysly, kdy se jich zakouší, avšak nepřinášejí žádné trvalé uspokojení; spíše člověka v hloubi duše, kde jedině může přebývat pravé štěstí, hlodají.

Šalamoun, kterému se vrchovatě dostalo takovýchto světských potěšení, hořce prohlásil:

Sed et hoc vanitas et afflictio spiritus. – „Ale i to je marnost a trápení ducha.“

Duch Svatý praví:

Stultus sicut luna mutatur; sapiens in sapientia manet sicut sol. – „Blázen jako měsíc se mění; člověk bohabojný v moudrosti zůstává jako slunce.“

Hlupák, to jest hříšník, se mění jako měsíc, který dnes dorůstá, zítra ubývá a mizí; dnes se směje, zítra naříká; dnes je krotký jako beránek, zítra rozzuřený jako tygr. A proč?

Protože jeho spokojenost závisí na tom, zda se mu vede dobře nebo má nesnáze; mění se spolu s tím, co jej potká. Spravedlivý člověk je jako slunce, neměnný ve svém klidu, ať už se mu přihodí cokoli, neboť spokojenost jeho duše vyplývá ze sjednocení s Boží vůlí, a tak se těší neochvějnému pokoji. Je to onen pokoj, který zvěstoval anděl pastýřům:

Et in terra pax hominibus bonae voluntatis. – „A na zemi pokoj lidem dobré vůle.“

Kdo jsou tito „lidé dobré vůle“, ne-li ti, jejichž vůle je vždy sjednocena s nanejvýš dobrou a dokonalou vůlí Boží.

Voluntas Dei bona et beneplacens et perfecta. – „Boží vůle je, co je dobré a příjemné [Bohu] a dokonalé.“

Svatí díky sjednocení s vůlí Boží zakoušeli ráj již zde na zemi. Sv. Doroteus praví, že v duších dávných otců vládl neustále pokoj, neboť si navykli přijímat vše z rukou Božích. Sv. Magdaléna de Pazzi pociťovala již při samotném zvuku slov „vůle Boží“ takovou útěchu, že obvykle upadala do láskyplného vytržení. Některé věci nás skrze smysly poraní, avšak pouze na povrchu duše; na jejím vrcholu bude vládnout mír a klid, pokud naše vůle zůstane sjednocena s vůlí Boží.

Spasitel svým apoštolům praví:
Gaudium vestrum nemo tollet a vobis… Gaudium vestrum sit plenum. – „Vaši radost nikdo vám nevezme… vaše radost budiž úplná.“

Ten, kdo sjednocuje svou vůli s vůlí Boží, zakouší plnou a trvalou radost: plnou, neboť má, co chce, jak bylo řečeno výše; trvalou, protože mu nikdo nemůže tuto radost vzít, jelikož nikdo nemůže zabránit tomu, co chce Bůh.

Otec Jan Tauler uvádí následující zážitek: Léta se modlil k Pánu, aby mu seslal někoho, kdo by ho naučil pravému duchovnímu životu. Jednoho dne uslyšel hlas, který mu řekl: „Jdi do toho a toho kostela a dostaneš odpověď na své modlitby.“ Odešel tedy do kostela a u jeho dveří potkal bosého žebráka v hadrech, kterého pozdravil slovy: „Dobrý den, příteli.“

Žebrák odpověděl: „Velebnosti, nevzpomínám si, že bych měl někdy špatný den.“

„Ať ti dá Bůh v životě štěstí,“ popřál mu kněz.

A žebrák na to: „Ale, důstojnosti, já jsem opravdu nikdy nebyl nešťastný. A říkám-li, že jsem nikdy neměl špatný den, nepřeháním. Protože když jsem hladový, tak děkuji Bohu; když prší nebo sněží, tak mu blahořečím; když mnou někdo pohrdá, když mě vyhání nebo mi jinak ubližuje, vždy vzdávám chválu Bohu. Řekl jsem, že jsem nikdy nebyl nešťastný, a je to pravda, protože jsem si zvykl chtít bez odmlouvání to, co chce Bůh. Cokoli mě potká, ať už sladkého nebo hořkého, s radostí přijmu z jeho rukou jako to nejlepší pro mě. A v tom spočívá moje štěstí.“

„A co kdyby tě Bůh chtěl zatratit,“ namítl Tauter, „co bys na to řekl?“

„Kdyby to chtěl Bůh, tak bych s pokorou a s láskou objal našeho Pána a držel bych se ho tak pevně, že kdyby mě chtěl uvrhnout do pekla, musel by tam jít se mnou, a tak by mi bylo mileji s ním v pekle než si bez něj užívat všech nebeských rozkoší.“

„Kde jsi našel Boha?“ ptá se kněz dále.

„Našel jsem ho tam, kde jsem opustil stvoření.“

„Kdo vlastně jsi?“

„Jsem král.“

„A kde je tvoje království?“

„Moje království je v mojí duši, kde mám vše uspořádáno, vášně poslouchají rozum a rozum Boha.“

Nakonec se ještě Tauler zeptal, jak dosáhl takové dokonalosti.

„Mlčením. Zdržel jsem se mluvení s lidmi, abych mohl hovořit s Bohem. Ve sjednocení s mým Pánem jsem nacházel a nacházím pokoj duše,“ odpověděl žebrák.

To vše se onomu žebrákovi dostalo sjednocením s Boží vůlí. Ve své chudobě byl bohatší nad všechny vladaře země a ve svém utrpení šťastnější než světáci se všemi jejich pozemskými rozkošemi.

Úryvek z Uniformità alla Volontà di Dio in S. Alfonso Maria de Liguori, Opere ascetiche, sv. I., Řím 1933.

[Návštěvník]

Co je nutné ke sjednocení s Boží vůlí?

Začít Mu odevzdávat v jednotlivých situacích svou vlastní vůli. To ale není zdaleka tak jednoduché, jak by se zdálo.

Často si totiž vůbec neuvědomujeme, proč něco chceme. Aby bylo možné své chtění skutečně odevzdat, je třeba napřed v sobě rozpoznat, proč to chceme, co v nás tohle chtění spouští. Protože za naším chtěním bývá skrytá celá řada příčin - podvědomých chtění, která unikají naší pozornosti. To chtění, které si v dané situaci uvědomujeme, je jejich výsledkem.

[Návštěvník]

Odevzdat všechno včetně sebe, včetně svého života, do Boží vůle je nesmírně jednoduché a jde to úplně samo, když Bůh je takovou láskou, že už nic víc ani od něj nežádáme. Ta láska k Bohu, která je sama Bohem, je tak neskutečně nádhernou a naplňující záležitostí, že není co víc si přát.

Jakmile je pro nás Bůh vším, všechno se stává božím, ve všem je božství rozpoznáváno. Mizí potřeba nálepek, posuzování, odsuzování, kritizování, protože kritizovat lásku je nesmysl, je možné ji jen milovat. Mizí dokonce potřeba sebekontroly, protože naše přirozenost je také boží.

[Návštěvník]

Co je nutné ke sjednocení s Boží vůlí?

Začít Mu odevzdávat v jednotlivých situacích svou vlastní vůli. To ale není zdaleka tak jednoduché, jak by se zdálo.

Často si totiž vůbec neuvědomujeme, proč něco chceme. Aby bylo možné své chtění skutečně odevzdat, je třeba napřed v sobě rozpoznat, proč to chceme, co v nás tohle chtění spouští. Protože za naším chtěním bývá skrytá celá řada příčin - podvědomých chtění, která unikají naší pozornosti. To chtění, které si v dané situaci uvědomujeme, je jejich výsledkem.

Když se tohle pochopení s pokorou a vděčností přijme, začne se v nás konečně prohlubovat ochota rozpoznávat, co si Božství ve Své Hře na projevení dosud v tomto Svém tvaru schovává v jeho podvědomí, aby tak nerozpoznané - a tudíž neuvědomované motivace - iluzorního osobního já mohly dál vyvolávat jeho navyklé sebeobranné reakce a aby tak mohla pokračovat Hra na "někoho samostatně existujícího" ...

[Jana]

Když se tohle pochopení s pokorou a vděčností přijme, začne se v nás konečně prohlubovat ochota rozpoznávat, co si Božství ve Své Hře na projevení dosud v tomto Svém tvaru schovává v jeho podvědomí, aby tak nerozpoznané - a tudíž neuvědomované motivace - iluzorního osobního já mohly dál vyvolávat jeho navyklé sebeobranné reakce a aby tak mohla pokračovat Hra na "někoho samostatně existujícího" ...

I to rozpoznávání je boží záležitostí. Je-li boží vůle, aby bylo rozpoznáno, je rozpoznáno, nemá-li být rozpoznáno, není rozpoznáno. Nepotřebujeme k tomu osobní ego, aby to kontrolovalo, posuzovalo, vyhodnocovalo, korigovalo.

Může se objevit cokoliv, Bůh se může projevit jakoukoliv inkarnaci, klidně může mít inkarnaci sociopata odvedle, a přeci zůstává stále boží a přeci zůstává láskou, která je sama o sobě krásná za všech okolností.

Odevzdání všeho do Boží vůle je ve skutečnosti osvobození se od toho kontrolora, který ví, jak je co špatně, jak by co mělo být jinak a správně.

Paradoxně, když je vše odevzdáno, nevadí ani to, že něco vadí.

[Návštěvník]

Když se tohle pochopení s pokorou a vděčností přijme, začne se v nás konečně prohlubovat ochota rozpoznávat, co si Božství ve Své Hře na projevení dosud v tomto Svém tvaru schovává v jeho podvědomí, aby tak nerozpoznané - a tudíž neuvědomované motivace - iluzorního osobního já mohly dál vyvolávat jeho navyklé sebeobranné reakce a aby tak mohla pokračovat Hra na "někoho samostatně existujícího" ...

I to rozpoznávání je boží záležitostí. Je-li boží vůle, aby bylo rozpoznáno, je rozpoznáno, nemá-li být rozpoznáno, není rozpoznáno

Ano. V každém Jeho projeveném tvaru trvá jinak dlouho, než se konečně objeví pochopení, že být o něčem celobytostně přesvědčený ještě zdaleka neznamená, že podle toho i žijeme a reagujeme na to, co se děje. A teprve díky plnému pochopení a přijetí tohoto faktu může vzniknout hluboký zájem začít s pokorou a láskou rozpoznávat, co tomu v nás samých brání. Od té chvíle jsme opravdu vděční za všechno, co nám k takovému rozpoznávání může napomáhat. Např. informace, že

Motivační proces je spuštěn potřebou, která bývá většinou neuvědomovaná. Za příčinu toho, co člověk říká nebo udělá, považuje mylně něco, co mu v dané situaci nejlíp vyhovuje, protože tím může začít uspokojovat svou neuvědomovanou motivaci.

Když člověk tohle zjistí, začne si postupně uvědomovat skutečné příčiny toho, proč jedná, jak jedná, a přestane naivně věřit tomu, co předtím u sebe vnímal jako naprosto samozřejmé a nezpochybnitelné.

Podvědomí (taktéž „nevědomí“) často zanedbáváme, neslyšíme (se), nevnímáme (se), akceptujeme jen část sebe sama. Když přijímáme pouze první část, uniká nám část druhá, která může naprosto změnit náš odhad/vidinu celku. Jako bychom měli dvoupatrový dům, ale pečovali jenom o první patro. Druhé by mohlo chátrat, mohla by v něm být časovaná bomba, mohlo by dokonce první patro zbořit. My bychom neměli ani tušení a jen se divili, proč nás zlobí strop… Musíme se proto starat o celek, o všechny součásti.

O podvědomí navíc můžeme říci, že naši mysl tvoří z 98% (podle moderní psychologie).
Naše nálady, pocity i reakce jsou jím (většinově) tvořené.

Když pochopíme, co se děje uvnitř nás,
zvládneme pak lépe to, co se bude dít kolem nás.

http://dreamlife.cz/komunikace-s-podved ... -sam-sebe/