irulan píše:já jsem taky teoretik , ale je to něco jako přechod sexuální formy energie ve vědomou neoddělenou od celku. Transformace.
Osho o tom taky často píše - sex nevrcholí vyčerpávajícím vybitím, ale naopak klesá do "údolí", čistý stav snad NEBYTÍ..(tedy jako osoby, oddělenosti).V kontemplativní sexualitě nemůžeme mluvit o 'sexuálním aktu'
Termín 'sexuální akt' ve svém obvyklém smyslu není vhodný, protože určuje omezenou oblast zkušenosti a z výše uvedeného vidíme, že v kontemplativní sexualitě tato oblast zahrnuje celý Vesmír. Navíc termín 'akt' zahrnuje aktivní účast, zatímco v kontemplativní sexualitě jde vlastně o účast v neaktivní, nikoliv na cíl orientované události. Když je blízkost mezi oběma milenci taková, že se jejich pohlavní orgány navzájem dotýkají, stačí se uvolnit a zůstat bez pohybu, a v určitém čase bude penis spíše absorbován než vražen do vagíny. Nekonáním ničeho, aby se uvolnilo vše, se milenci proplétají s procesem (ustanou v činnosti). Pocit identity mezi nimi se zintenzivňuje; co více, přeměňují svá omezení a jsou neseni vlnou požehnání, která není 'ani má ani tvá', a dokonce ani 'naše': je kosmická, neosobní, bez omezení.
Neustálá posedlost dosahováním orgasmu s ejakulací otravuje sexuální lásku. Neustálá posedlost dosahováním kosmického požehnání otravuje kontemplativní sexualitu. Pokud je pár osvobozen od jakékoli starosti ohledně dosáhnutí nebo ne-dosáhnutí orgasmu nebo kosmického požehnání, je jakákoli milostná hra možná, dokonce i ta nejaktivnější. Tím není myšleno používání jistých technik, ale spontánní reakce na okamžik.
Takto vnímána odhaluje sexualita přirozenou jednotu fyzického a duchovního. Bylo by směšné připisovat kontemplativní sexualitě jisté trvání. Její bezčasý atribut je výsledkem naprosté absence jakéhokoli záměru nebo spěchu. Konečné požehnání nastává ve svém čase, protože je MILOSTÍ BOŽÍ, ne lidskou prací. Podstatnou věcí je zde úplné opuštění, které nastartuje proces znovu-sjednocení s Božstvím. Nyní docházíme k pravdivému smyslu slova RELIGIE (latinsky náboženství): RE-LIGERE, neboli znovu-sjednocení, znovu-napojení. Co k sobě navzájem partneři cítí může být dobře popsáno termínem 'zbožné uctívání' (adorace). Naplnění sexuální lásky ve stavu pokory vede k trasfiguraci: pak každodenní svět projevuje svoji identitu s duchovním světem.
http://www.jogin.cz/Kontemlativni-sexualita-podle-tantrickych-a-taoistickych-ritualu/
... píše:Jana píše:
Jakmile v Tobě zmizí jakýkoliv odpor k čemukoliv a je tady absolutní přijetí všeho, co se ve Tvém životě objevuje...
Zatím naprosto odmítáš přijmout základní, dávno ověřené poznatky z psychologie o tom, že podvědomí v každém z nás rozhoduje až z 95%, jaká reakce na to co se právě děje nás napadne, tudíž i že Tvé podvědomí rozhodne pokaždé tom, jakým způsobem v diskusi zareaguješ.
Takže dokud se v Tobě neobjeví ochota rozpoznat, že a proč v Tobě vzniká odpor tenhle fakt akceptovat, nemá zřejmě smysl v diskusi o tom pokračovat.
Třeba ale byla poučná aspoň pro některé z těch, kteří to tu čtou.
Bye bye
C.G.Jung:
"Ten, kdo zlo nechce, tomu chybí možnost zachránit svou duši před peklem. Sám sice zůstane ve světle hořejšího světa, ale stane se vlastním stínem. Jeho duše přitom chřadne v démonském žaláři. Tím je pro něj vytvořena protiváha, která jej navždy omezuje. Vyšší kruhy vnitřního světa pro něj zůstanou nedosažitelné. Zůstane tam, kde byl, ba dokonce jde zpátky."
C.G.Jung:
„Jak může někdo vidět jasně, když ani nevidí sám sebe a své temné stránky, které nevědomě vkládá do veškerého svého jednání?“ (Jung, 170)
Jak zahlédnout svůj Stín na individuální rovině, když začíná až za prahem vědomí? To je jeden z nejvážnějších problémů individuační cesty. Přesto ho můžeme zahlédnout přímo i nepřímo.
Stín mívá podobu „odpudivě přitažlivých“ témat. Nebo utkvělých témat, která se např. vnucují do rozhovoru (např. hovor se vždy stočí k ..., ač dotyčná osoba je přesvědčena, že jí o ... nijak nejde).
Archetyp Stínu má méně hluboké a vice hluboké až zcela temné úrovně. Ty temnější úrovně - archetyp Stínu v užším slova smyslu – jsou zpravidla něčím, o čem bychom skoro přísahali, že to s námi nemá nic společného.
Uvedu příklad. Určitý jedinec se třeba setkává s různými projevy agresivity vůči sobě ve svém okolí (posměch, rádobyvtipné herdy, nadávky, okřikování aj.). Není si nijak vědom, že by se podobných záležitostí dopouštěl. Postupně však v analýze či rozjímání zjistí, že se tak trochu nad druhé duševně povyšuje, pohrdá jimi – dává jim zkrátka nefyzické "herdy" a "pohlavky".
Co vytěsněného a přeneseného přijmeme u sebe a dokážeme zkultivovat a rozvinout, to obohatí náš život. Učiní nás celistvějšími a chápavějšími.
https://www.databazeknih.cz/knihy/clovek-a-duse-86625
http://www.neptunica.cz/archetyp-stinu.html
... píše:O potřebě lidského já popírat existenci zla a akceptovat jen dobro:C.G.Jung:
"Ten, kdo zlo nechce, tomu chybí možnost zachránit svou duši před peklem. Sám sice zůstane ve světle hořejšího světa, ale stane se vlastním stínem. Jeho duše přitom chřadne v démonském žaláři. Tím je pro něj vytvořena protiváha, která jej navždy omezuje. Vyšší kruhy vnitřního světa pro něj zůstanou nedosažitelné. Zůstane tam, kde byl, ba dokonce jde zpátky."
Není co dodat.
Jana píše:... píše:O potřebě lidského já popírat existenci zla a akceptovat jen dobro:C.G.Jung:
"Ten, kdo zlo nechce, tomu chybí možnost zachránit svou duši před peklem. Sám sice zůstane ve světle hořejšího světa, ale stane se vlastním stínem. Jeho duše přitom chřadne v démonském žaláři. Tím je pro něj vytvořena protiváha, která jej navždy omezuje. Vyšší kruhy vnitřního světa pro něj zůstanou nedosažitelné. Zůstane tam, kde byl, ba dokonce jde zpátky."
Není co dodat.
Hmmm, Jung by se asi s Nisargadattou a dalšími Probuzenými nedomluvil.
„Druhému člověku rozumíme vždy
způsobem, jakým rozumíme či se snažíme rozumět sami sobě. Čemu nerozumím u
sebe, tomu nerozumíme u jiných.“
„Duše je v člověku to živoucí, co žije samo ze sebe a co způsobuje život, proto Bůh vdechl
Adamovi živoucí dech, aby žil.“
"Jako se duše ztrácí do organického hmotného základu, tak přechází nahoru
do takzvané duchovní formy, která je nám ve své podstatě známa právě tak
málo jako organický základ pudu. To, co bych chtěl označit jako vlastní psýché, sahá potud, pokud jsou funkce ovlivňovány vůlí."
"…když jsme zkoumali, jaká je vlastně jsoucnost duše, ukázali jsme, že není
žádným tělem ani harmonií v oboru netělesném…Když jsme dále řekli, že
duše patří do přirozenosti duchovní, k oblasti božské, uvedli jsme tím snad
něco jasného o její jsoucnosti."
Duch však jednak jakožto tvar duše jest videm duše a jednak duši tvar poskytuje – jako tvůrce sochy, jenž vše co jí dává, má v sobě.
…duch nutně duši předchází.
"Intelekt je skutečným škůdcem duše tehdy, jestliže si osobuje právo zaujmout místo ducha: postrádá totiž k tomu schopnosti, neboť duch je vyšší než intelekt, poněvadž zahrnuje nejen intelekt, ale i citovost. Duch je směřováním a principem života, usilujícího o nadlidské, světlé výšiny."
„duch působí, že člověk tvoří;
dodává mu podnět a šťastný nápad, výdrž, nadšení a inspiraci…“
"Má představa je taková, že je to určitý druh komplexu. Samozřejmě, že
nejbližší a nejdražší komplex, který chováme v lásce, je naše já. Je vždy v
centru naší pozornosti a našich přání a je to absolutně nepostradatelné centrum vědomí."
... píše:
Proč je tato všímavost k mysli - k jejím projevům tak důležitá? V samadhi totiž zmizí osobní já jen dočasně - jak na to upozorňují Probuzení - a pak se projevuje dál
Stav, při kterém nevyvstává omezené 'já', je prožívání Skutečnosti. Jak by mohlo dojít k vlastnímu vyhynutí, po kterém již omezené 'já' neožije, neproběhne-li dotazování se po Stavu prostého vyvstávání omezeného 'já' a Jeho následné dosažení? Jak je možné bez tohoto dosažení spočívat ve svém skutečném Stavu, kde jste Tou Skutečností?
Stejně jako se potopíte do vody, abyste ze dna vylovili to, co tam spadlo, tak je třeba se s jednobodově zaměřenou pronikavou myslí ponořit do sama sebe, kontrolujíce přitom řeč a dech; tak hluboko, až dosáhnete místa, odkud vyvstává omezené "já".
Hledat Zdroj omezeného pocitu 'já' s uvnitřněnou myslí, aniž byste si samomluvou opakovali "já", je právě ten jediný způsob dotazování, který vás dovede k uvědomění pravého Já. Meditace ve smyslu 'já nejsem toto; já jsem Touto Skutečností' může fungovat jako pomocný prostředek před prováděním dotazování, ale je třeba si uvědomit, že se nejedná o samotné dotazování.
Jestliže se někdo ve své mysli dotazuje 'Kdo jsem já?', individuální 'já' zahanbeně podlehne ve chvíli, kdy je dosaženo Srdce a kdy se spontánně zjeví Skutečnost jako 'Já-Já'. Třebaže Skutečnost odkryje Sebe Samu pociťováním 'Já', nejedná se o ego (omezené 'já'), ale o Dokonalé Bytí, Absolutní Já.
Čeho by měl ještě dosáhnout někdo, kdo je pohroužen v klidném prožívání Absolutního Já, spontánně vyšlého po vyhynutí ega? Neuvědomuje si nic než (že vše je) Absolutní Já. Kdo může pochopit jeho Stav?
...
Dokud se někdo považuje za konatele, sklízí ovoce svých skutků. Jakmile si však prostřednictvím dotazování typu 'Kdo je konatel?'uvědomí Já, jeho pocit konatelství zmizí a trojí karma (sanita, agami a prarabdha) je ukončena. Toto je prožívání věčného Vysvobození.
Čtyřicet veršů na oslavu Skutečnosti
Šrí Ramana Mahariši
... píše:oprava:
Proč je tato všímavost k mysli - k jejím projevům tak důležitá? V samadhi totiž zmizí osobní já jen dočasně - jak na to upozorňují Probuzení - a pak se projevuje dál, což je důsledek nerozpuštěných obsahů mysli uložených v podvědomí. I Nisargadatta Maharadž se proto občas rozhněvaně rozkřikl na někoho nechápavého a Maharadžova odpověď na dotaz, proč se rozhněval: "Kdo se rozhněval?" je dobrým příkladem jeho dokonalé všímavosti = pozornosti k tomu, co v jeho mysli právě vyvstalo: důsledkem bylo, že v něm pokaždé došlo k okamžitému upuštění od ztotožnění vědomí s negativní emocí - jejím neosobním pozorováním.
Jana píše:... píše:
Proč je tato všímavost k mysli - k jejím projevům tak důležitá? V samadhi totiž zmizí osobní já jen dočasně - jak na to upozorňují Probuzení - a pak se projevuje dál
Prosím, najdi, kde něco takového Probuzení tvrdí, že se v samadhi objevuje osobní já.
Bylo to neobyčejně prosté. Sedávali jsme s babičkou a někdy i s maminkou na pavlači kovárny v Brzicích a drželi černou hodinku. Tiše jsme seděli na vysloužilých školních lavicích, až se setmělo. Nemluvili jsme, nebylo proč. Ticho bylo krásné a my vnímali, že všechno je, jak má být. Nořili jsme se do toho božského ticha, aniž bychom ho hledali, a já byl svobodný, bez podoby, nekonečný ... Nevěděl jsem tehdy, že právě žiju v univerzálním JÁ, ale bylo to tak. Bylo zde, ve všem, nepohnuté a zcela oddělené od myšlenek. O józe a mystice jsme nevěděli zhola nic, ale žili jsme je. Byly to hluboké kontemplace, bez myšlení a zároveň s plným vědomím. Rozumem jsem to pochopil daleko později, ale byly to nejkouzelnější chvíle z celého mého mládí ...
https://www.jedinak.cz/do_roku_2010/str ... tomas.html
Návštěvníci ášramu jej vídají každý den sedávat v samádhi.... Takže když se po svém zážitku vrátil do osobního vědomí...
http://www.rudolfskarnitzl.cz/Knizni_pr ... sadhua.pdf
... píše:Návštěvníci ášramu jej vídají každý den sedávat v samádhi.... Takže když se po svém zážitku vrátil do osobního vědomí...
http://www.rudolfskarnitzl.cz/Knizni_pr ... sadhua.pdf
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 14 návštevníků