od ryu.nin » čtv 03. srp 2023 0:35:12
Příště si to po sobě budu muset přečíst, ono to pak už nejde editovat, když nejsem přihlášenej a mně se nechce zase hodinu někde pátrat po tom, jaký mám přihlašovací údaje...
Taky mě napadlo, že svými novými texty tady aspoň trošku přinesu nějaký čestvý vítr, aby to tu uplně nestagnovalo. Ale nebudu předbíhat...
Jak už jsem psal OT - osobní tragedie bych to příště nazval zkratkou OT - mě vyléčila z potřeby být učitelem zenu. Někdy v roce 2021 mělo být první ústraní pod mým vedením, ale to jsem byl krátce po OT, nějak jsem si to ještě nepřipouštěl, říkal jsem si, že to přejde... a tak nějak jsem doufal, že se na ústraní pod mým vedením pár lidí přihlásí, ale přihlásil se jen můj blízký a věrný žák, člověk, s kterým cvičím zazen každý pátek už asi pět let... takže my dva jsme byli na ústraní sami... aspoň to byla taková malá zkouška... No a pak mě už OT semlela dokonale a byly ty myšlenky na sebevraždu a podobně a poslední ,co mě zajímalo, bylo, jestli někdo přijede na ústraní, kde budu učitel. Naopak jsem se obával, že spíš umřu než vydržím do letošního června, kdy mělo být druhé ústraní pod mým vedením. V podstatě jsem jen doufal, že na tom ústraní nebudu fungovat jako lazar a bizarní postavička, která měla být učitelem, ale místo toho se omlouvá a schovává a není schopna vést druhé... nakonec to naštěstí dopadlo tak, že bolesti ustoupily, ne že by nebyly, ale nějak jsem se naučil je ignorovat, taky byly mírnější... no a nakonec - protože mi to bylo totálně jedno, se přihlásilo asi osm lidí.A byl zajímavý pocit být učitelem na ústraní. Nepřipadal jsem si důležitý, spíš mi to připadalo jako takový omyl... musel jsem se občas napomenout, že tam jsem jako učitel a donutit se do nějakého vedení... každopádně se mi dobře mluvilo během řečí dharmy, protože jsem cítil, jak mi je uvnitř jedno, jestli někoho zaujmu nebo ne. A taky se líp mluví o zenu, když člověk sám na sobě může zkoušet, jak překonává bolest a strach.... a že teda to už není o tom, že on je nad věcí a nic ho nerozhází, a mistr Dogen to všechno přesně popsal a vysvětlil a jen debil to nechápe, ale že je to spíš o tom, že život každého člověka je svým způsobem utrpení - někdy víc mentální, jindy víc fyzické, většinou je to takový mix, no a celá ta spirituální aktivita a praxe není o ničem jiném než o tom, jak neulpět na tom materiálním, konkrétním, fyzickém, objektivním chápání života a život, který má samozřejmě i tu objektivní, fyzickou stránku, propojit, napojit, prolnout, spojit s tou stránkou duchovní, božskou, nadčasovou - jak tu objektivní přítomnost rozsvítit tou nadčasovou Přítomností, jak by řekl "Ten, co pořád posílá do prdele". V řeči Lakota se jmenuje Hukalatochtoka. Ono paradoxně, čím méně trpíme, tím méně motivace máme něco propojovat, když to fyzické je tak fajn... on třeba člověk věří v Boha, ale když ho nic netrápí, tak se tak jako pomodlí, řekne si Bože, mám tě rád, ale jakou to má hloubku? O jakého Boha se pak jedná? Kdežto člověk trpící má dvě možnosti - buď hořkost, zklamání, zlost, lhostenost.... a nebo spiritualita... ale to víte. Mně v poslední době připadá, že nemá smysl sebe ani druhé tlačit do nějakých spirituálních výkonů - tlačit do víc osvícení, víc lásky, víc Boha... spíš se ptát sebe a druhých - a je tohle nutný? Nepomohlo by se pomodlit, nebo se projít, nebo si přečíst bibli nebo meditovat nebo něco? A lidi vám řeknou, mě to nefunguje.... a nebo naopak . já už jsem osvícený, já tohle všechno už znám, já už se snažit nemusím... Opravdu? Jsme všichni tak zafixovaní na nějaké úrovni? Je to nutné a je to moudré a je to pravda? Opravdu? Já se teda nikde fixovat nehodlám. Já si jen říkám - trochu se zamysli nad životem spirituálně - neuvízni na té matierální stránce... nebo lépe řečeno, nezasekávej se zbytečně dlouho na té materiální stránce, protože že bych tam uvízl, to říct nemohu... protože praxi a návyky mám - a třeba se pomodlím Otčenáš a okamžitě to tam je, ego odpadne - neříkám jak velký kus nebo na jak dlouho, ale odpadne to... a s tím odpadnutím odpadne i potřeba si gratulovat nebo se vyvyšovat na druhé... prostě je tu ta druhá stránka života a ta je nevýslovná, neporovnatelná, nesrovnatelná, neosobní, nekvalikikovatelná, neměřitelná, nezachytitelná... a asi se shodneme na tom, že když tu naši fyzickou, materiální stránku života neprokládáme tou spirituální, v lepším případě prožijeme život jako zvířátko, v horším jako hromádka neštěstí a v nejhorším jako zločinec... Na druhé straně je život protknutý spiritualitou - a teď je otázka, co tu spiritualitu nahlodává, kazí, ničí... když už víme, že žít pouze objektivně a materiálně nikam nevede... ale o tom až někdy příště...