od miroslav » sob 19. bře 2022 13:42:54
Češi jsou jako hobiti. Je v nás vždy víc, než si myslíme
Petr Honzejk komentátor HN
18. 3. 2022 08:16
Po dlouhých dekádách můžeme být opět hrdí. Na naše lídry, zejména na Petra Fialu, ale hlavně sami na sebe, na to, jak se do pomoci Ukrajině zapojila celá česká společnost. Můžeme z toho čerpat sebeúctu a sebevědomí na dlouhá léta dopředu. Teď jde jen o to, si to předčasně nepokazit.
O Česku se často říká, že je to Hobitín. A není to myšleno vůbec hezky. Země, která chce mít svůj klid a stará se jen o to, aby bylo teplíčko, večeře včas na stole a každý měl v kapsičce vždy čistý kapesník. Jenže při téhle charakteristice se zapomíná na to, o čem mluvil v Tolkienově románu moudrý čaroděj Gandalf: „V hobitech je vždycky víc, než si myslíte. Vždycky vás překvapí.“ Teď se to projevilo naplno. V krizi způsobené ruským brutálním útokem na Ukrajinu Česko jako by přerostlo samo sebe. Ve všech aspektech a aktérech. Překonávají se jak jeho obyvatelé, tak lídři. Jak je to možné? Je to projev nějaké zákonitosti? Nebo je to čistá náhoda? A jak dlouho to může vydržet?
Než se pokusím o odpověď, nejprve k empirickým důkazům, že nynější vzedmutí Česka není jen nějaký útěšný sebeklam. Především celá společnost vyvinula ohromné úsilí na pomoc uprchlíkům z Ukrajiny. Devadesátimilionové Německo v roce 2015 přijalo něco přes milion uprchlíků. Za celý rok. V desetimilionovém Česku je už nyní přes dvě stě tisíc běženců. Přišli během dvou týdnů. Tlak na nás je tak dvakrát vyšší než na mnohem bohatšího souseda při poslední velké migrační krizi. A jak stát, tak samosprávy, ale hlavně lidé dělají všechno pro to, aby příchozí měli důstojné podmínky k životu. Zatím se to daří. Hrajeme vysoko nad hranicí toho, co jsme si mysleli, že je vůbec možné.
Druhý důkaz: Česko dodává Ukrajině zbraně. A je jich opět mnohem víc, než odpovídá velikosti naší země. Nejde jenom o ruční zbraně, pušky a samopaly, na Ukrajinu jdou i protitankové zbraně, protiletecké systémy, pancéřová technika. Naprosto unikátní je pak sbírka ukrajinské ambasády v Praze, do které už přispěly desetitisíce lidí a skrze kterou nakupuje naše ministerstvo obrany zbraně od českých zbrojovek pro ukrajinskou armádu. Něco takového není nikde v Evropě. Všechno je odvážné, kreativní a profesionální. Vnějšího pozorovatele musí šokovat, že něco takového je v tradičně váhavém, opatrném až alibistickém Česku možné.
A do třetice. Asi největším pozitivním šokem je postup českého premiéra. Petr Fiala vyrazil společně s premiéry Polska a Slovinska vlakem do ostřelovaného Kyjeva. Jejich cesta byla zprávou dne ve všech světových médiích. Petr Fiala, premiér malé desetimilionové země, dal Ukrajině jasný signál, že Evropa stojí na její straně a že ji neopustí. Menšinové brblání, jak zahraniční, tak domácí, že cesta byla nebezpečná, že Fiala neměl mandát Evropské rady a tak dále, můžeme v klidu pominout. Jsou chvíle, kdy je mandát daný odvahou a postojem. A ta chvíle nastala přesně teď.
Instinkt ke svobodě?
Právě postava Petra Fialy nás ale dostává k otázce, jestli nynější nasazení Česka není do jisté míry přece jen náhoda. Představme si, co by se v nynější situaci dělo, kdyby volby nevyhrál on, ale Andrej Babiš. Našel by v sobě odvahu vyjet do Kyjeva? Pozice Česka by byla každopádně zcela jiná. Lze to tvrdit hlavně proto, že Babišovým velkým zahraničním politickým spojencem je maďarský premiér Viktor Orbán. Ten majitele hnutí ANO dokonce přijel osobně podpořit v předvolební kampani. A právě Orbán funguje, velmi mírně řečeno, jako brzda razantního evropského postoje vůči Rusku. Nechce pomoci Ukrajině se zbraněmi, snaží se zachovávat jakousi neutralitu, což samozřejmě nahrává Kremlu. Připusťme, že tak ostudně by se Babiš nechoval. Ale vzhledem k jeho častému připomínání, abychom nezapomněli na české občany, i vzhledem k výstupům jeho lidí na sociálních sítích, které působí, jako by nejdůležitější ze všeho nebyla budoucnost Západu, ale ceny benzinu, je jasné, že Česko by za jeho vlády bylo úplně jinde, než je dnes. Přikrčené, opatrné, při zdi. Náhoda, která sebrala pár desítek tisíc hlasů Babišovým spojencům z KSČM, SPD a ČSSD, naštěstí zajistila, že se teď nemusíme stydět.
Jenže – a teď si dovolím trochu politického mysticismu – možná v tom, co se nyní u nás děje, nehraje roli jen náhoda, ale také jistá zákonitost. Ve skutečně velkých historických momentech se u nás prokazatelně projevuje něco, co si troufnu nazvat „instinktem ke svobodě“. Připomeňme si politické hnutí roku 1968 spojené s lidovým odporem vůči následné ruské invazi. Nebo rok 1989, kdy mlčící většina přitakala filozofovi a disidentovi Václavu Havlovi, který nás nastartoval směrem ke svobodnému světu a jehož úsilí dostalo nejen nás, ale i další středoevropské země do Severoatlantické aliance, což plně doceňujeme až dnes.
A nyní ten jednoznačný odpor většiny české společnosti vůči ruské brutální expanzi a vraždění na Ukrajině. Vypadá to, že když opravdu o něco jde, dokážeme stát takřka jednotně na správné straně a dát to nahlas najevo. Ba dokonce být evropskými lídry. Možná – a to je ten politický mysticismus – už ve volbách Českem prostupovalo tušení, že se blíží historický předěl a že je potřeba mít v čele ty správné osobnosti, které nezajímá jenom čerpání dotací a dokážou i jiné věci než korumpovat voliče s pomocí koblih. Ať tak, nebo tak, povedlo se.
A bylo vskutku načase. Nejen kvůli aktuální situaci. Ale i proto, že každý národ potřebuje z něčeho čerpat svou identitu. Potřebuje něco, na co bude opravdu hrdý. Jinak se rozmlžuje, rozkládá, umírá. Kdy se nám něčeho takového naposledy dostalo? Osobně si, od roku 1989, vlastně vybavuji pocity hrdosti na svou zemi jen ze sportovních utkání. Z olympijského zlata v Naganu 1998, z fotbalového mistrovství Evropy 2004, které jsme měli vyhrát. Jenže to byly pocity povýtce náhražkové.