reseek píše:Dokud promítám Jediného Milovaného do nějakého člověka, miluju toho člověka víc než ostatní - a vzniká tak oddělenost, se všemi důsledky a zklamáním
Eva píše:reseek píše:Dokud promítám Jediného Milovaného do nějakého člověka, miluju toho člověka víc než ostatní - a vzniká tak oddělenost, se všemi důsledky a zklamáním
Teoreticky to víme, sem tam si to jako nyní písmenkama zviditelníme, ale skutečnost je jiná. Nežijeme to
Jana píše:Linda píše:A co pro to "jakmile" můžeš sama udělat? Cokoliv uděláš z vlastní vůle, je trip ega
Jasně, přesně tak, ale to rozhodnutí odložit všechno osobní chtění a realizovat největší přikázání, musí vyjít z nás, řekněme, že to vychází z naší nejhlubší pravdy, kdy už jsme zjistili, že všechno projevené - světské, co jsme kdy chtěli, jsou jen šidítka a že to skutečné, po čem naše duše touží, není z materiálního světa.
Jana píše:Ano, to rozhodnutí v nás musí dozrát. Stejně tak jako v nás dozrává prosba o milost celou duší.
marina.zhukovskaya píše:Ta správná cesta neznámá, cítím, že mě to táhne za materiální rozměr, je třeba si to dobře rozmyslet, co to je správná cesta, vedoucí k osvobození... Víte, ona každá cesta je správná, každá, ta, která nevede k okamžité smrti. Výsledkem všech cest je ta jediná, časem vedoucí ke konci, ke smrti. Vede ke Zdroji, vede skrz zkušeností, pro poznání. Ve Zdroji je to jednoduché, proto jdeme těmi složitými kličkami. Není třeba plakat pro usnadnění. Ale zase občas jsou i tady světlé dny.
Eva píše:marina.zhukovskaya píše:To: Eva
Víš, já vím, že ve zdroji jsme s tou láskou spojení, tam jsme celiství. Tak proto píšu, že miluji Zdroj nejvíce. Když se tady s tím protějškem nemůžu setkat a fyzicky ho milovat, tak miluji ho ve Zdroji. To je přece to stejné.
Osobně se setkat a fyzicky ho milovat obvykle to "zcelení se" zruší..., alespoň já mám takovou zkušenost. Bylo mi umožněno to ve snu odžít.
To zcelení se - to je to, že jsme celí... našli jsme se... to, co hledáme, je obvykle naše druhá, údajně chybějící polovina - ale naše polovina, hledáme sami sebe (Eduard použil výraz: hledáme koně, na kterém sedíme). Pokud si tu chybějící polovinu, lásku, milvoaného (píšu si to hlavně pro sebe) promítneme na někoho druhého, že je to nějaká jiná osoba, pak dříve nebo později spláčeme nad výdělkem :-)...
Co si o tom myslíš?
Zkusím se vrátit zpátky do snu, kdy jsem odžila zkušenost, o které jsem psala výše a přiblížit to.
Měla jsem štěstí (často hudrám, že neštěstí :-), že jsem tu svou druhou polovinu duše, to co miluji neskonale více než sebe (mno) potkala i ve fyzickém těle, leč Zákon je neúprosný a velký režisér má smysl pro humor, nemůžeme a nejsme spolu, navíc mě vyučuje přesně tak, jak jsi psala včera: neozývá se, hraje mrtvého brouka, sem tam do mě píchne, zavrtá a pak se zase půl roku neozve. Není. Prostě pán Nikdo. Kdysi, při našem seznámení, se mi zdál sen - že jsme se potkali v krajině mohu napsat prázdna... kde nebylo nic a nikoho... najednou ke mně přicházel On, z dálky, já mu šla vstříct a splynuli jsme v jedno. Byl to on (o kterém píšu, že jsme se seznámili i osobně). Bylo tu zcelení, nepopsatelný pocit naplnění, klidu a míru.
No a zpátky ke snu, který chci nyní popsat.
Byla jsem celá. Celistvá. Ve společenství lidí. Byla jsem sama sebou. Najednou se otevřely dveře a přišel On. Má radost byla veliká, že ho vidím... dívali jsme se na sebe a usmívali se... stále jsem byla celistvá... tu on postoupil ke mě a obejmul mě... stále jsem byla celistvá, stále jsem byla sama sebou.... políbil mne na krk... stále jsem byla sama sebou... tu jsem mu polibek vrátila a naednou jsem byla v "osobě"... nebyla jsem celistvá, byla jsem tu já - coby stará známá Eva a on. Něco se porušilo.
Ten přechod z celistvosti do necelistvosti, do osoby byl tolik patrný, ostrý a také bolestivý, že na něj nejde zapomenout a stal se právě tím počinem, který jsem udělala - vešla jsem do projevu.. a políbila ho také.
Je to velké poučení, pro mne, zkušensot, která mi byla milostí dána odžít, leč stále pláču a stále ho v duchu volám......
Návštěvník píše:marina.zhukovskaya píše:Ta správná cesta neznámá, cítím, že mě to táhne za materiální rozměr, je třeba si to dobře rozmyslet, co to je správná cesta, vedoucí k osvobození... Víte, ona každá cesta je správná, každá, ta, která nevede k okamžité smrti. Výsledkem všech cest je ta jediná, časem vedoucí ke konci, ke smrti. Vede ke Zdroji, vede skrz zkušeností, pro poznání. Ve Zdroji je to jednoduché, proto jdeme těmi složitými kličkami. Není třeba plakat pro usnadnění. Ale zase občas jsou i tady světlé dny.
marina.zhukovskaya píše:A tak mě zase přepadá smutek... Copak jsem to moc dlouho nevydržela být v pohodě... Je to mnou, čí to tak má být? Srdce, či mozek mě zrazuje, Zdroji, co to po mě chceš? Co od sebe chci a z jakého důvodu něco chci? Stačí počkat, co z toho spadne a přijmout jen to, co padá a ne to, co bych chtěla aby spadlo? Aj aj, takové bláboly sem zase píšu... Je to ego, či program, co se do mě nabourává a blokuje mě? Že se nechám? Že to přijímám do svého života? Co? Boj je odpor, přijetí je krok kupředu, to tak bolíííííííííííí to přijetí! To je můj pohled, že? Že to bolí, ono to nebolí, zase jsem pustila ten program, co to spouští... Načasování přeskočit... Já jsem zdrojem, vše je z zdroje, tak proč se nenasloucháme navzájem??? Proč se míjíme a bojujeme? Dle toho také vypadám, dle smutku a depky... Samý pupínek a sem tam tůček, který není třeba míti... Moc se řeším, nevidím se, nevidím nikoho, tak proč mě mám někdo vidět, když jsem uzavřená i sama sobě? Takový sebe pokrytec. Myslím si, že jsem středem vesmíru, ale nacházím se v černé díře, proto nic kolem nevnímám, nevidím do hloubky, nevidím za oponu, nechci vidět, proč to tak je, tím to bude... Ale já to chci vidět a vědět! Já to vidím a vím to, ale nepřijímám snad? Co jsem to za tvora? Z bahna.
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 4 návštevníků